/6/ Nevědomost hříchu nečiní?

Byla to spíše náhoda než cokoli jiného – potkali jsme se a slovo dalo slovo – pětatřicetiletá matka a pětiletý syn – byl s ní – takový hubeňoučký smutný hošík – měla na mne doporučení a tak se mi svěřila… šlo v podstatě o banální příběh – ona byla svobodná, on její šéf a atraktivní muž – jako již tolikráte v historii lidstva mnozí před nimi i oni spolu hráli obvyklou tragikomedii o lásce a nevěře.

Miloval samozřejmě jen ji a sliboval, že se rozvede – brzy, co nevidět – jen co doma zvládne to či ono, jen co pominou ty či ony důvody, pro které zatím nemůže – věřila mu – když stále váhal, rozhodla se pro tradiční ženskou lest – otěhotněla a porodila mu dítě.

Vzal to na vědomí, ale nechtělo se mu od ženy a tří dospívajících dětí do nejistoty nového vztahu – měl peníze a postavení, doma tu nevěru ustál a tak jí nabídl finanční odškodnění –

z nezbytí přijala, ale milovat ho nepřestala – bydleli přes ulici, ona se synem a on s rodinou – součástí vyrovnání byla dohoda o nulové toleranci jakéhokoli kontaktu mezi nimi –

nezdravili se, nekomunikovali, jen alimenty chodily pravidelně – nemohla se od něj ale vnitřně odpoutat – pět let mu byla věrná – ve svých úvahách a snech neustále přemílala jeho zradu a vinila z ní jeho okolí – pořád chtěla věřit tomu, že se stane zázrak a on nakonec splní svůj slib, že bude žít s nimi –

teď ale má jiné a horší starosti – oči se zalévají slzami – je vyděšena, bojí se o syna – neví si rady – chlapec měl jít do školy, ale nejde – ve svých pěti letech ještě nemluví ve větách, má minimální slovní zásobu, silné astma, rychlejší pohyb ho vysiluje – lékaři a pedagogové krčí rameny a trousí něco o zvláštní škole – pokusila se o kontakt s otcem a byla rázně odmítnuta – co má dělat ? –

jen on mi v tomto životě zůstal – můžete-li, pomozte prosím ! – hledím do velikých hošíkových očí – stojí vedle ní, drží se jí za ruku  a ví, že je řeč o něm – přemýšlím, zda ji říci, že by ho mohla poslat na chvíli někam si hrát – pak to vzdávám –

mrkl jsem se jejich vztah s chlapcovým otcem v symbolickém obraze – on a ona v hypotetickém prostoru nějaké místnosti – on sedí u stolu, roztrpčen, odmítá její argumentaci, poukazuje na své tři děti, které by kvůli ní musel opustit – ona se rozčiluje, tluče do stolu před ním svazkem listů papíru, mezi nimi s texty jeho slibů a rodným listem syna –

oba divoce gestikulují směrem k chlapci, který se ustrašeně krčí v koutě – jejich spor a vzájemné nepochopení vytváří kolem nich oblak žlutavé negativní energie – a ten oblak žlutavé energie oba společně svými slovy a gesty formují v jakýsi provaz – provaz vytváří smyčku na krku onoho chlapce – a chvíli ona, chvíli on ho svými emocemi utahují – dítě vyděšeně kouká, dusí se a tiše trpí –

říkám jí, co vidím – je v šoku, pláče – ale já s jeho otcem už nejméně čtyři roky nemluvila, brání se – nevadí, říkám – děje se to mezi vámi na úrovni  podvědomí, ale není to proto o nic méně skutečné – chcete-li radu,  jak zachránit svého chlapce, tak tedy obrazně řečeno : seberte ty papíry, co máte v ruce, hoďte je do krbu a bouchněte za sebou dveřmi – už tam nikdy nevkročte – jste mladá, žijte nový život – i s dítětem –

opravdu těžce si to prožila – tedy hlavně to pochopení, že i ona sama je příčinou utrpení svého syna – slíbila mi, že to zvládne – že ví, co je ve hře –

po několika týdnech jsem v pohledu do oné hypotetické místnosti zjistil, že už je sice na odchodu, papíry hoří v krbu, ale ona pořád ještě stojí v otevřených dveřích a ohlíží se na něj, otce svého syna – po třech měsících jsem našel dveře zavřené a ona nikde –

počátkem dalšího školního roku poslala mail  s fotkou onoho chlapce – v pohledu měl stále ještě smutek, ale probleskovaly v něm i záblesky něčeho nového – nedávno prošel komisí a zařadili ho do normální školy – jeho astma se silně zlepšilo – dohání ztrátu ve vývoji, kterou nabral v minulých letech –

ona si našla si přítele – a lituje těch pěti let nepochopení zákonů lidské psychiky a tím ztraceného času – píše, že je šťastná –