Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní by­tosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civili­zaci vyspělejší než naše.

---

Sumerské zobrazení Sluneční soustavy

NA VĚTŠINĚ STAROVĚKÝCH PEČETNÍCH válečků se nad postavami bohů či lidí objevují znaky jistých nebeských tě­les, jež patří do naší Sluneční soustavy. Akkadská pečeť, kterou nyní pod katalogovým číslem VA/243 vlastní Předoasijské [Blízkovýchodní?] oddělení Státního muzea v Berlíně (Vorderasiatische Abteilung, State Museum, East Berlin), se však od obvyklého způsobu ztvárňování nebeských těles liší: Ne­zobrazuje je jednotlivě, nýbrž jako skupinu jedenácti koulí obklopujících velkou hvězdu s paprsky. Nepochybně jde o zobrazení sluneční soustavy, jak ji znali Sumerové: sou­stavy složené z dvanácti nebeských těles (obr. 99).

Naše zobrazení Sluneční soustavy je obvykle schematic­ké – v podobě řady planet stále vzdálenějších od Slunce. Ale kdybychom ty planety zobrazili nikoliv v řadě, nýbrž v kruhu (nejbližší Merkur jako první, poté Venuši, pak Zemi a tak dál), výsledek by vypadal přibližně jako na obr. 100. (Všechny kresby jsou schematické a neodpovídají měřítku; oběžné dráhy planet v následujících kresbách jsou kvůli snazší prezentaci kruhové, nikoliv eliptické).

Prohlédneme-li si blíže sluneční soustavu zob­razenou na pečetním válečku VA/243, vidíme, že „tečky“ krou­žící kolem hvězdy jsou vlastně koule, jejichž velikost i pořadí odpovídají schématu sluneční soustavy na obr. 100.

Po ma­lém Merkuru následuje větší Venuše. Země, stejně velká jako Venuše, je doprovázena malým Měsícem. Dále proti směru hodinových ručiček je Mars, správně znázorněný jako menší než Země, zato však větší než Měsíc či Merkur (obr. 101).

Sitchinovy nepřesnosti a skutečný původ sumerských „bohů“

Na starověkém zobrazení je dále planeta nám neznámá – podstatně větší než Země, zato však menší než Jupiter a Saturn, které jsou za ní. Další dvojice planet opodál beze zbytku odpovídá našemu Uranu a Neptunu. Nakonec je tam také pomenší Pluto, avšak ne tam, kam ho zařazujeme dnes (za Neptun) – je umístěný mezi Saturnem a Uranem.

Pozn. redakce: Zde znovu předem připomínáme řešení této kosmologické záhady – řešení které čtenáři ragauian.cz již znají. Akkadská pečeť, kterou známe pod katalogovým číslem VA/243, ukazuje neznámou Dvanáctou planetu — touto planetou byla Tiamat – toto byla rodná planeta sumerských „bohů“!

Tato planeta z určitého důvodu explodovala a její pozůstatky jsou dnes viditelné jako pás asteroidů! Tyto asteroidy samy o sobě jsou velmi pádným důkazem tohoto tvrzení!

Oficiální „věda“ překrucuje fakta

Zde se ve svých vývodech Sitchin dopouští chyby (jak uvidíme dále v jeho textu). Vážíme si jeho práce a nechceme mu křivdit, jelikož je dnes již víceméně jisté, že NASA neříká úplnou pravdu – a Sitchin tedy musel pracovat s nesprávnými informacemi… Každopádně, ragauian.cz vám teď, opět jako první, skládá informace do uceleného obrazu a spojuje sumerské informace s čerstvým svědectvím insidera Corey Gooda – jehož informace o explozi Tiamat je velmi dobře doložena moderními kosmickými výzkumy, jak ukazujeme v paralelní rubrice zde »

Sumerské zobrazení, jež pojímá Měsíc jako samostatné nebeské těleso, je tedy úplným schématem všech nám zná­mých planet, zařazuje je (s výjimkou Pluta) ve správném pořadí a udává jejich velikost.

Z tohoto zobrazení, starého 4 500 let, však také vyplývá, že mezi Marsem a Jupiterem kdysi existovala – nebo možná dosud existuje – ještě jedna větší planeta, říká Sitchin. Dle něj je to Dvanáctá planeta, planeta Nefilů.

Kdyby byli astronomové tuto sumerskou mapu hvězdného nebe objevili před dvěma stoletími, pokládali by Sumery za naprosté ignoranty, kteří si za Saturnem bláhově vybájili dal­ší planety. Dnes však již víme, že Uran, Neptun a Pluto tam skutečně jsou. Vybájili si snad Sumerové ty další nesrovnalos­ti, anebo to bylo spíše tak, že je Nefilové důkladně poučili o tom, že Měsíc je plno­právným členem sluneční soustavy, Pluto je poblíž Saturnu, a že mezi Marsem a Jupiterem je Dvanáctá planeta?

Jak vznikl Měsíc?

Dlouho uznávaná teorie, že Měsíc je pouhý „zamrzlý gol­fový míček“, byla vyvrácena až po úspěšném završení ně­kolika misí amerického Apolla na Měsíc. Nejblíže pravdě byli ti, kdo tvrdili, že Měsíc je velká hrouda hmoty, která se oddělila od Země v době, kdy byla Země roztavená a tvárná. Nebýt srážek s miliony meteoritů, jež na povrchu Měsí­ce zanechaly krátery, byl by to beztvarý kus hmoty bez ži­vota a dějin, jenž ztuhl a navždy obíhá kolem Země. (Pozn. redakce: Berte prosím v úvahu, že přeškrtnuté části jsou jen hypotézy a spekulace „vědců“…)

Pozorování družic bez lidské posádky však začala tyto dlouho zastávané názory zpochybňovat. Zjistilo se, že chemické a nerostné složení Měsíce je natolik odlišné od slože­ní Země, že vyvrací teorii „odtržení“. Pokusy, jež na Měsíci uskutečnili američtí astronauti, jakož i zkoumání a rozbor vzorků půdy a hornin, které z Měsíce přivezli, nade vší po­chybnost potvrdily, že dnes pustý Měsíc byl kdysi „živoucí planetou“. Stejně jako Země je i Měsíc členitý, což znamená, že postupně ztuhl z vlastní původní roztavené hmoty. Stejně jako Země vyráběl teplo, ale zatímco teplo Země po­chází z jejích radioaktivních látek „uvařených“ v nitru Země pod obrovským tlakem, teplo Měsíce pochází zřejmě z vrs­tev radioaktivních látek ležících těsně pod povrchem. Tyto látky jsou však natolik těžké, že nemohly vyplout nahoru. Jak to, že jsou tedy uloženy tak blízko povrchu Měsíce? (Berte prosím v úvahu, že přeškrtnuté části jsou jen hypotézy a spekulace „vědců“…)

Gravitační pole Měsíce je značně chaotické a nevyrovna­né, jako by obrovské hroudy těžké hmoty (například žele­za) nebyly rovnoměrně klesly k jádru, nýbrž byly ledabyle roztroušené někde pod povrchem.

Jakým procesem? Jakou silou?

Jsou důkazy, že prastaré horniny na Měsíci byly magnetizovány. Jsou také důkazy, že tato magnetická pole byla změněna nebo převrácena. Stalo se tak v důsledku nezná­mých vnitřních procesů, anebo nějakého blíže neurčeného vlivu zvenčí?

Astronauti z Apolla nalezli na Měsíci horniny (zvané brekcie – pozn. red. zde se jedná o to, co NASA označuje jako tzv. soil agglutinates – ty byly nalezeny již misí Apollo 11), jež vznikají roztříštěním horniny na ostrohranné úlomky a jejím následným stmelením pod vlivem náhlého a extrémně vysokého žáru. Kdy a jak se tyto horniny roz­tříštily a poté spojily? Další povrchové látky na Měsíci jsou bohaté na vzácný radioaktivní draslík a fosfor, jež se na Zemi skrývají hluboko pod povrchem.

---

Pozn. redakce: Aktuální publikovaná fakta ukazují zhruba následující… Všechny měsíční horniny vznikly za vysokých teplot a bez vody. Geologové NASA nalezli tři skupiny: čediče, anorthosity a brekcie. Staré tmavé čediče měsíčních moří se podobají mladé zemské kůře vznikající pod oceány. Anorthosity jsou lehké horniny měsíčních pevnin, podobající se těm pozemským horninám, které tvořily jádro kontinentů. Měsíční anorthosity jsou ještě o 0,5 mld. let starší. Brekcie (soil agglutinates) vznikly drobením, promícháním a stmelením úlomků různých hornin při dopadech (impaktech) meteoritů, planetek a komet. (Když narazí velké těleso do Měsíce, jsou horniny v místě dopadu prudce stlačeny, vzniká obrovské množství tepla a natavený materiál je prudce vyvržen do všech stran.) Chemické složení měsíčních vzorků ukazuje, že jsou bohaté na nesnadno tavitelné prvky, jako jsou vápník, hliník, titan, jejichž složeniny mají vysoký bod tání. Také křemík a kyslík jsou hojnými prvky. Oficiální „věda“ překrucuje fakta, jak už jsme důkladněji rozebrali při popisu měsíčních vzorků » Následující oficiální informace vysílala např. i známá šiřitelka fake-news ČTV v tomto pořadu »  V pořadu ČTV bylo uvedeno: Za prvé, horniny a vzorky půdy obsahovaly částice, které naznačují, že Měsíc musel být po svém vzniku pokrytý hlubokým oceánem lávy. Tato hypotéza byla posílena objevem hornin, které postrádaly takzvané „těkavé prvky“. Těkavé prvky jsou ty, které se mohou snadno vypařit, a proto z horniny zmizí, když ji zahřejete. Mezi těkavé látky patří například voda nebo draslík. Pokud srovnáte horniny zemského tělesa s měsíčními, zjistíte, že měsíční kameny jsou extrémně vysušené. Jako kdyby byly zahřáté a ztratily množství těkavých prvků. Ale společně s těmito výraznými rozdíly vykázaly měsíční horniny rovněž minimálně jednu pozoruhodnou podobnost s horninami ze Země. Po srovnání izotopů jednotlivých prvků – zejména kyslíku – měl Měsíc naprosto stejný poměr zkoumaných izotopů jako Země. To říká, že materiál Měsíce a Země je velmi podobný… To však zatím k vysvětlení původu Měsíce nijak nepřispělo… Přiznává nakonec ČTV. Aby bylo jasno, základem jsou jasná fakta, která nezpochybňujeme, jen našim čtenářům zdůrazňujeme tu jednoduchou skutečnost, že protěžovaní ne-vědci mainstreamu z těchto dat vyvozují špatné hypotézy, které jsou spíše spekulacemi! Ano vážení a milí, všechny další plky z ČTV, už jsou jen pouhými spekulacemi. Ne skutečně nejsou důkazy pro to, že by snad „Měsíc musel být po svém vzniku pokrytý hlubokým oceánem lávy“… Corey Goode uvádí informace, které daleko nejlépe vysvětlují to, co NASA na Měsíci nalezla – máme teď na mysli především jeho informaci o tzv. Sluneční mikronově » Ale nejenom tu. Konec poznámky.

---

Když „vědci“ z těchto střípků objevů poskládali ucelenou mozaiku, mohli s jistotou prohlásit, že Měsíc a Země, utvá­řené přibližně ve stejné době z převážně stejných prvků, se vyvíjely jako samostatná nebeská tělesa. Podle mínění „vědců“ americké NASA se Měsíc prvních 500 milionů let vyvíjel „normálně“. Další postřehy NASA shrnuje reportáž v The New York Times:

Největší kataklysma nastalo asi před 4 miliardami let, kdy se Měsíc srážel s nebeskými tělesy o velikosti velkoměst a menších zemí, která na jeho povrchu vy­tvořila rozsáhlé kotliny a strmé horské štíty. Obrovské množství radioaktivních látek, jež zbyly po těchto srážkách, rozžhavily horniny pod povrchem, roztavily je a trhlinami vytlačily na povrch moře lávy. (Berte prosím v úvahu, že přeškrtnuté části jsou jen hypotézy a spekulace „vědců“…)

Apollo 15 objevilo v kráteru Ciolkovského šestkrát větší brázdu, než je největší průrva na zemském povr­chu. Apollo 16 zjistilo, že srážka, jíž vzniklo Moře nek­taru, rozprášila úlomky do vzdálenosti 1 600 km. Apollo 17 přistálo u srázu osmkrát hlubšího, než je nejhlubší propadlina na Zemi, což znamená, že sráz vznikl otřesy půdy osmkrát mohutnějšími než nejsil­nější zemětřesení, k jakému kdy došlo na Zemi. Záchvěvy této kosmické události doznívaly ještě dalších 800 milionů let, takže složení a povrch Měsíce získaly svou podobu asi před 3,2 miliardy let.

Sumerové tedy správně znázorňovali Měsíc jako samo­statnou, plnoprávnou planetu. Zane­chali nám také text, v němž popisují a vysvětlují onu kos­mickou katastrofu, o níž se zmiňují experti NASA.

O Plutu se mluví jako o „záhadné“ planetě

Zatímco oběžné dráhy ostatních planet kolem Slunce se od dokonalého kru­hu odchylují pouze nepatrně, odchylka („výstřednost“) Plu­ta je taková, že kolem Slunce krouží po nejprotaženější drá­ze. Zatímco ostatní planety obíhají kolem Slunce víceméně v jedné rovině, Pluto z ní „vyskakuje“ o neuvěřitelných se­dmnáct stupňů. V důsledku těchto dvou neobvyklých vlast­ností je Pluto jedinou planetou, jež protíná oběžnou dráhu jiné planety, Neptunu.

Velikostí se Pluto řadí spíše mezi měsíce: svým průmě­rem 2 290 km není o moc větší než Triton, měsíc Neptunu, anebo Titan, jeden z deseti měsíců Saturnu. Vzhledem k jeho neobvyklým vlastnostem byla často vyslovována teorie, že tento „nepodařenec“ možná započal svůj vesmírný život jako měsíc, jemuž se nějak podařilo uniknout svému pánovi a jenž se poté vydal na vlastní oběžnou pouť kolem Slunce.

Jak si záhy povíme, přesně toto se stalo – alespoň podle sumerských textů. A nyní se dostáváme k vrcholu našeho hledání odpovědí na dávné nebeské události: k existenci Dvanácté planety.

Třebaže to leckteré čtenáře udiví, naši astronomové již jis­tou dobu hledají důkazy, že mezi Marsem a Jupiterem kdy­si taková planeta skutečně existovala.

Chybějící, explodovaná planeta – Titiův-Bodeův zákon a pás asteroidů

Koncem 18. století, tedy ještě dřív, než byl objeven Nep­tun, poukazovali někteří astronomové na to, že „plane­ty jsou na oběžných drahách kolem Slunce rozmístěny ve vzdálenostech určených podle jistého klíče“. Tato teorie, která proslula jako Titiův-Bodeův zákon, přesvědčila ast­ronomy o tom, že v místech mezi Marsem a Jupiterem –, by měla kolem Slunce obíhat ještě jedna planeta.

Pozn. redakce: Tzv. teorie explodované planety je velmi dobře doložena moderními kosmickými výzkumy, jak ukazujeme v paralelní rubrice zde »

Astronomové, povzbuzeni těmito matematickými výpo­čty, začali v daném místě zkoumat oblohu a pátrali po „ne­zvěstné planetě“. V první den 19. století objevil italský ast­ronom Giuseppe Piazzi v přesně udané vzdálenosti velice malou planetu (o průměru 933 km), kterou pojmenoval Ceres. Do roku 1804 narostl počet tam nalezených plane­tek (asteroidů) na čtyři; do dnešního dne bylo v místech, jimž se dnes říká pás planetek, napočítáno na 5 000 plane­tek. Nepochybně jsou to úlomky planety, jež se roztříštila na kusy. Ruští astronomové ji nazvali Faetón.

Astronomové jsou sice přesvědčeni, že taková planeta existovala, nejsou však s to vysvětlit její zmizení. Kdyby byla vybuchla, byly by se její kusy rozlétly do všech stran a nezůstaly v jednom pásu. Jestliže nezvěstnou planetu roz­drtila nějaká srážka, kde je potom nebeské těleso, jež sráž­ku zapříčinilo? Také se roztříštilo? Ale když poskládáme úlomky obíhající kolem Slunce, nestačí ani na jednu ce­lou planetu, natož na dvě. A kromě toho – kdyby planetky vznikly z úlomků dvou planet, zachovaly by si nejspíše oso­vé otáčení dvou planet; jenže všechny planetky mají jedi­nou osovou rotaci, což svědčí o tom, že pocházejí z téhož nebeského tělesa.

Jak se tedy nezvěstná planeta roztříštila a co způsobilo její zánik?

Existuje spojení mezi Babylonem a Biblí? Sumerský příběh o stvo­ření

Odpovědi na tyto hádanky se nám dochovaly ze starově­ku. Asi před sto lety přineslo rozluštění mezopotamských textů nečekaně nový objev: že totiž právě tam, v Mezopotámii, existovaly texty, jež byly nejen souběžné s částmi Písma, nýbrž je dokonce předbíhaly. Dílem „Die Kielschriften und das Alte Testament“ spustil Eberhard Schräder roku 1872 doslova lavinu knih, článků, přednášek a debat, jež půl století zaplavovala vědecké kruhy i širokou veřej­nost. Existovalo někdy v oněch dávných dobách nějaké pro­pojení mezi Babylonem a Biblí? Palcové titulky provokativ­ně potvrzovaly či odmítaly tuto domněnku: BABYLON A BIBLE.

Jeden z textů, jež nalezl Henry Layard v rozvalinách Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (viz předchozí text), vyprávěl příběh o stvo­ření, jenž nápadně připomínal první kapitoly z Knihy Genesis. Úlomky tabulek, jež roku 1876 složil a zveřejnil George Smith (The Chaldean Genesis), přesvědčivě potvr­zovaly, že vskutku existoval akkadský text, napsaný starobabylonským nářečím, který popisoval, jak jisté božstvo stvořilo nebe a zemi a vše živé i neživé na zemi, včetně člo­věka.

Dnes máme k dispozici obsáhlou literaturu srovnávající tento mezopotamský text s biblickým příběhem. Stvořitel­ské úsilí babylonského božstva nebylo sice završeno za šest „dní“, zato však v rozsahu šesti tabulek. Podobně jako v bibli, kde Bůh sedmý den odpočívá a zálibně si prohlíží dokonané dílo, věnuje mezopotamský epos sedmou tabulku chvalozpěvu na babylonské božstvo a jeho úspěšný stvořitelský počin. L. W. King nazval svůj závažný text na toto téma výstižně: The Seven Tablets of Creation – Sedm tabulek stvoření.

Tento text, jenž se dnes nejčastěji označuje jako Epos o stvoření či Stvořitelský epos, byl ve starověku nazýván podle svých úvodních slov – Enúma eliš („když nahoře“). Biblický příběh začíná stvořením nebe a země; mezopotamské vyprávění je skutečnou kosmogonií líčící prvopočátek času:

Enúma eliš la nabu šamamu,
Když nahoře nebesa nebyla pojmenována,
Šaplitu ammatum suma la zakrat...
dole země jménem nebyla zvána...

…tehdy, jak stojí v eposu, „své vody smísily“ dva prastaré živly, „Sladkovodní moře“ a „Slaný oceán“ – a „z jejich lůna bohové byli stvořeni“.

Pozn. redakce: Symbol Vesica Piscis znázorňuje stvoření života a zrození duality

Každý si může procítit, že tato informace velmi pravděpodobně souvisí se vznikem naší dualitní reality, ve které dodnes žijeme… symbolický popis „své vody smísily“ dva prastaré živly, „Sladkovodní moře“ a „Slaný oceán“…

Nebeských bytostí přibývalo; vznikaly mezi nimi hlučné sváry, jež nelahodily sluchu jejich zploditele, prastarého Apsúa. Jeho věrný posel a rádce ho pod­něcoval, aby proti mladým bohům rázně zakročil, ale ti se proti praotci spikli a oloupili ho o jeho tvůrčí schopnosti. Jejich pramáti kula pomstu, ale bůh, který vedl vzpouru proti praotci, měl jiný návrh: nechť je do shromáždění bohů přizván jeho mladý syn, nechť je mu předán knížecí stolec, aby mohl sám bojovat proti „příšeře“, ve kterou se proměni­la jejich matka.

Mladý bůh, který byl takto povýšen – podle babylonské verze Marduk –, se skutečně příšeře postavil a ve strašlivé bitvě ji porazil a rozpoltil. Z jedné části stvořil nebe, z dru­hé zemi.

Poté stanovil na nebi pevný řád a každému nebeskému bohu vyčlenil stálé místo. Na zemi stvořil hory a moře a řeky, vymezil roční období a dobu vegetace, a nakonec stvořil člo­věka. Jako kopie nebeského příbytku byl vybudován Baby­lon s impozantní věží. Bohům i smrtelníkům byly přiděle­ny úkoly, byli poučeni o přikázáních i obřadech, jež měli dodržovat. Bohové pak prohlásili Marduka nejvyšším bo­hem a obdařili ho „padesáti jmény“, která měla vystihnout všeobsáhlost jeho božství.

S objevem a překladem dalších částí dalších tabulek bylo stále zřejmější, že text není pouhým literárním dílem; šlo o nejposvátnější historicko-náboženský epos Babylonu, kte­rý se předčítal během novoročních slavností. Babylonská verze, jejímž cílem bylo šířit slávu nejvyššího boha Mar­duka, ho povýšila na hrdinu Stvořitelského eposu. Tak tomu ovšem nebylo vždy.

Proč byl sumerský popis stvoření zfalšován? Proč babylonský Marduk nahradil Anua?

Řada důkazů svědčí o tom, že babylon­ská verze eposu je mistrným nábožensko-politickým paděl­kem dřívějších sumerských verzí, v nichž jsou hlavními hrdiny Anu, Enlil a Ninurta.

Ale ať už se aktéři tohoto nebeského a božského dramatu jmenovali jakkoliv, příběh je určitě stejně starý jako sumerská civilizace. Většina badatelů jej vnímá [symbolicky] jako dílo filozo­fické – jako nejranější verzi věčného boje dobra a zla, nebo jako alegorický příběh o zimě a létě v přírodě, o východu a západu Slunce, o smrti a zmrtvýchvstání…

Ale proč bychom ten příběh nemohli chápat doslova – jako nic menšího či většího než shrnutí kosmologických faktů, jak je znali Sumerové a jak je s nimi obeznámili Nefilové? Uplatníme-li takový odvážný a novátorský přístup, zjistí­me, že Stvořitelský epos dokonale vystihuje a vysvětluje události, jež se patrně odehrály v naší Sluneční soustavě.

Stvoření Sluneční soustavy

Jevištěm, na kterém se odvíjí nebeské drama Enúma eliš, je prvotní vesmír. Nebeskými herci jsou stvořitelé i jejich výplody. První dějství:

Když nahoře nebesa nebyla pojmenována,
dole země jménem nebyla zvána,
tu prastarý APSÚ, jejich zploditel,
MUMMU a životodárná TIÁMAT, rodička veškerenstva,
své vody smísili dohromady…

Nevynořily se pastviny, 
rákosové houští nebylo vidět. 
Když žádný bůh se ještě neobjevil, 
jménem nebyl nazván, osud žádnému nebyl určen, 
tu z jejich lůna bohové byli stvořeni.

Několika tahy rákosového pisátka na první hliněné ta­bulce – v devíti krátkých řádcích – se starověkému básníku-kronikáři podaří usadit nás doprostřed do první řady a směle a dramaticky zvednout oponu nad nejmajestátněj­ší podívanou všech dob: stvořením naší sluneční soustavy.

V nedozírných dálavách vesmíru se „bohové“ – planety – mají teprve objevit, mají dostat své jméno a mají být určeny jejich „osudy“ – jejich oběžné dráhy. Zatím existují pou­ze tři tělesa: „prastarý AP.SÚ“ („ten, kdož jest od počátku“); MUM.MU („ten, kdož se narodil“) a TIÁ.MAT („panna života“). „Smísily se vody“ Apsúa a Tiámaty; z textu jasně vy­plývá, že přitom nejde o vody, v nichž roste rákos, nýbrž o základní životodárné živly vesmíru.

Pozn. redakce: Živly resp. ony zmíněné „vody“ bychom nejspíše mohli ztotožnit s energií…

Apsú je Slunce – „ten, kdož jest od počátku“

Jemu nejblíže je Mummu. V eposu se o něm později mluví jako o důvěryhodném rádci a Apsúově poslovi: výstižný popis Merkuru, malé planety rychle pobíhající kolem svého obrovitého pána. Stejnou představu o božské planetě Mer­kur měli koneckonců i Řekové a Římané: jako o rychlém poslu bohů.

Panenská matka Tiámat

O kus dál byla Tiámat, ona „příšera“, kterou později po­razil Marduk – „nezvěstná planeta“. Jenže v pradávných dobách to byla vůbec první panenská matka první božské trojice. Prostor mezi ní a Apsúem nebyl prázdný; vyplňovaly jej praživly Apsúovy a Tiámatiny. Tyto „vody“ „se smísi­ly“, a v prostoru mezi Apsúem a Tiámatou vznikla dvojice nebeských bohů – planet:

Vznik Marsu a Venuše

Své vody smísili dohromady… 
Tu z jejich lůna bohové byli stvořeni. 
LACHMU a LACHAMU se objevili 
a jménem byli nazvá­ni.

Etymologicky pocházejí názvy těchto dvou planet z kme­nového LCHM („válčit“). Starověcí básníci nám takto odká­zali tradici, že Mars je bohem války a Venuše bohyní lásky i války. LACHMU je skutečně mužské a ACHAMU ženské jméno; totožnost těchto dvou bohů v eposu a planet Marsu a Venuše je tudíž potvrzena etymologicky i mytologicky. Dokládá ji i astronomie – jako „pohřešovaná planeta“ byla Tiámat umístěna za Marsem. Mars a Venuše jsou vskutku umístěny v prostoru mezi Sluncem (Apsú) a Tiámatou. Ilustruje to i pohled na sumerskou mapu hvězdného nebe (obr. 102, 103).

Poté pokračoval proces utváření sluneční soustavy. Vznik­ly sice Lachmu a Lachamu – Mars a Venuše – ale:

Vznik Saturnu a Jupiteru

Dříve než vyrostli a stali se silnými,
ANŠAR a KIŠAR byli stvořeni, mocnější než oni.
Dny se množily, léta narůstala.
ANU, jejich syn, svým rodičům byl roven,
Anšar svého prvorozence Ana sobě rovným učinil,
Anu k obrazu svému NUDIMMUDA zplodil.

Před našima očima se odvíjí první dějství stvořitelského eposu – hutnému, sevřenému stylu vypravěče přitom kon­kuruje snad jen jeho smysl pro přesný detail. Dozvídáme se, že Mars a Venuše měly narůst jen do určité omezené velikosti; dříve než se stihly dotvořit, vznikla ještě jedna dvojice planet. Byla to majestátní nebeská tělesa, jak do­kládají jejich jména – AN.ŠAR („princ, nejpřednější z ne­bes“) a KI.ŠAR („nejpřednější z pevnin“). První dvojici před­stihly velikostí i významem. Popisem, přívlastky i polohou odpovídá tato druhá dvojice přesně Saturnu a Jupiteru (obr. 104).

Poté uplynula jistá doba („léta narůstala“), a objevila se třetí dvojice planet: nejdřív ANU, menší než Anšar a Kišar („jejich syn“), zato však větší než první planety (velikostí „svým rodičům byl roven“). Poté Anu zplodil dvojče, „sobě rovného a k obrazu svému“. Babylonská verze uvádí plane­tu NUDIMMUD, přídomek Ey/Enkiho. Popisy velikostí i polohy opět odpovídají dalšímu známému páru planet v naší soustavě – Uranu a Neptunu.

Zrození Pluta

Nyní zbývalo určit ještě jednu planetu mezi vnějšími ne­beskými tělesy – tu, kterou nazýváme Pluto. Stvořitelský epos se již zmínil o Anovi jako o „Anšarově prvorozeném“, naznačuje tím, že Anšarovi/Saturnu se „narodil“ ještě je­den planetární bůh. V eposu se toto nebeské božstvo obje­vuje později, v pasáži, v níž Anšar vysílá svého posla jmé­nem KAKA na různé mise k jiným planetám. Kaka se svou funkcí i významem vyrovná Apsúově vyslanci Mummuovi; okamžitě se nám vybaví množství podob mezi Merkurem a Plutem. Kaka byl tedy Pluto; jenže Sumerové umístili Plu­ta na své mapě hvězdné oblohy nikoliv až za Neptun, nýbrž vedle Saturnu, jehož byl „poslem“ neboli měsícem (obr. 105).

V závěru prvního dějství Stvořitelského eposu byla tedy na scéně sluneční soustava složená ze Slunce a devíti pla­net:

1. SLUNCE – Apsú, „ten, kdož byl od počátku“.
2. MERKUR – Mummu, Apsúův rádce a posel.
3. VENUŠE – Lachamu, „paní bitev“.
4. MARS – Lachmu, „božstvo války“.
5. ??? – Tiámat, „rodička veškerenstva“.
6. JUPITER – Kišar, „nejpřednější z pevnin“.
7. SATURN – Anšar, „nejpřednější z nebes“.
8. PLUTO – Kaká, Anšarův rádce a posel.
9. URAN – Anu, „ten z nebes“.
10. NEPTUN – Nudimmud (Ea), „mistrný tvůrce“.

Ale kde tenkrát byly Země a Měsíc?

Země a Měsíc teprve měly vzniknout v dů­sledku blížící se kosmické srážky. Velkolepé drama prvního dějství tedy končí zrozením pla­net; autoři Stvořitelského eposu zvedají oponu dějství dru­hého, plného nebeských zmatků a nepokojů. Nově vzniklá rodina planet nebyla ani zdaleka stabilní. Planety byly k sobě přitahovány vzájemnými gravitačními poli; blížily se k Tiámatě, zneklidňujíce a ohrožujíce prastará nebeská božstva.

Spolčili se bohové, druzi,
rušili Tiámatu, neklidně pobíhali.
Rozbouřili její nitro
a hlukem svým děsili bohy v příbytcích nebeských,
však ani Apsú neztlumil jejich křik.
A Tiámat k tomu mlčela,
i když nepříjemné jí bylo jejich konání,
nedobrá byla jejich cesta.

V této pasáži jsou zřejmé narážky na těkavé oběžné drá­hy: nové planety „neklidně pobíhaly“, dostávaly se do ne­bezpečné blízkosti („spolčovaly se“), křížily se s dráhou Tiámaty, přibližovaly se k jejímu „nitru“, jejich „cesta“ byla „nedobrá“. Ačkoliv největší bezprostřední nebezpečí hrozi­lo Tiámatě, i Apsú shledával jejich „cestu nedobrou“. Ozná­mil svůj úmysl „zničit, zmařit jejich konání“. S Mummuem dali hlavy dohromady a tajně se radili. Ale „vše, co mezi sebou zosnovali“, zaslechli bohové a oněměli úžasem nad takovou proradností „ztichli, němě usedli.“ Jediný, kdo ne­ztratil chladnou hlavu, byl „všeznající“ Ea. Zosnoval plán, že „Apsúa spánkem přemůže.“ Ostatním nebeským bohům se nápad zamlouval, a tak Ea uvalil na prastaré vody slu­neční soustavy božskou klatbu a „triumf svůj nad protivní­ky oslavil“.

Co to bylo za „klatbu“, tedy sílu, kterou Ea (Neptun) – tehdy nejvzdálenější planeta – vyvinul na své oběžné dráze kolem Slunce i ostatních planet? Nemohlo se stát, že obě­hem kolem Slunce ovlivnil jeho magnetismus, a tudíž i jeho radioaktivní činnost? Anebo z Neptunu po jeho vzniku vy­zařovalo obrovské množství energie? Ať už to způsobilo co­koliv, epos je přirovnal ke „zmožení spánkem“ – k nějakému uklidňujícímu vlivu na Apsúa (Slunce). Ea tím zapůso­bil i na Mummua: „konání jeho učinil přítrž“.

Vesmír je ve skutečnosti elektrický, elektro-magnetický, plazmatický!

Pozn. redakce: Když už Sitchin zmínil magnetismus, který snad mohl „uklidnit“ Slunce, tak zde musíme dodat, že tato hypotéza velmi dobře koreluje s tím, co je dnes už velmi dobře doložené – totiž že vesmír je ve skutečnosti elektrický, elektro-magnetický, plazmatický, jak jsme dokazovali zde » Elektromagnetismus je daleko silnější silou než gravitace. Elektřina, proudící vesmírem skrze tzv. birkelandova vlákna, je hlavní hybnou silou vesmíru! Současná kosmologie zamořená údajnou „temnou hmotou“ nám sprostě lže!

Stejně jako v biblickém příběhu o Samsonovi a Delíle, kde se spánkem přemožený hrdina dal snadno oloupit o svou sílu, Ea bez váhání zbavil Apsúa jeho tvůrčí role. Ea/Neptun podle všeho „udusil obrovské výpary pra-hmoty/pra-energie“ ze Slunce: „strhl jeho korunu, odňal mu božskou záři a sám se jí oděl“. Apsúa „usmrtil“. A Mummu už nemohl brázdit nebe, jak se mu zlíbilo. Ea jej „uvěznil, uchopil Mummua, pevně tříma­je jeho uzdu“ jako planetu bez života po boku jejího pána.

Nové božské sídlo Apsú je v „hlu­bině“ vesmíru

„Bohové“ tedy obrali Slunce o jeho tvůrčí síly – zastavili proces vyzařování většího množství energie a hmoty, z níž měly vzniknout další planety, a ve Sluneční soustavě tak zavládl dočasný mír. Vítězství podtrhla i změna významu a polohy Apsúa. Tento přídomek se měl od této chvíle vztahovat pouze na „Eovu svatyni“. Stejně tak všechny další planety směly vzejít pouze z nového božského sídla jménem Apsú – z „hlu­biny“ – [tedy pravděpodobně] z nejvzdálenějších končin vesmíru, který obklopo­val vnější planetu. Za jak dlouho byl nebeský mír opět porušen? To se v epo­su nedočteme. Zato se po krátké přestávce zvedá opona tře­tího dějství:

Ve svatyni osudů, 
v chrámu božských výroků, 
nejmocnější z mocných, 
mudřec bohů, bůh, pán, byl zplozen.

V hereckém souboru se objevuje nový nebeský „bůh“ – nová planeta. Byl utvořen v „nitru Apsú“, tedy v dalekém vesmíru, v končinách, kde mu byl přidělen orbitální pohyb – „osud“ planety. Do sluneční soustavy ho [podle Sitchina] přitahovala nejvnějšnější planeta – „zplodil ho Ea, jeho otec“ (Neptun). Na novou planetu byla úchvatná podívaná:

Nádherná je jeho postava,
jiskřivý jeho pohled. 
Mužný od svého zrození,
nesmírně silný od samého počátku…
Mnohem vznešenější, 
nad ostatní vynikal ve všem… 
Povýšen byl mezi bohy, 
vynikající byla jeho postava, 
obrovské jeho údy, 
od narození byl převeliký.

Ve vesmíru se objevilo planetární novorozeně – Marduk – šlehaly z něj plameny, valil se z něj kouř a vyzařoval radia­ci: „Když pohnul svými rty, oheň vzplál.“ Jakmile se Marduk přiblížil k dalším planetám, jasně sví­til, „oděn září deseti božstev“. Jeho blízkost tedy elektrizovala ostatní členy sluneční soustavy. Naše rozluštění stvoři­telského eposu potvrzuje jediné slůvko:

Marduka očekávalo deset nebeských těles – Slunce a pouze devět dalších planet.

Děj eposu nás nyní zavádí na Mardukovu zrychlující se dráhu. Nejdříve míjí planetu, která ho „zplodila“ a která ho vtáhla do sluneční soustavy – planetu Ea/Neptun. Čím více se k ní blíží, tím silněji na něj působí Neptunovo gravitační pole, až nakonec Mardukovu dráhu zakřiví.

Marduk tehdy musel být velice tvárný. Když totiž míjel Eu/Neptun, vlivem jeho gravitační síly se Mardukův po­vrch na jedné straně vyboulil, jako by měl „druhou hlavu“. V této fázi trasy se ještě od Marduka neoddělila žádná část; jakmile však doletěl do blízkosti Ana/Uranu, začaly se z jeho povrchu odtrhovat kusy hmoty – tak vznikly čtyři Mardukovy měsíce. „I stvořil a zrodil Anu čtvero větrů (v angl. verzi „čtvero stran“ – pozn. překl.) a vložil mu je do rukou.“ Tato čtyři tělesa, přezdívaná „vět­ry“, byla vržena na rychlou oběžnou dráhu kolem Marduka.

Pořadí, v jakém Marduk planety míjel – tedy nejdříve Neptun, poté Uran, naznačuje, že do sluneční soustavy ne­vstupoval ve směru jejich oběžných drah (tedy proti směru hodinových ručiček), nýbrž z opačné strany – ve směru hodi­nových ručiček. Jak letěl dál, záhy jej uchopily nesmírné gra­vitační a magnetické síly obřího Anšaru/Saturnu, poté Kišaru/Jupiteru. Dráha jeho trasy se zakřivila ještě více dovnitř – do středu sluneční soustavy, směrem k Tiámatě (obr. 106).

Mardukovo přibližování začalo záhy působit na Tiámatu a vnitřní planety (Mars, Venuši a Merkur). „Stvořil vlnu, Tiámatu ruší… Bohové odpočinku nemohou nalézt, trpí je­jím nepokojem.“

Ačkoliv řádky starověkého textu jsou v těchto místech poškozeny, lze z nich vyrozumět, že blížící se Marduk silně narušil klid vnitřních planet: „rozbouřil naše nitro… vyschlé jsou naše oči“. I sama Tiámat „kol dokola pobíhá“ – její oběžná dráha byla očividně narušena.

Vlivem gravitační síly blížící se velké planety se z Tiámaty začaly oddělovat obrovské kusy pevniny. Z jejích útrob se vyvalilo jedenáct „stvůr“ – „zuřivý… vzteklý… vzpínající se“ shluk měsíců, jež se „sroceny postavily po bok Tiámatě“. Na obranu proti řítícímu se Mardukovi je Tiámat „bož­skou obdařila září“, aby vypadaly jako „bohové“ (planety).

Mimořádný význam pro epos i mezopotamskou kosmogonii má Tiámatin hlavní měsíc jménem KINGU – „prvorozenec z bohů, kteří se shromáždili kolem ní“:

Vyzvedla Kingua, mezi nimi ho učinila velkým.
Aby kráčel v čele vojsk…
zbraň do boje nesl…
velel vřavě válečné,
to vše svěřila do jeho rukou.
Tabulku osudů mu svěřila, 
na jeho hruď ji zavěsila.

Tento velký Tiámatin měsíc, vystavený protichůdným gravitačním silám, se začal sunout směrem k Mardukovi.

Vnější planety však zneklidnilo nejvíc to, že Tiámat Kinguovi svěřila „tabulku osudů“, tedy že mu přidělila samo­statnou oběžnou dráhu – výsadu planet. „Kdo dal Tiámatě právo rodit nové planety?“ podivil se Ea. Předložil problém Anšarovi, obřímu Saturnu:

...a vyprávěl mu o všem, co Tiámat zosnovala.
„...shromáždila síly, běsní a zuří…
přichystala zbraně, jimž vzdorovati nelze, stvořila hady s ostrými zuby…
Zuřivé draky oděla hrůzou…
Hle, takových jedenáct stvořila!
Z bohů, prvorozenců svých, 
kteří se shromáždili kolem ní,
vyzvedla Kingua, mezi nimi ho učinila velkým…
Tabulku osudů mu dala, na jeho hruď ji zavěsila.“

Anšar se Ey zeptal, zda by mohl Kingua zabít. Odpověď je ztracena v poškozených místech tabulek; ale Ea podle všeho Anšara neuspokojil, neboť v další části vyprávění se Anšar obrací na Ana (Uran) a vybízí ho: „Jdi, před Tiámatu předstup!“ Ale Anu „záměry Tiámatiny prohlédl… vrátil se zpět“.

Na rozbouřeném nebi se schyluje k otevřené rozmíšce; jeden bůh za druhým zbaběle couvá. Cožpak se s rozlícenou Tiámatou nikdo nepustí do křížku?

Marduk mezitím minul Neptun a Uran; blíží se k Anša­rovi (Saturnu) a k jeho protáhlým prstencům. To Eovi vnuk­ne nápad: „mocného dědice, mstitele otců svých, moudrého v boji, Marduka, hrdinu“ pozve na „tajné místo“ a vybídne ho: „Před Anšara předstup!“ Marduk, blížící se k dosahu Saturnových prstenců („políbil ho na rty“), přijímá výzvu s jednou podmínkou:

Pane, bohové, při osudu velkých bohů, 
mám-li já býti mstitelem vaším,
Tiámatu spoutat, vám život zachránit, 
shromážděte se, určete mi znamenitý osud!

Podmínka je to troufalá, ale prostinká: Marduk a jeho „osud“ – tedy jeho oběžná dráha kolem Slunce – se má stát nejvyšším a určujícím mezi všemi nebeskými bohy. Právě tehdy byl ze své dráhy uvolněn Kaka, Anšarův/Saturnův měsíc a budoucí planeta Pluto:

Anšar otevřel ústa svá,
Kakovi, rádci svému, takto praví: …
„Jdi, Kako, na cestu se vydej, 
před ně [bohy] předstup,
vše, co tobě říkám, jim opakuj!“

Když Kaka míjel ostatní bohy/planety, vyzval je, aby „Mardukovi osud určili“. Jejich rozhodnutí se dalo čekat: bohům se zamlouvala představa, že účty za ně vyřídí někdo jiný. „Marduk je král!“ volali nadšeně a vybízeli ho, ať neztrácí čas: „Jdi, přervi život Tiámatě!“

Vzápětí se zvedá opona čtvrtého dějství – nebeské bitvy

Bohové „určili Mardukovi osud“: spojenou gravitační si­lou mu vytyčili oběžnou dráhu, z níž nebylo úniku – vstříc „bitvě“ – srážce s Tiámatou.

Jak se na pořádného bojovníka sluší, Marduk se vyzbro­jil nejrůznějšími zbraněmi. Tělo naplnil „spalujícím ohněm“, „zhotovil luk… přiložil šíp… položil blesk před tvář svou“ a poté „upletl síť, aby do ní Tiámatu chytil“. Pod těmito běž­nými označeními se mohou ukrývat pouze kosmické úkazy – elektrické výboje při přibližování obou planet, jejich vzá­jemná přitažlivost („síť“).

Mardukovou hlavní zbraní však byly jeho čtyři měsíce – čtvero „větrů“, jimiž ho vybavil Uran, když jej Marduk mí­jel: „vítr jižní, vítr severní, vítr východní i vítr západní“. Jelikož právě letěl kolem obřích planet Saturnu a Jupiteru a byl tak vystaven jejich ohromné gravitační síle, „stvořil“ ještě tři další měsíce – „vítr zlý, smršť, a vítr, jenž sobě rovna nemá“. Využívaje měsíců jako „hrůzného vozu bouře“, „vypustil sedmero větrů, jež stvořil“. Protivníci byli připraveni k bit­vě:

V čele šel pán, kráčel stále vpřed, 
k zuřící Tiámatě se vydal…
Přiblížil se pán a hledí v nitro Tiámaty, 
záměry Kingua, jejího manžela, zkoumá.

Ale když se planety k sobě přiblížily, zmátlo to Mardukovu dráhu:

Hledí a nejistá je jeho chůze,
zmařeny jsou jeho záměry a jeho činy zmateny.

Dokonce i Mardukovy měsíce se začaly vychylovat z kur­zu:

A bohové, pomocníci, kráčející mu po boku, 
patří na hrdinu, vůdce, jejich pohled je zastřen.

Cožpak bylo hlavním aktérům bitvy souzeno nakonec se minout? Ale kostky byly vrženy; obě planety se nezadržitelně říti­ly vstříc srážce. Tiámat „vzkřikla divoce, hlasitě…“. „Po­zdvih pán potopu, svou mocnou zbraň.“ Jak se Marduk blí­žil čím dál víc k Tiámatě, lomcovala jí stále větší „zuřivost“: „Klne, kouzelná slova pronáší a bohové bitvy ostří zbraně své.“ Chtěla Marduka „uhranout zaklínadly“ – stejnými ne­beskými vlnami, jaké Ea předtím použil proti Apsúovi a Mummuovi. Ale Marduka to nezastavilo:

I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk, 
propleteni v zápase, spojeni v bitvě.

Epos dále podrobně popisuje nebeskou bitvu, jejíž dohrou byl vznik nebe a země:

Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil, 
vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní. 
Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila, 
vrh do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít. 
Zuřivé vichry její nitro naplnily, 
život se nadmul, ústa široce otevřela. 
Vystřelil šíp, rozerval jí břich,
vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce. 
Spoutal ji a její život uhasil, 
odhodil mrtvolu a postavil se na ni.

Zde se nám tedy (obr. 107) nabízí nesmírně nápaditá a původní teorie vysvětlující kosmické hádanky, jež nás trápí dodnes. Do nestálé sluneční soustavy, složené ze Slunce a devíti planet, vnikl z vesmíru vetřelec – velká, kometě podobná planeta. Nejdříve se potkala s Neptunem; když mí­jela Uran, obří Saturn a Jupiter, její kurz byl výrazně za­křiven dovnitř, směrem do středu sluneční soustavy, a vy­tvořila sedm měsíců. Byla neodvolatelně vyslána vstříc srážce s Tiámatou, s další planetou v pořadí.

Přesto však ke srážce těchto dvou planet nedošlo, což je skutečnost zásadního astronomického významu: do Tiámaty totiž vrazily Mardukovy měsíce, a ne sám Marduk. To ony „nadmuly“ Tiámatino tělo, udělaly v něm širokou trhlinu. Do ní pak Marduk vystřelil „šíp“, „božský blesk“ – silný elek­trický výboj, jenž přeskočil jako jiskra z energií nabitého Marduka – planety „naplněné září“. Elektrický výboj proni­kl do Tiámatiných útrob a „uhasil její život“ – neutralizoval Tiámatiny elektrické a magnetické síly a pole a „uhasil“ je.

Po prvním utkání s Mardukem zůstala Tiámat rozpras­kaná a bez života; ale o jejím konečném osudu mělo rozhod­nout teprve další střetnutí s Mardukem. S Kinguem, vůd­cem Tiámatiných měsíců, se Marduk chtěl vypořádat zvlášť. Zato nad zbylými deseti, Tiámatinými menšími měsíci, byl vyřčen okamžitý ortel:

Když Tiámatu, vůdkyni, zabil, 
rozdrtil její vojsko a rozptýlil její zástupy, 
tu bohové, pomocníci, kráčející jí po boku, 
zachvěli se hrůzou a dali se na ústup. 
I vyrazili, chtějíce si život zachránit.

Umíme určit totožnost těchto „rozdrcených… rozptýle­ných zástupů“, které „zachvěly se hrůzou a daly se na ústup“ – tedy začaly se otáčet opačným směrem?

Jestliže se nám to povede, nabídneme zároveň i vysvětle­ní pro další záhadu naší sluneční soustavy – úkaz komet. Tato malá tělesa jsou často označována jako „vzpurní, ne­poslušní členové“ sluneční soustavy, neboť podle všeho ne­dodržují obecně platné „dopravní předpisy“. Oběžné dráhy planet kolem Slunce jsou (s výjimkou Pluta) téměř kruho­vé; oběžné dráhy komet jsou protáhlé, a to namnoze do té míry, že nám zmizí z dohledu na stovky, ba dokonce tisíce let. Všechny planety (až na Pluta) obíhají kolem Slunce ve stejné obecné rovině; oběžné dráhy komet leží v mnoha růz­ných rovinách. Nejvýznamnější je však skutečnost, že na rozdíl od všech nám známých planet, jež krouží kolem Slun­ce stejným směrem – proti směru otáčení hodinových ruči­ček –, pohybuje se množství komet směrem opačným.

Astronomové neumějí říct, jaká síla, jaká událost zapříčinila vznik komet a vymrštila je na jejich neobvyklé oběž­né dráhy. Sitchinova odpověď zní: Marduk. Přiřítil se do sluneční soustavy z opačného směru, po vlastní orbitální rovině, a roztříštil Tiámatiny zástupy na menší komety a ovlivnil je svou gravitační silou, svou takzvanou sítí:

Do sítě jsou uvrženi, lapeni do tenat… 
Celou smečku démonů kráčejících po pravici její 
přidržel na uzdě a spoutal jejich paže… 
Obklíčeni ze všech stran nemohli utéci.

Když bitva skončila, Marduk odňal Kinguovi tabulku osudu (jeho samostatnou oběžnou dráhu) a připevnil si ji ke své (Mardukově) hrudi: jeho kurz byl zakřiven do stálé oběžné dráhy kolem Slunce. Od té chvíle byl Marduk nucen pokaždé se vrátit na scénu nebeské bitvy.

Když tedy Marduk „zabil“ Tiámatu, řítil se dál vesmí­rem, obletěl Slunce a pak se vydal zpět, aby znovu obkroužil vnější planety: Eu/Neptun, „jehož přání splnil Marduk, hrdina“, Anšara/Saturn, „jehož triumf nad odpůrci mohut­ně oslavil“. Poté se Marduk po nové oběžné dráze vrátil zpět na místo svého vítězství, aby „nad spoutanými bohy“ – nad Tiámatou a Kinguem – „zostřil svou vazbu“.

Zde začíná příběh o stvoření „nebe“ a Země

Když se zvedne opona a začne dějství páté, právě v té chvíli – a teprve v té chvíli, byť si to zatím nikdo neuvědo­mil – se biblický příběh Genesis připojuje k mezopotamskému Eposu o stvoření, neboť teprve tady skutečně začíná příběh o stvoření „nebe“ a Země: Když Marduk dokončil první oběh kolem Slunce, „k Tiámatě, již spoutal, se vrátil“…

Spočinul pán, 
na Tiámatinu mrtvolu hledí,
ten kus masa rozdělit chce 
a stvořit věci nádherné.
Roztrh ji vedví jako tresku.

Marduk sám nyní vrazil do poražené planety a rozčísl ji vedví: roztříštil jí „lebku“ neboli horní část. Do oddělené půle poté vrazil jeden z Mardukových měsíců – severní vítr. Silný náraz odmrštil tuto část – z níž měla vzejít Země – na oběžnou dráhu, po níž dosud nekroužila žádná planeta:

Přišlápl pán nohy Tiámatě,
svou zbraní nemilosrdnou jí lebku roztříštil
a proťal žíly její.
Severní vítr pak krev na místa skrytá roznesl.
Byla stvořena Země!

Spodní část Tiámaty stihl jiný osud: během druhého obě­hu kolem Slunce do ní vrazil sám Marduk a roztříštil ji na kousky (obr. 108).

Z (druhé) půle sklenul nebesa. 
Vyznačil hranice a rozmístil strážce… 
Skroutil její chvost a svázal v silné pouto, 
aby upevněno bylo celé Apsú pod nohama jeho.

Úlomky této rozprášené poloviny byly ukovány do „ná­ramku“ na nebi, jenž měl tvořit jakousi clonu mezi vnitřní­mi a vnějšími planetami. Byly roztaženy do „silného pou­ta“ (v angl. verzi „Velkého pásu“). Tak vznikl pás planetek/asteroidů.

Astronomové i fyzikové připouštějí velké rozdíly mezi planetami vnitřními neboli „zemskými“ (Merkurem, Venu­ší, Zemí a jejím měsícem a Marsem) a vnějšími (Jupiterem a ostatními za ním) – dvěma skupinami oddělenými pásem planetek. Nyní zjišťujeme, že těchto rozdílů je si vědom i sumerský epos.

Koherentní vysvětlení vesmírných dějů

Navíc se nám vůbec poprvé nabízí koherentní kosmogonicko-vědecké vysvětlení vesmírných dějů, jež vedly ke zmizení „nezvěstné planety“ a k následnému vzniku pásu planetek (včetně komet) a Země. Když několik Mardukových měsíců i jeho elektrické výboje rozpůlily Tiámatu, další Mardukův měsíc vymrštil její horní polovinu na novou oběž­nou dráhu jako naši planetu Zemi; když poté Marduk obí­hal kolem Slunce podruhé, rozdrtil spodní půli na kousky a rozprostřel je do velkého nebeského pásu.

Na každou hádanku, o níž jsme se zmínili, odpovídá roz­luštěný Stvořitelský epos. Kromě toho máme také odpověď na otázku, proč jsou světadíly soustředěny na jedné straně zeměkoule a na opačné straně je hluboká prohlubeň (dno Tichého oceánu). Hodně nám napoví také opakované odka­zy na Tiámatiny „vody“. Byla přezdívána vodní příšerou a je jen logické, že těmito vodami byla obdařena také Země jako součást Tiámaty. A vskutku – někteří moderní badatelé popisují Zemi jako „planetu-oceán“ – neboť jako jediná nám známá planeta sluneční soustavy oplývá touto životodár­nou tekutinou.

Shoda s biblickým Starým Zákonem

Tyto kosmologické teorie mohou sice znít objevně a no­vátorsky, avšak pro mudrce a proroky, jejichž slova naplňují Starý zákon, byly dávno známou skutečností. Prorok Izajáš se rozpomínal na „dny dávnověku, za dávných pokole­ní“, kdy „paže“ Hospodinova „skolila obludu, proklála dra­ka, vysušila moře, vody obrovské propastné tůně“ (v angl. originálu „vysušila vody Tehom-Raba“). Autor jednoho z žalmů, nazývaje Boha Hospodina „mým Králem odedávna“, v několika verších shrnuje kosmogonii stvoři­telského eposu: „Svou mocí jsi rozkymácel moře, drakům na vodách roztříštils hlavy.“ Jób vzpomíná, jak tento nebes­ký Bůh také „větru udělil prudkost a vody odměrkou změ­řil… dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu“, a s obdi­vuhodným astronomickým přehledem chválí Boha, který:

...roztáhl sever nad pustotou 
(angl. „v místě Tehom“)
nad nicotou zavěsil zemi...
Svou mocí vzdouvá moře...
svou rozumností Netvora zdolal.
Jeho duch dal nebesům velkolepost,
jeho ruka proklála útočného hada.

Bibliologové nyní uznávají, že hebrejský výraz tehom („propastná tůně“) pochází ze slova Tiámat, že Tehom-Raba znamená „veliká Tiámat“ a že biblické chápání událostí v dávnověku vychází ze sumerských kosmologických epo­sů. Je nutné také zdůraznit, že první a nejvýznačnější z těchto paralel jsou úvodní verše Knihy Genesis o tom, jak se nad vodami tehom (propastné tůně) vznášel duch Boží a jak blesk Boha (podle babylonské verze Marduka) ozářil temnotu vesmíru, když se srazil s Tiámatou a rozčísl ji na Zemi a Rakia (doslova „tepaný náramek“). Tento ne­beský pás (doposud překládaný jako „klenba“) se jmenuje „nebe“.

V Knize Genesis (1,8) výslovně stojí, že právě tento „tepa­ný náramek“, tuto klenbu Bůh nazval nebem (šamaim). Akkadské texty nazývají tento nebeský prostor „tepaným náramkem“ (rakkis) a uvádějí, jak Marduk rozprostřel dol­ní část Tiámaty, spojil oba její konce a vytvořil tak jeden nepřetržitý obrovský kruh. Sumerské zdroje nenechávají nikoho na pochybách, že oním specifickým „nebem“, na roz­díl od obecné teorie oblohy a vesmíru, je pás planetek.

Naše Země a pás planetek, jež vznikly roztržením Tiámaty v rukou nebeského boha, jsou „Zemí a nebem“ v mezopotamských i biblických odkazech.

Když Mardukův severní „vítr“ vytlačil Zemi do její nové vesmírné polohy, přidělil jí vlastní oběžnou dráhu ko­lem Slunce (jež vyústila ve čtvero ročních období) i otáčení kolem své osy (střídání dne a noci). Mezopotamské texty tvrdí, že jedním z Mardukových úkolů po stvoření Země bylo vskutku „určit rok, vymezit počet dnů… stanovit dél­ku dne a noci“. Totožné je i dílo biblického Boha:

I řekl Bůh: 
„Buďte světla na nebeské klenbě, 
aby oddělovala den od noci! 
Budou na znamení časů, dnů a let.“

Moderní badatelé se domnívají, že Země byla těsně po svém vzniku horkou koulí vybuchujících sopek, jež naplňo­valy oblohu oparem a mraky. Když se začala ochlazovat, výpary se měnily ve vodu a proměnily tvář Země v souš a oceány.

Pátá tabulka eposu Enúma eliš, byť značně poškozená, obsahuje navlas stejné vědecké informace. Stvořitelský epos popisuje prýštící lávu jako Tiámatinu „slinu“ a správně řadí tento úkaz před vznik atmosféry, zemských oceánů a světa­dílů. Když „se nakupila mračna plná vody“, začaly vznikat oceány a zdvíhaly se „základy“ Země – její světadíly. Když se začala atmosféra ochlazovat, objevily se „déšť a závoje mlhy“. Mezitím se z „množství slin“ začala utvářet topogra­fie Země.

Opět se přímo nabízí paralela s Biblí:

I řekl Bůh:
„Nahromaďte se vody pod nebem 
Na jedno místo a ukaž se souš!“ 
A stalo se tak.

Země s oceány, světadíly a atmosférou byla nyní zralá pro vznik horstev, řek, potůčků a údolí. V Enúma eliš je celé stvořitelské dílo připsáno bohu Mardukovi:

Položil hlavu Tiámatinu [Zemi] 
a na ní horu navršil.
Pramen otevřel a vytryskl proud.
Otevřel v jejích očích Eufrat a Tigris.
Chřípě jí ucpal, 
ponechav je co zásobárnu vody.
Navršil na jejích ňadrech strmá pohoří
a prorazil mocná zřídla, 
aby spojila se v hojný tok.

V naprosté shodě s moderními objevy kladou Kniha Ge­nesis, Enúma eliš i další obdobné mezopotamské texty po­čátek života na Zemi do vody: byly stvořeny „rozmanité dru­hy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody“ a „okřídlení létavci“. Teprve poté Bůh stvořil „rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a… všelija­kých zeměplazů“. Boží dílo vyvrcholilo stvořením člověka – korunou všeho tvorstva.

Marduk „božskému Měsíci dal vzejít, svěřil mu noc“ jako součást nového nebeského řádu na Zemi

Kdo byl tento nebeský bůh? Ve Stvořitelském eposu se jmenuje ŠEŠ.KI („nebeský bůh, který ochraňuje zemi“). V předchozím textu není o planetě tohoto jména ani zmín­ka; přesto je najednou zde „co klenot její k rozpoznání dnů“. A kdo se skrývá pod slůvkem „její“ – Tiámat, nebo Země?

Zdá se, že Tiámat i Země hrály v sumerských eposech i odkazech na ně zaměnitelnou roli. Země je převtělená Tiá­mat. Měsíc je nazýván „ochráncem“ Země; přesně tak ozna­čovala Tiámat Kingua, svou hlavní oběžnici.

Pozn. redakce: Zdá se, že i tato informace poměrně dobře koresponduje se svědectvím Corey Gooda, který říká zhruba to, že Měsíc i Mars (Maldek) původně byly oběžnicemi Tiámat » Po explozi Tiámat Preadamité (kteří žili na Marsu a Tiámatě) utekli na Měsíc, který je ve skutečností obří kosmickou lodí. Měsíc Preadamitům posloužil jako obrovská záchranná loď, archa, se kterou doletěli na oběžnou dráhu okolo dnešní Země. Dvě soupeřící královské linie Preadamitů později založily pozemskou Atlantidu a jejich potomci podle všeho stále patří mezi skryté vládce planety jménem Země.

Stvořitelský epos výslovně vyčleňuje Kingua z Tiámatiných „nebeských zástupů“, jež byly rozprášeny a vyslány opačným směrem kolem Slunce v podobě komet. Když Mar­duk dokončil první oběh kolem Slunce a vrátil se na dějiště bitvy, určil Kinguovi zcela jiný osud:

A Kingua, jenž nejmocnější byl mezi nimi, 
svázal* a připojil k počtu mrtvých bohů.
Odňal mu tabulku osudů, již neprávem obdržel.

* V angl. verzi „zmenšil a jako boha DUG.GA.E počítal jej“. Pozn. překl.

Marduk tedy Kingua nezničil. Potrestal ho tím, že mu odepřel samostatnou oběžnou dráhu, kterou mu přidělila Tiámat, když se začal zvětšovat. Zmenšený Kingu zůstal sice „bohem“ – planetárním členem naší sluneční soustavy, ale bez vlastní oběžné dráhy se mohl stát opět pouhým měsícem.

Sitchin se domnívá, že když byla Tiámatina horní část vymrštěna na novou oběžnou dráhu (jako nová planeta Země), stáhla Kingua s sebou. Usuzuje tedy, že náš Mě­síc je Kingu, Tiámatina někdejší oběžnice. Kingu, přeměněný v nebeský duggae, byl zbaven životně důležitých prvků – atmosféry, vodstva, radioaktivních lá­tek; scvrkl se a stala se z něj „hromádka bláta bez života“.

Tyto sumerské výrazy dokonale vystihují náš pustý Měsíc bez života, jeho nedávno objevené dějiny i osud, který stihl tento měsíc, jež začal jako KIN.GU („veliký posel“) a skon­čil jako DUG.GA.E („kotel olova“).

L. W. King (v knize The Seven Tablets of Creation) tvrdí, že exis­tují tři fragmenty tabulky s astronomicko-mytologickým tex­tem, podle něhož se bitva mezi Mardukem a Tiámatou ode­hrála trochu jinak, a v několika verších popisuje, jak Marduk odpravil Kingua. „Kingua, jejího manžela, zbraní neválečnou zneškodnil… tabulky osudu od Kingua vzal do rukou svých.“ Další pokus o zredigování a úplný překlad textu, který roku 1923 podnikl B. Landesberger (Archiv für Keilschrift-forschung), dokládá zaměnitelnost jmen Kingu/Ensu/Měsíc.

Takové texty jednak potvrzují náš závěr, že Tiámatin hlav­ní měsíc se stal naším Měsícem, jednak objasňují zjištění NASA o mohutné srážce, „kdy se s Měsícem srazila nebes­ká tělesa o velikosti velkoměst“. Objevy NASA i texty obje­vené L. W. Kingem popisují Měsíc jako „planetu, jež byla zpustošena“.

Na několika pečetních válečcích je znázorněn Marduk, jak v této nebeské bitvě svádí nelítostný boj s nějakou bohyní. Na jednom z nich Marduk vystřeluje šíp blesku na Tiámatu; Kingu, jednoznačně identifikován jako Měsíc, se pokouší bránit Tiámatu, svou stvořitelku (obr. 109).

Tento výtvarný důkaz, že Měsíc a Kingu jsou jedna a ta­táž oběžnice, potvrzuje i etymologie: jméno boha SÍNA, poz­ději spojovaného s Měsícem, je odvozeno od slova SU.EN („bůh pustiny“).

Když se Marduk zbavil Tiámaty a Kingua, opět „prošel nebesy, oblohu si prohlédl“. Tentokrát se jeho pozornost sou­středila na „sídlo Nudimmudovo“ (Neptunovo), aby vyřkl konečný „ortel nad Kakou“, někdejším měsícem Anšara/Saturnu, z nějž se později stal „posel“ k dalším planetám.

Pluto získal „správu nad propastnou tůní“

Epos dále líčí, jak Marduk v jednom ze svých posledních počinů vykázal tohoto nebeského boha „na skryté místo“, dosud neznámou oběžnou dráhu s výhledem do „hlubiny“ (vesmíru), a svěřil mu „správu nad propastnou tůní“. Vzhle­dem k novému postavení byl tento bůh přejmenován na US.MI („ten, kdož ukazuje cestu“) – je to planeta od Slunce nejvzdálenější – náš Pluto.

Podle Stvořitelského eposu se Marduk v jedné chvíli vy­chloubá: „K lepšímu změním bytí bohů, stejně ctěni, avšak ve dvě části rozděleni budou.“

Vskutku tak učinil. Odstranil z nebe prvního partnera Slunce ve stvořitelském díle – Tiámatu. Stvořil Zemi a vy­slal ji na novou oběžnou dráhu blíže ke Slunci. Na nebi „vytepal náramek“ – pás planetek oddělující vnitřní planety od vnějších. Většinu Tiámatiných měsíců přeměnil v kome­ty; její hlavní oběžnici, Kinguovi, vyčlenil oběžnou dráhu kolem Země, čímž jej proměnil v Měsíc. Saturnův měsíc Kaka přesunul jinam a obdařil ho několika svými orbitál­ními vlastnostmi (např. jinou orbitální rovinou); tak vznik­la planeta Pluto.

Na záhady naší sluneční soustavy – oceánské prohlubně na Zemi, zpustošení Měsíce, opačné oběžné dráhy komet, tajuplné jevy Pluta – na to vše nám nabízí dokonalou odpo­věď mezopotamský epos o stvoření v podobě, v jaké se nám jej podařilo rozluštit.

Když tedy Marduk „zbudoval sídlo velkým bohům“, tedy vybudoval stanoviště pro ostatní planety, on sám si zabral „stanoviště Néberu“ [Nibiru?]. Poté „prošel nebesy a prohlédl si“ no­vou sluneční soustavu. Ta nyní sestávala z dvanácti nebes­kých těles, jejichž protějšky bylo dvanáct nejvyšších bož­stev (obr. 110).

-pokračování-