Pozvedněme spolu s autorem knihy Dvanáctá planeta svůj zrak nad čas a prostor 21. století a zahleďme se do hloubi času. Zecharia Sitchin nás uvede do nejstarší archeology zdokumentované civilizace — sumersko-babylonské — v níž má ta naše dnešní kořeny. Vám všem, kterým zatím tato informace unikala, představí minulost lidstva zcela jinak než jste ji znali… Ano, Sitchin se možná v tom či onom detailu mýlil, ale to nic nemění na tom, že budoucnost velmi pravděpodobně ukáže, že jako jediný ve dvacátém století přispěl k pochopení toho, co se stalo pět až šest tisíc let nazpět v minulosti…
Minulá část skončila Sitchinovou úvahou o tom, proč Starý zákon klade takový důraz na rozdíl mezi Noemem, „mužem spravedlivým, bezúhonným ve svém pokolení“ – a celou zemí, jež byla „zkažená a plná násilí“. Tím, že „bohové“ uzavírali sňatky s muži a ženami, kteří byli geneticky stále méně „čistí“, docházelo i u nich k degeneraci.
Biblický příběh poukazuje na to, že Noe jediný zůstával geneticky čistý, a ospravedlňuje tak zdánlivý protimluv Hospodinův: na straně jedné je odhodlán smést vše živé z povrchu zemského, na straně druhé je rozhodnut zachránit Noema a jeho potomky a „všechna zvířata čistá“, suchozemské živočichy i ptactvo, „aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi“.
Hospodin (nebo spíše Enki? – pozn. red.) upozornil Noema na blížící se katastrofu; poručil mu, aby vystavěl archu, a podrobně mu popsal celý postup stavebních prací; archa měla unést lidi i živočichy, kteří měli být zachráněni. Na stavbu dostal pouhých sedm dní. Přesto se mu v přiděleném čase nějak podařilo loď postavit, vysmolit ji, opatřit si zásoby jídla a nalodit se s rodinou i všemi živočichy. „Po sedmi dnech pak pronikly na zemi vody potopy.“ Jak se to přihodilo, nejlépe vystihují slova Bible:
Pokračujeme ve zprávě o sumerském popisu stvoření člověka » Z předchozích částí připomínáme mj. informaci o tom, že Bible je jakýmsi stručným výtahem starých sumerských a babylonských záznamů. Podívejme se jak pokračovalo stvoření člověka:
Připomeňme si znovu sumerský epos o nedokonalých tvorech, jež zpočátku vytvořil Enki s bohyní-matkou, kteří byli buďto bezpohlavní, nebo pohlavně neúplní. Neupozorňuje tento text na první fázi existence hybridního člověka – bytosti stvořené podle podoby a obrazu bohů, zato však pohlavně neúplné, postrádající „poznání“?
Adapa alias Adam – vzor člověčenstva
Když se Enkimu konečně podařilo vyrobit „vzor člověčenstva“ – Adapu/Adama, následovala „masová výroba“, jak ji popisují sumerské texty: Implantování geneticky upravených vajíček do „výrobní linky“ bohyní-rodiček, opírající se o vyspělý poznatek, že polovina porodí chlapečky, druhá polovina holčičky. Nejenže to prozrazuje techniku, pomocí níž byl člověk „vyroben“, ale také to svědčí o tom, že člověk se neuměl rozmnožovat sám.
Primitivní člověk jako sloužící nahý otrok. Kresba archaické pečeti zdokumentované v kapitole IV. v knize: Seal cylinders of western Asia, 1910; autor: William Hayes WardJiné zobrazení primitivního člověka jako sloužícího nahého otroka. Na Wikipedii ovšem vidíme zmatečný výklad oficiální vědy, která mluví o nahém obětujícím „knězi“ 🙂 Ur, 2500 př. n. l.
Pokračujeme ve zprávě o stvoření člověka — prosíme, počkejte s posuzováním a nejdříve si poskládejte všechna fakta do celkového obrazu. Z předchozích částí připomínáme mj. informaci o tom, že Bible je jakýmsi stručným výtahem starých sumerských a babylonských záznamů. Rovněž tak je důležitá informace o falšování a překrucování starších sumerských informací v babylonském období.
Podívejme se do Ráje 😉 Sitchin nám bude dělat průvodce:
DODNES PŘETRVÁVAJÍCÍ VÍRA, že kdysi v dávnověku zažilo lidstvo zlatý věk, se zcela jistě nemůže opírat o lidské vzpomínky, neboť se to odehrálo příliš dávno a člověk tenkrát neuměl zaznamenat nic ze svých zkušeností a zážitků pro budoucí generace. Zachoval-li se v člověku jakýsi podvědomý pocit, že v oněch dávných dobách zažil éru klidu, spokojenosti a blahobytu, je to jednoduše proto, že nic lepšího nepoznal, tvrdí Sitchin. Je to také proto, že o oné éře nevyprávěli člověku jeho prapředci, nýbrž sami Nefilové.
Jedinou úplnou zprávou o všem, co člověk zažil po přemístění do sídla „bohů“ v Mezopotámii, je biblický příběh o Adamovi a Evě v zahradě v Edenu:
Právě teď se dostáváme k tomu úplně nejdůležitějšímu…
Lidská rasa se rozhodně nevyvinula náhodou… poskládejme si všechna fakta do celkového obrazu. Tato informace je hlavním důvodem, proč se zabýváme sumerským tématem. Pokud člověk nechce zůstat uvězněn na této planetě a nechce klesnout zpátky na úroveň zvířecí říše a naopak chce naplnit hlavní smysl života – může mu v tom velmi pomoci pochopení svých kořenů. Protože pokud duše pochopí, jak se dostala na Zemi do tohoto těla, současně jí to pomůže pochopit kam kráčí, co je jejím cílem a smyslem v tomto pozemském výcvikovém táboře »
Mnohé sumerské texty potvrzují, že „bohové“ stvořili člověka, aby za ně vykonával práci. O postavení a funkci člověka vypovídají už výrazy, jimiž ho označovali Sumerové i Akkaďané: byl to lulu („primitiv“), lulu amelu („primitivní dělník“), awilum („nádeník“).
Lidská rasa se rozhodně nevyvinula náhodou… poskládejme si všechna fakta do celkového obrazu. Tato informace je hlavním důvodem, proč se zabýváme sumerským tématem. Pokud člověk nechce zůstat uvězněn na této planetě a nechce klesnout zpátky na úroveň zvířecí říše a naopak chce naplnit hlavní smysl života – může mu v tom pomoci pochopení svých kořenů. Protože pokud duše pochopí, jak se dostala na Zemi do tohoto těla, současně jí to pomůže pochopit kam kráčí, co je jejím cílem a smyslem v tomto pozemském výcvikovém táboře »
V eposu Atrachasís, v nejrůznějších jiných textech a v dalších stručných odkazech popisovali Sumerové člověka jako vědomé stvořitelské dílo bohů i jako článek vývojového řetězu, na jehož počátku se odehrály vesmírné události vylíčené v eposu o stvoření.
V následujícím textu bude řečeno ještě mnoho o sumerském popisu stvoření člověka — prosíme, počkejte s posuzováním a nejdříve si poskládejte všechna fakta do celkového obrazu. Tato informace je hlavním důvodem, proč se zabýváme sumerským tématem. Protože pokud člověk nechce zůstat uvězněn na této planetě a nechce klesnout zpátky na úroveň zvířecí říše a naopak chce naplnit hlavní smysl života – může mu v tom velmi pomoci Poznání vlastních kořenů. Když duše pochopí, jak se dostala na Zemi do tohoto těla, současně jí to pomůže pochopit kam kráčí, co je jejím cílem a smyslem v tomto pozemském výcvikovém táboře »
TVRZENÍ, že „člověka stvořili Nefilové“ je na první pohled v rozporu s evoluční teorií i s židovsko-křesťanskými dogmaty založenými na Bibli. Ve skutečnosti však informace obsažené v sumerských textech – a právě ony – mohou potvrdit platnost evoluční teorie i pravdivost Biblického příběhu a dokázat, že mezi nimi vlastně vůbec žádný rozpor není.
Lidská rasa se rozhodně nevyvinula náhodou
Pozn. redakce: Osobně nerozumím údajnému Sitchinovu vyjádření „potvrdit platnost evoluční teorie“, protože pokud darwinismus tvrdí že „evoluce probíhá náhodnými mutacemi a přežíváním těch životaschopnějších“ — tak sumerské záznamy potvrzují pravý opak — totiž že náhodou se tady lidská civilizace rozhodně nevyvinula. Jinak řečeno, celá Sitchinova kniha potvrzuje tuto nenáhodnost! Možná jde jen o špatný překlad v české knize…?
Jedno z pozoruhodných jmen této „bohyně“ je Mami a Mamma. Je to jen náhoda? | Ta stejná bohyně je známa pod mnoha jmény: Ninchursag, Damgalnuna, Ninmah, Nintu {Lady of Birth}, Mamma, Mami, Aruru, Belet-Ili…
Písemnosti Sumerů, prodchnuté neochvějnou vírou, že stvoření člověka předcházela éra, během níž byli na Zemi pouze Nefilové, zaznamenávají událost za událostí (například incident mezi Enlilem a Ninlilou), jež se odehrály, když „ještě člověk stvořen nebyl, když v Nippuru sídlili pouze bozi“. Jejich popis stvoření Země a vývoje rostlinstva a živočišstva však zároveň odpovídá současným vývojovým teoriím.
Ze sumerských textů vyplývá, že když Nefilové přišli na Zemi, byly zde pěstování obilí a chov dobytka neznámým pojmem. Stejně tak i Biblická verze zařazuje stvoření člověka do šestého „dne“ neboli šestého stadia vývojového procesu. Kniha Genesis také potvrzuje, že „v den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina… a nebylo člověka, který by zemi obdělával“.
Další pasáže sumerských záznamů ukazují na fakt, že Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, které si stvořili a geneticky vyrobili podle vlastních představ.
Tyto skutečnosti jsou i hlavním důvodem, proč se vůbec sumerskou historií zabýváme na těchto stránkách, které vás primárně vedou k sebe-poznání, k poznání své duše – protože všechny stopy se sbíhají a data poukazují na závažný fakt – že to byl velmi pravděpodobně EN.KI, který geneticky stvořil naši rasu.
Poznání našich lidských kořenů a tím pádem i Poznání naší podstaty – to jest duše – nám paradoxně ukáže i náš cíl. Pokud podlehneme velkému materialistickému podvodu a necháme si nakukat jakože prý jsme jen nemožně náhodnou hříčkou přírody… necháme si tím ukrást i úžasnou perspektivu našeho cíle, našeho duchovního vývoje. Je obecně známo, že existují starověké gnostické výroky o poznání svých kořenů… tím nejvíce ikonickým je opět Tomášovo evangelium »
#18 Zeptali se žáci Ježíše: "Řekni nám, jaký bude náš konec?"
Ježíš odpověděl: "Nalezli jste počátek, abyste hledali konec? Neboť na místě, kde je počátek, bude [i] konec. Blažený, kdo stojí na počátku a pozná konec a nezakusí smrt."
Následující výrok, jak jistě tušíte, opět poukazuje na Poznání rozpolcenosti lidské duše a především pak na NUTNOST jejího ZNOVU-SJEDNOCENÍ – aneb jak na počátku, tak na konci:
#11 Ježíš řekl: "Toto nebe pomine a to co je v tomto nebi pomine. A mrtví nežijí a živí nezemřou... Ve dni, [kdy] jste [byli] jedním, stali jste se dvěma. Jestliže se stanete dvěma, co učiníte?"
Starověké texty obsahují opakované zmínky o jistém typu plavidla, jež používali bohové: Nazývají je elippu tebiti („ponořená loď“ – tedy obdoba naší ponorky). Mluvili jsme již o „rybích mužích“, jež byli přiděleni Eovi. Svědčí to snad o pokusech ponořit se na dno oceánů a vyzvednout ze dna jejich nerostné bohatství? Země dolů, jak jsme si již řekli, se dříve jmenovala A.RA.LI – „místo vod třpytivých rudních žil“. To by mohlo znamenat zemi, kde se zlato těžilo rýžováním; mohlo také naznačovat snahu získat zlato z moře.
Další pasáže sumerských záznamů ukazují na fakt, že Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, které si stvořili a geneticky vyrobili podle vlastních představ.
Tyto skutečnosti jsou i hlavním důvodem, proč se vůbec sumerskou historií zabýváme na těchto stránkách, které vás primárně vedou k sebe-poznání, k poznání své duše – protože všechny stopy se sbíhají a data poukazují na závažný fakt – totiž že to byl velmi pravděpodobně EN.KI, který geneticky stvořil naši rasu.
Pokračujeme se Sitchinovou prací. V minulé části jsme skončili u nečekaně vysokého stáří archeologických nálezů v jižní Africe. Badatelé vyslovili přesvědčení, že „skutečný úsvit těžby kovů ve Svazijsku nastal nejspíše někdy v době 70 000–80 000 let př. Kr.“ a Dr. Kenneth Oakley, bývalý ředitel antropologického oddělení Muzea přírodních dějin v Londýně, řekl že ony nálezy „vrhají důležité světlo na původ člověka… je možné, že jižní Afrika byla kolébkou člověka“, „rodištěm“ Homo sapiens.
Ano, nejspíše právě tady se objevil první moderní člověk na Zemi – stalo se tak v důsledku řetězce událostí vyvolaných „bohy“ a jejich hledáním kovů.
V následujících částech Sitchinovy knihy bude řečeno ještě mnoho o sumerském popisu stvoření člověka — prosíme, počkejte s posuzováním a nejdříve si poskládejte všechna fakta do celkového obrazu:
„Zlatý věk“ a bohové na Zemi
Seriózní vědci i autoři vědeckofantastických děl shodně tvrdí, že pádným důvodem k osidlování dalších planet či planetek by mohla být dostupnost vzácných nerostů, jež se buďto na Zemi nevyskytují vůbec, anebo je jejich těžba příliš nákladná. Nemohl to být také důvod, proč Nefilové kolonizovali Zemi?
Další pasáže sumerských záznamů ukazují na fakt, že Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, které si stvořili a geneticky vyrobili podle vlastních představ.
Tyto skutečnosti jsou i hlavním důvodem, proč se vůbec sumerskou historií zabýváme na těchto stránkách, které vás primárně vedou k sebe-poznání, k poznání své duše – protože všechny stopy se sbíhají a data poukazují na závažný fakt – že to byl velmi pravděpodobně EN.KI, který geneticky stvořil naši rasu.
Poznání našich lidských kořenů a tím pádem i Poznání naší podstaty – to jest duše – nám paradoxně ukáže i náš cíl. Pokud podlehneme velkému materialistickému podvodu a necháme si nakukat jakože prý jsme jen nemožně náhodnou hříčkou přírody… necháme si tím ukrást i úžasnou perspektivu našeho cíle, našeho duchovního vývoje. Jediné co nám zbude je nihilismus, bezútěšnost a velká materialistická lež „užij si a zdechni“… popřípadě její další podvodné variace typu „užij si, zasaď strom, postav dům, zploď potomstvo a zdechni“… „když budete věřit církvi a odvádět poctivě desátky, tak vám papá ve Vatikánu zařídí věčný život“… a hlavně se nesnažte o nějakou svou myšlenkovou aktivitu a v žádném případě nehledejte žádné poznání… 😀
#18 Zeptali se žáci Ježíše: "Řekni nám, jaký bude náš konec?"
Ježíš odpověděl: "Nalezli jste počátek, abyste hledali konec? Neboť na místě, kde je počátek, bude [i] konec. Blažený, kdo stojí na počátku a pozná konec a nezakusí smrt."
Následující výrok, jak jistě tušíte, opět poukazuje na Poznání rozpolcenosti lidské duše a především pak na NUTNOST jejího ZNOVU-SJEDNOCENÍ – aneb jak na počátku, tak na konci:
#11 Ježíš řekl: "Toto nebe pomine a to co je v tomto nebi pomine. A mrtví nežijí a živí nezemřou... Ve dni, [kdy] jste [byli] jedním, stali jste se dvěma. Jestliže se stanete dvěma, co učiníte?"
KDYŽ ENLIL SESTOUPIL na Zemi, bylo Enkimu odňato pozemské velení. Zřejmě právě tehdy bylo Enkiho jméno změněno z EN.KI („pána země“), na E.A („pán vod“).
Ze sumerských textů vyplývá, že záhy po příchodu „bohů“ na Zemi bylo dohodnuto rozdělení pravomocí: Anu měl zůstat na nebi a panovat nad Dvanáctou planetou; Enlil měl velet souši a Enki byl pověřen správou AB.ZU (akkadsky apsu). Učenci, kteří se řídili „vodním“ významem jména E.A, překládali AB.ZU jako „vodní hlubina“, domnívajíce se, že podobně jako v řecké mytologii představoval Enlil hřmícího Dia a Ea byl prototypem Poseidona, boha moří. Jindy byla říše Enlilova označována jako „Horní svět“, Eova jako „Dolní svět“; podle domněnky mnoha badatelů tyto výrazy opět znamenají, že Enlil řídil zemskou atmosféru, zatímco Ea byl vládcem „podzemních vod“ – tedy jakéhosi řeckého Hádu, v nějž prý Mezopotamci věřili.
Anglický výraz abyss (bezedná propast, hlubina), jenž je odvozen od apsu, znamená hluboké, tmavé, nebezpečné vody, do nichž se člověk může ponořit a navždy v nich zmizet.
Když tedy učenci narazili na mezopotamské texty popisující tento „Dolní svět“, překládali jej [pravděpodobně chybně] jako Unterwelt („podsvětí“) nebo Totenwelt („říše mrtvých“). Teprve v posledních letech se sumerologové snaží zmírnit tuto dvojznačnost tím, že v překladu používají výraz netherworld („Dolní svět“).
K tomuto mylnému výkladu přispěla zejména řada mezopotamských žalozpěvů truchlících nad zmizením Dumuziho, který je z biblických a kanaánských textů známější jako bůh Tamúz. Právě s ním prožila Inanna/Ištar svou nejproslulejší milostnou aféru; když zmizel, vydala se ho hledat do „podsvětí“, tedy přesněji do „Dolního světa“.
Inanna-Ishtar-Lilith, Queen of the Night, Sumerian mythology, ca 1900 BC
Stvořitelský epos nám sděluje, že „bohové“ sestoupili na Zemi po důkladně zváženém rozhodnutí, k němuž dospěli jejich vůdci. Babylonská verze, která toto rozhodnutí přičítá Mardukovi, vysvětluje, že Marduk vyčkal, až se vysuší zemská půda a ztvrdne natolik, aby mohl přistát a zahájit stavební práce.
PŘÍBĚH O PRVNÍM OSÍDLENÍ Země inteligentními bytostmi je strhující ságou, stejně podnětnou jako objevení Ameriky nebo obeplutí zeměkoule. Byl však mnohem významnější, neboť v důsledku tohoto osídlení existujeme dnes my i naše civilizace. Podle Sitchinova bádání byl Enki „bohem“, který v Mezopotámii založil první města. Enki – nazývaný též ,,Nudimmud“ („ten, kdož činil věci“).
Dvanáctá planeta — mapa: Sumer, Akad, Elam, Babylon
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše…
PŘÍBĚH O PRVNÍM OSÍDLENÍ Země inteligentními bytostmi je strhující ságou, stejně podnětnou jako objevení Ameriky nebo obeplutí zeměkoule. Byl však mnohem významnější, neboť v důsledku tohoto osídlení existujeme dnes my i naše civilizace.
Enúma eliš, Babylonian Myth of Creation, 7 tablets
Stvořitelský epos nám sděluje, že „bohové“ sestoupili na Zemi po důkladně zváženém rozhodnutí, k němuž dospěli jejich vůdci. Babylonská verze, která toto rozhodnutí přičítá Mardukovi, vysvětluje, že Marduk vyčkal, až se vysuší zemská půda a ztvrdne natolik, aby mohl přistát a zahájit stavební práce. Poté Marduk oznámil své rozhodnutí skupině astronautů:
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Sitchin se v této části věnuje složitým starověkým „astronomickým“ textům z Mezopotámie, které podle něj dokazují, že Nefilové byli mimozemskou rasou se znalostí technologie kosmických letů:
Dvanáctá planeta, obr. 118
Patrně se už nedozvíme, zda za nekonečně dlouhá léta někdo na jiné planetě najde a pochopí vzkaz na tabulce, kterou nese sonda Pioneer 10. Stejně pošetilá nám může připadat představa, že jednou najdeme obdobnou tabulku na Zemi – tabulku určenou pozemšťanům, obsahující údaje o poloze Dvanácté planety a o trase z ní na Zemi…
A přece takový pozoruhodný důkaz existuje, tvrdí Sitchin.
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Sitchin se v této části věnuje složitým sumersko-babylonským „náboženským“ rituálům, které podle něj dokazují, že Nefilové byli mimozemskou rasou se znalostí kosmologie Sluneční soustavy. Když si podrobněji všímáme historických textů, občas tam vidíme také označení Anunnaki a je otázkou, zda Nefilové jsou s nimi identičtí, nebo zda šlo o dvě různé rasy… Než se dostaneme k této otázce, podíváme se teď na Mardukovu cestu:
LIDSTVO PROZATÍM VKROČILO pouze na Měsíc a prozkoumalo planety nejblíže Zemi pomocí sond a umělých družic bez posádky, domnívá se Sitchin ve své knize. Lety do vzdálenějších končin vesmíru, za naše relativně blízké sousedy, jsou pořád ještě utopií i pro ty nejmenší průzkumné sondy. Ale [ona hypotetická] planeta Nefilů sloužila díky své obrovské oběžné dráze jako jakási pojízdná observatoř, na níž křižovali dráhy všech vnějších planet a mohli tak z první ruky pozorovat většinu sluneční soustavy.
Není tedy divu, že když přistáli na Zemi, velká část vědomostí, jež přinesli s sebou, se týkala astronomie a hvězdářské matematiky. Nefilové, „nebeští bozi“ na Zemi, naučili člověka vzhlížet k nebesům – přesně jako vybízel Jahve Abraháma.
A není také divu, že ani na těch nejstarších a nejprimitivnějších skulpturách a kresbách nechybějí znaky souhvězdí a planet a že když měli být znázorněni či vzýváni bohové, použil se jejich hvězdný znak jako grafický těsnopis. Uctíváním nebeských („božských“) znaků se člověk zbavoval samoty; tyto znaky spojovaly pozemšťany s Nefily, zemi s nebem, lidstvo s vesmírem.
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
V této kapitole Sitchinovy knihy lze mnoho částí textu úspěšně zpochybnit – pokusíme se proto problematické pasáže doplnit dalšími zdroji, abychom získali pokud možno co nejobjektivnější pohled.
Dobyvatelská planeta Marduk
PODLE STVOŘITELSKÉHO EPOSU i podle odborných studií o tomto díle (např. Langdonův The Babylonian Epic of Creation) se Marduk, syn Enkiho, někdy kolem r. 2000 před Kristem utkal s Ninurtou, synem Enlilovým, a porazil ho v boji o trůn nejvyššího božstva. Babyloňané později upravili původní Stvořitelský epos sumerský, vymazali z něj všechny zmínky o Ninurtovi i většinu zmínek o Enlilovi a přejmenovali dobyvatelskou planetu na Marduka.
Když byl Marduk povýšen na „krále bohů“ na Zemi, byla mu jako nebeský protějšek přidělena planeta Nefilů, Dvanáctá planeta. Jako „Pán nebeských bohů“ (planet) byl tedy Marduk zároveň i „králem nebes“.
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Nyní si uděláme malou vsuvku resp. doplnění Sitchinovy knihy a předchozího textu – podíváme se podrobněji na babylonský epos o stvoření:
Enúma eliš
Enúma eliš („Když nahoře“) je jeden z nejdůležitějších a nejsložitějších akkadských/babylonských mýtů. Je to prakticky jediný ucelený výklad tehdejší kosmogonie. Původní jméno je neznámé, spis dostal název podle prvních slov.
Mýtus obsahuje sedm zpěvů, které mají dohromady zhruba 1100 veršů. Vychází ze sumerských mýtů, ale používá i různé akkadské prameny, místy je patrné ovlivnění Semity.
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Sumerské zobrazení Sluneční soustavy
NA VĚTŠINĚ STAROVĚKÝCH PEČETNÍCH válečků se nad postavami bohů či lidí objevují znaky jistých nebeských těles, jež patří do naší Sluneční soustavy. Akkadská pečeť, kterou nyní pod katalogovým číslem VA/243 vlastní Předoasijské [Blízkovýchodní?] oddělení Státního muzea v Berlíně (Vorderasiatische Abteilung, State Museum, East Berlin), se však od obvyklého způsobu ztvárňování nebeských těles liší: Nezobrazuje je jednotlivě, nýbrž jako skupinu jedenácti koulí obklopujících velkou hvězdu s paprsky. Nepochybně jde o zobrazení sluneční soustavy, jak ji znali Sumerové: soustavy složené z dvanácti nebeských těles (obr. 99).
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Chetité z Anatolie
Yazilikaya, Turecko
Pozn. redakce: Jedinečnou památku, kterou nám odkázal starověký Přední východ, představuje skalní rytina poblíž někdejšího chetitského hlavního města (naleziště se dnes jmenuje Yazilikaya, což v turečtině znamená „popsaná skála“). Biblický Starý zákon obsahuje několik zmínek o „Chetejcích“ jako o národu obývajícím hornaté oblasti Anatolie. Chetité jsou považováni za přátele a spojence Izraele. V Bibli Kralické se to překládá jako „synové Het“, „Hetejští“, dnes nejčastěji Chetité. Chetité (někdy také Hetejci, anglicky Hittites, francouzsky Hittite(s), německy Hethiter) byli indoevropský národ, který vytvořil říši, zahrnující dnešní Malou Asii, Sýrii, Libanon a část Palestiny. Chetité byli velicí válečníci a byli to také oni, kteří jako první začali používat železné zbraně. Při svých výbojích se střetli se starověkým Egyptem a tito dva rivalové spolu svedli mnoho bitev (např. bitva u Kadeše, patrně 1274 př. n. l.). Velice unikátní bylo chetitské státní zřízení, protože chetitští králové byli jediní panovníci starověkého orientu, kteří nebyli absolutními despoty.
Zkoumáním historických artefaktů jsme došli k závěru, že rasa Nefilim byli synové „bohů“, kteří přišli na Zemi doslova z nebe. A Nefilové byli „lidé šemu“ – lidé raketových lodí. Od této chvíle jim budeme říkat jejich biblickým jménem…
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Úvahy o existenci mimozemšťanů a jejich návštěvách na Zemi se v minulosti zaměřovaly na takové planety jako např. na Mars či na Venuši. Dnes však, když je již nade vší pochybnost jisté, že na těchto dvou planetárních sousedech Země není život, a tudíž ani žádná vyspělá civilizace, upírá se pozornost všech, kteří věří v mimozemšťany, k jiným galaxiím a vzdáleným hvězdám jako k jejich možnému domovu.
Výhodou takových domněnek je, že nemohou být dokázány, ale ani vyvráceny. Nevýhodou je, že tyto domnělé „domovy“ jsou od země fantasticky daleko a vyžadují nekonečné roky kosmického cestování rychlostí světla.
Artist concept of early wet Mars. Source: NASA
Pozn. redakce: Zde je nutno upozornit na logickou chybku, které se Sitchin dopouští, když prohlašuje, že „dnes však, je již nade vší pochybnost jisté, že na planetárních sousedech Země (Marsu či Venuši) není život… a tudíž se upírá pozornost všech, kteří věří v mimozemšťany, k vzdáleným hvězdám jako k jejich možnému domovu…“ Ta zásadní logická chyba spočívá v tom, že když oni ti „bohové“ sestoupili z nebe mezi lidi ve starověkém Sumeru – tak v té době např. Mars mohl být ještě obyvatelný! Nebo „bohové“ dokonce mohli mít mateřskou základnu na orbitě Země… Chápete ten vtip? Podrobněji se na tento problém podíváme později – v souvislosti se svědectvím Coreyho Gooda, kdy do sebe všechna fakta fascinujícím způsobem zapadnou jako dílky puzzle!
Můžete spolu s námi pouvažovat nad tím, kdo to asi byl ten biblický Hospodin a PROČ lidem zatrhnul lety do kosmu? A to tak, že zabránil stavbě tzv. Babylonské věže, alias odpalovacího zařízení pro rakety… To vše jsme si podrobněji popsali v předchozí části textu.
Epos o Gilgamešovi (a Uta-napištimovi)
Marné smrtelníkovo hledání stromu života je námětem jednoho z nejdelších a nejkrásnějších eposů, jež lidské kultuře odkázala sumerská civilizace. Tento dojemný příběh, který badatelé nazvali „Epos o Gilgamešovi“, vypráví o uruckém vládci, kterého zplodil smrtelný otec s božskou matkou. Gilgameš byl tedy „ze dvou třetin bůh a člověk z jedné“; právě to v něm vzbudilo touhu najít cestu, jak uniknout pomíjejícnosti, jež byla osudem smrtelníků.
Gilgameš věděl, že jeden z jeho předků – Uta-napištim, hrdina potopy – unikl smrti, když ho spolu s jeho chotí přijali do nebeského příbytku. Gilgameš se proto rozhodl, že ho vyhledá a získá od něj tajemství věčného života.
Vybídla ho k tomu i událost, kterou si vyložil jako pozvání od Ana. Když čteme verše, v nichž Gilgameš tuto událost popisuje matce, bohyni Ninsuně, zdá se nám, jako by popisoval pád vyhořelého stupně rakety na zem:
Jak jednoznačně vyplývá ze sumerských a akkadských textů, národy Předního východu si byly zcela jisty, že „bohové“ nebe a Země se umějí zvednout ze země a vystoupit na nebesa a také se dle libosti prohánět po obloze.
Innin (sumersky též Ninanna, DINGIR-INANNA, Inanna, Ninsianna; akkadsky Ištar, Eštar; chetitsky Šawuška) je sumerská bohyně plodnosti, lásky, pohlavního života a války. Později byla převzata do akkadské mytologie, některé její povahové rysy lze najít u bohyní uctívaných prakticky v celém starověkém Středomoří.
V textu líčícím znásilnění Inanny/Ištar neznámou osobou zdůvodňuje dotyčný svůj čin takto: „Tu jednou, když moje královna přešla nebem, přešla zemí, Inanna, když přešla nebem, přešla zemí, když přešla Elamem i Šuburem, když přešla …, posvátná kněžka, zmožena únavou, přišla k zahradě a tvrdě usnula; díval jsem se na ni z kouta zahrady, zneuctil jsem ji ve svém objetí.“
Pozn. redakce: Český překladatel byl v této pasáži poněkud prudérní 😉 V Sitchinově originále je uvedeno natvrdo: „Kissed her, copulated with her…“ — ano, v textu se jednoznačně mluví o sexu…
Inanna létala za pomoci 7 předmětů
Inanna zde „brázdí“ nebe nad mnohými zeměmi ležícími daleko od sebe, což nemohla dokázat jinak než letecky — a i ona sama mluvila při jiné příležitosti o tom, že létala. V textu, který S. Langdon (v Revue d’Assyriologie et d’Archeologie Orientale) nazval „Klasická liturgie za Innini“, bohyně hořekuje nad svým vyhnáním z města. Nějaký posel, který jí na Enlilův příkaz přinesl „slovo z nebe“, vstoupil do její trůnní komnaty, „své ruce nemyté na mne položil“ a po dalších neomalenostech mne z mého chrámu přiměli vzlétnout. Mne, královnu, z mého města, jako ptáka přiměli vzlétnout.
Ashurnasirpal II, about 883-859 BC, Nimrud, Iraq — helmet with horns represents the supreme god Ashur; the winged disc stands for the sun god, Shamash; the crescent within a full circle is the emblem of the moon god, Sin; the fork is the thunderbolt of the storm god, Adad; and a star, the planet Venus, signifies Ishtar, goddess of love and war.
Jákobův žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží
Z Bible víme, co se stalo Jákobovi, když se vydal z Kanaánu do „staré země“, aby si tam našel nevěstu: Někde v polích u Charránu spatřil, jak „na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“. V téže době, kdy Nabonid obnovil pravomoci a chrámy Nanny/Sína, znovu vystavěl chrámy a zavedl kult uctívání Sinových dvojčat jménem IN.ANNA /„Anova paní“/ a UTU /„svítící“/.
Obě děti porodila Sínovi jeho oficiální manželka Ningal, takže byly rodem členy božské dynastie. Inanna se sice narodila jako první, ale její bratr Utu byl prvorozeným synem, a tudíž právoplatným následníkem trůnu. Na rozdíl od biblických dvojčat Ezaua a Jákoba, mezi nimiž vládla ze stejných důvodů řevnivost, vyrůstaly obě božské děti v přátelství. Prožívaly spolu dětská dobrodružství, dělily se o všechny zážitky, pomáhaly si, a když si Inanna měla vybrat manžela mezi dvěma bohy, požádala o radu bratra.
Inanna a Utu se narodili v dávných časech, kdy ještě na zemi žili pouze „bohové“. Utuovo sídelní město Sippar se uvádí jako jedno z prvních, jež v Sumeru založili „bohové“. Nabonid v jednom nápisu popisuje, co se mu stalo, když začal s přestavbou Utuova chrámu E.BABBARA.
Samuel N. Kramer nazval jeden z těchto textů „Enki a jeho komplex méněcennosti“. Jak uvidíme později, jsou některé biblické příběhy – o Evě a hadovi v rajské zahradě nebo o potopě světa – v původních sumerských verzích podbarveny Enkiho odporem k Enlilovým nástupnickým výsadám.
Ninkharsag (mama in Accadian) in the guise of the goddess of irrigation, found during excavations at Mari on the Upper Euphrates in Syria
V jisté chvíli Enki podle všeho usoudil, že nemá smysl bojovat o božský trůn; začal proto usilovat o to, aby se dalším následníkem stal jeho syn a ne syn Enlilův. Toho se, alespoň zpočátku, snažil dosáhnout pomocí své sestry NIN.CHUR.SAG /„paní horského pramene“/.
I ona byla dcera Anova, ale očividně nikoli dcerou jeho zákonité manželky Antum, a tak se Ninchursag dostala až do druhé božské nástupnické linie. Badatelé si dlouhá léta lámali hlavu nad tím, proč Abrahám i Izák tolik zdůrazňovali fakt, že jejich manželky byly také jejich sestrami – vzhledem k biblickým zákazům pohlavního styku se sestrou to bylo tvrzení záhadné a matoucí.
Druhým nejmocnějším božstvem sumerského panteonu byl EN.LIL. Jeho jméno znamenalo „pán ovzduší“ – pravzor a otec pozdějších bouřných bohů, jež poté stáli v čele starověkých panteonů. Byl to Anův nejstarší syn, který se narodil v otcově nebeském příbytku, ale někdy v dávnověku sestoupil na Zemi a stal se tak nejvyšším bohem nebe a země.
Když se bohové scházeli k poradám na nebi, Enlil jim předsedal spolu s otcem. Když se měli radit na zemi, sešli se na Enlilově dvoře v božské čtvrti Nippuru, ve městě zasvěceném Enlilovi a v sídle jeho hlavního chrámu – E.KUR („dům, který je jako hora“).
NENÍ POCHYB O TOM, že „pradávná slova“, jež po tisíce let utvářela jazyk učenců i náboženských písemností, byla jazykem sumerským. Rovněž není pochyb o tom, že „dávní bozi“ byli bohové sumerští; dosud nebyly nalezeny žádné záznamy, báje, genealogie i vyprávění o bozích, jež by byly starší než ty, jež se vztahují k bohům ze Sumeru.
Když tyto bohy vyjmenujeme a spočteme (v jejich původní sumerské formě či v pozdějších akkadských, babylonských či asyrských obměnách), čítá jejich seznam stovky. Ale jakmile si je roztřídíme, zjistíme, že nejde o žádnou nesourodou a nahodilou spleť božstev. V jejich čele stál panteon nejvyšších božstev, řízený shromážděním vzájemněspřízněných bohů. Když vyloučíme bezpočet méněvýznamných neteří, synovců, vnoučat apod., vynoří se mnohem menší, soudržná skupina božstev, z nichž každé sehrává jistou roli, má své pravomoci i svou odpovědnost.
Sumerové věřili (nebo spíše věděli?), že tito bohové pocházeli „z nebes“. Texty popisující dobu před „stvořením věcí“ mluví o takových nebeských bozích, jako jsou např. Apsú, Tiámat, Anšar, Kišar. Nikde nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by se bohové této kategorie někdy objevili na Zemi.
Archeologické nálezy nezvratně dokazují, že Chetité uctívali bohy „nebeské i pozemské“, všechny vzájemně provázané a uspořádané podle rodopisné hierarchie. Někteří z nich byli slavní a „dávní“ bohové, kteří pocházeli z nebe.
Bohové, kteří přicházeli z nebe
Jejich znak, jenž v chetitském obrázkovém písmu znamenal „božský“ nebo „nebeský bůh“, připomínal ochranné brýle (obr. 30).
Podle starořecké tradice se Zeus dostal na řeckou pevninu přes Krétu, odkud uprchl (přeplaval Středozemní moře) poté, co svedl Europe, krásnou dceru krále Foinikie. A vskutku – když Cyrus H. Gordon rozluštil nejstarší minojské písmo, ukázalo se, že „jde o semitské nářečí z východních břehů Středomoří“.
Řekové vlastně nikdy netvrdili, že jejich olympští bohové přišli do Řecka přímo z nebe. Zeus přeplaval Středozemní moře, cestou se zastavil na Krétě. Afrodite prý připlula po moři z Předního východu, přes Kypr. Poseidon (v římské mytologii Neptun) si přivedl koně z Malé Asie. Athéna přinesla do Řecka „olivu, plodnou a divoko rostoucí“ z biblické země.
Můžeme zajít dál a položit si ještě hlubší otázku, kterou tak výstižně formuloval profesor J. Braidwood (Prehistoric Men): „Proč k tomu vůbec došlo? Proč lidé dodnes nežijí jako Maglemósané?“
Na to měli příhodnou odpověď Sumerové – národ, který byl nositelem této tak náhlé a tak vyspělé civilizace. Shrnuje ji jeden z desítek tisíců nalezených starověkých mezopotamských nápisů:
„Vše, co krásným jeví se, učinili jsme z milosti bohů.“
V rubrice Planeta X pokračujeme v uveřejňování statí ze Sitchinovy knihy o dosud lidstvu neznámé planetě, která podle záznamů na hliněných tabulkách získaných při vykopávkách ve starých městech v dnešním Iráku, Iránu a Saúdské Arábii tolik ovlivnila někdejší a tím i dnešní lidstvo… v této knize máte jistě vítanou příležitost nahlédnout hlouběji do zákulisí historie tohoto světa a poznat to, co vám jako poznání ne náhodou tato společnost oficiálně dát odmítá…
Proč má označení „Planeta X“ nebo též „Desátá planeta“ mystický a prorocký význam? A jak to souvisí se Sitchinovou 12. planetou? Vždyť jde o dvě různá čísla?!
Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA | This cylinder seal, VA-243 in the Berlin Near Eastern Museum, shows the sun in the center (!), surrounded by eleven orbiting bodies that include the Moon, Pluto and the yet to be recognized Planet X — Nibiru.
Pozn. redakce: Jak dokazuje mj. výše uvedený obrázek sumerské pečetě, existuje 11 větších těles ve Sluneční soustavě. Sumerové totiž mezi ně počítají i Měsíc a samozřejmě i Pluto! Dále nám sumerské záznamy říkají, že na počátku historie Sluneční soustavy byla jedna planeta zničena (pravděpodobně se jmenovala Tiamat, viz též epos Enuma Eliš). Proto Sitchin píše o 12 planetách… No a přesně tohle je důvod, proč americká NASA vyškrtla Pluto ze seznamu planet… a udělala to přesně proto, aby znovu a opět obelhala lidstvo a zatajila ovečkám ten fantastický — a přitom dokonale dokázaný fakt, že 10. planeta byla nedávno znovu-objevena — píšeme o tom v paralelním seriálu » A nejenom to, že byla znovu-objevena — byla objevena právě proto, že se momentálně znovu nebezpečně blíží Zemi — a americká Druhá šelma Janova Zjevení » tento vědecky dokázaný fakt ovečkám v žádném případě nehodlá prozradit…
Kniha sice je staršího data, ale nic novějšího s tímto tématem jsem nikde /zatím/ neobjevil… většina z vás se s ní pravděpodobně nikdy nesetkala, protože byla jako obvykle záměrně znevážena puncem „konspirativní“ teorie… je ale nutné, abyste se s ní seznámili… jednak proto, že její pohled na historii lidstva a této planety je nadčasově inspirující a pro dnešního člověka něčím důležitý… a samozřejmě i proto, že je svým způsobem /byť ne ve všech detailech/ pravdivý…
Důležitý je i tím, že by vás měl pobídnout k tomu, abyste pozvedli oči od všedních problémů, kterými jste /opět ne náhodou/ touto společností a těmi, kdo ji globálně řídí, zcela zavaleni… je důležitý i tím, abyste aspoň na chvíli zapomněli na experty ve Strakovce a ve státních budovách na Malé Straně i jinde po celé Praze i na ty jistou /a nemalou/ omezeností oplývající politiky v areálech EU a vládách po celé Zemi a na své znechucení jimi…
berte s nadhledem činy všech těch exponentů i tichých přisluhovačů moci temných bohů ukrytých velmi dobře před vaším zrakem na astrálních rovinách blízkých naší realitě… i oni mají své nezastupitelné místo v této škole duší…
Law Code Stele of Hammurabi, king stands before the throne of the sun god
První zákoník dávno před Chammurapim zavedli sumerští vladaři ve státě Ešnunna a také vládce Isinu — Lipit-Ištar
Stejně jako později Chammurapi, i Lipit-Ištar vysvětluje v preambuli svého zákoníku, že jedná podle pokynů velkých bohů“, kteří mu nařídili, „aby Sumerům i Akkaďanům zajistil blaho“.
Lipit-Ishtar was the fifth ruler of the first dynasty of Isin, and ruled from around 1870 BC to 1860 BC... he is mostly known due to Sumerian hymns written in his honor, as well as a legal code written in his name... (Francis R. Steele, The Code of Lipit Ishtar)
Ani Lipit-Ištar však nebyl prvním sumerským zákonodárcem. Úlomky nalezených hliněných tabulek obsahují opisy zákonů ustanovených uruckým vladařem Ur-Nammou kolem r. 2350 př. Kr., tedy více než pět set let před Chammurapim.
Mezopotámie – země mezi řekami neboli Meziříčí – byla ve starověku učiněným rohem hojnosti. Meruňka, která se španělsky řekne damasco („damaškový strom“), nese latinský název Armeniaca, což je slovo přejaté z akkadského armanu. Třešeň – řecky kerasos, německy Kirsche – pochází z akkadského karšu.
Všechny důkazy svědčí o tom, že tyto a další druhy ovoce i zeleniny se dostaly do Evropy z Mezopotámie, stejně jako množství semen a koření: náš „šafrán“ vznikl z akkadského azupiranu, „krokus“ z kurkanu (přes krokos v řečtině), „kmín“ z kamanu, „yzop“ ze zupu, „myrta“ z murru.
Je to dlouhý seznam; v mnoha případech byla řečtina hmotným i etymologickým mostem, přes který se tyto plody země dostaly do Evropy. Cibule, čočka, fazole, okurka, zelí a salát tvořily běžnou součást sumerské stravy.
7-stepped ziggurat, described on Sumerian-era statues of Gudea of Lagash, ca 2100 BC: For Ningirsu, his king Epa
V chrámech, v soudních síních i v obchodech byli k dispozici písaři s destičkami z mokré hlíny, do nichž zaznamenávali rozhodnutí, dohody, dopisy nebo vypočítávali ceny, mzdy, rozlohu pole či počet cihel potřebných ke stavbě. Hlína byla také nezbytnou surovinou pro výrobu předmětů denní potřeby, nádob na uskladnění a přepravu zboží.
Neskutečně pokročilé sumerské stavebnictví
Vyráběly se z ní cihly – další sumerský primát, jenž umožňoval stavbu obytných domů, královských paláců i impozantních božích chrámů.
Ukázalo se také, že sumerské písmo bylo původně obrázkové a rylo se do kamene ve svislých sloupcích; později se začalo psát vodorovně a ještě později bylo upraveno pro klínopisné záznamy na měkké hliněné tabulky, jež přejali Akkaďané, Babyloňané, Asyřané a další starověké národy Předního východu…
Eannatumův nástupce Entemena psal o stavbě chrámu vyzdobeného zlatem a stříbrem, o vysazování zahrad a rozšiřování vyzděných studní. Chlubil se, že vystavěl pevnost se strážními věžemi a se zařízeními, kde mohou kotvit lodi.
Gudea, summersky Povolaný, byl vládce neboli ensi města Lagaše v jižní Mezopotámii. Jako druhý člen II. dynastie z Lagaše vládl zhruba v letech 2144–2124 př. n. l.
Navzájem soupeřící Babylonie a Asýrie s téměř shodnými kulturami vznikly kolem roku 1900 př.n.l.
Netrvalo dlouho a artefakty a nápisy vydaly svědectví o dějinách dvou soupeřících říší Mezopotámie – Babylonie na jihu a Asýrie na severu. Obě říše, jež vznikly kolem roku 1900 př. Kr., spolu rostly i upadaly, bojovaly proti sobě i žily vedle sebe v míru, a vytvořily tak vyspělou civilizaci, která trvala přibližně 1 500 let.
Austen Henry Layard. Monuments of Nineveh. London-John Murray, 1853, t.p. ISAW Antiquarian Collection N5380.L3 1849 Folio
Aššur a Ninive nakonec dobyli a zničili Babyloňané v letech 614 a 612 př. Kr. Jak předpověděli bibličtí proroci, neslavně skončil i samotný Babylon, když jej roku 539 př. Kr. dobyl Kýros z dynastie Achaimenovců.
Ačkoliv mezi Asyřany a Babyloňany panovala po celou dobu jejich existence řevnivost, jen těžko bychom mezi jejich kulturami nalezli podstatné rozdíly. Asyřané sice nazývali své hlavní božstvo Aššur („vševidoucí“) a Babyloňané vzývali Marduka („syna čistého pahorku“), jinak si však byli oba bozi k nerozeznání podobní.
Pokračujeme se zkoumáním starověkých lidských civilizací na Předním východě. Minule jsme skončili u prapodivné záhady, kdy v oblasti probíhal očividný úpadek a pak — náhle, nečekaně a pro naše „vědce“ nevysvětlitelně — se Přední východ stal dějištěm rozkvětu nejvyspělejší civilizace…
Třebaže se na počátku historických výzkumů tento závěr nabízel jako nejlogičtější, vyvracela jej postupně nalézaná fakta. Řečtí filozofové sice psali o návštěvách Egypta, ale pravěké zdroje vědomostí, o něž se opírali, byly nalezeny jinde. Kultury Egejského moře, jež předznamenaly rozmach starořecké civilizace – minojská na Krétě a mykénská na řecké pevnině –, přinesly důkazy, že nebylo přejato duchovní bohatství Egypta, nýbrž Předního východu.
Hlavními spojovacími články byly tedy Sýrie a Anatolie, a ne Egypt, a právě jejich prostřednictvím Řekové získali přístup k ještě starší civilizaci. Jakmile si vědci uvědomili, že k dórské invazi do Řecka a k invazi Izraelitů do Kanaánu po odchodu z Egypta došlo přibližně v téže době (někdy ve 13. století př. Kr.), ohromeně objevovali stále nové důkazy o společných rysech semitské a helénské civilizace.
Podivně rychlý a náhlý vznik zemědělství na Předním východě
R. J. Braidwood a B. Howe shrnuli poznatky mnoha význačných autorit na dané téma a v díle Prehistoric Investigations in Iraqi Kurdistán dospěli k závěru, že genetické studie potvrzují archeologické nálezy a nenechávají nikoho na pochybách, že zemědělství vzniklo právě tam, kde se předtím objevil člověk rozumný se svou první primitivní civilizací: na Předním východě.
Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že zemědělství se do celého světa rozšířilo právě z „úrodného půlměsíce“ na Předním východě. Na základě moderních metod určování stáří pomocí poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a rostlinné genetiky dospěli badatelé z různých vědních oborů ke shodnému závěru: že totiž prvním zemědělským počinem člověka bylo vyšlechtění pšenice a ječmene, pravděpodobně z nějaké divoké odrůdy pšenice dvouzrnky.
Vědci, kteří předpokládali, že se člověk postupně učil šlechtit, pěstovat a sklízet nějakou divokou rostlinu, nevycházejí z údivu nad pestrou škálou dalších rostlin a obilovin nezbytných pro přežití i pokrok člověka, jež neustále proudily z Předního východu. V rychlém sledu se mezi ně zařadily proso, žito a pšenice špalda, dále len, který poskytoval vlákna a jedlý olej, a množství plodonosných keřů a stromů.
Všechny rostliny nade vší pochybnost zdomácněly na Předním východě, a to o celá tisíciletí dříve, než se dostaly do Evropy. Jako by se Přední východ stal jakousi geneticko-botanickou laboratoří, vedenou neviditelnou rukou, jež tu a tam vyvinula novou zdomácnělou rostlinu.
Následující text vychází z práce Zecharia Sitchina a jeho knihy „Dvanáctá planeta“. Kniha je na obálce vystižena tímto sloganem: „Radikální teorie o původu země a nebeských předcích člověka“.
Ze všech důkazů, jimiž dokládáme své závěry, je dokladem nade vše významným sám člověk. Z mnoha hledisek je současný člověk – Homo sapiens – cizincem na planetě Zemi.
Hlavním zdrojem z bible v knize Dvanáctá planeta jsou původní hebrejské texty Starého zákona. Je nutné mít na paměti, že všechny překlady, z nichž čerpám, jsou uvedeny na konci knihy, jsou právě tím a ničím víc: pouhými překlady i výklady. V konečném rozboru platí především to, co říká původní hebrejský text.
Citace ze Starého zákona ve Dvanácté planetě jsou tedy výsledkem zevrubného srovnání dostupných překladů mezi sebou, s hebrejským zdrojem i s příslušnými sumerskými a akkadskými texty a legendami, aby bylo možné podat co nejpřesnější výklad.
Výkladem sumerských, asyrských, babylonských a chetitských textů se již více než století zabývá celá řada vědců. Po rozluštění písma a jazyka se tyto texty opisovaly, přepisovaly a překládaly. V mnoha případech se z rozdílných překladů i výkladů dal vybrat ten nejpřesnější pouze po ověření mnohem ranějších opisů i přepisů. V jiných případech vrhl osvícený nápad současného badatele nové světlo na nějaký dřívější překlad.
Seznam zdrojů textů ze starověkého Předního východu, uvedený na konci této knihy tudíž sahá od nejstarších po nejnovější a obsahuje také vědecké publikace, v nichž byla nalezena cenná vodítka k pochopení textů.
PROLOG: GENEZE
Starý zákon byl mým průvodcem, společníkem i rádcem od útlého dětství. První semínko této knihy bylo zaseto bezmála před padesáti lety; tehdy jsem neměl ani zdání o právě probíhajících zanícených debatách na téma „evoluce versus bible“.
Ale když jsem se jako mladý student seznamoval s texty Genesis v hebrejském originále, směle jsem se pouštěl do sporů o výkladu bible. Jednoho dne jsme v VI. kapitole četli o tom, že když se Bůh rozhodl zničit lidstvo potopou, byli na Zemi „synové Boží“, kteří si brali za ženy „dcery lidské“.
Pozn.: Zprávy z kruhů astronomů, že existuje dosud nám neznámá planeta obíhající kolem Slunce v oběžné dráze téměř kolmé na roviny drah ostatních planet naší sluneční soustavy, se vynořují čas od času po celých nejméně padesát let zpátky…
Vynořují se, aby byly oficiální vědou rychle odmítány jako neprokázané… ovšem rozvoj moderních astronomických přístrojů nahlížejících do blízkého i dalekého okolí naší planety a sluneční soustavy jde kupředu mílovými kroky a stále více je zřejmé, že ač to ještě nejsme schopni vidět, podle fyzikálních zákonů je tam ve vnějších vrstvách Sluneční soustavy něco hodně hmotného, něco co se blíží k Zemi… něco, co někdy již v sedmdesátých letech minulého století spojil ve své fantazii Zecharia Sitchin /11.7.1920 – 9.10.2010/, s teorií propagující myšlenku mimozemského /vesmírného/ původu lidstva.
Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA | This cylinder seal, VA-243 in the Berlin Near Eastern Museum, shows the sun in the center (!), surrounded by eleven orbiting bodies that include the Moon, Pluto and the yet to be recognized Planet X — Nibiru.
Opřel se o skutečné vědecké podklady s vykopávek mnohých měst dosud neznámé prastaré civilizace v oblasti dnešního Iránu, Iráku a Sýrie provedených v devatenáctém a dvacátém století, aby ve svých knihách vypracoval předpoklad, že za vznikem této prastaré lidské civilizace stála mimozemská rasa „Annunaki“ z ještě neobjevené planety našeho solárního systému. Tvrdil, že sumerská mytologie potvrzuje jeho teorie a argumentuje velmi přesvědčivé konkrétními fakty. Samozřejmě jako každý, kdo nejde v řadě s ostatními a je jiného názoru, byl za to soustavně napadán renomovanými vědci a historiky, podle nichž jeho překlady sumerských textů a jeho fyzikální výklady není možné akceptovat.
Zecharia Sitchin ovšem bezesporu patřil mezi nejvýznamnější záhadology 20. a počátku 21. století. Nepochybuji o tom, že pro většinu z vás může být jeho /materialistickou vědou a církví/ neuznávaná teorie o původu člověka a lidské civilizace nová a osvěžující. Než se ke zveřejňování jednotlivých kapitol Sitchinovy knihy „Dvanáctá planeta“ dostaneme, předkládám vám níže čerstvou zprávu o výzkumu vesmíru, který s vysokou pravděpodobností existenci oné neznámé planety „X“ někde za hranicemi naší klasické Sluneční soustavy dokazuje. Budete-li texty z oné knihy v této rubrice číst, otevře se před vámi zcela jiný obraz minulosti lidstva, než jak vám ho předvádí dnešní „věda“… určitě si uděláte úsudek sami…
Citace podle AC24:
Planeta X: Astronomové potvrzují, že desátá planeta existuje
Konstantin Batygin, který objevil desátou devátou planetu, jejíž vzdálenost od Slunce je 274krát větší než vzdálenost Země, má za to, že je poslední skutečnou planetou Sluneční soustavy, oznámila tisková služba Kalifornského technologického ústavu.
Včera večer oznámili astronomové z NASA/CALTECH Konstantin Batygin a Michael Brown, že se jim podařilo vyčíslit polohu záhadné „planety X“, deváté nebo desáté, jestliže počítáme i Pluto, planety Sluneční soustavy, vzdálené od Slunce 41 miliardu kilometrů, jejíž hmota je desetkrát větší než hmota Země.
