Pokračujeme se zkoumáním starověkých lidských civilizací na Předním východě. Minule jsme skončili u prapodivné záhady, kdy v oblasti probíhal očividný úpadek a pak — náhle, nečekaně a pro naše „vědce“ nevysvětlitelně — se Přední východ stal dějištěm rozkvětu nejvyspělejší civilizace…
Navazujeme na předchozí pokračování knihy Dvanáctá planeta » a ptáme se: Je tedy kolébkou naší civilizace Egypt?
Třebaže se na počátku historických výzkumů tento závěr nabízel jako nejlogičtější, vyvracela jej postupně nalézaná fakta. Řečtí filozofové sice psali o návštěvách Egypta, ale pravěké zdroje vědomostí, o něž se opírali, byly nalezeny jinde. Kultury Egejského moře, jež předznamenaly rozmach starořecké civilizace – minojská na Krétě a mykénská na řecké pevnině –, přinesly důkazy, že nebylo přejato duchovní bohatství Egypta, nýbrž Předního východu.
Hlavními spojovacími články byly tedy Sýrie a Anatolie, a ne Egypt, a právě jejich prostřednictvím Řekové získali přístup k ještě starší civilizaci. Jakmile si vědci uvědomili, že k dórské invazi do Řecka a k invazi Izraelitů do Kanaánu po odchodu z Egypta došlo přibližně v téže době (někdy ve 13. století př. Kr.), ohromeně objevovali stále nové důkazy o společných rysech semitské a helénské civilizace.
Profesor Cyrus H. Gordon (Forgotten Scripts; Evidence for the Minoan Language) otevřel nové pole výzkumu, když prokázal, že raný druh minojského písma, tzv. lineární písmo A, zaznamenává semitský jazyk. Dospěl k závěru, že „formou mají hebrejská a minojská civilizace – na rozdíl od obsahu – pozoruhodně mnoho společného“, a poukázal na to, že název ostrova Kréta, v minojském jazyce Ke-re-ta, je totožný s hebrejským slovem Ke-re-et („opevněné místo“) a má svůj protějšek v semitské báji o králi z Keretu.
Dokonce i starořecká abeceda, z níž je odvozena latinská, pochází z Předního východu. Starořečtí dejepisci sami potvrzují, že jim abecedu přinesl Foiničan jménem Kadmos („Starobylý“); abeceda obsahovala stejný počet písmen ve stejném pořadí jako hebrejština. V době trojských válek to byla jediná řecká abeceda.
Počet písmen zvýšil na šestadvacet básník Simónidés z Keu v 5. století př. Kr. Řecké i latinské písmo, jež tvoří základ celé západní civilizace, bylo převzato z Předního východu; to lze snadno dokázat srovnáním pořadí, jmen, znaků, a dokonce i číselných hodnot původní předovýchodní abecedy s mnohem pozdější starořeckou a ještě mladší latinskou abecedou (obr. 4).
Učenci pochopitelně věděli o řeckých stycích s Předním východem v prvním tisíciletí př. Kr., jež vyvrcholily porážkou Peršanů Alexandrem Makedonským roku 331 př. n. l. Řecké písemnosti poskytují množství informací o Peršanech i jejich vlasti (která přibližně odpovídá území dnešního Íránu).
Postavy z Bible jsou dokazatelně reálné: Perský král Kýros je biblický „Hospodinův pomazaný“ a přijímá příkazy „Hospodina“
Na základě jmen jejich králů – Kýros I. (vládl přibližně v letech 640–600 př. n. l.), Dáreios (vládl v letech 522–486 př. n. l.), Xerxés (vládl od 486 do 465 př. n. l.) – i jmen jejich božstev, jež podle všeho patří do indoevropského jazykového kmene, dospěli badatelé k závěru, že Peršané tvoří část árijského („ušlechtilého“) národa, jenž se koncem druhého tisíciletí př. Kr. vynořil z oblasti poblíž Kaspického moře a rozšířil se směrem na západ do Malé Asie, na východ do Indie a na jih do území, jež Starý zákon nazývá „zemí Médů a Parthů“.
A přece nebylo vše tak jednoduché. Navzdory údajnému cizímu původu těchto nájezdníků je Starý zákon pojímá jako nedílnou součást biblických událostí. Například perský král Kýros je pokládán za jednoho z „Hospodinových pomazaných“ – což je mezi hebrejským Bohem a Nehebrejcem docela neobvyklý vztah.
Podle Knihy Ezdrášovy oznámil Kýros po celém království, že hodlá přestavět chrám v Jeruzalémě, a to na příkaz „Hospodina Boha nebeského“.
Kýros a další králové jeho dynastie se nazývali Achaimenovci, a to podle titulu, jejž přijal zakladatel dynastie Hachámaniš. Nebyl to árijský, nýbrž ryze semitský titul, který znamenal „moudrý muž“. Badatelé dosud nevěnovali dostatečnou pozornost množství stop, jež možná svědčí o společných rysech hebrejského Boha Hospodina s božstvem, jež Achaimenovci titulovali „Moudrý Pán“ a zobrazovali na obloze uprostřed okřídleného kotouče, jak dokazuje Dáreiova královská pečeť (obr. 5).
Hospodin alias Moudrý Pán: Symbol božstva jako okřídleného kotouče je všude-přítomný
Pozn. redakce: I když se tento symbol těžko dá přehlédnout, speciálně na něj upozorňujeme… dobře si jej zapamatujte a zamyslete se nad ním pozorně! Nejen, že je velmi pravděpodobně spojen i s biblickým „Hospodinem“, který je v Genesis nazýván mimo jiné „Jehova Elohim“ v množném čísle, když tvoří člověka… ale je zde také jeho nápadná podobnost s moderními létajícími prostředky… ještě se k němu vrátíme…
Dnes je již prokázáno, že kulturní, náboženské a historické kořeny starověkých Peršanů sahají do ranějších říší – babylonské a asyrské –, jejichž rozmach i pád zaznamenává Starý zákon.
Znaky písma na památkách a pečetích Achaimenovců byly zpočátku pokládány za dekorativní vzory. Engelbert Kampfer, který roku 1686 navštívil hlavní město Persie Persepolis, popsal jejich tvar jako „klínovitý“ a dal tak název celému písmu – klínové. Při luštění nápisů Achaimenovců se zjistilo, že jsou psány stejným písmem jako nápisy na starověkých artefaktech a deskách nalezených v Mezopotámii – v rovinaté i hornaté oblasti ležící mezi řekami Eufrat a Tigris. Paul Émile Botta, kterého roztroušené nálezy zaujaly, zorganizoval roku 1843 první velkou cílenou archeologickou výpravu.
Vybral si lokalitu v severní Mezopotámii, u dnešního Mosulu. Botta byl záhy schopen prokázat, že podle klínových nápisů se naleziště jmenovalo Dúr-Šarrukín (dnešní Chursabád, angl. Khorsabad). Byly to semitské nápisy, v řeči příbuzné hebrejštině, a název znamenal „místo hrazené krále počestného“. Podle učebnic dějepisu je tímto králem Sargon II. (722–705 BC) »
Uprostřed hlavního města asyrského krále Sargona II. stál přepychový královský palác se stěnami zdobenými velkými reliéfy, jež by – seřazeny za sebou – měřily bezmála i dva kilometry. Nad místem i královským palácem se tyčila stupňovitá pyramida zvaná zikkurat; sloužila prý bohům jako „schody do nebe“ (obr. 6).
Architektura místa i velkolepost skulptur svědčily o životě na velké noze. Paláce, chrámy, domy, stáje, sklady, stěny, brány, sloupy, ozdoby, sochy, umělecká díla, věže, hradby, terasy, zahrady – to vše bylo vybudováno za pouhých pět let. Jak uvádí Georges Contenau (La Vie quotidienne Babylone et en Assyrie), „člověku se zatočí hlava, když si představí potenciální sílu říše, která toho dokázala tolik za tak krátkou dobu,“ asi před 3 000 lety.
Angličané, kteří by nepřenesli přes srdce, kdyby je ve výzkumu předstihli Francouzi, spěchali na scénu v osobě sira Austena Henryho Layarda, který si jako místo vykopávek vybral oblast vzdálenou od Chursabádu asi 15 kilometrů po proudu Tigridu. Domorodci ji nazývali Kújundžuk; jak se ukázalo, bylo to asyrské hlavní město Ninive.
Začala ožívat biblická jména a biblické příběhy. Ninive bylo královským hlavním městem Asýrie za vlády jejích posledních tří velkých panovníků: Sancheríba, Asarhaddona a Aššurbanipala. „V čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše vytáhl Sancheríb, král asyrský, proti všem opevněným městům judským a zmocnil se jich,“ praví se v Druhé knize Královské (18, 13); když anděl Hospodinův pobil jeho armádu, „Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam“ (19, 36).
1V dvanáctém roce vlády judského krále Achaza se stal králem nad Izraelem v Samaří Hóšea, syn Élův. Kraloval devět let. 2Páchal to, co je zlé v Hospodinových očích, ovšem ne jako izraelští králové, kteří byl před ním. 3Vytáhl proti němu asyrský král Šalmaneser. Hóšea se stal jeho otrokem a odváděl mu dávky. 4Asyrský král však odhalil Hóšeovo spiknutí, že totiž poslal posly k egyptskému králi Sóovi a neodvedl asyrskému králi dávku jako každý rok. Proto ho asyrský král zadržel a spoutal ho v žaláři. 5Asyrský král táhl celou zemí, přitáhl k Samaří a tři roky ho obléhal. 6V devátém roce Hóšeovy vlády asyrský král Samaří dobyl, odvedl Izraelce do Asýrie a usídlil je v Chalachu, u řeky Chabóru v Gózanu a v městech médských.
9I stalo se ve čtvrtém roce vlády krále Chizkijáše -- to byl sedmý rok vlády izraelského krále Hóšey, syna Élova, že vytáhl asyrský král Šalmaneser proti Samaří a oblehl jej. 10Dobyli ho po třech letech; v šestém roce vlády Chizkijáše, ten byl devátý rok vlády izraelského krále Hóšey, bylo Samaří dobyto. 11Asyrský král odvedl Izraelce do Asýrie a přivedl je do Chalachu a k řece Chabóru v Gózanu a do měst médských, 12protože neuposlechli Hospodina, svého Boha, ale přestoupili jeho smlouvu a všechno, co přikázal Mojžíš, otrok Hospodinův, neposlouchali a neplnili to. 13Ve čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše vytáhl asyrský král Sancheríb proti všem opevněným judským městům a zmocnil se jich. 14Judský král Chizkijáš vzkázal asyrskému králi do Lakíše: Prohřešil jsem se. Odvrať se ode mě a cokoli na mě vložíš, ponesu. Asyrský král judskému králi Chizkijášovi uložil tři sta talentů stříbra a třicet talentů zlata.
V pahorcích, na nichž Sancheríb a Aššurbanipal nechali vystavět Ninive, byly odkryty paláce, chrámy a umělecká díla, jež převyšovala stavby Sargonovy. V místech, kde jsou podle názoru odborníků ukryty zbytky Asarhaddonových paláců, nelze provádět výkopy, neboť na nich dnes stojí muslimská mešita, vztyčená nad předpokládaným pohřebištěm proroka Jonáše, jejž spolkla velryba, když odmítl donést Jahvovo poselství do Ninive.
Layard se ve starořeckých písemnostech dočetl, že jeden důstojník v armádě Alexandra Velikého viděl „místo s pyramidami a zbytky pradávného města“ – tedy města, jež bylo pohřbeno již v Alexandrově době! Layard je také odkryl a ukázalo se, že jde o Nimrúd, vojenské středisko Asýrie. Právě zde si Salmanassar II. nechal vztyčit obelisk, na němž jsou vytesány záznamy o jeho úspěšných vojenských taženích. Na obelisku, dnes vystaveném v Britském muzeu, se mezi králi, kteří byli nuceni vzdát mu hold, uvádí také „Jehú, syn Omrího, krále izraelského“.
Opět se shodují mezopotamské nápisy s biblickými texty. Asyriology – jak se začalo říkat vědcům zkoumajícím Asýrii – ohromily množící se archeologické nálezy, jež podpíraly biblické příběhy hmatatelnými důkazy; obrátili tedy pozornost na desátou kapitolu Knihy Genesis, kde je Nimrod – „bohatýrský lovec před Hospodinem“, jenž „se stal na zemi prvním bohatýrem“ –, označen za zakladatele všech království Mezopotámie.
Skuteční potomci biblického Noeho: Sargon Akkadský je biblický Nimrod
8 Kúš pak zplodil Nimroda. On první se stal hrdinou na zemi. 9 On byl mocný lovec před Hospodinem; proto se říká: Mocný lovec před Hospodinem jako Nimrod. 10 Počátkem jeho království byl Babylon, Erech, Akad a Kalné v zemi Šineáru. 11 Z této země vyšel do Asýrie, kde postavil Ninive i Rechobótír a Kelach 12 a Resen mezi Ninivem a Kelachem – to je velké město. (Genesis 10 CSP)
Mezi Ninive a Nimrúdem skutečně ležely pahorky, jež domorodci přezdívali „Kalách“. Když se zde v letech 1903 až 1914 pod vedením W. Andraeho uskutečnily rozsáhlé vykopávky, byly objeveny zbytky Aššuru, asyrského náboženského střediska a prvního hlavního města říše.
Ze všech asyrských měst zmiňovaných v bibli zbývá najít už jen Resen. To slovo znamená „koňská uzda“; je tedy možné, že tam byly umístěny královské stáje. Přibližně ve stejné době, kdy probíhaly vykopávky v Aššuru, dokončovala skupina archeologů pod vedením R. Koldeweye vykopávky Babylonu, biblického Bábelu – rozsáhlého města plného paláců, chrámů, visutých zahrad i neodmyslitelných zikkuratů. Netrvalo dlouho a artefakty a nápisy vydaly svědectví o dějinách dvou soupeřících říší Mezopotámie – Babylonie na jihu a Asýrie na severu.
-pokračování-
Další informace
Achaimenovská říše (neboli stará perská říše) vytvořená výboji Kýra Velikého (559–530 př. n. l.) a jeho syna Kambýsa (530–522) je tradičně považována za stát, završující rané období vývoje politické organizace na Předním východě. Na místě médské, lýdské, babylónské a egyptské říše se objevil jeden mocný celek, slučující v sobě řadu odlišných tradic, etnických jednotek, náboženských zvyklostí. V roce 486, když umíral třetí achaimenovský panovník Dareios I., náležela k říši část Balkánu a Střední Asie, celá Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt a Mezopotámie a konečně íránské kraje až k hranicím Indie. Tento rozlehlý stát byl od sklonku 6. století rozdělen na územní jednotky spravované místodržiteli (tzv. satrapy), kteří si vydržovali vlastní dvůr a byli odpovědni pouze králi. Na některých místech ponechali Peršané moc v rukou lokálních dynastií, takže o jednotě správy nemůže být ani řeči.
Říše neměla jediné hlavní město, i když Persepolis založená Dareiem I. plnila funkci jakéhosi administrativního centra monarchie. Značný význam si i nadále podržely Súsy (bývalé hlavní město Elamu), Pasargady (jejichž obvod vytyčil Kýros Veliký), Ekbatana (bývalé hlavní město médské říše) i starý Babylón. Jako řeč úřadů a správy se prosadila aramejština, nápisy na budovách a skalních stěnách bývaly psány staropersky, akkadsky a elamsky.
Seznam babylonských králů zahrnuje všechny vládce Babylónu, respektive Babylonie, od nejasných počátků říše až do jejího pádu v roce 539 př. n. l. Momentálně je známa datace až od 2. dynastie — kassitské, vládnoucí v letech 1570–1225 př. n. l.
Seznam asyrských králů zahrnuje všechny vladaře Asýrie od nejasných počátků (cca 2250–2100 př. n. l.) až do zhroucení asyrské říše v závěru 7. století př. n. l.
Sumerský královský seznam je starověký text v sumerštině. Jedná se o výpis sumerských králů, a to jak ze sumerských, tak i z cizích dynastií. Později prakticky podle tohoto vzoru vznikl i Seznam babylonských králů a Seznam asyrských králů. Sumerové věřili, že královský seznam pochází od bohů.
Enúma eliš („Když nahoře“) je jeden z nejdůležitějších a nejsložitějších akkadských mýtů. Je to prakticky jediný ucelený výklad tehdejší kosmogonie. Původní jméno je neznámé, spis dostal název podle prvních slov.
Mýtus obsahuje sedm zpěvů, které mají dohromady zhruba 1100 veršů. Vychází ze sumerských mýtů, ale používá i různé akkadské prameny, místy je patrné ovlivnění Semity. Cílem tohoto díla je vysvětlit povýšení Marduka na hlavního boha. Doba vzniku tohoto mýtu není zcela jasná, datace bývá uváděna mezi 18.–7. stol. př. n. l., nejpravděpodobnější se zdá, že vznikl v době vlády Nabukadnezara I. tj. 1125–1104 př. n. l., za jeho vlády byl i Marduk prohlášen nejvyšším bohem.
It was recovered by Austen Henry Layard in 1849 (in fragmentary form) in the ruined Library of Ashurbanipal at Nineveh (Mosul, Iraq)…
Discoveries in the ruins of Nineveh and Babylon; with travels in Armenia, Kurdistan and the desert: being the result of a second expedition undertaken for the Trustees of the British Museum
by Layard, Austen Henry, Sir, 1817–1894
Austen Henry Layard and the early exploration of Nimrud