Pokračuje příběh Honzy, Macinky a Marcely » tak, jak nám ho s povolením zveřejnit zaslala žena, podle všeho jedna z vysoce vyspělých duší přicházejících pomoci lidem na tuto planetu. Žena, která právě překonává období definitivního probouzení se z letargie zaházení své duše balastem „křesťanské“ západní civilizace a rozvíjí se do nádhery realizace sebe sama. Předkládám vám další část jejího životního příběhu a vhled do prožívání změn a událostí uvnitř jedinečné reality jejího poznávání a poznání toho, co jest. Pevně věřím, že vám její poznámky budou ku prospěchu při vaší vlastní práci na případném sladění těch dvou uvnitř. Otevřeně vypráví o svém hledání sebe sama, omylech a nalézáních a souhlasila s tím, aby její příběh případně některou či některého z vás inspiroval na cestě hledání sebe sama. Čtěte prosím třetí část: 

---

Cesta „nahoru“ a zase zpátky

Včera se mi stala zvláštní věc. S Macinkou a Marcelou jsme se všichni tři dohodli na tom, že požádáme vesmír a Boha o to, abychom mohli začít pracovat v sociálních službách oblastní charity, kde hledají vhodného kandidáta a kam jsme se přihlásili. Pak, že zkusíme létat na Pegasovi.

Nejdřív jsme jako každý den zalili na naší vnitřní zahrádce slunečnice, javor a růžový keř. Pak jsme poplácali Pegase a šli jsme pozdravit draka Melchizedecha. Ten se kupodivu zrovna zvedal, že se jako potřebuje protáhnou, proletět a zkontrolovat okolí, což ještě nikdy neudělal nebo o tom nevíme. Ptali jsme se ho, jestli se ještě vrátí a on se smál, že jako samozřejmě.

Chytili jsme se tedy za ruce soustředěně jsme začali vysílat do vesmíru světelný sloup energetické prosby tryskající ze středu našeho kruhu. Během tohoto aktu jsme si uvědomili, že nám někdo pomáhá. Kousek od nás, těsně za plotem stála žena v bílé záři světelného sloupu ztrácející se někde ve výšinách. Naše sloupy se někde vysoko spojovaly.

Tu ženu už jsme jednou viděli, ale nemluvili jsme s ní. Stejně jako teď stála za plotem v té bílé záři. Měla modré oči, hodně světlé, spíš bílé vlasy spletené do zvláštního účesu ozdobeného bílými květy. Světlou pleť, bílé jednoduché, dlouhé šaty a bílý plášť s kapucí lemovaný stříbrnou stužkou. Jo a taky měla takovou velkou hůl nahoře s duhovou nepravidelnou koulí a byla celá taková jako ne zcela hmotná nebo éterická.

Když jsme dokončili svoji prosbu, chtěli jsme ten bílý tok vysílání přerušit, ale nějak nám to nešlo. Jak jsme se tak snažili od něj odstoupit, ruce se naráz rozpojily a my jsme seděli všichni tři na zemi a v úžasu koukali stále na ten sloup. Teprve pak se začal pomalu ztrácet. Prostě nezmizel naráz. Žena stále stála ve svém světelném sloupu před naším plotem.

Nevím jak, ale aniž by nám to řekla, věděli jsme, jak se jmenuje. Jenže to jméno bylo pro nás nevyslovitelné, nebo možná do češtiny nepřeložitelné, takže jsme se zeptali, jestli ji můžeme říkat Silverína a ona s pousmáním souhlasila. Zeptala se nás, jestli ji nechceme následovat.

Všichni tři jsme souhlasili. Vzali jsme se ruce a šli jsme směrem k Silveríně, která volnou rukou rozhrnula plášť a jím nás jako by všechny tři pohltila do sebe. Bylo to hrozně zvláštní, cítili jsme příval energie a vnímali jsme, jak se spojujeme v jednu jedinou bytost. Jde to vše dost špatně popsat. Prostě jako by vše bylo jednou a zároveň čtyřikrát. A už vůbec nevím, kdo je kdo, budu dál tedy psát v jednotném čísle, aby to bylo jednodušší.

Začala jsem stoupat po tom sloupu nebo spíš paprsku silného bílého světla výš a výš. Cítím uvnitř hluboký klid, vyrovnanost a harmonii. Koukám, jak to naše společné tělo vyzařuje do okolí paprsky duhové energie. Najednou se ocitáme jakoby v mlze nebo mracích. Po chvíli se rozestupují a já vidím, že jsem se ocitla nad pravěkou krajinou a vidím i dinosaury a brontosaury a ostatní pradávná zvířata.

Jak se tak vznášíme, najednou před sebou vidím obrovský strom s vrcholem ztrácejícím se někde v nedohlednu. Čím jsem blíž, už vůbec nevidím vrchol, ale jen začátek koruny a dole u mohutných kořenů nějaké hemžení. Najednou mi to dochází. No jasně to je strom života! Ten znám! Vidím úplně maličké postavičky, jak se škrábou z bláta, lezou po kořenech toho stromu výš a výš. A taky světelná lana, která jim někdo hází z koruny toho stromu a oni jsou na nich vytahováni stále výš.

Vzdaluji se od toho stromu a zároveň stoupám stále výš do mraků. Sem tam se rozestupují a já vidím nejprve takové nějaké jako polorozpadlé prázdné chýše vpoušti a krajinu bez života. Výš vidím polopoušť a nuzné příbytky obydlené otrhanými lidmi s naštvaným a nepřátelským výrazem ve tváři. Je jich však jen pár.

Čím výše stoupám, tím se krajina i obydlí mění k lepšímu. Domečky jsou hezčí, upravenější, světlejší. Krajina úrodnější, přívětivější, rozmanitější a lidnatější. I ve tvářích lidí vidím úsměv a jakoby spokojenost.

Pak proplouvám tokovou zvláštní mlhovinou a vlastně nic nevidím. Ani nevím, jestli stoupám nebo klesám a absolutně jsem ztratila pojem o prostoru. Jen se vznáším uprostřed vlídného bílého nic a je mi úžasně. Postupně začíná mlhovina řídnout a já nejasně vnímám více budov na jednom místě, snad město, které ale spíš cítím, než vidím. Vše je bílé, téměř průhledné a nehmotné!

Nevšímám si jich, protože jsem unášena k velké budově, která tak nějak upoutala moji pozornost a neodolatelně mě přitahuje. Ta dostává jasné kontury a snad i hmotnější podobu. Vypadá jako starodávný řecký chrám s mohutným sloupovím před vchodem.

Tam se zastavuji. Najednou se zase rozdělujeme a Silverína mě propouští. Píšu mě, protože my tři jsme se nerozdělili a jsme stále jedna bytost. Silverína mě pohybem ruky posílá do toho chrámu a sama zůstává venku. Jsem děsně zvědavá, a tak jdu. Dveře se přede mnou sami otvírají a já vstupuji do kulatého sálu. Zvláštní, říkám si. Z venku to totiž vypadalo, že chrám má čtvercový nebo obdélníkový půdorys. Uvnitř jsou po obvodu sloupy, na podlaze je mozaika nebo mandala se středem uprostřed chrámu. Strop je jako kopule s dírou uprostřed, kterou tam dopadá spousta světla.

Všechno je takové bílé, čisté, uklidňující a vyzařující snad lásku, harmonii a mír nebo jak bych to popsala. Je to obrovský prostor a já tak malinká. Jak se tak zvědavě rozhlížím po prázdném chrámu, tak si najednou uvědomuji, že nevypadám zrovna jako člověk.

Jsem nějaká ne úplně hmotná zářící bytost. Koukám na své ruce a dlaně se třemi prsty a už vím. Jsem zase ta bytost z té zářící místnosti. Vidím se najednou tak nějak zevnitř i z venku. Jo, já vím, je to divné, ale je to tak. Takhle asi vypadá moje součtová duše, bleskne mi hlavou. Dobrý! Spokojenost.

Jak jsem se tak prohlížela, ani jsem si nevšimla, že se okolo mě shromáždil přímo dav. Ne moc blízko. Spíš poblíž těch sloupů. Jako by se všechny ty postavy zjevovaly postupně a z ničeho. Většinou jsou to lidé, ale vidím i bytosti stejné jako já a takové ještě jiné „mimozemské“ a všechny jsou takové éterické.

Nějak je ale nevidím zcela zřetelně nebo se na ně nedokážu dostatečně soustředit. Nevím. Nemám strach, jen mi z toho všeho jde hlava kolem a cítím se „povzneseně“ nebo tak nějak lehce. Jsem jako Alenka v říši divů a začínají mě přemáhat emoce nezměrného štěstí. Mou pozornost upoutává zřetelná postava muže stojícího uprostřed chrámu ve světelném sloupu oděná podobně jako Silverína. Dlouhé bílé roucho přepásané stříbrným pásem, přes které má bílý plášť lemovaný stříbrnou stužkou s kapucí přes hlavu. Má delší bílé vlasy, vousy, světlou pleť a tmavě modré oči. V ruce má dřevěnou sukovitou hůl na jejímž vrcholu je duhová koule nepravidelného tvaru.

Usmívá se na mě. Jdu k němu blíž a se zájmem si ho prohlížím. Zdraví mě pokýváním hlavy. Odpovídám stejným způsobem. Chvíli si hledíme do očí. Pak se ptám, kdo je. Odpověděl, že je Melchisedech. To mi tak nějak vyrazilo dech. Melchizedech je přece náš drak! A muž se hlasitě rozesměje. To snad přece … !  Ještě chvíli mi trvá, než mi to naplno dojde.

Rozevírá náruč a já ho objímám. Objímáme se navzájem. Je to tak hrozně intenzivní a plné lásky. Cítím spoustu pozitivní energie. V tu chvíli se mi po tvářích začnou kutálet slzy štěstí, které nelze zastavit. Nohy mě přestávají nést. Melchisedech mě jemně posazuje na podlahu se slovy, že pro dnešek už to stačí a musím prý zpátky.

Sotva ho slyším a přestávám vnímat okolí. Jen sedím na zemi s hlavou v dlaních a nemohu přestat plakat. Tolik štěstí a pozitivní láskyplné energie jako kdybych nedokázala ani unést. Jako kdybych nemohla uvěřit. Prostě to všechno nějak nemůžu pobrat. Mám pocit, že se vznáším, jsem jako pírko, ztrácím se. Jsem ještě? Nebo ne? A kdo jsem?

Pak cítím, že se něco změnilo. Ne naráz, postupně. Proto jsem si zřejmě nestačila všimnout, jak a kdy. Nechápu, nevím. Utírám si slzy, otevírám oči a rozhlížím se. Koukám, že zase sedíme všichni 3 na trávníku u nás doma na zahrádce v našem vnitřním světě. Přesně tam, kde jsme seděli, když jsme odpadli od světelného sloupu své modlitby k Bohu. Vracím se do reálu a uvědomuji si, že mi po tvářích tečou skutečné slzy, slzy neskonalého štěstí.

Bude zřejmě chvíli trvat, než to všechno poberu a snad se tam zase vrátím.

Cesta „dolů“ do „sklepa“ podvědomí

Včera ráno i dnes se mi stala taková divná věc. Vstávám s tím, že si vytvořím novou ochrannou bariéru a ona ta stará tam pořád je. Prostě jsem ji vnímala, neztratila se, ani nerozpadla. Nechápu to. Přesto jsem přes ni udělala novou. Pro jistotu. Dneska jsem ale řekla, že bude trvat tak dlouho, dokud ji neobnovím. Budu ji samozřejmě v průběhu času kontrolovat a uvidíme. 😊

Taky jsme včera byli ve sklepě (podvědomí) v tom našem domečku duše. Já Honza a Macinka. Dlouho jsem si jako Honza myslel, že žádný nemáme. Ale je tam. Macinka o něm nechtěla a nechce mluvit. Tvrdí, že tam není nic zajímavého a že je zbytečné tam lézt a že se jí tam nechce. Přesto jsem ho chtěl aspoň omrknout.

Neochotně se nechala nakonec přesvědčit a šli jsme. Ale nechtělo se jí. Takové to tak jo, mrknem tam, když jinak nedáš a šup zpátky. Stejně tam nic není a ať mám pokoj. Ve sklepě byly troje dveře. Všechny dřevěné, starodávné, jednoduché. Proti schodům hráškově zelené, vpravo přírodní nenatřené a vlevo tmavě hnědé. Všechny vypadaly nepoužívané a zaprášené.

Tak jsem otevřel ty zelené. Byla za nimi nevelká místnost s nízkým stropem bez oken plná knih. Všechno bylo značně zaprášené. Knihy ležely na jednoduchých policích od podlahy ke stropu po obvodu celé místnosti, vhodných spíš na uskladnění zavařenin, a ne na knihy. Ty knihy byly myslím hodně staré v kožených vazbách. Také tam byly svitky nebo pergameny nebo tak nějak by se to dalo popsat. Vše neuspořádané, bez ladu a skladu.

Přesto to tu voní jak v knihovně. V jednom místě jsou police přerušené a je tam dřevěný stůl s odstrčenou židlí. Oboje natřené tmavě hnědou lesklou barvou a působící omšele, a staře. Kdysi však zřejmě dost používané. Na stole je nějaký nepopsaný pergamen a asi vyschlý kalamář a brko.

Chtěl jsem se podívat, co v těch knihách asi je, ale Macinka mě táhla zpět, že přece vidím, že tam nic užitečného není a staré knihy jsou prostě jen staré knihy a že chce nahoru a že se jí tam nelíbí. Zavírám tedy dveře a chci se kouknout ještě do těch druhých dveří. Macinka stojí na prvním schodu a pobízí mě k odchodu. Žádám ji, aby ještě vydržela, že do těch zbývajících sklepů opravdu jen nahlédnu a nepůjdu dovnitř. Zdráhavě tedy souhlasí, ale jasně cítím, že je jak na trní a chce pryč.

Otvírám dveře bez nátěru. Za nimi je maličká bíle vymalovaná, téměř prázdná místnost s jednoduchou dřevěnou lavicí. Na zdi vedle dveří visí velké dřevěné síto na mouku a pytlovinová zástěra. Podle slibu dveře zavírám a přecházím k posledním tmavě hnědou barvou natřeným dveřím. Opět nevcházím dovnitř a jen do nich nahlížím. Je to asi dílna. Jasně cítím pach železa, kolomazi a oleje. A vskutku. V malé místnosti je poházené na nízkých policích různé nářadí. Naproti dveřím vidím dokonce ponk se svěrákem.

Dveře zavírám a jdu k Macince. Ta mě celou dobu, pobízí abych si pospíšil. Nemůžu si však pomoci a znovu otvírám zelené dveře do „knihovny“. Macinka mě však tahá za ruku a hlasitě naléhá, abychom už vypadli. Nechápu proč se ji tak nelíbí a ptám se na to. Je však jen nervózní a naléhá na mě, abych už šel se slovy, že už jsem se přece podíval a že to není vůbec zajímavé a že chce prostě pryč. Tahá mě doslova ke schodům.

Zavírám dveře a jdu. Když mě však pustí, tak se opět vracím a dveře otvírám a kloužu zrakem po všech těch knihách. Nemůžu si pomoct. Macinka se pro mě už nevrací, jen mě ze schodů prosí a popohání, abych už šel. Říkám, že už jdu a ona, že to není pravda, že stále koukám na ty staré knihy.

Po chvíli dohadování jsem však dveře zavřel a šel konečně za ní nahoru. Ještě chvíli jsem pak na ty knihy myslel a Macinka se moc snažila mě rozptýlit. Většinou je mlčenlivá a tentokrát stále něco povídala. Jen já nevím co. Nakonec moji pozornost přece jen upoutala a byli jsme zase spolu venku na zahrádce.

Tolik od Honzy, Macinky a Marcely. Pevně věřím, že se ještě někdy v budoucnu o své prožívání sebe sama a světa kolem tak, jak to vše vnímá po rekonstrukci vlastní psychiky podle Kristova pravého učení, ještě někdy podělí. přejme ji hodně štěstí na cestě vzhůru dimenzemi.