Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

Lidská rasa se rozhodně nevyvinula náhodou… poskládejme si všechna fakta do celkového obrazu. Tato informace je hlavním důvodem, proč se zabýváme sumerským tématem. Pokud člověk nechce zůstat uvězněn na této planetě a nechce klesnout zpátky na úroveň zvířecí říše a naopak chce naplnit hlavní smysl života – může mu v tom pomoci pochopení svých kořenů. Protože pokud duše pochopí, jak se dostala na Zemi do tohoto těla, současně jí to pomůže pochopit kam kráčí, co je jejím cílem a smyslem v tomto pozemském výcvikovém táboře »

V eposu Atrachasís, v nejrůznějších jiných textech a v dalších stručných odkazech popisovali Sumero­vé člověka jako vědomé stvořitelské dílo bohů i jako článek vývojového řetězu, na jehož počátku se odehrály vesmírné události vylíčené v eposu o stvoření.

Mnohé sumerské texty potvrzují, že bohové stvořili člo­věka, aby za ně vykonával práci. O postavení a funkci člověka vypovídají už výrazy, ji­miž ho označovali Sumerové i Akkaďané: byl to lulu („pri­mitiv“), lulu amelu („primitivní dělník“), awilum („náde­ník“). 

Pozn. redakce: Ačkoli v celkovém pohledu na stvoření člověka je Sitchin pravděpodobně dost blízko pravdy, tak pasáže, kde se zabývá „evolučními“ detaily, cítíme jako příliš spekulativní a málo podložené archeologickými záznamy. Mohli bychom zmínit např. i další alternativní zdroje, které mluví o jakési „stavitelské rase“, která položila základy života ve Sluneční soustavě. Svědčí o tom mj. Corey Goode. Každopádně, buďme velmi opatrní s těmito spekulacemi a soustřeďme se na to podstatné: Jak asi Annunaki geneticky modifikovali člověka? To, co bylo předtím, není podstatné pro řešení naší klíčové otázky: Jak jsme se tu jako lidské duše vzali?

---

LU.LU, primitivní dělník

Sitchin uvádí: Když si tedy Nefilové uvědomili, že potřebují pracovní síly, a rozhodli se, že stvoří „primitivního dělníka“, nabízelo se jim snadné řešení – ochočit si vhodné zvíře.

To „zvíře“ sice k mání bylo, ale Homo erectus představo­val problém. Na jedné straně byl příliš inteligentní a divo­ký, než aby se stal krotkým užitkovým zvířetem. Na straně druhé se pro dané úkoly příliš nehodil. Musel se změnit po tělesné stránce tak, aby uměl uchopit a používat nástroje Nefilů, kráčet a shýbat se jako oni, aby mohl nahradit „bohy“ při práci na polích a v dolech. Musela se zlepšit jeho mozko­vá kapacita – nemusela se sice rovnat mozkovému trustu „bohů“, ale musela být dostatečně velká na to, aby rozuměl řeči – a tudíž i příkazům a přiděleným úkolům. Musel být natolik bystrý a chápavý, aby se stal užitečným amelu – vazalem.

Sitchin pokračuje: Jestliže život na Zemi vzklíčil ze života na Dvanácté pla­netě, jak podle všeho dokládají starověké písemnosti i mo­derní věda, pak vývoj na Zemi postupoval stejně jako kdysi předtím na Dvanácté planetě. Nepochybně docházelo k jeho mutacím, obměnám, ke zrychlování i zpomalování; ale ty­též genetické kódy, tatáž „chemie života“, jež se nachází ve všech rostlinných i živočišných formách na Zemi, nepochyb­ně také řídily vývoj všech forem života na Zemi týmž obec­ným směrem jako na Dvanácté planetě.

Když Nefilové a jejich vůdčí vědecká kapacita Ea pozoro­vali různé formy života na Zemi, nemuseli hloubat příliš dlouho, aby přišli na to, k čemu asi došlo: během kosmické srážky „zasela“ jejich planeta na Zemi „své sémě“, vtiskla Zemi svůj genetický kód. Proto byl tvor, kterého si vybrali, tolik podobný Nefilům – byť v méně rozvinuté formě.

Postupný proces ochočování křížením a výběrem několi­ka generací tudíž nestačil. Bylo zapotřebí rychlého proce­su, jenž by umožnil „hromadnou výrobu“ nových dělníků. Tento problém byl předložen Eovi, který znal okamžité ře­šení: „vtisknout“ existujícímu tvorovi podobu bohů.

Postup, jenž Ea doporučil v zájmu dosažení rychlého evolučního skoku u Homo erectus, se nazývá genetická manipulace!

Dnes už víme, že složitý biologický proces rozmnožování živého organismu, jehož produktem je potomek podobný svým rodičům, je založen na genetickém kódu. Buněčná jádra všech živých organismů – ať už červa, kapradiny nebo člověka – obsahují chromozomy, nepatrné pentlicovité útva­ry, jež obsahují úplnou dědičnou výbavu příslušného orga­nismu. Když samčí buňka (pyl, sperma) oplodní buňku sa­micí, obě sady chromozomů se spojí a poté rozdělí, aby utvořily nové buňky, jež obsahují úplné dědičné vlastnosti rodičovských buněk.

Dnes je již možné uměle oplodnit i ženské vajíčko. Tvrd­ším oříškem je pak křížení mezi různými čeleděmi téhož druhu, nebo dokonce mezi odlišnými druhy. Moderní věda urazila dlouhou cestu od vývoje prvních hybridů pšenice, nebo spáření aljašských psů s vlky, nebo „stvoření“ mula (umělé spáření kobyly s oslem) až po schopnost zasahovat do reprodukčních procesů samotného člověka.

Metoda zvaná klonování (z řeckého slova klon – „větvič­ka“) aplikuje na zvířata tentýž princip, jako když se pomocí řízku z nějaké rostliny reprodukují stovky stejných rostlin.

Aplikaci této metody na zvířata poprvé předvedli v Anglii, kde dr. John Gordon nahradil jádro oplodněného žabího vajíčka hmotou jádra jiné buňky téže žáby. Úspěšný vznik normálních pulců dokázal, že vajíčko se vyvíjí, dělí a dozrá­vá v plod bez ohledu na to, kde získá tu správnou sadu vhod­ných chromozomů.

Pokusy publikované Ústavem společnosti, etiky a biolo­gických věd v Hastings-on-Hudson dokazují, že jsou již vy­vinuté technologické postupy ke klonování lidských bytos­tí. Dnes lze odejmout genetický materiál z jádra kterékoliv lidské buňky (nemusí to tedy být pouze pohlavní orgány) a zavedením jeho třiadvaceti párů úplných chromozomů do ženského vajíčka počít „předem určeného“ lidského jedin­ce. Při normálním početí páry chromozomů „otce“ a „mat­ky“ splynou, poté se opět rozdělí na třiadvacet párů chro­mozomů a vytvoří nahodilé kombinace. Avšak v přípa­dě klonování je potomek přesnou a dokonalou kopií zdroje nerozdělených párů chromozomů. Jak napsal dr. W. Gaylin do The New York Times, „máme již k dispozici strašlivé vě­domosti k vytvoření přesných kopií lidských bytostí“ – ne­konečný počet Hitlerů nebo Mozartů či Einsteinů (pokud bychom měli zachované jejich buněčné jádro).

Umění genetického inženýrství se však neomezuje na jedinou metodu. Vědečtí pracovníci v mnoha zemích zdoko­nalili postup zvaný „buněčná fúze“, pomocí níž lze spojovat buňky, a nikoli kombinovat chromozomy uvnitř jediné buň­ky. Buňky z různých zdrojů splynou v jedinou „superbuňku“, jež obsahuje dvě jádra a dvojnásobný počet spárova­ných chromozomů. Když se tato buňka rozštěpí, směs jader a chromozomů se může rozštěpit do podoby odlišné od kaž­dé buňky před fúzí. Výsledkem mohou být dvě nové, geneticky úplné buňky, zato každá se zbrusu novým souborem genetických kódů, jež jsou ve srovnání s původními buňka­mi zcela zpřeházené.

To znamená, že lze fúzovat buňky z dosud neslučitelných živých organismů – řekněme slepice a myši – a získat nové buňky se zcela novou genetickou směsí, z nichž vznikne nové zvíře, jež nebude ani slepicí, ani myší v podobě, v jaké je známe. Po dalším zdokonalení nám tato metoda také umožní vybrat si, které znaky jedné formy života mají být vloženy do zkombinované neboli „fúzované“ buňky.

To vedlo k vývoji širokého spektra „genetických transplantátů“. Dnes lze například oddělit z určité bakterie jedi­ný specifický gen, vložit jej do živočišné nebo lidské buňky a vybavit potomstvo kýženou novou vlastností.

Lze předpokládat, že Nefilové, kteří před 450 000 lety ovládali meziplanetární lety, byli stejně vyspělí i v oblasti biologických věd. Též můžeme předpokládat, že věděli o růz­ných možnostech kombinací dvou vybraných souborů chro­mozomů k dosažení předem určeného genetického výsled­ku, a že ať už byla tato metoda podobná klonování, buněčné fúzi, genetickému transplantátu nebo jiným, nám dosud ne­známým postupům, Nefilové je znali a uměli je uvádět do praxe, a to nejen ve zkumavce, nýbrž i u živých organismů.

Zmínky o takovém smíchávání dvou různých organismů nalézáme i ve starověkých pramenech. Podle Béróssa bůh Bélus („pán“) – také nazývaný Deus („bůh“) – vytvářel roz­manité „zrůdné bytosti, jež vznikaly na dvojitém principu“:

Objevovali se lidé se dvěma křídly, někteří se čtyřmi a s dvěma obličeji. Měli jedno tělo a dvě hlavy, jednu muž­skou a druhou ženskou. Stejně tak měli několik dalších muž­ských i ženských orgánů.

Bylo možné spatřit další lidské postavy s kozími končeti­nami a rohy. Někteří měli místo chodidel koňská kopyta; jiní měli vzadu údy koně, zato zepředu vypadali jako lidé a podobali se tak kentaurům. Rodili se tam také býci s lidskou hlavou a psi se čtverým tělem a rybím ocasem. Také koně s psí hlavou, lidé a jiná zvířata s koňskou hlavou či koňským tělem a rybím ocasem. Zkrátka tam byli tvorové s údy všech možných zvířecích druhů…

V Bélově chrámě v Babylonu se zachovaly podrobné ná­črty všech těchto tvorů.

V ohromujících podrobnostech tohoto vyprávění je mož­ná zrnko významné pravdy. Lze si docela dobře předsta­vit, že dříve než se Nefilové rozhodli stvořit bytost podle svého obrazu, pokoušeli se „vyrobit si“ sluhu experimen­továním s jinými možnostmi, například utvořením jaké­hosi hybridu mezi člověkem a opicí.

Někteří umělí tvorové pak možná jistou dobu žili, ale rozhodně nebyli schopni dalšího rozmnožování. Tajuplné příšery s lidským tělem a býčí nebo lví hlavou (sfingy), jež střežily chrámy ve starověkém Předním východě, možná nebyly pouhými vý­plody umělcovy bujné fantazie, nýbrž skutečnými stvoře­ními, jež vznikla v biologických laboratořích Nefilů – jaký­misi genetickými zmetky zvěčnělými ve výtvarném umění (obr. 150)

Také sumerské texty mluví o deformovaných lidských bytostech, jež byly dílem Enkiho a matky bohyně (Ninchursag), když se pokoušeli stvořit dokonalého „primitivního děl­níka“. Jeden pramen uvádí, že Ninchursag, jež měla „smí­sit jádro hlíny s pečetí bohů“, se opila a zvolala na Enkiho:

Jak dobře či špatně je tělo utvořeno?
Jak srdce mé mi našeptá,
já úděl dobrý či špatný přiřknout mu mohu!

Jen tak, z rozmaru, jak se praví v textu – byť se během pokusů nejspíš nedalo vyhnout omylům –, stvořila Ninchursag muže, který neuměl zadržet moč, neplodnou ženu, nebo tvora, který „úd mužský ani pochvu neměl“. Celkem tak přivedla na svět šest deformovaných či defektních jedinců. Enkimu byla přičítána vina za nedokonalé stvoření muže s nemocnýma očima, třesoucíma se rukama, s nemocnými játry a se srdeční vadou; jiný měl všechny nemoce, jež člo­věka postihují ve stáří, a tak dál.

Nakonec se jim povedl dokonalý tvor – Adapa alias Adam

Ale nakonec se jim povedl dokonalý tvor, kterému dal Enki jméno Adapa, Bible Adam a naši vědci Homo sapiens. Tento tvor byl bohům velice podobný; podle jednoho textu jej matka bohyně obdařila „kůží podobnou pleti bohů“ – hlad­kým tělem bez srsti, zcela odlišným od chlupatého, zarost­lého lidoopa.

Když byl tedy „konečný výrobek“ hotov, Nefilové se stali geneticky kompatibilními s dcerami člověka, mohli se s nimi ženit a plodit s nimi děti. Ale taková kompatibilita byla možná pouze za předpokladu, že se člověk vyvinul ze stej­ného „sémě života“ jako Nefilové. Právě to také potvrzují všechny starověké zdroje.

Podle mezopotamských textů i podle Bible vznikl člověk ze směsi božského prvku – božské krve nebo jeho „podsta­ty“ – a „hlíny“ země

Koneckonců i samotný výraz pro člo­věka, „lulu“, znamenal doslova „ten, kdo byl namíchán“. Když matku bohyni vyzvali, aby stvořila člověka, „umyla si ruce, hlínu odrýpla a smíchala ji ve stepi“. (Fascinující jsou jisté zaznamenané detaily, např. hygiena, kterou bohyně dodržovala: „Umyla si ruce.“ Na takovéto vědecké zásady i metody narážíme i v jiných stvořitelských dílech.)

Z mezopotamských pramenů tedy jednoznačně vyplývá, že smícháním „prachu“ země s božskou krví vznikl jakýsi pravzor člověka. Když byl podle jednoho textu Enki, Jedi­ný stvořitel tvaru“, pověřen „velikým dílem moudrosti“ – tedy vědeckým úkolem –, prohlásil, že bez potíží úkol splní a „utvoří služebníky boží“. „Lze tak učinit!“ zvolal prý. Mat­ce bohyni dal poté tyto pokyny:

„S jádrem hlínu smíchej z útrob země, přímo nad Abzu,
a uhněť ji do tvaru jádra.
Já opatřím dobré, znalé mladé bohy,
jež s hlínou, jak se má, správně naloží.“
Druhá kapitola Genesis uvádí tento technologický postup:
I vytvořil Hospodin Bůh člověka,
prach ze země,
a vdechl mu v chřípí dech života.
Tak se stal člověk živou duší.*

* V angl. originále „and the Adam turned into a living Soul“ – „i stal se Adam duší živou“. Pozn. překl.

Krev je život, krev je duše – ale duch NENÍ krev, jelikož duše NENÍ duch

Hebrejský výraz, obvykle překládaný jako „duše“, zní „néfeš“. V Bibli však dle Sitchina představuje mnohem složitější filozo­fickou kategorii, než je naše obecné chápání duše jako nepomíjivého principu života, který dále žije i při posmrt­ném oddělení od těla. Není náhoda, že Pentateuch (prv­ních pět knih Starého zákona neboli pět Knih Mojžíšo­vých) opakovaně brojí proti prolévání lidské krve a pití zvířecí krve, neboť podle Bible „krev je néfeš“. {Podle překladu Bible kralické „Neboť krev je život, krev jest duše“. (Dt 12,23). Pozn. překl.}

Sitchin z biblického popisu stvoření člověka CHYBNĚ vyvozuje že néfeš („duch“, „duše“, „život“) je to­též co krev.

Zbavme se chaosu v pojmech: duše ≠ duch

Pozn. redakce: Předchozí údaje je třeba si spojit s duchovním poznáním – Sitchinův výklad v tomto není přesný! Znovu srdečně doporučujeme, aby si každý osvěžil v paměti fakta, která známe o pravém významu slova „duše“ – zde je to rozebráno » Toto poznání úzce souvisí se stvořením člověka a samozřejmě také s cílem našeho duchovního vývoje zde na Zemi! Toto poznání vám umožní lépe pochopit, kdo jste vy sami a samozřejmě i skutečný význam starověkých sumerských popisů stvoření člověka. Výrok „krev je néfeš“ je zase v dokonalém souladu s tvrzením proroka Abdrushina, který říká že krev je základní médium, které distribuuje energii z centra duše, které je lokalizováno v prostoru srdce. A aby krev mohla přenášet energii ducha – musí mít určité kvality! Proto v procesu duchovního vývoje hraje důležitou roli i genetika a tělo, jakožto vozidlo duše. Chápete? Centrum duše je tzv. Božská jiskra, neboli Duch. Je to klíčové Poznání – srdečně ♥︎ prosíme, aby si to každý důkladně procítil – i v Bibli je jasně řečeno, že duch (dech života) a duše jsou RŮZNÉ VĚCI!!

Jehova Elohim vytvořili člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechli dech života; a člověk se stal živou duší. (Genesis 2:7)

• https://bible.com/en-GB/509/gen.2.7.csp

Starý zákon poskytuje k roli krve při stvoření člověka další stopu. Výraz adamáh (z něhož vzniklo jméno Adam) původně neznamenal hlínu či „prach země“ obecně, nýbrž její specifický druh – tmavorudou (ornou) zemi. Stejně jako obdobný akkadský výraz adamatu („tmavorudá země“) po­cházejí i hebrejská slova adamáh i adom („červená barva“) z výrazů pro krev: adamu, dam. Když tedy Kniha Genesis nazvala tvora stvořeného Bohem „adám“, lze to vnímat jako uplatnění oblíbené sumerské slovní hříčky: „adám“ mohl znamenat „ten ze země“ (pozemšťan), „stvořený z tmavorudé hlíny“ nebo i „stvořený z krve“.

Stejný vztah mezi podstatou živých bytostí a krví lze najít i v mezopotamských příbězích o stvoření člověka. Dům, v němž Ea a matka bohyně uskutečnili své stvořitelské dílo, se nazýval „Šimti“; většina učenců to překládá jako „dům, kde je přidělován osud“. (V české verzi „svatyně osudů“. Pozn. překl.) Ale výraz „šimti“ zcela jasně pochá­zí ze sumerského ŠI.IM.TI, což slabiku po slabice znamená „dech-vítr-život“. „Bit šimti“ tedy doslova znamenal „dům, v němž je vdechován vítr života“. To navlas přesně odpovídá popi­su v Bibli!

Akkadský překlad sumerského ŠI.IM.TI zněl „napištu“ – přesná obdoba Biblického výrazu „néfeš“. A „néfeš“ neboli „na­pištu“ bylo ono nepostižitelné „něco“ v krvi.

Zatímco Starý zákon nabízí jen mlhavé narážky, mezopotamské texty se k tomu vyjadřují zcela jednoznačně. Ne­jenže v nich stojí, že pro směs, z níž byl „uhněten“ člověk, bylo zapotřebí krve, nýbrž také specifikují, že to musela být krev od „boha“, tedy božská krev.

Když se „bohové“ rozhodli, že stvoří člověka, jejich vůdce prohlásil: „Krev nashromáždím, nechť z ní kosti vzejdou.“ Ea navrhl, aby byla odebrána krev určitému „bohu“, a dodal: „Nechť lidstvo podle jeho vzoru utvořeno je.“ Byl tedy vy­brán jeden „bůh“:

Z jeho krvi člověka utvořili,
na něj robotu uvalili, by bohy jařma zbavili…
Dílo to bylo nade vše chápání.

Geneaologie „bohů“

Zdroj:

• https://en.wikipedia.org/wiki/Utu#Family_tree
• https://en.wikipedia.org/wiki/Ninhursag
• https://en.wikipedia.org/wiki/Utnapishtim

Podle eposu „Když bohové jako lidé pracovali“, jenž bývá CHYBNĚ překládán jako „Když bohové ještě byli lidmi“ » pak bohové přivolali bohyni-rodičku (matku bohyni Ninchursag, též Damgalnuna, Ninmah {Great Queen}, Nintu {Lady of Birth}, Mamma, Mami {Mother}, Aruru, Belet-Ili {Lady of the Gods}) a vy­bídli ji, aby se pustila do díla:

Zde Bélet-ilí, rodička,
nechť stvoří potomka!
Zde matka bohů,
nechť bohyně-rodička stvoří lulu,
nechť robotu bohů člověk na bedra svá vezme!
Nechť stvoří lulu amelu,
on nechť nese jařmo!

V obdobném starobabylonském textu nazvaném „Stvo­ření člověka matkou bohyní“ přivolají bohové „bohů porod­ní bábu, moudrou Mami“ a takto ji osloví:

Tys rodička, stvořitelka lidského pokolení.
Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo!

Epos Atrachasís: O stvoření člověka a potopě světa

Na tomto místě se epos „Když bohové ještě byli lidmi“ a obdobné texty mění v podrobný popis samotného stvoření člověka. Když bohyně – zde jménem NIN.TI, tedy „paní, která dává život“ (v české verzi Nintu) úkol přijme, vysloví několik požadav­ků, například nějaké chemikálie („živice z Abzu“) na „očiš­tění“ a „hlínu z Abzu“.

-pokračování-