Pokračujeme ve zprávě o sumerském popisu stvoření člověka » Z předchozích částí připomínáme mj. informaci o tom, že Bible je jakýmsi stručným výtahem starých sumerských a babylonských záznamů. Podívejme se jak pokračovalo stvoření člověka:

---

Připomeňme si znovu sumerský epos o nedokonalých tvo­rech, jež zpočátku vytvořil Enki s bohyní-matkou, kteří byli buďto bezpohlavní, nebo pohlavně neúplní. Neupozorňuje tento text na první fázi existence hybridního člověka – by­tosti stvořené podle podoby a obrazu bohů, zato však po­hlavně neúplné, postrádající „poznání“?

Adapa alias Adam – vzor člově­čenstva

Když se Enkimu konečně podařilo vyrobit „vzor člově­čenstva“ – Adapu/Adama, následovala „masová výroba“, jak ji popisují sumerské texty: Implantování geneticky upra­vených vajíček do „výrobní linky“ bohyní-rodiček, opírající se o vyspělý poznatek, že polovina porodí chlapečky, druhá polovina holčičky. Nejenže to prozrazuje techniku, pomocí níž byl člověk „vyroben“, ale také to svědčí o tom, že člověk se neuměl rozmnožovat sám.

Jak se nedávno zjistilo, neschopnost hybridů [kříženců] rozmnožo­vat se vyplývá z jisté vady v rozmnožovacích buňkách. Zatímco všechny ostatní buňky obsahují pouze jeden soubor dědičných chromozomů, pohlavní buňky člověka a ostatních savců (samčí sperma a samicí vajíčko) obsahují po dvou sou­borech; proto jsou savci schopni rozmnožování. Tuto jedi­nečnou vlastnost však hybridy postrádají. V rámci genetic­kého inženýrství nyní probíhají pokusy vybavit rozmno­žovací buňky hybridů zdvojeným souborem chromozomů a učinit je tak pohlavně „normálními“.

Čeho tedy dosáhl bůh „had“ pro lid­stvo?

Biblický had určitě nebyl oním přízemním plazem v do­slovném smyslu slova, vždyť dokázal konverzovat s Evou, znal pravdu v otázce „poznání“, a měl dokonce tak vysoké postavení, že se nerozpakoval označit „Boha“ lhářem.

Připo­meňme si, že ve všech starověkých tradicích bojoval nej­vyšší „bůh“ s úhlavním nepřítelem v podobě hada – kořeny tohoto příběhu nepochybně sahají až k sumerským bohům. V biblickém příběhu lze odhalit množství důkazů o jeho sumerském původu, včetně přítomnosti dalších bohů: „Teď je člověk jako jeden z nás.“ Možnost, že bibličtí protivníci – Bůh a had – představovali Enlila a Enkiho, Sitchinovi připadá veskrze věrohodná.

Pozn. redakce: Zde je dobré připomenout a zdůraznit, co už víme o biblickém podvodu s překladem slova „Bůh“ – totiž že ve většině případů v původních textech označoval skupinu Elohimů. Takže v tomto případě skutečně mohl Enki za lháře označit jejich šéfa, tedy Enlila alias Jehovu…

Jejich nepřátelství, jak jsme již zjistili, pramenilo z toho, že vrchním velením na zemi byl pověřen Enlil, ačkoliv pravým průkopníkem byl Enki. Zatímco Enlil zůstal v pohodlném řídicím středisku v Nippuru, Enki byl vyslán, aby organizo­val důlní operace v Dolním světě. Vzpoura Anunnaků byla namířena proti Enlilovi a jeho synovi Ninurtovi; za vzbou­řence se však přimluvil Enki. To on navrhl a uskutečnil stvo­ření „primitivních dělníků“ [Adama, Adapa]; Enlil byl nucen získat část těch­to báječných tvorů násilím. Podle sumerských záznamů o sledu dalších událostí se Enki jeví jako zastánce a přívrženec lidstva, Enlil jako jeho přísný karatel, ne-li vyslovený odpůr­ce a protivník. Role božstva, jež chce na jedné straně držet nové lidské tvory v pohlavní nevědomosti – versus božstva ochot­ného a schopného obdařit lidstvo plodem „poznání“ na stra­ně druhé – se dokonale hodí k Enlilovi a Enkimu.

Opět nám přicházejí na pomoc sumerské a biblické slov­ní hříčky. Biblický výraz pro „hada“ je nachaš. Kořenem slova je však NCHŠ, což znamená „rozluštit, objevit“, takže nachaš mohlo také znamenat „ten, kdo umí rozluštit, ten, kdo objevuje“, což vystihuje Enkiho, vrchního vědce, boha vědění u Nefilů.

S. Langdon, jenž se v díle Semitic Mythology pokouší nalézt paralely mezi mezopotamskou legendou o Adapovi (který získal „poznání“, ale nezískal věčný život) a osu­dem Adama, otiskuje obraz nalezený v Mezopotámii, kte­rý silně připomíná biblický příběh: Had ovinutý kolem stro­mu se dívá směrem k jeho plodům. Významné jsou také hvězdné znaky: vysoko je planeta křižovatky představují­cí Ana; poblíž hada je srpek Měsíce, jenž zastupoval En­kiho (obr. 158).

Pro naše zjištění je nejdůležitější skutečnost, že bohem, jenž v mezopotamských textech nakonec obdařil Adapu „poznáním“, nebyl nikdo jiný než Enki:

Velkým rozumem ho obdařil…
dal mu moudrost, však nedal mu věčný život.

Je docela možné, že výjev vyrytý na jednom pečetním válečku z Mari je starověkou ilustrací mezopotamské verze příběhu z Knihy Genesis. Je na něm bůh sedící na vyvýše­ném místě vystupujícím ze vzedmutých vln – nepochybné zobrazení Enkiho. Kolem jeho „trůnu“ se zvedají hadí hla­vy chrlící vodu.

Vedle této ústřední postavy stojí z obou stran bohové připomínající strom. Bůh vpravo, jehož větve jsou zakončeny ve tvaru penisu, zvedá číši, jež patrně obsahuje plod života. Bůh vlevo, jehož větve mají zakončení ve tvaru vagíny, na­bízí větve ověšené plody; představuje tak strom „poznání“ – bohem seslaný dar rozmnožování.

Za bohem vlevo, kousek stranou, stojí další velký bůh; dle Sitchinova mínění je to Enlil. Jeho hněv na Enkiho je zcela zřejmý (obr. 159).

Nikdy se nedozvíme, co způsobilo tento „spor v zahradě v Edenu“. Ale ať už byly Enkiho motivy jakékoliv, podařilo se mu zdokonalit „primitivního dělníka“ a stvořit Homo sa­piens, který mohl mít vlastní potomky.

Jakmile člověk získá „poznání“, přestává o něm Starý zákon mluvit jako o „adámovi“, tedy o člověku v kolektivním smyslu lidstva nebo lidství*, a začíná o něm mluvit jako o určité osobě, o Adamovi, praotci lid­stva, o prvním patriarchovi v rodopisu lidí, o nichž bible pojednává. Lidstvo tedy dospělo; jeho pohlavní zralost však znamenala počátek rozkolu mezi „Bohem“ a člověkem.

* V tomto smyslu o něm pojednávají první tři kapitoly Knihy Genesis; ekumenický překlad však zachovává výraz „člověk“ až do páté kapitoly – do „výčtu rodopisu Adamova“, dle Bible kralické Bůh „učinil člověka… postavil jej v ráji v zemi Eden“, ale již od 20. verše 2. kapitoly jej označuje jako Adama. Pozn. překl.

Na východ od Ráje: Započala existence člověka v pohoří Zagros?

Člověk se tedy ocitá na osudovém rozcestí, kde přestává být poslušným vazalem „bohů“ a bere osud do vlastních ru­kou; tento rozchod s „Bohem“ je podle knihy Genesis důsled­kem Božího trestu, ne rozhodnutí člověka samého: Aby pozemšťan nezískal také schopnost uniknout smrtelnosti, je vyhnán z rajské zahrady. Podle těchto zdrojů nezapočala samostatná existence člověka v jižní Mezopotámii, kde Nefilové založili svá města a své sady, nýbrž na východ od ní, v pohoří Zagros:

„Tak člověka zapudil. Východně od zahra­dy v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným me­čem, aby střežili cestu ke stromu života.“

Opět se tedy biblická výpověď shoduje s vědeckými obje­vy tvrdí Sitchin: Lidská kultura započala v hornatých oblastech lemují­cích mezopotamskou rovinu. Škoda jen, že biblické vyprá­vění je tak stručné – vždyť líčí prvopočátky civilizovaného života člověka na Zemi.

Člověk, vyhnaný z ráje

Člověk, vyhnaný z příbytku „bohů“ a odsouzený k životu smrtelníka, byl však nadán schopností rozmnožování a také ji hned využil: První Adam, jehož potomstvem se zabývá Starý zákon, „poznal“ svou ženu Evu a ta mu porodila syna Kaina, který se stal zemědělcem. Pak porodila Ábela, jenž se stal pastýřem ovcí. „Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej,“ uvádí Bible, naznačujíc, že příčinou byla homosexualita.

Pozn. redakce: Není jasné, jak k tomuto výroku o sodomii Sitchin došel, důkazy chybí… obecně to nejspíše souvisí s jeho chybným chápáním toho, co se stalo, když člověk dostal duši. Sitchinovu chybu jsme vyvrátili již dříve, v kapitole s názvem „Čím se liší člověk od zvířat?“

Kain se obával o svůj život; Hospodin jej však označil znamením, „aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil“ a nařídil mu, aby se odstěhoval na východ. Kain zpočátku vedl život „psance a štvance“ a nakonec se usadil „v zemi Nódu, vý­chodně od Edenu“. Tam se mu narodil syn Enoch („po­čátek“) a Kain „se dal do stavby města a nazval to město Enoch, podle jména svého syna“.

Enoch měl děti a vnuky a pravnuky; v šesté generaci po Kainovi se narodil Lámech; jeho tři syny označuje Bible jako nositele civilizace: Jábal „se stal praotcem těch, kdo přebývají ve stanu a u stáda“, Júbal „se stal praotcem všech hrajících na citaru a flétnu“, Túbal-kain byl „mistrem všech řemeslníků obrábějících měď a železo“, tedy prvním kovářem.

Ale i Lámech, stejně jako jeho předek Kain, si poskvrnil ruce krví – zabil muže a dítě. Lze předpokládat, že oběťmi nebyli ledajací potulní cizinci, neboť Kniha Genesis věnuje celému případu velkou pozornost a označuje jej za okamžik zvratu v Adamově rodopisu. Lámech si zavolal své dvě ženy, matky svých tří synů, a přiznal se jim k dvojnásobné vraž­dě: „Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ Tento málo chápaný výrok je nutné interpretovat ve spojitosti s následnictvím; Lámech podle nás přiznává, že tím promrhal naději, že sedmým pokolením Kainových potomků vyprší jakási „promlčecí lhů­ta“ Kainova prokletí. Nyní byla na Lámechův rod uvalena nová, mnohem delší kletba.

Že šlo o následnickou linii, potvrzují i následující verše. Dozvídáme se, že byla okamžitě založena nová, čistá větev rodu:

I poznal opět Adam svou ženu
a ta porodila syna
a dala mu jméno Šét (to je [do klína] vložený).
Řekla: „Bůh mi vložil do klína
jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“

Rodokmen Adamův skrze Šé­ta, Enóše… a Noema!

Starý zákon na tomto místě ztrácí zcela zájem o rodovou linii Kainovu a Lámechovu. Jeho další vyprávění se od této chvíle soustřeďuje pouze na rodokmen Adamův skrze syna Šé­ta a Šétova prvorozeného, Enóše, jehož jméno nabylo v hebrejštině rodový význam „člověk“, „lidská bytost“. Prá­vě tehdy, jak zdůrazňuje Starý zákon, „se začalo vzývat jméno Hospodinovo“.

Nad tímto tajuplným výrokem si bibličtí učenci a teolo­gové již celá staletí lámou hlavu. Po něm totiž následuje kapitola uvádějící deset pokolení Adamova rodu skrze Šé­ta a Enóše, jenž končí Noemem, hrdinou potopy.

Sumerské texty popisující nejstarší doby, kdy v Sumeru žili pouze „bohové“, se stejně podrobně zabývají i životem Sumerů v pozdějších dobách, avšak před potopou. V sumerském (a tedy původním) příběhu o potopě vystupuje v roli Noema jistý „muž ze Šuruppaku“, sedmého města založe­ného Nefily [nebo spíše Elohimy, pozn. red.] po přistání na Zemi.

V určitou chvíli bylo tedy člověku – vyhnanému z ráje – dovoleno vrátit se do Mezopotámie, žít po boku bohů, slou­žit jim a uctívat je. Podle našeho výkladu biblického pojetí se tak stalo za dnů Enóšových. Tehdy dovolili bohové lid­stvu vrátit se do Mezopotámie, sloužit bohům a „vzývat jméno Hospodinovo“.
Kniha Genesis spěchá k další význačné události lidské ságy, k potopě, a tak nám kromě jmen patriarchů, jež ná­sledovali po Enóšovi, poskytuje jen málo informací. Ale již sám význam jména každého patriarchy vypovídá o událos­tech za jeho života.

Enóšovým synem, jímž pokračovala čistá rodová linie, byl Kénan („malý Kain“); podle výkladu některých učenců to jméno znamená „kovář“. Synem Kénana byl Mahalalel („chvalitel Boha“). Po něm následoval Jered („ten, kdož se­stoupil“); jeho syna Henocha („zasvěceného“) ve věku 365 let „vzal Bůh“. Ale tři sta let předtím, když mu bylo pěta­šedesát, zplodil syna jménem Metúšelach; mnoho badate­lů, opírajících se o L. D. Jeffreysovou (Ancient Hebrew Names: Their Significance and Historical Value), překládá slovo Metúšelach jako „muž z rakety“.

Metúšelachův syn se jmenoval Lámech, což značí „ten, kdo byl ponížen“. Když se mu narodil syn, dal mu jméno Noe („odpočinutí“), řka: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám při­náší země prokletá Hospodinem.“

Zdá se, že v době, kdy se narodil Noe, procházelo lidstvo nesmírně těžkým údobím. Všechna lopota a dřina byly zby­tečné, neboť země, jež je měla uživit, byla prokletá (?)…

Potopa světa!

Schylo­valo se k potopě – k závažné události, jež měla spláchnout z povrchu zemského nejen lidské plemeno, nýbrž vše živé na zemi i na nebi.

Pozn. redakce: Zde je podstatné přidat si zde novější informace, které už dnes máme, ale Sitchin je ještě neznal. Ty informace máme od D. Wilcocka, C. Gooda a také z moderní elektro-plazmatické kosmologie. Podle mnoha reálných a vědecky ověřených indicií můžeme s jistotou tvrdit, že primárním původcem tzv. Potopy světa je sluneční cyklus a tzv. mikronova. Možná i proto „země byla prokletá“, velmi pravděpodobně díky změnám v aktivitě Slunce… Momentálně se nacházíme v předvídaném a prorokovaném období Konce věku alias Posledního soudu, kdy se naše Slunce nachází ve stejném bodě svého cyklu! Máme o tom detailní rozbory zde » Každému by mělo být nad Slunce jasné, že to tenkráte nebyly nějaké „hříchy“ či nějaká „zlovůle“, které by roz­hněvaly „Hospodina“ a způsobily Potopu světa…

I viděl Hospodin, jak se na zemi
rozmnožila zlovůle člověka
a že každý výtvor jeho mysli i srdce
je v každé chvíli jen zlý.
Litoval, že na zemi učinil člověka,
a trápil se ve svém srdci.
Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil,
smetu z povrchu země.“

To jsou závažná obvinění, jež mají ospravedlnit krutý „Boží úmysl“ „skoncovat se vším tvorstvem“. Chybí jim však kon­krétnost, ani učenci ani teologové nenalézají uspokojivou odpo­věď na to, jaké asi hříchy či jaká „zlovůle“ mohly tolik roz­hněvat Hospodina.

Opakované použití slova „tvorstvo“ [tělo]* ve větách žalujících i vynášejících ortel pochopitelně naznačuje, že ona zkaže­nost či ono násilí souvisely s tělesnou schránkou. Bůh se trápil „zlými výtvory lidského srdce“. Zdá se, že když člo­věk objevil sex, stal se z něho sexuální maniak.

* V originále „flesh“, „maso“, „tělo“. Pozn. překl.

Lze však stěží uvěřit, že se Hospodin rozhodl smést lid­stvo z povrchu země jen proto, že se muži oddávali bezuzdnému milování se svými manželkami. Mezopotamské texty mluví bez zábran a výmluvně o sexu a milování mezi „bohy“. Některé popisují něžnou lásku mezi „bohy“ a jejich manžel­kami, jiné lásku tajnou mezi dívkou a jejím milencem, jiné lásku násilnou (např. když Enlil znásilnil Ninlil). Množství textů popisuje milování i samotný pohlavní styk „bohů“ – s jejich oficiálními družkami i neoficiálními konkubínami, se sestrami, dcerami, dokonce i s vnučkami (to byla oblíbe­ná kratochvíle Enkiho). Tací „bohové“ sotva mohli zanevřít na lidstvo kvůli chování, jež jim samým bylo tak blízké.

Pozn. redakce: Ano, samozřejmě že nešlo o sexualitu, šlo spíše o to, že lidské stádo se díky nově nabytým schopnostem stalo nezvladatelné… a připomínáme také znovu, již dříve uvedenou skutečnost, že tzv. Potopa světa byla velmi pravděpodobně následkem velkého kosmického cyklu a tzv. sluneční mikronovy. Enlil udělal pouze to, že zakázal lidi varovat…

Podle Sitchinova mínění nebyla Hospodinovým motivem pou­há starost o lidskou morálku. Rostoucí znechucení vyvolala šířící se zkaženost mezi samotnými bohy.

Takový výklad náhle vrhá světlo na jinak nesrozumitelné úvodní verše 6. kapitoly Genesis:

Když se lidé počali na zemi množit
a rodily se jim dcery,
viděli synové božští,
jak půvabné jsou dcery lidské,
brali si za ženy všechny,
jichž se jim zachtělo.

Jak tyto verše naznačují, teprve ve chvíli, kdy se synové bohů pohlavně zapletli s pozemskými potomky, zvolal Hos­podin: „Tak dost!“

Hospodin však řekl:
„Můj duch se nebude člověkem
věčně zaneprazdňovat.
Vždyť je jen tělo.“

Toto prohlášení zůstávalo celá staletí nepochopitelnou zá­hadou. Dáme-li je však do souvislosti s naší hypotézou o gene­tické manipulaci, jež při stvoření člověka sehrála významnou roli, obsahují tyto verše důležitý vzkaz našim vědcům. „Duch“ bohů – jejich genetické zdokonalení člověka – začínal degene­rovat. Lidstvo „zbloudilo“ a stalo se opět „jen tělem“ – opět se přiblížilo ke svému zvířecímu, opičímu původu.

Pozn. redakce: Předchozí Sitchinovy vývody o zkaženosti „bohů“ perfektně podporuje zakazovaná a cenzurovaná Henochova kniha » Další komplikací, která ztěžuje pochopení historie, je ta skutečnost, že společnost „bohů“ pravděpodobně byla kastovní. A jak naznačují některé další zdroje, Elohim byli elita a Nefilim naopak jakási podřízená nižší kasta. V sumerských záznamech to nejspíše byli oni nižší „bohové“, Igigi [alias Nefilim?] ti co pracovali jako sluhové a nádeníci a nakonec se vzbouřili… a skoro to vypadá tak, že oni byli ti zvrhlíci, co si proti vůli šéfa užívali s pozemskými ženami a vytvořili podřadné (degenerované) genetické linie… Samozřejmě je třeba se na věc dívat duchovní optikou, kterou znáte od ragauiana – pokud bylo ke zvířecímu vědomí těla připojeno vědomí ducha, tak žádoucím vývojem byla další kultivace vědomí těla-ega v rámci duálních duší a v mnoha následných inkarnacích podle zákona přitažlivosti stejnorodého. A ano, je samozřejmě možný i pokles směrem zpět ke zvířecí říši! Tyto dvě možnosti velmi výstižně popisuje gnostické Tomášovo evangelium, když symbolicky píše o lvu a člověku. Lev symbolicky zastupuje zvířecí agresivní prvek v lidské duální duši:

#7 Ježíš řekl: "Blažený je lev, kterého pohltí člověk – a ten lev se stane člověkem. A zavržený je člověk, kterého pohltí lev – a ten lev se stane člověkem."

Nyní je pochopitelnější, proč Starý zákon klade takový důraz na rozdíl mezi Noemem, „mužem spravedlivým, bezúhonným ve svém pokolení“ – a celou zemí, jež byla „zkažená a plná násilí“. Tím, že „bohové“ uzavírali sňatky s muži a ženami, kteří byli geneticky stále méně „čistí“, docházelo i u nich k degeneraci.

-pokračování-