Podivně rychlý a náhlý vznik zemědělství na Předním východě
R. J. Braidwood a B. Howe shrnuli poznatky mnoha význačných autorit na dané téma a v díle Prehistoric Investigations in Iraqi Kurdistán dospěli k závěru, že genetické studie potvrzují archeologické nálezy a nenechávají nikoho na pochybách, že zemědělství vzniklo právě tam, kde se předtím objevil člověk rozumný se svou první primitivní civilizací: na Předním východě.
Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že zemědělství se do celého světa rozšířilo právě z „úrodného půlměsíce“ na Předním východě. Na základě moderních metod určování stáří pomocí poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a rostlinné genetiky dospěli badatelé z různých vědních oborů ke shodnému závěru: že totiž prvním zemědělským počinem člověka bylo vyšlechtění pšenice a ječmene, pravděpodobně z nějaké divoké odrůdy pšenice dvouzrnky.
Vědci, kteří předpokládali, že se člověk postupně učil šlechtit, pěstovat a sklízet nějakou divokou rostlinu, nevycházejí z údivu nad pestrou škálou dalších rostlin a obilovin nezbytných pro přežití i pokrok člověka, jež neustále proudily z Předního východu. V rychlém sledu se mezi ně zařadily proso, žito a pšenice špalda, dále len, který poskytoval vlákna a jedlý olej, a množství plodonosných keřů a stromů.
Všechny rostliny nade vší pochybnost zdomácněly na Předním východě, a to o celá tisíciletí dříve, než se dostaly do Evropy. Jako by se Přední východ stal jakousi geneticko-botanickou laboratoří, vedenou neviditelnou rukou, jež tu a tam vyvinula novou zdomácnělou rostlinu.
Vědci zkoumající původ vinné révy zjistili, že se začala pěstovat na horských úbočích kolem severní Mezopotámie, v Sýrii a v Palestině. Není divu. Ve Starém zákoně přece stojí, že Noe „vysadil vinici“ (a dokonce se opil jejím vínem), když jeho archa uvízla na hoře Ararat, poté co opadly vody potopy. Bible tedy ve shodě s vědeckými poznatky klade počátek vinohradnictví do hor severní Mezopotámie.
Jablka, hrušky, olivy, fíky, mandle, pistácie, vlašské ořechy – všechny tyto plody pocházejí z Předního východu, odkud se rozšířily do Evropy a dalších koutů světa. A opět se nám mimoděk vybaví slova Starého zákona, který o několik tisíciletí před našimi vědci označil tutéž oblast za první sad na svět: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě … Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu.“
Všechny generace, jež četly bibli, znaly přibližné místo „ráje“: Byl „na východě“ – na východ od země izraelské, v krajině zavlažované čtyřmi velkými řekami, mezi něž patří i Eufrat a Tigris. Nemůže být pochyb o tom, že Kniha Genesis umístila první ovocný sad do vysočiny, v níž tyto řeky pramenily – do severovýchodní Mezopotámie.
Bible a věda jsou zajedno. Když tedy čteme původní hebrejskou pasáž Knihy Genesis nikoliv jako teologický, nýbrž jako vědecký text, zjišťujeme, že také přesně popisuje proces zdomácňování rostlin. Vědci tvrdí, že tento proces postupoval od divokých trav přes divoké obiloviny k vyšlechtěným obilninám a poté následovaly plodonosné keře a stromy.
Přesně v tomtéž sledu jej popisuje také první kapitola Knihy Genesis, kde Hospodin mj. řekl:
„Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny.“ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. (Genesis 1)
Kniha Genesis rovněž vypráví o tom, že člověk vyhnaný z rajské zahrady se dřel a lopotil, aby vypěstoval úrodu: „V potu své tváře budeš jíst chléb.“ Až poté „se Ábel stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem“. Člověk se tedy podle bible stal pastevcem teprve poté, co začal obdělávat půdu.
S tímto biblickým sledem událostí se naprosto shoduje i názor vědecké obce. F. E. Zeuner v díle Domestication of Animals rozebírá různé teorie o ochočení zvířat a zdůrazňuje, že člověk se mohl „naučit držet zvířata v zajetí nebo si je ochočit teprve tehdy, když začal žít v určitých větších společenstvích“. Taková stálá sídliště, jež byla nezbytným předpokladem pro domestikaci zvířat, vznikla záhy po přechodu člověka na zemědělství.
Prvním ochočeným zvířetem byl pes – možná nikoli jako nejlepší přítel člověka, nýbrž i jako zdroj potravy. K jeho ochočení došlo patrně někdy kolem roku 9500 př. Kr. První kosterní ostatky psů byly nalezeny v Íránu, Iráku a Izraeli.
Přibližně v téže době byly domestikovány i ovce: Jeskyně Šanidár obsahuje ostatky ovcí někdy od roku 9000 př. Kr. Ty dokazují, že velká část jehňat se každoročně zabíjela pro maso a kůži. Záhy následovaly kozy, jež dodávaly také mléko, a po nich zdomácněl rohatý i bezrohý dobytek.
U všech druhů se tak stalo na Předním východě. Náhlá změna ve sledu lidských událostí, k níž došlo na Předním východě přibližně 11 000 let př. Kr. (a v Evropě asi o 2 000 let později), vedla vědce k tomu, že toto období označili za jasný konec starší doby kamenné (paleolitu) a za úsvit nové kulturní éry, střední doby kamenné (mezolitu).
To označení je příhodné pouze tehdy, bereme-li v úvahu hlavní surovinu: člověk totiž stále používal kámen. V hornatých oblastech si nadále stavěl kamenná obydlí; jeho osady chránily kamenné zdi; první zemědělské náčiní – srp – byl vyroben z kamene.
Uctíval a chránil své zemřelé tím, že jejich hrob přikryl a ozdobil kameny; do kamene také vytesával svou představu o podobě vyšších bytostí neboli „bohů“, jež žádal o laskavou přímluvu a pomoc. Jeden takový výtvor, nalezený v severním Izraeli a datován devátým tisíciletím př. Kr., představuje vytesanou hlavu „boha“ chráněnou pruhovanou helmou s jakýmisi „ochrannými brýlemi“ (obr. 3).
Z obecného hlediska by však bylo příhodnější nazvat éru, která začala přibližně 11 000 let př. Kr., nikoliv střední dobou kamennou, nýbrž dobou domestikace. V rozpětí pouhých 3 600 let – ve srovnání s nekonečným začátkem doslova ze dne na den – se z člověka stal zemědělec, ochočil si divoká zvířata a začal pěstovat plodiny.
Poté jasně následovala nová éra, kterou vědci označují jako mladší dobu kamennou (neolit); tento název je však zcela nevyhovující, neboť hlavní změnou, která se udála přibližně 7500 let př. Kr., byl vznik hrnčířství.
Z důvodů, které vědcům unikají – jež nám však budou jasné, jakmile se seznámíme s naším příběhem o prehistorických událostech – , se směřování člověka k civilizaci na kolik tisíciletí po roce 11 000 př. Kr. omezovalo na hornaté oblasti Předního východu. Objev mnohostranného využití hlíny se časově shodoval se sestupem člověka z horských obydlí do nižších, záplavových údolí.
V 7. tisíciletí př Kr. se předovýchodní úrodný půlměsíc hemžil nejrůznějšími hrnčířskými kulturami, jež zhotovovaly množství užitkových i ozdobných předmětů a sošek. Kolem roku 5000 př. Kr. se v této oblasti vyráběly hrnčířské a keramické předměty špičkové kvality a fantastických tvarů.
Ale poté se pokrok opět zpomalil, a jak naznačují archeologické nálezy, kolem roku 4500 př. Kr. nastal úpadek. Keramika byla stále prostší, znovu převládly kamenné nástroje jako pozůstatek doby kamenné. Osídlená sídliště vykazují méně ostatků.
Opouštěly se osady, jež byly do té doby významnými hrnčířskými středisky, výroba keramiky začala upadat a pozvolna se vytrácela. „Docházelo k obecnému ochuzování kultury,“ jak napsal James Melaart (Earliest Civilizations of the Near East); některé osady nesou všechny zřetelné stopy „nového období stiženého chudobou“.
Očividný úpadek a pak — náhle, nečekaně a pro naše „vědce“ nevysvětlitelně — se Přední východ stal dějištěm rozkvětu nejvyspělejší civilizace
Člověk a jeho kultura očividně upadali. Pak – náhle, nečekaně a bůhvíproč – se Přední východ stal dějištěm rozkvětu nejvyspělejší civilizace, jakou si lze představit – civilizace, která položila pevné základy té naší. Něčí tajemná ruka opět jednou vytáhla člověka z bahna úpadku a pozvedla ho na ještě vyšší úroveň kultury, vzdělání a civilizace.
Západní svět se dlouho domníval, že jeho civilizace je darem Říma a Řecka. Ale řečtí filozofové sami opakovaně zdůrazňovali, že čerpají z ještě starších zdrojů.Cestovatelé vracející se do Evropy z Egypta přinášeli později svědectví o impozantních pyramidách a chrámových městech napůl zasypaných pískem a hlídaných podivnými kamennými zvířaty zvanými sfingy.
Rosettská kamenná deska umožnila rozluštit staré písmo
Když roku 1799 přijel do Egypta Napoleon, přivedl s sebou i učence, aby tyto vzácné památky prozkoumali. Jeden z jeho důstojníků našel u Rosette kamennou desku, na níž byl obrázkovým písmem (hieroglyfy) a dalšími dvěma druhy písma vyryt text z roku 196 př. Kr.
Rozluštění tohoto písma i jazyka, spolu s dalšími archeologickými nálezy, odhalilo západnímu světu, že dávno před rozkvětem starověkého Řecka existovala v Egyptě vyspělá civilizace.
Egyptské písemnosti dokládaly vládu královských dynastií, jež započala kolem roku 3100 př. Kr. – tedy celá dvě tisíciletí před úsvitem helénské civilizace. Řecko, jež dosáhlo vrcholného rozkvětu v 5. a 4. století př. Kr., tedy rozhodně nebylo civilizačním předvojem, nýbrž spíše opozdilcem.
-pokračování-
Další informace:
The Rosetta Stone is a granodiorite stele inscribed with a decree issued at Memphis, Egypt, in 196 BC on behalf of King Ptolemy V. The decree appears in three scripts: the upper text is Ancient Egyptian hieroglyphs, the middle portion Demotic script, and the lowest Ancient Greek. Because it presents essentially the same text in all three scripts (with some minor differences among them), the stone provided the key to the modern understanding of Egyptian hieroglyphs.