Byli krásnou dvojicí: On a ona, oba tak v půli let mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ona, atraktivní půvabná sebevědomá blondýnka a on příjemný usměvavý muž středního vzrůstu.

Viděl jsem je přicházet a bylo jasné, že mezi nimi vládne napětí. Ve chvíli, kdy vstoupili do dveří, on viditelně nervózně očekával, co se bude dít – zřetelně nevěděl, co má ode mne čekat a proč tu vlastně je.

Posadili se do pohodlných křesel a ona s milým úsměvem konstatovala, že svého muže miluje, ale něco se musí stát – jinak za sebe neručí, dala najevo.

Prostě to s ním už tak dál nejde, prohlásila a začala uvádět příklady jeho viditelných selhání oproti jejím očekáváním – poslouchal jsem a díval jsem se do klidné a vyrovnané tváře muže před sebou –

 

bylo na něm znát, že ji má velmi rád, protože ani v těchto nepříjemných chvílích nepojal rozhodnutí bouchnout pěstí do stolu, opustit místnost a bouchnout za sebou dveřmi –

 

považoval jsem tento případ od počátku za mimořádný a připravil jsem se předem – byl jsem proto tak trochu na rozpacích, jak budou oba na mé poznatky reagovat –

 

problém byl v tom, že ona netušila, že ve skutečnosti je pes zakopán právě v její psychice – měla obtížné mládí a na úrovni podvědomí se absolutně neměla ráda – a měla jen velmi, velmi nízkou úroveň sebepřijetí –

 

to vše vedle dalších a dalších doprovodných komplikací osobnostního charakteru byl  danajský dar jejímu životu z období výchovy v rodině – zejména její otec se na ni od malička podepsal  stálým psychickým nátlakem svého zbytnělého ega a zcela zlomil svobodu projevu jejího ducha – matka jí pomoci nemohla,sama žila v těžkých stresech z manželových agresivních projevů negativity –

 

a protože plně platí v běžném životě na rozdíl od povědomí většiny tohoto lidstva Kristovo miluj bližního jako sebe sama“, pak ten, kdo nemá „rád sebe sama“ a „nepřijímá sám sebe s láskou“, neumí mít skutečně „rád bližního svého“ a tedy ani mít rád a „přijímat svého partnera s láskou“ –

 

a když se k tomu přidá hluboce zakořeněný strach z toho, že by běžné projevy jeho mužského „já“ mohly přerůst do oné tak obávané agresivity, která ji již v jednou v tomto životě v otcově podání tak zraňovala, máme tu spojení dvou lidí, které má v sobě od prvopočátku zabudovány silné prvky destrukce –

 

musel jsem na to jít hodně opatrně – soustředil jsem se na ni – chvíli to trvalo, než se mi jí podařilo vysvětlit, že je duální bytostí a kromě svého denního vědomí má i podvědomí –

 

a že to,  co sídlí v jejím denním vědomí, může být a obvykle bývá v zásadním rozporu s tím, co je obsahem jejího podvědomí – ještě obtížnější bylo pro ni přijmout, že se právě ony negativní signály z jejího dětství zapsané v jejím podvědomí se mohou tak aktivně prosazovat v jejím bytí právě teď –

 

jen jsem doufal, že pochopí, co ji říkám, když ji jsem ji upozornil na to, že trpí vnuceným perfekcionismem, netolerancí a jsou ji naprosto cizí energie odpouštění – a že její představa sebe sama jako vlídné a tolerantní bytosti je ve skutečnosti maskou, kterou si již v mládí nasadila, aby přežila –

 

a že tuto masku musí nyní v zájmu jejich vztahu odložit a stát se sama sebou – on byl naopak velmi vyrovnaný, bez větších energetických zádrhelů ve své psychice –

 

bylo znát, že se s ním život nemazlil a že období iluzí o sobě a světě má již na rozdíl od ní za sebou – zcela přirozeně projevil snahu s mojí podporou si tak trochu s ní vyřídit účty za vše, co s ní obtížného prožil a čím se musel za ten rok a půl života s ní prokousat –

 

ukázněně se však dokázal stáhnout zpět, když o to byl mnou požádán – ona střídavě rudla a bledla a na hezkou chvíli podezřele ztichla – vše nasvědčovalo možnému výbuchu jejího ega –

 

pak se to zlomilo – objevily slzy, úleva ve tváři a ze sevřeného hrdla se vydralo : teda, ještě nikdy nikdo mne nedonutil nahlédnout tak hluboko do vlastního nitra, jako jste to dokázal vy ! – máte naprosto pravdu s tím mým dětstvím – a proto asi máte pravdu se vším a já vám věřím – cítím, že máte pravdu –  ale já to chci zvládnout –

 

já ho opravdu miluji a nechci o něj přijít – řekněte mi, co mám dělat, abych se změnila k lepšímu –

 

uff, oddechl jsem si – řekl jsem jí to – bylo asi tak povídání na další hodinku – on slíbil, že bude trpělivý a její vnitřní práci na sobě nebude narušovat výčitkami a negativně laděnými postřehy –

 

když odcházeli, zastavili se před skleněnými dveřmi se staženými žaluziemi – jejich prosvítající obrysy splynuly, jak se objali, když mysleli, že už jsou sami

 

bylo to dlouhé objetí – pak její levá ruka spočinula v jeho pravé dlani a zmizeli z mého života – věřím, že navždy – přeji jim to –