Další pasáže sumerských záznamů ukazují na fakt, že Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, které si stvořili a geneticky vyrobili podle vlastních představ.
Tyto skutečnosti jsou i hlavním důvodem, proč se vůbec sumerskou historií zabýváme na těchto stránkách, které vás primárně vedou k sebe-poznání, k poznání své duše – protože všechny stopy se sbíhají a data poukazují na závažný fakt – že to byl velmi pravděpodobně EN.KI, který geneticky stvořil naši rasu.
Poznání našich lidských kořenů a tím pádem i Poznání naší podstaty – to jest duše – nám paradoxně ukáže i náš cíl. Pokud podlehneme velkému materialistickému podvodu a necháme si nakukat jakože prý jsme jen nemožně náhodnou hříčkou přírody… necháme si tím ukrást i úžasnou perspektivu našeho cíle, našeho duchovního vývoje. Je obecně známo, že existují starověké gnostické výroky o poznání svých kořenů… tím nejvíce ikonickým je opět Tomášovo evangelium »
#18 Zeptali se žáci Ježíše: "Řekni nám, jaký bude náš konec?"
Ježíš odpověděl: "Nalezli jste počátek, abyste hledali konec? Neboť na místě, kde je počátek, bude [i] konec. Blažený, kdo stojí na počátku a pozná konec a nezakusí smrt."
Následující výrok, jak jistě tušíte, opět poukazuje na Poznání rozpolcenosti lidské duše a především pak na NUTNOST jejího ZNOVU-SJEDNOCENÍ – aneb jak na počátku, tak na konci:
#11 Ježíš řekl: "Toto nebe pomine a to co je v tomto nebi pomine. A mrtví nežijí a živí nezemřou... Ve dni, [kdy] jste [byli] jedním, stali jste se dvěma. Jestliže se stanete dvěma, co učiníte?"
A toto Poznání a návod k němu je právě i hlavní sdělení těchto stránek »
Pokračujme se Sitchinovou prací:
Starověké texty obsahují opakované zmínky o jistém typu plavidla, jež používali bohové: Nazývají je elippu tebiti („ponořená loď“ – tedy obdoba naší ponorky). Mluvili jsme již o „rybích mužích“, jež byli přiděleni Eovi. Svědčí to snad o pokusech ponořit se na dno oceánů a vyzvednout ze dna jejich nerostné bohatství? Země dolů, jak jsme si již řekli, se dříve jmenovala A.RA.LI – „místo vod třpytivých rudních žil“. To by mohlo znamenat zemi, kde se zlato těžilo rýžováním; mohlo také naznačovat snahu získat zlato z moře.
Pokud tohle měli Nefilové v plánu, vyšly zřejmě jejich úmysly naprázdno. Záhy poté, co založili první osady, dostala totiž hrstka Anunnaků nečekaný a nesmírně těžký úkol: Sestoupit do hlubin africké země a z ní vytěžit potřebné nerosty.
Na několika pečetních válečcích stojí bohové u nějakého otvoru, jenž připomíná vchod do dolu či důlní šachty; na jednom z nich je Ea s bohem Gibilem těžícím na povrchu a další bůh kutá vkleče pod zemí (obr. 148).
V pozdějších dobách, jak odhalují babylonské a asyrské texty, byli muži – mladí i staří – odsuzováni k nuceným pracím v dolech Dolního světa. Dřeli do úmoru v temnotě, místo potravy polykali prach a byli smířeni se svým údělem: již nikdy nespatří vlast. Sumerský přívlastek pro tuto zemi – KUR.NU.GI.A – vyžadoval výklad „země, z níž není návratu“; jeho doslovný význam zněl „země, kde bozi, jež pracují, v hlubokých tunelech vrší [rudy]“. Neboť – jak vypovídají všechny starověké zdroje – v dobách, kdy se na Zemi usadili Nefilové, byla naše planeta liduprázdná – a právě proto musela v dolech dřít hrstka Anunnaků. Když do oněch končin zavítala Ištar, viděla, jak tito Anunnakové jedí potravu smíchanou s jílem a pijí vodu znečištěnou prachem.
Epos Atrachasís: O stvoření člověka a potopě světa
Teprve v tomto kontextu lze plně pochopit dlouhý epos, jenž se jmenoval (podle úvodního verše, jak bylo zvykem) „Když bohové jako lidé pracovali“. (Do češtiny nejčastěji CHYBNĚ překládáno „Když bohové ještě byli lidmi“… v knize o „Mýtech staré Mezopotámie“ se epos nazývá „Atrachasís: O stvoření člověka a potopě světa“. Některé encyklopedie mají přímočaré heslo „Mýtus o Atrachasísovi“. Pozn. překl.) W. G. Lambert a A. R. Miliard (Atra-Hasis: The Babylonian Story of the Flood) poskládali množství fragmentů babylonské i asyrské verze, a mohli tak předložit souvislý text.
Dospěli k závěru, že epos je založený na dřívějších sumerských verzích, a možná ještě starších, ústně tradovaných vyprávěních o příchodu bohů na Zemi, stvoření člověka a jeho zkáze potopou.
I když mnoho veršů má literární hodnotu pouze pro jejich překladatele, pro nás mají veliký význam, neboť potvrzují naše zjištění a závěry v předešlých kapitolách. Kromě toho také objasňují okolnosti, jež vedly ke vzpouře Anunnaků.
Příběh začíná v době, kdy na Zemi žili pouze bohové:
Když bohové ještě byli lidmi,
pracovali a lopotili se,
velká to byla námaha,
práce těžká a mnohá nesnáz.
V té době měli již nejvyšší bohové rozdělené velitelské pravomoci:
Anu, otec jejich, byl králem,
rádcem jejich Enlil válečník.
Ninurta byl jejich komořím a
Ennugi jejich strážcem.
Pohárků se chopili,
metali los a dělili se bohové.
Anu na nebesa vystoupil,
Enlil dostal zemi pro poddané své.
Závoru, onu jámu mořskou,
odevzdali vládci Enkimu.
Bylo založeno sedm měst, a text se zmiňuje o sedmi Anunnacích, kteří stáli v jejich čele. Disciplína byla zřejmě přísná, neboť „velcí Anunnakové jen sedmi Igigům uložili všechnu robotu“. (Podle Sitchina „velcí Anunnakové nižším bohům uložili všechnu robotu“. Pozn. překl.)
Pozn. redakce: Nabízí se i další výstižné přirovnání – „nižší bohové“ byli jednoduše dělnická třída Annunaků!
Vzpoura „bohů“, kteří nádeničili v dolech
Ze všech povinností byly podle všeho nejběžnějším, nejnamáhavějším i nejodpudivějším úkolem kopáčské práce. Nižší bohové hloubili koryta řek, aby je zesplavnili, vykopávali zavlažovací a odvodňovací kanály, kutali v podzemí Apsú a hledali nerosty. Ačkoliv jim práci nepochybně ulehčovalo kvalitní náčiní, musela to být úmorná dřina. (Texty mluví o „stříbrné sekyrce, jež jako den svítí dokonce i pod zemí“ – to je evidentně popis jakéhosi důlního nástroje, možná laserového zařízení na bázi energetických paprsků. Pozn. red.) Dlouhou dobu – přesněji čtyřicet „období“ – Anunnakové „lopotili“ bez reptání; pak však zvolali: Tak dost! Naříkali a pomlouvali, žalovali na práci kopáčů.
Příležitostí ke vzpouře se zřejmě stala Enlilova návštěva v těžební oblasti. Anunnakové se jí chopili a takto si dodávali odvahy:
Pánu našemu, komořímu**), vzdorujme!
Ať nás zbaví této těžké práce! …
Nuže Enlila, rádce bohů, hrdinu
v jeho sídle vyrušme!
Záhy se našel i vůdce či organizátor celé vzpoury. Byl to „nejvyšší velitel z dávných dob“, který zřejmě nesnášel tehdejšího velitele. Jeho jméno je bohužel z tabulky ulomeno – jeho burcující proslov je však zcela jasný:
Nyní válku vyhlaste!
V zápas a boj se dejme!
**) V angl. verzi „chief officer“ – velící důstojník, nejvyšší velitel. Pozn. překl.
Vzpoura je líčena tak živě a barvitě, že se nám mimoděk vybavují výjevy z útoku na Bastillu:
Vyslechli bohové slova jeho,
náčiní své podpálili,
i rýče své podpálili,
koše své zažehli.
Pak vydali se na pochod
k bráně svatyně hrdiny Enlila. *)
Drama a napětí ožívá slovy starověkého básníka:
Je půlnoc.
Ekur je obklíčen, však Enlil nic neví.
Bděl jenom Kalkal a zneklidněn byl.
Zastrčil závoru, pohlédl ven.
Pak probudit šel rádce Nuskua.
Zvenčí k nim doléhal křik.
Nůsku probudil pána svého,
z lože ho přinutil vstát.
„Pane můj, obklíčen je tvůj chrám,
bitva až k bráně se přihnala!“
*) V angl. verzi zní poslední dvojverší takto: „Vyrušili boha dolů v šachtách; drželi [ho] za pochodu a vydali se k bráně…“ Pozn. překl.
Enlilovou první reakcí bylo pozvednout proti vzbouřencům zbraně. Ale jeho rádce Nusku se přimlouval za to, aby se svolalo shromáždění bohů:
„Vzkaz, nechť sem Anu sestoupí,
nechť k tobě Enki přispěchá!“
I vzkázal, a dolů Anu sestoupil,
též Enki přispěchal k němu…
Když se usadili velcí Anunnakové,
Enlil povstal a zahájil soud.
Vzpouru si bere osobně a chce vědět:
„To proti mně se bouří?
Což mám se dát do boje?
Bohové! Co jsem to spatřil!
Bitva až k bráně se přihnala!“
Anu navrhuje, aby bylo zahájeno šetření. Nusku, podpořen autoritou Ana a dalších velitelů, se vydal k utábořeným vzbouřencům. „Kdo popud k boji dal?“ vyptával se. „Kdo podněcovatelem je srážky? Kdo válku vyhlásil?“
Anunnakové však byli svorní:
Každý z bohů válku vyhlásil!
Máme… ve výkopech…
Úmorná námaha hubí všechny.
Těžká je naše práce a mnohá nesnáz.
Když si Enlil vyslechl Nuskuovo hlášení o těchto stížnostech, „rozplakal se“. Nabídl ultimátum: buďto bude popraven vůdce vzbouřenců, anebo se on, Enlil, vzdá své funkce. „Vezmi odznak moci, užij síly své!“ vybídl Ana. „Vystoupím s tebou k nebesům…“ Ale Anu, který sestoupil z nebe, se postavil na stranu Anunnaků:
„Z čeho je viníme?
Těžká je jejich práce a mnohá nesnáz.
Den co den do země buší.
Hlasité je bědování, vždyť slyšíme křik.
Snad je možné něco učinit…“
E.A nabízí stvořit primitivního dělníka LU.LU jménem člověk
Ea, povzbuzen otcovými slovy, také „otevřel ústa svá“ a zopakoval Anův proslov. Nabídl však řešení: nechť je stvořen lulu, „člověk, lidská bytost“ (V angl. verzi doslova „primitivní dělník“. Pozn. překl.)
„Zde Bélet-ilí, rodička,
nechť stvoří člověka, lidskou bytost!
On ponese jařmo…
Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!…“
Návrh, aby byl „primitivní dělník“, jenž by „ponesl jařmo“ Anunnaků, byl přijat s nadšením. „Bohové“ se jednomyslně usnesli na tom, aby byl stvořen „potomek“. „A jméno jeho nechť jest člověk,“ pravili:
Bohyni povolali a tázali se
bohů porodní báby, moudré Mami:
„Tys rodička, stvořitelka lidského pokolení.
Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo!
Ponese jařmo Enlilem seslané.
Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!“
MAMI (též Mama, Mammitum, Bélet-ilí, Nintu), „Paní bohů všech“, však namítla, že bude potřebovat Eovu pomoc, neboť „on vše očišťuje“.
Nintu otevřela ústa svá
a pravila velkým bohům:
„Mně nenáleží toto dílo,
to Enkiho je úkol.
On vše očišťuje.
Nechť hlínu mi dá a já se pustím do díla!“
V domě Šimti, v jakési provizorní nemocnici*) čekali bohové. Ea pomohl připravit směs, z níž matka bohyně za přítomnosti dalších bohyní-rodiček začala hníst „člověka“. Zatímco pracovala, ostatní bohyně odříkávaly zaklínadla. Nakonec vítězoslavně zvolala:
„Já to stvořila, to mé ruce učinily!“
Poté „svolala Anunnaky, velké bohy… otevřela ústa svá a pravila jim“:
„Úkolem jste mne pověřili,
já ho splnila…
Těžké práce jsem vás zbavila
a člověka obtížila vaší robotou.
Nářek jste lidstvu udělili.
Jařma jsem vás zprostila a dala vám svobodu.“
*) V české verzi „svatyně osudů“. Pozn. překl.
Anunnakové přijali její prohlášení s obrovskou radostí: „Volně si poskočili a líbali jí nohy.“ Od té chvíle měl, jařmo nést člověk – „primitivní dělník“.
Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, jež si stvořili podle vlastních představ.
Vzpoura bohů vyústila ve stvoření člověka!
-pokračování-
Další informace:
Epos Atrachasís: O stvoření člověka a potopě světa
Pro větší objektivitu si doplňme encyklopedické informace: Mýtus o Atrachasísovi je známý v několika verzích z nichž nejznámější je starobabylonská, která byla nalezena v Sipparu, pravděpodobně jde o opis staršího textu. Zachovalý text pochází ze 17. stol. př. n. l., je na třech tabulkách a obsahuje 1245 veršů; psán písařem Núr-Ajja.
Mýtus o Atrachasísovi je velmi podobný biblickému příběhu o Noemovi – evidentně jde o stejné postavy: Atrachasís = Noe = Utnapištim (též Utanapištimu, Uta-naištim, Ziusudra, Zi´usudra). Příběh o Atrachasísovi byl v neúplné podobě také převzat do XI. tabulky Eposu o Gilgamešovi.
Atrachasís (Atra-Hasis, Atrahasis, Atramhasis) („mimořádně moudrý“) vystupuje jako protagonista akkadského eposu, který byl zaznamenaný v různých verzích na hliněných tabulkách. V eposu a Atrachasísovi se prolíná jak mýtus o stvoření, tak i pověst o potopě světa. Jméno Atrachasís se také objevuje na sumerských královských seznamech jako král Šuruppaku (Shruppak) v dobách před potopou světa.
Nejstarší známou kopii eposu o Atrachasísovi lze datovat podle kolofónu (identifikace písaře) do doby vlády Chammurapiho vnuka, Ammi-Saduqa (1646–1626 př.n.l.), ale existují také různé starobabylónské fragmenty; epos se opakovaně přepisoval až do prvního tisíciletí př. n.l. Příběh o Atrachasísovi také existuje v pozdější asyrské verzi dochované ve fragmentech, která byla znovu objevena v Aššurbanipalově knihovně, ale u které nebyl jistý překlad kvůli fragmentaci a dvojznačným slovům. Tyto fragmenty byly sebrány a přeloženy nejprve Georgem Smithem jako Chaldejský výklad knihy Genesis; jméno hrdiny bylo opraveno na Atrachasíse Heinrichem Zimmernem v roce 1899.
V roce 1965 Wilfred G. Lambert a A.R.Millard publikovali mnoho dodatečných textů, které s eposu patří, včetně starobabylónské kopie (napsané okolo 1650 př.n.l.), která je naší nejkompletnější dochovanou recenzí příběhu. Tyto nové texty značně zlepšily znalost eposu a staly se základem pro první Lambertův a Millardův překlad eposu do angličtiny ve stavu, který se blíží úplnosti. Další fragment byl nalezen v Ugaritu. Ve své nejdochovanější podobě je Epos o Atrachasísovi napsán na třech tabulkách v akkadštině, jazyku starých Babylóňanů.
Mýtus začíná konfliktem mezi vyššími bohy (Anunna, Anunnaki, kteří nutí nižší bohy (Igigi) vykonávat všechnu těžkou práci, a nižšími bohy. Vyšší bohové se rozhodnou, že stvoří člověka, aby nižší bohové nemuseli pracovat. Na radě bohů se rozhodli, že to učiní bohyně Bélet-ilí (též Nintu, MAMI, Mama, Mammitum) a bůh ENKI (Ea).
Člověka stvoří z „hlíny“, masa a krve boha Wé-ilu, který byl předtím zabit (motiv zabití boha se objevuje prakticky ve všech sumerských verzích o stvoření člověka a ani v jiných mytologiích není výjimečný).
Lidstvo se však příliš rychle rozmnoží, začne rušit boha Enlila, který se je rozhodne zničit. Nejprve na lidstvo sešle mor, ale Enki poradí Atrachasísovi, že má obětovat Addadovi (Iškur) a Namtarovi, čímž se nebezpečí moru zažehná. Enlil poté zvolí možnost potopy, ale již zakáže bohům vyzradit to lidem.
Pozn. redakce: Podle dalších informací šlo o zřejmě o prostý fakt, že potopa byla kosmickou událostí spojenou se sluneční mikronovou » Enlil pouze udělal to, že zakázal varovat lidi, aby se nestihli zachránit.
Enki však tajně pošle Atrachasísovi vzkaz, Atrachasís pak podle návodu vybuduje loď ve tvaru kostky, na kterou nalodí ženu, děti, příbuzné, vše živé po jednom páru a jednoho řemeslníka od každého řemesla. Po šesti dnech a sedmi nocích přestane pršet a loď přistane na hoře Nisir v Kurdistánu… Enlil není potěšen, když zjistí Enkiho podraz… Enki poté zabraňuje dalšímu přemnožení lidstva a mezi lidi vypustí démona Lamaštu, který způsobuje dětskou úmrtnost.
Tabulka 1
Protože Bohové musejí pracovat stejně jako lidé, dojde k hádce mezi Anunnaki (vyššími bohy) a Igigi (nižšími bohy). Zatímco Igigi obdělávají zemi a stvořili řeky Eufrat a Tigris, dělili si Anunnaki mezi sebou svět. Igigi proto plánují povstání. V noci obklíčili sídlo Enlila. Enlil byl překvapen a volal na Anua (Ána) a Enkiho. Nusku se pokusil s povstalci vyjednávat, ale bez úspěchu. Proto nechal Enlil zavolal Matku-bohyni a požadoval, aby stvořila lidi. Nintu vysvětlil, že matka-bohyně může stvořit lidi jen s pomocí Enkiho. Enki souhlasil a nařídil, že se Bohové musejí očistit. Nejprve musejí sedmý a patnáctý den vykonávat očistný rituál takovým způsobem, že zabijí boha Geštuu a budou se koupat v jeho krvi. Potom s třeskem vytvořil podstatu prvního člověka, Widimmu, z hlíny boha Abzu a potřel jej krví boha Geštuy. Matka-bohyně ho položila do košíku a nařídila, že od nynějška musí pracovat pro Bohy.
Zde je v textu mezera, kde muselo být popisované, jak se z podstaty prvního člověka Widimmu stal muž a žena.
Matka-bohyně zařídila, aby se muž a žena navzájem našli a aby slavili sedmidenní slavnost lásky pro bohyni Ištar. Po devíti měsících poté žena porodila.
O 1200 let později se lidé natolik rozmnožili, že svým křikem rušili Bohy. Enlil byl pobouřen a rozhodnul, aby bůh podsvětí Namtar skosil mrazivou horečkou. Přesto ale Enki varoval svého věrného kněze Atrachasíse a poradil mu, aby již více neuctíval jiné bohy, ale pouze Namtara. Namtar tím byl natolik polichocen, že přestal lidi zabíjet.
Tabulka 2
Po 1200 letech byli lidé hlasitější a hlasitější. Jako stádo řvoucích býků se hádali mezi sebou. Když už Enlil nemohl dále spát, poslal boha počasí Adada a o 1200 let později bohyni plodnosti Nisabu, aby vysušila zemi a nechala úrodu uschnout. Přesto však Enki opět vyzradil svému knězi Atrachasísovi, co má dělat. Lidé obětovali jenom Adadovi a Nisabě a ostatní bohy nechali hladovět. Adad a Nisaba tím byli tak zahanbeni, že své činy zastavili. Enlil se rozzlobil na Enkiho a nařídil, že celé lidstvo musí podstoupit mocnou pohromu. Dodatečně nechal Enlil Enkiho přísahat před Anunnaki, že již více nebude s lidmi mluvit. Potom se bohové domluvili, že rozpoutají potopu světa.
Tabulka 3
Enki přesto šel ke svému knězi Atrachasísovi a čekal, až tento ve své rákosové chýši ulehne ke spánku. Do stěny z rákosu vyprávěl Enki, co má Atrachasís dělat. “Odejdi ze svého domu, postav loď ve tvaru kostky, opovrhni svým majetkem a vlastnictvím, zachraň život.” Tato loď měla být zcela vodotěsná a uzavřená shora i zdola. Atrachasís měl s sebou vzít ryby a ptáky na sedm nocí a nastavit si přesýpací hodiny na sedm dní. Atrachasís tedy opustil svůj majetek a spolu s dalšími lidmi postavil loď ve tvaru kostky. Pozval svoje sousedy a příbuzné a uspořádal pro všechny velkou oslavu. Sám ale nemohl jíst, protože mu bylo špatně ze strachu před odplatou bohů. Když Adad shromáždil mraky, vešli lidé do lodi a utěsnili ji pomocí asfaltu. Když začaly ve všech koutech světa bouřit větry, uřízl Atrachasís lano a jako hrnec vibrovala archa na vlnách záplavy. Jak bez sebe byl Enlil ve svém hněvu; bohové však hladověli, protože lidé jim už nepřinášeli žádné oběti. Bohové bědovali nad zkázou.
Zde opět chybějí řádky, které se ale lze vzít z Eposu o Gilgamešovi: Poté, co archa uvízla na vrchu Nisir, vypustil Utnapištim (jméno Atrachazíze v Eposu o Gilgamešovi) postupně tři ptáky, nejprve holuba, potom vlaštovku a nakonec havrana. Havran se už zpět nevrátil, a tak Utnapištim poznal, že země je opět schůdná.
Atrachazíz vystoupil z archy a obětoval všem bohům. A protože bohové dlouho hladověli, slétli se jako mouchy k ohni před oltářem. Enlil byl stále ještě na Enkiho rozzlobený kvůli tomu, že pomohl lidem přežít. Ale Enki nalezl řešení. Ustanovil, že od teď budou lidé smrtelní a od narození budou znát utrpení a smrt, že budou dostávat neplodné a nedotknutelné ženy a tím bude regulováno rozmnožování lidí. S tím byl Enlil spokojen a s Enkiem uzavřel smír.
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Utnapi%C5%A1tim
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Enki
- https://en.wikipedia.org/wiki/Mami_(goddess)
- BM78941. Clay tablet from Sippar, Middle East, Iraq. 1635 BC. The Babylonian story of the flood. https://www.britishmuseum.org/collection/object/W_1889-0426-234
- https://www.ceskaliteratura.cz/translat/atrach.htm
Epos Atrachasís:
O stvoření člověka a potopě světa
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
Když bohové ještě byli lidmi,
pracovali a lopotili se,
velká to byla námaha,
těžká práce a mnohá nesnáz.
Velcí Anunnakové jen sedmi
Igigům uložili všechnu robotu.
Anu, otec jejich, byl králem,
rádcem jejich Enlil válečník.
Ninurta byl jejich komořím
a Ennugi jejich strážcem.
Pohárků se chopili,
metali los a dělili se bohové.
Anu na nebesa vystoupil,
Enlil dostal zemi pro poddané své.
Závoru, onu jámu mořskou,
odevzdali vládci Enkimu.
Když Anu na nebesa vystoupil
a Enki se v Apsú pohroužil…
(17 řádků zničeno)
Bohové Igigové, kteří byli vyčerpáni každodenní robotou na stavbě zavlažovacích a odvodňovacích kanálů, se nakonec vzbouřili, a rozhně-váni, povzbuzováni svými vůdci, vydali se na pochod k sídlu boha země Enlila.
Počítali léta námahy.
Dva tisíce a pět set let
nesmírně těžce robotovali ve dne i v noci.
Naříkali a pomlouvali,
žalovali na práci kopáčů.
„Pánu našemu, komořímu, vzdorujme!
Ať nás zbaví této těžké práce!…“
(14 řádků poškozeno)
„Nuže, rádce bohů, hrdinu,
v jeho sídle vyrušme!
Nuže, Enlila, rádce bohů, hrdinu,
v jeho sídle vyrušme!
Nyní válku vyhlaste!
V zápas a boj se dejme!“
Vyslechli bohové slova jeho,
náčiní své podpálili,
i rýče své podpálili,
koše své
zažehli.
Pak vydali se na pochod
k bráně svatyně hrdiny Enlila.
Je půlnoc.
Chrám je obklíčen, leč bůh nic neví.
Je půlnoc.
Ekur je obklíčen, však Enlil nic neví.
Bděl jenom Kalkal a zneklidněn byl.
Zastrčil závoru a díval se ven.
Pak probudit šel Nuskua.
Zvenčí k nim doléhal křik.
Nůsku probudil pána svého,
z lože ho přinutil vstát.
„Pane můj, obklíčen je tvůj chrám,
bitva až k bráně se přihnala!
Enlile, obklíčen je tvůj „chrám,
bitva až k bráně se přihnala!“
(i řádek poškozen)
Enlil otevřel ústa svá
a pravil Nuskuovi rádci:
„Nůsku, zataras bránu,
zbraní se chop, postav se přede mne!“
Nůsku zatarasil bránu,
zbraní se chopil, postavil se před Enlila.
Nůsku otevřel ústa svá
a pravil Enlilovi válečníku:
„Pane můj, vždyť jsou to tví potomci!
Proč bojíš se vlastních synů?
Enlile, vždyť jsou to tví potomci!
Proč bojíš se vlastních synů?
Vzkaz, nechť sem Anu sestoupí,
nechť k tobě Enki přispěchá!“
I vzkázal, a dolů Anu sestoupil,
též Enki přispěchal k němu.
Usedl Anu, nebes král,
vládce Apsú, Enki, bdělý byl.
Když se usadili velcí Anunnakové,
Enlil povstal i zahájil soud.
Enlil otevřel ústa svá
a pravil velkým bohům:
„To proti mně se bouří?
Což mám se dát do boje… ?
Bohové! Co jsem to spatřil!
Bitva až k bráně se přihnala!“
Anu otevřel ústa svá
a pravil Enlilovi válečníku:
„Příčinu, proč Igigové
obklíčili bránu,
nechť pílí zjistit Nusku!…“
(2 řádky zničeny)
Enlil otevřel ústa svá
a pravil Nuskuovi rádci:
„Nůsku, otevři bránu,
zbraní se chop…!
Před shromážděním bohů všech
poklekni, povstaň a tato slova jim opakuj!
»Mne poslal sem Anu, otec váš,
rádce váš Enlil válečník,
komoří váš Ninurta
a váš strážce Ennugi.
I takto se táží: Kdo popud k boji dal?
Kdo podněcovatelem je srážky ?
Kdo válku vyhlásil?…«“
(3 řádky zničeny)
Kráčel Nůsku k shromáždění bohů všech,
poklekl, povstal i vyjevil jim Enlilova slova.
„Mne poslal sem Anu, otec váš,
rádce váš Enlil válečník,
komoří váš Ninurta
a váš strážce Ennugi.
I takto se táží: Kdo popud k boji dal?
Kdo podněcovatelem je srážky?
Kdo válku vyhlásil?…“
(3 řádky zničeny)
„Každý z bohů válku vyhlásil!
(2 řádky zničeny)
Úmorná námaha hubí všechny.
Těžká je naše práce a mnohá nesnáz.
Vskutku, každý z bohů
takto by s Enlilem promluvil!“
(6 řádků zničeno)
Nusku se vrátil k svému pánovi a opakoval mu slova vzbouřenců.
„Každý z bohů
válku vyhlásil!
(1 řádek zničen)
Úmorná námaha hubí všechny.
Těžkaje naše práce a mnohá nesnáz.
Vskutku, každý z bohů
takto by s Enlilem promluvil!“
Když Enlil uslyšel tato slova,
zaplakal.
Uchoval šije dobře v paměti
a pravil Anovi válečníku:
„Vystoupím s tebou k nebesům…
ASYRSKÁ VERZE (Z KNIHOVNY AŠŠURBANIPALOVY)
… vezmi odznak moci, užij síly své!
Když Anunnakové tu sedí před tebou,
povolej jednoho boha, nechť na smrt ho vydají!“
Anu otevřel ústa svá
a pravil bohům, bratřím svým:
„Z čeho je viníme?
Těžká je jejich práce a mnohá nesnáz.
Den co den do země buší.
Hlasité je bědování, vždyť slyšíme křik.
Snad je možné něco učinit…“
(8 řádků zničeno)
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
Ea otevřel ústa svá
a pravil bohům, bratřím svým:
„Z čeho je viníme?
Těžká je jejich práce a mnohá nesnáz.
Den co den do země buší.
Hlasité je bědování, vždyť slyšíme křik.
Snad je možné něco učinit.
Zde Bélet-ilí, rodička,
nechť stvoří člověka, lidskou bytost!
On ponese jařmo…
On ponese jařmo…
Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!…“
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
„Zde Bélet-ilí, rodička,
potomka nechť rodička stvoří!
Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!“
Bohyni povolali i tázali se
bohů porodní báby, moudré Mami:
„Tys rodička, stvořitelka lidského pokolení.
Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo!
Ponese jařmo Enlilem seslané.
Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!“
Nintu otevřela ústa svá
a pravila velkým bohům:
„Mně nenáleží toto dílo,
to Enkiho je úkol.
On vše očišťuje.
Nechť hlínu mi dá a já se pustím do díla!“
Enki otevřel ústa svá
a pravil velkým bohům:
„Prvního, sedmého a patnáctého dne v měsíci
očistnou připravím lázeň.
Nechť je zabit jeden bůh,
ostatní pak budou očištěni, když se v ni pohrouží!
S masem a krví onoho boha
Nintu nechť promísí hlínu!
Ať člověk i bůh
spolu se v hlíně smísí!
Abychom v příštích časech bubnu naslouchali!
Nechť z božského těla vzejde duch,
nechť člověku živému své znamení vtiskne
a bude tu na věčnou jeho paměť!“
„Budiž,“ odvětili sborem
velcí Anunnakové,
správcové osudů.
Prvního, sedmého a patnáctého dne v měsíci
Ea připravil očistnou lázeň.
Boha Geštuge, jenž rozumem byl obdařen,
bohové společně zabili.
S jeho masem a krví
Nintu smísila hlínu.
V příštích časech bubnu naslouchali.
Z božského těla vzešel duch,
člověku živému své znamení vtiskl
a byl tu na věčnou jeho paměť.
Když Nintu prohnětla hlínu,
svolala Anunnaky, velké bohy.
Igigové, bohové velcí,
hlínu poplivali.
Mami otevřela ústa svá
a pravila jim:
„Úkolem jste mne pověřili,
já ho splnila.
Zabili jste boha i s jeho rozumem.
Těžké práce jsem vás zbavila
a člověka obtížila vaší robotou.
Nářek jste lidstvu udělili.
Jařma jsem vás zprostila a dala vám svobodu.“
Když bohové vyslechli tuto její řeč,
volně si poskočili a líbali jí nohy.
„Dříve jsme tě zvali Mami,
nyní však tvé jméno budiž
Paní bohů všech!“
Do svatyně osudu vešel posléz
vladař Ea a s ním moudrá Mami.
Když shromážděny byly rodičky…
ASYRSKÁ VERZE (Z KNIHOVNY AŠŠURBANIPALOVY)
…do hlíny šlapaly a pracovaly k porodu.
A Mami zaříkala,
jak pobízel ji Ea, jenž se před ni posadil.
Když skončila zaříkání,
čtrnáct kusů hlíny odrýpla.
Sedm kusů dala vpravo
a sedm kusů dala vlevo.
Mezi ně pak položila cihlu.
(17 řádků zničeno)
…Ea pravil.
…pobízel ji.
Bélet-ilí zaříkala.
Když skončila zaříkání,
hlínu poplivala
a odrýpla čtrnáct kusů.
Sedm kusů dala vpravo,
sedm kusů dala vlevo.
Mezi ně pak položila cihlu.
(1 řádek nesrozumitelný)
I svolala sedm a sedm
moudrých a učených rodiček.
Sedm přivedlo na svět muže,
sedm přivedlo na svět ženy.
Když do párů je spojily,
když do párů je spojily
před rodičkou, stvořitelkou osudu,
řád lidského pokolení stanovila Mami.
Každým zrozením člověka se opakuje událost prvotního stvoření, proto Mami neopomenula vyložit některé zásady prastarého porodnictví a stanovila též pravidla, kterými se mají řídit svatební obřady.
„V domě ženy těhotné, jež k porodu pracuje,
ať sedm dní je položena cihla!
Ať Bélet-ilí, moudré Mami, všechna čest je prokázána !
Nechť se bába zaraduje v domě ženy rodící!
Když porodí žena těhotná,
ať se matka od dítěte sama oddělí!…“
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
Když shromážděny byly rodičky,
usedla Nintu
a počítala měsíce.
Do svatyně osudů Desátý měsíc byl povolán.
A Desátý měsíc přišel.
Oloupal hole, otevřel lůno.
S radostnou zářící tváří
Nintu si hlavu zahalila
a pomáhala při porodu.
Opásala bedra svá
a jala se žehnat.
Moukou nakreslila kruh a položila cihlu.
„Já to stvořila, to mé ruce učinily.
Nechť se bába zaraduje v domě ženy rodící!
Kde porodí žena těhotná
a matka se od dítěte
sama oddělí,
ať devět dní je položena cihla!
Nechť všechna čest je prokázána Nintu, rodičce!
Nechť nazývá Mami jejich. ..!
Rodičku …
Rohož ať rozestře!
Když … lože bude přichystáno,
nechť ulehnou spolu žena a muž!
O svatbě
v tchánově domě ať raduje se Ištar!
Ať devět dní jsou pořádány radovánky
a Ištar nechť Išcharou je zvána!…“
(47 řádků zničeno)
Ještě nepřešlo dvanáct set let,
a rozšířily se obydlené kraje a rozmnožilo se lidstvo.
Země řvala jako býk
a jejím hlukem bůh byl rušen.
Enlil slyšel lidský povyk
a pravil velkým bohům:
„Povyk lidí je mi velmi nepříjemný
a v tom hluku se mi nedostává spánku.
Rána morová ať je umlčí!…“
(3 řádky zničeny)
Tehdy Atrachasís
bohu svému Enkimu pozorně naslouchal.
A hovořil on se svým bohem
a jeho bůh hovořil s ním.
Atrachasís otevřel ústa svá
a pravil svému pánu:
(1 řádek poškozen)
„Což navěky nás postihnou touto nemocí?“
Enki otevřel ústa svá
a pravil svému služebníku:
(1 řádek nejasný)
„…Přistup k svému domu
a takto pověz starším: Přikažte poslům, aby rozhlásili
mohutným hlasem do kraje:
Neuctívejte bohy své
a své bohyně nevzývejte!
Avšak vyhledejte bránu Namtarovu
a přineste k ní upečený chléb!
Snad se mu zalíbí oběť pražené mouky.
Zahanben bude tím darem
a zadrží svou paži.“
Atrachasís přijal ten rozkaz,
shromáždil starší u svých vrat,
ústa svá otevřel
a pravil jim:
(2 řádky nejasné)
„Přikažte poslům, aby rozhlásili
mohutným hlasem do kraje:
Neuctívejte bohy své
a své bohyně nevzývejte!
Však vyhledejte bránu Namtarovu
a přineste k ní upečený chléb!
Snad se mu zalíbí oběť pražené mouky.
Zahanben bude tím darem
a zadrží svou paži.“
Starší vyslechli jeho slova,
ve městě Namtarovi
zbudovali chrám.
Kázali poslům, aby to rozhlásili
mohutným hlasem do kraje;
a nikdo neuctíval bohy své
a své bohyně nikdo nevzýval.
Však vyhledali bránu Namtarovu
a přinesli k ní upečený chléb.
I zalíbila se mu oběť pražené mouky.
Zahanben byl tím darem
a zadržel svou paži.
I zbaveni byli moru.
(3 řádky zničeny)
ASYRSKÁ VERZE (Z KNIHOVNY AŠŠURBANIPALOVY)
Ještě nepřešlo dvanáct set let, a rozšířily se obydlené kraje a rozmnožilo se lidstvo.
Jeho, povykem byl Enlil rušen
a v tom hluku nezamhouřil oka.
I svolal shromáždění své
a pravil bohům, svým synům:
„Povyk lidí je mi velmi nepříjemný,
jejich křik mne ruší
a v tom hluku nezamhouřím oko.
Přikažte, nechť propukne mor,
ať jejich křik hned Namtar potlačí!
Jak vichřice nechť je ovane
neduh, bolest, pohroma a mor!“
I přikázali a propukl mor,
jejich křik hned Namtar potlačil.
Jak vichřice je ovanul
neduh, bolest, pohroma a mor.
Osudu Atrachasíse, člověka,
bůh jeho Ea sluchu popřál.
I hovořil se svým bohem
a on, Ea, hovořil s ním.
Atrachasís otevřel ústa svá
a pravil Eovi, svému pánu, řka:
„Hle, pane, lidstvo jen sténá,
vaše nemoc zemi požírá. Eo, pane, lidstvo jen sténá,
nemoc seslaná bohy zemi požírá.
Protože jste nás stvořili,
zadržte neduh, bolest, pohromu a mor!“
Ea otevřel ústa svá a pravil Atrachasísovi řka:
„Přikažte poslům, aby rozhlásili mohutným hlasem do kraje:
Neuctívejte bohy své a své bohyně nevzývejte!…“
(5 řádků poškozeno)
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
Ještě nepřešlo dvanáct set let,
a rozšířily se obydlené kraje a rozmnožilo se lidstvo.
Země řvala jako býk
a jejím hlukem bůh byl rušen.
Enlil slyšel lidský povyk
a pravil velkým bohům:
„Povyk lidí je mi velmi nepříjemný
a v tom hluku se mi nedostává spánku.
Zbavte lidstvo obživy;
ať rostlin je nedostatek, aby měli hlad!
Nechť Adad zadrží déšť
a dole nevystoupí
z hlubin záplava!
Ať vítr duje
a půdu vysuší!
Ať mračna houstnou,
však ani kapka nespadne!
Kéž se zmenší výnos polí
a Nisaba svá ňadra zahalí!
Pak opustí je všechna radost.“
(zbytek kolumny zničen)
Stejně jako poprvé i nyní dal Enki Atrachasisovi radu, jak se má lidstvo zachovat, aby ušlo smrti hladem.
(6 řádků zničeno)
„Přikažte poslům, aby rozhlásili
mohutným hlasem do kraje:
Neuctívejte bohy své
a své bohyně nevzývejte!
Však vyhledejte bránu Adadovu
a přineste k ní upečený chléb!
Snad se mu zalíbí oběť pražené mouky.
Zahanben bude tím darem
a zadrží svou paži.
Zrána dá padnout mlze,
za noci tajně
rosu rozstříkne
a pole vydá kradmo devaterý výnos.“
Ve městě Adadovi zbudovali chrám.
Kázali poslům, aby to rozhlásili
mohutným hlasem do kraje;
a nikdo neuctíval bohy své
a své bohyně nikdo nevzýval.
Vsak vyhledali bránu Adadovu
a přinesli k ní upečený chléb.
I zalíbila se mu oběť pražené mouky.
Zahanben byl tím darem
a zadržel svou paži.
Zrána dal padnout mlze,
za noci tajně
rosu rozstříkl
a pole dalo kradmo devaterý výnos.
I zbaveni byli hladu.
(zbytek kolumny zničen)
(kolumna z větši části zničena)
Když Enlil zjistil, že lidstvo bylo i podruhé zachráněno, nesmíme se rozhněval a znova je postihl ukrutným suchem.
Nahoře ustaly deště
a dole nevystoupila
z hlubin záplava.
Neplodné bylo lůno zemské
a bylina nevzešla z půdy.
Na polích nebylo vidět ani človíčka,
černozem zbělela
a širá step solí pokryta byla.
Lidé se první rok živili přestárlým zrnem,
druhý rok trpěli svrabem.
Třetí když nadešel rok,
hlad změnil jejich tvář k nepoznání.
Obličej jejich vypadal jak sušený slad.
Na samé hranici smrti živořili.
Ve tváři byli bledí
a shrbeni se vlekli ulicemi.
Poklesla jejich široká ramena
a dlouhé nohy se podlamovaly.
(zbytek kolumny zničen)
ASYRSKÁ VERZE (Z KNIHOVNY AŠŠURBANIPALOVY)
Enlil svolal shromáždění své a pravil bohům,
svým synům:
(1 řádek zničen)
„Nezmenšil se počet lidí, je jich víc než dřív.
Jejich křik mne ruší
a v tom hluku nezamhouřím oka.
Zbavte lidstvo obživy;
ať rostlin je nedostatek, aby do žaludku neměli co dát!
Nechť vzácný je shora Adadův déšť,
dole ať řeky přestanou téci a z hlubin záplava
nevzejde!
Kéž se zmenší výnos polí a Nisaba svá ňadra odvrátí!
Ať zbělá černozem a širá step rodí toliko sůl!
Ať zemské lůno se vzbouří,
bylina nevzejde, nevzroste obilí! Kéž lidstvo zachvátí neduh,
lůno ať sevře v křečích a děcko nenechá vyjít!“
Lidstvo zbavili obživy;
byl nedostatek rostlin a do žaludku neměli co dát.
Vzácný byl shora Adadův déšť,
dole přestaly téci řeky a z hlubin nevzešla záplava.
Zmenšil se výnos polí
a Nisaba odvrátila svá ňadra.
Černozem zbělela a širá step rodila toliko sůl.
Zemské se vzbouřilo lůno,
bylina nevzešla, nevzrostlo obilí.
Lidstvo zachvátil neduh,
křečemi sevřel lůno a děcko nenechal vyjít.
(11 řádků poškozeno)
Druhý rok lidé trpěli svrabem. Třetí když nadešel rok,
hlad změnil jejich tvář k nepoznání. Když nadešel rok čtvrtý,
podlamovaly se jim dlouhé nohy,
široká ramena poklesla
a shrbeni se vlekli ulicemi.
Pátého roku vyhlíží dcera matčina návratu,
však matka své dceři neotvírá dveře.
Na misku vah dcera hledí, když její matku otec
prodává. Na misku vah matka hledí, když vlastní dceru otec
prodává.
Šestý rok dceřino tělo rodičům za pokrm sloužilo,
stravou jim bylo tělo vlastního syna.
…jeden dům požíral druhý.
Obličej lidí vypadal jak sušený slad,
na samé hranici smrti živořili.
Ani tentokrát nebylo lidstvo vyhubeno. Enlil konečně pochopil, že je to Enki, kdo neustále maří jeho plány, a zahrnul ho přívalem výčitek.
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
(přibližně 25 řádků zničeno, 12 řádků poškozeno)
Proti Igigům jal ho hněv.
„My všichni velcí Anunnakové
společně vládnout jsme se rozhodli.
Nahoře Anu a Adad střežili
a já jsem hlídal dole na zemi.
Ale kam Enki vstoupil,
tam jařmo bylo odstraněno a dána svoboda.
Lidstvo zahrnul hojností…“
(1 řádek zničen}
Enlil otevřel ústa svá
a pravil Nuskuovi rádci:
,,… nechť mi přinesou,
nechť sem ke mně pošlou!“
Přinesli mu…
i pravil jim Enlil válečník:
„My všichni velcí Anunnakové
společně vládnout jsme se rozhodli.
Nahoře Anu a Adad střežili
a já jsem hlídal dole na zemi.
Ale kam ty jsi vstoupil,
tam jařmo bylo odstraněno a dána svoboda.
Tys lidstvo zahrnul hojností…“
(1 řádek zničen)
Před shromážděnými bohy Enlil vyhlásil, že lidstvo již nesmí být příště zachráněno. Enkiho výsměch jen uspíšil jeho rozhodnutí jednou provždy s ním skoncovat.
Bylo proto ustanoveno, že lidé budou smeteni potopou, a Enki proti své vůli byl zavázán přísahou ke spolupráci.
(přibližně 25 řádků zničeno, 12 řádků poškozeno)
„Nebudete živit jeho lid,
nezásobíte jej množstvím obilí!“
Bůh již byl zmožen tím sezením
i počal se smát shromážděným bohům.
Enki již byl zmožen tím sezením
i počal se smát shromážděným bohům.
(4 řádky zničeny)
„My všichni velcí Anunnakové
společně vládnout jsme se rozhodli.
Nahoře Anu a Adad střežili
a já jsem hlídal dole na zemi.
Ale kam ty jsi vstoupil,
tam jařmo bylo odstraněno a dána svoboda.
Tys lidstvo zahrnul hojností…“
(3 řádky poškozeny)
(29 řádků zničeno)
„Těžké práce vás zbavila
a člověka obtížila vaší robotou.
Nářek jste lidstvu udělili.
Zabili jste boha i s jeho rozumem.
(2 řádky zničeny)
Vládnout jste se rozhodli…
Ať lidé zpátky do děr zalezou!
A vladaře Enkiho
přísahou zavažme…!“
Enki otevřel ústa svá
a pravil bohům, bratřím svým:
„Proč přísahou mne chcete zavázat… ?
Což vztáhnout mám ruku na vlastní svůj lid?!
Co znamenat má potopa, o níž mi tu
vyprávíte? Já to nevím!
Mám snad takovou potopu přivodit?
Vždyť to je úkol Enlilův.
(1 řádek poškozen)
Šullat a Chaniš
nechť kráčejí v čele!
Nechť Errakal stavidla otevře!
Ninurta ať jde a dá přetéci hrázím!…“
(přibližné13 řádky zničeny)
(30 řádku zničeno, 3 řádky poškozeny)
Bohové učinili konečné rozhodnutí.
Vůči lidskému pokolení Enlil se dopustil zla.
NOVOBABYLÓNSKÁ VERZE
Enlil otevřel ústa svá
a pravil shromážděným bohům řka:
„Pojďte, my všichni budeme přísahat, že přivodíme potopu!“
Nejprve přísahal Anu,
potom přísahal Enlil a synové jeho přísahali s ním.
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
Všechno lidstvo by bylo zahynulo, kdyby Enki včas Atrachasíse nevaroval. Učinil to nepřímo, aby se nezpronevěřil přísaze; nejprve prostřednictvím snu, posléze tím, že mluvil k rákosové stěně Atrachasísova domu. Šumění rákosu opakovalo Enkiho chráněná ozvěnu božích slov.
(10 řádků zničeno)
Atrachasís otevřel ústa svá
a pravil svému pánu:
„Dej mi poznat smysl snu,
…nechť najdu v něm poučení!“
Enki otevřel ústa svá
a pravil svému služebníku:
„V ložnici ho nalezneš.
Zvěst, kterou ti vypovím,
dobře v paměti chovej! Stěno, slyš mne!
Stěno z rákosu, všech mých slov dbej!
Strhni dům, postav loď!
Zbuduj archu,
zachraň si život!
Lodice, již postavíš…
(3 řádky zničeny)
Pokryj ji střechou jak Apsú,
ať Slunce nevidí dovnitř!
Nechť zakryta je ze všech stran
a výstroj ať je pevná!
Ať hustá je smola, tak odolnou ji učiníš!
Já vbrzku tobě sešlu déšť,
množství ptactva, hojnost ryb.“
ASYRSKÁ VERZE (Z KNIHOVNY AŠŠURBANIPALOVY)
(2 řádky poškozeny)
„Ať všude hustá je smola,
…utěsni loď!
Dodrž lhůtu, kterou ti stanovím!
Do lodě vejdi, uzavři dveře,
nalož ji obilím, majetkem svým i jměním,
uveď tam ženu svou, rodinu, příbuzné i zdatné řemeslníky!
Stepní zvěř i živočišstvo, jež na trávě se pase,
já k tobě pošlu a bude čekat u tvých vrat.“
Atrachasís otevřel ústa svá
a pravil Eovi, svému pánu, řka:
„Nikdy jsem nestavěl loď…
Nakresli na zemi její obraz!
Až si ho prohlédnu, zbuduji koráb.“
I nakreslil Ea na zemi obraz.
(1 řádek poškozen)
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
Otevřel přesýpací hodiny a naplnil je.
Sedmou noc písek mu ohlásí potopy příchod.
Atrachasís přijal ten rozkaz,
shromáždil starší u svých vrat,
ústa svá otevřel
a pravil jim:
„Můj bůh je s vaším v rozepři,
Enki se pohněval s Enlilem.
Vyhnali mne z mého domu.
Protože stále ctím Enkiho,
on řekl mi o té věci.
Nemohu déle zůstat s vámi
a na zemi Enlilovu nesmím již vstoupit!…“
(2 řádky poškozeny, přibližně 5 řádků zničeno)
(10 řádků zničeno)
Tesař přinášel prkna,
vazač rákosu přinášel spony,
dítě nosilo smolu
a chuďas nosil, co třeba bylo.
(15 řádků zničeno)
Všechno stříbro, jež měl, naložil na ni,
všechno zlato, jež měl, naložil na ni.
Zvířata čistá…
Zvířata tučná …
Okřídlené ptactvo nebeské
pochytal a naložil na ni.
Naložil dobytek…
Divokou štěpní zvěř…
… uvedl na loď.
… Měsíc se skryl.
… sezval svůj lid
…k hostině.
…rodinu svou uvedl na loď.
Jedlo se
a pilo.
Ale on chodil sem a tam,
neusedl, nepřiklekl.
Se srdcem zlomeným žlučí se zalykal.
Náhle den změnil svou tvář
a Adad zahřímal v mračnech.
Jakmile zaslechl boží hlas,
smolou utěsnil za sebou dveře.
Když dveře zavřeny byly,
Adad se rozbouřil v mracích
a vzápětí nato větry se rozběsnily.
Přesekl lano a uvolnil koráb.
ASYRSKÁ VERZE (z KNIHOVNY AŠŠURBANIPALOVY)
(2 řádky poškozeny)
I vešel a utěsnil loď.
Vítr… přinesl bouři.
Čtvero větrů, mezků svých, Adad osedlal,
vítr jižní, vítr severní, vítr východní i vítr západní.
A dula s ním vichřice, smršť, řinul se déšť,
bouře zlá… povstaly větry.
…po jeho boku zvedl se jižní vítr,
po jeho boku zavanul západní vítr.
(1 řádek zničen)
… boží povoz…
drtí, hubí, tepe…
Ninurta dal přetéci hrázím,
Errakal stavidla otevřel.
Anzu svými drápy drásal nebesa,
…úradky zemské jak hliněný hrnec přivedl vniveč.
STAROBABYLÓNSKÁ VERZE
(2 řádky zničeny, 8 řádků poškozeno)
…i začala potopa.
A síla její jak válka na lidstvo dolehla.
Již nevidí druh druha,
již se nepoznávají v té zkáze.
A potopa řve jako býk.
Jak orlí křik
se nese jekot větrů.
Temnota zhoustla a slunce se skrylo.
(6 řádků poškozeno)
Bez sebe byl Enki,
když uzřel před sebou
dítka svá, jak sražena jsou k zemi.
Nintu, vznešená paní,
v úzkostech zkřivila rty.
Anunnakové, bohové velcí,
strádali hladem a žízní.
I uzřela to bohyně a zaplakala,
bohů porodní bába, moudrá Mami.
„Ať zčerná den,
ať znovu vládne tma!
Jak jsem jen mohla v shromáždění bohů
rozhodnout takto s konečnou platností
společně s ostatními?!
Když Enlil promluvil chytrými ústy,
jak ona Tiruru
stejně by učinil můj výrok neplatným.
A nyní já sama
s bolestí naslouchat musím lidskému křiku.
Jak ovce beze mne
potomstvo bloudí.
Jaké mám bydlení
v tomto domě nářku, kde zanikl můj hlas!
Mám raději k nebesům vystoupit,
jako bych tu žila
v domě nepřítele?
Kam se poděl moudrý Anu,
jehož slovo poslouchali bozi, synové?
Bez rozvahy potopu způsobil
a lidstvo v záhubu přived.“
(1 řádek zničen)
(3 řádky zničeny)
Naříká Nintu…
„Potopu na sebe přivolali hroznou,
jak mrtvé vážky
pokryli moře a řeky.
Na pastvině uvázli jak vor,
při břehu, když na zádech tak pluli, uvázli jak vor.
Já viděla je a plakala jsem hořce,
pak přestala jsem pro ně naříkat.“
Pláčem si ulevila,
dost a dost
se natruchlila Nintu.
A bohové pro zemi plakali s ní.
Přesytila se hořem
a po víně prahla.
Kam ona usedla plačíc,
usedli oni též a jako ovce
ze strouhy pili.
Úzkostí byly jejich rty seschlé,
hladem
se třásli.
Po sedm dní a sedm nocí
řinul se déšť, běsnila bouře a potopa.
(přibližně 29 řádků zničeno)
Když vody konečně opadly a lod přistála na suché zemi, Atrachasís přinesl bohům smírnou oběť.
(29 řádků zničeno, 4 řádky poškozeny)
čichali bohové vůni,
jak mouchy se slétali k oběti.
Když pojedli z obětiny,
povstala Nintu
a všem žalovala.
„Kam poděl se Anu,
moudrý?
Přišel též Enlil k zápalné oběti?
Bez rozvahy potopu způsobili
a lidstvo přivedli v záhubu!
Ústa vaše konečné rozhodnutí pronesla
i vyhasly jasné tváře lidí.“
Vztáhla ruce po velikých mouchách,
jež Anu před bohy zavěsil.
„Mé je to hoře!
Kéž sudba má pomine!
Kéž zlého osudu mne zprostí,
ó, kéž mne potěší!
Zrána vycházet budu…
(1 řádek zničen)
Ať tyto mouchy
jako šperk z lazuritu kol hrdla mého jsou!
Já navždy toho budu vzpomínat.“
Když spatřil lodici hrdina Enlil,
proti Igigům jal ho hněv.
„My všichni velcí Anunnakové
společně přísahu jsme složili.
Odkud se tento tvor živý vzal?
Jak mohl člověk přežít tu zkázu?“
Anu otevřel ústa svá
a pravil Enlilovi válečníku:
„Kdo jiný
než Enki to mohl učinit?
Rozkaz dal vyzradit rákosové chýši.“
Enki otevřel ústa svá
a pravil velkým bohům:
„Vskutku jsem to učinil navzdory vám,
neboť jsem chránil život…“
(21 řádek poškozen)
Enlilovi nezbylo než se smířit s tím, že lidstvo bude i nadále přebývat na zemi. Žádal však, aby Enki společně s Nintu dal lidskému pokolení nový řád, který by zamezil jeho mocnému vzrůstu.
Zde zřejmě končí děj skladby, která je uzavřena epilogem na oslavu Enlila, rádce velkých bohů.
Enlil otevřel ústa svá
a pravil vladaři Enkimu:
„Nuže, přivolej Nintu, rodičku,
společně s ní se poraď!“
Enki otevřel ústa svá
a pravil Nintu, rodičce:
„Tys bohyně rodička, stvořitelka osudů.
Lidstvu…
(přibližně 4 řádky zniieny)
Navíc ať třetí skupina je lidí,
kromě žen, jež rodí a nerodí.
Nechť mezi lidmi bývá Hubitelka!
Nechť děcko malé vyrve
5 z klína matčina!
Ustanov kněžky ugbabtu, kněžky entu
a kněžky igisitu!
Ať zakázány jsou
a tak omezíš porody!…“
(32 řádky zničeny)
(8 řádků zničeno)
Potopu jsme způsobili,
však člověk přežil tu zkázu.
Na tvůj příkaz,
rádce velkých bohů,
rozpoutal jsem bitvu.
Ať ke tvé chvále
písni té
Igigové naslouchají!
Nechť dozvědí se o tvé velikosti!
O potopě všeho lidstva
jsem zpíval. Slyšte!
Měsíc sabat, 28. den,
rok, kdy Ammísaduka král
město Dúr-Ammísaduka
při ústí sipparského kanálu
zbudoval.
Skončeno.
III. tabulka
„Když bohové ještě byli lidmi“.
Počet řádků 390.
Celkem 1245 řádků
na třech tabulkách.
Napsal Ku-Aja, mladší písař.
(z akkadského originálu přeložil Jiří Prosecký)
Jen malou drobnost bych rád doporučil pozornosti zvídavých čtenářů. Všimli jste si, co se stalo, když se Enlilovi přemnožilo stádo lidských otroků?
Cituji: „Lidstvo se však příliš rychle rozmnoží, začne rušit boha Enlila, který se je rozhodne zničit. Nejprve na lidstvo sešle mor, …“