Toto je 3. část výjimečného svědectví Daniely, která byla tak laskava a podělila se s námi o zkušenosti z Cesty za sjednocením sebe-sama. Svědectví je výjimečné svým detailním a rozsáhlým popisem, který je na ragauian.cz rozepsán v mnoha pokračováních:
Tak jsme si s Dáduškou daly dobrou kávičku a při ní jsme pro vás připravily již potřetí pár odstavců o naší zkušenosti z další lekce rekonstrukce naší společné psychiky. Píšeme vám proto, že nás jednak psaní baví a hlavně proto, že je nádherné si ty zážitky znovu prožívat . Nemluvě o tom, že vám to může pomoci.
Od třetí lekce uběhl už více než týden. Tahle lekce byla nazvána likvidací strachu z nepřijetí lidmi a tímto světem. Absolvovala jsem mentální výlet pozpátku svým životem /nejedná se o tzv. regresi!/ a původ onoho strachu jsme našli v prenatálním období mého života. Tímto strachem trpí údajně do určité míry téměř všichni lidé této Země, protože málokterý človíček dostane v prenatálu tu pravou porci lásky od svých rodičů.
Jistě to znáte, říká pan Karpeta. Nečekané první těhotenství, úvahy o možné interrupci, komplikace kolem úpravy partnerských vztahů, starosti o bydlení, o prostředky k životu. Starosti, starosti a zbývá velmi málo místa na to, skutečně se s láskou věnovat človíčkovi chystajícímu se na svět. Ale třebaže o tom mnozí nic nevědí, onen človíček už své okolí vnímá a případný nedostatek lásky lidí v jeho bezprostředním okolí /zejména matka, pak otec/ je pro něj silně traumatizující.
Doslova na úrovni svého teprve vyvíjejícího se ega prožívá velmi silně nedostatek lásky jako zděšení, které by se dalo vyjádřit nějak takto: proboha, to ještě nejsem na světě a už cítím, že mne nemá nikdo nějak moc rád a že se na mně tam venku v tom světě nikdo moc netěší!!! A kdoví, jaké to bude, až se narodím?!!! Jak mně svět a ti lidé v něm přijmou???
A tenhle strach přetrvává až do dospělosti, pokračuje pan Karpeta. Projevuje se základním vyladěním duše prožívat jakékoli změny a anomálie v životě zásadně z pozice negativity. Tento strach, bylo mi řečeno, je spojen i se strachem z budoucnosti a strachem z bezmoci.
Jak se to dá změnit, pokud je to uloženo v hlubokém podvědomí, ptám se?
Jednoduše, zní odpověď. Je třeba onu negativitu prožívanou v prenatálu nahradit pozitivitou a radostí, dozvěděla jsem se. A zároveň dostala zcela konkrétní návod, jak se to dělá, aby toho bylo dosaženo.
Začala jsem za domácí úkol pracovat na mentálních návratech do uzlových bodů vlastního prenatálního vývoje s tím, že jsem Dádušce vyprávěla pohádku o tom, jak byla ještě v maminčině bříšku a jak ji její rodiče velmi, velmi milovali.
A dnes už, po téměř deseti dnech, já a Dáduška máme za sebou nové úspěšné /mentálně a emocionálně vysoce pozitivně/ prožité narození do našeho reálného světa. A obě jsme z toho seriálu návratů do vysoce pozitivně prožívaného návratu do prenatálu naplněny úžasným pocitem a skutečně registrujeme podstatnou vnitřní změnu: je nám líp, vnitřně i mezi lidmi, kde jsme vždy kdysi bývaly v defenzivě.
A skutečně se až do reality těchto dnů dostavil pocit, že rodiče a lidé ve světě a svět samotný nás velmi miluje a bezpodmínečně přijímá.
Stopa na magnetofonovém pásku našeho života se záznamem strachů a úzkostí z prenatálu je zdárně přehrána prožitím veliké radosti a Dáduška cítí tu krásnou změnu a užívá si jí. Já přirozeně s ní. Dokonce mi dává najevo, že by chtěla ti nádheru prožívat častěji, jako oblíbenou hudbu, která krásně zní v uších. Její blažený úsměv mne naplňuje a já to pro ni velice ráda udělám.
Poznala jsem prakticky okamžitě, že nyní si více věří, když je vystavena vnějšímu světu a neprožívá již takové to chvění v břiše – nejistotu. A jak reaguje okolí na tuto naší vnitřní změnu?
Má starší dcera je vždy plná nezkrotné energie, občas prostořeká a neposlušná, však to jistě sami znáte, jak to u dnešních dětí bývá. Nyní už vím, kolik zla jsem na ní páchala, jak jsem se ji snažila předělat k obrazu svému a nutila ji do věcí, které jí nejsou vlastní. Vše bylo bezvýsledné či chvilkové. Vždy to končilo urážením dcery a prásknutím dveří a mým vyčerpáním a rozhořčením.
Nyní s ní už nekomunikuji jako s neznalým dítětem, ale s láskou a pochopením pro její bytost. Beru ji jako parťáka sobě rovného a snažím se ji podpořit ke zdravému rozvoji. Teď si již sama v klidu začíná uklízet pokojíček a já ji u toho chválím, jak ji to jde a dokonce i s radostí ji občas pomohu. Více se spolu smějeme a blbneme a já ji nechávám se projevovat takovou jaká skutečně je, bez okřikování.
Teď už mám pochopení pro její energii. Dříve bych se za ni styděla i ve vnějším světě. Napomínala bych ji a pořád usměrňovala. Dnes už to nedělám. Beru ji takovou, jaká je.
Včera večer, když jsme společně usínaly, tak mne objala a řekla mi: „mamko, já tě miluju, jsi jinačí, taková hezčí“. Kdybyste viděli, jak Dáduška jásala a jaký pocit skutečného štěstí jsme prožívaly!!! Máme do smrti uchovanou nádhernou vzpomínku.
Po tomto prožitku se dnes ráno stala neuvěřitelná věc. Po probuzení jsem vítala Dádušku do nového dne a ejhle už to nebyla mladá slečna, ale já, skutečně já, tak jak dnes jsem a vypadám. Ani nevím kolik minut jsem strávila v koupelně před zrcadlem se svým blaženým úsměvem.
Dokonce manžel mi i psal, jak by chtěl, aby se on mohl stát součástí mé zahrady jako strom, a že se chce kompletně uzdravit, ale ať ho nechám být a dám mu čas. No uvidíme, šanci má… my ho milujeme, ale v takovémto jeho stavu s ním žít nemůžeme, už kvůli naší vnitřní lásce a jemu samotnému.
Ta změna, kterou si procházíme, nese své ovoce a nové, nikdy mnou nepoznané, skutečné pocity. Ta radost, láska… jsou úplně jiné než dříve.
Tolik pro dnešek.
Daniela
-pokračování-