Životní zkušenosti Aničky na Cestě za nalezením sebe-sama… aneb Anička v říši divů, díl 1.
V rámci novoročních přání se na mé internetové adrese objevil i tento mail od paní, která před časem pod mým vedením nastoupila na Cestu vnitřní změny. Její popis této Cesty, jejího přínosu i některých přetrvávajících problémů je natolik zajímavý a inspirující, že /byť opět anonymně, ale s jejím souhlasem/ vám ho dávám k nahlédnutí. Čtěte prosím…
Dobrý den, pane Karpeto,
srdečně Vás zdravím v Novém roce 2017. Dlouho jsem Vás nekontaktovala /naposledy v červnu 2016/, kdy jsem podle vašeho vedení dokončila práci na základní změně mé psychiky. Stále ráda navštěvuji Váš web a pročítám si Vaše starší i nové texty. Také různé odkazy, např. ty na web Jeshua.cz. Vždy v nich najdu něco nového, podnětného, úsměvného, zamyšlení-hodného, objevného…
Váš styl psaní je mi velmi blízký a moc mě baví. A vzhledem k tomu, že si čtu většinou před spaním, uléhám tak s příjemným pocitem sounáležitosti, že jsem konečně po letech našla někoho, kdo mi rozumí, kdo to, co si myslím a cítím, dokáže zformulovat a pojmenovat: Někoho, kdo „mě dokázal přečíst“ a navedl mě na cestu, kterou jsem tak dlouho zoufale hledala a přitom /dnes už to vím!/ jsem ji celou dobu měla před očima. S Vámi se cítím jako „doma“.
Také jsem Vám nikdy neřekla, jak jsem se vlastně dostala k Vašemu webu. Přes kuře. Asi půl roku předtím, než jsem Vás kontaktovala, jsem vařila oběd. Když jsem se chystala vybalit kuře z fólie, zaujal mě nápis navrchu. Do kolečka stočené jméno majitele řeznictví Karapetjan. Stále jsem si ho opakovala a říkala si, jak se asi ve skutečnosti jmenuje, je to Jan Karapet nebo je to třeba Rus Karpetjan…
Nechápala jsem, proč mě to jméno tak zajímá. Uvízlo mi v paměti, jako melodie, která Vás provází celý den a pak znovu a znovu. Opravdu často jsem si na něj vzpomněla. Po čase jsem si pročítala nějaké informace na webu U pramene a v textu na mě doslova zasvítilo Vaše jméno. Přestože jsem se v tu dobu moc intuicí neřídíla, neváhala jsem ani chvíli a našla jsem Vaše stránky. Pročetla pár příspěvků a cítila se jako výherce ve sportce…
V mém blízkém okolí není snad nikdo, kdo by byl /byť jen/ ochoten nahlas připustit, že existuje třeba duše. Kromě mojí pětileté dcery. Je úžasná. Její moudrost je ryzí, nepřestane mě udivovat a inspirovat, každý den se od ní učím. Tolikráte mi už pomohla otevřít oči tím, že mi „nastaví zrcadlo“ nebo mi prostě na férovku řekne, co si myslí. I v jejích kresbách je poznání pro ty, kdo ho chtějí vidět.
Posílám Vám v příloze jeden její obrázek. Vám jistě netřeba dodávat komentář, ale ona sama ho svou dětskou řečí komentovala „To je holčička, kterou snědla příšera a ona v ní teď musí bydlet…“
Nikdy na jejím obrázku nechybí srdce, jsou různě zabarvená, podle toho, komu patří. Vycítí i rozpoložení a energii dotyčného. Asi před necelým rokem jsem měla angínu. Snažila jsem se usilovně /hlavou/ přijít na to, co se mi Anička /moje vědomí ega/ tou nemocí pokouší sdělit. Táhlo se to už týden, bylo mi čím dál hůř a já začínala uvažovat o nasazení léčby antibiotiky.
Dcera mi řekla: „Já vím, maminko, co ti pomůže.“ Sedla si ke stolu a namalovala spoustu srdíček vždy v páru, které vybarvila, vystříhala a nalepila na viditelná místa v bytě. Došlo mi to. Aničce chybí láska, zanedbávala jsem ji. Hned jsem za ní „běžela“, omluvila se jí, dlouho jsme seděli v objetí a všechno jsme si vysvětlily. Druhý den nebylo po nemoci ani památky…
Naštěstí jsme si již s dcerou obě vědomy toho, že mojí rolí v tomto životě je být její matkou, ne naopak. Dcera je velmi silná osobnost, chvílemi se snažila zaujmout moje místo. Díky Vám jsem i já sama v sobě našla pevné ukotvení, sebevědomí, umím si chránit svoji energii.
Povzbuzení nacházím třeba i v hudbě. Např. v písni skupiny Kryštof se zpívá:
Znám milion blyštivých měst v nich milion dveří,
za nimi labyrinty cest co mě lákají dál
a nad tím vším ještě víc hvězd chceš ať mě střeží,
abych se neztratil, abych se nenachytal.
Protože ty a já jsme jedno jen ze dvou částí
protože ty a já jsme dvě křídla nad propastí…
Znám sto tisíc scénářů v nich sto tisíc rolí
a uprostřed všech ta jediná, co bych chtěl hrát,
je to ta, co jsi vepsala do snářů a co nás spojí,
co s ní každý den vstávám a večer jdu spát…
Nevím, jestli ti kluci v kapele to mysleli tak, jak to vnímám já, ale velmi příjemně se to poslouchá.
Díky změnám ve vlastním nitru teď žiji skutečně spokojený život sama se sebou /ve vztazích s ostatními lidmi mě čeká ještě spousta práce/. Přiznám se, že předtím jsem při pročítání komentářů od Vašich klientů měla pocit, že snad všichni „hulí stejný matroš“ /pardon/.
Jejich výlevy radosti a díků mi přišly fakt přehnané a nafouknuté do obřích rozměrů. Nevěřila jsem jim, že to myslí vážně. Říkala jsem si: „fajn, teď jste možná happy, na obláčku, ale chtěla bych Vás vidět zítra. Až Vás třeba sejme šéf nebo usadí manžel.“ Jenže pak jsem to zažila na vlastní kůži a zjistila, že tohle se prostě jinak nedá popsat, zážitek lásky k sobě a pocit z něho je nesdělitelný, nepřenosný, lidskou myslí neuchopitelný, tyhle intenzivní pocity se prostě musí prožít.
Např. včera v noci, dávala jsem mojí Aničce dobrou noc, už jsem usínala. Náhle jsem pocítila jemné lechtání v oblasti nad pupíkem. Pocit byl stále intenzivnější, jako by mi létali motýli v břiše. Pak se ta oblast spirálovitě rozevřela a vytryskl ze mě zářivý pramen světla.
Užívala jsem si ten překrásný stav. Přestože jsem v nohách cítila pevné spojení se zemí, zároveň jako bych byla v beztížném stavu, prozářená tím nádherným světlem. A to vše s vědomím, že tenhle proces ovládám sama. Pak se spirála zase pomalu uzavřela, já se schoulila do vlastní náruče a s úsměvem spokojeně usnula.
Krásné na tom je i to, že už nepotřebuji nikomu dokazovat, co vlastně prožívám. Již vím, že každý dostáváme to, co právě potřebujeme. Taky konečně vím, že něco vím a skutečně cítím, že něco cítím.
Pochopila jsem, že osobní životní krize, která mne k vám dovedla, je vlastně veliký dar. Protože pro toho, kdo pochopí, že ta krize není hrozbou, ale výzvou je změně, je dobrodiním.
Ale zároveň přiznávám, že mě stále občas ještě rozhodí přístup a zaslepenost mých nejbližších. Třeba mého manžela. Nedávno jsme spolu vyrazili do kina. Film „náhodně“ zvolil on. Byl o neurochirurgovi, který se po vážném zranění při autonehodě nemohl již věnovat své milované práci.
Byla to jako převážná většina filmů z americké produkce přeefektovaná slátanina, ale ve filmu mimo jiné nastínili, jaký ozdravný efekt může mít spojení těla a ducha. Těšila jsem se na konec filmu, až zajdeme do kavárny na něco dobrého a já s manželem proberu, co na to říká.
Věděla jsem, že lezu na tenký led, většina našich rozhovorů na duchovní témata končí prásknutím dveří. Začala jsem proto opatrně otázkou, jak se mu film líbil a později jsem se ho zeptala, jak vnímal myšlenku scénáristy, že člověk má duši. Naprosto mě šokovalo, jak se rozohnil. Započal výčtem všeho, co se mu na mě nelíbí, co dělám z jeho pohledu špatně. Trvalo mu to min. půl hodiny.
Nechala jsem ho mluvit. Ve zkratce — vyčetl mi, kolik času trávím svými věcmi, jaký jsem sebestředný sobec, prý jsem se změnila. Nakonec z něho vypadlo, že nemá rád tu ženskou, kterou jsem teď. Že měl rád tu, kterou jsem byla dřív.
Zrekapitulovala jsem mu to: „Takže ty jsi měl raději tu ženu, která neměla vlastní názor, neměla žádné sebevědomí, sarkasticky posuzovala vlastní postavu, chovala se jako chlap, aby měla pocit, že je dostatečně silná, stavěla zájmy jiných před svoje, trpěla depresemi bez zjevné příčiny, neuměla se ani usmát, byla na tobě naprosto závislá a slepě plnila každé tvé přání. To chápu.
Ale ty, prosím, pochop, pokračovala jsem, že ta nešťastná holka je konečně pryč a už se nikdy nevrátí. Místo ní jsem tady já, sebevědomá, spokojená, silná ženská. Dávám ti tolik lásky, kolik jsem jen schopná. O rodinu se starám podle svého nejlepšího svědomí. Mám své koníčky a čas jen pro sebe, stejně tak bych byla ráda, kdyby ses zařídil ty, protože to potřebuje každý.
A překvapím tě /a neměla jsem žádný problém mu to takhle říct/ — moje štěstí a spokojenost není závislá na tvém pocitu štěstí a spokojenosti. Chápu, proč kopeš kolem sebe. Kdybys jen zkusil připustit, že jsou věci, kterým zatím nerozumíš, možná i proto, že se nedají pochopit jen hlavou, hodně bys pro sebe udělal.“
Pak následoval jeho sarkastický smích a obligátní: „Čteš kraviny nějaké poblázněné sekty a myslíš si, že víš všechno. Uvědom si laskavě, že tím poškozuješ lidi kolem sebe. Leze mi na nervy, jak jsi klidná a jak se usmíváš, místo, abys mi od plic řekla, co si myslíš. A jednou pro vždy pochop, že žijeme jen jednou. Po smrti nic není, šlus. A přestaň lít tyhle svoje nesmysly do hlavy Pavlínce (dceři).“
Ještě jednou jsem to zkusila: „Myslíš, že je např. možnost reinkarnace » tak škodlivá? Přece je úplně jedno, jestli je to vědecky podloženo nebo není. Hlavní je, že to lidem pomůže žít beze strachu ze smrti, zklidní je to.“ Ale už mě neposlouchal, nemluvil se mnou skoro celý den. Pak jen pronesl, že ho to mrzí, že to tak nemyslel…
Ale myslel to přesně tak, jak to řekl. A já mu rozumím. Jenže na každý můj pokus o „hození lana“ reaguje podobně. Já vím, co mi na to řeknete vy. Jsem si jista, že mne upozorníte na to, že zbytečně házím perly sviním… a máte jistě pravdu! Ale lze vůbec žít vedle někoho, kdo Váš vlastní rozvoj a štěstí vnímá takto?
On mojí změnou viditelně trpí, ale já se jí již nikdy nevzdám. Konečně žiji jako člověk, šťastně, s veselou myslí, pozitivně a beze strachu. Četla jsem, že cesta duchovního rozvoje bývá osamělá. Již to chápu. Snad ho to ale taky nakonec někam posune…
Ještě také doslova tápu v intimní otázce sexu. Hledám všemožné informace, vedu dlouhé hovory s Aničkou, jsme si tak blízké a přesto tomu stále nerozumím. Anička odmítá fyzický kontakt s manželem. Jeho blízkost jí je protivná, přestože tvrdí, že ho má ráda.
Karmický spis, který jsme měli s manželem, jsme již spálili při přetínání společných karmických vláken dříve. Naposledy jsme se dostali k tomu, že by bylo vhodné, kdyby Vám manžel zavolal a že se spolu na to podíváte. Bohužel to opakovaně odmítl. Chystali jsme se povolat na pomoc živlovou bytost, která by mu dodala chybějící mužskou energii a on měl tak říkajíc víc chuti k intimnostem.
Ale Anička mě prosila, ať to nedělám, nechtěla to, přestože skutečně strádá. Je mi 36 let a žiju jako v celibátu. A když ne, je to oboustranná křeč, ani jeden z nás z toho nic nemá. Naopak, mé já tím vyloženě trpí. Proč? Vždyť svého manžela přece miluji, proč nemůžu i fyzicky? A průšvih je, že mě čím dál víc přitahují jiní muži. A tím víc se jich kolem mě začíná motat. Mohu vám zavolat? Pomůžete mi to pochopit a zvládnout?
Možná bych měla nechat věci volně plynout, přijímat je, jak přijdou. Jak ale najít rovnováhu? Naším neuspokojivým stavem v manželství trpí navíc i naše dcera. Její časté nemoci mě v tom jen utvrzují. Moc ráda bych se v tom zorientovala, abych dokázala Aničku navést správnou cestou, ale nemůžu ji přece nutit k něčemu proti její vůli, to už tu bylo, a ubližovalo jí to.
A na druhou stranu nemůžu Aničce povolit podvádět manžela, dala jsem mu slib. Třeba bych měla odejít, být chvíli sama… Ale to bych utíkala. Nebo to třeba chápu špatně a tím, kdo tu „dělá problém“ není Anička, ale Anna… Nerozumím tomu, jen skáču z jedné misky vah na druhou, nevím, co v této oblasti dělat nebo nedělat dál.
Naprosto chápu, že při těch kvantech článků, které pravidelně vkládáte na svůj web, již nemáte prostor ani chuť odepisovat na každý e-mail, který Vám dojde. A ani bych to po Vás nechtěla, já tohle smolím takřka celý den. Jen si Vás dovolím kontaktovat, pokud se v dohledné době v této záležitosti nepohnu z místa.
Chtěla jsem Vám to dopředu trochu nastínit, třeba si pak vzpomenete. Je to pro mě taková žinantní záležitost a vzhledem k tomu, že to k Vám mám daleko, budu Vám muset „voslit“ tuto situaci po telefonu. To mi, přiznám se, moc nejde… Ale horší, než probírat to se sexuologem, u kterého jsem byla před šesti lety, to jistě nebude.
Ten mi po dvou hodinovém rozhovoru řekl, že jsem z jeho pohledu zdravá, ať si najdu milence a manželovi ať občas umožním si vyrazit ven. Ano, to by byl pro naše manželství zřejmě skutečně přínos a řešení, že? Takové — ty neotravuj mě a já nebudu otravovat tebe.
Ale nešla jsem do manželství, abych žila vedle někoho. Měla jsem představu, že budeme žít spolu. Na tohle pan doktor tolik let studoval a stát mu na jeho kydy přispívá ze zdravotního pojištění! Mohla jsem se zrovna zeptat chlapů v hospodě.
Chtěla bych Vám popřát do Nového roku spoustu radosti a krásných dní. Vaše energie, kterou vkládáte do své práce na nás mnohdy zaslepených lidech, rozhodně nepřijde nazmar. Moc Vám za to děkuji, nikdy pro mě nikdo neudělal víc, než Vy.
A.Š.
PS: Poté, kdy jsem paní A.Š. požádal o možnost zveřejnění jejího mailu na svém webu, poslala mi ještě tento dodatek:
„Budu ráda, když texty, které jsem Vám poslala, umístíte na své stránky. Ještě bych chtěla uvést, že sdělovat pocity ze zážitku být poprvé „sáma se sebou“ a tedy mít se skutečně ráda bezpodmínečnou láskou někomu, kdo to ještě nezažil, je velmi obtížné. Takový člověk si umí představit a tudíž i navnímat např.: radost z toho, že se mu něco povedlo nebo naopak lítost v opačném případě. Ale tenhle pocit /v tomto těle/ prostě nezná.
A tak — dokud to nezkusí zažít na vlastní kůži — jakékoli popisování daného stavu pro něho bude pouhou fikcí a nutně si myslí, že je to klam nebo iluze. Navíc prožitky lidí se liší dle nátury jednotlivců /někdo podnikne seskok padákem a ještě týden potom je vysmátý, protože má šílenou radost z toho, že překonal sám sebe a někdo Vám suše sdělí, že mu přitom byla zima a foukalo mu do uší…/.
Ale v tomto prožití si toho, kdy poprvé /a pak už stále znovu/ obejmete sama sebe, v tom jsme /podle vyjádření těch, kteří o tom tady v této rubrice píší/ všichni za jedno… Je to nádherné, je to cesta k nalezení sebe samé a k nalezení skutečného štěstí a spokojenosti v životě. Tak se nebojte být spokojení a šťastní, tady se opravdu nejedná o žádné vymývání mozků. Naopak, odhodíte závoje iluzí a dostane se vám poznání, které už /možná podobně jako já/ jste dlouho hledali. A vám přeci o poznání jde, proč jinak byste vyhledali tyto stránky.“
Přeji vám hezký rok 2017.