Povězte mi, Čechové, zda víte, kým jste? Jak
sladké je jméno ráje, z něhož přicházíte?
Zákonem Nejvyššího vám úděl je dán. Zda
mu dostojíte?

Lúcíno cudná, tvůj již panuje bratr
Chraň jinocha, který přijíti má
jím končí železné plémě…
(Vergilius)

Prastará tradice říká, že na Zemi je mýtické posvátné místo, kolem něhož po dlouhých věcích vyroste město proslulé duchovní čistotou. Na konci Železného věku se v tomto městě setkají „Čistí“ (bohové s malým „b“), aby s tímto národem vstoupili do nového Zlatého věku, jak stanoví vůle Nejvyššího.

V prastarém jazyce je ono posvátné místo zváno „PRAGA ALBHA“, což znamená „Místo setkání Čistých“.

Městu pak bude dáno jméno „PRAGA“

Prolog

Hovořím-li o Češích nebo českých kmenech, pak mám na mysli Nýsy — mocný kmenový svaz Cichů (Čechů), Moravanů, Slezanů, Slovinů, Charvátů a Srbů. Mezi nimi kmen Cichů byl ve velké vážnosti pro množství moudrých a statečných mužů, z nichž pocházeli králové a vůdcové Nýsů. Tak se stalo, že plynutím času jméno Nýsů upadlo v zapomenutí a svaz kmenů přejal jméno kmene svých vládců.

Dávno mne znepokojovaly mnohé otázky vztahující se k raným dějinám našeho národa. Čím to je, že germánský živel zatlačil a pohltil slovanské kmeny žijící jižně, západně i severně od nás, ale pouze Češi odolávali germánskému příboji jako tvrdá rostlá skála? Co je příčinou, že náš národ dává světu tolik lidí obdařených neobvykle vysokou psychotronickou a léčitelskou aktivitou?

Co proslulá krása našich žen, dovednost mužů a moudrost filosofů? Proč máme tolik společného s Kelty, kteří neměli v lásce boj, ale donuceni k němu převyšovali nepřítele statečností, urputnou odvahou a bojovou chytrostí? Co předcházelo příchodu Čechů a odkud vlastně přišli?

Většinu lidí dříve či později potká otázka smyslu života a údělu lidské bytosti. Naši sousedé, zejména ti severní, západní i jižní nás často tvrdě přesvědčovali o naší přebytečnosti v tomto životním prostoru. Zkoušeli to na nás zlým slovem, ale i ohněm a mečem. Odolali jsme, mnohdy s hlubokými šrámy na těle i na duši, ale na své půdě stojíme dál, vrostli jsme do ní kořeny našich předků.

V minulosti bylo mnoho řečeno, mnoho napsáno a hodně tradováno o původu našeho národa, ale systémové souvislosti stále unikaly. Použil jsem moderní metody systémové analýzy a logiky při hodnocení poznatků archeologů, historiků, ale i tradovaných pověstí, legend a mýtů, týkajících se dávné minulosti Evropy i Asie. Objevily se zřejmé, doposud nepovšimnuté, souvislosti dávných událostí a jevů, mnohé historické obrazy získaly zcela nové jasné kontury a četné indicie naznačují zcela jiné trendy putování národů, než uvádí současná historie.

Současná oficiální verze historie

V současné době je přijímána teze, že Čechové se v České kotlině objevili někdy kolem poloviny 6. století jako jedna z vln slovanských Vindů (Venedů), přicházející z prostoru Povislí. Nic určitějšího historie nezná a příchod Čechů a události s ním spojené jsou řazeny k mýtům.

Díky úsilí archeologů dnes víme, že nálezy keramiky tzv. „pražského typu“ jsou nacházeny nejen v moravských, slovenských a polských lokalitách, ale i v oblasti ukrajinského Žitomíru, na lokalitě Korčak. V podstatě se nic neví ani o původu Vindů, kteří se v Evropě objevují v 5. století. Otázka prostoru krystalizace Vindů z jakéhosi nedefinovaného indoevropského lidu existujícího kdesi v Středo či Jihoruských stepích má za této situace opravdu ryze spekulativní charakter.

Bohužel, téměř nic není známo ani o původu Indoevropanů (Árjů), k nimž máme nesporně úzké genealogické vazby, jak to ostatně dokazují lingvistické výzkumy. Zjevná blízkost výrazů pro životně závažné atributy v češtině a prasanskrtu nás o tom může dostatečně přesvědčit.

Všechny slovanské jazyky začínaly jako indoevropský prajazyk, ze kterého se později zřejmě oddělil baltsko-slovanský prajazyk. Ten se poté rozdělil na dva jazyky: prabaltštinu a praslovanštinu, která byla východiskem pro všechny slovanské jazyky. (Wikipedie)

Problém je v tom, že o vztahu slovanských Vindů, ke kterým jsou české kmeny řazeny, k indoevropským Árjům je známo ještě méně než nic. Jenže není konec všetečným otázkám, protože do hry vstupují Keltové, kteří přibližně počínaje 8. stoletím př. n. l. žili v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Historikové dnes většinově přijímají názor, že Keltové byli koncem 1. století př. n. l. vytlačeni z tohoto prostoru germánskými Markomany a Kvády, což se velice hodí do noty stále početným germanofilům. Jenže tyto germánské kmeny ovládly pouze Poohří, Povltaví a možná i Polabí a to ještě po dobu kratší než 30 let (Markomani). Kvádové území Moravy opustili poněkud později, asi po 50 letech. Z toho by vyplývalo, že české kmeny vstupovaly do téměř liduprázdného, nebo přinejmenším velmi řídce osídleného prostoru.

Jak ale vysvětlit velmi početná keltská toponyma, pověsti a mýty zjevně keltského původu, vážící se ke zcela konkrétním místům v Čechách (Blaník,Říp, Zlatý kůň,Vyšehrad), či na Moravě (Moravský kras, Hostýn aj.), které se dochovaly v lidových pověstech do dnešních dnů?

Nejen to, přes usilovnou snahu katolické církve v období protireformace víme, že mnohá významná církevní místa jsou dřívějšími keltskými svatyněmi, že zcela jednoznačně existuje identita keltských a našich významných svátků, jako například svátek Dušiček (Samain), Hromnice (Imbolc), „pálení čarodějnic“ (Beltine) a další…

Jak se tyto tradice mohly dochovat, když historici nepřipouštějí keltské osídlení setrvávající do období příchodu českých kmenů?

Podvědomě cítíme, že se v čemsi těžko definovatelném lišíme od ostatních Slovanů a přece částku slovanské krve v sobě nosíme. Zkusíme tedy pátrat po prapůvodu českých kmenů, jenže předtím musíme mít jasno o původu Keltů, ale i Árjů. Takže kam až vlastně dosahují naše kořeny?

Na následujících stránkách vám předkládám svou netradiční úvahu o minulosti a původu našeho národa. Není a nemůže být úplná a uzavřená, protože věřím, že nové prameny budou v budoucnosti ještě objeveny. Pokud v čtenáři vzbudím alespoň trochu úcty, hrdosti a obdivu k těm, z nichž pocházíme, nebyla moje práce marná.

Vážné zamyšlení o smyslu toho, co děláme a kam spějeme, je dnes více než potřebné.

Praotcové pradědů

Podle mnoha indicií lze usuzovat, že asi tak před 6000 lety měla Země poněkud teplejší klima v oblasti Evropy a Severního pólu. Příčinou byl jednak kratší siderický rok (odhadem asi 260 dnů), ale zejména malý odklon rotační osy Země od kolmice k rovině ekliptiky, který nebyl větší jak pět stupňů, spíše méně.

V té době byla zářivá energie přijímaná Zemí ze Slunce v oblasti Severního pólu odhadem asi 1 až 1,5 J/cm za hodinu a v oblasti Evropy bylo množství přijímané energie asi dvojnásobné.

Oblast Severního pólu měla mírné klima, byla bez ledu a v podstatě se střídaly pouze tři roční doby: jaro, léto a podzim. Severní polokoule však nebyla všude tak teplá, což měl na svědomí obrovský ledovec pocházející z dopadu přemrzlého ledu, vzniklého ve stratosféře ochlazením vodního slapu vytaženého Nimiru (Nibiru) z moře při kataklyzmatu přibližně v roce 9564 př. n. l.

Přechlazený ledopád postihl oblast severoamerického kontinentu, pravděpodobně především oblast Aljašky a severozápadní Kanady. Grónsko a Ellesmerův ostrov byly v té době prokazatelně bez ledu s klimatem obdobným dnešnímu klimatu Skandinávie.

Hyperborejci, národ bohy vyvolený

Mýty starých Řeků hovoří o tom, že za zemí Skythů a dále za horami Ripeiskimi (horský komplex Pamiru, Hindúkuše, Karakoramu a Himálaje), daleko na severu přímo pod Severní hvězdou, žil šťastný lid Hyperborejců neznající lži, nenávist, závist a války.

Hyperborejci byli národem zbožným, bohy vyvoleným a milovaným. Bohové i héroové Hyperborejce rádi a často navštěvovali. Traduje se, že zejména Apollón v jejich zemi rád odpočíval. Podle Řeků byli Hyperborejci statní, měli v oblibě sport, ale i umění. Barva jejich kůže byla velmi světlá, doplňovaly ji slámově světlé až modravě popelavé vlasy a oči. Země Hyperborejců byla vlastně souostrovím obklopujícím v oblouku Severní pól („místo, kde Atlant nese na bedrech oblohu“).

Mýty hovoří o mírném klimatu a velké úrodnosti půdy Hyperboreje, kde slunce nezapadalo.V roce 1948 oceánografická expedice „Sever“, vedená J. Gakkelem, prováděla průzkum a mapování mořského dna v oblasti Arktidy. Expedice zjistila existenci relativně nedávno ponořeného horského hřbetu, táhnoucího se od Novosibiřských ostrovů obloukem kolem pólu až k Ellesmerovu ostrovu. Tento horský hřbet, pojmenovaný podle M. Lomonosova, však není jediný.

Táž expedice později nalezla další hřbet, který obdržel jméno po Mendělejevovi. V pozdějších letech byl nalezen ještě jeden ponořený hřbet spojující východní cíp Grónska se Svalbardem.

Tento hřbet byl pojmenován po J. Gakkelovi. Analýza morfologické struktury těchto hřbetů i odebraných geologických vzorků prokázala, že horniny tvořící ponořené hřbety, byly po dlouhou dobu souší. Zajímavé je i pozorování ornitologů, že tažní ptáci při návratu do letních sídlišť dodnes sledují linie ponořených hřbetů, takže k ponoření nemohlo dojít před příliš dávnou dobou.

Země Hyperborejců, či snad souostroví tuto zemi tvořící, je pravděpodobně onen tak usilovně hledaný most mezi Amerikou a Euroasií, který dovoloval intenzivní výměnu fauny a flóry mezi oběma kontinenty. Zdá se tedy, že řecké mýty o zemi Hyperboreů mají reálné jádro.

Árijské Védy, zejména Purány, obsahují vzpomínky Árjů na starou pravlast ležící kdesi vysoko na severu. Předkové Árjů zde žili v podivuhodné zemi s mírným podnebím, nevedli války, cizí jim bylo zlo i lež, překypovali životní silou a kosti měli tvrdé jako démanty. Jednoho dne došlo k obrovské katastrofě, na zemi dopadlo velké množství ledu, pod jehož tíhou se ponořila.

Moudří kněží varovali před pohromou, takže část národa se zachránila a ve dvou velkých kolonách odešla na jih. Tolik říkají árijské Védy. Ve své předcházející knize (Světlo z dávných věků) jsem uvedl řadu nových poznatků o periodicky působícím kataklysmatu ničícím pozemské civilizace. Perioda kataklysmatu je 6115 let a jeho poslední úder podle všeho se udál v roce 3449 př.n.l., v době, kdy zanikla zem Hyperboreů, zasypaná obrovským ledopádem.

Podle mýtu o Orfeovi a Euridice lká Orfeus nad ztrátou Euridiky na místě ledy zavalené a zničené Hyperboreje. Je pravděpodobné, že Orfeus byl historickou postavou a spolu s Mojžíšem byl vychován v Osirisově svatyni v Thébách, kde obdrželi nejvyšší zasvěcení.

To se událo někdy mezi roky 1500 až 1300 př. n.l. Z této zprávy vyplývá, že v době Orfea již Hyperborea neexistovala. Zmínky o Hyperboreji mají i řecké báje o Héraklovi, který při plnění jednoho z uložených úkolů šel do zahrady Hesperidek pro tři zlatá jablka a cestou míjel zničenou Hyperboreu.

Zahradu Hesperidek Řekové umisťovali do velké západní země ležící za oceánem Atlantů, takže to nemohla být jiná země, než severní Amerika. Héraklova cesta přes Hyperboreu byla opravdu nejkratší a zřejmě nejschůdnější, pokud odcházel do zahrady Hesperidek z Evropy.

Héraklés (včetně Argonautů) byl pravděpodobně podle nejnovějších výzkumů rovněž historickou osobností, žijící podle některých pramenů v prvé polovině 3. tisíciletí př. n. l., podle jiných až kolem roku 1500 př. n. l. Tato historická sdělení tedy dosvědčují, že Hyperborea zanikla dávno před Orfeem i Héraklem, přičemž nejbližší přijatelné datum zániku by bylo datum kataklysmatu v roce 3449 př. n. l., který dal Arktidě dnešní charakter chladné ledové pustiny.

Pozůstatky kultury Hyperborejců je tedy nutno hledat v oblasti ponořených arktických horských hřebenů, zejména hřbetu Lomonosova. Hyperborea je název řeckého původu a znamená „zem vysoko na severu“. Jméno, které sobě i své zemi dali sami Hyperborejci, se nedochovalo. To je vše, co je dnes o problému „Hyperborea“ známo.

V běhu času se povědomí o vysoké kultuře Hyperboreů zvolna vytrácí, ale zůstává skutečnost, že jak staří Árjové, tak i Řekové je považují za své předky a za předky bílé rasy vůbec. Avšak i Keltové a Germáni ve svých mýtech vzpomínají na zemi praotců ležící daleko na severu, ze které přišli do Evropy jejich předkové.

-pokračování-