Dobrý večer pane Karpeto,
tak jsem se nějak odhodlal napsat svůj postřeh o zbavení se strachu. Asi bude lépe, když si to upravíte. nejsem zvyklý psát. Pokud se bude chtít někdo zeptat na nějaké věci přímo mě, ať v klidu zavolá. Text je zde…
Potom co jsem si přečetl příběhy jiných klientů, jsem se rozhodl že i já přidám svůj malý příspěvek. Nebudu dnes psát vše o tom, jak jsem se dostal k Ragauianovi a jakým způsobem mě to pomáhá. Chci se s Vámi podělit o část toho co mě pomohlo v podstatě ihned a co se mi podařilo díky panu Karpetovi zvládnout.
Nevěděl jsem jak a proč, ale od jisté doby jsem začal mít strach z výšek Velký strach, který se táhnul už od dětství. Musím říct, že podívat se dolů z druhého či vyššího patra pro mě byl obrovský problém.
To samozřejmě platí i pro létání letadlem. To pro mě bylo nejhorší, protože letět kamkoli bylo nemyslitelné a nemyslím si, že by letuškám bylo moc dobře, kdyby musely uklidňovat 120 kilového chlapa, který má záchvat strachu a chce vystoupit.
Navíc letadla miluju a dívat se na ně a nemoct nastoupit a odletět na dovolenou nebo kamkoli jinam bylo moc smutné. Svému strachu jsem se nikdy nechtěl poddat a tak za cenu pokaždé prožívaného utrpení jsem se svým panickým strachem slezl každou rozhlednu a věž, kterou jsem uviděl a byl na ní přístup.
Nebyla to úplně legrace dělat před svými kamarády že se nic neděje a já stojím každé tři schody abych se mohl kochat krajinou. Byl to mazec a cesta dolů byla ještě horší. Tu jsem končíval úplně psychicky vyřízen a zralý na odvoz. Až jednou…
Po několika lekcích práce na sobě s panem Karpetou se mě ten zeptal: „Honzo bojíte se výšek, vody nebo něčeho jiného?“ No, ve mě hrklo a začal jsem cítit takové vzrušení, jako by se mělo něco stát.
Pochopitelně jsem se pochlubil svým strachem z výšek. Na to mě pan Karpeta řekl: „To není problém, ukážu Vám, jak se toho zbavit“. Jsem si říkal: „jasně, to chci vidět“ A viděl jsem…
Nejdřív pan Karpeta zjistil, co ten strach spustilo. Spouštěč byl v mých 8,5 letech. Zrovna v tu dobu jsem již rok ležel v léčebně v Luže-Košumberku a další rok jsem tam ještě byl. Vůbec mě nebylo jasné, co se tam mohlo stát.
Snažil jsem se přesvědčit pana Karpetu o tom, že se mýlí. Stál si ale na svém a pod jeho vedením jsme hledali, co se mohlo stát a co mohlo spustit ten panický strach.
Věřte, nevěřte, nakonec jsem si matně vzpomněl na to, že jsem tam jednou neštastně přepadl s nohou zavěšenou na natahovacím závaží přes pelest a zůstal viset hlavou dolů těsně nad podlahou a chvíli trvalo, než mne z toho přivolaný personál vysvobodil.
Přesto jsem stále ještě nechtěl úplně věřit tomu, že právě tenhle zážitek mohl být spouštěčem mého celoživotního strachu. Po pojmenování problému mě pan Karpeta doporučil návod, jak se zbavit mého strachu. Řešení v podstatě vychází z toho, že se vrátím do té chvíle a prožiji si vše trochu jinak se zapojením silného opačného emočního náboje.
Prostě jsem si měl prožít intenzívní radost z toho, že se ta událost vůbec nestala.
To bylo v pátek odpoledne. Udělali jsme první cvičení spolu a pak už to bylo na mě. Večer jsem cvičení dělal znovu /za pomoci spolupráce obou svých „já“ a „Já“/, ráno pak jsem to znovu zopakoval. Ve 14 hod. odpoledne jsem doslova běžel zlézt věž chrámu Sv. Mořice v Olomouci, abych vyzkoušel, zda to pomáhá.
A nestačil jsem se divit… v poslední fázi výstupu jsou schody se stupni s plechovými oky, přes které je vidět přímo pod sebe. Samotný výstup byl vždy pro mne vždy psychicky velmi náročný, ale zejména tahle poslední pasáž výstupu pro mne vždy znamenala obrovské psychické vypětí.
A dříve vždy, když jsem vystoupil těmito posledními schody na střechu věže, trvalo mě i hodinu, než jsem s dal dohromady a byl schopen otevřít dveře na schodiště a sejít zase dolů.
Tentokráte bylo vše jinak: začal jsem stoupat po schodech a můj údiv rostl s každým schodem, který jsem zdolal směrem vzhůru. Strach s velkým „S“ se nedostavil. Byl jsem tak na 30-40% svého původního strachu, jak jsem ho znal dříve. Poprvé jsem si mohl poměrně v klidu vychutnal tu krásu výhledu z vrcholu věže a následně jsm relativně v pohodě sestoupil dolů.
Bylo to úžasné a neuvěřitelné, skákal jsem jak malé děcko a všem známým volal o tom, co se mě stalo.
Večer a v neděli poté jsem znova pracoval na cvičení zbavení se strachu. V neděli odpoledne jsem to znova zkusil na té věži chrámu Sv. Mořice. Strach bal už jen asi na 20% původního. A večer znova cvičení a v pondělí opět ta samá věž.
A strach žádný! Zázrak, já se nebojím….!!! Od té chvíle si vychutnávám, kudy chodím, všechna vyvýšená místa, balkony, lodžie, patra v nákupních centrech, věže a rozhledny.
Příští rok na jaře si vychutnám určitě i cestu na druhou polokouli. Už ne lodí ale letadlem! Určitě to zvládnu!
Tohle vše bylo jako razítko k tomu, abych si uvědomil, že cesta, po které jdu pod vedením Pavla Karpety, cesta osvojení si skutečné bezpodmínečné lásky vlastního ducha k vlastnímu egu, je skutečně správná.
Od začátku lekcí mě bylo jasné, že jsem našel chybějící část pro svůj duchovní rozvoj. Zbavení se strachu mě jen utvrdilo o správnosti zvolené cesty.
A že jsem toho dříve bez výrazného úspěchu vyzkoušel hodně. Jsem nadšený z pokroku, kterých dosahuji a všem, kteří mají jakýkoli problém podobného typu /nebo jiný/ vzkazuji: hledejte a naleznete, stejně jako jsem nalezl já.
H.K., Olomouc