Můžete spolu s námi pouvažovat nad tím, kdo to asi byl ten biblický Hospodin a PROČ lidem zatrhnul lety do kosmu? A to tak, že zabránil stavbě tzv. Babylonské věže, alias odpalovacího zařízení pro rakety… To vše jsme si podrobněji popsali v předchozí části textu.
Epos o Gilgamešovi (a Uta-napištimovi)
Marné smrtelníkovo hledání stromu života je námětem jednoho z nejdelších a nejkrásnějších eposů, jež lidské kultuře odkázala sumerská civilizace. Tento dojemný příběh, který badatelé nazvali „Epos o Gilgamešovi“, vypráví o uruckém vládci, kterého zplodil smrtelný otec s božskou matkou. Gilgameš byl tedy „ze dvou třetin bůh a člověk z jedné“; právě to v něm vzbudilo touhu najít cestu, jak uniknout pomíjejícnosti, jež byla osudem smrtelníků.
Gilgameš věděl, že jeden z jeho předků – Uta-napištim, hrdina potopy – unikl smrti, když ho spolu s jeho chotí přijali do nebeského příbytku. Gilgameš se proto rozhodl, že ho vyhledá a získá od něj tajemství věčného života.
Vybídla ho k tomu i událost, kterou si vyložil jako pozvání od Ana. Když čteme verše, v nichž Gilgameš tuto událost popisuje matce, bohyni Ninsuně, zdá se nám, jako by popisoval pád vyhořelého stupně rakety na zem:
Matko má, za noci bujaře jsem se procházel mezi muži. Na nebi mnoho hvězd rozseto bylo. Jak souhvězdí Anovo padalo to na mne. Chtěl jsem to zvednout, však těžké to bylo pro mě, chtěl jsem to odstrčit, nemohl jsem s tím pohnout! Urucká země stanula u něho, celá země se shromáždila k němu, lidé se k němu tlačí. Muži se kolem něho kupí a jak slabému děcku líbají mu nohy. Opřel jsem se čelem, ostatní mne podepřeli. Zvedl jsem jej. K tvým nohám jsem jej položil.
Výklad události Gilgamešovou matkou je na poškozené tabulce, a je tudíž nejasný. Ale Gilgameše patrně podnítil pohled na padající předmět – „souhvězdí Anovo“ – k tomu, aby se vydal na dobrodružnou výpravu. V úvodu celého eposu říká starověký vypravěč o Gilgamešovi, že „byl nadán moudrostí a znalostí všech věcí“:
On tajemství zřel, odhalil skryté a přinesl zvěst o tom, co před potopou bylo. Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl a všechny útrapy vryl v kamennou stélu.
Onou „dalekou cestou“, na kterou se Gilgameš vypravil, Dyla cesta do příbytku bohů; doprovázel ho na ní jeho přítel Enkidu. Cílem byla země Dilmun, neboť tam si mohl Gilgameš postavit šem. Jak se dalo čekat, současné překlady uvádějí „jméno“ všude tam, kde se ve starověkých textech objevuje sumerské mu nebo akkadské šumu; my tam však místo „jména“ dosadíme šem a hned nám vytane skutečný význam tohoto slova – „vzdušné vozidlo“.
Vládce Gilgameš do země Tilmun rozhodl se vydat. K Enkiduovi praví: „Ó, Enkidu... Vstoupím do země té, šem svůj vztyčím, v místech, kdy šemy vztyčeny byly, já svůj šem chci vztyčit!“ *
Uruckým starším ani bohům, s nimiž se Gilgameš radí, se nepodaří rozmluvit mu jeho plány; a tak ho alespoň nabádají, aby nejdříve získal souhlas i pomoc Uta/Šamaše, vládce v končinách, do nichž se Gilgameš vydává: „Nechť Šamaš… ukáže očím tvým, o čem tvá ústa mluví!“ Pod dojmem všech rad a varování prosí Gilgameš Utua o svolení a požehnání:
Šamaši, k tobě zvedám ruce. Ať napříště zůstanu zdráv na své duši! Do přístaviště ve zdraví navrať mě zpět, vezmi mne v ochranu svou! **
* Pozn. překl.: Toto je doslovný překlad autorovy verze. Verše se „šemy“ zní v Lukešově překladu takto: „Tam, kde jméno proslaveno bylo, své chci proslavit jméno, tam, kde jméno nebylo proslaveno, jméno bohů proslavit chci!“.
** Pozn. překl.: Doslovný překlad autorovy verze této pasáže však zní jinak: „Dovol mi vstoupit do země té, dovol mi vystavět svůj šem. V místech, kde šemy vztyčeny jsou, dovol mi vztyčit vlastní šem. Přiveď mě do přístaviště v… Vezmi mě v ochranu svou!“
Tabulka je bohužel poškozena právě v místě, kde je blíže určeno místo onoho „přístaviště“. Ale ať už to bylo kdekoliv, Gilgameš a jeho společník nakonec dorazili k jeho okraji. Byla to oblast, do níž byl smrtelníkům vstup zakázán a kterou střežily hrůzu nahánějící příšery. Oba přátelé, unavení a ospalí, se rozhodli, že tam přespí a odpočinou si před další cestou.
Ještě ani nestihli pořádně usnout, když vtom jimi něco zatřáslo a probudilo je. „Příteli můj, ty jsi mne vzbudil?“ zeptal se Gilgameš svého druha. „Proč jen jsem procitl?“ divil se. Zahlédl totiž něco tak děsivého, že nevěděl, zda bdí, anebo se mu to jen zdá. Vypravoval to Enkiduovi:
V snu tom, příteli můj, hora se zřítila, k zemi mne srazila, mé nohy spoutala. Oslňující blesk to byl. Tu jeden muž se zjevil, v celé zemi jeho krása neměla rovné. Zpod hory mne vyprostil, vody mi dal napít a mé srdce se uklidnilo. Na pevnou zemi postavil mé nohy.
Kdo byl tento muž, jehož krása „v celé zemi neměla rovné“, jenž vyprostil Gilgameše zpod hory, dal mu napít a uklidnil jeho srdce? A co to bylo za „oslňující blesk“, který doprovázel ten nečekaný sesuv půdy?
Znejistělý a zneklidněný Gilgameš znovu usnul — ale ne na dlouho: Za střední hlídky svůj spánek přerušil, vstal a příteli svému pravil: „Příteli můj, nevolal jsi mě? Proč jsem se tedy vzbudil? Nedotkl ses mne? Proč jen jsem poděšen? Nešel snad bůh kolem? Proč nehybné jsou mé údy?“
Gilgameš, takto záhadně probuzen, si láme hlavu, kdo se ho dotkl. Jestliže to nebyl jeho druh, nešel kolem „bůh“? Gilgameše znovu přemohou dřímoty, vzbudí se však potřetí a děsivý výjev, jenž se mu naskytne, popíše Enkiduovi:
Příteli můj, třetí sen jsem viděl, a sen, který jsem uzřel, byl děsný. Volala nebesa, země hřměla, náhle vše zmlklo a vzešla tma. Vyšlehl blesk a vzplanul oheň. Tam, kde zhoustl, dštila smrt. Zrudla záře, pohasl oheň, a vše, co spadlo, proměnilo se v popel.
Není zapotřebí příliš velké fantazie, abychom si za těmito verši představili start rakety, jak jej zažije a vylíčí náš dávný prapředek…
Nejdříve mohutné dunění, když se zažehly motory rakety („volala nebesa“), doprovázené silnými otřesy půdy („země hřměla“). Odpalovací rampu zahalí mračna dýmu a prachu („náhle vše zmlklo a vzešla tma“). Vzápětí rozčísla tmu záře zažehnutých motorů („vyšlehl blesk“); když raketa začala stoupat k nebi, „vzplanul oheň“. Vyvalilo se mračno prachu a úlomků, jež začaly padat dolů („dštila smrt“). Poté byla raketa vysoko na obloze a uháněla k nebi („zrudla záře, pohasl oheň“). Raketa zmizela z dohledu a „vše, co spadlo, proměnilo se v popel“.
Gilgameš je tou podívanou ohromen, přesto je odhodlán dojít k cíli; opět prosí boha Šamaše o ochranu a podporu. Dorazí k hoře Mášu, nad níž „se klene jen násep nebe“.
Místo, kde se vztyčují šemy (alias rakety)
Nyní byl blízko prvního cíle – místa, „kde se vztyčují šemy“. Ale vchod, zřejmě vysekaný do hory Masu, hlídají krutí strážci:
...jejíž bránu střeží škorpioni-lidé, jichž hrůzné vzezření je převeliké a pohled na ně znamená smrt, jichž třpytivá záře oblévá hory a slunce střeží při východu i západu jeho.**
Na jedné pečeti (obr. 76) je vedle Gilgameše (druhý zleva) a jeho druha Enkidua (první zprava) zobrazen možná také „bůh“ s jedním ze strážců připomínajících roboty, kteří pročesávali terén světelnými kužely a vysílali smrtící paprsky. Tento popis připomíná pasáž z Knihy Genesis, kdy Hospodin vyhnal člověka z ráje a ke vchodu do rajské zahrady postavil „cheruby s míhajícím se plamenným mečem“, aby střežili cestu ke stromu života.
Když Gilgameš „škorpionům-lidem“ vysvětlil svůj částečně božský původ i účel cesty („za Uta-napištimem přicházím… na smrt i život chci se ho zeptat“) a zdůraznil, že se za ním vydal se souhlasem Utua/Šamaše, pustili ho dál.
Gilgameš tedy „po cestě Šamašově vykročil k horám“; náhle se ocitl v úplné temnotě („nic nemůže rozeznat vpředu ni vzadu“) a zmocnil se ho strach. Putoval tak mnoho „beru“ a pořád ho obklopovala tma. Nakonec, „když urazil dvouhodin dvanáct, záře se rozprostřela kolem“.
Podle poškozeného a zpřeházeného textu pak Gilgameš vstupuje do překrásné zahrady, kde jsou stromy i plody z drahokamů; tam sídlil Uta-napištim, Gilgamešův předek. Gilgameš mu vyloží svůj problém, ale odpověď, kterou dostane, ho zklame: člověk podle Uta-napištima nemůže uniknout svému smrtelnému osudu. Uta-napištim však zná způsob, jak smrt alespoň oddálit: prozradí Gilgamešovi tajemství rostliny života, jejíž jméno je „mladým stává se stařec“ a která prý roste na dně oceánu. Gilgameš se za ní bez váhání ponoří a vítězoslavně se s ní vrací do Uruku. Jenže osud chtěl, aby o ni nepozorností přišel, a do Uruku se tak vrací s prázdnýma rukama.
Pomineme-li literární i filozofickou hodnotu eposu, zaujme nás příběh o Gilgamešovi především pro svou „kosmologickou“ stránku. Oním šemem, v němž se chtěl Gilgameš dopravit do příbytku bohů, byla nepochybně raketová loď, jejíhož startu byl svědkem, když se blížil k „přístavišti“. Zdá se, že rakety byly umístěny uvnitř nějaké hory; celá oblast kolem byla pečlivě hlídána a vstup do ní byl přísně zakázán.
Dosud se nenalezlo žádné výtvarné zobrazení toho, co Gilgameš viděl. Ale na kresbě, nalezené v hrobce egyptského guvernéra daleké země, je příď rakety nad zemí v místě, kde rostou datlovníky. Trup rakety je zcela jasně uložen pod zemí, v uměle vyhloubené jámě, jež je vlastně podzemní odpalovací rampou, vyztuženou trubkovými dílci a ozdobenou leopardími kůžemi (obr. 77).
Podobně jako moderní kreslíři, zobrazil i tento starověký umělec příčný průřez podzemní šachtou. Vidíme, že raketa sestávala z několika komor. V dolní stojí dva muži pod zahnutými trubkami, nad nimi jsou tři kruhové panely. Srovnáme-li velikost hlavice rakety – ben-ben – s výškou obou mužů v raketě, je zřejmé, že do hlavice rakety – ekvivalentu sumerského mu, „nebeské komnaty“ – se snadno vešel jeden či dva piloti nebo cestující.
TIL.MUN – země raket
TIL.MUN se jmenovala země, do níž se vydal Gilgameš. Doslova to znamenalo „země raket“. V této zemi se stavěly šemy a vládl v ní Utu/Šamaš; zde ho bylo možné spatřit, jak stoupá „k náspu nebe“.
Ačkoliv hvězdným protějškem tohoto člena panteonu „dvanácti nejvyšších“ bylo Slunce, podle našeho názoru neznamenalo jeho jméno „Slunce“, nýbrž to byl přídomek popisující jeho funkce a pravomoci. Jeho sumerské jméno Utu znamenalo „ten, kdo v záři vchází“. Jeho odvozené akkadské jméno – Šem-Eš – bylo ještě jednoznačnější: eš znamená „oheň“, a co původně znamenalo šem, to už víme.
Utu/Šamaš byl „ten z ohnivých raketových lodí“. Podle našeho názoru se jednalo o velitele kosmodromu bohů. Velitelskou roli Utua/Šamaše při cestách do nebeského příbytku bohů i funkce, jež v této souvislosti vykonávali jeho podřízení, popisuje ještě podrobněji další sumerská báj o cestě smrtelníka do nebe.
Ze sumerských královských listin vyplývá, že třináctým vladařem v Kiši byl Etana, „ten, kdož vstoupil na nebesa“. Toto stručné sdělení nepotřebovalo další výklad, neboť příběh o smrtelném králi, který doputoval až do nejvyššího nebe, byl dobře známý v celém starověkém Blízkém východě a stal se výtvarným námětem mnoha pečetí a pečetních válečků.
Etanu podle tohoto příběhu pověřili bohové úkolem, aby přinesl lidstvu bezpečí a blaho, jež mělo království jako organizovaná civilizace zaručovat. Ale Etana podle všeho nebyl schopen zplodit syna, pokračovatele dynastie. Jediným známým lékem byla jistá „rostlina zrození“, kterou mohl Etana získat pouze tehdy, když si ji utrhne v nebi.
Stejně jako později Gilgameš, i Etana se obrátil na Šamaše s prosbou o svolení a pomoc. Jak se epos odvíjí, je stále zřejmější, že Etana žádal Šamaše o šem!
Pane, vynes svůj výrok: dej mi rostlinu zrození! Ukaž mi rostlinu zrození, zbav mě mého břemene, založ mi jméno!“
Šamaš, polichocen modlitbou a nasycen obětní ovcí, přislíbil, že vyhoví Etanově žádosti. O šemu však výslovně nemluví; Etanovi řekne, že do vytouženého cíle v nebi ho odnese „orel“.
Šamaš prozradí Etanovi cestu, jak se dostat k jámě, kde je orel ukrytý, a orla dopředu uvědomí o chystané výpravě. Orel si se „Šamašem, pánem svým“, vymění záhadné vzkazy; v jednom z nich mu Šamaš sděluje: „Člověka za tebou posílám… on vezme tě za ruku… zaveď ho tam… udělej, co ti poručí… udělej, co ti poroučím.“
Když Etana dorazil k hoře, cestu k níž mu popsal Šamaš, „uviděl jámu a prohlédl si ji; uvnitř byl uvržen orel“. „Na rozkaz mocného Šamaše“ si orel začal s Etanou povídat. Etana mu znovu vysvětlil svůj úmysl i cíl cesty, načež mu orel podrobně popsal způsob, jak ho má „z jámy vyzvednout“. První dva pokusy selhaly; teprve na třetí pokus se Etanovi podařilo vysvobodit orla z jámy. Na úsvitu orel oznámil Etanovi: „Můj příteli… nahoru, k Anovi do nebe tě vynesu!“ Poradil mu, jak se ho má držet, a vzlétl; rychle stoupali k nebi.
Starověký vypravěč popisuje, jak země připadala Etanovi stále menší a menší; připomíná to hlášení astronauta, který po startu pozoruje vzdalující se zemi z rakety:
Když jej vynesl první míli, orel jemu, Etanovi pravil: „Podívej se, můj příteli, jak vypadá země, pohlédni na moře, prozkoumej jeho břehy!“ „Země se zmenšila v horu, moře se změnilo ve vody…“
Orel stoupal stále výš a země se stále zmenšovala. Když vynesl Etanu druhou míli, pravil:
„Můj příteli, pohlédni, jak vypadá země!“ „Země se proměnila v záhon… a širé moře je jak rybníček.“
Když jej vynesl třetí míli:
„Můj příteli, pohlédni, jak vyhlíží země!“ „Moře se proměnilo v zahradníkův příkop.“ A pak, když vystoupali ještě výš, jim země náhle zmizela z dohledu. Když jsem se rozhlédl, země zmizela a širé moře nenasytilo mé oči.
Podle jedné verze příběhu orel s Etanou dorazili až k Anovi v nebi. Podle jiné se však Etana zalekl, když mu země zmizela z dohledu, a nařídil orlovi obrátit kurz a „střemhlav zamířit“ k Zemi.
Zmínku o neobvyklém pohledu na zemi z velké dálky nalézáme opět ve starozákonní Knize Izajášově: „Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, ten, který nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání.“
V příběhu o Etanovi se vypráví o tom, jak se Etana při hledání šemu musel domlouvat s orlem uvnitř nějaké jámy. Na jedné pečeti je zobrazena okřídlená, vysoká konstrukce (že by odpalovací věž?), nad níž vzlétá orel (obr. 78).
Kdo nebo co byl onen orel, který dopravil Etanu až do nebe?
Mimoděk v nás tento starověký text vyvolává asociaci se vzkazem, který v červenci 1969 vyslal na Zemi Neil Armstrong, velitel kosmické lodi Apollo 11: „Houstone, tady základna Tranquility. Orel přistál!“
Oznamoval první přistání člověka na Měsíci. „Základna Tranquility“, tady Základna Ticha, byla pojmenována podle Moře klidu, místa přistání; Orel byl název přistávacího modulu, který se oddělil od kosmické lodi a dopravil oba astronauty (Neila Armstronga a Edwina Aldrina) na Měsíc (a poté zpět na mateřskou loď). Když se přistávací modul oddělil od velitelského modulu a zahájil vlastní let na oběžné dráze kolem Měsíce, astronauti oznámili řídícímu středisku v Houstonu: „Orel má křídla.“
Ale „Orel“ mohl také označovat astronauty, kteří tvořili posádku kosmické lodi. Během mise Apolla 11 byl „Orel“ symbolem samotných astronautů: nosili jej jako emblém na skafandrech. Stejně jako v příběhu o Etanovi to byli „orlové“, kteří uměli létat, mluvit a komunikovat (obr. 79).
Jak asi ztvárňoval starověký umělec piloty kosmických lodí bohů? Nemohl je náhodou ztvárnit jako orly?
Tuto domněnku potvrzuje nález jedné asyrské pečeti zhotovené kolem roku 1500 př. Kr., na níž salutují dva „orlí muži“ před šemem (obr. 80)!
Výtvarných zobrazení takových „orlů“ – „vědci“ je nazývají „ptačí muži“ – bylo nalezeno velké množství. Na většině stojí tyto postavy u stromu života na znamení, že svými šémy tvoří spojovací článek s nebeským příbytkem, kde lze nalézt chléb života a vodu života.
„Orlové“ obvykle v jedné ruce drží ovoce života, v druhé vodu života – v naprostém souladu s příběhy o Adapovi, Etanovi i Gilgamešovi (obr. 81).
Množství zobrazených „orlů“ dokládá, že to nebyly žádné „ptačí stvůry“, nýbrž lidské bytosti, jež měly na sobě oděv či uniformu, v níž vypadaly jako orli.
V chetitské báji o bohu Telepinovi, který náhle zmizel, se vypráví, že „velcí i menší bozi začali pátrat po Telepinovi“ a „Bůh slunce orla rychlého vyslal“, aby ho našel.
V Knize Exodus Bůh připomíná synům Izraele: „Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě,“ což podle všeho potvrzuje, že dosáhnout božského příbytku lze na křídlech orlů – stejně jako v báji o Etanovi. Četné biblické verše vlastně popisují božstvo jako okřídlenou bytost. Boáz v Knize Rút se ujímá moábské vdovy Rút a vítá ji mezi judsky lid slovy: „Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ V jednom ze žalmů hledá jeho autor útočiště pod křídly Boha („skryj mě ve stínu svých křídel“). V jiném je sestup Páně z nebes popisován takto: „Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno. Na cheruba usedl a letěl a vznášel se na perutích větru.“
Langdon v díle Semitic Mythology zkoumá podobnosti mezi Elem biblickým (používaným jako titul i rodový název pro Boha) a kanaánským a dospívá k závěru, že oba byli popisováni v textu i zobrazováni na mincích jako okřídlení bohové.
Mezopotamské texty bez výjimky uvádějí Utua/Šamaše jako boha, jenž řídí přístaviště šemů a „orlů“. Stejně jako jeho podřízení má i on na některých pečetích a rytinách na sobě všechny odznaky a symboly „orlí“ uniformy (obr. 82).
V této funkci měl pravomoc udělit králům výsadu, aby „létali na křídlech ptáků“ a „vznesli se z nižších nebes do vyšších, vznešenějších“. A když vzlétl v ohnivé raketě, „vznášel se nad neznámými dálkami nekonečné hodiny“ a „jeho sítí byla země, jeho pastí daleké nebe“.
Sumerská terminologie pro předměty související s kosmickými lety se neomezovala pouze na ME, jež si bohové oblékali, nebo na MU, jež byly jejich kuželovité „vozy“.
Sumerské texty popisující Sippar uvádějí, že uprostřed města stála „posvátná čtvrť“, ukrytá a chráněná mohutnými zdmi. Za těmito zdmi stál Utuův chrám, „dům, jenž jest jako dům nebeský“. Na vnitřním nádvoří chrámu, také obehnán vysokými zdmi, stál „mohutný APIN, vztyčený kolmo vzhůru“ (dle překladatelů „předmět, který proráží, prodírá se skrz“).
Vícestupňová kosmická raketa
Takový předmět znázorňuje kresba nalezená na Anově chrámovém pahorku v Uruku. Před několika desetiletími bychom stěží uhodli, co to je; ale dnes není pochyb o tom, že je to vícestupňová kosmická raketa, jejíž nejvyšší stupeň tvoří kónické mu, velitelská kabina (obr. 83).
Důkazy, že sumerští bohové vlastnili nejen „létající komnaty“, v nichž brázdili oblohu, nýbrž i vícestupňové kosmické rakety, vyplouvají na povrch také při zkoumání textů popisujících posvátné objekty v Utuově chrámu v Sipparu. Dozvídáme se z nich, že svědkové u sumerského nejvyššího soudu museli složit přísahu na vnitřním nádvoří, stojíce u brány, skrze kterou se dívali na „božské předměty“: „zlatou kouli“ (kabinu posádky?), GIR a alikmahrati – tento výraz znamená doslova „to, co způsobuje pohyb letadla“, tedy motor.
Podle všeho je zde řeč o třístupňové raketě, jejíž třetí stupeň tvoří kabina neboli velitelský modul, první stupeň motory a mezi nimi je gir. Tento výraz se v sumerské literatuře hojně používá v souvislosti s kosmickými lety. Strážci, s nimiž se Gilgameš utkal u vchodu do Šamašova přístaviště, se nazývali gir-lidé. V Ninurtově chrámu se nejposvátnější a nejpřísněji hlídaná část nazývala GIR.SU („tam, kde je vystřelován gir“).
Všeobecně se uznává, že gir označuje předmět s ostrými hranami. Bližší pohled na obrázkový znak pro gir nám umožní lépe pochopit „božský“ smysl tohoto výrazu, neboť zahlédneme dlouhý předmět ve tvaru šípu, rozdělený do několika částí neboli oddělení:
- KA.GIR („ústí rakety“) – gir neboli raketa s kýlovými plochami uložená v podzemní šachtě
- EŠ („božský příbytek“) – komora neboli velitelský modul kosmické lodi.
- ZIK („stoupat“) – startující velitelský modul?
Nakonec se podívejme na obrázkový znak pro „bohy“ v sumerštině. Tvořilo jej dvojslabičné slovo: DIN.GIR. Jak vypadá znak pro GIR, jsme si již ukázali: dvoustupňová raketa s kýlovými plochami. DIN, první slabika, znamenala „spravedlivý“, „čistý“, „jasný“. Spojení těchto slov, DIN.GIR coby „bohové“, „božské bytosti“, tedy skýtalo význam „ti spravedliví z jasných, špičatých předmětů“, neboli I přesněji „ti čistí z planoucích raket“(obr. 84)!.
Při pohledu na něj se nám mimoděk vybaví silný tryskový motor, z něhož šlehají plameny a který má bůhvíproč otevřenou špičku. Ale údiv vystřídá ohromení, budeme-li „číst“ dingir a spojíme oba piktogramy. Ocas giru s kýlovou plochou zapadá přesně do otvoru ve špičce dinu (obr. 85)!
Ohromujícím výsledkem je obraz kosmické lodi s raketovým pohonem a s připojeným přistávacím modulem – stejně jako byl lunární model spojený s kosmickou lodí Apollo 11! Je to vskutku třístupňová kosmická loď, jejíž jednotlivé části do sebe přesně zapadají: pomocná raketa s reaktivními motory, střední část se zásobami a technickým vybavením a válcová „nebeská komnata“ určená pro posádku dingir – tedy pro bohy dávnověku, astronauty z dob před mnoha tisíciletími.
Lze ještě pochybovat o tom, že starověké národy, jež svá božstva nazývaly „bohové nebe a země“, to myslely doslova, že jde o lidi odjinud, jež sestoupili na zemi z nebe?
Všechny dosud uvedené důkazy o starověkých bozích a jejich letounech a lodích by již neměly nechat nikoho na pochybách, že to byly kdysi vskutku živé bytosti z masa a krve – lidé, kteří v doslovném smyslu sestoupili z nebe na zemi.
Rasa Nefilim, synové bohů z nebe – noční můra překladatelů a teologů
Pozn. redakce: Podrobnější popis extrémně důležité role Enochovy v dějinách lidstva a další detaily o rase Nefilim lze nalézt v tomto článku »
Dokonce i starověcí sepisovatelé Starého zákona – kteří zasvětili Bibli jedinému Bohu – pokládali za nutné zaznamenat pradávnou přítomnost takových božských bytostí na zemi.
Tuto záhadnou část – postrach překladatelů i teologů – představuje úvod 6. kapitoly Genesis. Ta je vložena mezi zprávu o rozmnožení lidstva několik generací po Adamovi a mezi rozčarování Hospodina nad „zlovůlí“ člověčenstva, jež předcházelo potopě. Zcela jednoznačně se zde praví:
Viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.
Čteme-li další biblické verše, přibývá paralel se sumerskými bájemi o bozích a jejich synech a vnucích, o polobožských potomcích zplozených obcováním bohů a smrtelníků:
Nefilové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž z dávna byli – toť lidé šemu.
To není tradiční překlad. Fráze „nefilové pak byli na zemi“ se dlouho překládal jako „Obrové pak byli na zemi“ ; ale současní překladatelé si uvědomili ten omyl a ponechali v překladu hebrejský výraz nefilim. Verš „toť lidé šemu“ byl, jak se dalo čekat, pochopen jako „lidé, kteří mají jméno“, tudíž „mužové pověstní“ (viz oficiální církevní překlady).
Ale jak jsme si již řekli, výraz šem je nutné chápat v původním významu – raketa, raketová loď.
Co tedy znamená slovo nefilim? Je odvozeno ze semitského kořene NFL („být spuštěn, shozen“), a tak znamená přesně to, co říká: ti, kteří byli spuštěni (spadli) na Zemi!
Současní teologové i bibličtí badatelé se snaží těmto sporným a obtížným veršům vyhýbat, a buďto je vysvětlují alegoricky, anebo je zcela vynechávají.
Ale židovské písemnosti z tzv. doby druhého chrámu rozpoznaly v těchto verších ozvěnu starobylých tradic „padlých andělů“. Několik nejstarších učených děl dokonce uvádí i jména těchto božských bytostí, „jež spadly z nebe a byly v těch dnech na zemi“: Šam-Hazzai („hlídka šemu“), Uza („mocný“) a Uzíel („Boží moc“).
Význačný židovský vykladatel bible Malbim, který žil v 19. století, rozpoznal tyto starobylé kořeny a vyložil si je tak, že „v dávných dobách byli vladaři zemí synové bohů, jež přibyli na zemi z nebes, a panovali na zemi a ženili se s dcerami lidskými; a jejich potomky byli bohatýři a mocnáři, princové a panovníci“. Podle Malbima vyprávěly tyto příběhy o pohanských bozích, „o synech bohů, jež v nejdávnějších dobách sestoupili z nebe na zemi… proto se nazývali ‚nefilim‘, tj. ti, kteří spadli dolů“.
Nefilim byli synové bohů, kteří přišli na Zemi doslova z nebe
Pomineme-li teologické implikace, doslovný a původní význam veršů je nepřehlédnutelný: synové bohů, kteří přišli na Zemi z nebe, byli nefilové.
A nefilové byli „lidé šemu“ – lidé raketových lodí. Od této chvíle jim budeme říkat jejich biblickým jménem.
-pokračování-
