Dlouho jsem přemýšlel, jestli má vůbec smysl napsat svůj příběh cesty k sebepoznání a nalezení té úzké cesty Kristovy a zveřejnit ho tady na webu. K rozhodnutí, tak nakonec přeci jen učinit, mě „postrčilo“ dění posledních měsíců, respektive posledního roku, kdy vnímám, že se vše mění překotnou rychlostí a bohužel ne k lepšímu a já si uvědomil, že je hrozně dobře mít kolem sebe lidi, přátele, kteří vám vždy nabídnou pomocnou ruku, nebo vás alespoň vyslechnou, ale hlavně je velmi dobře, že člověk už ví a cítí, že na to není úplně sám, ale jsme na to s Peťanem dva. A proč si to nechat jen pro sebe, když třeba kolem je řada podobných lidí, kteří prostě jen nevědí, jak je to fajn a vědět by to mohli ….

A nyní krátce k mému obyčejnému příběhu obyčejného člověka. Když jsem byl malý kluk, tak jsem měl podobné touhy, jako ostatní děti, chtěl jsem být hokejistou, zvěrolékařem, lékařem a snažil se v něčem vyniknout, být prostě ten nejlepší a dokázat sobě, možná ještě více svému okolí – rodičům, sourozenci, spolužákům, později i spolužačkám, že opravdu nejlepším jsem. Žel, jak šel čas, tak se ne vše podařilo tak, jak člověk chtěl, hokejista ze mě není (mé bruslařské umění na to prostě nestačilo, nebyl jsem nakonec takový dravec, abych se prosadil), lékařem jsem se nestal (byť to byl můj, dá se říci, celoživotní sen a já se na tu profesi poctivě připravoval a těšil takřka od svých dětských let, tak tehdejší doba vyžadovala dostat tzv. doporučení na takovou vysokou školu a já jej nakonec nedostal) a dělám dnes vlastně něco úplně jiného. I zde jsem se po studiích snažil být tím nejlepším, pracoval jsem dlouhé přesčasy navíc, účastnil se různých programů nad rámec své práce, doplňoval si vzdělání na postgraduálním studiu a pravidelně se hlásil na výběrová řízení vedocích pozic. A vlastně podobně to bylo i doma, kde jsem pořídil nový byt a splatil hypotéku, koupil nové auto a splatil leasing a tak dále a tak dále, aby byla manželka a rodina pyšná a vlastně šťastná, jak dobře se jim žije. Stále to však nebylo takové, jak bych si představoval a stále jsem měl dojem, že dělám málo …

Až jednou přišel zlom. Bylo mi zrovna 40 a podařilo se mi získat ve výběrovém řízení konečně vysněnou vedoucí pozici, slušný plat, služební auto, právě jsme dostavěli nový dům a vše vypadalo, že mi svět leží u nohou. Ale ouha, během pár měsíců se vše změnilo, výběrové řízení zrušili tři dny před mým nástupem (já byl už s ukončeným pracovním poměrem z předchozího zaměstnání), do toho problémy s novým domem a soud se stavební firmou, smrt mého otce a nespokojenost vlastní manželky. Prostě „když se daří, tak se daří“. V tu dobu jsem si říkal, proč tady vůbec jsem, co tady vlastně hledám a proč jsem se nenarodil někde jinde ve vesmíru.

Prostě životní krize jako vyšitá.

A to byla doba, kdy se ve mně cosi zlomilo a já si začal pomaličku uvědomovat, že musím své životní nastavení a hodnoty nastavit jinak, že předchozí snaha cestou ega být nejlepší je zároveň cestou do pekel. Tehdy jsem se více uzavřel, přečetl bibli a začal hledat na různých webech a v různých knihách správnou cestu, nebo alespoň návod k tomu. Trvalo to několik let, než jsem našel webové stránky Pavla Karpety a než jsem našel odvahu mu zavolat. A vlastně původně to nebylo volání ani kvůli mně samotnému, ale jvůli rodinné příslušnici, které však již v té době nebylo možné pomoci a na změnu životní cesty bylo již pro ni příliš pozdě. Ale tento prvotní kontakt s Pavlem mi dodal odvahu a já jej požádal o společnou cestu a pomoc jeho lekcemi.

Postupně v několika měsících jsem absolvoval kompletní sadu lekcí a musím říct, že jsem našel své vnitřní já, svého Peťana, který byl vždycky se mnou, jen byl jeho hlásek tak slaboučký a já byl tak hluchý a zabraný svou vizí „být tím nejlepším“, že jsem ho prostě neslyšel. Když jsem se naučil s Peťanem mluvit, tak to byla ohromná úleva, najednou si uvědomíte, že na ty problémy jste dva a také vidíte, že řada věcí, které člověk myslel, že jsou jediné správné či věcí, které musíte mít, tak není, respektive je vůbec nepotřebujete. Z člověka rázem spadl ten balvan a život začal být pozitivnější, i na tom špatném člověk dokáže najít to dobré, naučíte se jinak vnímat své okolí a chápat, že holt se nedá s každým domluvit a někdy je lepší jít každý svojí cestou, vlastní život a vztahy s nejbližším okolím (manželka, dcera) se posunou úplně jinam a stanou se příjemnějšími, řadu věcí zjistíte, že vůbec nepotřebujete a vystačíte si s málem.

Tedy závěrem bych snad jen dodal, ačkoliv jsem nezažíval nešťastné dětství, netrpěl hmotnou nouzí, přesto jsem měl chvílemi pocit, že sem do tohoto světa nepatřím, že se tady vlastně trápím a nikdo mi nerozumí, tak nakonec díky Pavlově pomoci najít svého Peťana a jít „úzkou cestou“ bylo dobré rozhodnutí. Můj život je nyní hezčí, mám spoustu nových přátel, kterým rozumím já a věřím, že oni rozumí mě, smyslem života je pro mě spokojená rodina, která se sejde, spolu se zasměje a pomůže si, stejně jako přátelé, kteří rádi pomohou mě, ale na druhou stranu stojí i o pomoc mou.

Pavle, ještě jednou děkuji a tajně doufám, že třeba tento můj příběh je podobný příběhu jiných, kteří teprve hledají a že jim může pomoci učinit to rozhodnutí a spojit se s Tebou.

Petr a Peťan