Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

Stvořitelský epos nám sděluje, že „bohové“ sestoupili na Zemi po důkladně zváženém rozhodnutí, k němuž dospěli jejich vůdci. Babylonská verze, která toto rozhodnutí přičítá Mardukovi, vysvětluje, že Marduk vyčkal, až se vysuší zemská půda a ztvrdne natolik, aby mohl přistát a zahájit stavební práce.

Bylo by naivní domnívat se, že města „bohů“ vznikala nahodile. Tito „bohové“, kteří ovládali vesmírné lety, vybí­rali polohu prvních osad podle konkrétního plánu sloužící­ho základní potřebě – přistání na Zemi a odletu ze Země…

---

Jaký asi byl plán „bohů“?

Při hledání odpovědi si Sitchin nejdříve položil otázku: Jak vznikl astronomický a astrologický znak Země – kruh roz­půlený pravoúhlým křížem, jímž označujeme „cíl“? Tento znak má své kořeny v prvopočátcích sumerské as­tronomie a astrologie a je totožný s egyptským hieroglyfic­kým znakem pro „místo“:

Je to pouhá shoda náhod, anebo významný důkaz? Při­stáli Nefilové na Zemi skutečně tak, že na její náčrt nebo mapu přiložili jakýsi „cíl“?

Nefilové Zemi neznali a když zkoumali její povrch z kos­mu, určitě si všímali zejména horstev a pohoří, jež mohla znamenat nebezpečí pro starty i přistání, ale mohla záro­veň sloužit i jako orientační body pro navigaci.

Malý a Velký Ararat

Když Nefilové, vznášející se nad Indickým oceánem, hle­děli směrem k oblasti mezi dvěma řekami, kterou si vybrali jako své první osidlovací území, nemohli přehlédnout nej­výraznější orientační bod – horu Ararat.

Tento vyhaslý sopečný masiv dominuje Arménské vyso­čině na východě dnešního Turecka při hranicích Arménie s Iránem. Na východní a severní straně se zvedá do výšky kolem 1 000 metrů nad mořem, na severozápadní straně do výšky necelých 2 000 metrů. Celý masiv se vypíná na ploše o průměru asi 40 kilometrů.
Tato působivá přírodní dominanta na tváři Země je díky své poloze i tvaru nápadná nejen z obzoru, nýbrž také z ptačí perspektivy. Především leží téměř přesně uprostřed mezi dvěma jezery – Van a Sevan. Z vysokého masivu se vypínají dva vrcholy – Malý Ararat (3 925 m) a Velký Ararat (5 165 m). Široko daleko není horstva, jež by mohlo konkurovat těmto věčně zasněženým velikánům. Jsou jako dva svítící majáky mezi oběma jezery, jež ve dne slouží jako obrovské reflekto­ry.

Máme tedy důvod domnívat se, že Nefilové určili místo k přistání tak, že vedli severojižní poledník nějakým ne­přehlédnutelným orientačním bodem a v příhodné blízkos­ti řeky. Na sever od Mezopotámie mohl být takovým bodem snadno rozpoznatelný Ararat se dvěma vrcholy. Poledník vedený středem Araratu rozděloval Eufrat v půli. To byl cíl – místo zvolené pro kosmodrom (obr. 130).

Dalo se na něm snadno přistávat i startovat?

Odpověď zní – ano. Vybrané místo leželo na rovině; po­hoří obklopující Mezopotámii byla dostatečně daleko. Nej­vyšší z nich (na východě, severovýchodě a na severu) ne­mohla překážet raketoplánu blížícímu se od jihovýchodu.

Bylo to místo přístupné? Mohli se k němu bez potíží do­pravovat astronauté i s nákladem?

I na tyto otázky lze dát kladnou odpověď. Ke kosmodro­mu se dalo přijet po souši i připlout po řece Eufratu.

A poslední důležitá otázka: Byl někde nablízku zdroj ener­gie, pohonných látek?

Odpověď je jednoznačně kladná. Ohyb Eufratu, v němž měl být postaven Sippar, patřil mezi nej­bohatší známá povrchová naleziště živic a dalších ropných produktů, jež prosakovaly na povrch a mohly se těžit bez hloubkových vrtů.

Lze si snadno představit, jak Enlil, obklopen svými poručíky ve velitelském stanovišti kosmodromu, zakresluje do kruhu na mapě kříž. „Jak to místo nazveme?“ zeptal se možná. „Proč ne Sippar?“ navrhl třeba někdo z přítomných. V jazycích Předního východu to slovo znamená „pták“. Do Sipparu tedy měli přilétat „orli“ a „hnízdit“ tam.

Jak asi v Sipparu přistávaly raketoplány?

Zkusme si představit, jak nějaký kosmický navigátor vytyčuje nejlepší trasu. Po levé straně měl Eufrat a západ­ně od něj hornatou náhorní plošinu; po pravé straně Tigris a východně od něj pohoří Zagros. Kdyby se raketoplány při­bližovaly k Sipparu ve snadno nastavitelném úhlu 45 stup­ňů k poledníku vedenému napříč Araratem, vyhnuly by se i na této trase oběma nebezpečným oblastem. Při nalétávání v takovém úhlu by minuly skalnaté vrcholy Arábie v dosta­tečné výšce a začaly by klesat až nad vodami Perského zá­livu. Při přistání i startu by měly letouny ničím necloněné zorné pole a čistý rádiový příjem pro komunikaci s řídícím střediskem v Nippuru.

Enlilův poručík poté udělal přibližný náčrt – trojúhelník lemovaný ze všech stran vodami a horami, mířící jako šipka k Sipparu s křížkem uprostřed, který vyznačoval Nippur (obr. 131).

Byť to zní neuvěřitelně, tento náčrt nepochází z dnešní doby; byl nakreslený na nějakém keramickém předmětu, objeveném při vykopávkách v Súsách, ve vrstvě pocházející z doby kolem r. 3200 př. Kr. Při pohledu na něj se nám vy­baví planisféra s dráhou letu a podrobnými letovými poky­ny, rozdělená na 45stupňové díly.

Zakládání osad na Zemi bylo ze strany Nefilů promyšle­ným tahem. Prozkoumali všechny alternativy, zhodnotili všechny prostředky, přihlédli ke všem možným rizikům; kromě toho vypracovali i podrobný plán osídlení tak, aby každé město zapadalo do konečného vzorce, jehož účelem bylo vytyčení přistávací trasy k Sipparu.

Nikdo se dosud nepokusil nalézt v roztroušených sumerských sídlištích nějakou logiku či souvislost, říká Sitchin.

Ale podíváme-li se na sedm měst, jež vznikla jako první, zjistíme, že Bad-Tibira, Šuruppak a Nippur ležely na čáře svírající 45stupňový úhel s araratským poledníkem a že tato čára protínala poledník přesně v Sipparu! Další dvě města, je­jichž poloha je známá – Eridu a Larsa –, ležela na další rovné čáře protínající tu první i araratský poledník také přesně v Sipparu.

Budeme-li čerpat ze starověkého náčrtu, na němž je Nippur středem kruhu, a obkroužíme-li Nippur soustřed­nými kruhy procházejícími jednotlivými městy, zjistíme, že na jednom z těchto kruhů leželo další starověké sumerské město, Lagaš – na pomyslné linii stejně vzdálené od čáry svírající 45stupňový úhel jako od osy Eridu-Larsa-Sippar. Poloha Lagaše tedy zrcadlově odráží polohu Larsy.
Ačkoliv město LA.RA.AK („vidoucí jasnou záři“) zůstává velkou neznámou, logicky by mělo ležet v bodě 5, neboť tam by mohlo být město bohů a završovat tak řadu měst na ústřední letové dráze v intervalech šesti beru: Bad-Tibira, Šuruppak, Nippur, Larak, Sippar (obr. 132).

Dvě vnější čáry svíraly s ústřední linií křižující Nippur z obou stran šestistupňový úhel a tvořily tak jihozápadní a severovýchodní obrysy hlavního letového koridoru. Ná­zev LA.AR.SA příhodně znamenal „vidoucí červené světlo“; LA.AG.AŠ znamenalo „vidoucí záři na šesti“. Města podél každé čáry byla od sebe skutečně vzdálena šest beru (při­bližně šedesát kilometrů).

To byl podle Sitchinova názoru ústřední plán Nefilů. Když vybrali nejvhodnější polohu pro svůj kosmodrom (Sippar), rozmístili ostatní města tak, aby ke kosmodromu vytyčova­la hlavní letový koridor. Doprostřed umístili Nippur, který se stal „svazkem nebe a země“.

Lidské oko už nikdy nespočine na původních městech bohů ani jejich rozvalinách – všechny zničila potopa, jež zaplavila svět.

Ale můžeme se o nich hodně dozvědět, neboť svatou povinností mezopotamských králů byla neustálá přestavba posvátných čtvrtí na navlas stejném místě a podle původ­ních plánů. Všichni, kdož tak činili, zdůrazňovali v dedikačních nápisech úzkostlivé dodržování původních plánů; v jednom takovém nápise (jenž objevil A. H. Layard), se praví:

Věčně platný půdorys,
jenž do dnů budoucích
stavbu určoval,
(toho jsem se držel).
Je to nákres z dávných dnů
a nese nápis z hořejšího nebe.

Jestliže byl Lagaš – jak se domníváme – jedním z měst sloužících jako body osvětlující přistávací dráhu, pak nabý­vá smysl velká část údajů, jež po sobě zanechal Gudea ve třetím tisíciletí př. Kr. Napsal, že když mu dal Ninurta po­kyn k přestavbě posvátné čtvrti, další bůh, jenž ho dopro­vázel, mu předal architektonické plány (nakreslené na ka­menné tabulce) a jedna bohyně (která „cestovala mezi nebem a zemí“ ve své „komoře“) mu ukázala hvězdnou mapu a poučila ho o astronomickém zaměření celé stavby.

Kromě „božského černého ptáka“ bylo do posvátné čtvrti instalováno „strašlivé boží oko“ („veliký paprsek, jenž si svou mocí podrobuje svět“) a „světový dohlížitel“ (jehož zvuk se uměl „šířit do dáli“). Nakonec když byla stavba hotová, byl na ní vztyčen „Utuův emblém“ čelem „k místu, kde Utu vychází“ – tedy ke kosmodromu v Sipparu. Všechny tyto předměty vysílající paprsky byly pro provoz kosmodromu důležité, neboť všechna zařízení si přišel prohlédnout i sám Utu.
Na raných sumerských kresbách jsou často masivní stav­by z rákosu a dřeva, postavené v nejstarších dobách; tyčí se na polích uprostřed pasoucího se dobytka. Současnou do­mněnku, že jde o chlévy pro zvířata, vyvracejí jakési pilíře, jež trčí ze střech těchto stavení (obr. 133a).

Jak vidíme, tyto pilíře podpírají jeden či více párů „kru­hů“, jejichž funkci neznáme. Ale ačkoliv byly tyto stavby vztyčeny na polích, lze pochybovat o tom, že měly sloužit jako přístřeší pro dobytek.

Sumerské obrázkové znaky (obr. 133b) znázorňují slovo DUR či TUR („příbytek“, „shromaž­diště“) u kreseb, jež nepochybně představují stejné stavby, jaké se objevují na pečetních válečcích; ale vyplývá z nich, že hlavním prvkem stavby nebyly ony „chýše“, nýbrž an­ténní věž. Podobné pilíře s „kruhy“ byly vztyčeny u vchodů do paláců, v posvátných čtvrtích bohů, a nejen na venkově (obr. 133c).

Nebyly „náhodou“ tyto předměty anténami připevněnými k vysíla­či? Nebyly náhodou ty páry kruhů jakýmisi radary, jež v polích navá­děly blížící se raketoplán? Nebyla to náhodou ona snímací zařízení, ony „vševidoucí oči“ bohů, o nichž se mluví v tolika textech?

Víme, že zařízení, k němuž byly tyto přístroje připevně­ny, bylo přenosné, neboť na některých sumerských peče­tích jsou „božské předměty“ ve tvaru skříňky přepravová­ny člunem nebo na hřbetech soumarů, kteří odnášeli tyto předměty dál do vnitrozemí (obr. 134).

Archa úmluvy byla velmi pravděpodobně komunikačním zařízením!

Když si prohlédneme tvar těchto „černých skříněk“, mi­moděk se nám vybaví archa úmluvy, kterou podle Hospodi­nových pokynů zhotovil Mojžíš. Schrána měla být vyrobe­na z akáciového dřeva a zevnitř i zvenčí obložená zlatem – tedy dva vodivé povrchy měla izolovat vrstva dřeva. Nad schránou měl být zhotoven kapporeth, také z čistého zlata, a na jeho koncích měli stát dva zlatí cherubové s rozpjatý­mi křídly, jimiž zastírali kapporeth. Co byl kappo­reth*, není jasné, ale tento verš z Knihy Exodus naznačuje jeho účel:

„Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby… budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.“ (Genesis, Exodus)

* V ekumenickém překladu „příkrov“, v Bibli kralické „slitovnice“. Pozn. překl.

Domněnku, že archa úmluvy byla v podstatě elektricky napájená/poháněná komunikační skříňka, potvrzuje i pokyn, aby byla přenosná. Měla se nést na dřevěných tyčích prostrčených čtyřmi zlatými kruhy po stranách schrány. Samotné schrá­ny se nesměl nikdo dotýkat a když se jí jeden Izraelec dotkl, byl na místě zabit – jakoby elektrickým výbojem o vysokém napětí.

Dostatečně pokročilá technologie se jeví primitivům jako magie

Takové napohled nadpřirozené zařízení – jež umožňova­lo dorozumívání s Bohem, byť byl Bůh někde jinde – se sta­lo předmětem uctívání, „posvátným kultovním symbolem“. Mezi devocionálie chrámů v Lagaši, v Uru, v Mari a dalších starověkých městech patřily tzv. „znaky očí“. Nejvýraznější stavbou tohoto druhu byl „chrám očí“ v Tell Braku v severozápadní Mezopotámii, pocházející ze 4. tisíciletí př. Kr. Kro­mě stovek „znaků očí“ na různých místech chrámu byl na jediném oltáři jeho vnitřní svatyně nalezen obrovský ka­menný kvádr znázorňující pár očí (obr. 135).

Je nanejvýš pravděpodobné, že jde o napodobeninu sku­tečného „božského“ předmětu – Ninurtova „strašlivého oka“, „světla“ nebo podobného předmětu v Enlilově řídícím kos­mickém středisku v Nippuru, jež slovy starověkého písaře „přehlíží země… proniká srdcem všech zemí“.

K čemu sloužily zikkuraty?

Rovinaté pláně v Mezopotámii si podle všeho vyžádaly nutnost uměle vyvýšených plošin, na nichž bylo poté umís­těno kosmické zařízení. Texty i výtvarná zobrazení nene­chávají nikoho na pochybách, že tyto stavby sahaly od nej­ranějších polních srubů až po pozdější stupňovité plošiny, propojené schody a šikmými rampami, jež vedly z nižší a širší plošiny na vyšší a užší a tak dál. Na vrcholu zikkuratu stála samotná rezidence boha uprostřed plochého dvora obehnaného zdí, kde byl umístěn jeho „pták“ a „zbraně“. Zikkurat vyobrazený na jednom pečetním válečku nejenže má obvyklou stupňovitou konstrukci, ale je navíc vybaven dvěma „kruhovými anténami“, jež výškou odpovídají třem podlažím (obr. 136).

Marduk tvrdil, že komplex zikkuratů a chrámu v Baby­lonu (E.SAG.IL) byl postaven podle jeho pokynů, ale také v souladu s „písmem z hořejšího nebe“. Z jedné tabulky (po­dle svého rozluštitele známé jako Smithovy), kterou analy­zoval André Parrot (Ziggurats et Tour de Babel), vyplývá, že šlo o sedmistupňovou stavbu se čtvercovým půdorysem, jejíž základna měla strany dlouhé 15 garů. Každý následu­jící stupeň byl menší co do plochy i výšky, až na stupeň nej­vyšší (rezidenci boha), který byl vyšší. Celková výška stav­by se však opět rovnala 15 garům, takže celá stavba byla nejen přesným čtvercem, nýbrž i přesnou krychlí.

Gar, v němž jsou tyto rozměry udány, odpovídal 12 lok­tům – tedy přibližně 6 metrům neboli 20 stopám. Dva ba­datelé, H. G. Wood a L. C. Stecchini, vyslovili názor, že všech­ny základní míry mezopotamských zikkuratů vycházejí ze sumerského šedesátkového základu, z čísla 60. Každá stra­na základny tedy měřila třikrát 60 loktů a její celkový ob­vod činil 60 garů (obr. 137).

Jaký faktor určoval výšku každého stupně? Stecchini zjis­til, že když vynásobil výšku prvního stupně (5,5 garu) dvoj­násobkem lokte, dostal 33, neboli přibližnou zeměpisnou polohu Babylonu (32,5 stupně severní šířky). Na základě obdobného výpočtu se pozorovací úhel zvýšil na 51 stupňů a každý následující stupeň jej zvýšil o dalších 6 stupňů. Sed­mý stupeň tedy při zeměpisné šířce Babylonu stál na plošině vyvýšené na 75 stupňů nad obzorem. Tento nejvyšší stupeň zvýšil úhel o 15 stupňů, takže pozorovatel se mohl dívat kol­mo vzhůru v 90stupňovém úhlu. Stecchini usoudil, že každý stupeň splňoval funkci určité plošiny astronomické observa­toře s předem určenou elevací v poměru k oblouku nebe.

V rozměrech zikkuratů lze jistě najít i jiné „skryté“ sou­vislosti. 33stupňový úhel sice neodpovídal přesně šířce Ba­bylonu, zato navlas přesně šířce Sipparu. Nebyl určitý vztah mezi 6stupňovým úhlem každé ze čtyř plošin a vzdálenost­mi 6 beru mezi městy bohů? Nesouvisely tyto sedmistupňo­vé stavby s polohou prvních sedmi měst anebo s polohou Země jako sedmé planety?

G. Martiny (Astronomisches zum babylonischen Turm) rozebírá, jak se zikkuraty pro tyto vlastnosti hodily k pozorováním hvězdné oblohy, a tvrdí, že nejvyšší stupeň Esagily byl orientován na planetu Šupa (kterou jsme určili jako Pluto) a souhvězdí Berana (obr. 138).

Ale – sloužily zikkuraty skutečně pouze jako observatoře, anebo také jako odpalovací rampy kosmických raket Nefilů?

Všechny byly orientovány tak, že jejich rohy mířily přes­ně na sever, jih, východ a západ. Jejich strany tedy svíraly s těmito čtyřmi základními světovými stranami 45stupňový úhel. To znamenalo, že raketoplán blížící se k místu při­stání mohl sledovat určité strany zikkuratu přesně podél letové dráhy – a bez potíží doletět do Sipparu!

Akkadsko-babylonský název pro tyto stavby – zukiratu – znamenal „trubici božského ducha“. Sumerové nazývali zik­kuraty EŠ, tedy „nejvyšší“ – což tyto stavby skutečně byly. Tento výraz mohl také znamenat číselnou jednotku vzta­hující se k rozměrům zikkuratu. Kromě toho se užíval ve významu „zdroj tepla“ („oheň“ v akkadštině a v hebrejšti­ně).

Dokonce i badatelé, pokoušející se celou věc objasnit ji­nak než pomocí našeho „kosmického“ výkladu, museli na­mnoze dospět k závěru, že zikkuraty sloužily i jinému úče­lu než jen jako „výškové“ budovy pro boží příbytek. Samuel N. Kramer shrnul názory badatelů slovy: „Zikkurat, stup­ňovitá věž, jež se stala charakteristickou stavbou mezopotamské chrámové architektury… měla sloužit jako skuteč­ný i symbolický spojovací článek mezi bohy na nebi a smrtelníky na zemi.“

My jsme si však ukázali, že pravou funkcí těchto staveb bylo spojovat bohy na nebi s pozemskými bohy – nikoli smrtel­níky na zemi.

-pokračování-