Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

Další pasáže sumerských záznamů ukazují na fakt, že Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, které si stvo­řili a geneticky vyrobili podle vlastních představ.

Tyto skutečnosti jsou i hlavním důvodem, proč se vůbec sumerskou historií zabýváme na těchto stránkách, které vás primárně vedou k sebe-poznání, k poznání své duše – protože všechny stopy se sbíhají a data poukazují na závažný fakt – že to byl velmi pravděpodobně EN.KI, který geneticky stvořil naši rasu.

Poznání našich lidských kořenů a tím pádem i Poznání naší podstaty – to jest duše – nám paradoxně ukáže i náš cíl. Pokud podlehneme velkému materialistickému podvodu a necháme si nakukat jakože prý jsme jen nemožně náhodnou hříčkou přírody… necháme si tím ukrást i úžasnou perspektivu našeho cíle, našeho duchovního vývoje. Jediné co nám zbude je nihilismus, bezútěšnost a velká materialistická lež „užij si a zdechni“… popřípadě její další podvodné variace typu „užij si, zasaď strom, postav dům, zploď potomstvo a zdechni“… „když budete věřit církvi a odvádět poctivě desátky, tak vám papá ve Vatikánu zařídí věčný život“… a hlavně se nesnažte o nějakou svou myšlenkovou aktivitu a v žádném případě nehledejte žádné poznání… 😀

Je obecně známo, že existují starověké gnostické výroky o poznání svých kořenů… tím nejvíce ikonickým je opět Tomášovo evangelium »

#18 Zeptali se žáci Ježíše: "Řekni nám, jaký bude náš konec?" 

Ježíš odpověděl: "Nalezli jste počátek, abyste hledali konec? Neboť na místě, kde je počátek, bude [i] konec. Blažený, kdo stojí na počátku a pozná konec a nezakusí smrt."

Následující výrok, jak jistě tušíte, opět poukazuje na Poznání rozpolcenosti lidské duše a především pak na NUTNOST jejího ZNOVU-SJEDNOCENÍ – aneb jak na počátku, tak na konci:

#11 Ježíš řekl: "Toto nebe pomine a to co je v tomto nebi pomine. A mrtví nežijí a živí nezemřou... Ve dni, [kdy] jste [byli] jedním, stali jste se dvěma. Jestliže se stanete dvěma, co učiníte?"

A toto Poznání a návod k němu je právě i hlavní sdělení těchto stránek »

Nyní pokračujme se Sitchinovou prací:

---

EN.KI a E.A, pán země a pán vod

KDYŽ ENLIL SESTOUPIL na Zemi, bylo Enkimu odňato pozemské velení. Zřejmě právě tehdy bylo Enkiho jméno změněno z EN.KI („pána země“),  na E.A („pán vod“).

Ze sumerských textů vyplývá, že záhy po příchodu „bohů“ na Zemi bylo dohodnuto rozdělení pravomocí: Anu měl zů­stat na nebi a panovat nad Dvanáctou planetou; Enlil měl velet souši a Enki byl pověřen správou AB.ZU (akkadsky apsu). Učenci, kteří se řídili „vodním“ významem jména E.A, překládali AB.ZU jako „vodní hlubina“, domnívajíce se, že podobně jako v řecké mytologii představoval Enlil hřmící­ho Dia a Ea byl prototypem Poseidona, boha moří. Jindy byla říše Enlilova označována jako „Horní svět“, Eova jako „Dolní svět“; podle domněnky mnoha badatelů tyto vý­razy opět znamenají, že Enlil řídil zemskou atmosféru, za­tímco Ea byl vládcem „podzemních vod“ – tedy jakéhosi řec­kého Hádu, v nějž prý Mezopotamci věřili.

Anglický výraz abyss (bezedná propast, hlubina), jenž je odvozen od apsu, znamená hluboké, tmavé, nebezpečné vody, do nichž se člo­věk může ponořit a navždy v nich zmizet.

Když tedy učenci narazili na mezopotamské texty popisující tento „Dolní svět“, překládali jej [pravděpodobně chybně] jako Unterwelt („podsvětí“) nebo Totenwelt („říše mrtvých“). Teprve v posledních letech se sumerologové snaží zmírnit tuto dvojznačnost tím, že v překladu po­užívají výraz netherworld („Dolní svět“).

K tomuto mylnému výkladu přispěla zejména řada mezopotamských žalozpěvů truchlících nad zmizením Dumuziho, který je z biblických a kanaánských textů známější jako bůh Tamúz. Právě s ním prožila Inanna/Ištar svou nejproslulejší milostnou aféru; když zmizel, vydala se ho hledat do „podsvětí“, tedy přesněji do „Dolního světa“.

Rozsáhlé dílo P. Mauruse Witzela „Tammuz-Liturgien und Verwandtes“, v němž autor rozebírá sumerské a akkadské texty o Tamúzovi, jen všechny utvrdilo v této mylné domněn­ce. Mělo se za to, že vyprávění o Ištařině pátrání líčí výpra­vu „do říše mrtvých a její konečný návrat do země živých“. Podle sumerských a akkadských textů popisujících se­stoupení Inanny/Ištar do Dolního světa se bohyně rozhodla navštívit sestru Ereškigalu, která „podsvětí“ vládla. Ištar se tam nevypravila ani po své smrti, ani nedobrovolně; šla tam živá, byť jako nezvaný host – u první brány musela strážnému vyhrožovat, aby ji vpustil:

Neotevřeš-li mi bránu, abych nemohla vstoupit,
roztříštím podsvětní bránu, závoru rozbiju,
roztříštím práh, vyvrátím dveře.

Postupně se Ištar otevřelo sedm bran vedoucích k pří­bytku Ereškigaly; když ji nakonec Ereškigal spatřila, byla vzteky bez sebe (podle akkadského textu „před ní vzplanu­la hněvem“). Sumerský text, jenž jen mlhavě naznačuje účel Inanniny cesty i příčinu Ereškigalina hněvu, tvrdí, že Inanna takové přijetí očekávala. Pamatovala na to, aby o své cestě předem uvědomila ostatní hlavní bohy, a udělala vše pro to, aby bohové zakročili v případě, kdyby ji „v podsvětí“ uvěznili.
Manželem Ereškigaly – a vládcem podsvětí – byl Nergal. Způsob, jakým se tam dostal a ujal se vlády, nejenže osvět­luje lidskou podstatu „bohů“, ale také dokládá, že podsvětí bylo vším možným, jen ne „říší mrtvých“.

Nergal, syn velikého Ey (Ea)

Tento příběh, převyprávěný v několika nalezených verzích, začíná hostinou, na níž jsou čestnými hosty Anu, Enlil a Ea. Hodokvas se konal „v nebi“, ale nikoliv v Anově příbytku na Dvanácté planetě. Možná k němu zasedli na palubě kosmické lodi kroužící kolem Země, neboť když se k nim Ereškigal ne­mohla připojit, bohové vyslali posla, který „sestoupil po žebří­ku nebes a… k bráně Ereškigaly došel“. Ereškigal pozvání přijala, poté poručila svému vezírovi Namtarovi:

Namtare, po žebříku nebes vystup, vezmi mou mísu,
vezmi mou mísu, přijmi můj podíl!
Co tobě Anu dá, mně úplně předej!

Když Namtar vstoupil do hodovní síně, povstali na po­zdrav všichni bohové kromě „jednoho olysalého boha vzadu usazeného“. Namtar po návratu do podsvětí zpravil o tom­to incidentu Ereškigalu. Ona i nižší bohové z jejího hájem­ství se cítili dotčeni. Žádala, aby jí byl vydán bůh, který ji tak urazil, a mohl být potrestán.
Jenže oním provinilcem byl Nergal, syn velikého Ey. Ea synovi ostře domluvil a poručil mu, aby se k Ereškigale vypravil sám; poté mu udělil přehršli otcovských rad, jak se má chovat. Když Nergal dorazil k bráně, Namtar v něm poznal onoho provinilce a zavedl ho na „rozlehlý dvůr“, kde se musel podrobit několika zkouškám. Zanedlouho poté se tam objevila Ereškigal, která se při­šla vykoupat:

Ona do lázně vstoupila,
šat průhledný na sebe vzala
a své tělo mu ukázala,
a on, jak mezi mužem a ženou bývá, k ní projevil
náklonnost svou.
Objali se jak bratr a sestra
a vášnivě na lože ulehli.

Milovali se sedm dní a sedm nocí. V Horním světě mezi­tím vypukla panika a začalo se pátrat po pohřešovaném Nergalovi. „Pusť mne,“ prosil Ereškigalu. „Vrátím se do země bez návratu, vrátit se chci!“ sliboval. Ale jen co odešel, při­šel za Ereškigalou Namtar a obvinil Nergala, že nemá v úmyslu vrátit se. Ereškigal opět vyslala Namtara za Anem. Její poselství bylo jasné:

Když jsem byla mladá, když jsem byla děvče,
nepoznala jsem hry mladých dívek…
Ten bůh, jehož jsi mi poslal, se mnou obcoval a spal,
toho boha mi pošli, aby byl mým manželem
a trávil noci se mnou!

Jenže Nergal, který patrně na ženitbu zatím ani nepomyslel, zorganizoval vojenskou výpravu a vtrhl do příbytku Ereškigalina, „aby jí uťal hlavu“. Ereškigal však žadoni­la:

„Ty buď mým manželem, já budu tvou ženou.
Vykonávat ti dám královskou moc nad širou zemí. Vložit chci tabulku
moudrosti do rukou tvých. Ty budeš pánem a já budu paní.“

Vše mělo šťastný konec:

Vyslechl Nergal její slova,
uchopil ji, políbil ji a slzy jí utřel.

Takto vylíčené události věru nevzbuzují v člověku dojem říše mrtvých, právě naopak: Byly to končiny, kam mohli bohové volně přicházet a odkud mohli zase odcházet, kde se mohli milovat – byly to končiny dost důležité na to, aby byly svěřeny do rukou Enlilovy vnučky a Enkiho syna. W. F. Albright (Mesopotamian Elements in Canaanite Eschatology) připustil, že tato fakta odporují dřívější teorii o bezútěšné, pusté krajině, a vyslovil domněnku, že Tamúzovo hájemství v podsvětí bylo „světlým a úrodným domo­vem v podzemském ráji nazvaném »ústí řek«, jenž byl úzce spjat s Eovým příbytkem v Apsú“.

Byly to končiny nepochybně vzdálené, těžko přístupné, do nichž byl v jisté míře „vstup zakázán“, ale stěží se jedna­lo o zemi „bez návratu“. Podobně jako Inanna se tam vyda­lo a odtamtud vrátilo několik dalších významných bohů, jak uvádí celá řada starověkých pramenů. Do Abzu byl na­příklad dočasně vypovězen Enlil, když znásilnil Ninlil. Mezi sumerským Eridu a Abzu pravidelně cestoval Ea, přinášeje do Abzu „mistrovství Eridu“, a v Abzu si nechal dokonce postavit „vznešenou svatyni“.

Nebyly to bezútěšně končiny ponořené do věčného příše­ří; naopak, vládl tam jas, rostla bujná vegetace a zurčely bystřiny:

Bohatá země, Enkimu tolik milá,
hojností překypuje, v plnosti dokonalá…
Řeky její mocný proud zemi zaplavuje

Apsú alias země Arali

Jak jsme si již řekli, Ea byl často ztvárňován jako bůh tekoucích vod. Ze sumerských pramenů vyplývá, že takové tekoucí vody vskutku existovaly – nikoliv v rovinatém Su­meru, nýbrž v „Dolním světě“. W. F. Albright upozornil na text, v němž se o podsvětí mluví jako o zemi UT.TU – „zá­padně“ od Sumeru. Text líčí Enkiho cestu do Apsú:

K tobě, Apsú, země čistá,
kde skvostné vody pádí do dálek,
do sídla vod tekoucích
se náš vládce ubírá…
Sídlo vod tekoucích
Enki v čistých vodách založil.
V samém středu Apsú
svatyni vznosnou zbudoval.

Cíl tedy každopádně ležel někde za mořem. V nářku nad „přečistým synem“, mladým Dumuzim, se vypráví, jak byl odvlečen do Dolního světa lodí. „Nářek nad zkázou Sume­ru“ popisuje, jak se Inanně podařilo nepozorovaně vplížit na palubu čekající lodi. „Ze svých držav vyplula. Sestupuje do Dolního světa.“

Jeden dlouhý, značně poškozený, a tudíž nepříliš srozu­mitelný text líčí nějakou vážnou roztržku mezi Errou (Nergalův titul pána Dolního světa) a jeho bratrem Mardukem. Během hádky Nergal opustil své hájemství a postavil se Mardukovi tváří v tvář v Babylonu; Marduk mu na oplátku vyhrožoval: „…sestoupím do Apsú a ohlídám Anunnaky… své zbraně zuřivé nad ně postavím.“ Když se ze země mezopotamské vydal do Apsú, plul „po vodách vzedmutých“. Je­ho cílem bylo Arali v „podstavci“ Země, a texty podrobně popisují, kde se tento „podstavec“ nacházel:

Na moři dalekém,
100 beru vody [daleko]…
Země Arali [je]…
kde modré kameny zlo činí,
kde řemeslník Anův
stříbrnou sekyrku třímá,
jež jako den svítí.

Beru, jednotka délky i času, je zde patrně použita v tom druhém významu, neboť šlo o plavbu po moři. Byla to dvou­hodina, takže sto beru znamenalo dvě stě hodin plavby. Neumíme určit předpokládanou či průměrnou rychlost lodi, podle níž se v textu odhadovala vzdálenost. Ale není po­chyb o tom, že po plavbě dlouhé 2–3 tisíce mil se doplulo do skutečně daleké země.

Texty naznačují, že Arali ležel západně a jižně od Sume­ru. Loď, jež vyplula z Perského zálivu a urazila dva až tři tisíce mil jihozápadním směrem, mohla mít pouze jediný cíl – jižní břehy Afriky.

Pouze takový závěr může vrhnout světlo na výraz „dol­ní“ či „spodní svět“ – ten znamenal jižní polokouli, kde ležela země Arali, na rozdíl od světa horního neboli severní polokoule, kde ležel Sumer. Takové rozdělení zemských polokoulí mezi Enlila (severní) a Eu (jižní) navíc odpovídalo označení se­verní oblohy jako Cesty Enlilovy a jižní oblohy jako Cesty Eovy.

Vzhledem k tomu, že Nefilové byli schopni absolvovat meziplanetární lety, obíhat kolem Země a přistávat na ní, je zbytečné klást si otázku, zda mohli kromě Mezopotámie znát také jižní Afriku. O „africké spojce“ svědčí celá řada pečetních válečků se živočichy vzácnými pro tuto oblast (na­příklad zebrou či pštrosem), s výjevy z džungle či s vladaři oděnými v souladu s africkou tradicí do leopardí kůže.

O co asi šlo Nefilům v této části Afriky, když na ni zamě­řili vědeckého génia Eova a významným bohům, jež zemi spravovali, odevzdali vzácnou „tabulku moudrosti“?

Sumerský výraz AB.ZU, který si vědci navykli překlá­dat jako „vodní hlubina“, si žádá novou a kritickou analý­zu

Doslova znamenal „prvotní hluboký zdroj“ – nemusely to tedy být pouze vody. Podle pravidel sumerské mluvnice šlo zaměnit pořadí dvou slabik libovolného výrazu, aniž se změnil význam slova: AB.ZU a ZU.AB tedy znamenalo totéž. Druhý přepis sumerského výrazu umožňuje určit jeho obdobu v semitských jazycích, neboť za-ab v hebrejštině a v příbuzných jazycích odjakživa znamenal a dodnes zna­mená „vzácný kov“, jmenovitě „zlato“. Sumerský obrázkový znak pro AB.ZU měl podobu hlu­bokého „výkopu“ (?) do země, nad nímž je šachta.

E.A tedy nebyl pánem jakési blíže neurčené „vodní hlubiny“, nýbrž bohem řídícím těžbu zemských nerostů! (Obr. 139)

Řecký výraz abyssos, přejatý z akkadského apsu, také znamenal velice hlubokou jámu v zemi. Akkadské učebni­ce vysvětlovaly, že „apsu je nikbu“; význam tohoto slova i jeho hebrejského ekvivalentu nikba je velice přesný: hlu­boký umělý zářez neboli vrt do země.

P. Jensen (Die Kosmologie der Babylonier) roku 1890 po­ukázal na to, že hojně se vyskytující akkadský výraz „bit nimiku“ by se neměl překládat jako „dům moudrosti“, nýbrž jako „dům hloubky“. Citoval text (V.R.30, 4950ab), v němž stojí: „Z bit nimiku pochází zlato a stříbro.“ Jak dále Jensen zdůraznil, jiný text (III.R.57, 35ab) vysvětloval, že akkad­ské jméno „bohyně Šala z Nimiki“ je překladem sumerské­ho přívlastku „bohyně, která podává svítící bronz“. Jensen tak dospěl k závěru, že akkadské slovo nimiku, jež se do­sud překládalo jako „moudrost“, „nějak souviselo s kovy“. Ale jak a proč, to prostě nevěděl.

E.A – pán moudrosti… nebo hornictví?

Některé mezopotamské hymny na Eu jej opěvují jako „bel nimiki“, což se překládá jako „pán moudrosti“; správný pře­klad by však nepochybně měl znít „pán hornictví“. Stejně jako tabulka osudu v Nippuru obsahovala údaje o oběžných drahách, lze usuzovat, že tabulka moudrosti svěřená Nergalovi a Ereškigale byla ve skutečnosti „tabulkou hornic­tví“, jakousi „databankou“ těžebních operací [nebo možná geologických nalezišť] Nefilů.

Bůh GI.BIL, syn Ey

Eovi v jeho funkci pána Apsú pomáhal další syn, bůh [ohně] GI.BIL („ten, kdož spaluje půdu“), který spravoval oheň a tavbu rud. Tento „kovář země“ byl obvykle zobrazován jako mladý bůh vystupující ze země nebo do ní sestupující; z jeho ramen vyzařují do ruda rozpálené paprsky nebo jis­kry vyletující z ohně. V textech stojí, že Ea zasvětil Gibila do „moudrosti“, což dle Sitchina znamená, že ho seznámil s metodami těžby (obr. 140).

Pozn. redakce: Obr. 140 je lehce rozporuplný, protože někteří badatelé z oněch paprsků na ramenou vyvozují, že by to mohl být Utu/Šamaš – bůh Slunce. Nicméně je také známo že počet „rohů“ na přilbě symbolizoval výši postavení – na obr. 140 je tudíž evidentně nižší „bůh“ – což potvrzuje Sitchinovu verzi. Co se týče GI.BILa, je o něm dostupných poměrně málo informací.

Další informace:

• Utu (also known as Shamash, Samas, and Babbar) is the Sumerian god of the sun and divine justice. He is the son of the moon god Nanna and the fertility goddess Ningal in the Sumerian tradition but was known as Shamash (Samas) to the Akkadians who claimed Anu or Enlil as his father. https://www.ancient.eu/Utu-Shamash/
• Ishtar/Lilith. Queen of the Night, Old Babylon, 1800-1750 BC. From southern Iraq. https://www.ancient.eu/image/500/queen-of-the-night-old-babylon/
• Gibil, fire god in the Eridu pantheon. Book: Sumerian Liturgies and Psalms By Stephen Langdon, professor of Assyriology at Oxford University, 1919. https://www.gutenberg.org/files/31935/31935-h/31935-h.html#Pg333

• GI.BIL, „ten, kdož spaluje půdu“, též Gerra, Hephaestus, Vulcan. Syn Enkiho. http://www.mesopotamiangods.com/gibil-overview/

Ingoty z jihovýchodní Afriky

Rudy, jež v jihovýchodní Africe těžili Nefilové, se zpět do Mezopotámie přepravovaly na speciálních nákladních lo­dích označovaných MA.GUR UR.NU AB.ZU („loď na rudy z Dolního světa“). Odtamtud se převážely do Bad-Tibiry, jejíž název znamenal doslova „základna metalurgie“. Roz­tavené a zušlechtěné kovy se odlévaly do ingotů, jejichž tvar se v celém starověkém světě po dlouhá tisíciletí neměnil. Takové ingoty byly skutečně nalezeny při vykopávkách na mnoha místech Předního východu a potvrdily tak spolehli­vost sumerských obrázkových znaků jako pravdivých vy­obrazení „popisovaných“ předmětů; sumerským znakem pro výraz ZAG („zušlechtěný, vzácný“) byl obrázek takového ingotu. V dřívějších dobách byla z jedné strany do ingotu vy­vrtaná díra, do níž se zasouvala nosná tyč (obr. 141).

Na několika zobrazeních je bůh tekoucích vod ztvárněn ve společnosti nosičů takových vzácných kovových ingotů, což by podle Sitchina mohlo naznačovat, že byl také bohem hornictví (obr. 142).

Rozmanité názvy i přívlastky pro Eovu africkou zemi dolů obsahují množství indicií o její poloze i vzhledu. Byla zná­má jako A.RA.LI („místo třpytivých rudních žil“). Když se Inanna chystala sestoupit na jižní polokouli, mluvila o ní jako o zemi, kde „je vzácný kov přikrytý hlínou“, tedy kde jsou podzemní ložiska. V textu, o němž se zmiňuje Erica Reinerová a který uvádí podrobný seznam hor a řek sumerského světa, stojí: „hora Arali: domov zlata“; fragmentární text popsaný H. Radauem potvrzuje, že Arali byl zemí, na níž závisel plynulý chod činností v Bad-Tibiře.

Mezopotamské texty mluví o „zemi dolů“ jako o hornaté krajině s travnatými pláněmi a stepmi a s bujnou vegetací. Hlavní město této země a sídlo Ereškigaly leželo podle sumerských textů v GAB.KUR.RA („v náruči hor“), někde hlu­boko ve vnitrozemí. V akkadské verzi Ištařiny výpravy do „podsvětí“ ji vrátný vítá slovy:

Vstup, paní má,
ať Kutu*) se raduje z tebe,
ať palác země, z níž návratu není,
se raduje z tebe!

*) V Matoušově překladu „Kuta“ vysvětleno jako jiné označení pro pod­světí. Pozn. překl.

Výraz KU.TU, jenž v akkadštině znamenal „to, co je v srdci země“, měl v sumerštině původní význam,jasné vý­šiny“. Podle všech textů šlo o zemi s jasnými dny, zalitou slunečním jasem. Sumerské výrazy pro zlato (KU.GI – „jas­ný ze země“) a stříbro (KU.BABBAR – „jasné zlato“) zacho­valy původní spojení vzácných kovů s jasným (ku) příbyt­kem Ereškigaly.

Obrázkové znaky, jež tvoří nejstarší sumerské písmo, prokazují hluboké vědomosti o rozmanitých hutnických postupech a dokládají, že zdroje kovů ležely pod zemí a tě­žily se v dolech. Výrazy pro měď a bronz („hezký-jasný ká­men“), zlato („nejlepší těžený kov“) či zušlechtěný („jasný-vyčištěný“) byly vesměs obrázkovými variantami důlní šachty („otvor/ústa pro tmavorudý“ kov) (obr. 143).

Název země – Arali – se také dal napsat jako varianta obrázkového znaku pro „tmavorudou“ (půdu), nebo jako va­rianta slova kúš („tmavorudý“, časem nabyl význam „čer­noch“) nebo kovů, jež se tam těžily; obrázkové znaky po­každé znázorňovaly varianty důlní šachty (obr. 144).

Podrobné a četné odkazy na zlato a další kovy ve staro­věkých textech svědčí o znalostech metalurgie od nejraněj­ších dob. Od prvopočátku civilizace existoval čilý obchod s kovy jako zhmotnění odkazu, jež lidstvu zanechali boho­vé, kteří se podle textů zabývali těžbou rud a metalurgií dávno před příchodem člověka.

Mnohé studie srovnávající mezopotamské příběhy o bozích s biblickými seznamy před­potopních patriarchů poukazují na to, že podle bible byl Túbal-kain „mistrem všech řemeslníků obrábějících měď a železo“ již dávno před potopou.

Starý zákon se zmiňuje o zemi Ofiru, která ležela zřejmě někde v Africe, jako o zdroji zlata ve starověku. Lodní kon­voje krále Šalomouna vyplouvaly z Esjón-geberu (dnešního Élatu) na Rudé moře: „Dopluli do Ofiru a přivezli odtamtud králi Šalomounovi čtyři sta dvacet talentů zlata.“ Šalomoun nechtěl riskovat prodlení při stavbě Božího chrámu v Jeru­zalémě, a tak se dohodl se svým spojencem, týrským krá­lem Chíramem, že do Ofíru vyšlou druhou flotilu jinou tra­sou:

Král měl na moři zámořské loďstvo*)
spolu s loděmi Chíramovými.
Jednou za tři roky zámořské loďstvo přijíždělo
a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy.

*) V angl. originále „loďstvo Taršíše“. Dle Encyklopedie Bible se Taršíš objevuje v různých kapitolách – avšak První Královskou, z níž je tento citát, neuvádí. Je to prý „vzdálená země, do níž se dopluje na středomořských lodích… je bohatá na suroviny… a právem se usuzuje, že je tím míněno území v jižním Španělsku“. Pozn. překl.

Zámořské flotile trvalo tři roky, aby doplula tam a zpátky. Když vezmeme v úvahu dobu dostatečnou k naložení ná­kladu v Ofiru, jedna cesta musela trvat určitě více než rok. To naznačuje trasu mnohem delší a okružnější než přímou plavbu přes Rudé moře a Indický oceán – tedy trasu kolem Afriky (obr. 145).

Většina badatelů se domnívá, že „Taršíš“ ležel v západ­ním Středomoří, možná někde u Gibraltarské úžiny nebo přímo v ní. To by byl ideální výchozí bod plavby kolem afric­kého světadílu. Někteří se domnívají, že název Taršíš zna­menal „tavírnu“. Mnoho biblických učenců je toho názoru, že Ofir by měl být ztotožněn s Rhodesií (dnešní Zimbabwe, pozn. překl.). Z. Herman (Peoples, Seas, Ships) shromáždil důkazy o tom, že Egypťané získávali z Rhode­sie od nejranějších dob různé nerosty.

Báňští inženýři v Rho­desii i v Jihoafrické republice se při hledání zlata často opí­rali o svědectví o prehistorické těžbě.

Kudy se tedy dalo dojet do vnitrozemského příbytku Ereškigaly? Jak se přepravovaly rudy ze „srdce země“ k pobřež­ním přístavům? Když si připomeneme, jak často Nefilové využívali splavnosti řek, nepřekvapí nás, když v „Dolním světě“ nalezneme velkou splavnou řeku. Podle příběhu o Enlilovi a Ninlil byl Enlil odsouzen do vyhnanství do „Dolního světa“. Když tam dorazil, musel se přepravit na druhý břeh široké řeky.

V jednom babylonském textu, jenž hloubá nad původem veškerenstva a osudem lidí, se řeka „Dolního světa“ nazývá Habur, „řeka ryb a ptáků“. Některé sumerské texty přezdí­valy zemi Ereškigaly „prérijní krajinou HA.BUR“.

Ze čtyř afrických veletoků teče Nil směrem na sever a vlévá se do Středozemního moře, Kongo a Niger ústí na západě do Atlantského oceánu a konečně Zambezi pramení v srdci Afriky a širokým poloobloukem stéká k východním břehům. Vlévá se do moře v široké deltě, která je ideálním přístavištěm; směrem do vnitrozemní je splavná stovky ki­lometrů.

Nebyla Zambezi onou „řekou ryb a ptáků“ Dolního svě­ta? Nebyly její majestátní Viktoriiny vodopády oněmi vodo­pády, o nichž se zmiňuje jeden text jako o sídle hlavního města Ereškigaly?

Nečekaně vysoké stáří těžby v Africe

Když zástupci Angloamerické korporace zjistili, že v mno­ha „nově objevených“ a slibných nalezištích v jižní Africe se nerosty a rudy těžily již ve starověku, přizvali skupiny ar­cheologů, aby určená místa prohledali, než moderní těžeb­ní technika navždy zahladí všechny stopy dávnověku. Ad­rian Boshier a Peter Beaumont, jež své poznatky shrnuli v článku v časopise Optima, uvedli, že narazili na nesčetné množství vrstev svědčících o rozsáhlých starověkých těžeb­ních aktivitách a obsahujících lidské ostatky. Radiokarbonovou metodou na univerzitách v americkém Yale a nizo­zemském Groningenu bylo určeno stáří nalezených prehis­torických artefaktů – od věrohodných 2000 let př. Kr. až po neuvěřitelných 7690 let př. Kr.

Týmy archeologů toto nečekaně vysoké stáří nálezů za­skočilo, a tak se rozhodli rozšířit výzkum na další oblasti. V úpatí jedné stěny na strmých západních svazích Lion Peaku objevili jeskyni, jejíž vchod byl zatarasen pětitunovým krevelovým kvádrem. Podle zuhelnatělých zbytků se zjistilo, že v jeskyni se těžilo již v období 20 000–26 000 let př. Kr.

Cožpak bylo možné, aby se kovy těžily již v nejstarší době kamenné? Nevěřícní archeologové vykopali jámu v místě, kde se podle všeho s těžbou započalo. Zuhelnatělý vzorek, který tam nalezli, zaslali do laboratoře v Groningenu. Vý­sledný časový údaj všem vyrazil dech – 41 250 let př. Kr., plus minus 1 600 let!
Oba jihoafričtí vědci poté zkoumali prehistorická těžeb­ní naleziště v jižním Svazijsku. V objevených důlních jes­kyních nalezli větvičky, listí, trávu, dokonce i peří, jimiž si pravěcí horníci vystýlali lože. Ve vrstvě 35 000 let př. Kr. nalezli kosti se zářezy, jež „svědčí o tom, že lidé v této dáv­né době uměli počítat“. Další zbytky posunuly stáří arte­faktů do období kolem r. 50 000 př. Kr.

Oba badatelé vyslovili přesvědčení, že „skutečný úsvit těžby kovů ve Svazijsku nastal nejspíše někdy v době 70 000–80 000 let př. Kr.“, a dospěli k závěru, že Jižní Afri­ka… se asi před 100 000 lety stala kolébkou technického pokroku a na dlouhou dobu stála v jeho čele“.

Dr. Kenneth Oakley, bývalý ředitel antropologického od­dělení Muzea přírodních dějin v Londýně, poukázal na zce­la odlišný význam těchto objevů: „Vrhají důležité světlo na původ člověka… nyní je možné, že jižní Afrika byla koléb­kou člověka“, „rodištěm“ Homo sapiens.

Jak si záhy ukážeme, vskutku právě tady se objevil prv­ní moderní člověk na Zemi – stalo se tak v důsledku řetězce událostí vyvolaných „bohy“ a jejich hledáním kovů.

-pokračování-

---

Source: The Babylonian Legends of the Creation and the Fight Between Bel and the Dragon. Told by Assyrian Tablets from Nineveh (BCE 668-626), 1901, pp. 8-9. Author: British Museum. http://www.gutenberg.org/files/9914/9914-h/9914-h.htm