Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »
NENÍ POCHYB O TOM, že „pradávná slova“, jež po tisíce let utvářela jazyk učenců i náboženských písemností, byla jazykem sumerským. Rovněž není pochyb o tom, že „dávní bozi“ byli bohové sumerští; dosud nebyly nalezeny žádné záznamy, báje, genealogie i vyprávění o bozích, jež by byly starší než ty, jež se vztahují k bohům ze Sumeru.
Když tyto bohy vyjmenujeme a spočteme (v jejich původní sumerské formě či v pozdějších akkadských, babylonských či asyrských obměnách), čítá jejich seznam stovky. Ale jakmile si je roztřídíme, zjistíme, že nejde o žádnou nesourodou a nahodilou spleť božstev. V jejich čele stál panteon nejvyšších božstev, řízený shromážděním vzájemněspřízněných bohů. Když vyloučíme bezpočet méněvýznamných neteří, synovců, vnoučat apod., vynoří se mnohem menší, soudržná skupina božstev, z nichž každé sehrává jistou roli, má své pravomoci i svou odpovědnost.
Sumerové věřili (nebo spíše věděli?), že tito bohové pocházeli „z nebes“. Texty popisující dobu před „stvořením věcí“ mluví o takových nebeských bozích, jako jsou např. Apsú, Tiámat, Anšar, Kišar. Nikde nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by se bohové této kategorie někdy objevili na Zemi.
Když si tyto „bohy“, jež existovali před stvořením Země, prohlédneme blíže, zjistíme, že jsou to nebeská tělesa, z nichž se skládá naše sluneční soustava; jak si ukážeme později, takzvané sumerské báje o těchto nebeských bytostech představují ve skutečnosti přesné a vědecky přijatelné kosmologické teorie o vzniku naší sluneční soustavy.
Kromě nich existovali bohové menšího významu, kteří byli „pozemského“ původu. Jejich kultovními středisky byla většinou provinční města; jednalo se prostě o pouhá místní božstva. V lepším případě jim byl svěřen dohled nad jistou konkrétní činností – jako například bohyni NIN.KAŠI („dáma-pivo“), která měla na starosti přípravu nápojů.
O takových bozích a bohyních se nevyprávěly hrdinské příběhy. Nevlastnili strašlivé zbraně a ostatní bozi se netřásli strachy před jejich rozkazy. Připomínají družinu mladých bohů kráčejících na konci procesí ztvárněného na chetitské Popsané skále Yazilikaya.
Kromě těchto dvou skupin existovali také bohové nebeští i pozemští; v bájích vystupují jako „dávní bozi“, jež podle víry Sumerů sestoupili na Zemi z nebes.
To už nebyla pouhá místní božstva. Byli to bozi celonárodní, ba dokonce mezinárodní. Někteří žili na zemi ještě dřív, než se na ní objevil člověk.
Vlastně i sama existence člověka byla podle Sumerů výsledkem důkladně promyšleného tvůrčího počinu ze strany těchto bohů. Byli mocní a uměli kousky, jež se vymykaly schopnostem i chápání smrtelníků.
Přesto však nejenže vypadali jako lidé, nýbrž také jedli a pili jako oni a uměli projevit všechny odstíny citů a pocitů – lásky a nenávisti, věrnosti i nevíry, upřímnosti i proradnosti.
Ačkoliv se role i hierarchické postavení některých hlavních božstev během tisíciletí měnily a přesouvaly, několik jich nikdy neztratilo své výsostné postavení, ani celonárodní či mezinárodní prestiž. Když si tuto ústřední skupinu prohlédneme blíže, vyvstane nám před očima obraz dynastie bohů, božské rodiny – úzce provázané, a přece nesmiřitelně rozpolcené.
Hlavou této rodiny nebeských i pozemských bohů byl AN (neboli Anu v babylonsko-asyrských textech). Byl velikým otcem bohů, králem bohů. Jeho říší byla celá nebeská klenba a jeho znakem hvězda. V sumerském obrázkovém písmu znamenal symbol hvězdy také Ana, „nebesa“ a „božskou bytost“ neboli „boha“ (jenž byl Anovým potomkem).
Čtverý význam tohoto symbolu se zachoval dlouhé věky, byť znakově přecházel ze sumerského obrázkového písma přes klínopisnou akkadštinu až ke stylizované babylonštině a asyrštině.
Od nejstarších dob až po zánik klínopisu, tedy od čtvrtého tisíciletí př. Kr. až téměř po dobu Kristovu, předznamenával tento znak jména bohů a naznačoval tak, že jméno uvedené v textu nepatří smrtelníkovi, nýbrž božstvu nebeského původu.
Anovo bydliště a sídlo jeho království bylo na nebesích. Tam se vydávali ostatní bohové nebeští i pozemští, když potřebovali nějakou radu nebo protekci nebo když se scházeli na shromážděních, aby urovnali spory mezi sebou nebo aby rozhodli o něčem zásadním, četné texty popisují Anův palác (jehož vchody hlídali bůh stromu pravdy a bůh stromu života), jeho trůn, jak se na něj obraceli jiní bohové a jak seděli v jeho přítomnosti.
Sumerské texty uvádějí také případy, kdy bylo do Anovy svatyně dovoleno vstoupit nejen jiným bohům, nýbrž také několika vyvoleným smrtelníkům, převážně s cílem uniknout smrtelnosti.
Jeden takový mýtus pojednával o muži jménem Adapa („vzor člověka“). Adapa byl tak dokonalý a tak oddaný bohu Eovi, který ho stvořil, že Ea Anovi nařídil, aby ho povolal k sobě. Ea, „bůh, který všechno ví“, líčí Adapovi, na co se má připravit: „Sám půjdeš k Anovi, králi, na cestu k nebesům se vydáš! Když na nebesa vystoupíš, k bráně Anově se přiblížíš, tam u brány Dumuzi a Gizzida* budou stát.“
* Podle autora „Nositel života“ a „Pěstitel pravdy“. Pozn. překl.
Adapa tedy v doprovodu svého stvořitele „vystoupil na nebesa a přiblížil se k bráně Anově. Když mu však nabídli možnost stát se nesmrtelným, odmítl pojíst chléb života v domnění, že rozzlobený Anu mu nabízí otrávený pokrm. Byl tedy vrácen na zemi jako pomazaný kněz, pořád však jako pouhý smrtelník.
Víra Sumerů, že nejen bohové, nýbrž i vyvolení smrtelníci mohou vstoupit do božího příbytku na nebi, zaznívá také v starozákonných vyprávěních o tom, jak na nebe vystoupili Enóš a prorok Elijáš.
Anu žil na nebesích a jen občas navštívil svůj chrám E.ANNA na Zemi
Ačkoliv Anu žil na nebesích, sumerské texty zaznamenávají případy, kdy sestoupil na Zemi – buď v době vážných krizí, anebo na ceremoniální návštěvy (tehdy ho doprovázela jeho družka Antum), anebo (alespoň jednou) aby učinil svou pravnučku Inannu svou pozemskou manželkou.
Jelikož nepřebýval trvale na Zemi, nebylo zřejmě zapotřebí udělit mu výsadní práva na vlastní město nebo kultovní středisko; proto mu Sumerové vystavěli chrám neboli „vysoký dům“ v Uruku (biblickém Ereku), tedy ve městě zasvěceném bohyni Inanně. V rozvalinách Uruku lze dodnes spatřit obrovský umělý pahorek, kde archeologové našli důkazy o stavběa přestavbě vysokého chrámu zasvěceného Anovi. Bylo tam odkryto osmnáct rozdílných vrstev, svědčících o závažných důvodech pro udržení chrámu na témž posvátném místě.
Anův chrám se jmenoval E.ANNA („dům Anův“). Za tímto skromným označením se však ukrývala stavba, na niž musel být – alespoň ve své době – úchvatný pohled. Podle sumerských textůto byla „posvěcená svatyně přečistá“, již „navrhli“ sami velcí bohové.
„Její římsy byly jako měď“, její veliká zeď se dotýkala oblak – vskutku honosný příbytek“. „Byl to dům, jehož kouzlo bylo neodolatelné, jehož půvab byl nekonečný“. A texty také jednoznačně vymezují účel tohoto chrámu, neboť ho nazývají „dúm pro sestoupení z nebes“.
Jedna tabulka z uruckého archivu podrobně líčí pompu a okázalou nádheru, jež doprovázela příchod Ana a jeho choti na „státní návštěvu“. Tabulka je zčásti poškozená, a tak do celého obřadu vstupujeme až ve chvíli, kdy obřad vrcholí; Anu a Antum jsou usazeni na chrámovém dvoře a bohové „přesně v tomtéž pořadí jako předtím“ utvoří průvod před a za nosičem žezla.
Protokol jim nařizoval:
Nechť poté sestoupí na dvůr nejsvětější, před tvář boha Ana. Kněz očistný nechť učiní úlitbu žezla, poté nechť vstoupí nosič žezla a usadí se. Bozi Papsukkal, Něsku a Šala nechť jsou pak usazeni na dvoře boha Ana. Mezitím bohyně („božští potomci Anovi, božské dcery urucké“) přinesly do „eniru“, „domu zlatého lůžka bohyně Antum“ druhý předmět, jehož název i účel jsou nejasné. Pak se vrátily v průvodu na dvůr k místu, kde seděla Antum. Zatímco se podle přísného rituálu připravoval večerní pokrm, k tomu zvláště určený kněz potíral směsí „dobrého oleje“ a vína veřeje dveří do svatyně, kam se Anu a Antum měli později odebrat na noc – vskutku ohleduplný počin, jenž měl podle všeho zabránit vrzání dveří v době, kdy oběbožstva spala.
Zatímco se podával „večerní pokrm“ – různé nápoje a předkrmy, odebral se kněz-astronom „do nejvyššího patra věže hlavního chrámu“, aby pozoroval oblohu. Měl sledovat, jak na určitém místě oblohy vychází planeta jménem Veliký Anu nebeský. Poté měl odříkat skladby „Té, která zazáří, nebeské planetěboha Ana“ a „Vyšel obraz Stvořitelův“. Jakmile byla planeta spatřena a básně odrecitovány, Anu a Antum si umyli ruce vodou ve zlaté míse a začala první část hostiny. Poté si umylo ruce sedm velkých bohův sedmi velkých zlatých podnosech a začala druhá část hostiny.
Pak následoval „rituál mytí úst“; kněží odrecitovali hymnus „Planeta Anova je hrdinou nebes“. Byly zapáleny pochodně, bohové, kněží, zpěváci a nosiči pokrmů se seřadili do procesí a doprovodili oba návštěvníky do jejich svatyně, kde božský pár ulehl ke spánku. Byla vybrána čtyři významná božstva, jež měla zůstat na dvoře a držet stráž až do svítání. Ostatní byli rozmístěni u různých bran.
Mezitím se měla rozsvítit celá země a oslavovat přítomnost obou božských návštěvníků. Na znamení z hlavního chrámu měli kněží ve všech ostatních uruckých chrámech „vzít pochodně a zapálit ohně“; kněží v ostatních městech, jakmile spatří ohněv Uruku, měli učinit totéž.
Poté: Nechť lidé celé země zapálí ohně ve svých příbytcích a pozvou bohy na hostinu… Hlídači ve městech nechť zapálí ohně v ulicích a na náměstích. Pečlivě naplánován byl i odchod obou nejvyšších bohů – nejen na den, nýbrž na minutu přesně: V den sedmnáctý, čtyřicet minut po východu slunce, nechť se otevřou brány před bohy Anem a Antum, a završí tak jejich pobyt. Konec této tabulky je ulomený. Další text se vší pravděpodobností popisuje odchod; ranní jídlo, zaříkadla, stisky rukou („uchopení rukou“) s ostatními bohy. Božský pár je poté odnesen k místu odchodu na přepychových nosítkách, jež na ramenou nesou chrámoví kněží.
Asyrské ztvárnění božského průvodu (byť pochází z mnohem pozdější doby) nám umožňuje utvořit si dobrou představu o tom, jak nesli Ana a Antum během procesí v Uruku (obr. 44).
Pozn. redakce: Ačkoliv stojíme za Sitchinovou prací jako celkem, v detailech se autor občas mýlil. Nápovědou k tomuto reliéfu je fakt, že č. 44 pochází z mnohem pozdější doby. Ve skutečnosti dnes archeologové poměrně logicky vyvozují, že šlo ztvárnění dobytí města » A „krádež“ model „bohů“ poražených nepřátel byla běžnou praxí té doby… Navíc z jiných zobrazení už víme, že „bohové“ bývali větší než pozemšťané… a zde je to obráceně… tj. další jasná indicie. Nicméně toto je jen ilustrativní obrázek…
Když průvod procházel „ulicí bohů“, odříkávala se zvláštní zaklínadla; jiné žalmy a hymny se zpívaly, když se průvod blížil ke „svatému nábřeží“ a když dorazil k „hrázi u Anovy lodi“. Následovalo rozloučení, odzněla další zaklínadla „a přitom se zvedaly ruce“.
Poté všichni kněží a chrámoví hodnostáři nesoucí bohy v čele s veleknězem odříkali zvláštní „modlitbu na rozloučenou“. „Veliký Anu, nechť ti žehná nebe i země!“, provolali sedmkrát. Pomodlili se za požehnání sedmi nebeských bohů a vzývali bohy, jež dlí na nebi, i bohy, jež jsou na zemi.
Nakonec se s Anem a Antum rozloučili slovy: Nechť vám žehnají bozi hlubiny, jakož i bozi příbytku nebeského! Nechť vám žehnají denně, každý den každého měsíce každého roku!
Pravzor všech odznaků a symbolů královské moci
Mezi statisíci nalezených obrazů a soch starověkých bohů jako by chyběla Anova podobizna. A přece na nás shlíží z každé sochy a z každého portrétu všech králů, kteří kdy existovali od starověku až do dnešních dnů.
Neboť Anu byl nejen velkým králem, Králem Bohů, nýbrž i tím, z jehož milosti byli všichni korunováni na krále. Podle sumerské tradice plynula královská moc od Ana; samotný královský titul zněl Anutu.
Anovými odznaky vladařské moci byly tiára (božská pokrývka hlavy), žezlo (symbol moci) a berla (jako symbol pastýře vedoucího své stádo).
-pokračování-