Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní by­tosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civili­zaci vyspělejší než naše.

---

Chetité z Anatolie

Pozn. redakce: Jedinečnou památku, kterou nám odkázal starověký Přední východ, představuje skalní rytina poblíž někdejšího chetitského hlavního města (naleziště se dnes jmenuje Yazilikaya, což v turečtině znamená „popsaná skála“). Biblický Starý zákon obsahuje několik zmínek o „Chetejcích“ jako o národu obývajícím hornaté oblasti Anatolie. Chetité jsou považováni za přátele a spojence Izraele. V Bibli Kralické se to překládá jako „synové Het“, „Hetejští“, dnes nejčastěji Chetité. Chetité (někdy také Hetejci, anglicky Hittites, francouzsky Hittite(s), německy Hethiter) byli indoevropský národ, který vytvořil říši, zahrnující dnešní Malou Asii, Sýrii, Libanon a část Palestiny. Chetité byli velicí válečníci a byli to také oni, kteří jako první začali používat železné zbraně. Při svých výbojích se střetli se starověkým Egyptem a tito dva rivalové spolu svedli mnoho bitev (např. bitva u Kadeše, patrně 1274 př. n. l.). Velice unikátní bylo chetitské státní zřízení, protože chetitští králové byli jediní panovníci starověkého orientu, kteří nebyli absolutními despoty.

Jelikož Hipparchos i Eudoxos žili v Malé Asii, je pravděpodobné, že čerpali své vědomosti z chetitských zdrojů. Možná dokonce navštívili chetitské hlavní město a prohlí­želi si božské procesí vytesané do tamních skal; neboť mezi bohy kráčejí dva býčí lidé podpírající kouli – právě tento výjev mohl inspirovat Eudoxa k vytvoření modelu Atlanta a nebeské klenby (obr. 92).

Nebyli „náhodou“ řečtí astronomové žijící v Malé Asii lépe informo­váni jen proto, že mohli těžit z mezopotamských zdrojů?

Hipparchos ve svých spisech skutečně potvrzuje, že jeho zkoumání se opírá o vědomosti nashromážděné a ověřené během mnoha tisíciletí. Jako své učitele uvádí „babylonské astronomy z Uruku, Borsippy a Babylonu“. Geminus Rhodský tvrdí, že přesné pohyby Měsíce objevili „Chaldejci“ (starověcí Babyloňané). Historik Diodóros Sicilský, který žil v prvním století př. Kr., potvrdil přesnost mezopotamské as­tronomie; uvedl, že „planety pojmenovali Chaldejci… upro­střed jejich soustavy bylo Slunce, největší světlo, a planety byly jeho ,potomky´, odrážející polohu a záři Slunce“.

Chaldejci z Babylonie a biblický patriarcha Abrahám z města Uru Chaldejského

Pozn. redakce: Chaldea, Chaldaea nebo Kaldea (podle Starého zákona) bylo helénské jméno pro jižní část Babylonie, která se osamostatnila pod vládou Chaldejců, kteří podnikali vojenské výpravy proti Akkaďanům a Babyloňanům. Oblast se stala babylonskou provincií na počátku vlády Chammurapiho. 11. dynastie králů Babylonu (6. století př. n. l.) je obecně známa jako dynastie Chaldejská. Jejich původní království v jižní části Babylonie se nacházelo na pravém břehu řeky Eufrat. I když je výraz Chaldea často používán jako název pro celou Mezopotámii, původní chaldejské území zabíralo široké pláně na jihu, formované usazeninami z Eufratu a Tigridu, v pásu asi 500 km podél toku obou řek a asi 100 km širokém. Chaldeou byla ve starověku míněna bažinatá země v nejjižnějším cípu Mezopotámie, přiléhající k Perskému zálivu – současný jižní Irák a Kuvajt. V Bibli je uvedeno jako místo původu patriarchy Abraháma město Ur, doslova „Ur Chaldejský“.

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Chaldea

Uznávaným zdrojem astronomických vědomostí Řeků byla tedy Chaldejská říše; její obyvatelé, Chaldejci, museli tedy mít větší a přesnější znalosti než národy, jež přišly po nich. Mnoho generací bylo mezi starověkými národy slovo „Chaldejec“ synonymem pro „hvězdopravce“, astronomy.

Magická 12

Abrahámovi, který pocházel z „kaldejského Uru“, poru­čil Bůh, aby pohleděl na nebe a sečetl hvězdy, když spolu rozmlouvali o potomcích a budoucích hebrejských genera­cích. Ve Starém zákoně je vlastně množství odkazů na ast­ronomii i množství astronomických informací. Josef přirov­nal sebe a své bratry k dvanácti nebeským tělesům; patriarcha Jákob požehnal svým dvanácti potomkům a při­rovnal je ke dvanácti souhvězdím zvěrokruhu. V Žalmech i v Knize Jób jsou opakované zmínky o nebeských úkazech, souhvězdích zvěrokruhu a hvězdokupách (např. o Plejá­dách). Starověký Přední východ se tedy vyznačoval důklad­nými znalostmi zvěrokruhu, vědeckého rozčlenění nebe i dalšími astronomickými poznatky dávno před úsvitem sta­rořecké civilizace.

Rozsah mezopotamské astronomie, z níž čerpali první sta­rořečtí astronomové, musel být obrovský, neboť jen to, co do­dnes nalezli archeologové, představuje záplavu textů, nápi­sů, pečetních otisků, reliéfů, kreseb, seznamů nebeských těles, znamení, kalendářů, tabulek s přesnou dobou výcho­du a západu Slunce i planet a předpovědí zatmění.

Velká část těchto pozdějších textů byla pochopitelně spí­še astrologická než astronomická. Nebesy a pohybem hvězd­ných těles se podle všeho zabývali zejména mocní králové, chrámoví kněží i obecný lid; účelem hvězdopravectví bylo nalézt v nebi odpověď na dění na zemi: na válku i mír, na hojnost i hladomor. R. C. Thompson (The Reports of the Magicians and Astrologers of Nineveh and Babylon) na základě stovek textů z prvního tisíciletí př. Kr. dokázal, že tito hvězdopravci se zajímali o osud země, jejích obyvatel i jejího vládce z celo­státního hlediska, nikoliv jen o osud jednotlivců (jímž se zabývá současná „horoskopická“ astrologie):

• Když nelze spatřit Měsíc v předem vypočtené době, bude napadeno nějaké mocné město.
• Když dráhu Slunce zkříží kometa, výnosy z polí se sníží; dvakrát dojde k velkému pozdvižení.
• Když Jupiter kráčí s Venuší, modlitby Země se dostanou k srdcím bohů.
  Stojí-li Slunce ve stanovišti Měsíce, král Země se nemusí strachovat o svůj trůn.

Dokonce i taková astrologie vyžadovala rozsáhlé a přesné astronomické vědomosti, bez nichž se nedala předpovědět žádná znamení. Takové znalosti obyvatelé Mezopotámie ne­pochybně měli; rozlišovali mezi „nehybnými“ hvězdami neboli stálicemi a planetami „putujícími“ a věděli, že Slunce a Měsíc nejsou ani stálice, ani obyčejné planety. Znali kome­ty, meteory a další hvězdné úkazy, uměli vypočítat vzájemné poměry mezi pohyby Slunce, Měsíce a Země a předpovídat zatmění. Sledovali pohyby nebeských těles a přiřazovali je k oběžné dráze a k rotaci Země pomocí dodnes platného a používaného heliaktického systému, který měří východ a západ hvězd a planet na zemské obloze v poměru ke Slunci.

Poznání lidstva šlo od 10 k 5… mylné astronomické teorie Řeků a Římanů

Pozn. redakce: Sitchin a profesor Sarton se domnívají, že mylné astronomické teorie Řeků a Římanů byly nejspíše následkem scestné filozofie – my ale na základě současných znalostí skutečných Temných vládců Země, můžeme vyslovit daleko pravděpodobnější variantu – toto znalostní Temno je ve skutečnosti následkem úmyslné likvidace znalostí, o kterou se pilně přičiňuje skrytá Temná vláda (někdy se zmiňuje i tzv. Babylonské bratrstvo).

Jak je známo, nejdokonalejší Temno se dosáhlo někdy v době Temného středověku, když už se černokabátníkům podařilo zlikvidovat prakticky všechny starověké znalosti… které my teď teprve pomaloučku objevujeme. A proč to ONI dělají? Jednoduše – cílem je blokace duchovního vývoje lidstva a jeho udržení v nevědomosti a ve stavu duchovního otroctví!

Aby měli přehled o pohybech nebeských těles a o jejich vzájemných polohách na nebi i v poměru k Zemi, vedli si Babyloňané a Asyřané přesné efemeridy, tj. záznamy o stá­vajících i budoucích polohách nebeských těles. Profesor George Sarton (Chaldean Astronomy of the Last Three Centuries B.C.) zjistil, že tyto údaje se vypočítávaly dvěma způ­soby: novější metodu používali v Babylonu, starší v Uruku. Ta starší, urucká metoda, byla k jeho údivu dokonalejší a přesnější než pozdější systém. Profesor Sarton na zákla­dě tohoto nečekaného objevu dospěl k závěru, že mylné as­tronomické teorie Řeků a Římanů vyplývaly z příklonu k filozofii, která vysvětlovala svět v geometrických pojmech, zatímco chaldejští astronomové-kněží se opírali o předepsa­né vzorce a tradice Sumeru.

Důkazy o mezopotamských civilizacích odhalené za po­sledních sto let nenechávají nikoho na pochybách, že právě zde leží kořeny našich vědomostí z astronomie i dalších věd­ních oborů. Také v této oblasti navazujeme na dědický od­kaz Sumerů.

Sartonovy závěry potvrdily i rozsáhlé studie prof. O. Neugebauera (Astronomical Cuneiform Texts), který ke svému úžasu zjistil, že efemeridy, byť velice přesné, nevycházely z pozorování babylonských astronomů, kteří je sestavovali, nýbrž byly vypočítány „podle nějakých pevných aritmetických schémat… jež byla dána a nesměla se upravovat“.

Tato „aritmetická schémata“ se dodržovala pomocí „ná­vodů“, jež efemeridy doprovázely a „stanovovaly podrobná pravidla pro výpočet efemerid“ podle nějaké „přesné mate­matické teorie“. Neugebauer dospěl k závěru, že babylonští astronomové neznali teorie, na nichž byly založeny efeme­ridy i jejich matematické výpočty. Připustil také, že „empi­rické i teoretické základy“ těchto přesných tabulek zůstá­vají pro dnešní vědce do velké míry záhadou. Přesto však je přesvědčen, že starověké astronomické teorie „nepochybně existovaly, neboť bez důkladně propracované teorie nelze stanovit velice složitá výpočtová schémata“.

Profesor Alfred Jeremias (Handbuch der altorientalischen Geistkultur) usoudil, že mezopotamští astronomové byli obeznámeni s úkazem retrográdního pohybu, tedy zdánli­vě chaotické a klikaté dráhy planet, jak se jeví ze Země, způsobeného tím, že Země obíhá kolem Slunce buďto po­maleji, nebo rychleji než ostatní planety. Význam takového poznatku spočívá nejen v tom, že retrográdní pohyb je úkaz týkající se oběžných drah kolem Slunce, nýbrž také v tom, že k jeho zachycení i pochopení bylo zapotřebí velice dlou­hého pozorování.

Kde byly vypracovány nejstarší, původní složité teorie a kdo učinil pozorování, bez nichž by tyto teorie nešlo vyvinout?

Neuge­bauer poukazuje na to, že „v návodech se setkáváme s množ­stvím technických termínů, jež neumíme ani přečíst, natož abychom jim rozuměli“. Někdo – mnohem dřív než Baby­loňané – měl v malíku astronomické a matematické vě­domosti, jež vysoce předčily pozdější kultury v Babylonu, Asýrii, Egyptě, Řecku a Římě.

Podstatnou část astronomického úsilí vkládali Babylo­ňané a Asyřané do vedení co nejpřesnějšího kalendáře. Byl to – stejně jako dodnes platný židovský kalendář – slunečně-lunární kalendář, jenž dával do vzájemného vztahu slu­neční rok s přibližně 365 dny s lunárním měsícem trvajícím přibližně 30 dní. Kalendář měl význam pro obchod a další světské záležitosti, a jeho přesnost byla navíc nutná pro přesné stanovení dne a hodiny Nového roku a dalších svát­ků určených k uctívání bohů.

Při výpočtech spletitých pohybů Slunce, Země, Měsíce a dalších planet a jejich vzájemných vztahů se mezopotamští astronomové-kněží opírali o komplexní sférickou astro­nomii. Země byla podle nich koule s rovníkem a póly; také obloha byla rozdělena pomyslnými rovníkovými a polární­mi čárami. Dráhu nebeských těles vypočítávali ve vztahu k ekliptice, tedy k průsečnici roviny oběžné dráhy Země kolem Slunce (roviny ekliptiky) se světovou sférou. Znali rovnodennost (body a časy, v nichž Slunce při svém zdánli­vém pohybu na sever a na jih prochází světovým rovníkem) i slunovraty (body a časy, kdy Slunce při svém zdánlivém pohybu po ekliptice dosáhne největší odchylky od rovníku). Tyto astronomické teorie platí a používají se dodnes.

Kalendář i důmyslné metody jeho výpočtu však nevymys­leli Babyloňané ani Asyřané. Jejich kalendáře – stejně ja­ko naše – pocházejí ze Sumeru!

Badatelé tam nalezli kalen­dář, používaný od nejstarších dob, který je základem všech pozdějších kalendářů. Základním kalendářem a vzorem pro ostatní byl kalendář z Nippuru, sídelního města Enlilova. Podle tohoto nippurského kalendáře je sestaven i náš současný.

Sumerové měli za to, že Nový rok začíná, přesně v oka­mžiku, kdy se Slunce ocitá v bodě jarní rovnodennosti. Profesor Stephen Langdon (Tablets from the Archives of Drehem) na základě záznamů urského panovníka Dungiho z doby kolem r. 2400 př. Kr. zjistil, že nippurský kalendář si vybral určité nebeské těleso a podle jeho polohy vůči západu Slunce určoval přesný okamžik příchodu Nového roku. Tak se podle Langdonových závěrů dělo „možná již 2 000 let před érou Dungiho“ – tedy kolem r. 4400 př. Kr.!

Je možné, že by Sumerové i bez přístrojů věděli o astronomii a matematice dost, aby ovládali složitou sférickou astrono­mii?

Jejich jazyk dokazuje, že tomu tak vskutku bylo.

Sumerský výraz DUB znamenal (v astronomii) 360stupňový „obvod světa“, v poměru k němuž mluvili o zakřivení oblouku nebe. V astronomických a matematických výpo­čtech vycházeli z AN.UR – pomyslného, „nebeského obzo­ru“, v poměru k němuž uměli vypočítat východ a západ ne­beských těles. Kolmo k tomuto obzoru vytyčili pomyslnou svislou čáru NU.BU.SAR.DA; s její pomocí získali bod zeni­tu a nazvali jej AN.PA. Vytyčili čáry, jež nazýváme polední­ky; rovnoběžky se nazývaly „střední čáry nebes“. Například čára označující letní rovnodennost se nazývala AN.BIL („ohnivý bod nebe“).

Akkadská, churritská, chetitská a další literární veledíla starověkého Předního východu byla překlady sumerských originálů; jako taková se vyznačovala množ­stvím slov přejatých ze sumerštiny, jež se vztahovala k ne­beským tělesům a k astronomickým úkazům.

Babylonští a asyrští vědci, kteří sestavovali seznamy hvězd nebo zapi­sovali výpočty planetárních pohybů, si při opisu či překla­du na tabulky často poznamenávali původní sumerské vý­razy. Na 25 000 astronomických nebo astrologických textech, jež prý obsahovala Aššurbanipalova knihovna v Ninive, byly často poznámky potvrzující jejich sumerský původ.

Aššurbanipalova knihovna v Ninive (Nineveh)

Pozn. redakce: Aššurbanipalova knihovna byla vyhlášená starověká knihovna v Ninive, jednom z hlavních měst Asýrie. Byla založena novoasyrským králem Aššurbanipalem někdy kolem poloviny 7. století př. Kr. Po Aššurbanipalovi vládli již jen 4 králové, poté byla Asýrie zničena Babylóňany a Médy. Aššurbanipal je známý jako jediný asyrský král, který o sobě tvrdí, že umí číst i psát. Pravděpodobně z toho důvodu inicioval vznik knihovny. Znovunalezl ji Austen Henry Layard, který vykopal Ninive. Byl tam nalezen mj. slavný epos Enúma eliš skládající se ze sedmi tabulek.

• https://en.wikipedia.org/wiki/Library_of_Ashurbanipal
• https://en.wikipedia.org/wiki/Ashurbanipal

Význačný astronomický soubor, jenž Babyloňané nazý­vali „Den Páně“, byl podle prohlášení jeho písařů opsán z jedné sumerské tabulky pocházející z doby Sargona Akkadského, tedy z třetího tisíciletí př. Kr. Tabulka z třetí urské dynastie, tedy rovněž z třetího tisíciletí př. Kr., popi­suje a seřazuje soubor nebeských těles tak jasně, že moder­ní vědci v textu bez námahy rozpoznali klasifikaci souhvěz­dí, mezi nimi na severní obloze Velkého medvěda, Draka, Lyru, Labuť, Kefea a Trojúhelník, na jižní obloze Orion, Velkého psa, Hydru, Havrana a Kentaura, jakož i známá Souhvězdí zvěrokruhu v ústředním pásu oblohy.

Přesně řečeno, Sargon sám byl semitského, nikoli sumerského původu!

Pozn. redakce: Sargon Akkadský (akkadsky Šarrukén, «Pravý král», vládl cca 2334–2279 př. n. l.) byl akkadský král, který podle wikipedie založil první velkou říši na území Mezopotámie – předtím zde existovaly jen městské státy. K jeho původu se váží legendy, jedna z nich říká, že malého Sargona matka pustila na vodu v košíku (podobně jako Mojžíše!) a on se dostal na dvůr krále Ur-Zababy… Sargon sám byl semitského, nikoli sumerského původu! Zvolil za hlavní město Akkad a po něm bylo pojmenováno království i národ Akkadů. Uskutečnil několik výbojů proti okolním zemím – dobyl většinu Sumeru a Elamu, hranice své říše rozšířil až k Perskému zálivu a směrem na západ až k pohoří Libanon.

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Sargon_Akkadsk%C3%BD

Tajemství astronomických znalostí ve starověké Mezopotámii střežili, zkoumali a předávali dál astronomové-kněží. Bylo tedy patrně příhodné, že tři učenci, kteří se nejvíce zasloužili o navrácení této ztracené „chaldejské“ vědy mo­derní civilizaci, byli jezuitští kněží: Joseph Epping, Johann Strassman a Franz X. Kugler. Kugler v mistrovském díle Sternkunde und Sterndienst in Babel analyzoval, rozluštil, utřídil a vysvětlil velké množství textů a seznamů. V jed­nom případě byl matematickým „otočením oblohy zpět“ scho­pen prokázat, že seznam třiatřiceti nebeských těles na ba­bylonské obloze z roku 1800 př. Kr. byl úhledně uspořádán podle současných uskupení!

Po dlouhých letech dohadů, která nebeská tělesa tvoří skutečné skupiny a která pouhé podskupiny, se světová astronomická obec roku 1925 usnesla na rozdělení oblohy, jak se jeví ze Země, na tři oblasti – severní, střední a jižní – a uspořádat hvězdy na ní do osmaosmdesáti souhvězdí. Jak se ukázalo, nebylo to nic nového pod sluncem, neboť již Su­merové jako první rozdělili nebe na tři pásy neboli „cesty“ – severní „cesta“ byla pojmenována po Enlilovi, jižní po Eovi, ústřední pás byl „Cestou Anovou“; k nim pak přiřadili růz­ná souhvězdí. Dnešní ústřední pás, v němž se nachází dva­náct souhvězdí zvěrokruhu, přesně odpovídá Cestě Anově, na níž Sumerové seskupili hvězdy do dvanácti domů.

Ve starověku, stejně jako dnes, vycházelo toto rozdělení z koncepce zvěrokruhu. Velký kruh, jejž opisuje Země ko­lem Slunce, byl rozdělen do dvanácti stejných částí o 30 stupních. Hvězdy viditelné v každém segmentu neboli „domě“ byly seskupeny do souhvězdí pojmenovaných podle tvaru, jež tvořily hvězdy v něm.

Jelikož jednotlivá souhvězdí a jejich podskupiny, jakož i jednotlivé hvězdy uvnitř souhvězdí, pronikly do západní civilizace se jmény a popisy vypůjčenými z řecké mytologie, připisoval západní svět zásluhu na astronomických obje­vech po téměř dvě tisíciletí Řekům. Ale dnes je zřejmé, že starořečtí astronomové do svého jazyka i své mytologie pou­ze přebírali již vypracovanou a vyspělou astronomii sumerskou. Už jsme si řekli, odkud čerpali vědomosti Hipparchos, Eudoxos a další. Dokonce i první význačný řecký astronom, Thalés z Milétu – prý předpověděl úplné zatmění Slunce 28. května 585 př. Kr., jež přerušilo válku mezi Lýdy a Médy – přiznával, že zdrojem jeho vědomostí jsou texty presemitského mezopotamského původu, jmenovitě sumerského.

Slovo „zodiak“ jsme převzali z řeckého zodiakos kyklos („zvířecí kruh“, „zvěrokruh“), neboť poloha hvězdných se­skupení tvarem připomínala lva, ryby atd. Ve skutečnosti však tyto pomyslné tvary a názvy vznikly v Sumeru, jehož obyvatelé nazývali dvanáct souhvězdí zvěrokruhu UL.CHE („svítící stádo“):

1. GU.AN.NA („nebeský býk“) – Býk.
2. MAŠ.TAB.BA („dvojčata“) – Blíženci.
3. DUB („klepeta“, „kleště“) – Rak.
4. UR.GULA („lev“) – Lev.
5. AB.SIN („její otec byl Sin“) – Panna.
6. ZI.BA.AN.NA („nebeský osud“) – Váhy.
7. GIR.TAB („který chňapá a seká“) – Štír
8. PA.BIL („obránce“) – Střelec.
9. SUCHUR.MAŠ („kozoryba“) – Kozoroh.
10. GU („pán vod“) – Vodnář.
11. SIM.MACH(„ryby“) – Ryby.
12. KU.MAL („ten, kdo dlí na poli“) – Beran.

Obrazová znázornění znaků zvěrokruhu, stejně jako je­jich jména, se od svého vzniku v Sumeru takřka nezměnila (obr. 93).

Až do objevu teleskopu se evropští astronomové ztotož­ňovali s [lživou] Ptolemaiovou teorií o pouhých devatenácti souhvěz­dích severní oblohy. Do roku 1925, kdy se schválilo součas­né uspořádání, bylo na severní obloze, kterou Sumerové nazývali Cestou Enlilovou, objeveno osmadvacet souhvěz­dí. Asi nás již nepřekvapí zjištění, že Sumerové, na rozdíl od Ptolemaia, rozpoznali, určili, seřadili, pojmenovali a za­znamenali všechna souhvězdí na severní obloze!

Z nebeských těles na Cestě Enlilově bylo Enlilovi přiřknu­to dvanáct, jejichž obdobu představovalo dvanáct zodiakálních nebeských těles v Cestě Anově. Podobně i v jižní výse­či oblohy – v Cestě Eově – bylo zaznamenáno dvanáct souhvězdí, nikoliv jako pouze přítomno na jižní obloze, ný­brž jako patřící bohu Eovi nebo jej přímo ztělesňující. Kro­mě těchto dvanácti hlavních souhvězdí Eových bylo na již­ní obloze zaznamenáno několik dalších – byť ne tolik, kolik jich známe dnes.

Nad Cestou Eovou si asyriologové dlouhá staletí lámali hlavu, neboť se rozhodli, že proniknou do tajemství staro­věkých astronomických znalostí nejen podle měřítek mo­derní astronomie, nýbrž také z pohledu samotných Sume­rů: chtěli přijít na to, jak asi vypadalo jižní nebe před staletími a tisíciletími. Mezopotamští astronomové, pozo­rující jižní oblohu z Uru nebo Babylonu, z ní mohli vidět jen asi polovinu; zbylá část již ležela za obzorem. Přesto, byla-li správně určena, ležela některá souhvězdí Cesty Eovy dale­ko za obzorem. Ale vědci narazili ještě na větší problém: jestliže Mezopotamci (stejně jako později Řekové) věřili, že Země je obrovská pevninská masa spočívající na chaotické temnotě podsvětí (řeckého Hádu) – tedy plochý kotouč, nad nímž se v půlkruhu klenou nebesa –, pak by neměli mít vůbec žádné jižní nebe!

Moderní učenci, sešněrováni [chybným] předpokladem, že Mezopotamci [prý] byli závislí na teorii ploché Země, nemohli připustit, aby se v konečném úsudku nechali unést příliš daleko za rovníkovou čáru oddělující sever od jihu.

Všechny důkazy však svědčí o tom, že ony tři sumerské „cesty“ zahrnovaly celou oblohu kulaté, a ne ploché Země.

Roku 1900 oznámil T. G. Pinches Královské asijské spo­lečnosti, že je schopen sestavit v původní podobě mezopotamský astroláb (doslova „výběrčí hvězd“). A také tak uči­nil: sestavil kotouč rozdělený jako koláč do dvanácti částí a tří soustředných kruhů, čímž vznikla plocha o šestatřiceti dílech. Celý model připomínal růžici o dvanácti „listech“; u každého byl napsán název měsíce. Pinches je pro zjedno­dušení označil římskými číslicemi I-XII, počínaje prvním měsícem mezopotamského kalendáře – Nisannu (obr. 94).

Každý z těchto šestatřiceti dílů obsahoval také jméno a pod ním malý kroužek na znamení, že jde o název nějaké­ho nebeského tělesa. Tyto názvy byly později nalezeny v mnoha textech a „seznamech hvězd“ a jsou to nepochybně názvy souhvězdí, hvězd nebo planet.

Pod jménem nebeského tělesa bylo také v každém ze šestatřiceti dílů připsáno určité číslo. Ve vnitřním kruhu to byla čísla od 30 do 60; v prostředním od 60 (zapsáno jako „1“) do 120 (tato „2“ v šedesátkové soustavě znamenala 2 × 60 = 120); a ve vnějším kruhu čísla od 120 do 240. Co tyto číslice zastupovaly?
Bezmála padesát let po Pinchesově přednášce dokázal astronom a asyriolog O. Neugebauer (A History of Ancient Astronomy: Problems and Methods) pouze konstatovat, že „celý text vytváří jakousi schematickou nebeskou mapu… v každém ze šestatřiceti polí nalézáme název souhvězdí a prostá čísla, jejichž význam není dosud jasný“. Přední od­borník na tuto oblast B. L. Van der Waerden (Babylonian Astronomy: The Thirty-Six Stars), jenž postřehl zjevné stou­pání a klesání čísel v nějakém rytmu, uměl pouze vyslovit domněnku, že „čísla mají patrně něco společného s trváním denního světla“.

Hádanku je podle našeho názoru možné rozluštit pouze teh­dy, zavrhneme-li předpoklad, že Mezopotamci věřili v plochou Zemi, a připustíme, že jejich astronomické znalosti byly stej­ně dobré jako naše – nikoli proto, že měli lepší přístroje než my, nýbrž proto, že jejich zdrojem informací byli nefilové.

Domníváme se, že ta záhadná čísla představují stupně nebeského oblouku, se severním pólem jako výchozím bo­dem, a že astroláb není nic jiného než planisféra – plošné zobrazení koule.

Jednotlivá čísla sice stoupají a klesají, avšak součet čísel v opačných dílech pro Cestu Enlilovu (např. Nisannu – 50, Tašritu – 40) dává číslo 90; součet všech čísel pro Cestu Anovu činí 180; a součet čísel pro Cestu Eovu tvoří 360 (např. Nisannu 200, Tašritu 160). Tyto údaje jsou natolik povědo­mé, že si je nelze špatně vyložit; představují díly úplného povrchu koule: čtvrtkruh (90 stupňů), půlkruh (180 stup­ňů) nebo úplný kruh (360 stupňů).

Čísla udávaná pro Cestu Enlilovu jsou spárována tak, aby ukazovala, že tento sumerský díl severní oblohy se pro­stíral na 60 stupních jižně od severního pólu a hraničil s Cestou Anovou na 30. stupni nad rovníkem. Cesta Anova byla na obou stranách od rovníku stejně vzdálena a sahala k 30. stupni jižně od rovníku. Pod ní, ještě jižněji a nejdále od severního pólu, se prostírala Cesta Eova – část Země a nebeského glóbu ležící mezi 30. stupněm jižní šířky a již­ním pólem (obr. 95).

• A – Cesta Anova, nebeský pás Slunce, planet a souhvězdí
  zvěrokruhu
• B – Cesta Enlilova, severní obloha
• C – Cesta Eova, jižní obloha

Součet čísel v dílech Cesty Eovy tvoří 180 stupňů v Addaru (únor-březen) a Ululu (srpen-září). Jediný bod, který je od severního pólu vzdálen 180 stupňů, ať jdete na jih na východě či na západě, je jižní pól. To platí pouze v případě, máme-li co do činění s koulí.

Astronomický platónský rok = 25 920 let

Precese je jev způsobený kmitáním zemské severojižní osy; v jeho důsledku opisují severní pól (tedy pól mířící k Polárce) a jižní pól na nebi veliký kruh. Zdánlivé opož­dění Země vůči souhvězdím činí asi padesát vteřin za rok neboli jeden stupeň za dvaasedmdesát let. Doba, během níž zemská osa vykoná jeden oběh kolem pomyslného pólu, tudíž trvá 25 920 let (72 × 360) a astronomové ji nazývali platónský rok (neboť tento jev patrně znal i Pla­ton).

Východu a západu různých hvězd se ve starověku připiso­val velký význam; přesné určení jarní rovnodennosti (s níž přicházel Nový rok) bylo přiřazeno tomu zodiakálnímu domu, v němž k ní docházelo. V důsledku precese se jarní rovno­dennost a další nebeské úkazy rok od roku zpožďovaly, až nakonec jednou za 2 160 let se zpozdily o celý zodiakální dům. Naši astronomové pořád ještě používají „nulový bod“ („první bod Berana“), který označoval jarní rovnodennost někdy roku 900 př. Kr., ale tento bod se od této doby již posu­nul výrazně do domu Ryb. Kolem roku 2100 začne k jarní rovnodennosti docházet v předcházejícím domě Vodnáře. Právě toto mají na mysli ti, kdo mluví o tom, že vstupujeme do věku Vodnáře (obr. 96).

Jelikož posuv z jednoho zodiakálního domu do druhého trvá více než dvě tisíciletí, vědcům vrtalo hlavou, jak a odkud se v druhém století př. Kr. mohl o precesi dozvědět Hipparchos.

Nyní je nabíledni, že čerpal ze sumerských zdrojů.

Profesor Langdon zjistil, že nippurský kalendář, jenž vznikl kolem r. 4400 př. Kr., ve věku Býka, odráží znalosti o precesi a posuvu zodiakálních domů, k nimž došlo o 2 160 let dříve. Když profesor Jeremiáš porovnal mezopotamské a chetitské astronomické texty, zjistil, že starší astronomické tabulky zaznamenávaly změnu z Býka na Berana; dospěl k závěru, že mezopotamští astronomové předvídali a očekávali posuv z Berana k Rybám.

K týmž závěrům dospěl i profesor Willy Hartner (The Earliest History of the Constellations in the Near East) a připomněl, že Sumerové o tom zanechali množství obra­zových důkazů. Když se jarní rovnodennost nacházela v Býku, k letnímu slunovratu docházelo ve Lvu. Hartner poukázal na opakující se motiv „zápasu“ býka se lvem, jenž se v sumerských výtvarných dílech objevuje od nejstarších dob, a podotkl, že tyto motivy představují klíčová postavení souhvězdí Býka a Lva pro pozorovatele na 30. stupni sever­ní šířky (tedy např. v Uru) kolem r. 4000 př. Kr. (obr. 97).

Většina učenců pokládá sumerský důraz na Býka jako jejich první souhvězdí nejen za doklad starobylosti zvěrokruhu (z období kolem r. 4000 př. Kr.) – ný­brž také za svědectví o době, kdy tak náhle vznikla sumerská civilizace.

Profesor Jeremiáš (The Old Testament in the Light of the Ancient East) nalezl důkazy, že sumerský zodiakálně-chronologický „nulový bod“ stál přesně mezi Býkem a Blíženci; na základě tohoto i dalších údajů dospěl k závěru, že zvěrokruh byl objeven ve věku Blíženců – tedy do­konce ještě předtím, než vznikla sumerská civilizace. Na jedné sumerské tabulce v Předoasijském muzeu v Berlíně (VAT. 7847) začíná seznam souhvězdí zvěrokruhu znamením Lva, a vrací nás tudíž do doby kolem roku 11 000 př. Kr., kdy člověk teprve začínal obdělávat půdu.

Profesor H. V. Hilprecht (The Babylonian Expedition of the University of Pennsylvania) zašel dokonce ještě dál: po prozkoumání tisíců tabulek s matematickými výpočty usou­dil, že „všechny tabulky s násobením a dělením z chrámo­vých knihoven Nippuru a Sipparu a z knihovny Aššurbanipalovy [v Ninive] jsou založeny na [čísle] 12 960 000“. Na základě rozboru tohoto čísla a jeho významu dospěl k závě­ru, že je lze přiřadit pouze k úkazu precese a že Sumerové znali platónský rok dlouhý 25 920 let.

Taková znalost astronomie je na tehdejší dobu vskutku závratná.

Je tedy zřejmé, že sumerští astronomové oplývali vědo­mostmi, jež nemohli získat na základě vlastních pozorová­ní; stejně tak je zřejmé, že pro převážnou část vědomostí nemohli ve své době najít praktické uplatnění. To se týká nejen nesmírně vyspělých astronomických metod, o něž se opírali – vždyť kdo ve starověkém Sumeru skutečně potře­boval stanovit například světový rovník? –, nýbrž také množství textů, jež se podrobně zabývaly měřením vzdále­ností mezi hvězdami.

Jeden z těchto textů, známý jako AO.6478, uvádí seznam šestadvaceti větších hvězd viditelných podél čáry, kterou dnes nazýváme obratník Raka, a udává vzdálenosti mezi nimi vypočtené třemi různými způsoby. V textu jsou vzdá­lenosti mezi těmito hvězdami udávány nejdříve v jednotce zvané mana šukultu („změřeno a zváženo“) – Má se za to, že šlo o důmyslný výpočet dávající do souvislosti hmotnost unikající vody s plynutím času. Umožňoval určení vzdále­nosti mezi dvěma hvězdami v časových relacích.

Druhý sloupec vzdáleností byl ve stupních oblouku nebe. Úplný den (tedy den i noc) byl rozdělen na dvanáct dvouho­din. Oblouk nebe opisoval úplný kruh o 360 stupních. Je­den beru neboli „dvouhodina“ tudíž představoval 30 stupňů nebeského oblouku. Pomocí této metody poskytovalo ply­nutí času na Zemi měřítko vzdáleností ve stupních mezi danými nebeskými tělesy.

Třetí metodou měření bylo beru ina šame („délka na nebi“). F. Thureau-Dangin (Distances entre étoiles fixes) poukázal na to, že zatímco první dvě metody byly vždy v poměru k jiným jevům, tato třetí metoda poskytovala ab­solutní měření. Jedno „nebeské beru“, jak se domníval on i několik dalších vědců, se rovnalo 10 692 metrům (11 693 yardům). „Vzdálenost na nebi“ mezi šestadvaceti hvězdami se podle textu rovnala 655 200 „beru vedených oblohou“.

Výběr ze tří různých metod měření vzdáleností mezi hvěz­dami svědčí o tom, jak velký význam se této záležitosti při­kládal. A přece – kdo z obyvatel Sumeru to potřeboval znát – a kdo z nich mohl na tyto metody přijít a přesně je používat? Jediná možná odpověď zní – taková přesná mě­ření znali a potřebovali znát pouze nefilové.

Znalost létání i meziplanetárních letů, přílet na Zemi z jiné planety – to vše svědčilo o tom, že nefilové byli jediní, kdo na úsvitu lidské civilizace mohli oplývat, a vskutku oplývali, astronomickými znalostmi vyžadujícími tisíciletí bádání, kteří znali vyspělé metody, matematické výpočty i teoretické základy vyspělé astronomie a pokládali za nut­né naučit lidské písaře opisovat a na tabulky pečlivě zaznamenávat vzdálenosti nebeských těles, pořadí hvězd a sou­hvězdí, východů a západů Slunce, složitý sluneční, měsíční i zemský kalendář i všechny ostatní pozoruhodné vědomosti o nebi i o Zemi.

Lze se ve světle takových souvislostí pořád ještě domní­vat, že mezopotamští astronomové pod vedením Nefilů ne­znali planety za Saturnem – že neměli tušení o existenci Uranu, Neptunu a Pluta?

Byly snad jejich poznatky o nej­bližších příbuzných Země, o sluneční soustavě, méně úplné než vědomosti o vzdálených hvězdách, o jejich pořadí i vzdá­lenostech?

Starověké astronomické informace obsažené ve stovkách podrobných textů se opíraly o seznamy nebeských těles, přehledně uspořádaných podle jejich nebeského řádu nebo podle bohů, měsíců, zemí či souhvězdí, s nimiž byly spojo­vány. Jeden takový text, jenž zkoumal Ernst F. Weidner (Handbuch der babylonischen Astronomie), vstoupil do po­vědomí jako „Velká hvězdná listina“. V pěti sloupcích jsou v něm uvedeny desítky nebeských těles podle vzájemné sou­vislosti i ve vztahu k měsícům, zemím či bohům. V jiném textu jsou správně uvedeny hlavní hvězdy v souhvězdích zvěrokruhu. V textu pod pořadovým číslem B.M.86378 je (v jeho nepoškozené části) seřazeno jedenasedmdesát ne­beských těles podle jejich polohy na obloze; a tak dál a tak dál…

Ve snaze dopátrat se smyslu těchto textů, a zejména ur­čit správně planety naší sluneční soustavy, se řada vědců vytasila s matoucími a namnoze protichůdnými teoriemi. Jak již nyní víme, byla jejich snaha odsouzena k nezdaru, neboť vycházeli z nesprávného předpokladu, že Sumerové a jejich následovníci nevěděli zhola nic o tom, že naše sou­stava je heliocentrická, že Země je pouze jednou z jejích planet a že za Saturnem jsou další planety.

Vědci tedy nebrali v úvahu možnost, že některé názvy v seznamech hvězd se možná týkají samotné Země, a po­koušeli se přiřadit tu pestrou škálu dalších jmen a epitet pouze pěti planetám, jež podle jejich mínění Sumerové zna­li; nevyhnutelně dospívali k rozporuplným závěrům. Ně­kteří badatelé dokonce tvrdili, že ten zmatek nezpůsobili oni, nýbrž Chaldejci, kteří prý z nějakého neznámého dů­vodu zaměnili názvy pěti „známých“ planet.

Co je MUL.MUL?

Sumerové označovali všechna nebeská tělesa (planety, hvězdy i souhvězdí) jako MUL („ti, kdož svítí ve výšinách“).

Podobně akkadský výraz kakkab používali Babyloňané a Asyřané jako obecný termín pro jakékoliv nebeské těleso. Tato praxe jen o to víc ztěžovala práci vědcům pokouše­jícím se odhalit smysl starověkých astronomických textů. Ale některé muly, jež byly označovány LU.BAD, zcela jasně označovaly planety naší sluneční soustavy.

Jelikož Řekové mluvili o planetách jako o „poutnících“, vědci si slovo LU.BAD vyložili jako „putující ovce“, odvoze­no od LU („ty, jež jsou paseny“) a BAD („vysoko a daleko“). Ale nyní, když jsme si ukázali, že Sumerové dopodrobna znali skutečnou podobu sluneční soustavy, nabývají další významy pojmu bad („prastarý“, „základ“, „tam, kde je smrt“) přímý smysl.

Jsou to příhodné přívlastky pro Slunce, z čehož vyplývá, že pojmem lubad měli Sumerové na mysli nejen pouhé „pu­tující ovce“, nýbrž „ovce“, jež „pase“ Slunce – tedy planety sluneční soustavy.

Polohu i poměr lubadů mezi sebou i ke Slunci popisuje celá řada mezopotamských astronomických textů. Nalézá­me v nich četné odkazy na planety, jež jsou „nad“, a na ty, jež jsou „pod“, a Kugler správně uhodl, že vztažným bodem je sama Země.

Ale o planetách se mluvilo zejména v astronomických i textech zabývajících se MUL.MUL – a s tímto pojmem si badatelé nevěděli rady. Většina z nich nepřišla na nic lepšího než na domněnku, že mulmul označuje Plejády, shluk i hvězd v souhvězdí Býka, kterým kolem r. 2200 př. Kr. procházela pomyslná osa rovnodennosti (při pohledu z Babylonu). Mezopotamské texty se často zmiňovaly o tom, že mulmul obsahují sedm LU.MAŠ (sedm „poutníků, jež jsou známí“), a vědci se domnívali, že je řeč o sedmi nejzářivějších hvězdách v Plejádách, jež lze spatřit pouhým okem. Tuto domněnku však zpochybňovala skutečnost, že Plejády mají – podle klasifikace – buďto šest nebo devět jasně svítí­cích hvězd, a ne sedm; ale jelikož nikdo neuměl přijít s lepším nápadem, co by mulmul mohlo znamenat, mávlo se nad tím rukou.

Franz Kugler (Sternkunde und Sterndienst in Babel) zdráhavě přijal Plejády jako řešení, ale vyjádřil úžas nad obje­vem, že podle mezopotamských textů mulmul zahrnují ne­jen „poutníky“ (planety), nýbrž také Slunce a Měsíc, čímž se teorie o Plejádách stává zcela neudržitelnou. Narazil také na texty, v nichž se jasně říká, že „mulmul ul-šu 12“ („mul­mul je pás dvanácti“), z nichž deset tvoří zřetelnou, výraz­nou skupinu.

Podle našeho názoru označoval výraz MUL.MUL sluneční soustavu; opakování slabiky MUL mělo vyjádřit skupinu jako celek, jako „nebeské těleso obsahující všechna nebes­ká tělesa“.

Charles Virolleaud (L´Astrologie chaldéenne) přepsal mezopotamský text (K.3558) popisující členy skupiny mul­mul neboli kakkabu / kakkabu. Poslední řádek textu je vý­mluvný:

Kakkabu/kakkabu. 
Počet jeho nebeských těles je dvanáct. 
Stanic jeho nebeských těles dvanáct. 
Úplný počet měsíců Měsíce je dvanáct.

Obsah těch vět je nesporný: MUL.MUL – naše sluneční sou­stava – sestávala z dvanácti členů. Asi by to nemělo nikoho udivovat, vždyť když řecký učenec Diodóros vysvětloval tři „cesty“ Chaldejců a z nich vyplývající seznam šestatřiceti nebeských těles, prohlásil, že „z těchto nebeských bohů má dvanáct nejvyšší pravomoci; každému z nich přiřkli Chaldejci jeden měsíc a znak zvěrokruhu“.

Ernst Weidner (Der Tierkreis und die Wege am Himmel) uvádí, že kromě Cesty Anovy a jejích dvanácti souhvězdí zvěrokruhu se některé texty zmiňují i o „Cestě Slunce“, v níž se prý také nachází dvanáct nebeských těles: Slunce, Měsíc a deset dalších. Ve 20. řádku tzv. tabulky TE se uvádí: „napchar 12 šeremeš cha.la ša kakkab.lu ša Sin u Šamaš ina libbi ittiqu“, což znamená „celkem vzato, 12 členů, kam patří Měsíc a Slunce, kde obíhají planety“.

Význam číslice dvanáct ve starověkém světě

Nyní nám dochází význam číslice dvanáct ve starověkém světě. Veliký kruh sumerských bohů – a po nich také bohů olympských – sestával přesně z dvanácti členů; mladší bohové do něj mohli vstoupit pouze tehdy, odešli-li starší bo­hové na odpočinek. Stejně tak muselo být vyplněno uprázdněné místo, aby se zachovala božská dvanáctka. Předlohou k tomuto uspořádání byl hlavní nebeský pás, dvanáctičlen­ná cesta Slunce; podle ní byl každý další nebeský pás roz­dělen na dvanáct dílů, anebo mu bylo přiděleno dvanáct hlavních nebeských těles. Rok měl tudíž dvanáct měsíců, den dvanáct dvouhodin. Štěstěna stála na straně všech, kteří byli pod ochranou magické dvanáctky.

Celá řada studií, například dílo S. Langdona (Babylonian Menologies and the Semitic Calendar), tvrdí, že rozdělení roku na dvanáct měsíců se od prvopočátku vztahovalo ke dvanácti nejvyšším bohům. Fritz Hommel (Die Astrono­mie der alten Chaldäer) i další autoři po něm dokazují, že dvanáct měsíců úzce souviselo s dvanácti znameními zvěrokruhu a že obojí bylo odvozeno od dvanácti hlavních ne­beských těles. Charles F. Jean (Lexicologie sumérienne) reprodukoval sumerský seznam čtyřiadvaceti nebeských tě­les, jež tvořily páry dvanácti souhvězdí zvěrokruhu s dva­nácti členy naší sluneční soustavy.

V dlouhém textu, jenž podle F. Thureau-Dangina (Rituels accadiens) obsahoval chrámový program novoroční slav­nosti v Babylonu, lze nalézt přesvědčivé důkazy o uctívání dvanáctky jako ústředního nebeského úkazu. Velký chrám Esagila měl dvanáct bran. Moc všech nebeských bohů byla vložena do rukou Mardukových, když se dvanáctkrát odříkala formule „Pane můj, cožpak není On mým Pánem“. Poté byla dvanáctkrát vzývána milost boha a dvanáctkrát milost jeho manželky. Konečné číslo čtyřiadvacet se nakonec přiřadilo dvanácti znamením zvěrokruhu a dvanácti členům sluneční soustavy.

Na hraničním kameni, do něhož dal král ze Sús vytesat symboly nebeských těles, je vyobrazeno oněch čtyřiadvacet znaků: dvanáct známých znamení zvěrokruhu a znaky za­stupující dvanáct členů sluneční soustavy. Bylo to dvanáct astrálních bohů mezopotamského, stejně jako churritského, chetitského, řeckého a všech dalších starověkých pan­teonů (obr. 98).

Ačkoliv naší přiroze­nou výpočetní základ­nou je číslo deset, dva­náctka převládala ve všech nebeských i bož­ských záležitostech ješ­tě dlouho po zániku Su­merů. Vzpomeňme jen dvanáct řeckých Titánů, dvanáct kmenů Izraele, dvanáct částí kouzelné­ho náprsníku ornátu izraelského velekněze. Síla této nebeské dva­náctky se přenesla i na dvanáct apoštolů Ježíšo­vých; v angličtině jsou pro čísla 1–12 samostat­né výrazy, teprve od 13 do 19 jde vlastně o souč­ty dané číslovky s desít­kou (13: thirteen – „three and ten“, „tři a deset“; 14: fourteen – „four and ten“, „čtyři a deset“ atd.).

Odkud se vzala tato mocná, vlivná číslice dvanáct? Z nebe!

Neboť sluneční sousta­va – MULMUL – obsahovala kromě všech nám známých planet také planetu Anovu, jejíž znak – zářivé nebeské těleso – zná­zorňoval v sumerském písmu boha Ana a „vše božské“. Kakkab Nejvyššího Žezla je ovce v mulmul,“ říká se v jednom as­tronomickém textu. A když Marduk jako uchvatitel trůnu sesadil Ana jako boha spojovaného s touto planetou, Babylo­ňané řekli: „Planeta Mardukova uvnitř mulmul se zjevuje.“

Nefilové, kteří lidstvo zasvětili do všech tajemství o naší planetě a o kosmu, informovali starověké astronomy-kněze nejen o planetách za Saturnem, nýbrž také o existenci nej­důležitější planety, z níž pocházeli:

O DVANÁCTÉ PLANETĚ!

-pokračování-