Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

V následujícím textu bude řečeno ještě mnoho o sumerském popisu stvoření člověka — prosíme, počkejte s posuzováním a nejdříve si poskládejte všechna fakta do celkového obrazu. Tato informace je hlavním důvodem, proč se zabýváme sumerským tématem. Protože pokud člověk nechce zůstat uvězněn na této planetě a nechce klesnout zpátky na úroveň zvířecí říše a naopak chce naplnit hlavní smysl života – může mu v tom velmi pomoci Poznání vlastních kořenů. Když duše pochopí, jak se dostala na Zemi do tohoto těla, současně jí to pomůže pochopit kam kráčí, co je jejím cílem a smyslem v tomto pozemském výcvikovém táboře »

---

TVRZENÍ, že „člověka stvořili Nefilové“ je na první pohled v rozporu s evoluční teorií i s židovsko-křesťanskými dog­maty založenými na Bibli. Ve skutečnosti však informace obsažené v sumerských textech – a právě ony – mohou po­tvrdit platnost evoluční teorie i pravdivost Biblického pří­běhu a dokázat, že mezi nimi vlastně vůbec žádný rozpor není.

Lidská rasa se rozhodně nevyvinula náhodou

Pozn. redakce: Osobně nerozumím údajnému Sitchinovu vyjádření „po­tvrdit platnost evoluční teorie“, protože pokud darwinismus tvrdí že „evoluce probíhá náhodnými mutacemi a přežíváním těch životaschopnějších“ — tak sumerské záznamy potvrzují pravý opak — totiž že náhodou se tady lidská civilizace rozhodně nevyvinula. Jinak řečeno, celá Sitchinova kniha potvrzuje tuto nenáhodnost! Možná jde jen o špatný překlad v české knize…?

V eposu Atrachasís – „Když bohové jako lidé pracovali“, jenž bývá CHYBNĚ překládán jako „Když bohové ještě byli lidmi“ »  i v nejrůznějších jiných textech a v dalších odkazech popisovali Sumero­vé člověka jako vědomé stvořitelské dílo bohů i jako článek vývojového řetězu, na jehož počátku se odehrály vesmírné události vylíčené v eposu o stvoření.

Písemnosti Sumerů, prodchnuté neochvějnou vírou, že stvoření člověka před­cházela éra, během níž byli na Zemi pouze Nefilové, zazna­menávají událost za událostí (například incident mezi Enlilem a Ninlilou), jež se odehrály, když „ještě člověk stvořen nebyl, když v Nippuru sídlili pouze bozi“. Jejich popis stvo­ření Země a vývoje rostlinstva a živočišstva však zároveň odpovídá současným vývojovým teoriím.

Ze sumerských textů vyplývá, že když Nefilové přišli na Zemi, byly zde pěstování obilí a chov dobytka neznámým pojmem. Stejně tak i Biblická verze zařazuje stvoření člově­ka do šestého „dne“ neboli šestého stadia vývojového proce­su. Kniha Genesis také potvrzuje, že „v den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina… a nebylo člo­věka, který by zemi obdělával“.

Všechny sumerské texty potvrzují, že bohové stvořili člo­věka, aby za ně vykonával práci. Stvořitelský epos vkládá rozhodnutí o tomto činu i jeho odůvodnění do úst Mardukových:

…a stvořím lidskou bytost,
nechť její jméno je člověk!
Člověka stvořím, bytost lidskou.
Obtížen bude službou bohů a bohové si odpočinou.

O postavení a funkci člověka vypovídají už výrazy, ji­miž ho označovali Sumerové i Akkaďané: byl to lulu („pri­mitiv“), lulu amelu („primitivní dělník“), awilum („náde­ník“).

V tom, že byl člověk stvořen k tomu, aby posluho­val bohům, nespatřovaly starověké národy vůbec nic zvláštního. V Biblických dobách byl Bůh označován jako „Hospodin“, „Panovník“, „Král“, „Vládce“, „Pán“. Vý­raz „avod“, jenž se obvykle překládá jako „uctívat“, „klanět se“, ve skutečnosti znamená „pracovat“. Starověký a bib­lický člověk „neuctíval“ svého boha, nýbrž pro něj praco­val.

Jen co Biblický Hospodin, stejně jako bohové v sumer­ských eposech, stvořil člověka, „vysadil zahradu v Edenu na východě“ a prací v ní pověřil člověka:

Hospodin Bůh postavil člověka
do zahrady v Edenu,
aby ji obdělával a střežil.

O zahradu tedy pečuje nové stvoření; hned v následující kapitole Knihy Genesis potkáváme „Hospodina Boha pro­cházejícího se po zahradě za denního vánku“. Čím se liší tato verze od sumerských textů, jež popisují, jak se bohové hlasitě dožadují dělníků, aby mohli odpočívat?

V sumerských verzích bylo rozhodnutí o stvoření člově­ka přijato na shromáždění bohů. Je pozoruhodné, že i Kni­ha Genesis – tolik opěvující stvořitelské dílo jediného bož­stva – na označení „Hospodina“ náhle užije plurálního tvaru elóhím (doslova „božstva“, „bohové“) a nalézáme v ní tuto udivující poznámku: I řekli elóhím (množné číslo):

„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem,
podle naší podoby.“

---

V knize Genesis se dochovaly střípky Pravdy

Pozn. redakce: Tady je třeba mít na paměti, že většina překladatelů Bible jsou křesťané a v souladu se svou slepou dogmatickou vírou si překlad přiohýbají – jinými slovy lžou vám… Mezi nejpřesnější překlady patří CSP, ale i tam překladatelé mlží a nechtějí lidem přiznat, že Elohimové jsou plurál, to jest skupina bohů… Citujme si:

26 I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu…

• https://www.bible.com/bible/509/GEN.1.CSP.26

Vidíte, že plurál Elohim byl dogmatiky jaksi zmizen a vyzmizíkován a nahrazen jedním bohem 😡 V poznámkách můžete najít následující plácání, které ovšem jen zakrývá tu hlavní chybu a podvod překladatelů, citujme si: „[Tato řeč v pl. (plurálu) je předmětem stálých dohadů a diskusí. Může být svědectvím o Trojici, může být projevem Božího uvažování o jeho úmyslech, může být oznamováním jeho úmyslů těm, kteří mají přístup do jeho přítomnosti; (srv. 3,22!; 11,7; Jb 1,6–12; 2,1–6; Iz 6,8; 1Kr 22,19–23; Jr 23,18; Za 3,1–7)]“

Každopádně jde o extrémně důležité pasáže – ani dogmatičtí biblisté nemohou popřít, že v originále stojí „I řekli Elohim (množné číslo) učiňme člověka…“ a také „Jehova Elohim (množné číslo) stvořili člověka…“ Jinými slovy – i v oficiální Bibli se přes veškerou cenzuru dochoval zlomek skutečné pravdy – totiž že to skupina „bohů“ Elohimů, kterým šéfoval jistý Jehova, stvořila člověka!

Doporučujeme nyní také, aby si každý osvěžil v paměti fakta, která známe o pravém významu slova „duše“ – zde je to rozebráno » Toto poznání úzce souvisí se stvořením člověka a samozřejmě také s cílem našeho duchovního vývoje zde na Zemi! Toto poznání vám umožní lépe pochopit, kdo jste vy sami a samozřejmě i skutečný význam starověkých sumerských popisů stvoření člověka.

Velmi vypovídající je tzv. Darbyho překlad. Označení tvůrců člověka jako Jehova Elohim (to je množné číslo!) je daleko nejpřesnější ze všech dostupných překladů… Darby se velmi upřímně snažil zachovat přesný význam z původních zdrojů, naučil se originální biblické jazyky a překládal přímo z nich:

And Jehovah Elohim formed Man, dust of the ground, and breathed into his nostrils the breath of life; and Man became a living soul. (Genesis 2:7, A New Translation by John Nelson Darby out of the original Hebrew and Greek, 1890.)

• https://bible.com/en-GB/478/gen.2.7.darby

26 And God [Note: hebrew Elohim] said, Let us make man in our image, after our likeness... (Genesis 1:26)

• https://www.bible.com/bible/478/GEN.1.26.DARBY

Všimněte si prosím milí čtenáři, že i v Darbyho verzi se dnes pokouší zamaskovat pravdu – krom Gen 2.7 je slovo „Elohim“ všude zaměněno dogmaticky lživým „God“ – Temno je stále na postupu… Je to samozřejmě minimálně nelogické, když vám jedno a to samé slovo překládají na různých místech různě… Jen pokud jste hodně pozorní, můžete si všimnout poznámky o tom, že původní hebrejské slovo je Elohim – ale samozřejmě – pokud nejste odborníky na hebrejštinu, tak se už nedozvíte, že jde o plurál 😉

-konec poznámky-

---

Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé – říká jeden z Elohimů

Koho tento jediný, a přece pomnožný Bůh oslovil, a kdo byli ti „my“, podle jejichž podoby měl člověk být „učiněn“, jejichž obrazem se měl stát?

V Knize Genesis odpověď ne­najdeme. Když Adam a Eva ochutnali plody ze stromu po­znání, „elóhím“ takto varoval své nejmenované kolegy: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé.“

Jelikož Biblická verze stvoření, jakož i ostatní příběhy o počátku světa v Knize Genesis vycházejí ze sumerských originálů, odpověď je nasnadě. Biblický příběh, jenž shrnu­je mnoho bohů do jediného nejvyššího božstva, je vlastně pouhou upravenou, zhuštěnou verzí sumerských zpráv o shromáždění bohů.

Starý zákon klade velký důraz na to, že člověk nebyl ani bohem, ani nepřišel z nebe. „Nebesa jsou nebesa Hospodi­nova, člověčenstvu daroval zemi.“ Nový tvor se jmenoval „Adam“, neboť byl stvořen z adama, z hlíny země. Jinými slovy to tedy byl „pozemšťan“.

Adam, jenž postrádal pouze jisté „vědění“ a božskou nesmrtelnost, byl po všech ostatních stránkách stvořen podle obrazu (selem) a podoby (dmut) svého Stvořitele (svých Stvo­řitelů). Použití obou výrazů v textu mělo za úkol vyslat jed­noznačný signál, že člověk je Bohu (Bohům) podobný těles­ně i duševně, svým vzhledem i povahou.

Tělesná podoba je nesporná na všech starověkých zobra­zeních bohů a lidí. Ačkoliv Biblická varování před uctívá­ním pohanských obrazů vedla k teorii, že hebrejský Bůh nemá ani obraz, ani podobu, Genesis i další části Starého zákona svědčí o pravém opaku. „Boha“ starověkých Hebrejců bylo možné spatřit tváří v tvář, slyšet ho, mluvit s ním i přít se s ním; měl hlavu a nohy, ruce a prsty, hruď a pás.

Biblický „Bůh“ i jeho poslové vypadali jako lidé a konali jako lidé – neboť lidé byli stvořeni k tomu, aby vypadali a konali jako bohové.

Ale za touto prostou představou se ukrývá jedna velká záhada:

Jak mohl být nový tvor skutečnou tělesnou, dušev­ní i citovou kopií Nefilů?

Jak tedy byl člověk vlastně stvo­řen?

Západní civilizace se dlouho ztotožňovala s názorem, že člověk byl výsledkem vědomého stvořitelského počinu, aby si podmanil zemi a vládl nad všemi ostatními tvory. Poté, v listopadu 1859, vydal anglický přírodovědec Charles Dar­win pojednání O vzniku druhů přirozeným výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život. Toto dílo, jež shrnovalo téměř třicet let výzkumu, obohatilo předešlé teo­rie přirozeného vývoje o koncepci přirozeného výběru jako důsledku boje všech rostlinných i živočišných druhů o pře­žití.

Křesťanský svět utržil krutou ránu ještě dříve: od roku 1788 začali význační geologové poukazovat na to, že Země je podstatně staršího data než oněch 5 500 let, jak tvrdí hebrejský kalendář. Ani vývojová teorie sama o sobě nebyla nikterak převratnou novinkou: o něčem podobném hlouba­li i dřívější badatelé – vždyť již ve čtvrtém století př. Kr. shromáždili řečtí učenci údaje o vývoji rostlinného i živo­čišného života.

Největší rozruch vyvolal závěr Darwinova díla – že totiž tomuto evolučnímu vývoji podléhají všichni živí tvorové, člo­věka nevyjímaje. Člověk tedy v rozporu s tehdejším přesvěd­čením nevznikl spontánně.

Církev zpočátku reagovala pobouřeně. Ale když začala vycházet na světlo vědecká fakta o skutečném stáří Země, o vývoji i genetice a když přibývaly další biologické a antro­pologické studie, kritický hlas církve postupně utichal. Nakonec se zdálo, že starozákonní příběh vyvracejí sama slova Starého zákona; vždyť jak mohl Bůh, samojediný a nehmotný ve své podstatě, prohlásit: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby“?

Ale cožpak nejsme skutečně nic víc než pouhé „nahé opi­ce“? Cožpak nás od nich dělí jen jeden jediný vývojový stu­peň? Cožpak tomuto živočichovi, jenž skáče z větve na vě­tev, k člověčenství postačí, když ztratí ocas a napřímí se?

Jak jsme si již řekli v úvodní kapitole této knihy, moderní vědci začínají tyto jednoduché teorie zpochybňovat. Evoluce umí vysvětlit obecný tok událostí, jež vedly ke vzniku života a jeho různých forem na Zemi – od nejjednoduššího jednobu­něčného organismu až po člověka. Ale ani ta nejpropracovanější teorie není s to vysvětlit vznik Homo sapiens, k němuž došlo – vezmeme-li v úvahu ony miliony let, jež evoluce vy­žaduje –, doslova ze dne na den, beze stopy dřívějších stadií, jež by svědčily o postupné přeměně z Homo erectus.

Hominid z rodu Homo je produktem evoluce. Avšak Ho­mo sapiens je produktem nějaké náhlé, převratné události. Objevil se nevysvětlitelně asi před 300 000 lety, o mnoho milionů let dříve, než diktují zákony evoluce.

Vědci pro to nemají vysvětlení; my však ano. Nabízejí je sumerské a babylonské texty, nabízí je i Starý zákon:

Moderního člověka Homo sapiens stvořili „bohové“!

Z mezopotamských textů lze naštěstí přesně určit dobu, kdy byl člověk stvořen. V příběhu o namáhavé dřině a ná­sledné vzpouře Anunnaků stojí, že „čtyřicet období nesmír­ně těžce robotovali ve dne i v noci“. (V českém překladu „dva tisíce pět set let nesmírně těžce…“; následují­cí verše jsou shrnuty větou: „Počítali léta námahy.“ Pozn. překl.) Dlouhá léta jejich lopo­ty dramatizují opakující se verše:

Deset období těžce robotovali.
Dvacet období těžce robotovali.
Třicet období těžce robotovali.
Čtyřicet období těžce robotovali.

Starověký text ve významu „období“ používá výrazu ma, což většina badatelů překládala jako „rok“. Ale tento po­jem znamenal „něco, co se završuje a pak opakuje“. Pro po­zemšťany se jeden rok rovná jednomu celému oběhu Země kolem Slunce. Jak jsme si již řekli, oběh planety Nefilů ko­lem Slunce trval jeden šar, tedy 3 600 pozemských let.

Čtyřicet šarů, neboli 144 000 pozemských let po přistání na Zemi, se Anunnakové vzbouřili a zvolali: „Tak dost!“ Jestliže Nefilové dle našeho názoru poprvé přistáli na Zemi asi před 450 000 lety, pak došlo ke stvoření člověka někdy před 300 000 lety!

Nefilové nestvořili savce, ani primáty, ani hominidy. „Adam“ z Bible nebyl z rodu Homo, byl to náš přímý předek – první Homo sapiens. Nefilové stvořili moderního člověka v podobě, v jaké ho známe dnes.

Klíčem k pochopení tohoto zásadního faktu je příběh o podřimujícím Enkim, kterého probudí se zprávou, že bohové se vzbouřili a rozhodli se stvořit „adamu“.

Matka Nammu ho vybí­zí: „Můj synu… k moudrosti své zručnost připoj! Opatři bo­hům náhradu, aby své košíky odhodit mohli!“ Enki jí odvětil:

„Matko má, stvoření, jehož jsi pronesla jméno, JE TADY!“ A dodal: „Vtiskni mu“ – tedy stvoření, jež již existovalo – „podobu bohů“.

Zde je tedy odpověď na celou záhadu.

Nefilové „nestvoři­li“ člověka z ničeho, nýbrž upravili již existující stvoření – „vtiskli mu podobu bohů“

Pračlověk je produktem evoluce; zato však moderní člo­věk, Homo sapiens, je produktem „bohů“. Neboť někdy před 300 000 lety vzali Nefilové lidoopa (Homo erectus) a vtiskli mu vlastní obraz a podobu.

Evoluce a předovýchodní příběhy o stvoření člověka si tedy vůbec neodporují, nýbrž se vzájemně vysvětlují a do­plňují. Neboť bez tvůrčího zásahu Nefilů by člověk ještě mnoho milionů let z vývojového stromu neslezl.

Přenesme se nyní zpět v čase a zkusme si představit sled událostí i okolnosti, jež k nim vedly.

Velké meziledové období, jež začalo asi před 435 000 lety, přineslo spolu s oteplením hojnost rostlinstva i živočišstva. Urychlilo také vznik a rozšíření vývojově vyššího stadia člo­věku podobné opice – Homo erectus.

Když se Nefilové porozhlédli po Zemi, uviděli nejen pře­vládající savce, nýbrž také primáty – a mezi nimi člověku podobné opice. Nemohlo se stát, že ohnivé předměty stou­pající k nebi přilákaly pozornost potulujících se tlup Homo erectus, kteří si je přišli prohlédnout zblízka? A nemohlo se stát, že Nefilové pozorovali, potkali, nebo dokonce zajali několik těchto zajímavých primátů?

Že se Nefilové a lidoopi opravdu znali, potvrzuje několik starověkých písemností.

V jednom sumerském textu* popi­sujícím dávné doby se říká:

Lidstvo dávných věků
chléb nedovedlo jíst,
nedovedlo oblékat se do šatů.
Lidé údy měli nahé
a jako ovce požírali trávu,
vodu pili z kanálů.

Gilgameš a Enkidu

Takového napůl zvířecího, napůl „lidského“ tvora popi­suje také Epos o Gilgamešovi. Vypráví se v něm, jaký byl Enkidu, „Jenž se na stepi zrodil“, než se stal civilizovaným:

Porostlé srstí je tělo jeho, na hlavě vlasy má jak žena…
Nezná ni lid, ni zemi, oděn je oděvem Sumukana!**
S gazelami trávou se živí,
s divokou zvěří k napajedlu se tlačí
a stejně jako zvířatům voda lahodí jeho srdci!

* Jedná se o text „Ovce a obilí“. Pozn. překl.
** Sumukan, sumersky Šakan, byl bohem divokých zvířat a dobytka, ži­jícího ve stepi. Pozn. překl.

Akkadský text nejenže popisuje muže podobného zvířeti, nýbrž také líčí i setkání s takovým tvorem:

Lovec kladoucí léčky
u napajedla setkal se s ním…
Když jej spatřil lovec, tvář jeho ustrnula…
Rozbouřilo se srdce jeho, zachmuřila se tvář jeho,
hoře vplížilo se do jeho nitra…

Když toho „divocha“ spatřil lovec, pocítil k němu něco víc než pouhý strach; tento „muž barbarský z hlubin stepi“ to­tiž také mařil jeho lovecké záměry:

Zasypal jámy, které jsem vyhloubil,
vytrhal léčky, které jsem nakladl,
dobytek s polní zvěří mi odloudil,
brání mi konat práci v poli.

Neumíme si představit lepší popis lidoopa; chlupatý nomád porostlý srstí, jenž „nezná ni lid, ni zemi“, živí se trá­vou a žije mezi zvířaty. Přesto však mu neschází základní inteligence, neboť ví, jak vytrhat léčky a zasypat jámy na­stražené na zvěř. Jinými slovy chránil své zvířecí přátele a nechtěl, aby se stali obětí neznámých lovců. Na mnoha nalezených pečetních válečcích jsou tito lidoopi zobrazeni uprostřed svých zvířecích přátel (obr. 149).

Pozn. redakce: Nezávisle na Sitchinově bádání můžeme najít zřejmé spojení mezi divochem a civilizovaným člověkem v Eposu o Gigamešovi, který jsme zde již dříve zmínili »

V knize Dr. L. LEGRAINa z roku 1936, „Ur excavation, archaic seal impresions“ je zdokumentována archaická pečeť krále Mesannepada z Kiše, ca. z roku 2600 př. n.l. Našla se na královském pohřebišti v Uru. Pečeť zobrazuje hrdinu Gilgameše a jeho souputníka jménem Enkidu – oba zobrazeni ve stejném stylu jako barbaři na předchozích pečetních válečcích…

Není nejmenších pochyb – Gilgameš postrádá ono typické označení sumerských bohů – přilbu s rohy – je prostě jen člověk, nijak se vizuálně od pozemských divochů neodlišuje!

Epos o Gilgamešovi (a Uta-napištimovi)

Gilgameš (původně Bilgames, řecky Gilgamos) byl podle Sumerského královského seznamu pátý král Uruku (raně Dynastický II, první dynastie Uruk). Sumerský královský seznam uvádí nejen jeho, ale i jeho otce Lugalbanda. Podle tohoto seznamu vládl 126 let a jeho matkou byla „bohyně“ Ninsun resp. Ninsumun. „Epos o Gilgamešovi“, vypráví o uruckém vládci, kterého zplodil smrtelný otec s božskou mat­kou. Gilgameš byl tedy „ze dvou třetin bůh a člověk z jed­né“ – právě to v něm nejspíše vzbudilo touhu najít cestu, jak uniknout pomíjejícnosti, jež byla osudem smrtelníků.

Nemusíme ani řešit hodnověrnost eposu – archeologické důkazy jsou jasné – vidíme vývoj od barbarů na úrovni zvířat k polobohům, kteří by rádi získali nesmrtelnost… a se zvířaty již nekamarádí, nýbrž je loví…

Zdroje:

• Ur excavation archaic seal impresions, DR. L. LEGRAIN, 1936
• https://en.wikipedia.org/wiki/Gilgamesh

-pokračování-