Pokračujeme spolu s historikem Gardnerem v osvětlování historických chyb a mnohdy vědomě prováděných pokřivení v biblických textech s cílem prosadit falešné verze událostí, které vyhovovaly uzurpátorům světské moci.
V Káni Galilejské nešlo o svatbu
Existují úvahy, že známá biblická svatba v Káni Galilejské byla svatbou Ježíše a Máří Magdalény. Nešlo ale přímo svatební obřad, nýbrž pouze o svatební hostinu. Svatebním obřadem bylo zcela oddělené pomazání v Betánii. V Lukášově evangeliu je popsáno první pomazání Ježíše od Marie dva a půl roku před druhým pomazáním.
Skutečný význam označení mesiáš, neboli pomazaný
Pro dnešního jedince je to stěží pochopitelné, ale pro lidi v prvním století dvoudílný rituál svatby potomka dynastie nebyl ničím neobvyklým. Ježíš byl označen jako mesiáš, což neznamená nic jiného než pomazaný »
Neplatí to jen pro něj samotného, ve skutečnosti byli pomazaní všichni vyšší kněží a králové Davidova rodu. Protože i oni byli mesiáši. Ježíš tedy nemohl být výjimkou přesto, že nebyl vysvěceným knězem. Právo na status mesiáše mu příslušelo jako potomku krále Davida. Tento status ale získal až tehdy, kdy byl skutečně fyzicky pomazán vysokou kněžkou Máří Magdalénou.
Mesiáš značí „pomazanou“ osobu
Pozn. redakce: O tom, že v židovské tradici existovalo proroctví o příchodu 2 mesiášů, kněze (Jan Křtitel) a krále (Ježíš), napsal zasvěcenou a velmi dobře doloženou analýzu J. D. Tabor »
Podívejme se na slovo mesiáš trochu podrobněji » Hebrejské slovo značící pomazat bylo odvozeno z egyptského slova messeh, což znamená „svatý krokodýl“. Byl to totiž tuk z posvátných krokodýlů, kterým faraonovy sestry — nevěsty pomazaly své manžele při svatebním obřadu. Tento egyptský zvyk pak zakořenil v královských praktikách po celé staré Mezopotamii.
Encyklopedie praví: Mesiáš má doslovný význam „pomazaný“ (hebrejsky מָשִׁיחַ [mašiach], aramejsky משיחא, řecky Μεσσίας [messias]). V judaismu znamená tento hebrejský výraz mocnou osobu zasvěcenou, tj. „pomazanou“ svatým olejem. Podle židovské tradice tím taková osoba získává nejvyšší autoritu. Především se jedná o trojí úřad kněze, krále (Bible, Zach6:13), nebo proroka (Bible, 1.Král 19,16).
Ve starozákonní „Písni Šalomounově“ je rovněž popsáno svatební pomazání krále. Je tam uvedeno, že k pomazání má být použita vonná mast zvaná spikenard, k jejíž přípravě musel být použit kořen dost vzácné rostliny z Himalájí. Sám rituál pomazání byl vždy vykonáván, když manžel — král seděl u stolu. I v Novém zákoně uvedené pomazání Ježíše Máří Magdalénou bylo provedeno, když seděl u stolu a použita byla předepsaná vonná mast spikenard. Navíc Marie poté utřela Ježíšovy nohy svými vlasy a ronila slzy. To ale platilo jen pro rituální pomazání dynastického nástupce.
Jiné typy pomazání mesiášů, například při korunovaci, nebo přiznání vyšší kněžské hodnosti a funkce, prováděli jen muži, obvykle vysocí kněží. K tomuto pomazání používali olivový olej smíchaný se skořicí a dalším kořením, nikdy to ale nebyla vonná mast spikenard.
Pozn. redakce: Každý si může snadno domyslet, odkud okopírovali a překroutili v katolické církvi používaná různá „pomazání“, když Kristovo učení o ničem takovém nemluví… můžete hádat třikrát 😉
Mesiášská manželství byla vždy uzavírána ve dvou stupních. Prvním stupněm bylo pomazání podrobně popsané v Lukášově evangeliu. Tento stupeň byl právním závazkem k manželství. Druhý stupeň pomazání popsala podrobně evangelia Matouše, Marka a Jana. Tento stupeň byl utvrzením manželské smlouvy.
V případě Ježíše a Máří Magdalény bylo druhé pomazání v Betánii velmi významné, protože zde celý příběh grálu vlastně začíná. Významné z jednoho prostého důvodu…
Po dědicích dynastií, jako byl Ježíš, se vysloveně vyžadovalo, aby zajistili pokračování svých rodových linií. Manželství bylo sice podstatné, ale zákon zároveň bránil svazku se ženou v případě její neplodnosti, nebo potratu. Tuto ochranu zajišťovalo právě ono tříměsíční pravidlo. K potratům obvykle později již nedocházelo, a proto byl tento termín považován za dostatečné zajištění pokračování rodu. A pak tedy mohlo být manželství definitivně potvrzeno.
Když mesiášova nevěsta svého muže v tomto druhém obřadu pomazala, byla v souladu se zvyky určena i k jeho pomazání při jeho případném pohřbu. To potvrzují i evangelia. Nevěsta musela od té chvíle nosit na krku nádobku s vonnou mastí spikenard až do konce svého, případně manželova života. Pokud by jej přežila, bylo její povinností použít ji při jeho pohřbu. Pokud tomu tak opravdu bylo, jen z tohoto důvodu by měla Máří Magdaléna o sabatu po ukřižování Ježíše právo vejít do hrobky.
Evangelia rovněž uvádějí, že po druhém pomazání v Betánii Ježíš řekl: „Kdekoliv ve světě bude toto Slovo boží hlásáno, nechť je rovněž uvedeno co ona udělala, na její památku“.
Na svém slavném obraze, inspirovaném touto událostí, zobrazil renesanční malíř Fra Angelico Ježíše, jak dává korunu na hlavu Máří Magdalény. Přestože byl Fra Angelico vzdělaný dominikánský mnich z 15. století, církevničtí potentáti nikdy Máří Magdalénu neuznali a zcela ignorovali i Ježíšův přímý příkaz. Z Máří Magdalény naopak udělali prostitutku.
Pozn. redakce: Bohužel se nám nepodařilo dohledat potvrzení o tom, že by na obraze Fra Angelica skutečně měla být Marie Magdalena. Nicméně faktem je, že dotyčná na Ježíšovu matku vypadá příliš mladě 😉 Rovněž tak, pokud je nám známo, nikde v Bibli tato scéna popsána není… ani s matkou Marií, ani s Marií Magdalenou…
Zázrak v Káni Galilejské
Navzdory tomu příslušníci Esoterické církve a Templářští rytíři Máří Magdalenu vždy považovali za svatou. Pro mnohé je svatou dodnes, stala se patronkou vinařů, ochránkyni vína, ochránkyni Svatého Grálu, strážkyní svaté krve.
V originálních evangeliích je mnoho údajů, které bychom tam po dnešních zkušenostech ani v nejmenším nečekali. Je to asi dáno tím, že se prozatím nikdo neodvážil jít do hloubky pod povrchní oficiální výklad. V tomto směru dost napomohly svitky od Mrtvého moře a v neposlední řadě i výjimečné výzkumy australské teoložky dr. Barbary Thiering. Svitky od Mrtvého moře umožnily přemýšlejícím zcela nové chápání tehdejšího jazyka a vnesly do výkladů nové světlo.
Popisují organizaci komunity a v podstatě vše okolo Mesiáše. Popisují také sněm dvanácti delegovaných apoštolů, kteří byli trvale určení k dohlížení nad specifickými aspekty vlády a konaných rituálů. To přispělo k hlubším znalostem o samotných apoštolech. I když jejich jména byla známa, svitky umožnily lépe pochopit, kým byli, čím byly jejich rodiny, a také jaké měli povinnosti a funkce.
Díky uvedeným svitkům je možné vysledovat v evangeliích ukryté alegorie, či užívání dnes nepochopených pojmů a slov. Víme nyní, že křtící kněží a ti, kteří jim pomáhali, byli nazýváni rybáři, kandidátům křtu se říkalo ryby.
Apoštolové Jakub a Jan byli oba vysvěcení rybáři. Bratři Petr a Ondřej byli pomocníci rybářů a Ježíš jim zcela zřejmě slíbil kněžství v novém duchovenstvu, když prohlásil „udělám z vás rybáře lidí“.
Víme také, že v době evangelií se používal speciální žargon, kterému bez problémů rozuměli všichni v prvním století a dříve. Význam používaných slov byl však později bohužel zapomenut. Není to nic nového, i my dnes máme takový žargon. Používáme například slova anděl — investor, hvězda — star, celebrita, a mnohá další. Každá doba měla svůj žargon, který postupně upadl v zapomenutí.
Z toho je jasné, že přesně z tohoto důvodu pozdější doslovné překlady nedávaly smysl. A evangelia jsou plná takovýchto slov: Výrazy jako třeba chudáci, malomocní, dav, slepec, mraky, ovce, nebo bochník, všechna tato slova se vztahovala nějakým způsobem k lidem a jejich zařazení v tehdejší společnosti. Ve své době ale neměla ten význam, který jim dnes přikládáme. Jen jsme je převzali.
Jen pro ty, kdo mají uši k slyšení…
Když byla evangelia v prvním století sepisována, tak v dané oblasti panoval Řím. Jejich pravý obsah tedy musel být zamaskován před římskou cenzurou. Hlavně údaje politického rázu musely být pečlivě zakódované, skryté. Proč by jinak důležité pasáže byly uváděny slovy „pro ty, kdo mají uši k slyšení“? Nejinak tomu bylo v případě členů jakýchkoliv potlačovaných skupin během celé historie.
Podobného kódování pro svou ochranu používali Židé ve fašistickém Německu ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Určitá znalost této slovní kryptologie nyní umožňuje určovat data a místa s poměrně velkou přesností. Mnoho skrytých významů v evangeliích a potažmo i zázraky získávají pak zcela jiný význam a souvislosti.
To přitom v žádném případě nepopírá skutečnost, že Ježíš byl velice mimořádnou osobou s neobvyklými schopnostmi. Evangelia popisují ovšem určité události, ze kterých teprve později církevníci udělali zázraky. Nebyly evangelisty zaznamenány proto, že by šlo o opravdu zázračné události, ale proto, že v tehdejší politické situaci byly zcela bezprecedentní a úspěšně obcházely tehdy platné zákony.
Víme nyní i další věci. Víme například, proč si jednotlivá evangelia často odporují. Tak třeba Markovo evangelium říká, že Ježíš byl ukřižován ve třetí hodině, zatímco Janovo evangelium tvrdí, že to bylo v šesté hodině. Na první pohled se to zdá nedůležité, ale jak uvidíme dále, tento tříhodinový rozdíl byl podstatný v událostech, které následovaly.
Proměna vody ve víno v Káni Galilejské
Podívejme se na proměnu vody ve víno v Káni Galilejské. Z původně běžné události církevníci udělali zázrak. Podivné je, že svatba v Káni Galilejské je popisována pouze v Janově evangeliu. Kdyby to bylo jako zázrak tak důležité, proč to není popsáno v dalších evangeliích?
V evangeliu není psáno že „víno došlo“. Je tam napsáno: „Když chtěli víno, Ježíšova matka řekla, že nemají víno“. Odpovědnou osobou byl pořadatel slavnosti a už jen tímto je jednoznačně dáno, že nešlo o svatební hostinu, ale předsvatební zásnubní slavnost. Podle tehdejších zvyklostí víno na takovýchto slavnostech mohli pít pouze kněží a na jejich úroveň postavení Židé v celibátu. Nesměli jej pít ženatí muži, novici, ani kdokoliv jiný, kdo nebyl vysvěcen. Ti mohli pít pouze vodu jako očistný rituál.
Tak je to uvedeno i v Janově evangeliu. Když nastal čas pro tento rituál, Ježíšova matka Marie, zřejmě nespokojená s touto diskriminací, upozornila Ježíše, že nevysvěcení hosté nedostali víno. Protože Ježíš ještě nebyl pomazán na mesiáše, odpověděl, že jeho čas ještě nenastal. Protože matka zřejmě dále naléhala, Ježíš nedodržel zvyklosti a nechal nalévat víno všem.
Pořadatel slavnosti pak nekonstatoval zázrak, ale pouze jednoduše vyjádřil své podivení nad tím, že se víno objevilo proti všem zvyklostem i v této situaci. Někteří si proto myslí, že hostina v Káni Galilejské byla Ježíšova vlastní svatební slavnost, protože Ježíš a jeho matka rozhodovali o věcech nepříslušejících běžným hostům.
Ti myslitelé nevzali v úvahu fakt, že tato slavnost se měla konat v létě roku 30 v měsíci odpovídajícím našemu červnu. Jenže tenkrát se první svatby vždy konaly v měsící pokání, tedy v září, a zásnubní hostiny se konaly o tři měsíce dříve. V tomto případě by to znamenalo, že první manželské pomazání Ježíš od Máří Magdalény dostal v září roku 30. Tři měsíce po slavnosti v Káni, která byla zřejmě jejich zásnubní hostinou.
Pilátův soud a Ježíšovo ukřižování je zmíněno jen v oficiálních kronikách Římské říše!?
Originální evangelia popisují události, i když ne vždy zcela shodně, které jsou zaznamenány i mimo Bibli. Popis Ježíšových aktivit až do údajného ukřižování lze najít v několika záznamech z tehdejší doby.
Avšak Pilátův soud a Ježíšovo ukřižování je zmíněno jen v oficiálních kronikách Římské říše. Například římský kronikář v Judei Josephus Flavius o nějakém Ježíšově ukřižování nic neví.
Ale budiž. Z oficiálních chronologických kronik římských vládců můžeme určit, že k ukřižování mělo dojít o židovských velikonocích v březnu roku 33. Druhé manželské pomazání v Betánii se odehrálo o týden dříve, to už Máří Magdaléna musela být ze zákona tři měsíce těhotná. Její první dítě se tak muselo narodit v září roku 33.
O tom ještě řeč bude. A tak nejen z evangelií, ale i z Flaviovy kroniky se dozvídáme, že Ježíš vystupoval jako liberální vůdce snažící se sjednotit lidi té doby proti útlaku Římské říše. Judea byla v té době okupována Římskou říší a domorodí lidé tudíž ovládáni vojenskou okupační silou. Není proto divu, že občasná hnutí odporu byly běžným jevem.
Prostí lidé očekávali pomoc od mesiáše, který je měl okupantů zbavit. Symbolem mesiáše se tak stal rebel Ježíš. V dochovaných židovských památkách z prvního století je Ježíš nazýván mudrcem, učitelem, a také králem. Není tam nikde nic o nějakém božství.
Svitky od Mrtvého moře popisují funkci Mesiáše Izraele jako Nejvyššího vojenského velitele Izraele. Není tedy žádným tajemstvím že apoštolové byli ozbrojeni. Tak třeba Petr vytáhl meč proti Malchusovi v samém závěru známého příběhu o zatýkání Ježíše.
Řada vysoce postavených Židů v Jeruzalémě byla docela spokojena ve svých mocenských funkcích zabezpečených cizí vojenskou silou. Pro farizeje a saduceje byli „pořádní“ Židé bohem vyvolený národ. Jenže byli tu i další Židé, Nazarenští, nebo Essenští, kteří zastávali podstatně liberálnější postoj. A protože tento rozpor byl neodstranitelný, veškeré Ježíšovo snažení muselo zákonitě ztroskotat.
Rebela Ježíše soudili jak sami Židé, tak i římský guvernér Pilát Pontský. Jen guvernérovou zásluhou nebyl Ježíš Židy ukamenován. I když to nebylo jen Pilátovou zásluhou. Oni totiž sami Římané Židům odňali právo provozovat vlastní soudnictví. Nicméně Ježíš byl již předtím zavržen a exkomunikován Sněmem sanhedrinů.
Pozn. redakce: Autor původního textu v dalších odstavcích poněkud nepřesně spekuluje. Podle našeho spolehlivého zdroje, jsme si již dříve podrobně rozebrali, že ve skutečnosti (ve snaze Krista zachránit) zosnoval Jidáš spiknutí, při kterém došlo k záměně osoby Ježíše a na kříž se dostal Šimon » Ano! Pilát byl součástí spiknutí a pomáhal při něm »
Pokud tedy jde o Ježíšovu smrt na kříži, je zcela jasné, že šlo o duchovní / symbolickou smrt, nikoliv fyzickou smrt, což dokazuje ono třídenní pravidlo. Tři dny by byl Ježíš formálně nemocen, s absolutní smrtí nastávající čtvrtý den. Toho dne by byl zaživa pohřben, aby pak během prvních tří dnů mohl být vzkříšen.
Vždyť on si to sám i předpověděl. „Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha“. Tato slavná slova měl Ježíš volat těsně před svou smrtí. Nešlo ale o nějakého božského otce, tím otcem byl míněn otec komunity, kterým nebyl nikdo jiný než pomazaný patriarcha apoštol Šimon Zelotejský. Církevníci tvrdí, že Ježíšova smrt byla potvrzena krví a vodou, tekoucí z rány na boku propíchnuté kopím.
Pokud by byl Ježíš mrtev, může z rány ještě téci krev? Vždyť přece se smrtí se zastavuje i krevní oběh! Mohla se maximálně objevit nějaká kapka.
Pozn. redakce: Je to prosté milý Watsone 😉 Prostý selský rozum nám říká, že ten na kříži nebyl mrtev — důkladný rozbor je zde »
A stejné je to i s propíchnutým bokem. V originále je použito slovo znamenající spíše škrábnutí a možná chybným překladem přes latinu se z něj stalo propíchnutí. Ježíšova doba ale ani zdaleka nebyla primitivní. V té době byli lékaři i nemocnice. Dodnes lékaři používají zaškrabání na kůži k docílení reflexu osoby, nebo ke zjištění, je li osoba naživu.
Podle vyjádření dnešních lékařů nelze žádným způsobem vysvětlit vytékání vody z rány. Vždyť vytékání krve z bodné rány je známkou života, nikoliv smrti! Z mrtvého těla by, samozřejmě mimo velice rozsáhlého poranění, žádná krev nevytékala. Protože v mrtvém těle krev neobíhá.
Pojďme dál. Josef Arimatejský dostal od Piláta povolení sundat údajně mrtvého Ježíše dříve než bylo obvyklé. Ale budiž, Josef měl třeba protekci.
V řecké verzi evangelia je Ježíšovo tělo označeno výrazem soma, což ale znamená živé tělo. Pro mrtvé tělo mají Řekové výraz ptoma! Ježíš tedy přežil a tento fakt uvádějí i v další prameny. Dokonce i Korán uvádí že Ježíš ukřižování přežil.
Teď se dostáváme k onomu inkriminovanému časovému rozdílu mezi evangelii. Během toho pátečního odpoledne, kdy měl být Ježíš na kříži, posouvali čas o tři hodiny dopředu. Čas tehdy měli zaznamenávat podle slunečních hodin a potažmo i podle kněží, kteří označovali hodiny různými modlitbami. Podstatné pro ně byly denní hodiny a noční hodiny. Denní čas začínal s východem Slunce a ten se s postupujícími ročními obdobími měnil. A když se měnil začátek dne, měnil se i začátek nočního času. Proto o velikonocích došlo k tříhodinovému časovému posunu. A patrně z tohoto důvodu se evangelia se neshodují v časových údajích. V jedněch je operováno s událostmi před posunutím času, v jiných po jeho změně.
Navíc ty rošády s časem nebyly jednotné. Hebrejští lunaristé dělali časové změny během dne, zatímco solaristé, ke kterým patřili i Essenští a Magijští, nedělali časové změny před půlnocí. To by tedy znamenalo, že podle evangelií vztažených k hebrejskému času byl Ježíš ukřižován ve třetí hodině, zatímco podle solaristů byl ukřižován v šesté hodině.
-pokračování-
Zdroj a další informace:
- První díl série s důkazy o vzniku Nového Zákona. http://www.ragauian.cz/vznik-noveho-zakona-evangelium-ebionitu-a-dalsi-rane-krestanske-tajne-spisy/
- http://www.ragauian.cz/vznik-noveho-zakona-tomasovo-evangelium-z-nag-hammadi-v-egypte-nejblize-k-jezisi/
- http://www.ragauian.cz/vznik-krestanstvi-byl-zcela-v-rezii-jezisovy-rodiny-aneb-jezisova-dynastie/
- https://www.amazon.com/Bloodline-Holy-Grail-Lineage-Revealed/dp/1931412928
