Dnes vám nabízím další pozvánku do vnitřního světa člověka, mladého muže, k nerozeznání podobného komukoli z vás. Již dvakrát jste měli možnost nahlédnout do niterných pochodů mezi jeho „Já“ a“já“ v jeho příspěvcích do rubriky „Zkušenosti klientů“. internetové adresy příspěvků jsou uvedeny níže.
Onen mladý muž po první zkušenosti s lekcí lásky k sobě pevně uvěřil v té době /před zhruba čtyřmi lety/ po původní záplavě edforie, že mu to stačí ke štěstí a jak se mi sám později svěřil, práci na sobě na dva roky pustil k vodě. Z té doby pochází také jeho první příspěvek, který si můžete přečíst zde:
http://www.ragauian.cz/36-nenavist-k-sobe-samemu-a-svetu-pryc-s-ni/
Jeho tehdy stále ještě iniciativní, silné a sebevědomé ego prostě příliš nestálo o lásku svého ducha, protože dobře tušilo, že okamžik, kdy by to připustilo, by znamenal konec jeho nadvlády nad duchem v součtové duši. A chtělo si dál žít svůj život zde na Zemi po svém. A tak se stalo, že převzalo v součtové duši opět iniciativu a mladý muž svou úzkou stezku opustil.
Objevil se u mne později po dalších dvou letech s hromadou problémů k řešení a s dotazem, zda bychom mohli v práci na jeho psychice pokračovat. Dostalo se mu mého ujištění, že není možné, aby on jako duše lavíroval mezi pozicemi ega a ducha s tím, že to nějak dopadne. Sdělil jsem mu, že může začít i podruhé vstup na onu úzkou stezku, ale že tenhle pokus už může být poslední, protože při opětovném selhání již těžko někdy najde sílu začít potřetí.
A dali jsme se do práce. Netrvalo dlouho a stalo se něco, co onoho mladého muže, dá se říci, až vyděsilo. Jeho dosud stále ještě velmi aktivní ego ho v jedné chvíli málem vtáhlo do hodně kritické situace, která pro něj mohla mít i dosti neblahé následky. Naštěstí již opět opřen o touhu své duše po kvalitách prožívání svého ducha si v tomto těžkém konfliktu s vlastním egem poradil a zvítězila v něm tentokráte už natrvalo láska jeho ducha nad nenávistí a záštím jeho ega. Tento konflikt vám přiblíží text na níže uvedené adrese:
http://www.ragauian.cz/55-vnitrni-konflikt-ducha-a-ega-a-jak-ho-prekonat/
Jak máte z textu výše možnost poznat, díky svobodnému rozhodnutí vlastní duše tentokrát neselhat a díky tomu, co během dalších dvou lekcí se mnou měl možnost svým prožitím poznat, se mu podařili odpor ega již jednou provždy zdolat a dokončit tak svůj projekt vnitřní bezpodmínečné lásky k sobě a na stezce zůstat a jít po ní dál.
Do třetice všeho dobrého si nyní přečtete obsah jeho mailu z nedávných dnů o tom, jak se mu daří zvládat a překonávat další vnitřní úskalí zatím stále přítomná v jeho nitru. A podotýkám, že díky jeho vlastnímu iniciativnímu přístupu je řeší skvěle. Přečtěte si:
Dobrý den vám přeji! Uběhly dva roky od poslední lekce a a po novém začátku spolupráce s vámi jsem si pro lekci další nedávno přijel k vám. Tato lekce se týkala odbourání starých a nevhodných programů či vzorců myšlení. I když jsem si k tomu vytvořil dříve vlastní postup, ten nebyl natolik účinný, jak bych si sán představoval. Tak proč se s tím spokojit, když u Vás mohu mít vše naprosto funkční a ověřené. Bych byl hlupák, nevyužít Vašeho vedení.
Budu psát pro větší srozumitelnost v přítoném čase. Po návštěvě u Vás provádím odbourání nevhodných vzorců a zaplnění jejich místa lepšími energiemi. A jak to tak bývá, odhalila se další energie, od které jsem se nechal nevědomky trápit mnoho let. Říkám si: paráda, další blok vyřešen.
Ale co to? Koukám a co vidím: U domečku mé duše se najednou objevil zástup lidí. Když se na ně podívám, tak některé poznávám z tohoto života, ostatní nepoznávám. Těm co poznávám, udělám na zahradě pohoštění a jednoho podruhém volám k zahradnímu stolku. Je krásny slunečný den s pěknými vatovými mráčky na modré obloze.
Po nalití citronády, každému vysvětlím, že jsou mezi námi energie, které nás svazují, ale že my dva /já jako duch a mé vědomí těla/ už je nechceme, protože nás brzdí. A proto si teď navzájem odpustíme to, co jsme si provedli. Po odpuštění si ještě navzájem předáme proutěné košíky, ve kterých jsou místo hub tyto odpuštěné energie. Při podívání do košíku jsou tyto energie něco jako krátké filmy ukazující to, co se v minulosti stalo.
Po všech těchto čištěních a osvobozováních se mi podařilo uvědomit další energii, která má co dočinění ke vztahu s mou dcerou. Nechávám dcerce v rámci jistých bezpečnostních hranic velkou volnost, přece jenom je samostatnou bytostí a moc dobře ví co tady dělat. A lámat jí k něčemu, co nechce, není dobrý ani pro ni, ani pro mě.
Beru jí jako parťáka, se kterým se věci domlouvají a ne rozkazují. Onou nepříjemnou energii je nevědomý strach o dceru, přitom tento strach nemá v tomto životě moc odůvodnění. A vzápětí na to pozoruji, že jako duše na tomto světě jsem sice radostná, ale i trochu smutná. Vydávám se tedy jako duch do domečku duše a vidím smutně zadumané vědomí těla, jak sedí v kuchyni na židli u stolu. Z jeho lehce zaslzených očí je vidět veliká bolest. A protože jsme už nějakou dobu nejlepší kamarádi či partneři, nemohu to tak nechat, a jdu mu okamžitě, ale přitom opatrně na pomoc.
A jemně se ptám. „o co jde?“. Otík kouká do klína a jenom se na mě smutně podívá. Aha, jedná se tedy o něco vážného. Ptám se opatrně znovu. Otík o tom nechce mluvit. Začnu ho jemně pobízet ať se mi svěří, „vždyť není nic co bychom spolu nevyřešili“. Obejmu ho, uklidňuju, vysvětluju, ujišťuju o úspěšném vyřešení, vždyť přece vše čím jsme si spolu prošli a co jsme spolu vyřešili nás v tom jenom utvrzuje.
Povídám mu, „a kdyby náhodou bylo nejhůř, tak můžem poprosit pana Karpetu o pomoc“. Hned dodávám, „ale přece ho nebudeme obtěžovat, určitě má svý práce dost.“ Otík neustále uhýbá pohledem. „Zvládneme to, pojď na to“, pobízím ho. Otík kývnutím souhlasí a podívá se na mě zaslzenýma očima z kterých se na mě vylévá obrovská vlna bolesti a smutku. Jsem hozen do vzpomínek z mnoha životů, kde je Otík /jako rodič, maminka/ svědkem úmrtí mnoha vlastních dětí. Žádná slova, žádný zvuk, pouze přes sebe se přelévající pohyblivé obrazy s hutným emocionálním nábojem.
Je mi z toho těžko, ouzko, smutně, hnusně, tak na tohle jsem teda připravenej nebyl, mám slzy v očích. „Nedivím se, že seš bezradnej Otíku.“ Přemýšlím co s tím. Navrhuji „karpeťárnu“ /přemazání škaredých vzpomínek vzpomínkami hezčími/. Říkám mu: ale ještě před tím ti musím Otíku něco říct… Chápu, že to byly tramatizující události, ale trvaly jenom chvilku proti tomu, kolik radosti sis s dětmi užil. Přece nenecháme tyto krátké tragické okamžiky, aby přebíjely daleko delší okamžiky radosti s dětmi prožitými. A tu mi přišla krásná vzpomínka, která se stala onou vzpomínkou přepisovací.
Otík je jako maminka v domě se šesti dětmi, tři holky, tři kluci. Podlaha hliněná, v rohu místnosti velká pec, u malých okýnek stojí jídelní stůl se židlemi. Maminka říká dětem: co kdybychom si udělali koláče z lesních plodů? Všechny děti jásavě souhlasí a berou si hrníčky na sbírání. Děti bosky vybíhají ven z domu pod stín velké lípy stojící u domu. Všichni vyrážíme k lesu, který je hned za loukou.
Ta je poseta voňavými květinami. Je krásný, lehce teplý, provoněný letní den a je cítit naprosté bezpečí, jenom dobré věci se stanou. Na okraji lesa děti zblajznou všechny lesní jahody se šibalským povídáním, že se na koláč nehodí. Vcházíme do lesa, kde všichni poctivě až na nejmenšího ujídače sbírají borůvky. Po nasbírání borůvek a malin se všichni posadíme do mechu pod strom, o který jsme opření, povídáme si příběhy, smějeme se, nejmenší ujídají. Vydáváme se na cestu domů. Kluci utíkají napřed, chtějí nachystat vodu, vajíčka a mouku a zatopit v peci. S holkama scházíme z lesa přes louku, do stínu lípy.
Vcházíme do domečku. Všichni se radují a těší na koláče. Každý si zdobí svojí část koláče podle chuti. Dáváme do pece dva velké koláče. Za chvíli je mísnost provoněna, všem se sbíhají sliny a kluci začínají být nedočkaví. Vyndané koláče necháváme chvilku vychladnout a pak se do nich pouštíme. Po celou dobu se obrovsky radujeme. Celá vzpomínka je jedna velká radost a bezpečí, kterou nemůže něco špatného přebít.
I když jsme si vzpomínku s Otíkem prožili, zdá se mi, že to nestačí, je v tom něco víc. Obrátil jsem se na Boha Otce a požádal o pomoc. Přichází anděl jak hora s přísným výrazem tváře a před sebou vede bytost lidského vzhledu s ptačími rysy, která nese velkou knihu.
Bytost knihu otevře a začína v ní provádět změny, anděl na ní přísně dohlíží. Poté, co má bytost dokončeno, odchází s andělem pod jeho dozorem pryč. V tu chvíli se Otík štěstím mění na světelný proud, zakrouží mi kolem hlavy a tradá pryč z domečku duše jakoby byl zbaven okovů. Několik dnů jsem o něm neslyšel, něco na způsob zasloužené dovolené. Ještě jsme párkrát provedli „karpeťárnu“, už to třeba ani nebylo zapotřebí, ale znovu-prožívání této krásné vzpomínky nám dělalo moc dobře.
Ještě jsme s Otíkem přišli na další nevhodný vzorec myšlení a tím je „mít kontrolu nad vším i svým okolím“, který je u nás prazákladní či výchozí pro již některé odstraněné vzorce a i pro další do té doby neobjevené. Takže jeho uvědoměním si a odstraněním se odřízla větev pro všechny z něho vycházející. Tato energie je stejně divná, protože jediný, co můžeme mít plně pod kontrolou, je náš vnitřní svět.
Po takovýchto událostech nastalo „období sucha“, kdy se ve vnitřním ani vnějším světě nic nedělo, skoro nuda. No a tady si musím nasypat popel na hlavu, protože místo toho abych si tento klid vychutnával, tak jsem pořád hledal, co se kde objeví, zbytečně moc ve střehu. Musím Vám, pane Karpeta, poděkovat za následné poupravení tohoto mého směřování na realizaci zásady „Nežít v obavách, ale být vždy připraven pozitivně reagovat.“ Děkuji i za celou řadu dalších rad, jak na to. Děkuji.
Poznámka závěrem: vy, kteří případně čtete na tomto webu jen náhodou a myslíte si něco o tom, že Otíkovo prožívání ve vlastním nitru jsou jen jakési bludy neúřední obludy, se velmi mýlíte… lidé jako Otík a řada z těch, jejichž zprávy v této rubrice můžete číst, již pozvedli svůj vnitřní zrak nad smyslovou rovinu hmotného světa a připravují své vědomí na východ z hmoty… a je to právě bohatý vnitřní svět, který člověka připravuje na bytí na vyšších rovinách vibrací… věřte nebo nevěřte, to vy jste sami strůjci svého osudu… i vy máte tu možnost a pokud ji nevyužijete, stane se to, co se stát má.. .A co to asi bude? Kdo to ví, sám si odpoví!
