Tento text příhodně navazuje na předchozí článek o epigenetice, kde buněčný biolog Bruce H. Lipton vyvrací materialistické nesmysly o tom, jak prý nás genetika osudově determinuje »
Názor, že geny řídí biologii, byl ve vědě uznáván tak dlouho, až ho vědci přijali za objektivní pravdu.
Dlouhá desetiletí tento názor nikdo nezpochybnil a proto jsme jaksi zapomněli, že jde pouze o (vyvratitelnou) hypotézu. O tom, že ve vědě je takových mylných domněnek více, píše britský biolog R. Sheldrake ve své knize „Mylné domněnky vědy“.
Jako jeden z mála vědců si Rupert Sheldrake klade otázky, nad nimiž jiní „vědci“ odmítají vůbec uvažovat. Ve své knize nabízí odpovědi, které vycházejí z jeho dlouholetého výzkumu v oblasti biologie a poznatků z filosofie a historie vědy. Tento průnik vědomostí mu umožňuje podívat se na vědu „jinak“, tedy v širších souvislostech a hlavně – svobodněji. Rupert Sheldrake se odvážil otřást materialistickou ideologií, na níž je dnešní věda postavena. A to mu temní vládci tohoto světa nikdy neodpustí.
Sheldrake je studovaný biolog a uznává zásluhy a úspěchy moderní „vědy“. Přesto onu „vědu“ neidealizuje.
Proč a jak se současná „věda“ mýlí?
Hlavní proud současné „vědy“ je uzavřen v mylné domněnce, že jediná možná verze naší reality je hmotná realita. Vědomí považuje jen za vedlejší produkt mozkové aktivity. Údajní „vědci“ jsou těmito přesvědčeními natolik svázáni, že mnohé vůbec nenapadne je zpochybnit.
Je to úplně stejné jako u náboženských fanatiků všeho druhu, kteří jsou i dnes ochotni „upalovat“ popírače jejich dogmat. Ano, materialismus je ve skutečnosti zfanatizované náboženství založené na chybných dogmatech, úplně stejně jako např. současné většinové křesťanství. Všichni tito fanatici z titulu onoho fanatismu udržují sami-sebe v jakémsi myšlenkovém vězení a aktivně bojují proti myšlenkám, které narušují zdi jejich pomyslného vězení.
Ono je totiž jednodušší a pohodlnější nehledat, stagnovat, zahnívat 😉 A naopak — upřímné hledání vyžaduje VLASTNÍ úsilí. Hned úvodem si tedy ujasníme, že tento web není pro ty, kteří nechtějí investovat energii do upřímného hledání…
V úvodu knihy „Mylné domněnky vědy“ nás Sheldrake seznámí s 10 dogmaty moderní „vědy“, které v současnosti omezují svobodu bádání a skutečného hledání poznání. Za „nejmylnější“ vědeckou domněnku považuje předpoklad, že současná věda již zná všechny odpovědi. Nepravdivou domněnku, dle které jsou prý všechny základní otázky dostatečně prozkoumány a nyní už zbývá jen vyladit „detaily“.
10 největších dogmatických omylů moderní „vědy“
Podívejme se nejdříve, které domněnky považuje většina vědců za samozřejmost a které jsou přitom většinově omyly:
- Veškerá realita je hmotná a svět je strojem, jenž je tvořen neživou hmotou.
- Vše je ve své podstatě mechanistické.
- Příroda postrádá jakýkoli smysl.
- Evoluce je pouhou náhodou.
- Vědomí je jen iluzí, kterou vytváří fyzická aktivita mozku.
- Mysl se nachází uvnitř hlavy.
- Svobodná vůle je iluzí a bůh existuje jenom jako představa v lidské mysli.
- Dědičnost je předávaná pouze prostřednictvím DNA.
- Jediným léčebným systémem, který opravdu funguje, je mechanistická medicína.
- …
„Vědecký pohled na svět“ se stal souborem pouhých domněnek, dogmat — pouhou vírou, materialistickým náboženstvím hmoty.
Rupertovy teorie jdou proti oficiální materialistické vědě, přitom ale jsou doloženy nepopiratelnými experimenty
Rupert Sheldrake, Ph.D., je britský vědec, který se zabývá výzkumem v oblasti biologie. Je autorem mnohých vědeckých publikací. Vystudoval přírodní vědy na Cambridge University. Později studoval filozofii a historii vědy na Harvardské univerzitě. Věnoval se výzkumu vývoje rostlin a stárnutí buněk na Ústavu biochemie univerzity v Cambridge.
Od roku 1981 se věnuje výzkumu vývojové a buněčné biologie. Zabýval se zkoumáním nevysvětlitelných jevů objevujících se v chování zvířat – například telepatickými schopnostmi psů a koček, výjimečnými schopnostmi poštovních holubů najít cestu domů a zdánlivými schopnostmi zvířat předvídat zemětřesení a tsunami. Následně studoval podobné jevy i u lidí (například zvláštní telepatie mezi matkou a dítětem nebo telepatie související s používáním mobilních telefonů). Ačkoliv některé z těchto experimentů hraničí s oblastí parapsychologie, Sheldrake je zkoumá z pohledu biologa.
Své experimenty provádí v přirozeném prostředí zkoumaných jevů, nikoliv v laboratoři. Výsledky, ke kterým dospěl, publikoval v knihách „Sedm experimentů, které by mohly změnit svět“ a „Váš pes to ví“ (Jak psi poznají, kdy se jejich pán vrací domů). Některé zajímavé experimenty jsou popsány i v knize „Mylné domněnky vědy“.
Věda a moc — jak se stalo, že „vědci“ již nejsou středověkými hledači pravdy?
Po druhé světové válce se věda dostala pod křídla státu, který ji financuje. Kromě dotací ze strany vlády je podporována investicemi z velkého byznysu — mega korporacemi, mega bankami — a to jsou přesně ti temnáři, kteří vládnou světu, oni jsou skutečná světová vláda » Vlády a obchodní společnosti neplatí vždy vědce a jejich výzkumnou činnost ze zájmu o čisté poznání. Většina finanční podpory vědy potvrzuje nadčasový výrok Francise Bacona:
Vědění je moc!
Vědci již nejsou středověkými hledači pravdy. Jsou to lidé, kteří soupeří o finanční zdroje, uznání a prestiž. Navíc jsou svázáni různými předsudky, strachy, ambicemi a jsou vystaveni tlaku své vrstevnické skupiny. Navíc, farmaceutické společnosti nabízí obrovský honorář vědcům, kteří se podepíší pod studie nebo články z produkce společnosti, jen aby zvýšili důvěryhodnost svých tvrzení. I vědci jsou zkrátka úplatní…
Dnešní věda se snaží být tak silně objektivní, až potlačuje roli subjektu v poznávání reality
Pozn. redakce: Role subjektu POZOROVATELE je NAOPAK ZÁSADNÍ — máme to fakticky doloženo v sérii mnoha článků v rubrice o podstatě reality » Čtěte prosím tedy další text s vědomím toho, že RS je evidentně daleko blíže pravdě než současná většinová stádní „věda“…
Rupert Sheldrake pokračuje: Jsme naučeni vědu idealizovat a „vědce“ vnímat jako „ztělesnění objektivity“. Pak nám uniká, že samotná mysl subjektu (vědce) může v daném vědeckém zkoumání sehrát zajímavou roli. Přehnaný důraz na „objektivitu výzkumu“ již dlouho podkopávají i poznatky z kvantové fyziky, které naopak naznačují zásadní roli pozorovatele při poznávání reality. Navzdory tomu, že již téměř 90 let máme poznatky o principu neurčitosti z kvantové fyziky », role subjektivního prvku v poznávání reality se do vědecké praxe promítá jen velice těžce.
Iluze údajné „objektivity“ se do vědy nenápadně vkradla již v 19. století. Rupert Sheldrake tvrdí, že zhruba v tomto období se ve vědeckém vyjadřování začal používat trpný rod. Budil dojem neosobnosti, profesionálního odstupu od objektu zkoumání a tedy údajně větší „objektivity“. Jistě jste se s tím potkali, ani dnes není žádnou výjimkou používání trpného rodu pro zdůraznění „objektivity tvrzení“ (i když se od toho snad už upouští). V médiích někdy slyšíme „Byla provedena studie“ místo „Vědec XY (subjekt) pozoroval Z (objekt) a dospěl k těmto závěrům…“
Navíc se výsledky vědeckého zkoumání zkreslují při publikování dat. Publikací projdou jen ty „nejlepší“ výsledky, nikoliv všechny. [„Nejlepšími“ jsou míněny samozřejmě ty, které materialistům nejvíce ladí s jejich dogmaty — pozn. red.] Sheldrake prováděl neformální průzkum, kterým zjistil, že k samotné publikaci se ve většině oborů dostane 5–10 % všech výsledků.
Probuzení z newtonského spánku
Představy o hmotné a neměnné povaze atomu již padly. Dle moderních výzkumů je hmota vysoce zhuštěnou energií, kterou je možné proměnit v jinou formu energie…
Je nutno vidět jevy celostně
Představte si, že dokonale zanalyzujete geny poštovního holuba. Přesto nedokážete předpovědět jeho přesné chování. Nejdříve ho totiž budete muset zabít a rozdrtit na tkáně, které pak podrobíte průzkumu. Jenže celá struktura je již zničena – a pouhou analýzou jeho molekul se nedozvíte nic o chování a účelu samotného holuba. I kdybyste prozkoumali všechny jeho části, i ty nejmenší, nedozvíte se nic o interakcích mezi nimi.
Sheldrake v knize „Mylné domněnky vědy“ vysvětluje, proč je vždy důležité pochopit celek, nikoliv pouze jeho část. Špatný úhel pohledu vás totiž může dovést k neúplným nebo mylným závěrům.
Tunelové vidění mechanistické medicíny
Současná medicína předpokládá, že všechny živé organismy jsou fyzicko-chemickými stroji. Systém materialistické medicíny tedy zaměřuje svou pozornost jen na fyzickou a chemickou stránku člověka. Řešení všech nemocí zredukovala na vykonávání operací a předepisování léku, což je nepostačující a dlouhodobě neudržitelné. Vše, co do tohoto modelu nezapadá, mechanistická medicína přehlíží.
Materialisté jsou vůči alternativním léčebným systémům velice skeptičtí. Pozitivní výsledky těchto systémů považují za výsledek placebo efektu.
Placebo efekt ve skutečnosti dokazuje sílu myšlenky! Proto stav mysli, emoce, motivace a subjektivní pohled hrají v procesu léčby významnou roli. Naše nemoci nejsou jen záležitostmi fyziky a chemie.
Pokud bychom jako lidi skutečně fungovali na principech materialismu, pak by k placebo efektu docházet nemělo, nemyslíte?
Placebo efekt je dokonalým důkazem síly mysli!
V knize „Mylné domněnky vědy“ se dále dozvíte:
- O vztahu mezi mozkem a myslí
- O výzkumu z oblasti neurologie, který poukazuje na to, že paměť a intelekt jsou nezávislé na velikosti mozku
- O tom, jak je možné, že lidi umí vycítit, že se na ně někdo dívá zezadu
- O telepatickém spojení mezi lidmi (vsadím se, že se vám někdy stala situace, kdy jste mysleli na svého přítele a on vám v tu chvíli zavolal)
- O placebo efektu, dokonce i o placebo operacích
- O budoucnosti vědy a směru, jakým by se věda mohla a měla ubírat
Sheldrake nezůstává v pozici kritika, ale popisuje směr, jakým by se věda mohla ubírat. Věda by se měla vrátit ke své podstatě, kterou je svoboda bádání a otevřená mysl bez dogmat.
Vzkaz pro skeptiky
Není výjimkou, že si skeptici nedají tu námahu, aby si pozorně vyslechli všechny předložené důkazy.
Cílem skeptiků v praxi není objevení pravdy, ale odhalení chyb jiných lidí. Skepticismus hraje důležitou roli ve vědě, náboženství, školství, obchodě a podnikání, žurnalistice, politice, právním systému a zdravém rozumu. Je však třeba mít na paměti, že skepticismus založený na lživých dogmatech se často stává zbraní, která slouží k prosazení resp. naopak potlačení nějakého názoru.
To, co potřebujeme, je otevřít se svobodnému bádání a probudit v sobě zvídavost…
Jak to tedy je s dědičností chování a vlastností člověka doopravdy?
Pokud nyní říkáme že člověk nedědí své charakterové vlastnosti, lze namítnout to, co všichni můžeme pozorovat ve svém okolí, tedy příklady tohoto typu:
Máš blízkého kamaráda Honzu. Víš, jak se chová a znáš jeho rodiče. A vidíš, že v některých situacích se tvůj kamarád chová stejně jako jeho rodiče. A tak mezi řečí prohodíš: Ty jsi celej táta, Honzo.
A máš průšvih. Protože Honza namítne: Jak mě můžeš srovnávat s mým tátou?!
- Všichni vidí, že Honza se chová jako táta. Naučil se to od něj (převzal jeho program), jen sám Honza si toho není vědom…
Jak dědíme formy chování?
Pozn. redakce: Samozřejmě hraje v tom velkou roli výchova a učení, ale to samozřejmě není jediný faktor…
Další přínos k této „dědičnosti“ RS vysvětluje pomocí teorie morfické rezonance: To, o čem často uvažujeme jako o zákonech přírody, jsou dle Sheldraka spíš (pružnější) zvyky. Jestli tedy v přírodě existují zvyky, musí mít příroda i jakousi formu paměti. Morfogenetická pole jsou jakýmsi energeticko-informačním prostorem, polem, v němž probíhá komunikace všech morfických jednotek stejné úrovně (např. buňka, atom, orgán, živočišný druh atd.).
Morfická rezonance je fyzikální a právě prostřednictvím ní jsou rostliny, zvířata a lidi propojeny s dalšími svého druhu. [Mohli bychom mluvit o jakési centrální paměti resp. společné duši druhu — pozn. red.]
Jak vypadá morfická rezonance v přírodě? Pokud se například veverky na jednom místě naučí nějakému novému postupu, pak by mělo platit, že čím více si jich tento postup osvojí, tím snáze se tomu naučí veverky stejného druhu na jiném místě planety. [A toto bylo pozorováno u zvířat opakovaně, např. i u opic anebo dokonce i domácího skotu na různých místech, přičemž nedošlo k fyzickému kontaktu jedinců]. To, co chápeme jako tzv. instinkt, má dle teorie morfické rezonance fyzikální základ. [Toto sice někdy nepřesně uvádí překladatelé RS, ale daleko daleko přesnější je mluvit o energeticko-informačním poli daného druhu, na které se konkrétní jedinec napojuje — pozn. red.]
Z vědeckého hlediska má tato teorie obrovský význam pro dědičnost. Morfická rezonance může být základem pro dědičnost forem a chování [tzv. instinktů a pudového chování, které se neučíme — pozn. red.].
Slovy Sheldraka: Širší pojetí dědičnosti mění náš způsob uvažování o sobě, náš pohled na vliv našich předků a na dopady našeho jednání a myšlení na dosud nenarozené generace.
Pozn. redakce: U člověka je nutno brát v potaz, že lidské duše jsou vysoce individualizované, více oddělené od společné kolektivní paměti. Na rozdíl od kolektivní duše u zvířat…
Co si z toho všeho vzít? Dědičný neznamená totéž co genetický
Když začneme chápat dědičnost v kontextu měnících se, přizpůsobujících se, genů B. Liptona » a morfické rezonance R. Sheldraka, pak slovo „dědičný“ již nebude synonymem slova „genetický“. Geny, navzdory své významné roli v lidském těle, neodpovídají za veškerou dědičnost.
Možná si na to vzpomenete, až zase jednou uslyšíte: „Za to můžou geny, s tím nic nenaděláte.“ 😀
V našem seriálu o podstatě reality už jsme si ukázali základní principy » Doktor Sheldrake je podle všeho dost blízko, když mluví o morfogenetických polích. Skutečná informace je právě tam, v nehmotném energetickém poli, které nese tyto informace. Velmi trefně tohle už kdysi vysvětlil prorok Abdrushin — to, co zdánlivě vypadá jako dědičnost, je ve skutečnosti následek duchovního zákona o přitažlivosti stejnorodého, který velkou měrou ovlivňuje kam se duše inkarnuje. Příkladně, pokud bude rodič alkoholik, pak existuje velká pravděpodobnost, že k inkarnaci bude přitahovat sobě podobné duše.
Zapomeňte na materialistické bláboly o dědičnosti povahy nebo nadání. Genetika ovlivňuje především hmotný nosič, tedy tělo jako vozidlo duše.
Zdroje: