Poslední dobou jsem se věnoval spíše historickým a politickým tématům. Psát o lásce k sobě » a o tom, jak šťastně žít, to se taky nedá do nekonečna. Jednak je to velmi prosté a jednoduché a nezabere to moc místa, jednak těch, kteří chtějí čerpat z dobrodiní změněných přístupů k sobě-samým ve vlastním mikrokosmu, je pramálo.
Pozn. redakce: Těm, kteří zde jsou poprvé, srdečně doporučujeme klíčový text, který popisuje základní fungování lidské psychiky — to co se v nitru lidské bytosti děje ve skutečnosti » Bez této znalosti bude pro vás následující text pravděpodobně nesrozumitelný…
Naprostá většina lidí prostě na to, co je klíčové pro pozvednutí a případné přežití jejich duše i po tomto životě, s prominutím tzv. „nemá náladu“. Jejich ego vládne nad nimi pevnou rukou a osa ego-přední mozek zadržuje a nepouští do jejich vědomí cokoli po linii duch-zadní mozek…
Je to jejich právo, takhle žít. A je to i jejich hlavní problém. Pokud mají za to, že jejich životy touto smrtí končí, je jejich postoj docela rozumný — až na to, že se mýlí » Pokud mají za to, že jejich život bude pokračovat v nebi poté, kdy je tam vyveze „cestovní agentura“ pod vedením Ježíše Krista, je jejich víra chvályhodná — až na to, že tato slepá víra je prokazatelně zavádějící blud »
Nesprávné výchovné přístupy k dětem zakořeněné v této společnosti
Dnes jsem se rozhodl k tématu lidského nitra a přístupu člověka k sobě-samému vrátit. Věnovat se spolu budeme perspektivám mladé generace na pozadí výchovných přístupů nás rodičů a prarodičů. Impulsem k tomu byl televizní pořad zabývající se školstvím v souvislosti s dnes tolik prosazovanou inkluzí.
Nejmenovaný specialista z oboru pedagogiky a ikona „moderního“ přístupu k člověku, Jaroslav Dušek, se společně zamýšleli nad dětskou a obecně lidskou duší a metodami, jak ji nejlépe vychovávat. A hezky si oba pustili pusinky na špacír. Vědeckými a esoterickými termíny se jejich řeč jen hemžila a i já, který se v dané rovině informací také řadu let pohybuji, jsem byl z jejich řečí jelen.
Pánové na obrazovce České televize prostě ze sebe sypali intelektuální obsahy svých niter způsobem, který mě už po pouhých pěti minutách přivedl ke stavu vnitřního zoufalství nad tím, co se jim honí hlavou. To množství zmatečných informací by ostatně udolalo i vola. Je ovšem pravdou, že oni si to užívali.
Nebudu vyvracet mýty, kterými nešťastné diváky České televize krmili. Rovnou vám nabídnu pohled do světa dětství a mládí, jak jsem měl možnost ho poznat za dvacet let své praxe při rekonstrukci psychiky dospělých klientů.
Jak by se to mělo dělat správně
Pokud vám tento vhled do zákulisí toho, čeho byste se při výchově dětí měli vyvarovat a co naopak upřednostnit, bude přínosem, stojí to za to dát si tu práci. Uvědomte si jen, že s těmito informacemi mohou pracovat bohužel jen ti, kteří patří svým podílem ve svém vědomí využívaných energií ducha k egu do horních vrstev jemnohmotných světů.
Můj pohled na potřeby dítěte, tak jak vám ho prezentuji níže /a jinde ve svých textech/, je tedy dán především rozborem příčin psychických problémů dospělých lidí s ohledem na kořeny jejich potíží v dětském věku.
Naši rodiče nám svou neznalostí fungování psychiky člověka připravili celoživotní trable
Analýzou kořenů jejich potíží můžeme dojít k určitým zásadám, které bychom měli dodržovat, nechceme-li působit svým vlastním dětem životní trable, které naši rodiče způsobili nám.
Naši rodiče nám je připravili právě z podcenění a neznalosti psychických pochodů ve vlastním i dětském nitru. Toto podcenění resp. neznalost je dnes v tzv. západním křesťanství normou a je oficiálními křesťanskými církvemi stále prohlubována. Tato neznalost většinově ovlivňuje i celou tzv. západní společnost, která je církvemi formována téměř po 2000 let.
Šílící lidská mysl ve spolupráci s egem jako zvířecí složkou lidské duše zcela zcela přebíjí kvality lidského srdce a táhne tohle lidstvo do hlubin hmoty.
Možná vám to k něčemu bude. Vám, rodičům, zejména maminkám malých, ale i odrostlých dětí, jakož i prarodičům, zejména vám, babičkám, které pomáháte při výchově mladé generace. Pravidla, která by se v rovině výchovy dětí měla dodržovat, jsou opět nesmírně jednoduchá — na rozdíl od „vědeckých“ žvástů, jakož i „duchovních“ přístupů uplatňovaných falešnými „guru“…
Posuďte sami…
Období prenatálního vývoje dítěte je možno rozdělit na dvě části
Začněme od počátku. Začněme oblastí, která naše vědce a „duchovní“ experty obvykle vůbec nezajímá, ale která z pohledu kvality budoucího života člověka je určující a základní. A tou je výchova rodičů budoucích dětí k správnému přístupu k rodičovství a mateřství nejpozději od chvíle početí dítěte.
1. fáze: Od početí do prvních pohybů dítěte v děloze
Období prenatálního vývoje dítěte je možno v zásadě rozdělit na dvě části. Prvním obdobím je období od početí do prvních pohybů dítěte v děloze matky, druhé období začíná právě oněmi prvními pohyby a končí narozením dítěte.
V oné první fázi je lidská duše (která se chystá spojit s právě se vyvíjejícím tělíčkem v lůně matky) v kontaktu s matčinou aurou a vzniká tady základní esenciální vazba mezi matkou a dítětem, která vytváří základ vzájemného vztahu s výhledem na pozdější společný život. O vyvíjejícím se plodu se dá říci, že je v této chvíli jen nádherným zárodkem lidské bytosti zatím prakticky bez vlastního vědomí…
2. fáze: Od prvních pohybů dítěte do narození
…to se mění zhruba v oněch čtyřech a půl měsících v souvislosti se spojením fyzického tělíčka dítěte s jeho vlastní duší, která toto tělo učiní živým — tedy vědomým sebe-sama.
Okamžikem onoho spojení vstupuje do reality tohoto světa ego dítěte v podobě nepatrné jiskřičky, která se ale pak rychle, den za dnem vyvíjí.
Lidské ego dítěte v prenatálu /tedy vědomí těla/ už vnímá vnější podněty z okolí a je skrze duši ve spojení se svým duchem. První velkou ránou je pro tuto vyvíjející se individuální psychiku dítěte odmítavý postoj vlastního ducha vůči němu — ten vzniká v reakci ducha na přísun nízkovibračních energií z okolí těla.
Tento odmítavý postoj a jeho příčiny popisuji podrobně ve svých textech v rubrice Dvě cesty a proto odkazuji zájemce o detaily na ony statě »
Současně ovšem působí na jemnou psychiku budoucího dítěte vlivy z hmotného a jemnohmotného okolí, které se jen málokdy chová optimálním způsobem. Pod těmito negativními vlivy si představme především obvykle nedostatečný tok energie lásky k budoucímu dítěti za strany rodičů — zejména však matky. Duše dítěte sestupuje z určité roviny vibrací jemnohmotných světů do svého pozemského tělíčka a utváří si ho k obrazu svému — a to jak fyzicky, tak psychicky.
Proto právě ty duše, které svým vývojem v mnoha inkarnacích dosáhly v sobě vysoké převahy energií lásky /dvojice duch-zadní mozek/ oproti energiím sobectví /dvojice ego-přední mozek/… proto právě tyto duše již v prenatálním období silně trpí tím, když tok lásky ze strany rodičů a okolí je nedostatečný.
Dítě přicházející z velmi čistých jemnohmotných světů má tedy již v prenatálu potřebu přijímat mnohem více energie lásky ze strany rodičů, než se jim ve skutečnosti dostává. Pokud je objem lásky nižší nebo i podstatně nižší, vyvíjející se psychika dosud nenarozeného dítěte prožívá místo pozitivity lásky negativitu strachu /z nedostatku lásky/ a tato zanechává v jeho psychice šrámy na celý život.
Kořeny všech problémů
Řekněme si pár slov o příčinách tohoto stavu. Například ještě i dnes, v téhle době snadného přístupu k informacím, si spousta těhotných žen neuvědomuje, že dítě, které se v jejím těle vyvíjí, může být nedostatkem projevované lásky do dospělosti trvale poškozeno ve své psychice i těžkými bloky.
Jen se podívejte na to, kolik zejména mladých žen přijímá dítě teprve po narození. Těhotenství vnímají jako nutný proces, který je třeba nějak přetrpět. Vzpomeňte si na nechtěná těhotenství, na matkou prožívanou negativitu v těhotenství kvůli sporům s tchyní, partnerem nebo v práci či jinde…
A to je základní chyba. Pokud žena není trvale vyladěna pozitivně, nemá čas na komunikaci s dítětem, ať již pohlazením /bříška/, citem či myšlenkou /povídáním, těšením se na společný život/, dítě necítí dostatek mateřské lásky, prožívá traumata z nedostatku lásky a přestává důvěřovat světu, do kterého se má zrodit, i lidem, kteří jej obklopují.
Jeho pocity na rovině vědomí těla /ega/ jsou zhruba takové: co já chuděra budu dělat? To jsem ještě v mámině bříšku a už teď mne ani rodiče nemají tak rádi, jak bych potřebovalo! To je hrůza! A co bude, až se narodím do toho světa? Když je to už teď takové, jaké to bude potom? Jak mne ten svět a lidé v něm přijmou?
Strach z nepřijetí světem a lidmi v něm
A tak vzniká typ naprosto základního strachu, který jsem nazval ve své praxi strachem z nepřijetí světem a lidmi v něm. Tento strach je doprovázen i strachem z budoucnosti podle schématu typu: Když to už teď za nic nestojí, jaké to bude později?
Tento strach z nepřijetí je zvláště výrazný v dětství v podobě neschopnosti adaptovat se na změny situace v okolí. Například první dny ve školce, problémy při hledání nových kamarádů při změně školy či bydliště atd.
V dospělosti tento strach v sobě poznáte podle toho, že jste zásadně vyladěni negativně v očekávání, co vám zase ten svět přinese dnes, zítra, pozítří a za týden či za měsíc. A máte-li v sobě toto vyladění, podle zásady, že si svým citem a myšlenkou připravujete do budoucna to, co je u vás vevnitř a co prožíváte, dění v okolním světě vás stále znovu přesvědčuje o tom, že se bát musíte. Život vám znovu a znovu přináší to, co si prožíváním ve svém nitru připravujete.
Kdybych to měl něčemu přirovnat, pak k situaci, kdy člověk postižený strachem z nepřijetí bydlí vedle krematoria a smuteční hudba mu zní v uších ráno, odpoledne i večer, při probouzení i usínání…
Porovnejte si tuto situaci s jiným člověkem, který měl na lásku své matky a rodičů vůbec v prenatálu více štěstí a tento strach u něj se nevyvinul nebo vyvinul mnohem méně. Jemu na pozadí jeho každodenního bytí zní skladba neutrální nebo dokonce veselá a základní nastavení jeho psychiky je podstatně pozitivnější.
Takže tenhle strach z nepřijetí světem a lidmi v něm je pro toho, komu ho rodiče svým přístupem v období prenatálu připraví, skutečně velkou zátěží a pak ho provází celý život. Je možné, že se časem naučíte nasadit si masku, ale ono velké vnitřní napětí jen potlačíte v sobě a ono zanechá na vašem zdraví hluboké stopy.
Pozn.: Dovolte mi malý příklad, kdy poměrně obvyklý přístup rodičů způsobil hluboké celoživotní trauma dítěti, dnes už dospělému člověku, který pak vyhledal moji pomoc… v tom případě si otec přál intenzivně syna… tehdy ještě neexistovaly možnosti zjištění pohlaví dítěte pomocí ultrazvuku a žena, maminka budoucího dítěte, chtěla partnerovi vyhovět a tak se k němu svým očekáváním přidala. Vše se pořizovalo v modrých barvách… a holčička v matčině děloze vnímala, že rodičovská láska, byť nějaká byla, není určena jí, ale tomu, koho rodiče očekávají /tedy nějakému chlapci, kterým ona určitě není!/… a pak paní, ono někdejší dítě, v prenatálu prožívala absenci bezpodmínečné lásky k sobě tak intenzivně, že trpěla ještě ve svých pětapadesáti letech chorobným strachem z lidí a těžkou nechutí chodit kamkoli do společnosti… projevovaly se u ní i známky agarofobie, tedy strachu z otevřeného prostoru /rozuměj strachu ze světa kolem/… nakonec jsme to hravě vyřešili… ale kdo jí vrátí ta léta života prožitá mnohem hůř, než bylo nezbytně nutné? …kdo jí vrátí zdraví hluboce poškozené nekvalitními preparáty předepisovanými jí po léta blbě školenými psychiatry?
Sleduji-li v praxi na životních příbězích svých klientů výskyt strachu z nepřijetí v průběhu jejich života — ze zjištěných a zpětně historií jejich života prověřených dat — je zřejmé, že maxima dosahuje onen strach ve chvíli narození. Souvisí to zřejmě s šokem vědomí ega při přechodu do této reality, v podstatě bez zkušeností, co tento svět a pobyt v něm dětskému vyvíjejícímu egu přinese.
Po narození postupně klesá do šestnácti až čtyřiadvaceti let věku v závislosti na konkrétní situaci člověka… jak se zbavuje závislosti na rodičích, rodině a obvyklém zázemí dětského věku a otevírá své nitro světu kolem sebe. Tento pokles na cca poloviční hodnotu onoho strachu z období zrození je dán zejména prožitím si zkušenosti daného jedince s tím, že je schopen se ve světě a mezi lidmi v něm vlastní silou prosadit a vybojovat si své místo.
Onen strach z nepřijetí však pouze dříme. Propuká znovu v plné síle ve chvílích významných životních změn. Může se jednat o změnu práce, změnu bydliště, vejití do manželství či případný rozvod atd. Propuká znovu plnou silou ve chvíli, kdy se náš člověk musí opět vyrovnávat se změnou světa kolem sebe či s průnikem nových lidí do svého bezprostředního okolí i širšího okolí.
A to bolí! Obvyklou otázkou, které si změnami vyděšené ego klade, je otázka: Jak tu změnu zvládnu? Zvládnu ji vůbec? Co na řekne okolí? Jak teď vypadám? Co si o mně ti lidé myslí? A tohle trauma se táhne hezky dlouho po měsíce či rok nebo dva, než odezní.
Přirozeně tak, jak rozdílné poměry v rodinách ve výchově dítěte vládnou, tak rozdílné jsou dopady psychických bloků získaných při tomto chybném přístupu k osobnosti ještě nenarozeného dítěte. Onen strach tedy může mít lehký nebo těžký průběh a zasahovat do života jedince s různou intenzitou.
Strach z nepřijetí tímto světem a lidmi v něm stojí i u zrodu neschopnosti člověka bránit se energetickému vampýrismu »
Je tedy významným podkladem i pro agarofobii /strach z prostoru, kdy dítě má hrůzu z okolního světa a ta přetrvává do dospělosti/, dále třeba pro sociální fobii /strach z lidí a vyhýbání se lidem/.
Strach ze světa a lidí v okolí vede postiženou osobu, aby se chránila před okolním světem pasívním odevzdáváním svých životních energií na potkání každému, kdo projeví zájem, v představě, že se tím vyhne energetickým útokům na svou osobu. Končí to obvykle totálním vyčerpáním a neschopností žít svůj život v běžném kontaktu s okolím.
Nekazte si zdraví případným vyhledáváním pomoci u tzv. „profesionálů“ z řad psychologů a zejména psychiatrů. Pro ty z vás, kteří jste si jisti tím, že máte podobný problém, mám dobrou zprávu. Tohoto strachu na pozadí svého života se můžete velmi snadno zbavit bez tzv. medikace, která vás prakticky pouze odpojuje od plného prožívání vašeho života a nijak vás neléčí.
Automechanik v bílém plášti se štípačkami vaši psychiku neopraví
Mnoho pravdy je v žertovné definici psychiatrie dnešního typu, kterou jsem kdysi zaslechl. Psychiatr je podle ní v pozici automechanika, za kterým se zastavíte s prosbou, aby vám dal vůz do pořádku, protože svítí kontrolka přehřívání motoru. A vážně se tvářící automechanik v bílém plášti vytáhne z kapsy kleštičky a odštípne drátek zásobující onu žárovku energií, takže přestane svítit.
A doporučí vám, ať pokračujete v jízdě…
Své podvědomí ovšem můžete změnit vlastnoručně. Návod je k dispozici!
Existuje ovšem alternativní metoda, kterou již u mne s úspěchem odzkoušelo mnoho lidí. Je to o energetickém přenastavení vlastního nitra, je to o vymazání starých, v dětství získaných nepříznivých energií v podvědomí řídících váš život. A je to o vložení energií nových, pozitivních. Je to o nahrazení energie strachu energií radostí ve vašem mikrokosmu…
Moje doporučení pro nastávající maminky a tatínky pro období před narozením dítěte tedy zní:
- pokud možno připravit vlastní psychiku optimalizací vnějších hmotných podmínek na fakt, že nás bude za pár měsíců o nejméně jednoho či jednu víc…
- vyloučit předem možnost interrupce, pokud se nejedná o závažné zdravotní důvody… samotná interrupce není sice vraždou na nenarozeném dítěti, jak vám někteří odborníci tvrdí, protože „pozemským člověkem“ se stává plod v matčině děloze teprve spojením s duší ve čtvrtém až pátém měsíci těhotenství… i tak je však nutno interrupci považovat za násilí na duši připravené ke zrození… přirovnal bych interrupci k vypráskání duše dítěte z matčiny aury ven pomocí biče… co vy na to?
- od čtvrtého a půltého měsíce vážně doporučuji brát dítě v lůně matky jako samostatného člena domácnosti, milovaného rovnocenného partnera, který s námi intenzívně prožívá to zlé i to dobré o všedních dnech i víkendech… povídejte si s ním, oslovujte ho s láskou, vysvětlujte mu, proč se vám /a tím pádem i jemu/ děje to či ono… povídejte si s ním, jak ho milujete, jak se na něho těšíte, co vše spolu budete provádět, až se narodí… dejte mu po zjištění pohlaví jméno a používejte ho v povídání s ním co nejčastěji…
- vyvarujte se pokud možno i krátkých jednorázových pádů své psychiky do negativity /strach, úzkost, deprese/… toho dokonale dosáhnete osvojením si skutečné lásky k sobě, která vám při realizaci umožní žít trvale v pozitivitě i vůči různým překvápkům dnešního světa… a takto vybaveni permanentní pozitivitou vytvoříte doma a vůči dítěti zvláště velmi příznivou atmosféru jeho přijetí vlastní láskou, což ho postaví z hlediska jeho života do desetitisíci násobně lepší pozice pro nástup do samostatného života, než když skutečnou lásku k sobě podceníte a nenaučíte-li se jí…
Příště se podíváme na otázky a úskalí výchovy dětí mezi prvním až sedmým rokem věku.
-pokračování-
Další informace: