Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní by­tosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civili­zaci vyspělejší než naše.

Sitchin se v této části věnuje složitým starověkým „astronomickým“ textům z Mezopotámie, které podle něj dokazují, že Nefilové byli mimozemskou rasou se znalostí technologie kosmických letů:

---

Patrně se už nedozvíme, zda za nekonečně dlouhá léta někdo na jiné planetě najde a pochopí vzkaz na tabulce, kterou nese sonda Pioneer 10. Stejně pošetilá nám může připadat představa, že jednou najdeme obdobnou tabulku na Zemi – tabulku určenou pozemšťanům, obsahující údaje o poloze Dvanácté planety a o trase z ní na Zemi…

A přece takový pozoruhodný důkaz existuje, tvrdí Sitchin.

Tímto důkazem je podle něj hliněná tabulka nalezená v ruinách Královské knihovny v Ninive. Jako mnoho dalších, je i ona nepochybně asyrskou kopií dřívější sumerské tabulky. Na rozdíl od ostatních má však kruhový tvar. Ačkoli je na ní několik výborně zachovalých klínopisných znaků, prohlá­sila nakonec hrstka badatelů, kteří se chopili úkolu text na ní rozluštit, že jde o „nejzáhadnější mezopotamský doku­ment“.

Babylon­ská astronomie

Roku 1912 L. W. King, tehdejší správce asyrských a ba­bylonských sbírek Britského muzea, pečlivě okopíroval celý kruh, jenž je rozdělen do osmi dílů. Nepoškozené části obsahují geometrické tvary, jež nelze spatřit na žádném ji­ném starověkém artefaktu – rozvržené a zakreslené s mi­mořádnou přesností. Zahrnují šipky, trojúhelníky, průsečnice, a dokonce i elipsu – geometricko-matematickou křiv­ku, jež se do té doby pokládala za tvar starověku neznámý (obr. 122).

Reference:

• Fragment of a circular clay tablet with depictions of constellations (planisphere). Neo-Assyrian. The reverse is uninscribed. Section of a sphere or instrument for astrological calculations. From Library of Ashurbanipal, Kouyunjik. Excavated by: Sir Austen Henry Layard (et al). https://www.britishmuseum.org/collection/object/W_K-8538
• https://www.sciencesource.com/archive/Planisphere-of-Nineveh–7th-Century-BC-SS2590415.html

Na tuto neobvyklou a záhadnou hliněnou tabulku popr­vé upozornila zpráva předložená 9. ledna 1880 britské Krá­lovské astronomické společnosti. R. H. M. Bosanquet a A. H. Sayce ji v jedné z prvních rozprav na téma „Babylon­ská astronomie“ označili jako planisféru (plošné zobrazení povrchu koule). Oznámili, že některé klínopisné znaky na ní „naznačují měření… podle všeho mají nějaký odborný význam“.

Množství názvů nebeských těles objevujících se ve všech osmi dílech jasně vypovídalo o astronomickém obsahu ta­bulky. Bosanqueta a Sayce především zaujalo sedm „teček“ v jedné výseči. Podle nich patrně zastupovaly fáze Měsíce – až na to, že tečky běžely souběžně s čárou uvádějící „hvěz­du hvězd“ DIL.GAN a nebeské těleso zvané APIN.

„Nemůže být pochyb o tom, že pro tuto tajuplnou číslici lze nalézt jednoduché vysvětlení,“ prohlásili. Jejich vlastní snaha nabídnout takové vysvětlení se však omezila na správné přečtení fonetických hodnot klínopisných znaků a na závěr, že kotouč je hvězdnou planisférou.

Když Královská astronomická společnost zveřejnila ná­črt této planisféry, J. Oppert a P. Jensen upřesnili názvy některých hvězd či planet. V článku vydaném roku 1891 v jednom německém časopise („Die Astronomie der alten Chaldäer“) upozornil dr. Fritz Hommel na to, že každý z osmi dílů planisféry svírá 45stupňový úhel, z čehož usoudil, že planisféra zobrazuje celou hvězdnou oblohu, tedy všech 360 stupňů oblohy. Vyjádřil domněnku, že ohnisko vyznačuje nějakou polohu „na babylonském nebi“.

Tento názor přetrval až do roku 1912, kdy Ernst F. Weidner nejdříve v článku (Babyloniaca: „Zur babylonischen Astronomie“) a posléze ve své příručce Handbuch der babylonischen Astronomie (1915) podrobil tabulku ze­vrubné analýze – jen aby dospěl k závěru, že nedává smysl. Z míry ho vyvádělo především to, že zatímco geometric­ké tvary a názvy hvězd či planet vepsaných do jednotlivých dílů byly čitelné nebo srozumitelné (byť jejich význam či účel zůstával nejasný), nápisy podél čar (svírajících 45stupňový úhel) prostě nedávaly smysl. Pokaždé šlo o několik opakujících se slabik v asyrském jazyce. Zněly například takto:

lu bur dilu bur dilu bur di
bat bat bat kaš kaš kaškaš alu alu alu alu

Weidner usoudil, že tabulka je astronomická i astrologic­ká, že jde o jakousi zaříkací formuli podobnou jiným tex­tům obsahujícím opakující se slabiky. Tímto závěrem veš­kerý další zájem o tuto jedinečnou tabulku na dlouho vyhasl.

Je to kosmická mapa?
Navigační letová příručka?

Nápisy na tabulce však nabudou zcela jiného významu, zkusíme-li je číst nikoliv jako asyrské logogramy (tedy zna­ky zastupující celé slovo), nýbrž jako sumerské významonosné slabiky; jde totiž nepochybně o asyrskou kopii starší­ho sumerského originálu. Když se podíváme na jeden z dílů (jenž můžeme označit číslem I), jeho nesrozumitelné slabiky

na na na na a na a na nu (podél sestupné čáry)
ša ša ša ša ša ša (podél obvodu)
šam šam bur bur Kur (podél vodorovné čáry)

náhle nabudou smysl, vnímáme-li je jako sumerské významonosné slabiky (obr. 123).

Uvědomíme si, že se díváme na orientační mapu vyzna­čující trasu, po níž bůh Enlil míjel jednotlivé planety, vyba­venou jakýmsi návodem k obsluze. Čára klesající v 45stupňovém úhlu podle všeho naznačuje dráhu sestupu kosmické lodi z bodu, který je „vysoko vysoko vysoko vysoko“, přes „mraky výparů“ a nižší zónu bez výparů k bodu na obzoru, kde se setkává nebe s oblohou.

Na nebi poblíž čáry obzoru dávají pokyny astronautům smysl: mají „nastavit nastavit nastavit“ přístroje na závě­rečné klesání; pak, když se blíží k Zemi, jsou vypáleny „ra­kety rakety“ zpomalující vesmírnou loď, jež by podle všeho před dosažením místa přistání měla být zvednuta („napří­mena“), neboť musí přeletět nad vysokým či rozeklaným terénem („hora hora“).

Údaje obsažené v tomto segmentu se nepochybně vzta­hují k vesmírné cestě samotného Enlila. Díl obsahuje přesný geometrický náčrt dvou trojúhelníků spojených čárou zakřivující se v jistém úhlu. Ta představuje dráhu, neboť z nápisu jasně vyplývá, že náčrt ukazuje, jak „bůh Enlil míjel planety“.

Výchozím bodem je levý trojúhelník znázorňující vzdále­nější končiny sluneční soustavy; cílová oblast se nachází vpravo, kde se všechny díly sbíhají k bodu přistání.

Levý trojúhelník, zakreslený s otevřenou základnou, při­pomíná známý znak předovýchodního obrázkového písma; lze jej číst ve významu „vladařovo sídlo, hornatá krajina“.

V pravém trojúhelníku je nápis šu-ut il Enlil („cesta boha Enlila“); jak už víme, tento výraz označuje severní oblohu zeměkoule.

Zakřivená čára tedy dle našeho názoru spojuje Dvanác­tou planetu – „vladařovo sídlo, hornatou krajinu“ – s oblo­hou Země. Trasa prochází mezi dvěma nebeskými tělesy – Dilganem a Apinem.

Někteří badatelé tvrdí, že jsou to názvy vzdálených hvězd nebo částí souhvězdí. Jestliže moderní vesmírná plavidla, ať už s lidskou posádkou či bez ní, navigují pomocí zaměře­ní polohy na předem určené jasné hvězdy, nelze vyloučit, že podobnou navigační techniku uplatňovali i Nefilové. Teorii, že jde o tak vzdálené hvězdy, však odporuje význam jejich názvů: DIL.GAN znamenal doslova „první zastávku“, APIN „kde se nastavuje správný kurz“.

Tyto názvy naznačují orientační body, planety míjené ces­tou. Souhlasíme s takovými autoritami jako např. Thomp­son, Epping a Strassmaier, kteří Apin identifikovali jako planetu Mars. Je-li tomu tak, význam náčrtu je jednoznač­ný: dráha mezi „planetou království“ a nebem nad Zemí procházela mezi Jupiterem („první zastávkou“) a Marsem („kde se nastavuje správný kurz“).

Tato terminologie, v níž byla popisná jména planet dána do souvislosti s jejich rolí ve vesmírném letu Nefilů, se sho­duje s názvy a přívlastky v seznamech sedmi planet šu. Jako na potvrzení našich závěrů se nápis o tom, že toto je trasa Enlilova, objevuje pod řadou sedmi teček – sedmi planet od Pluta k Zemi.

Není proto divu, že zbylá čtyři nebeská tělesa, nacházejí­cí se „v zóně zmatku“, jsou zobrazena samostatně, za sever­ní oblohou Země a pásmem drah malých planet.

Že jde o kosmickou mapu a letovou příručku, dokazují i ostatní nepoškozené díly tabulky. Jdeme-li dále proti smě­ru hodinových ručiček, čitelná část dalšího dílu nese nápis: „ber ber ber shoď shoď shoď shoď zakonči zakonči“. V tře­tím díle, na němž lze vidět část onoho neobvyklého eliptic­kého tvaru, lze přečíst tato slova: „kakkab SIB.ZI.AN.NA … posel AN.NA… božstvo IŠ.TAR“ i tuto záhadnou větu: „Božstvo NI.NI dohlíží na sestup.“

V čtvrtém díle, jenž podle všeho obsahuje pokyny, jak určit polohu podle nějaké skupiny hvězd, je šikmá čára výslovně specifikována jako obzor: pod čarou se jedenáctkrát opaku­je slovo nebe.

Znázorňuje tento díl letovou fázi blíže k Zemi, blíže k místu přistání? To vskutku může naznačovat legenda nad vodorovnou čárou: „hory hory hory hory vršek vršek vršek vršek město město město město“. Nápis uprostřed říká: „kakkab MAŠ.TAB.BA [Blíženci], jejichž setkání je stano­veno: kakkab SIB.ZI.AN.NA [Jupiter] skýtá znalosti“.

Pokud jsou díly seřazeny do přistávací sekvence – jak tomu vše nasvědčuje –, lze bezmála na vlastní kůži pociťo­vat vzrušení Nefilů, když se přibližovali k pozemskému kos­modromu. Vedlejší díl, v němž je sestupná čára opět identi­fikována jako „nebe nebe nebe“, také oznamuje:

naše světlo naše světlo naše světlo
změň změň změň změň
sleduj dráhu pozor na vysoký terén
rovinatá krajina

U vodorovné čáry se poprvé objevují číslice:

raketa raketa
raketa stoupej plachti
40 40
40 20 22 22

Horní čára dalšího dílu již netvrdí „nebe nebe“; místo toho požaduje „kanál kanál 100 100 100 100 100 100 100“. Na tomto značně poškozeném díle lze vytušit jistý vzor. Podél jedné z čar je tento nápis: „Aššur“, což může znamenat „ten, kdo vidí“ nebo „vidoucí“.

Sedmý díl je natolik poškozený, že z něj nelze vyčíst prakticky nic; těch pár rozluštitelných slabik znamená „vzdále­ný vzdálený… dohled dohled“, další dvě slova dávají pokyn: „stlač dolů“. Osmý a poslední díl je však téměř úplný. Směrové čáry, šipky a nápisy vyznačují dráhu mezi dvěma Planetami. Vedle pokynů k „nahromadění hora hora“ jsou čtyři sady křížů dvakrát nadepsané „palivo voda obilí“ a dvakrát „pára voda obilí“.

Týkal se tento díl příprav na let k Zemi, anebo doplnění zásob před zpátečním letem na Dvanáctou planetu? Zřejmě spíše druhé varianty, neboť čára s ostrou šipkou mířící k místu přistání na Zemi je na druhém konci zakončená další „šipkou“ mířící opačným směrem a je opatřena legen­dou „návrat“ (obr. 124).

Když Ea poradil Adapovi, aby „na cestu k nebesům se vydal“ a Anu tuto lest prohlédl, chtěl vědět:

Proč Ea člověku nehodnému tajemství nebes
a země odhalil? Pyšné srdce mu dal, a toto on učinil!“*

* V angl. verzi „…a šem pro něj zhotovil“. Pozn. překl.

Takovým plánem trasy, „tajemstvím nebes a země“, je podle našeho názoru planisféra, kterou jsme právě rozluš­tili. Znakovou řečí i slovy nám Nefilové načrtli trasu ze své planety na naši.

Smysl nabývají i jinak nevysvětlitelné texty obírající se hvězdnými vzdálenostmi, čteme-li je v kontextu kosmických letů z Dvanácté planety. Jeden z nich, jehož stáří se odha­duje přibližně na 4 000 let, byl nalezen v troskách Nippuru a dnes je součástí Hilprechtovy sbírky univerzity v němec­ké Jeně.

O. Neugebauer (The Exact Sciences in Antiquity) vyslovil názor, že tabulka je nepochybně kopií „nějakého původního souboru staršího data“; udává poměry nebeských vzdáleností, počínaje vzdáleností mezi Měsícem a Zemí, a dále pak vzdálenosti k dalším šesti planetám.

Druhá část textu obsahuje nejspíše matematické vzorce k řešení nějakého meziplanetárního problému; podle jedné verze se v ní uvádí:

40 4 20 6 40x9 je 640
13 kasbu 10 uš mul ŠU.PA
eli mul GIR sud
40 4 20 6 40x7 je 5 11 6 40
10 kasbu 11 uš 6112 gar 2 u mul GIR tab
eli mul ŠU.PA sud

Badatelé se dodnes nemohou úplně shodnout na správ­ném čtení jednotek měření v této části textu (nové čtení nám ve svém dopise navrhl správce Hilprechtovy sbírky v Jeně dr. J. Oelsner). Je však jasné, že druhá část textu měřila vzdálenosti z planety ŠU.PA (Pluto).

Takové vzorce mohli vymyslet pouze Nefilové, když kři­žovali oběžné dráhy planet; pouze oni potřebovali takové údaje.

Při svých výpočtech museli Nefilové brát v úvahu, že jejich planeta i jejich cíl, Země, jsou v neustálém pohybu; museli tudíž nasměrovat svou kosmickou loď do místa, kde se bude Země nacházet, až k ní doletí, a ne tam kde byla v okamžiku startu rakety. Lze téměř s jistotou předpoklá­dat, že Nefilové vypočítávali dráhy svých letů velice podob­ně jako moderní vědci, když mapují lety na Měsíc a k dal­ším planetám.

Vesmírná loď Nefilů byla z Dvanácté planety zřejmě od­pálena ve směru její vlastní oběžné dráhy, zato však mno­hem dřív, než se planeta přiblížila k Zemi. Na základě těch­to i nesčetných dalších faktorů nám Amnon Sitchin, profe­sor leteckého inženýrství, vypracoval dvě alternativní drá­hy letu. První dráha by vyžadovala start rakety z Dvanácté planety předtím, než planeta dosáhla apogea (nejvzdále­nějšího bodu své oběžné dráhy). Zatímco Dvanáctá planeta (také vesmírný koráb, byť obrovských rozměrů) by pokra­čovala dál po své obrovské eliptické oběžné dráze, kosmic­ká loď by se držela podstatně kratšího eliptického kurzu a doletěla by na Zemi mnohem dříve než Dvanáctá planeta. Tato varianta měla pro Nefily své výhody i nevýhody.

Z časového rozpětí 3 600 let, jež se vztahovalo k délce úřadu a dalším činnostem Nefilů na Zemi, však vyplývá, že dávali přednost druhé alternativě – krátkému letu a poby­tu na naší obloze v době shodné s příchodem Dvanácté pla­nety. V tom případě by byla raketa odpálena z bodu C (obr. 125), když se Dvanáctá planeta nacházela asi v polovině dráhy po přeletu apogeem. Vzhledem k rychle se zvyšující rychlosti planety by kosmická loď potřebovala silné moto­ry, aby předstihla domovskou planetu a doletěla na Zemi (D) několik pozemských let před Dvanáctou planetou.

Na základě složitých technických údajů i narážek v mezopotamských textech lze usuzovat, že Nefilové používali při kosmických misích k Zemi stejnou metodu jako NASA pro lety na Měsíc: když se mateřská loď přiblížila k cílové planetě (k Zemi), vydala se na oběžnou dráhu kolem ní a vůbec na ní nepřistála. Místo toho byl z mateřské lodi vypuštěný menší letoun, který zamířil k Zemi.

Přesné přistání bylo sice nesmírně obtížné, mnohem ná­ročnější však byly odlety ze Země. Letoun, jenž na ní při­stál, se musel vrátit na mateřskou loď, která poté musela zažehnout motory a vyvinout úžasně vysokou rychlost, aby dostihla Dvanáctou planetu, která v té době míjela nejvyšší orbitální rychlostí své perigeum mezi Marsem a Jupiterem. Dr. Sitchin vypočítal, že na oběžné dráze kosmické lodi ko­lem Země byla tři místa, jež umožňovala tah rakety k Dva­nácté planetě. Tyto tři alternativy nabízely Nefilům mož­nosti dostihnout Dvanáctou planetu v časovém rozpětí 1,1 až 1,6 pozemského roku.

Vhodný terén, navádění ze Země a dokonalá koordinace s domovskou planetou – toho všeho bylo zapotřebí k úspěš­ným letům k Zemi, přistáním na ní, k startům i odletům.

Jak uvidíme, Nefilové uměli dostát všem těmto požadav­kům.

-pokračování-