Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »
Jákobův žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží
Z Bible víme, co se stalo Jákobovi, když se vydal z Kanaánu do „staré země“, aby si tam našel nevěstu: Někde v polích u Charránu spatřil, jak „na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“. V téže době, kdy Nabonid obnovil pravomoci a chrámy Nanny/Sína, znovu vystavěl chrámy a zavedl kult uctívání Sinových dvojčat jménem IN.ANNA /„Anova paní“/ a UTU /„svítící“/.
Obě děti porodila Sínovi jeho oficiální manželka Ningal, takže byly rodem členy božské dynastie. Inanna se sice narodila jako první, ale její bratr Utu byl prvorozeným synem, a tudíž právoplatným následníkem trůnu. Na rozdíl od biblických dvojčat Ezaua a Jákoba, mezi nimiž vládla ze stejných důvodů řevnivost, vyrůstaly obě božské děti v přátelství. Prožívaly spolu dětská dobrodružství, dělily se o všechny zážitky, pomáhaly si, a když si Inanna měla vybrat manžela mezi dvěma bohy, požádala o radu bratra.
Inanna a Utu se narodili v dávných časech, kdy ještě na zemi žili pouze „bohové“. Utuovo sídelní město Sippar se uvádí jako jedno z prvních, jež v Sumeru založili „bohové“. Nabonid v jednom nápisu popisuje, co se mu stalo, když začal s přestavbou Utuova chrámu E.BABBARA.
Vyhledal jsem jeho starobylé základy a sestoupil jsem do hloubky osmnáct loktů. Utu, veliký vládce Ebabbary ukázal mi osobně základovou plošinu chrámu Narám-Sína, syna Sargonova, kterou 3 200 let žádný král přede mnou neuzřel.
Utuovo pojímání spravedlnosti připomíná kázání na hoře z Nového zákona!
Když v Sumeru rozkvetla civilizace a k bohům v „zemi mezi řekami“ přibyl i člověk, Utu začal být spojován především s právem a spravedlností. Několik nejstarších zákoníků, vzývajících Ana a Enlila, zdůvodňuje nutnost jejich dodržování také tím, že byly postulovány „v souladu se spravedlivým slovem Utuovým“. Babylonský král Chammurapi vyryl svůj zákoník do stély, na jejímž vrcholu je král zobrazen, jak přijímá odznaky spravedlnosti od samotného Utua /obr. 51/.
Tabulky nalezené v Sipparu svědčí o tom, že se ve starověku těšil pověsti města spravedlivého a čestného. Některé texty zobrazují samotného Utua jako soudce bohů i lidí; Sippar byl tedy vlastně sídlem sumerského „vrchního soudu“. Utuovo pojímání spravedlnosti připomíná kázání na hoře z Nového zákona. „Tabulka moudrosti“ byla návodem, jak se zalíbit Utuovi:
Svému protivníkovi nečiň zlo;
tomu, kdo tobě zlo činí, dobrým se odvděč.
Nepříteli dopřej, ať se mu dostane spravedlnosti…
Nedopusť, aby v tvém srdci vzklíčilo sémě zla…
Tomu, kdo žebrá o almužnu,
dej najíst, nalij mu vína…
Pomáhej a konej dobro.
Utu „svítící“, akkadským jménem Šamaš, což v semitských jazycích znamená „slunce“
Jelikož Utu zajišťoval spravedlnost a zabraňoval útlaku – a možná také z jiných důvodů, jak si ukážeme později, byl pokládán za ochránce poutníků. Přesto však se jeho nejběžnější přídomky týkaly jeho velkého jasu. Od nejstarších dob byl nazýván Babbar /„svítící“/. Byl to „Utu, z něhož vyzařuje široké světlo“, ten, kdo „rozsvěcuje nebe i zemi“.
Chammurapi ve svém nápisu oslovuje Utua jeho akkadským jménem Šamaš, což v semitských jazycích znamená „slunce“. Na základě toho dospěli vědci k názoru, že Utu /Šamaš/ byl mezopotamským bohem slunce.
My si však postupně ukážeme, že i když bylo tomuto bohu přiděleno slunce jako jeho hvězdný protějšek, lze tvrzení, že „vrhal jasné světlo“, když vykonával zvláštní úkoly, jimiž ho pověřil jeho dědeček Enlil, chápat i jinak.
Důkazy o existenci bohyně Inanny, jejíž akkadské jméno znělo Ištar
Stejně tak jako jsou zákoníky a soudní záznamy lidskými svědectvími o přítomnosti božstva jménem Utu /Šamaš/ mezi starověkými národy Mezopotámie, máme také k dispozici bezpočet nápisů, textů, zaříkadel, zaklínadel, modliteb i obrazů svědčících o tělesné přítomnosti a existenci bohyně Inanny, jejíž akkadské jméno znělo Ištar. Jeden mezopotamský král se ve 13. století př. Kr. zmiňuje o tom, že přestavěl její chrám v Sipparu, v sídelním městě jejího bratra, na základech tehdy starých osm set let. Ale v jejím sídelním městě Uruku sahají báje o Inanně do nejstarších dob.
U Římanů byla známá jako Venuše, u Řeků jako Afrodite, u Kahanců (Kanaánců?) a Hebrejců jako Aštarta, Aštoret i Aštarót, u Asyřanů, Babyloňanů, Chetitůa dalších starověkých národůjako Ištar nebo Ešdar, u Akkaďanů a Sumerů jako Inanna, Innin či Ninni, nebo podle mnoha dalších pčezdívek a přídomků; u všech bez rozdílu však byla bohyní lásky a plodnosti a bohyní války, energická, krásná žena, jež – byť pouze prapravnučka Anova, si svými činy vydobyla významné místo mezi nejvyššími bohy nebe a země.
Jako mladé bohyni jí byla podle všeho přidělena říše v daleké zemi východně od Sumeru, v zemi Aratta. Tam měla „vznešená Inanna, královna vší země… svůj dům“. Ale Inanna měla vyšší ambice. Ve městě Uruku stál skvostný chrám Anův, obývaný pouze bohem při jeho občasných státních návštěvách na Zemi; a Inanna zatoužila po tomto sídle moci.
Podle sumerských královských listin byl prvním nebožským vládcem Uruku Meškiaggašer, syn boha Utua a lidské matky. Toho na trůně vystřídal Enmerkar, slavný sumerský král. Inanna byla tudíž Enmerkarovou pratetou; nedalo jí tedy mnoho práce přesvědčit ho, že by se měla stát bohyní v Uruku, a ne v nějaké odlehlé Arattě.
Dlouhý a úchvatný text nazvaný „Enmerkar a vládce Aratty“ popisuje, jak Enmerkar vyslal do Aratty své posly a všemožnými argumenty se v této „válce nervů“ snažil přimět Arattu, aby se vzdala, neboť„vládce Enmerkar, jenž jest sluhou Inanny, učinil z ní královnu chrámu Anova.“ Nejasný závěr celé báje naznačuje kompromis: Inanna se sice přestěhovala do Uruku, ale „neopustila svůj dům v Arattě“.
Je docela možné, že nakonec střídavě bydlela na obou místech, neboť je z jiných textů známa jako dobrodružná cestovatelka. V Anově chrámu se však nemohla usadit bez jeho vědomí a souhlasu; z různých textů se dozvídáme, jak toho dosáhla. Záhy byla přezdívána „Anunitum“, „Anova milovaná“, a mluvilo se o ní jako o “božské milence Anově“; z toho lze usuzovat, že s Anem sdílela nejen chrám, nýbrž i lože – pokaždé když zavítal do Uruku nebo když Inanna vystoupila do jeho nebeského příbytku.
Inanna začala snovat úklady s cílem upevnit postavení Uruku i vlastních pravomocí
Když si Inanna takto vydobyla postavení bohyně Uruku a Anovy milenky, začala snovat úklady s cílem upevnit postavení Uruku i vlastních pravomocí. O něco dále po proudu řeky Eufrat stálo starobylé město Eridu – sídlo Enkiho. Inanna věděla o jeho hlubokých znalostech všech umění a věd civilizace, a rozhodla se, že z něj tato tajemství stůj co stůj vymámí.
Zařídila to tak, aby se s Enkim /svým prastrýcem/ sešla o samotě, očividně s úmyslem zapůsobit na něj svým „osobním kouzlem“. Enki pochopil její úmysl, neboť svému komorníkovi nařídil, aby připravil večeři pro dva. Šťastný a opilý Enki byl ochoten udělat pro Inannu všechno na světě. Když ho směle požádala o božské řády, tvořící základ vyspělé civilizace, Enki jí jich daroval asi sto, četně božských formulí vztahujících se k vladařství, k vysokému kněžství, ke zbraním, k právním předpisům, ke znalosti písma a hudebních nástrojů, k truhlářství, stavitelství, košíkářství, dokonce i k chrámové prostituci. Když se Enki probudil a uvědomil si, co provedl, Inanna už byla na cestě zpět do Uruku.
Enki za ní vyslal své „strašlivé zbraně“, ale marně, neboť Inanna spěchala do Uruku ve svém „člunu nebeském“.
Inanna /Ištar/ byla často zobrazována jako nahá bohyně; někdy dokonce zvedá sukni, aby odhalila dolní partie těla a vystavila tak na odiv svou krásu /obr. 52/.
Gilgameš, urucký vladař kolem r. 2900 př. Kr., který byl také zpola bohem /zplodil jej lidský otec s bohyní/, popisuje, jak ho Inanna sváděla – a to přestože už měla oficiálního manžela. Když se Gilgameš po jedné bitvě umyl, „v plášť se zahalil a opaskem sepjal“, ke kráse jeho vznešená Ištar pozvedla oči:
„Pojď ke mně, Gilgameši, manželem mým se staň!
Daruj, ach daruj mi svou sílu!
Ty se staň mužem mým a já tvou ženou!“
Ale Gilgameš věděl své a sděluje jí:
„Kterého milence jsi navěky měla ráda?“
„Který z tvých ptáčků vzlétne k tobě?“
Vyjmenoval dlouhý seznam jejích milostných avantýr a odmítl ji. Jak plynul čas, Inanna/Ištar stoupala po žebříčku panteonu a přejímala zodpovědnost za věci státnické; začala tudíž projevovat spíše válečnické schopnosti a byla často zobrazována jako po zuby ozbrojená bohyně války /obr. 53/.
Nápisy asyrských králů vypovídají, jak šli do války kvůli ní a na její příkaz, jak jim přímo radila, kdy vyčkat a kdy zaútočit, jak někdy pochodovala v čele armád a jak se, přinejmenším jednou, zjevila přede všemi vojáky. Asyrským králům přislíbila za jejich věrnost dlouhý život a úspěch.
„Ze zlaté komnaty na nebesích nad vámi budu bdít,“ ujišťovala je
Zdá se, že se změnila se v krutou válečnici i proto, že na ni dolehly těžké časy, Když nad bohy získal nadvládu Marduk, v jednom z Nabonidových nápisů se praví: „Inanna urucká, vznešená princezna, jež dlela ve zlaté komnatě, jež jezdila v kočáře taženém sedmi lvy. Obyvatelé Uruku změnili její kult za vlády krále Erby-Marduka, odstranili její komnatu a vypřáhli její spřežení.“ Inanna proto, jak uvádí Nabonid, „opustila Uruk v hněvu a od té doby přebývala na nějakém nevlídném místě“, jež však nejmenuje /obr. 54/.
Inanna si vybrala za manžela Dumuziho
Když si obletovaná Inanna vybrala za manžela Dumuziho, jednoho z mladších synů Enkiho, stojí patrně o spojení lásky s mocí. Mnoho starověkých textů podrobně líčí lásky a hádky těchto dvou bohů. Jsou mezi nimi překrásné milostné písně, plné živé sexuality. Jiné vyprávějí o tom, jak Ištar po návratu z jedné cesty našla Dumuziho, jak oslavuje její nepřítomnost. Nařídila, aby byl zatčen a navždy zmizel v podsvětí; zde vládla její sestra Ereškigal se svým druhem Nergalem.
Snad nejkrásnější a nejopěvovanější sumerské a akkadské texty líčí Ištařin sestup do podsvětí, aby tam našla svého vypovězeného miláčka.
Ze šesti známých synů Enkiho se v sumerských bájích objevují tři: prvorozený Marduk, který nakonec násilím získal nadvládu, dále Nergal, který se stal vládcem podsvětí, a Dumuzi, který se oženil s Inannou/Ištar.
Enlil měl také tři syny, kteří hráli klíčovou roli v božských i lidských záležitostech: Ninurtu, který byl Enlilovým právoplatným následníkem, jelikož ho zplodil se svou sestrou Ninchursag, dále Nannu/Sína, prvorozeného s Enlilovou oficiální manželkou Ninlil, a mladšího syna s Ninlil jménem IŠ.KUR /„hornatý“, „daleká hornatá země“/, kterému se častěji říkalo Adad /„milovaný“/.
Adad – jako bratr Sínův a strýc Utuův a Inannin – se podle všeho cítil lépe s nimi než ve vlastním domě. V sumerských textech vystupují tito bohové jako nerozlučná čtveřice. Jsou uváděni také v popisu obřadů spojených s Anovou návštěvou v Uruku. V jednom textu popisujícím vchod do Anova dvora stojí, že do trůnní komnaty se vcházelo „bránou Sína, Šamaše, Adada a Ištar“. Další text, poprvé publikován V. K. Šilejkem /Ruská akademie dějin hmotných kultur/, poeticky popisuje tuto čtveřici, jak se spolu ukládají ke spánku. Patrně největší náklonnost k sobě pociťovali Adad a Ištar; často jsou zobrazováni vedle sebe, jako např. na tomto reliéfu, na němž asyrskému vladaři žehnají Adad /držící kruh a blesk/ a Ištar /držící luk/. Třetí postava je natolik poškozená, že nelze určit její totožnost.
Bylo snad za touto náklonností něco víc než jen platonický vztah, zejména uvážíme-li Ištařinu pověst? Je pozoruhodné, že v biblické Písni písní hravá dívka nazývá svého milence dod, což znamená „milenec“ i „strýc“. Nepřezdívalo se Iškurovi Adad – odvozenina sumerského DA.DA –, protože byl strýcem a milencem zároveň?
Ale Iškur nebyl pouze hošíkem určeným k milostným hrátkám; byl to mocný bůh, kterého otec Enlil obdařil pravomocemi a výsadami bouřného boha. V této funkci byl uctíván jako churrijsko-chetitský Tešub a urartský Tešubu /„kdo rozfoukává vítr“/, amorejský Ramanu /„hromobijce“/, kanaánský Ragimu /„vrhač krupobití“/, indoevropský Buriaš /„světlonoš“/, semitský Meir /„ten, který rozsvěcuje nebe“/.
Jak tvrdí Hans Schlobies /Der akkadische Wettergott in Mesopotamien/, listina bohů uložená v Britském muzeu objasňuje, že Iškur byl skutečně božským vládcem v zemích hodně vzdálených od Sumeru a Akkadu. Jak odhalují sumerské texty, nebyla to náhoda. Enlil měl podle všeho v úmyslu odklidit syna ze scény, a tak ho jmenoval „sídelním božstvem“ v hornatých oblastech severně a západně od Mezopotámie.
Proč poslal Enlil svého nejmladšího a milovaného syna tak daleko od Nippuru? Několik sumerských bájí vypráví o hádkách a krvavých bojích mezi mladšími bohy. Na mnoha pečetních válečcích jsou zobrazeny výjevy z boje boha proti bohu /obr. 57/ zdá se, že původní řevnivost mezi Enkim a Enlilem se v zesílené míře přenesla i na jejich syny a vedla k bratrovražedným sporům – předobrazu biblického příběhu o Kainovi a Ábelovi. Někdy vypukaly bitvy proti božstvu jménem Kur – nejspíše šlo o Iškura/Adada. To možná vysvětluje, proč Enlilovi připadalo rozumné přidělit nejmladšímu synovi nějakou dalekou říši – aby byl co nejdál od nebezpečných bojů o následnictví.
Postavení synů Ana, Enlila a Enkiho a jejich potomkův dynastickém rodokmenu ozřejmuje zcela jasně jeden geniální sumerský vynález, v němž je jistým bohům přiděleno číselné pořadí. Tento systém objasňuje také členství ve velkém kruhu bohů nebe i země v období rozkvětu sumerské civilizace. Jak zjistíme, nejvyšší panteon se skládal z dvanácti božstev.
6 bohů, 6 bohyní a jejich číselný kód
První náznak toho, že pro nejvyšší bohy platila kryptografická číselná soustava, přinesl objev, že jména bohů Sin, Samaš a Ištar se v textech někdy nahrazovala číslicemi 30, 20 a 15. Nejvyšší jednotka sumerské sexagezimální soustavy – 60 – byla vyhrazena Anovi; Enlil „byl“ 50, Enki 40 a Adad 10. Číslo 10 a jeho šestnásobků do 60 patřily tedy mužským božstvům, a je jen logické, že bohyně měly číslice končící pětkou. Z toho vyplývá takovýto kryptografický seznam:
60 – Anu 55 – Antům 50 – Enlil 45 – Ninlil 40 – Ea/Enki 35 – Ninki 30 – Nanna/Sín 25 – Hongal 20 – Utu/Šamaš 15 – Inanna/Ištar 10 – Iškur/Adad 5 – Ninchursag
Asi nás nepřekvapí zjištění, že Ninurtovi bylo přiděleno číslo 50, stejně jako jeho otci. Jinými slovy se jeho dynastické zařazení skrývalo v šifrovaném vzkazu: až odejde Enlil, ty, Ninurto, nastoupíš na jeho místo; ale do té doby nejsi jedním z dvanácti, neboť místo „50“ je obsazeno.
Nepřekvapí nás tedy, že když Marduk uchvátil moc, trval na tom, aby mu bohové udělili „padesát jmen“ na znamení, že pozice na padesátce patří jemu.
V sumerské mytologii vystupuje celá plejáda dalších bohů – dětí, vnoučat, neteří a synovců nejvyšších bohů; kromě nich existovalo několik stovek řadových bohů – jmenovali se Anunnakové a měli na starosti „všeobecné povinnosti“. Ale kruh nejvyšších božstev tvořilo pouze dvanáct vyvolených. O nich, jejich rodinných vztazích a následnické linii si uděláme lepší představu, znázorníme-li si je v následující tabulce:
-pokračování-