Po delší době opět jeden ohlas na výsledky při rekonstrukci lidské psychiky mladé ženy, která to v životě neměla lehké… o to více si váží toho, co má dnes… přečtěte si její svědectví:

Možná se někdy poté, když tak trochu brouzdáte po stránkách webu ragauian.cz, ptáte sami sebe: Je to vůbec možné, že bych o životě ve svých letech věděla tak málo? Je možné, že tohle všechno existuje, že je možné to prožívat, že život, který znám, se mi může tak výrazně změnit? Mám to zkusit, stojí mi to za to?

Ano stojí, říkám s odstupem času. A jsem velice ráda, že jsem do spolupráce s panem Karpetou šla. Můj život se skutečně změnil. A změna o 180 stupňů, to už je skutečná změna. Byla jsem člověk, se kterým si život házel ode zdi ke zdi. V životě jsem zažila spousty různorodých a nehezkých situací, které ve mě zanechaly spoustu šrámů a bolestí.

Tak jsem si celým životem dosud například nesla informace, že mě nemá nikdo rád a nepřijímá mě. Takže jsem se za to neměla ráda, za to, že nejsem tak dobrá, protože jinak by mne život tak netrestal a lidi se ke mně chovali jinak, líp. Nechápala jsem proč se všechno špatné stává jen mně, proč se bojím lidí a spoustu jiných problémů jsem měla.

Samozřejmě, že se to odráželo na mé psychice, i když jsem se to snažila potlačovat jako správná silná žena. Pak jsem si řekla A DOST! A našla jsem pana Karpetu a šla do toho. Jeho práce se mi velice líbila a já od počátku věděla, že to je to, co potřebuji. A tak začala naše spolupráce.

Už jen přijetí sama sebe dělalo velké zázraky, bezpodmínečná láska k sobě, jak to nazývá pan Karpeta, mne přímo nadchla a naplnila něčím, co bych asi jinak nikdy nepoznala. To, že jsem milovaná, je úžasný pocit a vůbec nevadí, že to já miluji sama sebe. Začaly jsme konečně spolu s Jituškou vědomě žít, ráno, v poledne, večer, pořád. Nebylo to zpočátku jednoduché, rozhovory mezi mnou a ní ještě neměly tu pravou atmosféru a obě jsme se spolu učily si navzájem porozumět. Jituška kolikrát nevěděla, jak má říct, že jí něco trápí nebo mi ještě plně nevěřila a tak si to nechávala pro sebe. A já jsem si nebyla jista, co a jak mohu pro ni udělat, aby se jí ulevilo, aby se cítila šťastná a bylo jí fajn. Ale jakmile jsem dosáhla toho, že mi Jituška začala důvěřovat, vše se zlepšovalo.

Problémy se zmírňovaly a my byly šťastnější a šťastnější.

Pak na řadu přišla ochranná bariera proti energetickým vampýrům. Bylo to něco neskutečného. Nikdy v životě bych si nepomyslela, jak to vše ve vztahu k lidem kolem mne funguje na energetické úrovni a jak se neznalost toho všeho podílí na nízké kvalitě prožívání různých událostí v mém citovém životě. Z počátku nám dělalo problém se v bariéře udržet, neboť Jituška stále ještě ze zvyku sklouzávala k tomu, že obdobné situace jako dříve chtěla řešit po svém.

Trpělivě jsem jí vše vysvětlovala a i to jsme zvládly na jedničku. Teď už je pro nás zábava sledovat, jak na nás někdo slovně či jinak útočí a jak se to vše dokonale od naší bariéry odráží. Když zavřeme oči, doslova vidíme, jak se ty jeho vlastní špatné emoce od nás odráží zpět k němu a kolikrát je to velké „bombardování“. Ti lidé, kteří chtějí ublížit nám, tak ubližují sami sobě a my máme klid.

Mnohokrát se i bavíme tím, když vidíme, jak se nás někdo snaží vtáhnout do svých negativních emocí a nejde mu to. Ale my se s Jituškou chytneme za ruce a pošleme mu láskyplný úsměv a jako zázrak pak je, že si ten dotyčný hledá jinou oběť.

Pak na řadu přišly „pohádky“ pro Jitušku, které nám ještě více pomohly přijmout sebe sama. Pan Karpeta to nazýval zbavením se strachu z nepřijetí tímto světem a lidmi v něm. Prožívaly jsme si s Jituškou znovu určitým způsobem prenatál a dětství jako velikou procházku růžovým sadem a to změnilo naše nazírání na tento svět jako na skvělé místo k životu. Cítíme se v něm po dlouhých letech, kdy tomu tak rozhodně nebylo, opravdu dobře, víme, že jsme skvělé a nádherné ženy a jsme připraveny s láskou kdykoli komukoliv říct, že pokud on to tak nevidí, je to jen a jen jeho problém.

Nádherné je, že se nebojíme již cizích lidí. Nedělá nám problém kohokoliv oslovit s vřelým úsměvem a ti lidé nám to oplácí. A Jituška díky tomu stále roste. Postupem času poznáváme své negativní emoce, které se nám vrací. S láskou je přijímáme a posíláme pryč, neboť už víme, že nám ty emoce chtějí ukázat, kde ještě musíme na sobě zapracovat, abychom se staly ještě vyrovnanějšími. Bude to ještě velká práce, ale krásná. Již teď můžeme říci, že jsme šťastné.

Je to práce na celý život, ale nádherná práce.

Jitka