JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
V této kapitole Sitchinovy knihy lze mnoho částí textu úspěšně zpochybnit – pokusíme se proto problematické pasáže doplnit dalšími zdroji, abychom získali pokud možno co nejobjektivnější pohled.
Dobyvatelská planeta Marduk
PODLE STVOŘITELSKÉHO EPOSU i podle odborných studií o tomto díle (např. Langdonův The Babylonian Epic of Creation) se Marduk, syn Enkiho, někdy kolem r. 2000 před Kristem utkal s Ninurtou, synem Enlilovým, a porazil ho v boji o trůn nejvyššího božstva. Babyloňané později upravili původní Stvořitelský epos sumerský, vymazali z něj všechny zmínky o Ninurtovi i většinu zmínek o Enlilovi a přejmenovali dobyvatelskou planetu na Marduka.
Když byl Marduk povýšen na „krále bohů“ na Zemi, byla mu jako nebeský protějšek přidělena planeta Nefilů, Dvanáctá planeta. Jako „Pán nebeských bohů“ (planet) byl tedy Marduk zároveň i „králem nebes“.
- The Babylonian epic of creation restored from the recently recovered tablets of Assur, Langdon, Stephen, 1876–1937. https://archive.org/embed/babylonianepicof00languoft
Pozn. redakce 1: Jelikož už nyní z mnoha zdrojů máme potvrzeno, že současná masivní manipulace a mystifikace lidstva ve všech oblastech vědění má původ právě v Babylonu, nutí nás výše uvedená událost starověké babylonské cenzury být ve střehu od začátku – především co se týče Mardukových činů. Budeme toto téma i nadále zkoumat. Existuje např. svědectví, které říká že Sitchin musel uzavřít dohodu se světovými mocipány aby vůbec dostal přístup k vykopaným artefaktům. Jinak řečeno, 100% nám neříká vše, co je třeba k úplnému pochopení… a můžeme mít oprávněné podezření, že ONI mocipáni jsou právě ve spojení s tou silou symbolizovanou v Bibli jako drak. Nejvážnější svědectví totiž obsahuje biblické Janovo Zjevení, které opakovaně varuje před Satanem resp. drakem resp. hadem z Babylonu, který skrytě, ze „zákulisí“ vládne Zemi:
A byl svržen veliký drak, ten dávný had, nazývaný Ďábel a Satan, který svádí celý obydlený svět. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním.
Ta šelma, kterou jsem uviděl, byla podobná levhartovi, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu, svůj trůn a velikou pravomoc.
Padl, padl veliký Babylon, který napájel všechny národy vášnivým vínem svého smilstva...
Pozn. redakce 2: Ještě jedno velmi zajímavé spojení s Babylonem lze nalézt přímo v Genesis, tam, kde se popisuje Noeho rodová linie po Potopě. Všimněte si prosím výrazu hrdina, „mocný muž“… To byli potomci synů božích a dcer člověka, „polo-bozi“. Hebrejská Bible je označuje jako gibborim. Odvozený význam tohoto slova jsou „muži velké postavy“, hrdinové, stateční muži. Řecká Septuaginta je označuje jako renominati neboli muže proslulé pověsti… Téma Nefilim a cenzurovanou Knihu Enochovu jsme podrobněji rozebrali zde » Prorok Jeremiáš 51:41 pak výslovně píše o tom Jak se Babylon stal děsivou věcí mezi národy! »
1 Toto je rodopis Noeho synů, Šéma, Cháma a Jefeta. Po Potopě se jim narodili synové: ... 6 Dále synové Chámovi: Kúš, Misrajim, Pút a Kenaan... 8 Kúš pak zplodil Nimroda. On první se stal hrdinou (neboli mocným mužem) na zemi. 9 On byl mocný lovec před Hospodinem; proto se říká: Mocný lovec před Hospodinem jako Nimrod. 10 Počátkem jeho království byl Babylon, Erech, Akad a Kalné v zemi Šineáru. 11 Z této země vyšel do Asýrie, kde postavil Ninive...
Jelikož byl nebeský Marduk popisován jako „zářivé hvězdné těleso“, někteří badatelé se zpočátku domnívali, že „Marduk“ je buďto Polárka, nebo nějaká jiná jasná hvězda viditelná na mezopotamském nebi v době jarní rovnodennosti. Ale Albert Schott (Marduk und sein Stern) i další vědci nezvratně dokázali, že všechny starověké astronomické texty mluvily o Mardukovi jako o členu Sluneční soustavy.
Poněvadž další přídomky popisovaly Marduka jako „veliké nebeské těleso“ a „to, co vše osvěcuje“, objevovala se často teorie, že Marduk byl babylonským bohem Slunce, obdobou egyptského boha Re [Ra?], jejž učenci také pokládali za boha Slunce. Tuto teorii zdánlivě potvrzovaly i pasáže líčící Marduka jako boha, „který přehlíží výšiny dalekých nebes… nosí svatozář, jejíž záře je děsivá a oslepující“. Ale ve stejném textu se dále praví, že „obhlíží země jako Šamaš“ (Slunce). Byl-li Marduk v jistých ohledech podobný Slunci, nemohl jím být.
Jestliže Marduk nebyl Sluncem, kterou planetu tedy představoval?
Popis starověkých astronomických textů neodpovídal ani jedné [obecně známé] planetě. Jistí badatelé, opírajíce své teorie o některé přívlastky, ukazovali na Saturn. Vzhledem k častému popisu Marduka jako zarudlé planety přicházel do úvahy také Mars. Ale texty umísťovaly Marduka do „markas šame“ („do středu nebes“), což většinu badatelů přesvědčilo o tom, že Marduk je planeta Jupiter, umístěná ve středu linie planet:
Merkur Venuše Země Mars ((Jupiter)) Saturn Uran Neptun Pluto
Tato teorie má však jednu vážnou trhlinu. Badatelé, kteří ji vyslovili, totiž současně zastávali názor, že Chaldejci nevěděli o existenci planet za Saturnem. Tito učenci uvádějí Zemi jako planetu, a přitom tvrdí, že Chaldejci pokládali Zemi za plochý střed planetární soustavy. A také vynechávají Měsíc, který Mezopotamci zcela nepochybně počítali mezi „nebeské bohy“. Ztotožnění Dvanácté planety s Jupiterem tedy neobstojí.
Stvořitelský epos přitom jasně říká, že Marduk byl vetřelcem, jenž vtrhl do sluneční soustavy zvenčí; než se srazil s Tiámatou, minul vnější planety (včetně Saturnu a Jupiteru). Sumerové tuto planetu nazvali NÉBERU, „planeta křižovatky“, „planeta přechodů“ a babylonská verze eposu obsahovala následující astronomické informace:
Néberu – nechť pevně drží přechody nebes a země,
tak, že nahoře i dole je nikdo nepřekročí a na něj
každý čekat bude!
Néberu jest jako hvězda, jež na nebi jasně září.
Leží na křižovatce drah a ostatní jen na ni hledí
a takto praví: „Jméno toho, jenž středem moře*
neúnavně přecházel, budiž Néberu**, držitel středu!
* V angl. verzi „středem Tiámaty“. Pozn. překl.
** V angl. verzi „budiž Křižovatka“. Pozn. překl
Tyto řádky přinášejí další a nezvratný důkaz, že po rozdělení ostatních planet do dvou rovnocenných skupin Dvanáctá planeta „středem Tiámaty neúnavně přechází“ – její oběžná dráha ji pořád znovu přivádí na místo nebeské bitvy, kde kdysi bývala Tiámat.
Astronomické texty, jež velice zasvěceně pojednávaly o planetárních obdobích i o seznamech planet v jejich nebeském pořadí, také naznačovaly, že Marduk se objevoval někde mezi Jupiterem a Marsem. Jelikož Sumerové neznali všechny planety, výskyt Dvanácté planety v „ústřední poloze“ potvrzuje naše závěry:
Merkur Venuše Země–Měsíc Mars
((Marduk))
Jupiter Saturn Uran Neptun Pluto
Jestliže se Marduk na své oběžné dráze dostává do míst, kde kdysi pobývala Tiámat, tedy poměrně blízko Země (mezi Mars a Jupiter), proč jsme tuto planetu, jež je údajně velká a jasná, dosud nespatřili?
Podle mezopotamských textů se Marduk na své nebeské pouti dostával do neznámých oblastí nebe a vzdálených končin vesmíru: „skryté taje vědění odhaluje… nejzazší končiny vesmíru zří“. Byl popisován jako „pozorovatel“ všech planet, neboť jeho oběžná (?) dráha (?) mu umožňuje obkroužit všechny ostatní. „Bohů zpevňuje svazek“ (oběžné dráhy), „obruč, jež mohutně obemkla je, dobrodiní zdroj“. Jeho oběžná dráha byla „vznosnější“ a „velkolepější“ než dráhy ostatních planet. Franz Kugler (Sternkunde und Sterndienst in Babylon) proto usoudil, že Marduk je rychle se pohybující hvězdné těleso kroužící po velké eliptické dráze podobně jako kometa.
Taková eliptická dráha, soustředěná kolem Slunce jako středu přitažlivosti, má takzvané apogeum – bod nejvíce vzdálený od Slunce, kde začíná zpáteční let –, a perigeum – bod nejblíže ke Slunci, kde začíná návrat do vesmíru. Zjistili jsme, že v mezopotamských textech jsou s Mardukem skutečně spojované dvě takové „základny“. Podle sumerských textů tato planeta přecházela z AN.UR („nebeské základny“) do E.NUN („božského příbytku“). Stvořitelský epos o Mardukovi praví:
Prošel nebesy, oblohu si prohlédl…
Přeměřil pán podobu Apsú,
velký chrám Ešarra, věrný jeho obraz, zbudoval.
Velký chrám Ešarra, jejž vytvořil, to jsou nebesa…
Jeden „chrám“ tedy jako „věrný jeho obraz“ byl daleko v končinách vesmíru. Druhý takový „příbytek“ si zřídil v „nebesích“, někde uvnitř pásu planetek – mezi Marsem a Jupiterem (obr. 111).
Starověcí Hebrejci, navazujíce na učení svého sumerského [nebo spíše babylonského ?] předka Abraháma z Uru, také spojovali své nejvyšší božstvo s nejvyšší planetou. Podobně jako v mezopotamských textech stojí i v mnohých knihách Starého zákona, že „Hospodin“ má „svůj trůn na nebesích“, odkud „jeho pohled zkoumá planety, jak vznikaly“; nebeský Bůh, jenž – nikým nespatřen –, „v nebi pohybuje se v kruhu“. V Knize Jóbově nalézáme po zevrubném popisu nebeské srážky tyto významné verše, prozrazující, kam se božská planeta ubírala:
Na vodní hladině vykroužil obzor, kde končí světlo i tma.
Neméně jednoznačně popisuje majestátní dráhu planety také jeden z žalmů:
Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou... ...jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli. Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci a nic se neskryje před jeho žárem.
Tato planeta, uznávaná jako veliký nebeský poutník, vystupující do závratných výšek v apogeu a poté „sestupující dolů, sklánějící se k nebesům“ v perigeu, byla znázorňována jako okřídlený kotouč.
Všude tam kde archeologové odkryli starověké památky předo-východních národů, naráželi na znak okřídleného kotouče: dominoval chrámům a palácům, byl vytesaný do skal, vyrytý do pečetních válečků, namalovaný na zdech.
Doprovázel krále i kněze, stál nad jejich trůny, „vznášel se“ nad nimi v bitevních výjevech, byly jím vyzdobeny jejich bojové vozy. Stejný znak zdobil nejrůznější předměty hliněné, kovové, kamenné i dřevěné. Uctívali jej vládci sumerští i akkadští, babylonští i asyrští, panovníci elamští i urartejští, z Mari i z Nuzi, z Mitanni i Kanaánu. Chetitští králové, egyptští faraóni, perští šáhové – ti všichni po dlouhá tisíciletí prohlašovali tento znak (i to, co zastupoval) za nejvyšší (obr. 112).
Ústředním prvkem starověké náboženské víry a astronomie bylo přesvědčení, že Dvanáctá planeta, „planeta bohů“, zůstává uvnitř Sluneční soustavy a že na své velkolepé oběžné dráze se periodicky vrací do blízkosti Země.
Obrázkovým znakem Dvanácté planety, „planety křižovatky“, byl kříž. Tento klínopisný znak, který také znamenal „Anu“ a „božský“, se v semitských jazycích vyvinul v písmeno „tav“ – což znamenalo „znak“.
Pozn. redakce: Jak nám říkají encyklopedie, v počátcích sumerské klínové znaky vycházely z původních, mnohem starších piktogramů, zapisovaných vertikálně do sloupců. Poté se zápis změnil na horizontální (zleva doprava), znaky byly otočeny o 90° a zjednodušeny. Tuto techniku později převzali Akkaďané, Babyloňané a Asyřané, kteří toto písmo upravili a zjednodušili pro svou semitskou akkadštinu jako slabičné. Sumerština není příbuzná s žádným jiným jazykem — a každý může pouvažovat, co to asi znamená 😉 Sumerština je prvním známým psaným jazykem. Používané písmo, zvané klínové, později převzaly další jazyky jako akkadština, ugaritština, ale i chetitština. Nejdříve tedy bylo sumero-akkadské klínové písmo, pak následovala již zjednodušená akkadská verze. V druhém tisíciletí př. n. l. se akkadština štěpí do dvou variant – asyrštiny a babylónštiny. V průběhu 8. století př. n. l. začala být vytlačována aramejštinou.
- https://en.wikipedia.org/wiki/Cuneiform
- https://en.wikipedia.org/wiki/Sumerian_language
- https://en.wikipedia.org/wiki/Akkadian_language
Sitchin pokračuje: Všechny starověké národy pokládaly periodické přibližování Dvanácté planety za znamení neklidu, velkých změn a nových ér. Mezopotamské texty mluvily o periodickém návratu planety jako o očekávané, předvídatelné a pozorovatelné události:
Veliká planeta: Nachová zjevuje se na nebesích, nebe na dvě části rozděluje, zastupuje Néberu.
Velkou část textů popisujících příchod planety tvoří věštecká pojednání o tom, jaký dopad bude mít tato událost na Zemi i lidstvo. R. Campbell Thompson (Reports of the Magicians and Astronomers of Nineveh and Babylon) reprodukoval několik takových textů, jež zaznamenávají pouť planety, „když obkrouží stanoviště Jupitera“ a dorazí na křižovatku, do bodu Néberu:
Ze stanoviště Jupitera když se planeta ubírá na západ, nastane doba klidu a bezpečí. Laskavý mír snese se na zemi. Ze stanoviště Jupitera když planeta rozjasní svou záři, a v obratníku Raka se v Néberu promění, hojností a nadbytkem Akkad bude oplývat, král akkadský posílí svou moc. Néberu když vyvrcholí… země budou žít v bezpečí, králové nepřátelští nepotáhnou do boje, bohům modliteb se dostane, pokorné prosby bozi vyslyší.
Čekalo se však, že blížící se planeta způsobí průtrže mračen a záplavy, neboť její silný gravitační účinek byl již nechvalně známý:
Když Planeta trůnu nebeského rozjasní svou záři, přijdou deště a povodně… Když Néberu do perigea doputuje, bohové sešlou na zemi klid; potíže se vyřeší, nesnáze překonají. Nastanou deště a záplavy.
Mezopotamští učenci i hebrejští proroci označovali dobu, kdy se planeta přiblíží k Zemi a bude ji možné pozorovat pouhým okem, za předzvěst nové éry. Podobu mezopotamských věšteb míru a hojnosti, které budou doprovázet planetu nebeského trůnu, s biblickými proroctvími míru a spravedlnosti, jež zavládnou na zemi v Boží den, nejlépe vystihují slova Izajášova:
I stane se v posledních dnech… On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu.
Na rozdíl od požehnání nové éry, jež vzejde z Božího dne, je samotný den ve Starém zákoně popisován jako čas dešťů, povodní a zemětřesení. Vnímáme-li příslušné biblické pasáže – podobně jako jejich mezopotamské protějšky – jako alegorický popis přeletu velké planety se silnou gravitační silou v blízkosti Země, snadno pochopíme slova Izajášova:
Slyš hluk na horách jakoby početného lidu, slyš hukot království, shromážděných pronárodů: Hospodin zástupů sbírá vojsko k boji. Z daleké země přicházejí, až od končin nebes, přichází Hospodin se zbrojí hrozného hněvu, aby pohubil celou zemi… Nebeské hvězdy a souhvězdí se nezatřpytí svým světlem, slunce se při svém východu zatmí, měsíc svým světlem nezazáří… Otřesu totiž nebesy a země se pohne ze svého místa prchlivostí Hospodina zástupů v den jeho planoucího hněvu.
„Země se rozlomí, země se rozkymácí, země se rozpadne,“ varuje prorok Izajáš. A nejen to – příchod „dne Hospodinova“ dokonce ovlivní i otáčení zemské osy, jak předpovídá prorok Ámos:
V onen den způsobím, je výrok Panovníka Hospodina, že slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne.
„Hle, přichází den Hospodinův!“ zvěstuje prorok Zacharjáš. I on tvrdí, že Země se přestane otáčet kolem své osy – tento úkaz prý bude trvat jeden den:
V onen den nebude světlo, vše vzácné ztuhne mrazem. A nastane den jediný, známý jen Hospodinu, kdy nebude den ani noc; i za večerního času bude světlo.
V den Hospodinův, jak praví Jóel, „budou na nebi i na
zemi divné úkazy… Slunce se zastře tmou a měsíc krví“.
Pozn. redakce: Výše popsané efekty ovšem velmi přesně popisují Sluneční mikronovu – což jsme důkladně analyzovali v souvislosti se svědectvím Corey Gooda zde » Ano, mikronova by způsobila všechny tyto efekty, včetně vlivu na rotaci Země – protože náš vesmír je ve skutečnosti elektro-magnetický – a tato síla je daleko silnější než gravitace!
Mezopotamské texty opěvují jasnou záři planety, kterou prý bylo vidět i ve dne: „za východu slunce uzříš ji, se západem slunce z očí ti zmizí“. Pečetní váleček nalezený v Nippuru zobrazuje skupinu oráčů bázlivě vzhlížejících k Dvanácté planetě (znázorněné znakem kříže) na obloze (obr. 113).
Starověké národy nejenže očekávaly periodický příchod Dvanácté planety, nýbrž také mapovaly její dráhu
Četné biblické pasáže – zejména v Knize Izajášově, Ámosově a Jobově – dávají pohyb nebeského Boha do souvislosti s různými souhvězdími:
„Sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, on udělal* souhvězdí Lva, Oriona i Plejády a souhvězdí jižní.“ Nebo: „Usměvavou tvář ukazuje Býku a Beranu; od Býka přejde ke Střelci.“
Tyto verše popisují planetu, která nejenže se klene na nejvyšším nebi, nýbrž také přichází od jihu a pohybuje se po směru hodinových ručiček – totéž jsme vyvodili z mezopotamských údajů. Jednoznačné je také proroctví Abakukovo:
„Z Témanu** přichází Bůh… země je plná chvalozpěvů… jeho zář je jako svítání***, paprsky mu vycházejí z rukou.“ (standardní překlady)
„The Lord from the south shall come… his glory shall fill the Earth… and Venus shall be as light, its rays of the Lord given.“ (Sitchinův překlad)
* V angl. originálu „arrives at“ – „přichází v“. Pozn. překl.
** V angl. originálu „from the south“ – od jihu. Pozn. překl.
*** V angl. originálu „Venus shall be as light“ – Venuše bude jako světlo. Pozn. překl.
Pozn. redakce: Zde není úplně jasné, kde vzal Sitchin svou verzi překladu Bible… Konkrétně zmínka o jihu by se dala ospravedlnit jen tak, že Téman je jižní oblast Edómu – jak nám vysvětlují poznámky v CSP. Co naopak Sitchin přehlédl a co dokonce perfekně potvrzuje jeho výklad, to je doslovný překlad části s „paprsky z jeho ruky“, který je dle pozn. v CSP tento: „…jsou mu po boku dva rohy z jeho ruky…“ (rohy snad vyjadřují špičaté paprsky ve tvaru rohu jak udává CSP)… “ Tohle totiž fantasticky přesně odpovídá slavnému zobrazení okřídleného disku! Všechny ostatní překlady Bible vypadají zhruba takto:
„3 Bůh přichází z Témanu, Svatý z hory Páranu. Sela. Jeho nádhera přikryla nebesa, jeho chvála naplnila zemi. 4 Jeho zář je jako svítání, paprsky šlehají z jeho ruky, tam se skrývá jeho síla. 5 Před ním jde mor, v jeho stopách táhne nákaza. 6 Zůstane stát a zatřese zemí, pohlédne a národy se chvějí; odvěká pohoří se tříští, dávná návrší klesají, jde dávnou cestou.“ (Český studijní překlad, CSP)
„3 +God came from Teman, And the Holy One from mount Paran. Selah. His glory covereth the heavens, And the earth is full of his praise. 4 And his brightness was as the light; Rays came forth from his hand.“ (Darby)
Z mezopotamských textů, jež se zabývají touto tematikou, je jeden zcela jasný:
Planeta boha Marduka: Když se objeví: Merkur. Když vystoupá třicet stupňů nebeské klenby: Jupiter. Když stojí v místě nebeské bitvy: Néberu.
Jak znázorňuje průvodní schematický nákres podle Sitchina, tyto řádky nenazývají jednoduše Dvanáctou planetu různými jmény (jak se domnívají badatelé); popisují spíše pohyby planety a tři klíčové body, v nichž lze její výskyt pozorovat a zaznamenat ze Země (obr. 114).
Když se tedy Dvanáctá planeta na své oběžné dráze opět začala přibližovat k Zemi, bylo ji možné spatřit poprvé ve chvíli, kdy se dostala do jedné roviny s Merkurem (bod A) – podle našich výpočtů ve 30stupňovém úhlu k pomyslné světové ose perigea Slunce-Země. Když se ještě víc přiblížila k Zemi a na obloze „vystoupala“ o kus dál (přesněji řečeno o 30 stupňů), v bodě B zkřížila oběžnou dráhu Jupitera. Nakonec dorazila na místo nebeské bitvy, do perigea, neboli do místa křižovatky, Néberu, v bodě C. Když pozorovatelé na Zemi nakreslili pomyslnou osu mezi Sluncem, Zemí a perigeem Mardukovy oběžné dráhy, nejprve spatřili Marduka v jedné rovině s Merkurem ve 30stupňovém úhlu (bod A). Marduk poté postoupil o dalších 30 stupňů a v bodě B zkřížil oběžnou dráhu Jupitera.
Poté ve svém perigeu (v bodě C) dorazil Marduk na křižovatku; ocitl se v místě nebeské bitvy, nejblíže k Zemi, a vydal se na další vesmírnou pouť.
Očekávání dne Hospodinova ve starověkých mezopotamských a hebrejských spisech (jež znovu zaznělo v novozákonním očekávání příchodu království nebeského [neboli tzv. Posledního soudu]) tudíž podle Sitchina vycházelo ze skutečného prožitku starověkých národů: z opakovaného spatření „planety království“, vracející se do blízkosti Země.
Její pravidelné objevování se a mizení z dohledu potvrzuje domněnku, že jde o trvalou součást sluneční soustavy. Z tohoto hlediska se tato planeta chová jako mnoho komet. Některé známé komety – například Halleyova kometa, která se k Zemi přiblíží jednou asi za sedmdesát pět let –, mizely z dohledu na tak dlouhou dobu, že astronomové si jen stěží mohli uvědomit, že se dívají na totéž hvězdné těleso. Jiné komety byly spatřeny zatím pouze jedenkrát v dějinách lidstva a má se za to, že doba jejich oběhu přesahuje tisíce let. Např. Kohoutkova kometa, která byla poprvé objevena v březnu 1973, se v lednu 1974 přiblížila na 120 000 000 kilometrů k Zemi a záhy poté zmizela za Sluncem. Astronomové spočítali, že se znovu objeví někdy za 7 500 až 75 000 let.
Obeznámenost lidstva s periodickým výskytem a mizením Dvanácté planety naznačuje, že její orbitální perioda je kratší než vypočtená doba oběhu Kohoutkovy planety. Je-li tomu tak, proč naši astronomové o existenci této planety nevědí? Pravdou je, že za dobu oběhu dokonce o polovinu kratší, než je spodní hranice odhadované doby Kohoutkovy komety, by se Dvanáctá planeta dostala šestkrát dále než Pluto – tedy do vzdálenosti, v níž by taková planeta nebyla viditelná ze Země, neboť by jen stěží (pokud vůbec) odrážela světlo Slunce k Zemi. Známé planety za Saturnem byly vlastně objeveny matematicky, ne pozorováním. Astronomové totiž zjistili, že na oběžné dráhy známých planet patrně působí jiná nebeská tělesa. Právě tak možná astronomové „objeví“ i Dvanáctou planetu. Už se uvažuje o tom, že existuje nějaká „planeta X“, kterou sice nelze spatřit, kterou však lze „vytušit“ v důsledku jejího působení na oběžné dráhy jistých komet.
Pozn. redakce: My dnes máme k dispozici nejnovější výpočty dráhy hypotetické Planet Nine (9) z NASA/CALTECH, jak referuje tento článek » Následující obrázek to ukazuje názorně:
Jak roku 1972 zjistil Joseph L. Brady z laboratoře Lawrence Livermora na Kalifornské univerzitě, nesrovnalosti v oběžné dráze Halleyovy komety možná způsobuje planeta velikosti Jupitera obíhající Slunce jednou za 1 800 let. Při odhadované vzdálenosti 9 a půl miliardy kilometrů by se její přítomnost dala vystopovat pouze matematicky. I když takovou dobu oběhu nelze vyloučit, mezopotamské i biblické zdroje nabízejí pádné důkazy, že doba oběhu Dvanácté planety je 3 600 let. Číslice 3 600 se sumersky psala jako velký kruh. Přívlastek této planety – šar („nejvyšší vládce“) také znamenal „dokonalý kruh“, „dokončený cyklus“. Jeho další význam byl číslice 3 600. A shoda těchto tří výrazů – planeta/oběžná dráha/3 600 – nemohla být pouhou náhodou.
Deset panovníků, kteří na Zemi vládli před potopou
Babylonský kněz, astronom a učenec Béróssos zaznamenal deset panovníků, kteří na zemi vládli před potopou. Jeho spisy shrnul Alexander Polyhistor slovy: „Druhá kniha obsahovala dějiny deseti králů Chaldejců a dobu jejich panování, jež souhrnně trvala sto dvacet šarů neboli čtyři sta třicet dva tisíce let až do doby potopy.“
Aristotelův žák Abydénos také citoval Béróssa a jeho deset králů z doby před potopou, kteří vládli celkem 120 šarů. Upřesnil, že tito panovníci sídlili v mezopotamských městech:
- Traduje se, že prvním králem země byl Alorus… Vládl deset šarů. (Jeden šar se odhaduje na tři tisíce šest set let…)
- Po něm vládl tři šary Alaprus; toho vystřídal Amillarus z města panti-Biblon, který vládl třináct šarů…
- Po něm nastoupil na trůn Ammenon, který vládl dvanáct šarů; byl z města panti-Biblon.
- Potom Megalurus ze stejného místa – osmnáct šarů.
- Po něm vládl deset šarů pastýř Daos…
- Poté vládli další králové, posledním byl Sisithrus; celkem se tedy na trůnu vystřídalo deset králů, kteří dohromady vládli sto dvacet šarů.
Obdobně zaznamenal Béróssovy prehistorické objevy také Apollodóros z Athén: deset vládců panovalo celkem 120 šarů (432 000 let), a vláda každého z nich se také měřila v šarových jednotkách po 3 600 letech. S rozkvětem sumerologie byly „dávné texty“, na něž odkazoval Béróssos, nalezeny a rozluštěny; byly to sumerské listiny králů, tedy deseti panovníků z doby před potopou, kteří vládli na zemi od chvíle, kdy „se z nebes sneslo království“, až do „potopy, jež zaplavila zemi“.
Sumerská listina králů
Jedna sumerská listina králů, označovaná jako text W-B/144, zaznamenává božské vlády v pěti sídlištích neboli „městech“. V prvním městě, Eridu, vládli dva králové. Obě jména jsou v textu uvozena předponou „A“, která znamená „prapředek, praotec“:
- Když se království sneslo s nebes,
království bylo nejprve v Eridu. - A.LU.LIM se stal králem; vládl 28 800 let.
- A.LAL.GAR vládl 36 000 let.
Dva králové tedy vládli 64 800 let. Královský institut se poté přemístil do dalších vládních sídel, kde se panovníci nazývali en, čili „pán“ (a jeden z nich měl božský titul dingir): V Bad-Tibiře - EN.MEN.LU.AN.NA vládl 43 200 let.
- EN.MEN.GAL.AN.NA vládl 28 800 let.
- Božský DU.MU.ZI, Pastýř, vládl 36 000 let.
Tito tři králové tedy vládli 108 000 let.
Listina dále uvádí názvy měst, jež následovaly potom – Larak a Sippar –, a jejich božské vládce; jako poslední uvádí město Šuruppak, kde byl králem člověk s božským rodokmenem. Na fantastické délce jejich panování je nápadné to, že jde bez výjimky o násobky 3 600:
- Alulim – 8 × 3 600 = 28 800
- Alalgar – 10 × 3 600 = 36 000
- Enmenluanna – 12 × 3 600 = 43 200
- Enmengalanna – 8 × 3 600 = 28 800
- Dumuzi – 10 × 3 600 = 36 000
- Ensipazianna – 8 × 3 600 = 28 800
- Enmenduranna – 6 × 3 600 = 21 600
- Ubartutu – 5 × 3 600 = 18 000
Další sumerský text (W-B/62) doplnil listinu králů o Larsu a její dva božské panovníky; doby jejich vlády jsou opět přesnými násobky 3600ročního šaru. Pomocí dalších textů lze vyvodit závěr, že v Sumeru vládlo před potopou skutečně deset králů; každá vláda trvala nějaký násobek šaru; souhrnně vládli 120 šarů – jak zaznamenal Béróssos.
Zde se nabízí závěr, že tato období vládnutí souvisela s dobou oběhu jednoho šaru (3 600 let) planety „Šar“, „Planety Království“; že tedy Alulim vládl po dobu osmi oběhů Dvanácté planety, Alalgar deseti oběhů atd.
Jestliže byli těmito předpotopními panovníky Nefilové, kteří podle Sitchinova názoru přišli na Zemi z Dvanácté planety, pak není divu, že doba jejich „vlády“ na Zemi se vztahuje k době oběhu Dvanácté planety. Takový výkon úřadu nebo-li kralování by tedy trval od chvíle přistání do okamžiku odletu; jakmile přijel z Dvanácté planety jeden velitel, čas předešlého se navršil. Jelikož přistání i odlety musely souviset s přiblížením se Dvanácté planety k Zemi, úřední období příslušných velitelů se mohla měřit pouze podle těchto dob oběhu, tedy šarů.
Jistěže si lze položit otázku, zda Nefilové mohli po přistání na Zemi vládnout domnělých 28 800 nebo 36 000 let. Není divu, že badatelé označují délku těchto vlád jako „legendární“.
Ale co je vlastně rok?
Náš „rok“ je jednoduše doba, za niž Země jednou oběhne kolem Slunce. Jelikož život na Zemi vznikl, když už Země kroužila kolem Slunce, řídí se touto délkou oběžné dráhy. (Dokonce i menší délka oběhu, např. Měsíce, anebo cyklus dne a noci je dost silný na to, aby ovlivňoval téměř veškerý život na Zemi.) Žijeme zkrátka tolik a tolik let, protože naše biologické hodiny jsou nastaveny na určitý počet oběhů Země kolem Slunce.
Je tedy nabíledni, že život na nějaké jiné planetě bude „načasován“ podle jejích cyklů. Kdyby trajektorie Dvanácté planety kolem Slunce měřila tolik, aby jeden oběh trval stejně dlouho jako sto oběhů Země, pak by se jeden rok Nefilů rovnal sto rokům u nás. Kdyby její oběh trval tisíckrát déle než náš, pak by se tisíc zemských let rovnalo pouze jednomu roku u Nefilů.
A co když její oběh kolem Slunce trval 3 600 pozemských let?
Pak by se našich 3 600 let rovnalo pouhému roku v kalendáři Nefilů a tudíž pouhému roku jejich života. Doba kralování, jak ji uvádějí Sumerové i Béróssos, by tudíž nebyla ani „legendární“, ani fantastická – trvala by pět, osm nebo deset let v životě Nefilů.
V předešlých kapitolách jsme se dozvěděli, že směřování lidstva k civilizaci – podpořeno zásahem Nefilů – prošlo třemi etapami, jež následovaly vždy po 3 600 letech: mezolit neboli střední doba kamenná (kolem roku 11 000 př. Kr.), období rozvoje hrnčířství (kolem r. 7400 př. Kr.) a náhlý rozkvět sumerské civilizace (kolem r. 3800 př. Kr.). Je tedy pravděpodobné, že Nefilové pravidelně kontrolovali pokrok lidstva (a pokaždé se rozhodli, že jej podpoří), jelikož se mohli setkat a poradit pokaždé, když se Dvanáctá planeta přiblížila k Zemi.
Pokus o vyjasnění role Nefilim a „synů Božích“ při stvoření člověka
Mnoho badatelů (např. Heinrich Zimmern v The Babylonian and Hebrew Genesis) poukazuje na to, že Starý zákon také obsahuje tradici vladařů z doby před potopou a že rodokmen od Adama po Noema (hrdinu potopy) čítá deset takových vladařů. 6. kapitola Knihy Genesis se v retrospektivě vrací k situaci před potopou a líčí rozčarování Boha nad lidstvem: „Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země.“
1 Když se lidé začali na zemi množit a rodily se jim dcery, 2 synové Boží viděli, že lidské dcery jsou hezké, a brali si za ženy všechny, které si přáli. 3 A Hospodin řekl: Můj duch nebude v člověku přebývat navěky, protože je tělo. Jeho dnů bude sto dvacet let. 4 V oněch dnech byli na zemi Obři (v originále Nefilim) -- a také potom, když synové Boží vcházeli k lidským dcerám a ty jim rodily; to jsou ti dávní hrdinové, věhlasní muži... 7 Hospodin řekl: Vyhladím z povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, vyhladím člověka i zvěř, plazy i nebeské ptactvo, protože lituji, že jsem je učinil. 8 Ale Noe nalezl milost v Hospodinových očích.
Celé generace učenců překládaly poslední verš slovy: „Ať je jeho dnů sto dvacet let“ nebo „A bude dnů jeho sto dvacet let“ v tom smyslu, že Bůh slibuje, že se člověk dožije 120 let. Ale to prostě nedává smysl. Jestliže se text zabývá Božím úmyslem zničit lidstvo, proč by jedním dechem člověku nabízel dlouhý život?
Pozn. redakce 1: Tady se Sitchin nejspíše mýlí, protože veškeré indicie naznačují, že Hospodinovi nejspíše doopravdy došla trpělivost s lidmi a skutečně zkrátil dobu jejich života – pravděpodobně genetickou manipulací, po které moderní genetici nacházejí stopy. Ale Noe podle všeho doopravdy byl vyvolený a genetický dědic „bohů“ » čímž bychom mohli vysvětlit i jeho delší život… Noe zcela konkrétně byl chráněncem Enkiho, který jej chránil před hněvem Enlilovým [= Hospodinovým], který naopak chtěl lidstvo vyhladit – a také se o to pokusil – jednoduše tak, že rozhodl aby lidé nebyli varováni a chráněni před nadcházející kosmickou katastrofou – Sluneční událostí a Potopou. Fakt také je, že i CSP uvádí: „Zdá se, že 120 let určuje dobu zbývající do potopy (srv. 1Pt 3,20)“ Předvídaná Potopa skutečně nastala a Enki zachránil Noeho. A ovšem, dnešní lidé skutečně mají geneticky zkrácenou životnost…
Pozn. redakce 2: Do budoucna si prosím podržme v paměti spojení babylonského Nimroda s oněmi „mocnými“ – viz Genesis 10:8. Tím spojujícím označením je výraz „on [Nimrod] první se stal hrdinou“ (neboli mocným, věhlasným, pověstným mužem). Tento výraz nalézáme už v Genesis 6:4.
Pozn. redakce 3: Pan VK ve své knize „Superkrize“ vysvětluje, že Nefilim nejsou potomci synů Boha a dcer člověka, jak se nesprávně domysleli někteří vykladači Bible. Byla to prý rasa obrů, kteří žili už před stvořením člověka, před stvořením naší bílé pracovní, otrocké rasy, která je v hebrejštině nazývaná Gojim (řecky Goyos). Nephilim prý byla skupina, která se dávno ve starověku vzbouřila proti „bohům“, architektům z hvězd (též Stavitelská rasa), kteří planetu Gaia, tedy Zemi, upravili pro život. Nephilim jsou údajně také ti, kdož jsou zodpovědní za vytvoření lidstva. Hádanka je to hodně zamotaná. Snad by se dala vyřešit tak, že ti „synové Boží co viděli, že lidské dcery jsou hezké, a brali si za ženy všechny, které si přáli“… zkrátka že oni jsou těmi, co žili původně na Marsu a Tiámat a poté jako utečenci uvnitř Měsíce – jak víme ze svědectví Corey Gooda » A podle další doplňující informace z více stran bude třeba do této hádanky započítat i jejich hlavního konkurenta – rasu Reptiliánů – což jsou evidentně oni Draci z Babylonu, před nimiž varuje Zjevení. Komplexnost a zamotanost této hádanky o stvoření člověka by se tedy dala vysvětlit tak, že tyto různé skupiny vytvářely své genetické modifikace biologických těl této pracovní rasy. A tyto skupiny dodnes v zákulisí zápasí o vládu nad touto planetou. Paráda 🙂 Má to jen jeden háček – to my jsme v roli těch otroků a nevolníků 😉
Sitchin pokračuje: Posléze v Bibli zjistíme, že jen co opadnou vody potopy, Noe se dožije mnohem vyššího věku než je údajný limit 120 let, stejně jako jeho potomci: Šém (600), Arpakšád (438), Šelach (433) a tak dál.
Zasazení význačné události do správné časové perspektivy je běžným rysem sumerských a babylonských eposů. Stvořitelský epos začíná slovy Enúma eliš („Když nahoře“). Příběh setkání boha Enlila s bohyní Ninlil je zasazen do doby, „když člověk ještě nebyl stvořen“ atd.
Jazyk i smysl 6. kapitoly Genesis měly sloužit stejnému účelu – zasazení převratných událostí potopy do správné časové perspektivy. První slovo prvního verše 6. kapitoly je „když“. Teď následuje neoficiální Sitchinův překlad Bible:
Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. To bylo v době, když Nefilové* byli na zemi, v těch dnech, ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, lidé Šemu.**
Právě tehdy, za oněch dnů měl být člověk smeten z povrchu zemského potopou. Kdy to přesně bylo?
* Některé překlady uvádí „obrové“, ale původní znění je jednoznačně „Nefilim“, jak snadno najdeme v poznámkách CSP » Pozn. red.
** Podle Bible kralické „muži na slovo vzatí“, podle jiných překladů „mužové pověstní, věhlasní, mocní“. Vůbec není jasné odkud Sitchin bere výraz „lidé Šemu“ – leda by jej používal jako synonymum pro přímé potomky Nefilim, ony mocné, pověstné muže…? Pozn. red.
Třetí verš nám to říká zcela jednoznačně: když Jemu, Bohu, bylo 120 let. Sto dvacet let nikoliv člověka nebo Země, nýbrž počítáno „těmi mocnými“, „lidmi z raket“ – Nefily. A jejich rokem byl šar – 3 600 zemských let. Tento výklad nejenže objasňuje ony matoucí verše 6. kapitoly Genesis, nýbrž také dokazuje, že biblické verše se shodují se sumerskými zdroji: mezi prvním přistáním Nefilů na Zemi a potopou uplynulo 120 šarů, 432 000 pozemských let.
Vyjdeme-li z odhadů, kdy asi k potopě došlo, můžeme určit, že Nefilové přistáli na Zemi poprvé asi před 450 000 lety.
Než se zaměříme na starověké záznamy o cestách Nefilů na Zemi a o jejich přebývání na naší planetě, je třeba si odpovědět na dvě základní otázky:
Mohly se bytosti očividně nepříliš odlišné od nás vyvinout na jiné planetě? Mohly takové bytosti mít před půl milionem let znalosti i schopnosti potřebné k meziplanetárním letům?
První otázka souvisí s ještě zásadnější: Existuje život, jak jej známe, někde mimo naši planetu? Badatelé dnes vědí, že ve vesmíru je nekonečné množství galaxií podobných naší, jež obsahují bezpočet hvězd jako naše Slunce, s astronomickým počtem planet, na nichž lze najít každou myslitelnou kombinaci teploty, atmosféry a chemických prvků umožňujících miliardy šancí pro vznik života.
Zjistili také, že ani náš meziplanetární prostor není prázdný. Ve vesmíru jsou například molekuly vody, patrně zbytky mraků ledových krystalů, jež obalují hvězdy v raných fázích vývoje. Tento objev dává za pravdu opakovaným mezopotamským odkazům na „vody“ Slunce, jež se smísily s vodami Tiámaty.
Pozn. redakce: Tady je opět třeba doplnit nové kosmologické informace, které Sitchin ještě neznal – tento vesmír je především plný plazmy a tekoucích elektrických birkelandových proudů » Čili odkazy na „vody“ Slunce, jež se smísily s vodami Tiámaty“ bychom nejspíše mohli chápat ve smyslu energie… Na tomto místě není od věci zmínit i určitý rozpor se svědectvím C. Gooda, který opakovaně zmiňuje jako původce destrukce Tiamat i katastrofických světových potop Sluneční událost – mikronovu. Tato mikronova totiž může způsobit překlopení magnetických pólů Země a následnou změnu rotace. Goodeho svědectví jsme si v mnoha bodech ověřili » Takže nám teď vzniká dilema – mohla za to planeta Marduk (Nibiru)… nebo Slunce? Mohly to samozřejmě být oba faktory současně – ona mikronova mohla například nějak ovlinit Mardukovu dráhu. Mohli bychom ale uvažovat i o tom, že když v Babylonu zfalšovali sumerský stvořitelský epos, možná přepsali nejen jméno hlavního boha, ale třeba i celý průběh událostí… Má někdo nějaký jiný nápad?
Planeta s hojným výskytem radioaktivních prvků nejenže vyrábí vlastní teplo, nýbrž také vykazuje výraznou sopečnou činnost. Ta vytváří atmosféru. Je-li planeta dostatečně velká, aby vyvíjela silnou gravitaci, udrží si svou atmosféru takřka nekonečně dlouho. Taková atmosféra zase vytváří skleníkový efekt: chrání planetu před chladem vesmíru a zabraňuje unikání tepla planety do vesmíru – stejně jako nás oděv zahřívá tím, že brání unikání tělesného tepla. Ve světle těchto poznatků nabude obraz Dvanácté planety „skvostným jasem oděné“, jak ji líčí starověké texty, víc než jen básnický význam. Vždy se o ní mluvilo jako o zářivé planetě – „nejzářivějším z bohů jest on“ – a byla znázorňována jako těleso, z něhož vycházejí paprsky. Dvanáctá planeta mohla vyrábět vlastní teplo a zadržovat je díky svému atmosférickému plášti (obr. 115).
Vědci také dospěli k nečekanému závěru, že život na vnějších planetách (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) nejenže vzniknout mohl, ale že tam patrně také vznikl. Tyto planety sestávají z lehčích prvků sluneční soustavy, svým chemickým složením se více podobají vesmíru obecně a jejich atmosféra obsahuje množství vodíku, hélia, metanu, čpavku a patrně i neonu a vodních par – tedy všech základních složek potřebných ke vzniku organických molekul.
Ke vzniku života v nám známé podobě je nezbytná voda
Z mezopotamských textů jednoznačně vyplývá, že Dvanáctá planeta oplývala hojností vodstev. V seznamu padesáti jmen planety, který uvádí Stvořitelský epos, figuruje několik názvů poukazujících na hojnost vláhy, jejichž základem je přídomek A.ŠAR („vodní král“, „ten, kdož učinil vodní hladiny“): A.ŠAR.U („vznešený, jasný vodní král“), A.ŠAR.U. LU.DU („vznešený, jasný vodní král, jehož hlubiny oplývají hojností“) a tak dál.
Sumerové nepochybovali o tom, že Dvanáctá planeta je pokrytá zelení a kypí životem; nazývali ji také NAM.TIL. LA.KU – „bůh, jenž udržuje život“. Byl to také „vůdce země… jehož kštice polem je obdělaným, brázdami zdobeným“, „dárce obilí, tvůrce zrna, pán hojnosti a bohatých žní… pozemského napajedla dobrý správce a zachovatel, jenž otevřel prameny a vody hojnosti rozdělil… zavlažovatel nebes a země“, „strážný božích toků“ atd.
Badatelé se dnes shodují v názoru, že život nevznikl na oběžnicích typu Země, na nichž převažují těžké chemické sloučeniny, nýbrž na vnějším okraji sluneční soustavy. Z těchto okrajů sluneční soustavy přibyla do našeho středu Dvanáctá planeta – rudě žhnoucí těleso, vyrábějící a vyzařující vlastní teplo, poskytující z vlastní atmosféry složky potřebné pro onen tajuplný proces vzniku života.
Existuje-li nějaká hádanka, pak je jí výskyt života na Zemi!
Země vznikla asi před 4,5 miliardy let a vědci se domnívají, že již za několik stovek milionů let se na Zemi vyskytovaly jednodušší formy života. To je však příliš brzo. Kromě toho jsou náznaky, že nejstarší a nejjednodušší formy života, staré více než 3 miliardy let, obsahovaly molekuly biologického, nikoli nebiologického původu. Řečeno jinými slovy to znamená, že životu, jenž se objevil na Zemi tak záhy po jejím vzniku, předcházela jiná, ještě starší forma života, že to nebyl výsledek pouhého sloučení neživotných chemických prvků a plynů.
Užaslým vědcům tedy nezbývá než dospět k závěru, že život, který nemohl vzniknout na Zemi tak snadno, ani na Zemi nevznikl. V článku ve vědeckém časopise Icarus (září 1973) vyslovili držitel Nobelovy ceny Francis Crick a dr. Leslie Orgel teorii, že „život na Zemi možná vznikl z drobných organismů z nějaké daleké planety“.
Podnětem k jejich bádání byly známé rozpaky vědeckých kruhů nad tehdejšími teoriemi o vzniku života na Zemi. Proč má veškerý život na Zemi pouze jediný genetický kód? Jestliže život vznikl v jakési prehistorické „polévce“, jak se domnívá většina biologů, měly se přece vyvinout organismy s celou řadou genetických kódů. Jak to, že v enzymatických reakcích nezbytných pro život hraje klíčovou roli prvek tak vzácný, jako je molybden? A proč jsou prvky, jež se na Zemi vyskytují v hojném množství – např. chrom nebo nikl –, pro biochemické reakce tak bezvýznamné?
Pozn. redakce: Je to nepopulární a riskujeme, že budeme označeni za blázny, ale je nutno dodat že hypotéza oné prehistorické „polévky“ (prapolévky) již byla mnoha argumenty vyvrácena… A vůbec celý darwinismus je podvodem, stejně jako kosmologie založená na „temné energii“. Zavádějící teorie jsou lidem podsouvány zcela záměrně. Kým? A proč? I tím se ještě budeme zabývat, jelikož naším cílem je především dozvědět se, jak jsme se tady na Zemi jako lidé vzali… s tím úzce souvisí i otázka toho, kdo a proč brzdí rozvoj člověka ve všech směrech… Již teď ale můžeme uvažovat o tom, že základy skutečně položila ona pradávná „Stavitelská rasa“… V dále Sitchinem uvedené hypotéze je tedy kus pravdy:
Crick a Orgel ve své bizarní teorii vyslovili nejen domněnku, že život na Zemi možná vznikl z organismu z jiné planety, ale že takové „sémě“ bylo úmyslné – že inteligentní bytosti z jiné planety vyslaly „sémě života“ ze své planety na Zemi ve vesmírné lodi s cíleným úmyslem spustit řetězovou reakci vzniku a vývoje života na naší planetě. Ačkoliv tito dva význační vědci neměli k dispozici údaje obsažené v této knize, nebyli daleko od skutečnosti: Na Zemi nebylo vysláno žádné předem naplánované „semeno“; místo toho došlo k vesmírné srážce. Životonosná Dvanáctá planeta spolu se svými měsíci se srazila s Tiámatou a rozčísla ji na dvě části; z jedné vznikla Země. Během této kolize životonosná půda i vzduch Dvanácté planety „oplodnily“ Zemi a obdařily ji nejranějšími biologickými formami života, pro jejichž tak časný výskyt není jiného vysvětlení, domnívá se Sitchin.
Jestliže život na Dvanácté planetě vznikl byť jen o jediné procento dříve než na Zemi, stalo se tak o nějakých 45 milionů let dřív. I při tak nepatrném rozdílu mohly na Dvanácté planetě dávno žít bytosti stejně vyspělé jako člověk, když se na Zemi teprve začali vyskytovat první menší savci. Vzhledem k tomuto dřívějšímu začátku života na Dvanácté planetě je zcela pravděpodobné, že před pouhými 500 000 lety měli její obyvatelé všechny předpoklady k meziplanetárním letům – tvrdí Sitchin.
-pokračování-
