V našem zkoumání starověké historie jsme si minule ukázali jak vědce zkoumající Asýrii ohromily množící se archeologické nálezy, jež podpíraly biblické příběhy Knihy Genesis hmatatelnými důkazy »

---

Navzájem soupeřící Babylonie a Asýrie s téměř shodnými kulturami vznikly kolem roku 1900 př.n.l.

Netrvalo dlouho a artefakty a nápisy vydaly svědectví o dějinách dvou soupeřících říší Mezopotámie – Babylonie na jihu a Asýrie na severu. Obě říše, jež vznikly kolem roku 1900 př. Kr., spolu rostly i upadaly, bojovaly proti sobě i žily vedle sebe v míru, a vytvořily tak vyspělou civilizaci, která trvala přibližně 1 500 let.

Aššur a Ninive nakonec dobyli a zničili Babyloňané v letech 614 a 612 př. Kr. Jak předpověděli bibličtí proroci, neslavně skončil i samotný Babylon, když jej roku 539 př. Kr. dobyl Kýros z dynastie Achaimenovců.

Ačkoliv mezi Asyřany a Babyloňany panovala po celou dobu jejich existence řevnivost, jen těžko bychom mezi jejich kulturami nalezli podstatné rozdíly. Asyřané sice nazývali své hlavní božstvo Aššur („vševidoucí“) a Babyloňané vzývali Marduka („syna čistého pahorku“), jinak si však byli oba bozi k nerozeznání podobní.

Mnoho světových muzeí se mezi svými nejcennějšími exponáty pyšní slavnostními branami, okřídlenými býky, basreliéfy, válečnými vozy, nářadím, nádobím, šperky, sochami a dalšími předměty zhotovenými z nejrozmanitějších materiálů, jež byly vykopány v nalezištích Asýrie a Babylonie.

Obrovský poklad Babylonie a Asýrie: Tisíce a tisíce klínopisných zápisů

Ale skutečnými poklady těchto království byly jejich písemné záznamy: tisíce a tisíce klínopisných zápisů – kosmologická pojednání, epické básně, životopisy králů, chrámové záznamy, obchodní smlouvy, oddací listy a záznamy o rozvodu, astronomické tabulky, astrologické předpovědi, matematické vzorce, zeměpisné katalogy, mluvnická a slohová cvičení, a v neposlední řadě také texty zabývající se jmény, genealogií, přídomky, skutky, pravomocemi i povinnostmi bohů.

Akkadština – první známý semitský jazyk

Společnou řečí, jež tvořila kulturní, historické a náboženské pouto Asýrie a Babylonie, byla akkadština – první známý semitský jazyk, předchůdce příbuzné hebrejštiny, aramejštiny, řeči Foiničanů i Kahanců. Ale ani Asyřané, ani Babyloňané si nečinili nárok, že jazyk či písmo vynalezli oni; naopak, na mnoha deskách je připsáno, že jsou opisem starších originálů.

Kdo tedy vymyslel klínové písmo a vyvinul tento jazyk, jeho přesnou mluvnici i bohatý slovník? Kdo napsal ony „starší originály“? A proč nazývali Asyřané i Babyloňané tuto řeč „akkadština“?

Zaměřme opět pozornost na Knihu Genesis: „Počátkem jeho království byl Babylon, Erek, Akad.“

Akkad – že by tedy opravdu existovalo takové královské hlavní město, ještě před Babylonem a Ninive?

Nálezy v Mezopotámii poskytují nezvratné důkazy o tom, že kdysi dávno skutečně existovalo království jménem Akkad, založené mnohem starším panovníkem, který se tituloval šarrukín („spravedlivý vládce“). Ve svých záznamech uváděl, že jeho říše se z milosti boha Enlila rozkládá od Dolního moře (Perského zálivu) po Horní moře (pravděpodobně Středozemní). Chlubil se, že „v docích Akkadu kotvily lodi“ z dalekých zemí.

Akkad — mezopotamská říše ve třetím tisíciletí před Kristem

Učencům šla hlava kolem: narazili na mezopotamskou říši ve třetím tisíciletí před Kristem! Udělali tak velký skok zpět asi o 2 000 let od asyrského Sargona z Dúr-Šarrukénu k Sargonovi Akkadskému. A přece: archeologické vykopávky odkryly literaturu a umění, vědu a politiku, obchod a komunikace – tedy plně rozvinutou civilizaci, která vzkvétala dávno před vznikem Babylonie a Asýrie.

Navíc to byl zřejmě předchůdce a zdroj pozdějších mezopotamských civilizací: Asýrie a Babylonie byly pouhými výhonky na akkadském kmeni. Záhadu tak ranné mezopotamské civilizace ještě umocnil nález písemností zaznamenávajících úspěchy a rodokmen Sargona Akkadského.

Uvádělo se v nich, že jeho plný titul zní „král Akkadu, král Kiše“; než prý nastoupil na trůn, byl rádcem „panovníků Kiše“. Vědci si tedy položili otázku, zda neexistovalo ještě ranější království, které předcházelo akkadskému právě v Kiši. Opět nabyly na významu biblické verše: Kúš pak zplodil Nimroda; ten se stal na zemi prvním bohatýrem…

Skuteční potomci biblického Noeho: Sargon Akkadský je biblický Nimrod

8 Kúš pak zplodil Nimroda. On první se stal hrdinou na zemi. 9 On byl mocný lovec před Hospodinem; proto se říká: Mocný lovec před Hospodinem jako Nimrod. 10 Počátkem jeho království byl Babylon, Erech, Akad a Kalné v zemi Šineáru. 11 Z této země vyšel do Asýrie, kde postavil Ninive i Rechobótír a Kelach 12 a Resen mezi Ninivem a Kelachem – to je velké město. (Genesis 10 CSP)

• https://www.bible.com/en-GB/bible/509/gen.10.8-12

Počátkem jeho království byl Babylón, Erek, Akad a Kalné v zemi Šineáru… Mnoho badatelů vyslovilo domněnku, že Sargon Akkadský je oním biblickým Nimrodem. Zaměníme-li v uvedeném biblickém citátu „Kuš“ za „Kiš“, mohlo by být, že Nimrodovi skutečně předcházel Kiš, jak tvrdí Sargon.

Učenci poté začali přijímat doslova zbytek jeho záznamu: „Dobyl Uruk a zbořil jeho zdi… zvítězil v bitvě s obyvateli Uru… porazil celé území od Lagaše až k moři.“ Nebyl biblický Erek (Erech) totožný s Urukem ze Sargonových zápisů?

Když bylo odkryto naleziště zvané dnes Varka (Warka), zjistilo se, že je tomu přesně tak. Ur, o němž se zmiňoval Sargon, nebyl ničím jiným než biblickým Urem, mezopotamským rodištěm Abrahámovým. Archeologické objevy tedy znovu potvrdily správnost biblických záznamů, a nejen to: ukázalo se, že v Mezopotámii musela existovat království a civilizace dokonce ještě před třetím tisíciletím př. Kr.

Zbývala jediná otázka: jak daleko musíme ještě zajít, abychom objevili vskutku první civilizované království? Klíčem k rozluštění této záhady se stal další jazyk. Vědci si záhy uvědomili, že svůj význam mají nejen hebrejská a starozákonní jména, nýbrž také názvy v celém starověkém Předním východě. Všechna akkadská, babylonská a asyrská jména osob a míst něco znamenala.

Záhadná řeč, ve které jsou uváděna jména panovníků před Sargonem Akkadským alias biblickým Nimrodem

Zato jména panovníků před Sargonem Akkadským nedávala smysl: král, na jehož dvoře byl Sargon rádcem, se jmenoval Urzababa, král, který vládl v Ereku, se jmenoval Lugalzagesi atd. V přednášce před Královskou asijskou společností roku 1853 poukázal sir Henry Rawlinson na to, že ta jména nejsou ani semitská, ani indoevropská; naopak, zdálo se mu, že „nepatří k žádné známé skupině jazyků i národů“.

Ale pokud měla jména nějaký význam, co to bylo za záhadnou řeč, v níž něco znamenala? Vědci se opět zaměřili na akkadské zápisy. Akkadský klínopis byl v podstatě slabičný: každý znak zastupoval celou slabiku (ab, ba, bat atd.) Přesto se v písmu hojně využívalo znaků, jež nebyly fonetickými slabikami, nýbrž měly význam: „bůh“, „město“, „země“, „život“, „vysoký“ apod.

Pro tento jev bylo jediné možné vysvětlení: tyto znaky byly pozůstatky staršího písma, a to obrázkového. Akkadštině musela tedy předcházet jiná řeč, jejíž písemná forma se podobala egyptským hieroglyfům. Záhy bylo zřejmé, že jde o starší jazyk, nikoliv jen o starší druh písma.

Vědci zjistili, že akkadské nápisy a texty v hojné míře využívaly slov přejatých – tedy slov vypůjčených v původní podobě i v původním významu z jiného jazyka. Týkalo se to zejména vědecké a odborné terminologie, a také vyprávění o bozích a nebesích.

Jedním z největších nalezišť akkadských textů byly trosky knihovny, kterou v Ninive založil Aššurbanipal. Layard s kolegy odvezli z nalezišť na 25 000 desek, z nichž mnohé označili starověcí písaři jako kopie „pradávných textů“. Skupina 23 desek končila prohlášením: „23. deska: jazyk Sumeru nezměněn.“ Jiný text obsahoval záhadné prohlášení samotného Aššurbanipala: Bůh písařů obdařil mne schopností naučit se jeho umění. Byl jsem zasvěcen do tajů psaní. Umím dokonce číst složité desky v sumerštině. Rozumím záhadným slovům na kamenných rytinách ze dnů před potopou.

Aššurbanipalovo tvrzení, že umí přečíst složité desky v „šumerštině“ a rozumí slovům napsaným na deskách pocházejících „ze dnů před potopou“, celou záhadu ještě prohloubilo. Ale v lednu 1869 navrhl Jules Oppert Francouzské numismatické a archeologické společnosti, aby byla uznána existence predakkadského jazyka a národa. Poukázal na to, že nejstarší mezopotamští panovníci proklamovali právoplatnost svého úřadu titulem „král sumerský a akkadský“, a navrhl, aby se tento národ jmenoval „Sumerové“ a jejich země „Sumer“.

Až na chybnou výslovnost jména, která se však ujala – měl to být správně Šumer, nikoliv Sumer –, měl Oppert pravdu. Sumer nebyl tajem opředenou, neznámou zemí, nýbrž púvodním názvem pro jižní Mezopotámii, přesně tak, jak jasně stojí ve Starém zákoně: královská města Babylon, Akkad a Erek byla v „zemi Šineár“ (Šineár byl biblický název pro Šumer).

První psaný lidský jazyk – sumerština

Jakmile vědci přijali tyto závěry, otevřela se stavidla. Akkadské odkazy na „pradávné texty“ najednou dávaly smysl a vědcům záhy došlo, že desky s dlouhými sloupci slov jsou ve skutečnosti akkadsko-sumerské lexikony a slovníky, vypracované Asyřany a Babyloňany pro jejich vlastní studium prvního psaného jazyka – sumerštiny. Bez těchto slovníků z dávných dob bychom nebyli schopni porozumět sumerským textům. S jejich pomocí se nám však otevřel ohromný literární a kulturní poklad.

Ukázalo se také, že sumerské písmo bylo původně obrázkové a rylo se do kamene ve svislých sloupcích; později se začalo psát vodorovně a ještě později bylo upraveno pro klínopisné záznamy na měkké hliněné tabulky, jež přejali Akkaďané, Babyloňané, Asyřané a další starověké národy Předního východu (obr. 7).

Rozluštění sumerského jazyka a písma, jakož i zjištění, že Sumerové a jejich kultura byli pramenem akkadsko-babylonsko-asyrských duchovních hodnot, podnítily intenzivní archeologické úsilí v jižní Mezopotámii. Množství důkazů nyní svědčilo o tom, že vše začalo právě tam.

První rozsáhlé vykopávky sumerského naleziště zahájili roku 1877 francouzští archeologové; bezpočet významných artefaktů vedl k tomu, že další skupiny archeologů tam pracovaly až do roku 1933, aniž práci dokončily. Ukázalo se, že naleziště, jež domorodci přezdívali Tello („mohyla“, „pahorek“), je jedním z prvních sumerských měst, oním Lagašem, jehož dobytím se vychloubal Sargon Akkadský.

Panovníci tohoto vpravdě královského města nesli tentýž titul, který přejal i Sargon – až na to, že byl v sumerském jazyce: EN.SI („spravedlivý kníže“). Jejich dynastie započala kolem roku 2900 př. Kr. a trvala téměř 650 let. Za tu dobu se na panovnickém trůně v Lagaši vystřídalo bez přerušení třiačtyřicet ensiů. Byla pečlivě zaznamenána jejich jména, rodokmeny i délka jejich vlády.

Tyto záznamy poskytly velké množství informací. Prosby adresované bohům, „aby výhonky obilí dozrály pro sklizeň… aby se ze zavlažovaných rostlin urodilo hodně obilí“, svědčí o zemědělství a melioračních pracích. Číše popsaná „správcem sýpky“ na počest nějaké bohyně naznačuje, že obilí bylo uskladňováno, měřeno a směňováno (obr. 8).

Ensi jménem Eannatum zanechal po sobě nápis na hliněné cihle, z něhož vyplývá, že tito sumerští vladaři se mohli ujmout trůnu pouze se souhlasem bohů. Také zaznamenal dobytí jiného města, z čehož vyplývá existence dalších městských států v Sumeru na počátku třetího tisíciletí př. Kr.

-pokračování-

---