JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Sitchin se v této části věnuje složitým sumersko-babylonským „náboženským“ rituálům, které podle něj dokazují, že Nefilové byli mimozemskou rasou se znalostí kosmologie Sluneční soustavy. Když si podrobněji všímáme historických textů, občas tam vidíme také označení Anunnaki a je otázkou, zda Nefilové jsou s nimi identičtí, nebo zda šlo o dvě různé rasy… Než se dostaneme k této otázce, podíváme se teď na Mardukovu cestu:
LIDSTVO PROZATÍM VKROČILO pouze na Měsíc a prozkoumalo planety nejblíže Zemi pomocí sond a umělých družic bez posádky, domnívá se Sitchin ve své knize. Lety do vzdálenějších končin vesmíru, za naše relativně blízké sousedy, jsou pořád ještě utopií i pro ty nejmenší průzkumné sondy. Ale [ona hypotetická] planeta Nefilů sloužila díky své obrovské oběžné dráze jako jakási pojízdná observatoř, na níž křižovali dráhy všech vnějších planet a mohli tak z první ruky pozorovat většinu sluneční soustavy.
Není tedy divu, že když přistáli na Zemi, velká část vědomostí, jež přinesli s sebou, se týkala astronomie a hvězdářské matematiky. Nefilové, „nebeští bozi“ na Zemi, naučili člověka vzhlížet k nebesům – přesně jako vybízel Jahve Abraháma.
A není také divu, že ani na těch nejstarších a nejprimitivnějších skulpturách a kresbách nechybějí znaky souhvězdí a planet a že když měli být znázorněni či vzýváni bohové, použil se jejich hvězdný znak jako grafický těsnopis. Uctíváním nebeských („božských“) znaků se člověk zbavoval samoty; tyto znaky spojovaly pozemšťany s Nefily, zemi s nebem, lidstvo s vesmírem.
Některé znaky dle Sitchinova soudu obsahují údaje, jež lze vztahovat pouze k vesmírným letům k Zemi.
Ze starověkých písemností lze čerpat množství údajů o nebeských tělesech a o jejich návaznosti na různá božstva. Zvyk přiřazovat nebeským tělesům i božstvům několik přívlastků a jmen značně ztěžuje určování jejich totožnosti. Dokonce i u ověřených a nepopiratelných dvojic, jakou je třeba Venuše/Ištar, komplikují identifikaci přesuny v panteonu. A tak byla Venuše v dřívější době spojována s Ninchursag.
Poněkud větší přehled o znacích bohů získali někteří badatelé, např. E. D. Van Buren (v knize Symbols of the Gods in Mesopotamian Art), který shromáždil a roztřídil více než osmdesát znaků bohů i nebeských těles, jež lze najít na pečetních válečcích, skulpturách, stélách, reliéfech, nástěnných malbách a (velice podrobně a jasně) na hraničních kamenech (akkadsky kudurru). Po utřídění znaků je zřejmé, že jednak představují několik známějších jižních nebo severních souhvězdí (např. mořský had zastupuje souhvězdí Hydru), jednak buďto dvanáct souhvězdí zvěrokruhu (např. rak zastupující Štíra), nebo dvanáct bohů nebe a země, anebo dvanáct členů sluneční soustavy. Na kudurru, jenž nechal vztyčit súský král Melišipak je znázorněno dvanáct znaků zvěrokruhu a znaky dvanácti astrálních bohů.
Na stéle asyrského krále Asarhaddona drží tento panovník číši života a hledí na dvanáct nejvyšších bohů nebe a země. Čtyři bohové stojí na hřbetech zvířat, z nichž lze nepochybně rozeznat Ištar na lvu a Adada třímajícího klikatý blesk. Další čtyři bohy zastupují nástroje podle jejich zvláštních atributů, např. boha války Ninurtu zastupuje jeho palcát se lví hlavou. Zbylí čtyři bohové jsou znázorněni jako nebeská tělesa – Slunce (Šamaš), okřídlený kotouč (Dvanáctá planeta, příbytek Anův), srpek měsíce a znak složený ze sedmi teček (obr. 116).
Bůh Sín je sumerský EA/ENKI
Ačkoliv v pozdější době byl Sín spojován s Měsícem, znázorňovaným jeho srpem, existuje množství důkazů, že za „dávných časů“ byl půlměsíc znakem staršího, vousatého boha, jednoho z pravých sumerských „dávných bohů“. Tímto bohem, na mnoha vyobrazeních obklopeným prameny vody, byl nepochybně Ea. Půlměsíc byl také symbolem vědy měření a výpočtů, jejímž božským mistrem byl Ea. Bylo tedy logické, aby bohu moří a oceánů Eovi byl jako jeho nebeský protějšek přidělen Měsíc, který způsobuje příliv a odliv.
Co však znamenal znak sedmi teček?
Nebeský znak Enlila?
Celá řada stop svědčí o tom, že to byl nebeský znak Enlila. Na zobrazení Anovy brány (okřídleného kotouče), po jejíchž stranách stojí Ea a Enlil (viz obr. 87), jsou tito dva bohové zastoupeni půlměsícem a znakem sedmi teček. Na jednom z nejjasnějších zobrazení nebeských znaků, jenž pečlivě obkreslil sir Henry Rawlinson (The Cuneiform Inscriptions of Western Asia), patří nejvýznačnější místo skupině tří znaků zastupujících Ana obklopeného jeho dvěma syny; podle něj lze soudit, že Enlilovým znakem může být buď sedm teček, nebo sedmicípá „hvězda“. Základním prvkem Enlilova nebeského zpodobnění byla číslice sedm (někdy byla do něj zahrnuta dcera Ninchursag, zastoupená nůžkami na stříhání pupeční šňůry – obr. 117).
Pozn. redakce: Stejné symboly vidíme např. na Kudurru krále Meli-Shipaka II – obr. 98 výše v tomto textu.
Božská symbolika se 7 tečkami je častá
Učenci si už dlouho lámou hlavu nad výrokem lagašského krále Gudey, že „nebeská 7 je 50“. Význam výroku neobjasnily ani pokusy o aritmetické řešení – o nalezení nějakého vzorce, podle něhož by sedmička byla obsažena v čísle padesát. My pro něj však nalézáme prostou odpověď: Gudea tvrdil, že nebeské těleso, jež je „sedmičkou“, zastupuje boha, který je „padesátkou“. Nebeským protějškem boha Enlila, jehož řadovým číslem byla padesátka, byla sedmá planeta v pořadí.
Která planeta byla tedy Enlilova?
Připomeňme si texty, jež mluví o dávných dobách, kdy na Zemi přišli bohové, kdy Anu zůstal na Dvanácté planetě a jeho dva synové sestoupili na Zemi. Los pak rozhodl, že Ea se stal vládcem nad „závorou, onou jámou mořskou“ a Enlilovým „panstvím“ se stala země. A odpověď na hádanku se zaskví v plném významu:
Enlilovou planetou byla Země. Země byla u Nefilů sedmou planetou v pořadí.
V únoru 1971 vypustily USA do vesmíru kosmickou sondu bez lidské posádky, jež letěla jedenadvacet měsíců kolem Marsu a pásu planetek na přesně načasované dostaveníčko s Jupiterem. Poté, jak předvídali vědci NASA, ji „přemohla“ ohromná gravitační síla Jupitera a odmrštila ji do hlubin vesmíru, mimo naši sluneční soustavu.
Pracovníci NASA – vedeni úvahou, že sondu Pioneer 10 možná někdy přitáhne gravitační síla jiné „galaxie“ a sonda se zřítí na nějakou planetu v jiné části vesmíru – do ní vložili hliníkovou destičku s vyrytým „vzkazem“ (obr. 118).
VIDEO: Hans Mark: Origin Story of Carl Sagan’s Plaque on Pioneer 10
Vzkaz je napsán obrázkovým písmem – znaky a symboly nepříliš odlišnými od prvních sumerských obrázkových záznamů. Tomu, kdo destičku najde, se pokouší sdělit, že lidstvo se skládá z jedinců mužského a ženského pohlaví, jejichž velikost poměřuje s tvarem a rozměry kosmické lodi. Znázorňuje dva základní chemické prvky našeho světa a naši polohu v poměru k jistému mezihvězdnému zdroji rádiových signálů. A znázorňuje naši sluneční soustavu jako Slunce a devět planet, čímž nálezci sděluje: „Loď, kterou jsi našel, pochází z třetí planety tohoto slunce.“
Naše astronomie se řídí teorií, že Země je třetí planetou – což je skutečně tak, začneme-li počítat od středu naší sluneční soustavy, od Slunce.
Ale ten, kdo vstupuje do naší sluneční soustavy zvenčí, potká jako první planetu Pluto, jako druhou Neptun a jako třetí Uran – a ne Zemi. Čtvrtou planetou bude Saturn, pátou Jupiter, šestou Mars.
A sedmou v pořadí bude Země.
Pouze Nefilové, jež letěli k Zemi kolem Pluta, Neptunu, Uranu, Saturnu, Jupitera a Marsu, mohli pokládat Zemi za „sedmou“ planetu. I kdybychom čistě akademicky připustili, že obyvatelé starověké Mezopotámie, a ne cestovatelé z kosmu, měli potřebné vědomosti k tomu, aby počítali polohu Země nikoliv od středového Slunce, nýbrž od okraje sluneční soustavy, vyplývalo by z toho, že starověké národy věděly o existenci Pluta, Neptunu a Uranu. Jelikož však tyto nejvzdálenější planety nemohly objevit sami, museli jim o nich podle Sitchina povědět Nefilové.
Ať už vyjdeme z kteréhokoliv předpokladu, dospějeme k témuž závěru: pouze Nefilové mohli vědět, že za Saturnem jsou další planety, v důsledku čehož je Země – počítáno zvenčí – sedmou v pořadí.
Pozn. redakce: Zde opět připomínáme, že poslední informace insiderů jako např. Corey Goode atd. mluví o tom, že ET skupin, které se zde na Zemi angažovaly, bylo více… a ti všichni pochopitelně měli tyto znalosti a navíc mezi sebou často soupeřili. Hlavní logická chyba v Sitchinově úvaze je tedy v tom, že nesprávně uvažuje jen o jedné příchozí skupině… Důkazem toho je zcela jistě i falšování a přepisování informace o starších bozích. Víme už přece, že v Babylonu zfalšovali mimo jiné stvořitelský epos a Enlila nahradili Mardukem… V Egyptě je dalším příkladem příběh faraona Achnatona » Kdo ví kolik dalších informací bylo pokřiveno…?
Venuše je osmá planeta
Země není jedinou planetou, jejíž číselné pořadí v sluneční soustavě se znázorňovalo symbolicky. Máme řadu důkazů, že Venuše byla zobrazována jako osmicípá hvězda: Venuše je tudíž, opět počítáno zvenčí, osmou planetou. Osmicípá hvězda také symbolizovala bohyni Ištar, jejíž planetou byla Venuše (obr. 119).
Mars je šestá planeta
Na celé řadě pečetních válečků a dalších grafických památek je Mars znázorněn jako šestá planeta. Na jedné pečeti sedí bůh spojován s Marsem (původně Nergal, posléze Nabú) na trůně pod šesticípou „hvězdou“ jako svým znakem (obr. 120). Dalšími znaky na pečeti jsou Slunce, znázorněno podobně, jako se běžně kreslí i dnes, dále Měsíc a kříž, znak „planety křižovatky“, Dvanácté planety.
Asyřané často naznačovali „nebeské pořadí“ planety některého boha příslušným počtem hvězd umístěných vedle božího trůnu. Na tabulce, na níž je vyobrazen bůh Ninurta, jsou vedle jeho trůnu čtyři hvězdné znaky. Jeho planeta Saturn je vskutku podle Nefilů čtvrtou planetou. Obdobná zobrazení byla nalezena pro většinu ostatních planet.
Babylonské Novoroční slavnosti, tradice od prvopočátků sumerské civilizace
Nejvýznamnější náboženská událost starověké Mezopotámie – dvanáctidenní Novoroční slavnosti – byla plná symboliky související s oběžnou dráhou Dvanácté planety, se složením Sluneční soustavy i s cestou Nefilů k Zemi. Z těchto „potvrzení víry“ byly nejlépe zdokumentovány babylonské novoroční rituály; ale množství důkazů svědčí o tom, že Babyloňané pouze přejali tradice, jejichž kořeny sahají do prvopočátků sumerské civilizace.
Babylonské novoroční slavnosti se řídily velice striktním a do posledního detailu propracovaným rituálem; každá část, modlitba a každý úkon měly tradiční příčinu a zvláštní význam. Obřad začal v první den Nisannu – v tehdejším prvním měsíci roku –, jenž se časově shodoval se dnem jarní rovnodennosti. Po jedenáct dnů se k Mardukovi v předepsaném pořadí přidávali další bohové s nebeským statutem. Dvanáctý den se všichni bohové odebrali do svých sídel a Marduk zůstal sám ve vší své nádheře. Paralela s objevením se Marduka v planetární soustavě, jeho „návštěva“ u jedenácti dalších členů sluneční soustavy i odloučení ve dvanáctý den – po němž zůstává dvanáctý bůh nadále králem bohů, zato však odloučen od ostatních –, je více než zřejmá.
Rituály Novoročních slavností byly symbolickým ztvárněním dráhy Dvanácté planety, tvrdí Sitchin. První čtyři dny byly přípravné a odpovídaly Mardukovu přeletu kolem prvních čtyř planet (Pluta, Neptunu, Uranu a Saturnu). Závěr čtvrtého dne se v souladu s požadavky rituálu nesl ve znamení planety Iku (Jupitera), jež se objevila v Mardukově dohledu. Marduk se blížil k místu nebeské bitvy; velekněz začal symbolicky odříkávat Epos o stvoření – příběh této nebeské bitvy.
Následovala bezesná noc. Když byl odříkán příběh nebeského střetu a svítalo na den pátý, podle obřadu musel být Marduk dvanáctkrát prohlášen „pánem“ na potvrzení toho, že po bitvě měla sluneční soustava dvanáct členů. Poté se odříkalo dvanáct členů sluneční soustavy a dvanáct souhvězdí zvěrokruhu.
Někdy v průběhu pátého dne připlul na člunu ze svého kultovního střediska Borsippy bůh Nabú, Mardukův syn a dědic. Do areálu babylonského chrámu však směl vstoupit až v den šestý, neboť teprve tehdy se stal členem babylonského panteonu dvanácti a byla mu přidělena planeta Mars – šestá v pořadí.
V knize Genesis stojí, že za šest dní „byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy“. Prvních šest dní Nisannu trvaly také babylonské rituály připomínající kosmické události, jež vyústily ve stvoření pásu planetek a Země.
7. den: Mardukův zápas o svrchovanost na Zemi, jeho vítězství a uchvácení moci
V den sedmý se pozornost slavností zaměřila na Zemi. Ačkoliv o rituálech sedmého dne známe jen málo podrobností, H. Frankfort (Kingship and the Gods) tvrdí, že jejich součástí bylo nařízení bohů v čele s Nabúem, aby byl Marduk vysvobozen z vězení v „horách Dolní země“. Jelikož se nalezly texty líčící dramatické boje Marduka s dalšími uchazeči o vládu nad Zemí, lze předpokládat, že rituály sedmého dne byly alegorickou rekonstrukcí Mardukova zápasu o svrchovanost na Zemi („sedmé planetě“), jeho počátečních proher a jeho konečného vítězství a uchvácení moci.
Osmý den Novoročních slavností v Babylonu přijímá vítězný Marduk z rukou bohů nejvyšší pravomoci. Tento den se bohové spolu s králem a pospolitým lidem vydávají na rituální průvod, aby odvedli Marduka z jeho domu v posvátné čtvrti do „chrámu akitu“, někde za branami města. Marduk a jedenáct bohů, jež k němu přišli na návštěvu, zde pobyli jedenáctý den; v den dvanáctý se bohové rozešli do svých příbytků a celá slavnost tím skončila.
Z mnoha aspektů babylonských slavností, jež odhalují jejich starší, sumerský původ, patří mezi nejvýznamnější odkazy týkající se chrámu Akitu. Několik studií, např. The Babylonian Akitu Festival od S. A. Pallise, dokazuje, že tento chrám figuroval v sumerských náboženských obřadech již ve třetím tisíciletí př. Kr. Páteř obřadu tvořilo „svaté“ procesí, během něhož vládnoucí bůh opustil svůj příbytek nebo chrám a odebral se – po několika zastávkách – někam daleko mimo město. K tomuto účelu posloužilo zvláštní plavidlo, „božský člun“. Když bůh úspěšně završil jistou misi v chrámě A.KI.TI, vrátil se na nábřeží města týmž božským člunem a v ovzduší hodování a veselí krále i lidu absolvoval stejnou trasu zpět do chrámu.
A.KI.TI znamená „vystavět na Zemi život“. Symbolizuje Mardukova procesní cesta přílet Nefilů k sedmé planetě – Zemi?
Sumerský výraz A.KI.TI (z něhož bylo odvozeno babylonské akitu), znamenal doslova „vystavět [založit?] na Zemi život“. Z tohoto i z dalších aspektů Mardukovy tajuplné cesty usuzujeme, že tento průvod symbolizoval úspěšnou, byť riskantní cestu Nefilů z jejich „příbytku“ k sedmé planetě – Zemi.
Na základě více než 20 let trvajících vykopávek v místech starověkého Babylonu, prováděných podle stop a vodítek z babylonských obřadních textů, mohli badatelé v čele s F. Wetzelem a F. H. Weissbachem (Das Hauptheiligtum des Marduks in Babylon) zrekonstruovat Mardukovu posvátnou čtvrť, architektonickou podobu jeho zikkuratu i Procesní cestu, jejíž části včetně Ištařiny brány stojí dnes v Předoasijském muzeu v Berlíně.
Reference:
-
Ištařina brána (arabsky بوابة عشتار) byla osmou bránou babylónského vnitřního města. K její výstavbě došlo kolem roku 575 př. n. l. z příkazu novobabylonského krále Nebukadnesara II. a byla zasvěcena babylonské bohyni plodnosti, lásky a války, Ištar. Většinu jejího povrchu pokrývaly modře glazované cihly s nízkým reliéfem se zvířecími motivy, především draky a býky. Procházela jí procesní cesta po níž každoročně procházely průvody.
-
Ve 30. letech 20. století byla postavena její rekonstrukce v Pergamonském muzeu v Berlíně na základě výzkumů z počátku století vedených německým archeologem Robertem Koldeweyem.
- https://en.wikipedia.org/wiki/Ishtar_Gate
Symbolické názvy sedmi zastávek i Mardukův epiteton na každé zastávce byly uvedeny akkadsky i sumersky – což jen potvrzovalo starobylost i sumerský původ celého procesí a jeho symboliky.
První Mardukova zastávka, na níž měl přívlastek „vládce nebes“, se jmenovala v akkadštině „dům svatosti“ a v sumerštině „dům jasných vod“. Přívlastek boha na druhé zastávce je nečitelný; zastávka se jmenovala „kde se rozděluje pole“. Částečně poškozený název třetí zastávky začínal slovy „poloha oproti planetě…“ a Mardukův přívlastek se zde mění na „pána vyhaslého ohně“.
Čtvrtá zastávka se jmenovala „svaté místo osudů“ a Marduk se jmenoval „bůh bouřných vod Ana a Ki“. Pátá zastávka již nebyla tak bouřlivá. Jmenovala se „cesta“ a Marduk získal titul „kde pastýřovo slovo zjevuje se“. Klidnější putování naznačovala také šestá zastávka nazvaná „cestovní loď“, kde Mardukův přívlastek zněl „bůh vyznačené brány“.
Sedmá zastávka byla bit akitu („chrám stavby života na zemi“). Zde získal Marduk titul „bůh chrámu odpočinku“.
Velká „Sedmička“ aneb odkud pochází posvátná číslice 7
Podle Sitchinova mínění představuje sedm zastávek v Mardukově procesí kosmický let Nefilů z jejich planety na Zemi – a tedy prvním „stanovištěm“, „domem jasných vod“, byl přelet kolem Pluta; druhou, „kde pole se rozděluje“, byl Neptun, třetí Uran, čtvrtou – místem kosmických bouřek – Saturn. Pátou, kde se ozřejmila „cesta“, „kde pastýřovo slovo zjevuje se“, byl Jupiter. Šestou, kde Nefilové přestoupili do „cestovní lodi“, Mars.
A sedmou zastávkou byla Země – konec cesty, kde Marduk vybudoval „chrám odpočinku“ (Mardukův „dům stavby života na Zemi“).
Malá „Čtyřka“
Jak vnímala „Správa Nefilů pro letectví a vesmír“ Sluneční soustavu během vesmírného letu k Zemi? Je logické – a vskutku tomu tak bylo –, že vnímali soustavu ve dvou částech. Jednu oblast jejich zájmu tvořila část letu v prostoru, který zabíralo sedm planet od Pluta k Zemi. Druhou skupinu, za navigační zónou, tvořila čtyři nebeská tělesa – Měsíc, Venuše, Merkur a Slunce. V astronomii a božské genealogii byly tyto dvě skupiny pokládány za oddělené a samostatné části.
Sin (Měsíc) – vládce „dolních vod“?
Genealogicky byl vůdcem „Čtyřky“ Sin (Měsíc). Jeho synem byl Šamaš (Slunce) a dcerou byla Ištar (Venuše). Adad, tedy Merkur, byl jejich strýcem, Sinovým bratrem, který se neustále zdržoval ve společnosti synovce Šamaše a (to zejména) neteře Ištar.
Velká „Sedmička“ na druhé straně tvořila souhrnnou skupinu v textech zabývajících se záležitostmi božskými i lidskými a také událostmi kosmickými. Bylo to oněch „sedm, jež soudí“, „sedm poslů Ana, jejich krále“; právě díky jim se sedmička stala posvátnou číslicí. Existovalo „sedm dávných měst“, do nichž se vcházelo sedmi branami; brány měly sedm závor; v modlitbách se vzývalo sedm let hojnosti; v kletbách se přivolával sedmiletý hladomor a epidemie; božské zásnuby se oslavovaly „sedmi dny milování“ a tak dál.
Během slavnostních obřadů, jež například doprovázely vzácné návštěvy Ana a jeho družky na Zemi, byly bohům zastupujícím sedm planet přiděleny určité funkce a obřadná roucha, zatímco druhá, čtyřčlenná skupina byla pojímána samostatně. Starověký protokol například vyžadoval, aby byla „božstva Adad, Sin, Šamaš a Ištar usazena na dvoře do rozbřesku“.
Na obloze měla každá skupina obývat vlastní nebeskou výseč a Sumerové se domnívali, že obě skupiny odděluje jakási „nebeská mříž“.
Jeden významný astrálně-mytologický text, jak tvrdí A. Jeremiáš (The Old Testament in the Light of the Ancient Near East), popisuje pozoruhodnou vesmírnou událost, kdy Sedmička „zaútočila na nebeskou mříž“. Během tohoto pozdvižení, jež zřejmě způsobilo neobvyklé seskupení sedmi planet, „se spolčili s hrdinou Šamašem [Sluncem] a chrabrým Adadem [Merkurem]“ – což možná znamenalo, že všechny planety vyvinuly gravitační sílu jedním směrem. „V téže době se Ištar, hledajíc skvostný příbytek u Ana, pokoušela stát královnou nebes“ – Venuše nějak přesouvala svou polohu ke „skvostnějšímu příbytku“. Největší účinek to mělo na Sína (Měsíc). „I sedmero bohů, jež zákonů se nezaleknou…, světlonoše Sína násilně obléhalo.“ Podle tohoto textu zachránil potemnělý Měsíc teprve příchod Dvanácté planety a opět jednou jej „rozzářil na nebi“.
Čtveřice planet se nacházela v části oblohy, kterou Sumerové nazývali GIR.CHEA („nebeské vody, kde jsou zmateny rakety“), MU.CHE („zmatení vesmírných korábů“) nebo UL.CHE („pás zmatku“). Smysl těchto matoucích výrazů nám dojde, jakmile si uvědomíme, že Nefilové posuzovali naši galaxii podle svých kosmických cest. Teprve nedávno zjistili technici Comsatu (Communications Satellite Corporation), že Slunce i Měsíc „šálí“ družice a „vypínají je“. Družice Země mohly být „zmateny“ sprškami částic ze slunečních výbojů nebo změnami v měsíčním odrazu infračervených paprsků. I Nefilové si uvědomovali, že jakmile raketové lodi nebo kosmické koráby minou Zemi a přiblíží se k Venuši, Merkuru a Slunci, dostávají se do „zóny zmatku“.
Sedmička planet, oddělená od čtveřice pomyslnou nebeskou mříží, kroužila kolem Slunce v části vesmíru, jejž Sumerové označovali výrazem UB. Ub se skládal ze sedmi částí nazvaných (v akkadštině) giparu („noční sídla“). Bezesporu právě tady lze hledat původ předovýchodní víry v „sedmera nebesa“.
Sedm „koulí“ nebo „sfér“ v prostoru UB tvořilo akkadské kiššatu („veškerenstvo“). Původem slova bylo sumerské ŠU, jež také implikovalo „tu část, jež byla nejdůležitější“. Sedm planet se proto někdy nazývalo „sedm zářících ŠU.NU“ – sedm, jež „v nejvyšší části spočívá“.
O těchto sedmi planetách pojednávají starověké texty odborněji a podrobněji než o zbylé čtveřici. Sumerské, babylonské a asyrské seznamy nebeských těles jim připisují různé přívlastky a uvádějí je ve správném pořadí. Většina badatelů – v domnění, že starověké texty nemohou vědět o planetách za Saturnem –, měla potíže s určením správné totožnosti planet popisovaných v textech. Ale naše vlastní objevy značně usnadňují identifikaci planet i význam jejich jmen.
Přílet do Sluneční soustavy?
Když se Nefilové blížili ke Sluneční soustavě, jako první se jim objevila planeta Pluto. Mezopotamské seznamy pojmenovávají tuto planetu ŠU.PA („hlídač SU“) – tedy planeta hlídající přístup k nejvzdálenějším končinám galaxie.
Jak si ještě řekneme, Nefilové mohli přistát na Zemi pouze tehdy, byla-li jejich vesmírná loď odpálena z Dvanácté planety dostatečně dlouho předtím, než se k Zemi přiblížili. Mohli tudíž zkřížit dráhu Pluta nejen jako obyvatelé Dvanácté planety, nýbrž také jako astronauti v letící raketě. Jeden astronomický text praví, že planeta Šupa byla ta, kde „bůh Enlil vyřkl ortel nad Zemí“ – čili kde bůh řídící vesmírnou loď vytyčil správný kurz k planetě Zemi a k Sumeru.
Vedle Šupy byl IRU („smyčka“). Jak se domýšlí Sitchin, u Neptunu se tedy vesmírná loď Nefilů vydala širokým obloukem ke konečnému cíli, opisujíc pomyslnou „smyčku“. V další listině je tato planeta pojmenována CHUM.BA, což znamená „bažinatá vegetace“. Až budeme jednou zkoumat Neptun, kdoví, zda neobjevíme, že jeho neustálé spojování s vodami způsobují vodnaté bažiny, jež na něm zahlédli Nefilové.
Uran se jmenoval Kakkab Šanamma („planeta, jež je protějškem“). Uran je vzhledem i velikostí vskutku dvojníkem Neptunu. Jedna sumerská listina jej nazývá EN.TI.MAŠ.SIG („planeta zářivě zeleného života“). Že by také na Uranu převládala bujná, bažinatá vegetace?
Za Uranem se vynořuje obrovitá planeta Saturn (desetkrát větší než Země), výrazná svými prstenci, jež sahají do více než dvakrát větší vzdálenosti, než je průměr planety. Saturn, vyzbrojen ohromnou gravitační silou a tajemnými prstenci, musel pro Nefily a jejich loď představovat četná úskalí a nebezpečí. To patrně vysvětluje, proč tuto čtvrtou planetu pojmenovali TAR.GALLU („velký ničitel“). Planeta se také nazývala KAK.SI.DI („zbraň spravedlivého“) a SI.MUTU („ten, kdož pro spravedlnost zabíjí“). Na celém starověkém Předním východě představoval Saturn vykonavatele trestu nad všemi nepoctivci. Vyjadřovala jeho jména pouze strach, anebo narážela na skutečné kosmické havárie?
Rituály akitu, jak jsme si ukázali, se zmiňovaly o „bouřných vodách“ mezi planetami An a Ki, k nimž docházelo čtvrtý den – tedy když byla vesmírná loď mezi Anšarem (Saturnem) a Kišarem (Jupiterem).
Jeden z nejstarších sumerských textů, od svého prvního vydání roku 1912 pokládán za „dávný magický text“, pravděpodobně zaznamenává ztrátu vesmírné lodi a jejích padesáti pasažérů. Vypráví, jak Marduk po příchodu do Eridu spěchal ke svému otci Eovi s hroznou zprávou:
Náhle zbraň se z toho stala strašlivá,
jež jako smrt se vyřítila…
Padesát Anunnaků sklála…
Šusaru, jenž jako pták letěl,
hruď rozdrtila.“
Text blíže neurčuje, co za „zbraň strašlivou“ zničilo ŠU.SAR (letící „prvotřídní stíhač“) a jeho padesát astronautů. Ale strach z kosmického nebezpečí je zřejmý pouze ve vztahu k Saturnu.
Když tedy Nefilové bez úhony minuli Saturn, při pohledu na Jupiter si určitě ulehčené vydechli. Pátou planetu nazývali Barbaru („zářivá“) nebo SAG.ME.GAR („velká, kde se zapínají skafandry“). Další Jupiterův název – SIB.ZI.AN.NA („věrný průvodce po nebi“) – také popisoval jeho možnou roli na pouti k Zemi: byl to signál k zabočení do obtížného průchodu mezi Jupiterem a Marsem a vstup do nebezpečné oblasti pásma drah malých planet. Z přívlastků lze také vyvodit, že právě zde si Nefilové oblékli své ME, kosmické skafandry.
Mars byl výstižně přezdíván UTU.KA.GAB.A („světlo zažehnuté u brány vod“), což nám připomíná sumerské a biblické popisy pásma malých planet jako nebeského „náramku“ oddělujícího „horní vody“ od „dolních vod“ sluneční soustavy. Ještě přesněji byl Mars označován jako Šelibbu („ten poblíž středu“ sluneční soustavy).
Neobvyklá kresba na jednom pečetním válečku naznačuje, že během přeletu kolem Marsu navázala blížící se loď Nefilů stálé spojení s „řídicím střediskem“ na Zemi (obr. 121).
Ústřední předmět na této starověké kresbě napodobuje znak Dvanácté planety – okřídlený kotouč. A přece vypadá jinak – je to spíše výtvor techniky než přírodní úkaz. Jeho „křídla“ silně připomínají solární panely, jimiž jsou vybaveny americké kosmické lodi, které převádějí sluneční energii na elektrický proud. Stejně tak si nelze splést ani ty dvě antény.
Kruhový stroj se špičkou ve tvaru koruny, s roztaženými křídly a vytaženými anténami, se vznáší vysoko nad Zemí, mezi Marsem (šesticípou hvězdou) a Zemí s Měsícem. Na Zemi kyne nějaký bůh na pozdrav astronautovi, který je daleko ve vesmíru, poblíž Marsu. Astronaut má na hlavě přilbu s hledím a náprsním krunýřem. Spodní část skafandru připomíná výstroj potápěče – snad nutnost v případě nouzového přistání na moři. V jedné ruce drží nějaký přístroj; druhou opětuje pozdrav ze Země.
Po další cestě vesmírem se před očima Nefilů vynořila sedmá planeta – Země. Na seznamech „sedmi nebeských bohů“ se jmenovala ŠU.GI („pravé místo odpočinku pro ŠU“). Také to znamenalo „země na konci ŠU“, nejvýznamnější části sluneční soustavy – cíl dlouhé kosmické cesty.
I když se na Předním východě zvuk gi někdy změnil na známější KI („Země“, „pevnina“), výslovnost i slabikami přetrvaly až do dnešních dnů v původním významu, v němž je používali i Nefilové: geo-grafie, geo-metrie, geo-logie.
V nejstarším tvaru obrázkového písma znamenal znak ŠU.GI také šibu („sedmá“). A astronomický text vysvětloval:
Šar šadi il Enlil ana kakkab ŠU.GI ikabbi
Pán hor, bůh Enlil, s planetou Šugi shodný jest.
Jména planet, jež odpovídají sedmi zastávkám Mardukovy cesty, vypovídají zároveň o vesmírném letu. Jeho konečným cílem byla sedmá planeta – Země.
Patrně se už nedozvíme, zda za nekonečně dlouhá léta někdo na jiné planetě najde a pochopí vzkaz na tabulce, již s sebou nese sonda Pioneer 10. Stejně pošetilá nám může připadat představa, že jednou najdeme obdobnou tabulku na Zemi – tabulku určenou pozemšťanům, obsahující údaje o poloze Dvanácté planety a o trase z ní na Zemi.
A přece takový pozoruhodný důkaz existuje. Podíváme se na něj příště…
-pokračování-