Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní by­tosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civili­zaci vyspělejší než naše…

---

PŘÍBĚH O PRVNÍM OSÍDLENÍ Země inteligentními by­tostmi je strhující ságou, stejně podnětnou jako objevení Ameriky nebo obeplutí zeměkoule. Byl však mnohem vý­znamnější, neboť v důsledku tohoto osídlení existujeme dnes my i naše civilizace.

Stvořitelský epos nám sděluje, že „bohové“ sestoupili na Zemi po důkladně zváženém rozhodnutí, k němuž dospěli jejich vůdci. Babylonská verze, která toto rozhodnutí přičítá Mardukovi, vysvětluje, že Marduk vyčkal, až se vysuší zemská půda a ztvrdne natolik, aby mohl přistát a zahájit stavební práce. Poté Marduk oznámil své rozhodnutí skupině astro­nautů:

Nad Apsú, sídlem, jež vy obýváte,
proti chrámu Ešarra, jejž jsem nad vámi zbudoval,
dole pod oblohou zpevnil jsem půdu.
Dům tam postavím, nechť příbytkem je hojnosti!

Marduk jim pak vysvětlil svůj záměr:

Když z Apsú vystupovat budete k shromáždění poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.
Když z nebes sestupovat budete k shromáždění poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.

Země tudíž nebyla pouhým cílem návštěvy či krátkého průzkumného pobytu; měla se stát trvalým „domovem da­leko od domova“.

Nefilové obývali planetu, jež byla sama o sobě jakousi vesmírnou lodí křižující dráhy většiny ostatních planet; z její „paluby“ tedy nepochybně zkoumali vesmír. Poté jistě ná­sledovaly sondy bez posádky. Dříve nebo později dozrály jejich vědomosti i schopnosti natolik, aby mohli k jiným pla­netám vysílat mise s posádkou.

Nefilové asi před 450 000 lety poprvé přistáli na Zemi

Když Nefilové hledali nový „domov“, musela jim padnout do oka Země. Její modré zbarvení naznačovalo, že má živo­todárnou vodu a vzduch; její hněď svědčila o pevnině, zeleň o vegetaci i o základu pro výskyt živočichů. Avšak když se Nefilové tenkrát na svém vesmírném korábu přibližovali k Zemi, musela vypadat jinak, než jak se jeví zrakům dneš­ních astronautů: když totiž na Zemi poprvé přistáli, nachá­zela se uprostřed doby ledové – jedné z fází ledových a meziledových období zemského klimatu:

• první doba ledová – začala asi před 600 000 lety
• první oteplení (meziledové období) – před 550 000 lety
• druhá doba ledová – před 480 000–430 000 lety

Když Nefilové asi před 450 000 lety poprvé přistáli na Zemi, ležela asi třetina zemské souše v sevření ledového krunýře. Vzhledem k tomu, že většina vodstva byla zamrz­lá, dešťových srážek bylo málo, ale ne všude. V důsledku odchylek v převažujících směrech větrů a odlišností zem­ského povrchu byly tehdy oblasti, jež dnes oplývají dostat­kem vláhy, zcela vyschlé, a naopak – některé oblasti, jež dnes mají dostatek vláhy pouze v obdobích dešťů, se tehdy vyznačovaly hojností celoročních srážek.

Nižší byly i hladiny světových moří, jelikož ohromnou masu vod věznily ledovce na zemské pevnině. Je prokázá­no, že ve vrcholné fázi obou dob ledových ležela hladina moří až o 200–230 metrů níž než dnes. Tam, kde dnes máme moře a pobřeží, byla tehdy souš. Tam, kde i v době ledové tekly řeky, vytvářely hluboké strže a kaňony, pokud jejich koryto vedlo skalnatým terénem; pokud protékaly měk­kou, jílovitou půdou, vlévaly se do moří rozsáhlými baži­nami.

Když tedy Nefilové přilétali na Zemi za takových klima­tických a geografických podmínek, kterou oblast si vybrali za své první útočiště?

Nepochybně hledali místo s poměrně mírným podnebím, kde stačilo postavit prostá obydlí a kde se mohli pohybovat v lehkých pracovních oděvech, a ne v těžkých mrazuvzdorných kombinézách. Také nepochybně hledali dostatek užit­kové i pitné vody, jakož i dostatek vláhy pro život rostlin i zvířat, jež jim sloužily za potravu. Řeky mohly jednak usnadnit zavlažování velkých půdních ploch, jednak byly příhodným dopravním prostředkem.

Všechny tyto požadavky, navíc i potřebu rozsáhlých rovi­natých ploch vhodných k přistání, mohlo na Zemi splňovat pouze úzké pásmo s mírným podnebím. Pozornost Nefilů, jak už víme, se soustřeďovala na tři významné říční systé­my a roviny kolem nich: Nil, Indus a Tigris-Eufrat. Tato poříčí se ideálně hodila k ranému osídlení; každé z nich se také v jisté době stalo centrem starověké civilizace.

Nefilové museli mít nepochybně na zřeteli i další potře­bu: Zdroj paliv a energie. Nejstarším všestranným a hoj­ným zdrojem energie, tepla a světla na Zemi, jakož i vý­značnou surovinou s všestranným použitím, je ropa. Jak lze soudit ze sumerských zvyklostí i z písemných záznamů, Nefilové v rozsáhlé míře využívali ropu i její deriváty; je tedy pochopitelné, že při výběru nejvhodnějšího prostředí na Zemi dali přednost oblasti bohaté na ropu.

S ohledem na tyto potřeby kladli Nefilové patrně na po­slední místo rovinu kolem Indu, neboť ta hojností ropy ne­oplývá. Údolí Nilu bylo nejspíš na druhém místě; zeměpis­ně leží sice v rozsáhlé oblasti usazených hornin, ale ropa se nachází poměrně daleko od údolí a vyžaduje hloubkové vrty. Zemi mezi dvěma řekami – Mezopotámii – nepochybně dali na první místo. Od Perského zálivu až k pohořím, v nichž pramení Eufrat a Tigris, se rozprostírají ropná pole, jež patří k nejbohatším na světě. A zatímco na většině míst leží rop­ná ložiska hluboko pod povrchem, ve starověkém Sumeru (v dnešním jižním Iráku) vyvěraly či prosakovaly živice, dehet a asfalt přímo na zemský povrch.

(Je mimochodem pozoruhodné, že Sumerové uměli po­jmenovat všechny živičné látky – ropu, petrolej, přírodní živice, asfaltové horniny, dehty, pyrogenní živice, tmely, vosky a smoly. Pro různé druhy živic měli devět různých názvů. Pro srovnání – starověký egyptský jazyk znal pouze dva, sanskrt jen tři.)

Boží příbytek na Zemi – Eden

Kniha Genesis popisuje boží příbytek na Zemi – Eden – jako místo s mírným podnebím, teplé, avšak větrné, neboť „bůh“ se v něm odpoledne procházel, aby se osvěžil chladi­vým vánkem. Byla zde kvalitní půda, vhodná pro země­dělství a zahradnictví, zejména pro zakládání ovocných sadů. Eden čerpal vláhu ze sítě čtyř řek: „Jméno třetí řeky je Chidekel [Tigris]; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.“

Zatímco názory na totožnost prvních dvou řek – Pišon („hojná“) a Gíchón („valící se“) – se rozcházejí, o totožnosti dalších dvou není pochyb: Eufrat a Tigris. Někteří badatelé kladou Eden do severní Mezopotámie, kde pramení obě řeky a dva menší přítoky; jiní (např. E. A. Speiser v díle The Rivers of Paradise) se domnívají, že všechny čtyři řeky se slé­vají v předhůří Perského zálivu, takže Eden prý neležel v severní, nýbrž v jižní Mezopotámii.

Biblický název Eden je mezopotamského původu: pochá­zí z akkadského edinu, což znamená „rovina, pláň“. Připo­meňme, že „božský“ titul pradávných bohů byl DIN.GIR („ti povolaní/spravedliví z raket“). Sumerský název pro příby­tek bohů – E.DIN – tedy znamenal „domov povolaných“ – vskutku výstižné jméno.

Výběr Mezopotámie jako domova na Zemi byl patrně motivován ještě nejméně jedním důležitým aspektem. Ač­koliv Nefilové časem vybudovali kosmodrom na souši, podle některých důkazů lze usuzovat, že alespoň zpočátku při­stávali na moři v hermeticky uzavřeném přistávacím modulu. Jestliže přistávali tímto způsobem, Mezopotámie nabízela blízkost hned dvou moří – Indického oceánu na jihu a Středozemní­ho moře na západě –, takže bylo-li zapotřebí přistát nouzo­vě, nezávisel tento složitý manévr na jediné vodní ploše. Jak uvidíme, nezbytná byla také příhodná zátoka či záliv, odkud se dalo vyplouvat na dlouhé zámořské cesty.

Ve starověkých textech a na starověkých obrázcích se dopravní prostředky Nefilů zpočátku jmenovaly „nebeské čluny“.

Přistání takových „astronautů-námořníků“, jak si jistě umíme představit, mohlo být ve starověkých eposech popisováno jako zjevení jakési nebeské „ponorky“ v moři, z níž na břeh vystoupili „rybí lidé“.

„Bůh“ Oannés vypadal jako ryba, ale měl pod rybí hlavou hlavu lid­skou a pod rybím ocasem končetiny jako člověk!

V textech [i v zobrazeních] skutečně nalézáme zmínky o tom, že někteří AB.GAL, kteří řídili kosmické lodi, byli oblečeni [vypadali?] jako ryby. V textu popisujícím Ištařiny božské cesty se Ištar chce spo­jit s „velkým gallu“ (hlavním navigátorem), který odešel „v potopeném člunu“ [ponorka?]. Béróssos přepsal legendy o bohu jménem Oannés, „bytosti nadané rozumem“, který se v prvním roce sestoupení království z nebes vynořil z „Eritrejského moře hraničícího s Babylonií“. Béróssos uvádí, že ačkoliv Oannés vypadal jako ryba, měl pod rybí hlavou hlavu lid­skou a pod rybím ocasem měl končetiny jako člověk. „Také jeho hlas a řeč byly artikulované a lidské.“ (Obr. 126)

Pozn. redakce: V originálních starověkých zobrazeních nacházíme rybí postavy v interakci s normálními postavami, což podporuje domněnku, že skutečně šlo v podstatě o skafandry – nejspíše záměrně stylizované do podoby ryby, aby maskovaly skutečnou podobu „božských“ návštěvníků. Samozřejmě není divu, že tito rybí „bohové“ se u primitivních lidí stali předmětem uctívání. Rozšíříme-li své uvažování mimo obvyklou myšlenkovou klec, tak „potopené čluny“ bychom mohli spojit s aktuálními informacemi o existenci antigravitačních plavidel armády USA, které se pohybují stejně tak dobře ve vodě, jako i v atmosféře – publikovali jsme již důkazy zde » Existují také svědectví o podmořských ET základnách…  A když si připojíme další kousek informací… víme už totiž, že katolicko-církevní klobouky mají dodnes stylizaci rybí tlamy. Z toho faktu plyne jediný logický důsledek – dnešní katolická církev je pokračovatelem těchto prastarých babylonsko-sumerských kultů. Což koneckonců tvrdí i Janovo Zjevení » Existují dokonce lehce šokující svědectví o tom, že někteří pokračovatelé původních pokrevních rodových linií stále působí v rámci této církve. Papežství se DOKAZATELNĚ stalo nástrojem ovládání a manipulace lidského stáda, jak je analyzováno např. zde »

Moderní verze papežsko-církevních klobouků byly odlehčeny a získaly rozevřenou rybí tlamu, co ale zůstává – to jsou třásně stylizující a symbolizující rybí ploutvičky…

Tři dějepisci, jejichž prostřednictvím známe Béróssovo dílo, uvádějí, že takoví „rybí lidé“ se objevovali periodicky; vystupovali na břeh „Eritrejského moře“ – vodní masy, jež dnes nazýváme Arabské moře (západní část Indického oceá­nu).

Eridu – osamělé stanoviště v nekonečné pustině polozamrzlé Země

Proč by však Nefilové přistávali na vodách Indického oceánu, stovky kilometrů od míst, jež si vybrali v Mezopotámii, a ne v Per­ském zálivu, který leží mnohem blíže? Starověké písemnosti ne­přímo potvrzují závěr, že k prvnímu přistání došlo během druhé doby ledové, kdy Perský zá­liv nebyl mořem, nýbrž rozsáhlým územím bažin a mělkých jezer, v nichž přistání nebylo možné…

Když tedy ve vodách Arab­ského moře přistály první inteli­gentní bytosti na Zemi, vydaly se k Mezopotámii. Bažiny zasahova­ly do vnitrozemí hlouběji, do míst daleko za dnešní pobřežní čarou. Tam, na okraji močálů, založily první osadu na naší planetě.

Nazvaly ji E.RI.DU („dům v dálavě postaven“). Velmi výstižné jméno!

Perský výraz ordu dodnes znamená „tábořiště“. Význam tohoto slova zapustil kořeny v mnoha jazycích: osídlená země se anglicky nazývá earth, německy Erde, v staré hornoněmčině erda, v islandštině jörth, v dánštině jord v gótštině airtha, ve středověké angličtině erthe, a ohlédneme-li se do dávnějších dob, aramejsky se „země“ řekla aratha nebo ereds, kurdsky erd nebo ertz a hebrejsky erec. V Eridu v jižní Mezopotámii vybudovali první kosmic­kou základnu na Zemi – osamělé stanoviště v nekonečné pustině polozamrzlé planety (obr. 127).

Sumerské texty, jež potvrzují i pozdější akkadské pře­klady, uvádějí seznam původních [prvních] sídlišť či „měst“ Nefilů v pořadí, v němž byla zřízena. Kromě toho nám sdělují, kte­rý bůh byl pověřen jejich správou. V jednom sumerském textu, jenž je pokládán za předlohu akkadských „tabulek o potopě“, se o pěti z prvních sedmi měst píše toto:

Když… královské moci bylo sesláno z nebe,
Když vznešená koruna a trůn královský byly seslány z nebe,
dovršil obřady a vznešené zákony božské,
založil pět měst na… posvátných místech,
vyhlásil jejich jména, rozdělil je na obětní místa.

První z měst těchto, ERIDU, dal Nudimmudu, náčelníkovi,
druhé, BAD-TIBIRU, dal… Nugigovi,
třetí, LARAK, dal Pabilsagovi,
čtvrté, SIPPAR, dal Utuu, bohatýrovi,
páté, ŠURUPPAK, dal Sudovi.

Jméno boha, který sestoupil z nebes ve svém královském majestátu, naplánoval založení Eridu a čtyř dalších měst a jmenoval jejich vladaře či velitele, je přeškrtnuté a nečitelné.

Všechny texty však shodně uvádějí, že oním bohem, který se bažinou přebrodil na břeh a pravil „zde se usadíme“, byl Enki, v textu přezdívaný ,,Nudimmud“ („ten, kdož činil věci“).

-pokračování-