Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Sumerian_religion

Pokračujeme ve zprávě o stvoření člověka — prosíme, počkejte s posuzováním a nejdříve si poskládejte všechna fakta do celkového obrazu. Z předchozích částí připomínáme mj. informaci o tom, že Bible je jakýmsi stručným výtahem starých sumerských a babylonských záznamů. Rovněž tak je důležitá informace o falšování a překrucování starších sumerských informací v babylonském období.

Podívejme se do Ráje 😉 Sitchin nám bude dělat průvodce:

---

DODNES PŘETRVÁVAJÍCÍ VÍRA, že kdysi v dávnověku zažilo lidstvo zlatý věk, se zcela jistě nemůže opírat o lid­ské vzpomínky, neboť se to odehrálo příliš dávno a člověk tenkrát neuměl zaznamenat nic ze svých zkušeností a zá­žitků pro budoucí generace. Zachoval-li se v člověku jakýsi podvědomý pocit, že v oněch dávných dobách zažil éru kli­du, spokojenosti a blahobytu, je to jednoduše proto, že nic lepšího nepoznal, tvrdí Sitchin. Je to také proto, že o oné éře nevyprávěli člověku jeho prapředci, nýbrž sami Nefilové.

Jedinou úplnou zprávou o všem, co člověk zažil po pře­místění do sídla „bohů“ v Mezopotámii, je biblický příběh o Adamovi a Evě v zahradě v Edenu:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu
v Edenu na východě
a postavil tam člověka,
kterého vytvořil.
Hospodin Bůh
dal vyrůst ze země
všemu stromoví žádoucímu na pohled,
s plody dobrými k jídlu,
uprostřed zahrady pak stromu života
a stromu poznání dobrého a zlého…
Hospodin Bůh
postavil člověka do zahrady v Edenu,
aby ji obdělával a střežil.
A Hospodin Bůh člověku přikázal:
„Z každého stromu zahrady smíš jíst.
Ze stromu poznání dobrého a zlého
však nejez.
V den, kdy bys z něho pojedl,
propadneš smrti.“

Ačkoliv byly v zahradě dva významné stromy, měli pozemš­ťané zakázáno sáhnout pouze po plodech jednoho z nich – stro­mu poznání. Bohu v té chvíli zřejmě nevadilo, že by si člověk mohl utrhnout plody ze stromu života. Jenže člověk nedoká­zal respektovat ani tento jediný zákaz, což vedlo k tragédii.

Idylický obrázek záhy vystřídaly dramatické události, jež bibličtí učenci a teologové nazývají „prvotní hřích“. Je to příběh o Božích přikázáních, Božích lžích, lstivém (avšak pravdomluvném) hadovi, o trestu a vyhnání.

Na scéně se objevuje „had“

Na scéně se náhle objevuje „had“ a zpochybní vážné „boží“ upozornění:

A had… řekl ženě:
„Jakže, Bůh vám zakázal
jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila:
„Plody ze stromů v zahradě
jíst smíme.
Jen o plodech ze stromu,
který je uprostřed zahrady, Bůh řekl:
»Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte,
abyste nezemřeli.«“
Had ženu ujišťoval:
„Nikoli, nepropadnete smrti.
Bůh však ví, že v den,
kdy z něho pojíte,
otevřou se vám oči
a budete jako Bůh
znát dobré i zlé.“
Žena viděla, že je to strom
s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči,
strom slibující vševědoucnost.
Vzala tedy z jeho plodů a jedla,
dala také svému muži,
který byl s ní, a on též jedl.
Oběma se otevřely oči;
poznali, že jsou nazí.
Spletli tedy fíkové listy
a přepásali se jimi.

Když znovu a znovu pročítáme tento stručně, avšak přes­ně vylíčený příběh, mimoděk nás napadne, proč celá záleži­tost vyvolala takové pozdvižení. Pozemšťané, kteří měli pod pohrůžkou smrti zakázáno byť se jen dotknout plodů stro­mu poznání, byli nakonec přemluveni, aby je ochutnali, neboť tak prý dosáhnou „vševědoucnosti“ jako Bůh. A přes­to se nakonec stalo jediné: náhle poznali, že jsou nazí.

Nahota hrála v celém incidentu vskutku významnou roli

Pozn. redakce: V dalším textu má Sitchin pravdu jen napůl, protože nechápe duchovní rozměr biblického příběhu – pravda, v Bibli viditelně jde o nahotu a s ní úzce spojenou sexualitu člověka – nicméně v duchovní rovině tohle má daleko hlubší smysl. Tato probuzená sexualita má souvislost s radikální duchovní proměnou v lidské duši – přesně proto Bible mluví o „vševědoucnosti“ jako má „bůh“. Ano, „bůh“ Enki skutečně stvořil člověka ke svému obrazu, přesněji k obrazu celé skupiny nebo národa „bohů“ Elohim. Budeme si postupně v poznámkách doplňovat další střípky…

Biblický příběh o Adamovi a Evě v zahradě v Edenu začíná slovy: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Tím se nám naznačuje, že byli na nějakém nižším vývo­jovém stupni: nejenže byli nazí, oni si ani neuvědomovali důsledky své nahoty.

Zkoumáme-li tento biblický příběh blíže, dospějeme k zá­věru, že jeho námětem je získání pohlavních zkušeností u člo­věka. Oním „poznáním“, jež bylo člověku zatajováno, nebyly žádné vědecké informace, nýbrž něco zřejmě spojené s mužským a žen­ským pohlavím – jakmile totiž člověk a jeho žena získali toto „poznání“, zjistili, že jsou nazí, a zakryli své pohlavní orgány.

Další část biblického vyprávění potvrzuje tuto spojitost mezi nahotou a nevědomostí, neboť Bohu netrvalo dlouho, aby poznal, co se stalo:

Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha
procházejícího se po zahradě za denního vánku.
I ukryli se člověk a jeho žena
před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: Kde jsi?
On odpověděl:
„Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas
a bál jsem se.
A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
Bůh mu řekl:
„Kdo ti pověděl, že jsi nahý?
Nejedl jsi z toho stromu,
z něhož jsem ti zakázal jíst?“

„Primitivní dělník“ se přizná a svalí vinu na ženu, která zase svalí vinu na hada. Rozzlobený Bůh prokleje hada i oba pozemšťany. Vzápětí však učiní něco překvapivého: „Hos­podin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.“

Nelze se tedy domnívat, že účelem celého dramatické­ho incidentu – který vedl k vyhnání pozemšťanů z rajské zahrady –, bylo pouhé poučení člověka o tom, že má no­sit oděv. Nošení šatů bylo jen vnějším projevem nového „poznání“. Ústředním motivem všech událostí je získání tohoto „poznání“ a snaha „Hos­podina“ upřít člověku toto pozná­ní.

I když dosud nebyl nalezen mezopotamský protějšek to­hoto biblického příběhu, nelze pochybovat o tom, že Bible se i zde – podobně jako při popisu stvoření světa – opírá o sumerské zdroje. Dokazuje to umístění příběhu do příbytku bohů v Mezopotámii. Dokazuje to i slovní hříčka Evina jména („ta ze života“, „ta ze žebra“). A konečně to dokazují i oba nejdůležitější stromy – strom poznání a strom života, stejně jako v Anově příbytku.

O sumerském původu svědčí i samotná slova Hospodina, neboť samojediný hebrejský Bůh opět promlouvá v množ­ném čísle, oslovuje božské kolegy, jež v bibli nevystupují, zato v sumerských textech ano:

I řekl Hospodin Bůh:
„Teď je člověk jako jeden z nás,
zná dobré i zlé.
Nepřipustím, aby vztáhl ruku
po stromu života, jedl a byl živ navěky.“
Proto jej Hospodin Bůh
vyhnal ze zahrady v Edenu.

Jak dokazuje množství výtvarných děl z dob nejstarších Sumerů, byly kdysi doby, kdy člověk jako „primitivní děl­ník“ sloužil svým bohům úplně nahý. Byl nahý, ať už podá­val bohům jídlo či nápoje, anebo se plahočil na poli či něco stavěl (obr. 154, 155).

Z obrazů jasně vyplývá, že statut člověka tváří v tvář „bohům“ se příliš nelišil od postavení zvířat. „Bohové“ pouze zdokonalili existujícího živočicha a pozvedli jej na vyšší úroveň, aby lépe vyhovoval jejich potřebám.

Znamenal tedy nedostatek „poznání“, že nově utvořená bytost, nahá jako zvěř, žila pohlavně stejně jako zvířata, anebo dokonce měla pohlavní styk se zvířaty? Některé rané nákresy a rytiny naznačují, že tomu tak skutečně bylo (obr. 156).

Ze sumerských textů, například z eposu o Gilgamešovi, lze usuzovat, že forma pohlavního styku opravdu tvořila jakousi dělicí čáru, jakési roz­lišovací znamení, mezi člověkem-divochem a člověkem-lidským tvorem. Když chtěli obyvatelé Uruku zcivilizovat Enkidua – „muže divoké­ho, člověka loupežného, ze samého středu stepi“, využili k tomu služeb „nevěstky“ a poslali ji k napajed­lu, kde Enkidu pil spolu se zvířaty, aby mu tam nabídla své „svůdné vnady“.

Podle textu se zdá, že klíčovým bodem ve „zcivilnění“ Enkidua byl okamžik, kdy ho zvířata, s nimiž se přátelil, odvrhnou. Obyvatelé Uruku kladli nevěstce na srdce, aby „činila s ním, jak dělá žena“, dokud „zvířata, jeho, s nimiž vyrůstal ve stepi, se neodcizí jemu“.

Sitchin na základě uvedených informací dospívá k závěru, že základním předpokla­dem k tomu, aby se Enkidu mohl stát člověkem, bylo zbavit ho sodomie.

Čím se liší člověk od zvířat?

Pozn. redakce: A co když to bylo malinko jinak než se domnívá Sitchin, neznaje duchovních zákonitostí? Co když právě v tomto historickém okamžiku byla ke zvířecímu tělu připojena Božská Jiskra? Opakovaně vám vysvětlujeme, že právě připojením Božské Jiskry se člověk nejen pozvedl nad svůj zvířecí původ a získal intelektuální schopnosti… ale především získal možnost duchovního vývoje s cílem návratu do Jednoty! Prociťte si to sami! Mimochodem, o významné roli „pohlavní síly“ se zmiňuje i prorok Abdrushin a to jistě není náhoda » Podle něj je tato „pohlavní síla“ nejvyšší energií v hrubohmotném světě a proto je vlastně jakoby „mostem“ k duchovnímu světu. Pro pořádek ještě dodejme, že prorok rozlišuje mezi čistě pudovou sexualitou a vyšší pohlavní silou… Každý člověk, který si na sobě prožil opravdovou lásku, již nepotřebuje další důkaz pro tvrzení, jak blízko pak už je k opravdové nepodmíněné lásce. (I když samozřejmě tohle je náhled hlavně z mužské strany – jako muži se od žen většinou mnoho na tohle téma nedozvíme 🙂 Pokud jste se někdo otázkou energetické struktury duše ještě nezabývali, můžete se podívat, že biblický popis duše je sice zjednodušený, ale současně v úplném souladu s východním pojetím, které detailněji popisuje energetická centra v těle člověka, tj. čakry » Každé energetické centrum má rovněž určité vědomí, přičemž se více zdrojů shoduje v tom, že centrum vědomí těla-ega sídlí na 3. čakře v solar plexu.

Moudrý jsi, Enkidu, bohu se podobáš!

Šamchat svá ňadra uvolnila, lůno odhalila, její rozkoš vzal…
Učinila s ním, s divochem, jak dělá žena.

Lest zřejmě vyšla. Po šesti dnech a sedmi nocích si Enkidu, „když se nasytil rozkoše její“, vzpomněl na bývalé ka­marády:

Svou tvář otočil k zvířatům svým.
Jakmile jej spatřily, Enkidua, na útěk se gazely daly.
Zvěř stepní daleko od něho pádí.

Výrok je zcela jednoznačný. Pohlavní styk s „člověčí“ že­nou způsobil v Enkiduovi tak hlubokou změnu, že zvířata, s nimiž se kdysi přátelil, „daleko od něho pádí“.

Tedy nejen­že utekla, ale očividně se jim štítil tělesný kontakt s ním.
Užaslý Enkidu zůstal chvíli nehnutě stát, „neb odešla zvířata jeho“. Ale této změny neměl proč litovat, jak vzá­pětí vysvětluje starověký text:

Zeslábl Enkidu, jeho běh není, jako byl dříve,
ale na duchu vyrostl a rozumem vyspěl…
I mluví nevěstka k němu, k Enkiduovi:
„Moudrý jsi, Enkidu, bohu se podobáš!“

Slova v tomto mezopotamském textu jsou téměř totožná se zněním biblického příběhu o Adamovi a Evě. Jak před­pověděl had, ochutnáním plodů ze stromu poznání se v po­hlavních otázkách stali jako Bůh – „poznali dobré i zlé“.

Pozn. redakce: Následující (přeškrtnutý) odstavec je důkazem našeho tvrzení v předchozí poznámce výše, kdy jsme Sitchina obvinili z omylu – ne ne, rozhodně nešlo o sodomii. Chápete už? Nechceme abyste nám věřili, ale moc prosíme – dejte si šanci k promyšlení a procítění této informace. Teď si dovolíme trochu předběhnout Sitchinovy úvahy a trochu neslušně 🙂 vám předem prozradíme takovou malou nápovědu k řešení této klíčové otázky: Ono zmiňované „Poznání“ jednoduše znamenalo skok na vyšší úroveň vědomí a bylo způsobeno připojením vyššího vědomí Ducha ke zvířecímu vědomí těla-ega! Výrok „poznali dobré i zlé“ lze totiž velmi dobře dekódovat i tak, že člověk od toho okamžiku v sobě poznal (uvědomoval si) obě tato vědomí – bílé a černé, jang a jin, duch a tělo! To přece dává smysl! Cítíte také to šokující prozření? To, že na tohle před námi ještě nikdo neupozornil, přece neznamená, že to tak není 😉 Sami uvidíte, jak tato nápověda zapadá do dalších Sitchinových úvah a hlavně těch starověkých záznamů. A nejen to, postupně doplníme další informace i o postavě Enkiho. Začíná totiž být zřejmé, že to on je tím biblickým Hadem! I tuto poněkud šokující informaci lze doložit z dalších zdrojů. 

Pokud šlo jen o to, aby si člověk uvědomil, že pohlavní styk se zvířaty je necivilizovaný nebo špatný, proč byli Adam s Evou potrestáni za to, že zanechali sodomie? Sta­rý zákon na mnoha místech brojí proti sodomii a je nepo­chopitelné, proč by poznání nějaké ctnosti mělo vyvolat boží hněv.

„Poznání“, jež člověk získal proti přání „Boha“ [Enlila], muselo tedy být mnohem hlubší. Šlo o něco, co bylo prospěšné člověku, co si však jeho stvořitelé nepřáli, aby měl.

Musíme číst pozorně mezi řádky líčícími prokletí Evino, abychom pochopili význam celé události:

Ženě řekl:
„Velice rozmnožím
tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži…“
Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa),
protože se stala matkou všech živých.

Toto je tedy onen klíčový okamžik, jenž nám sděluje bib­lický příběh – dokud Adam a Eva postrádali „poznání“, žili v rajské zahradě bez potomků. Jakmile toto „poznání“ na­byli, Eva získala schopnost (a bolest) otěhotnět a rodit děti. Teprve poté, co dvojice získala toto „poznání“, „poznal člo­věk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina“.

V celém Starém zákoně se pojmu „poznat“ používá ve smyslu pohlavního styku, většinou mezi mužem a jeho manželkou za účelem početí potomka. Příběh Adama a Evy v zahradě v Edenu je tedy příběhem o klíčové fázi ve vývoji člověka – o získání schopnosti rozmnožovat se.

Pozn. redakce: Ačkoli s uvedeným tvrzením o pohlavním rozmnožování lze souhlasit, v duchovním smyslu má tato dualita muže a ženy další rovinu. Podle známé zákonitosti „jak nahoře, tak dole“, nalézáme mužskou a ženskou energii také ve vnitřní struktuře duální lidské duše. Tuto informaci nám doplňuje právě taoismus a její důkaz může nalézt každý sám v sobě. Dejte pozornost sami-sobě!

Na tom, že první zástupci Homo sapiens nebyli schopni reprodukce, by nemělo být nic překvapivého. Bez ohledu na to, jakou metodou obohatili Nefilové [nebo spíše Elohimové? pozn. red.] biologickou výbavu hominidů vlastním genetickým materiálem, výsledný tvor byl hybridem, křížencem dvou odlišných, byť příbuzných dru­hů. Podobně jako mula (kříženec kobyly a osla) jsou takové hybridy savců neplodné. Umělým oplodněním a dalšími, ješ­tě vyspělejšími metodami biologického inženýrství jsme schopni vyprodukovat tolik mul, kolik si zamaneme, dokon­ce i bez styku mezi oslem a kobylou – ale muly mezi sebou se rozmnožovat neumějí, nedokážou zplodit další mulu.

Vyráběli tedy Nefilové zpočátku jakési „lidské muly“, jež vyhovovaly jejich požadavkům?

Naši pozornost poutá výjev z jedné skalní rytiny naleze­né v horách jižního Elamu. Uprostřed sedí bůh a v ruce drží laboratorní „baňku“, z níž vytékají tekutiny – známé zná­zornění Enkiho. Vedle něho sedí velká bohyně v póze, jež naznačuje, že byla spíše spolupracovnicí než manželkou; nemůže to být nikdo jiný než Nintu, bohyně-matka neboli „paní rodička“. Kolem nich postávají nižší bohyně, jež při­pomínají bohyně-rodičky z eposu o stvoření člověka. Oproti těmto stvořitelům stojí dlouhé řady lidských tvorů, jejichž výrazným rysem je to, že jsou si podobní jako vejce vejci – jako by byli „odliti“ z jedné formy (obr. 157).

Připomeňme si znovu sumerský epos o nedokonalých tvo­rech, jež zpočátku vytvořil Enki s „bohyní-matkou“, kteří byli buďto bezpohlavní, nebo pohlavně neúplní. Neupozorňuje tento text na první fázi existence hybridního člověka – by­tosti stvořené podle podoby a obrazu „bohů“, zato však po­hlavně neúplné, postrádající „poznání“?

-pokračování-