Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »

Není pochyb o tom, že kořeny chetitského panteonu a legend o bozích skutečně tkví v Sumeru, v jeho civilizaci a v jeho bozích.

Vyprávění o vyzyvateli nebeského trůnu Ullikummim dále líčí hrdinské bitvy, jež však neměly jasného vítěze. Když se Tešubovi opět jednou nepodařilo porazit nepřítele, jeho choť Chepat se dokonce pokusila o sebevraždu. Nakonec byli vyzváni bohové, aby do sporu zasáhli jako prostředníci, a svolalo se shromáždění bohů. Předsedal mu „dávný bůh“ Enlil spolu s dalším „dávným bohem“ Eou, který shromážděné vyzval, aby přinesli „prastaré schrány otců a dědů“ – tedy nějaké starobylé záznamy, jež patrně mohly pomoci urovnat spor o božské následnictví.

Když však rozmíšku nevyřešily ani „schrány“, Ea se vyslovil pro další bitvu s vyzyvatelem, tentokrát však s pomocí nějakých velice starobylých zbraní. „Slyšte má slova, dávní bozi, kteří znáte dávné zkazky!“ vybídl Ea své stoupence:

Dejte přinést pečeť dávných předků…

Dejte vynést dávný poříz,
jímž rozkrojili nebe a zemi,
a pod nohama dejte uříznout Ullikummiho…!

Kdo byli tito dávní „bohové“?

Odpověď je nabíledni, neboť všichni – Anu, Antům, Enlil, Ninlil, Ea, Iškur – mají sumerská jména. Dokonce i Tešubovo jméno, stejně jako jména dalších „chetitských“ bohů, bylo často psáno sumerským písmem, aby se zdůraznila jejich totožnost. Podobně i některá místa uvedená v eposu představují sumerská sídliště.

Vědcům tedy došlo, že Chetité vlastně uctívali panteon sumerského původu a že dějištěm bájí o „dávných bozích“ byl Sumer. To však byl jen zlomek mnohem rozsáhlejšího objevu.

Zjistilo se nejen to, že základ chetitštiny tvořilo několik indoevropských nářečí, ale také, že chetitština byla vystavena výraznému akkadskému vlivu, a to nejen v mluveném, ale zejména v písemném projevu. Jelikož byla akkadština v druhém tisíciletí př. Kr. mezinárodním jazykem starověkého světa, dal se její vliv na chetitštinu nějak zdůvodnit.

Pravý důvod žasnout však vědci měli, teprve když zjistili, že chetitština v rozsáhlé míře využívala sumerských obrázkových znaků, slabik, dokonce i celých slov!

Navíc, jak se ukázalo, byla sumerština jazykem chetitských vzdělanců. Sumerština, jak píše O. R. Gurney (The Hittites), „se intenzivně studovala v Chattušaši [v hlavním městě], a byly zde nalezeny sumersko-chetitské slovníky… Množství slabik spojených v chetitském období s klínopisnými znaky tvoří vlastně sumerská slova, jejichž význam [Chetité / Hittite] zapomněli… V chetitských textech písaři často nahrazovali běžná chetitská slova příslušným sumerským či babylonským výrazem.“

Když Chetité někdy po r. 1600 př. Kr. dobyli Babylon, nebylo již po Sumerech ani památky. Jak se tedy mohlo stát, že jejich jazyk, literatura a náboženství přežily v jiné slavné a mocné říši, o tisíc let později a v jiné části Asie?

Pojítkem mezi Sumery a Chetity je národ zvaný Churrité

Pojítkem mezi Sumery a Chetity byl, jak vědci zjistili, národ zvaný Churrité *. Churrité, ve Starém zákoně zmiňováni jako Chorejci („svobodní lidé“) **, ovládali rozsáhlé území mezi Sumerem i Akkadem v Mezopotámii a chetitskou říší v Anatolii. Sever území pokrývaly nedozírné cedrové lesy, v nichž se těžilo dřevo a vyváželo se do blízkých i dalekých zemí. Na východě ležela jejich střediska v místech dnešních ropných polí Iráku; v jednom jediném městě, Nuzi, nalezli archeologové nejen obvyklé stavby a umělecké předměty, nýbrž také tisíce právních, hospodářských a jiných písemností nesmírné ceny. Na západě sahala nadvláda i vliv Churritů až po středomořské pobřeží, a patřila jim tak významná střediska obchodu, průmyslu i vzdělanosti, jakými byl Karchemiš a Alalach.

Ale sídla moci, hlavní střediska starověkých obchodních stezek i nejuctívanějších svatyní se nacházela v srdci země, jež leželo „v říční krajině“, v biblické Nahríně. Jejich nejstarší hlavní město (dosud neobjevené) leželo někde na řece Chábúr. Jejich největším obchodním střediskem byl biblický Cháran (Charrán) na řece Balích – město, v němž jistou dobu pobývala rodina patriarchy Abraháma na své pouti z jihomezopotamského Uru do země kanaánské.

Churrité byli nepochybně árijského nebo indoevropského původu

Egyptské a mezopotamské královské dokumenty se o churritském království zmiňují jako o státě Mitanni a vyjadřují se o něm jako o rovnocenném partnerovi – o silné mocnosti, jejíž vliv sahal daleko za její hranice. Chetité nazývali zemi svých churritských sousedů „Churri“. Někteří vědci však poukazovali na fakt, že to slovo lze číst také jako „Har“, a vyslovili domněnku (např. G. Contenau v La Civilisation des Hittites et des Hurrites du Mitanni), že v názvu „Harri lze spatřovat jméno ,Ary´ neboli Árijci“.

Churrité byli nepochybně árijského nebo indoevropského původu. Jejich nápisy vzývaly některá božstva védskými neboli „árijskými“ jmény, jejich králové měli indoevropská jména a jejich vojenská terminologie byla odvozena od indoevropské. Bedřich Hrozný, který ve 20. letech našeho století stál v čele snah rozluštit chetitské a churritské záznamy, dokonce označil Churrity za „nejstarší Hindy“.

Churrité převyšovali Chetity
kulturně i nábožensky

Jak se zjistilo, chetitské mytologické texty jsou churritského původu, stejně jako epické báje o prehistorických, polobožských hrdinech. Dnes už není pochyb o tom, že Chetité přejali kosmologii, mýty, bohy i celý panteon Dvanácti od Churritů.

Tuto trojí vazbu – mezi árijským původem, chetitským náboženstvím a churritskými zdroji této víry – znamenitě dokládá chetitská modlitba jedné ženy za záchranu života nemocného manžela. Žena se s touto modlitbou obrací na Tešubovu manželku bohyni Chepat.

Ó, bohyně vycházejícího kotouče Arynny,
ó, paní má, vládkyně zemí chetejských,
královno nebe i země…
V zemi chetejské tvé jméno zní
„bohyně vycházejícího kotouče Arynny“,
leč v zemi, již jsi stvořila,
v zemi cedrové,
jménem „Chepat“ se honosíš.

A navzdory tomu všemu nejsou kultura a náboženství, jež si osvojili Churrité, indoevropského původu.

Dokonce ani jejich jazyk nebyl vlastně indoevropský.

Churrijská řeč, kultura i tradice nesou neomylné stopy akkadských prvků.

Název jejich hlavního města, Vaššukanni, byl variantou semitského rešeni („tam, kde začínají vody“). Řeka Tigris se churrijsky jmenovala Aranzach, což dle našeho přesvědčení pocházelo z akkadských slov pro „řeku čistých cedrů“. Z bohů Šamaš a Tašmetum vznikli churrijští Šimiki a Tašimnietiš – a tak dál.

Ale jelikož byly i akkadská kultura a náboženství pouze výhonky na sumerském kmeni tradic a zvyklostí, Churrité vlastně přejali a osvojili si náboženství sumerské. Svědčí o tom i hojné užívání původních sumerských božských jmen, přídomků a písemných znaků.

I eposy, jak se ukázalo, byly příběhy sumerskými: „příbytky“ pradávných bohů byla sumerská města; „pradávný jazyk“ byl jazykem Sumerů. Dokonce i churrijské umění kopírovalo umění sumerské – tvary, tématy i symboly.

Kdy a jak došlo k „mutaci“ Churritů vlivem sumerského „genu“?

Vše svědčí o tom, že Churrité, kteří byli v druhém tisíciletí př. Kr. severními sousedy Sumeru a Akkadu, se ve skutečnosti smísili se Sumery, a to již v předešlém tisíciletí. Je prokázáno, že ve třetím tisíciletí př. Kr. se Churrité v Sumeru vyskytovali v hojném počtu a aktivně se zapojovali do života; v posledním období sumerského rozmachu, tedy během třetí urské dynastie, zastávali význačná místa. Řídili také oděvní průmysl, kterým Sumer (a zejména Ur) ve starověku tolik proslul. Slavní urští kupci byli zřejmě z převážné části Churrité.

Ve třináctém století př. Kr., pod tlakem rozsáhlého stěhování národů a invazí (včetně příchodu Izraelitů z Egypta do Kanaánu), se Churrité stáhli do severovýchodní části své říše.

Poblíž jezera Van založili nové hlavní město a svou říši pojmenovali Urartu („Ararat“). Tam uctívali panteon v čele s Tešebou (Tešubem); zobrazovali ho jako mocného, energického boha s rohatou čapkou na hlavě a stojícího na svém kultovním symbolu, na býku (obr. 34; pro srovnání se podívejte na i na chetitské zobrazení, obr. 32).

Anu byl sumerským Otcem bohů!

Svou hlavní svatyni nazvali bitanu (tj. „dům Anův“) a zavázali se, že ze svého království učiní „pevnost údolí Anova“. A jak už víme, Anu byl sumerským Otcem bohů!!

Jak tedy vypadala druhá trasa, po níž do Řecka proudily báje i kultovní obřady – tedy z východních břehů Středomoří přes Krétu a Kypr?

Kdo byli Kanaánci?

Území dnešního Izraele, Libanonu a jižní Sýrie, jež pokrývala jihozápadní pruh starověkého úrodného půlměsíce, obývaly tehdy národy, jež lze souhrnně označit jako Kanaánce. Až do nedávné doby se o nich vědělo jen to, co o nich v různých odkazech (většinou nepříznivých) vypovídal Starý zákon a roztroušené foinické nápisy. Archeologové začínali Kanaánce teprve chápat, když se vynořily dva objevy: egyptské texty v Luxoru a v Sakkáře, ale především historické, literární a náboženské texty odkryté v jednom významném kanaánském středisku na syrském pobřeží. Jeho rozvaliny leží na pahorku zvaném Rás šamra; bylo to starověké město Ugarit.

Jazyk ugaritských nápisů, kanaánštinu, zařazují vědci do západo-semitské jazykové skupiny, která zahrnuje také nejstarší akkadštinu a současnou hebrejštinu.

Každý, kdo umí hebrejsky, docela snadno porozumí kanaánským nápisům. Jazyk, literární styl i terminologie připomínají Starý zákon.

Panteon popsaný v kanaánských textech má mnoho společných rysů s řeckým

V čele kanaánského panteonu stál nejvyšší bůh, zvaný El, což je osobní jméno boha i obecný pojem znamenající „vznešené božstvo“. El byl konečnou autoritou ve všech otázkách, lidských i božských. Jeho titul zněl Ab Adam („otec člověka“), nejčastěji byl označován přídomky Laskavý, Milosrdný. Byl to „stvořitel veškerenstva, jediný, kdo může udělovat království“.

Kanaánské texty (v očích většiny vědců pouhé mýty) popisují Ela jako moudré, věkovité božstvo, jež se drželo stranou všedního života. Jeho říše byla odlehlá, „u pramenů dvou řek“ – Eufratu a Tigridu. Tam seděl na trůně, přijímal vyslance a hloubal nad problémy a spory, jež mu předkládali ostatní bohové.

Stéla, nalezená v Palestině, zobrazuje starší božstvo sedící na trůně, kterému podává nápoj nějaký mladší bůh. Božstvo na trůně má špičatý klobouk ozdobený rohy – od prehistorických dob znamení bohů, jak jsme již viděli –, a celému výjevu dominuje znak okřídlené hvězdy – všudypřítomný emblém, s nímž se budeme potkávat častěji. Vědci se shodují v názoru, že tento vytesaný reliéf znázorňuje Ela, nejvyšší kanaánské božstvo (obr. 35).

-pokračování-