Kniha Přicházím ze Slunce — Děti nového věku vyprávějí
Flavio a Marcos Cabobianco jsou děti, které nezapomněly odkud sem na Zem přišly a v této knize vyprávějí o místech, kde přebývaly, než se narodily na Zemi.
V minulých dílech o lidské duši » jsme si řekli že hmota z pohledu kvantové fyziky neexistuje — všechno je energie! To jak vnímáme tento 3D svět je subjektivní iluze, v podstatě virtuální realita, existující jen v mozku člověka — říkají to fyzici i východní mudrci… a 3letý Flavio.
Také jsme si řekli, že oblíbeným „argumentem“ skeptiků je znevěrohodňovat výpovědi dětí obviňováním z vymýšlení… Rád bych věděl, jak se „sisyfové“ vypořádají s tím, když děti zhruba od 3 let začnou mluvit o hlubokých vědeckých znalostech 😉
Kluci už od svých tří let rozvíjeli myšlenky o životě na mimozemských úrovních, teorie o struktuře Univerza, hmotě a antihmotě i o podstatě člověka.
Podrobili tak těžké zkoušce konvenční představy svých rodičů — psychologů. Jejich vzpomínky otřásly do té doby pevnými základy rodičovského pohledu na svět, založeného na poznatcích oficiální vědy.
Výroky a rozhovory těchto dvou argentinských hochů jsou základem dílka, jež se dotýká srdcí dětí i dospělých v mnoha zemích světa.
Lidé hledají štěstí venku, protože ho ztratili ve svém nitru. Sužují je jejich touhy a to, že se vážou na jiné lidi.
Mluví 8letý Flavio
Nyní se rodí nové děti. Jsou to jiné děti, i když se to navenek nezdá. Jsem jen jedním z nich, jedním z prvních. Lidstvo se mění. Otevírá se více pro duchovno. Všechny děti dneška mohou zůstat ve spojení se svou podstatou.
Malé děti pláčou, protože žít na této planetě je hrozně těžké. Miminko se snaží komunikovat telepaticky, ale nejde to, všechno je zde příliš husté; vidí všechno, to zlé i to dobré, falešné i pravdivé.
Na jiných planetách vidí každý to, co chce vidět. Když říkám „vidět“, myslím to obrazně, nemají tam fyzické oči. Soustředíte pozornost na to, co vás zajímá, a když nechcete, vrátíte ji zpět.
Novorozenec má strach, protože je uzavřený ve fyzickém těle. Chybí mu původní jednota, která je tam, odkud přichází. Proto rychle přilne k osobám, které o něho pečují. Přenáší na rodiče roli NEJVYŠŠÍ BYTOSTI. Pokud rodiče věří jen na materiálno, táhnou ho stále více do fyzického. Učí ho mluvit, ale omezují jeho myšlení.
Jak děti rostou, pomalu ztrácejí spojení s původním zdrojem (tzv. pád do hmoty). Chceme-li pomoci dětem, je nutné pomoci dospělým. Když jsou rodiče otevření, starají se o děti, aniž by jim vnucovali své myšlenky a představy o světě. Hlavně jim je třeba dát prostor, čas, nechat je myslet a mluvit. Důležité je, aby rodiče s nimi mluvili o Bohu, o duchovnu, ale nenárokovali si, že vlastní (celou) pravdu.
Lidský mozek je jako počítač, ale počítač má omezenou paměť, podobně jako mozek. Mysl je naopak zrcadlem Božské mysli a ta je nekonečná. Lidé jsou zvyklí dívat se jen z jednoho (velmi omezeného) úhlu pohledu — omezeného jen na 5 smyslů. Vnímají jím fyzický svět a umožňuje jim život ve společenství. Tuto realitu se učí děti hrou. Když zůstanou otevřené, ponechají si i jiné pohledy. Například nazírání „zvenčí“ (zřejmě je míněn tzv. duchovní zrak, který vnímá mimo 5 smyslů), když mohou „vidět“, jako by byly mimo Zemi, nebo ještě lépe, mimo viditelné části Univerza. Centrální způsob nazírání je náhled na věci z vnitřního jádra, z vlastní Božské energetické podstaty.
Náhled „zevnitř“ je „pohledem“ z jádra našeho Bytí, který nám umožňuje „vidět“ vnitřní podstatu jiných bytostí.
Dětem je dnešní většinovou společností dovoleno učit se jen materialistickému pohledu na život. Omezují tak používání mentálních schopností a učí se soustřeďovat (jen) na fyzickou úroveň. Je to, jako když používáte pouze minimální část schopností počítače. Jestliže jsou děti výchovou takhle naprogramované, těžko se jim podaří otevřít se duchovnímu vědomí, mohou mít problémy. (Běžně je u lidských dětí aktivní pouze ego, které je vybaveno napodobovacím pudem jako malá opička a tudíž snadno manipulovatelné!)
Musí být pak nesmírně trpělivé, když chtějí znovu otevřít duchovní spojení. Většina lidí si celý život nevzpomene na CELEK, JEDNOTU. S nejvyšší JEDNOTOU je člověk spojen jen když je dítě, a někdy těsně před tím, než zemře.
Lidé hledají štěstí venku, protože ho ztratili ve svém nitru. Sužují je jejich touhy a to, že se vážou na jiné lidi.
Dvě cesty: Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo jí nalézá. (Mt 7:13–14)
Pozn. redakce: Povšimněte si prosím, že zde jsou míněny přesně ony 2 cesty, široká a úzká, na které vás setrvale upozorňujeme »
Děti nové doby vědí, že jsou částí CELKU. Když je učíte přemýšlet ve smyslu „to nebo ono je moje“, jsou zmatené a myslí si, že jim patří všechno. Je třeba jim dovolit, aby se podělili s ostatními. Pro celek existuje jen jediné JÁ, i když individuální já je nekonečně rozmanité.
Flavio, 8letý
Mluví maminka
Myslím si, že moje děti přišly na svět s mou pomocí jen proto, že jsem si dokázala vzpomenout. Teď to vím. Všechny děti jsou vědomé, ale jak rostou, zapomenou to podstatné.
Když mi bylo devět let, dozvěděla jsem se, že se máme stěhovat do Buenos Aires. Žili jsme tehdy v malé vesničce na okraji lesa. Musela jsem opustit toto milované místo, kde jsem se narodila a vyrostla, obklopené světlem a přírodou, a odejít žít do obrovského betonového velkoměsta. Zlobila jsem se a byla jsem z toho smutná, nemohla jsem ale nic dělat, neboť dospělí tak rozhodli.
Jednoho dne během siesty, času poledního odpočinku, jsem si v tuto magickou hodinku hrála uvnitř domu, když se to stalo: zdálo se mi, že se zastavil čas a všechno zmlklo. Přestala jsem cítit polední horko a slyšela šepot lesa… Cítila jsem, že někdo stojí za mnou a pozoruje mě. V jednom okamžiku jsem se vnímala současně: jako holčička, kterou jsem byla, i jako dospělá žena, jež se dívala plná lásky a nostalgie na mě, na malé děvčátko, kterým byla kdysi.
Byl to můj první, sice prchavý, ale intenzivní kontakt s celistvostí mého života. Tato žena byla matkou dvou dětí a měla po svém boku partnera. Vrátila se sem, protože ji s tímto místem spojoval most nadčasové lásky a porozumění, aby holčičce připomněla, že všechno je součástí jejího osudu. Byl to nádherný pocit, být vědomá a ve spojení se všemi částmi svého bytí. Když jsem se znovu ocitla ve vědomí svého devítiletého Já, bolest z odchodu se rozplynula. Pocítila jsem úlevu a ochranu. Věděla jsem, že opustit domov patří k pořádku mého života. V tento den jsem si sama slavnostně slíbila, že — nikdy nezapomenu! Že si vždy vzpomenu, kdybych zapomněla, vzpomenu si na to, že je možné rozpamatovat se.
O několik let později, už jako dospělá, jsem se seznámila s jedním mužem. Sotva jsem ho spatřila, ihned jsem věděla, kdo to je. Byl to on, muž doprovázející ženu, kterou jsem se měla stát v budoucnu, otec našich dvou dětí, které se teprve měly narodit… Věděla jsem to, on však ne. Byla to pro mě tvrdá rána. Je vzácné, aby si někdo pamatoval budoucnost. Uklidnilo mě však přesvědčení, že až nazraje čas, určitě se najdeme.
Vzpomínky na budoucnost a kvantová fyzika
Pozn. redakce: Výrok o „pamatování budoucnosti“ může pro člověka na 3D Zemi vypadat šíleně… Nicméně, pokud si uvědomíte, že duše existuje mimo čas… tak z jejího úhlu pohledu se oba zmíněné „časy“ dotyčné maminky odehrávají vlastně současně… takže přesně řečeno nejde o „vzpomínky“… v žargonu IT bychom mohli říci, že jde vlastně o přenos informace mezi inkarnacemi jedné duše v různých časech… analyzovali jsme si již pojem duše, co je to vlastně duše » a zmínili jsme mj. kvantovou fyziku, která mluví o tom, že žijeme v 11rozměrném vesmíru a jeden z rozměrů je čas. Takže toto svědectví je z pohledu kvantové fyziky naprosto OK, není na něm VŮBEC nic překvapivého!
Každý z nás kráčel svou cestou a uplynulo více než pět let, než jsme se znovu setkali. Tentokrát jsme začali spolu chodit nebo lépe řečeno, opět jsme měli překvapivě důvěrný vztah. Zdálo se nám, že se známe velmi dlouho. Náš vztah se vykrystalizoval do hlubokého a spoluúčastného přátelství, ale lásku jsme si nevyznávali.
Dlouho jsme váhali, zda spolu máme žít. Naplno jsme si věřili, cítili a věděli jsme, že tak nebo onak spolu zůstaneme. Tato jistota nám pomohla zvládnout spoustu problémů. V počátcích společného života se objevily běžné neshody — rivalita a žárlivost. Oba jsme byli velmi mladí a každý z nás si posiloval vlastní identitu. Ocitli jsme se tváří v tvář archetypálnímu dilematu každého vztahu: rovnováze mezi svobodou a vzájemnou důvěrou. Oba jsme se chtěli rozvíjet a zároveň zůstat ve vztahu. Dohodli jsme se proto na soužití, při kterém měl každý z nás své svobody a plně důvěřoval druhému. Nebylo to snadné, ale podařilo se nám vytvořit si intenzivní a fungující vztah, který se obešel bez pevných struktur.
Jeden společný zážitek naši spjatost ještě upevnil. Trávili jsme jednou podzimní víkend na jednom z ostrovů nedaleko pobřeží. Bylo nám chladno, a proto jsme si udělali oheň v železné pícce. Než jsme šli spát, vynesli jsme ji z místnosti, protože z ní vycházely dusivé plyny. A najednou jsem byla čisté vědomí, jakýsi druh energetického deště, vznášejícího se nad vrcholy stromů. Znovu jsem měla pocit celistvosti, jednoty se vším, jako když mi bylo devět. Dole jsem viděla své nehybné tělo, které se můj partner pokoušel oživit. S fyzickým tělem jsem byla spojena nití, podobající se mlze. Najednou jsem pocítila, že vibrace, jakýsi tón, mě přitáhl zpět do těla. Partner volal mé jméno, lomcoval mi tělem, ale já jsem se ještě nechtěla vrátit. Byla jsem volná a mimo čas. Bránila jsem se, nechtěla jsem se vtěsnat do úzkých rukavic fyzického těla. Znovu jsem zažila bleskovou a koncentrovanou vizi života, který jsem měla před sebou.
Můj život má smysl a ten nekončí fyzickou smrtí
Uvědomila jsem si, že musím rozvinout další část mé životní zkušenosti a nebylo by správné, abych ji přerušila. Vrátila jsem se tedy zpět. Téměř okamžitě jsem zapomněla všechno, co jsem před chvílí zažila, a zůstala mi jen jasná jistota: Můj život má smysl a ten nekončí fyzickou smrtí. Tato příhoda utužila náš vztah ještě víc.
Vyvíjeli jsme se a měli stále méně konfliktů. Žili jsme spolu přes deset let a pak jsme zatoužili po dítěti. Náš vztah se mezitím upevnil a zdálo se nám, že jsme připraveni stát se rodiči. Díky mým „vzpomínkám na budoucnost“ jsem věděla dřív, než jsem otěhotněla, že to bude kluk, a cítila jsem jeho přítomnost. Měla jsem dobré těhotenství a normální porod. Když se narodil, zaujaly mě jeho oči. Byl krásné a zdravé miminko, ale já jsem cítila, že je „jiný“. Měl zvláštní, nevyzpytatelný a zkoumavý pohled. Svoje dojmy a nejistotu jsem připisovala skutečnosti, že jsem se stala matkou poprvé.
O dva roky později jsem pocítila vedle sebe druhé dítě, dalšího chlapce. Chtěla jsem s těhotenstvím počkat, ale tato nová bytost mi už hlásila svůj příchod. Tentokrát jsem okamžik početí intenzivně prožívala. V momentě, kdy do mě bytost vstoupila, jsem pocítila světelnou explozi. Těhotenství bylo obdobím rozpínání a plnosti. Měla jsem však problémy vzpomenout si na sama sebe. Mé staré návyky se změnily. Nemohla jsem jíst maso ani pít kávu. Byla jsem velmi citlivá na vibrační „vlny“, které vyzařovaly některá místa a jistí lidé.
Flaviův otec a já jsme byli nerozlučně spjati. Rozhodli jsme se, že tento porod bude naší věcí. A opravdu — byla to zkušenost, která mě hluboce změnila. Když se dostavily porodní bolesti, cítila jsem, jak mě zalévají silné energetické vlny. Uvědomila jsem si, že když se sjednotím s proudem života, bolest se změní na požitek, úzkost na uvolnění, strach na radost. Můj muž mě pevně držel, dával mi sílu a celý porod byl jakýmsi obřadem.
On, já i rodící se dítě jsme patřili do jednoho kruhu. S posledním tlakem, s poslední vlnou pocitu bolesti i požitku mě uchvátila zvláštní zkušenost. Cítila jsem své tělo jako pomíjivý obal sloužící řetězu nekonečných procesů zrodu a smrti. Čas běžel závratnou rychlostí, neustále jsem se rodila a umírala… Střídaly se části různých životů, různých forem bytí.
A tehdy jsem znovu věděla všechno, všechno jsem pochopila. Jsem — a všichni jsme — zhuštěnou formou života. Smrt je narozením a zrod je smrtí!
Zatímco jsem hladila teplé a lepkavé synovo tělíčko, vrátila jsem se do pozemské dimenze časoprostoru.
Byla jsem znovu zpátky a on tu byl také. Hleděli jsme jeden druhému do očí. Jeho pohled mě tentokrát nepřekvapil — byl stejně neobvyklý a nevyzpytatelný jako pohled mého prvního syna. Teď to vím — všichni patříme k jedné rase — k nové generaci.
Flavio, 7letý: Duše a maska
Flavio: Chci najít jinou definici slova „přítel“. Právě si vyrábíme náš vlastní slovník.
Máma: Nedávno jsem se potkala s jednou hezkou definicí: „Přítel je člověk, kterému o sobě můžeme říci všechno.“
Flavio: To je krásné, ale mně, a tedy pro mé spolužáky ve škole, je to k ničemu. Víš, že mým nejlepším přítelem je Alexander, ale ten zná jen mou masku a to nejdůležitější o mně neví.
Máma: A co ty máš za masku?
Flavio: Mojí maskou je má osobnost. Jsem Flavio, dítě, je mi už skoro osm let, jsem docela dobrý žák, dobrý kamarád a nejsem nejlepší ve sportu. To je však jen malá část toho, kdo jsem.
Máma: Můžeš mi ale říct, kdo jsi pak ve skutečnosti?
Flavio: Mluvím ti přece o tom od mých tří let! Jsem duše, která je tu s mnoha jinými, abychom pomohli v této době vaší planetě. Teď jsem na Zemi, této velmi husté planetě, která se vyvíjí k duchovnosti. Abych se dostal na Zemi, musel jsem projít Sluncem, jinak bych nemohl do tohoto slunečního systému vstoupit. Pak jsem si vyzkoušel pevnou hmotu na jiných planetách a s menší hustotou jakou má Země. Univerzum je fyzickým tělem Boha a lidé z něho znají jen kousíček.
Mohli bychom říci, že duše se narodí jako duše tehdy, když se oddělí od Jádra božské podstaty. Prochází mnoha formami bytí, nejrůznějšími druhy života a pak se vrátí zpět do Zdroje bohatší o zkušenosti. V tomhle smyslu má moje duše v tomhle velmi hustém světě spoustu zkušeností, ale jen trošičku praxe. A proto potřebuji hodně pomoci.
