Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »
Druhým nejmocnějším božstvem sumerského panteonu byl EN.LIL. Jeho jméno znamenalo „pán ovzduší“ – pravzor a otec pozdějších bouřných bohů, jež poté stáli v čele starověkých panteonů. Byl to Anův nejstarší syn, který se narodil v otcově nebeském příbytku, ale někdy v dávnověku sestoupil na Zemi a stal se tak nejvyšším bohem nebe a země.
Když se bohové scházeli k poradám na nebi, Enlil jim předsedal spolu s otcem. Když se měli radit na zemi, sešli se na Enlilově dvoře v božské čtvrti Nippuru, ve městě zasvěceném Enlilovi a v sídle jeho hlavního chrámu – E.KUR („dům, který je jako hora“).
Enlil – nejvyšší bůh, Vládce Všech Zemí
Nejen Sumerové, ale i sami sumerští bohové pokládali Enlila za nejvyššího boha. Nazývali ho Vládcem Všech Zemí a tvrdili, že „nebe – on je jeho vládcem; země – jejím je velikánem“; „strach z něho a hrůza sahají k nebi, jeho stín dopadá na všechny země“;
Enlil, jehož rozkaz sahá daleko,
jehož slovo je svaté, pán, jehož výrok je nezměnitelný,
jenž určuje osudy navždy…
Bohové země se před ním ve strachu kloní,
bohové nebe sami se před ním do prachu koří…
Enlil byl vládcem bohů i nejvyšším pánem Sumeru
Podle sumerské tradice přišel Enlil na zemi dávno předtím, než se země ustálila a zcivilizovala. „Hymnus Enlilovi Dobročinnému“ vyjmenovává všechny výdobytky společnosti a civilizace, jichž by nebylo dosaženo, nebýt Enlilova nařízení „vykonávat jeho rozkazy vše zahrnující“: Bez boha Enlila, „Vysoké hory“, nebyla by stavěna města, nevznikla by sídla, nebyly by zřízeny stáje, ovčín by nestál, král by nevyrostl, velekněz se nezrodil.
Podle sumerských textů sestoupil Enlil na zemi ještě před stvořením „černohlavců“ – to je sumerské označení pro lidstvo. V oněch dobách před lidstvem Enlil vystavěl Nippur jako své sídlo, jakési „velitelské stanoviště“, v němž byly nebe a země propojeny nějakým „svazkem“.
Sumerské texty nazývají toto pouto DUR.AN.KI („svazek nebe a země“) a poeticky popisují Enlilovy první skutky na zemi:
Enlile, když jsi vyznačil božské příbytky na zemi,
Nippur jsi založil jako město své sídelní,
největší mezi městy na zemi,
místo přečisté s vodami sladkými.
Založil jsi Duranci v samém středu čtyř světových stran.
V těch dávných časech, kdy v Nippuru bydleli pouze bohové a člověk ještě nebyl stvořen, potkal Enlil bohyni, která se měla stát jeho manželkou. Podle jedné verze spatřil svou budoucí nevěstu, když se nahá koupala v nippurské řece. Byla to láska na první pohled, i když Enlil při tom nemyslel zrovna na manželství:
Pastýř Enlil, jenž osudy určuje, Jasnozřivý Pán, uviděl ji.
O lásce mluvil k ní, ona se však zdráhá.
Naléhal na ni, ona se však brání:
„Můj klín je příliš úzký, milovat neumí, mé rty jsou malé, líbat nedovedou.“
Ale Enlila to neodradilo. Komořímu Nuskovi se svěřil se i svou palčivou touhou po „dívce mladé“, která se jmenovala SUD („chůva“) a bydlela se svou matkou v E.REŠi („vonícím domě“). Nusku mu navrhl, aby ji pozval na vyjížďku člunem. Enlil přemluvil Sud, aby si s ním vyjela na člunu. Jakmile byli oba na řece, znásilnil ji.
Velcí bohové byli jeho činem pobouřeni, a přestože byl Enlil jejich vládcem, vypověděli ho do podsvětí. „Enlil, ten nestoudník,“ volali, „z města musí ven!“ Podle této verze ho Sud, jež s ním čekala dítě, následovala do podsvětí a Enlil se s ní oženil. Podle jiné verze se kajícný Enlil vydá dívku hledat a posílá svého komořího k její matce, aby ji požádal o dívčinu ruku.
Ať už tak nebo tak, Sud se stala Enlilovou manželkou a on jí udělil titul NIN.LIL („paní ovzduší“). Jenže ani on, ani bohové, kteří ho vypověděli z Nippuru, nevěděli, že nikoliv on svedl Ninlil, nýbrž naopak; pravda byla taková, že Ninlil se koupala v řece nahá na matčin příkaz – v naději, že Enlil, který se obvykle procházel podél řeky, si jí všimne a „jistě mě obejme, jistě mě políbí! Až srdcem svým nádherné tělo mé spatří, vezme si mne!“
Přes způsob, jakým se ti dva do sebe zamilovali, se Ninlil těšila velké vážnosti, jakmile od Enlila dostala „roucho vladařské“. Až na jedinou výjimku, která podle všeho souvisela s otázkou následnictví, není o Enlilovi známo, že by se dopustil nevěry. Na jedné votivní tabulce nalezené v Nippuru jsou Enlil a Ninlil vyobrazeni ve svém chrámu; sluhové jim podávají pokrmy a nápoje – obr. 45.
Enlil byl nejen vládcem bohů, nýbrž i nejvyšším pánem Sumeru (někdy nazývaného prostě „země“) a jeho „černohlavců“. V jednom sumerském žalmu je opěvován těmito slovy:
Pane, jenž znáš osud země a důvěře všech se těšíš;
Enlile, jenž znáš osud Sumeru,
důvěře všech se těšíš.
Otče Enlile,
pane všech zemí;
Otče Enlile,
pane příkazů spravedlivých;
Otče Enlile,
pastýři černohlavců…
Od hory, nad níž slunce vychází,
k hoře, za níž slunce zapadá,
není vládce jiného v celé zemi;
ty jsi náš jediný král.
Sumerové se klaněli Enlilovi ze strachu i z vděčnosti. Vždyť to on zařizoval, aby se plnily příkazy shromáždění bohů trestající neposlušné lidstvo; to jeho „vítr“ rozpoutával smrtonosné bouře proti prohřešivšímu se městu; to on chtěl během potopy vyhladit lidstvo. Ale v době míru s lidstvem to byl přátelský bůh, který štědře rozdával svou přízeň: naučil Sumery obdělávat půdu, zhotovil pro ně pluh a motyku.
Enlil také vybíral krále, jež měli vládnout lidstvu, ovšem nikoliv jako svrchovaní vládci, nýbrž jako služebníci boha pověření správou božských zákonů a výkonem spravedlnosti.
Sumerští, akkadští a babylonští králové tedy uváděli výčet svých zásluh popisem, jak je Enlil povolal do královské služby. Tyto „povolávací rozkazy“, jež vydával Enlil jménem svým i Anovým, zaručovaly panovníkovi právoplatnost a vytyčovaly jeho funkce. Dokonce i Chammurapi, který uznával boha Marduka jako národního boha Babylonu, uvádí svůj slavný zákoník prohlášením, že „Anu a Enlil mě jmenovali, abych upevňoval blaho lidí… a učinil vše, aby v zemi převládla spravedlnost“.
Bůh nebe a země, Anův prvorozený, udělovatel království, vrchní vykonavatel vůle shromáždění bohů, otec bohů a lidí, dárce zemědělství, pán ovzduší – to je jen několik Enlilových atributů, jež svědčí o jeho velikosti a moci. „Rozkazy jeho odvolat nelze, výroky jeho jsou nezměnitelné.“ „Určuje osudy navždy.“ Vlastnil „svazek nebe a země“ a z Nippuru, „města, jež svým zjevem nahání hrůzu a úctu“, uměl „zvedat světlo a pronikat srdcem všech zemí“ – „očima přehlížet země“.
Přesto byl stejně lidský jako každý mladík, kterého uchvátí a uvede v pokušení pohled na nahou krásku; podléhal mravním zákonům nařízeným z usnesení bohů, jejichž porušení se trestalo vypovězením, a nebyl imunní dokonce ani vůči lidským stížnostem. Alespoň v jednom známém případě si jeden sumerský král z Uru postěžoval přímo shromáždění bohů, že Ur a jeho obyvatele stihla pohroma, z níž obvinil Enlila, neboť prý „udělil království nehodnému muži… jenž není ze sumerského sémě“.
Později si povíme, jak důležitou roli sehrál Enlil v záležitostech bohů i smrtelníků na zemi, jak několik jeho synů svádělo boje mezi sebou i s jinými bytostmi o božské následnictví, což nepochybně podnítilo vznik pozdějších legend o bitvách bohů.
Třetí největší bůh Sumeru se dvěma jmény: Ea a Enki
Třetím velkým bohem Sumeru byl další Anův syn. Měl dvě jména: E.A a EN.KI. Stejně jako jeho bratr Enlil, i on byl bohem nebes a země, božstvem, jež původně přebývalo na nebesích a poté sestoupilo na zemi. Jeho příchod na zemi je v sumerské tradici spojován s dobou, kdy vody Perského zálivu sahaly mnohem hlouběji do vnitrozemí než dnes a proměňovaly jižní část země v močály a bažiny.
Ea (jméno znamenalo doslova „dům-voda“), jenž byl mistrovským inženýrem, navrhl síť kanálů, hrází podél řek a odvodňování bažin, a dohlížel na jejich stavbu. Rád se vozil na člunu po těchto vodních cestách, zejména bažinatými kraji. Vody, jak naznačuje jeho jméno, byly vskutku jeho domovem. Postavil svůj „velkolepý dům“ ve městě, jež sám založil na okraji močálů, a dal mu příhodné jméno – CHA.A.KI („místo vody-ryb“); bylo též známé jako E.RI.DU („dům, z něhož se odchází daleko“).
Ea byl „pánem slaných vod“, moří a oceánů. Sumerské texty se opakovaně zmiňují o dávných časech, kdy si tři velcí bohové mezi sebou rozdělili příbytky. „Moře dali Enkimu, vladaři země“, a Enki se tak stal „vládcem Apsú“ („hlubin“). Jako pán moří Ea postavil lodi, jež vyplouvaly do dalekých zemí, zejména do míst, odkud se do Sumeru dovážely vzácné kovy a polodrahokamy.
Nejstarší sumerské pečetní válečky zobrazují Eu jako božstvo obklopené tekoucími řekami, v nichž někdy plavou ryby. Tyto pečeti spojovaly Eu s Měsícem (na obr. 46 je naznačen srpem), což možná vyplývalo z toho, že Měsíc způsobuje příliv a odliv.
Nepochybně v této souvislosti dostal Ea přídomek NIN.IGI.KU („pán jasnooký“).
Enki a řád světa: Narodil se na nebi a sestoupil na Zemi, aby ji učinil obyvatelnou, dřív než se na ní objevil člověk
Podle sumerských textů, včetně vskutku úžasného vlastního životopisu od samého Ey, se Ea narodil na nebi a sestoupil na zemi dřív, než se na ní objevil člověk. „Když jsem se blížil k zemi, byla z velké části zaplavená,“ konstatoval. Poté podrobně vylíčil všechny své skutky, aby učinil zemi obyvatelnou: naplnil koryto řeky Tigris sladkými, „životodárnými vodami“; jmenoval boha, jenž měl dohlížet na stavbu kanálů, které měly zesplavnit Tigris a Eufrat; uvolnil stojaté vody bažin, naplnil je rybami a proměnil je v ráj pro rozmanité ptactvo, a zasadil tam rákos, jenž byl užitečným stavebním materiálem.
Poté zaměřil svou pozornost na souš: tvrdil, že to byl on, kdo „pluh připravil, jho i spřežení… promluvil k svaté brázdě… vystavěl ohrady… ovčíny založil“. V tomto sebechvalném textu (vědci jej pojmenovali „Enki a řád světa“) si bůh Ea dále připisuje zásluhu na tom, že obohatil zemi o umění cihlářství, stavby příbytků a měst, kovolijectví atd.
Ea zachraňuje Noeho před potopou
Mnoho textů, jež o Eovi mluví jako o největším dobrodinci lidstva, jako o bohu, který podnítil vznik civilizace, ho také líčí jako hlavního aktéra na shromážděních bohů. Sumerské a akkadské texty o potopě, z nichž nepochybně čerpá biblické vyprávění, líčí Eu jako boha, jenž se vzepře rozhodnutí shromáždění bohů a umožní jednomu oddanému přívrženci (mezopotamskému „Noemovi“), aby unikl záhubě.
Sumerské a akkadské texty byly (podobně jako Starý zákon) prodchnuty vírou, že bůh či bohové stvořili člověka po zralé úvaze jako vědomý, důkladně zvážený čin; v tomto významném díle přisoudily klíčovou roli Eovi: jako hlavní učenec mezi bohy nastínil metodu i postup, jak stvořit člověka.
Nelze se proto divit, že právě bůh s takovým „tvořitelským“ zápalem odvedl Adapu – „vzor člověčenstva“ stvořeného Eovou „moudrostí“ – do Anova příbytku na nebi a zmařil tak odhodlání bohů odepřít lidstvu „život věčný“.
Stál Ea na straně člověka jednoduše proto, že měl hlavní zásluhu na jeho stvoření, anebo ho k tomu vedly jiné, subjektivní důvody? Když blíže prozkoumáme všechny Eovy skutky, zjistíme, že jeho vzdor – v lidských i božských záležitostech – byl převážně namířen proti Enlilovi; Ea tak chtěl mařit Enlilovy plány a Enlilova rozhodnutí.
Žárlivost v rodině
V množství textů o Eovi nalézáme zmínky o jeho palčivé žárlivosti na bratra Enlila. Ea se totiž jmenoval také (a především) EN.KI, „pán země“, a pasáže popisující rozdělení světa mezi tři bohy naznačují, že Ea ztratil nadvládu nad zemí obyčejným losováním: šťastnější ruku měl jeho bratr Enlil:
Pohárků se chopili,
metali los a dělili se bohové.
Anu na nebesa vystoupil,
Enlil dostal zemi pro poddané své.
Závoru, onu jámu mořskou,
odevzdali vládci Enkimu.
Takovým losem musel být Ea/Enki značně rozmrzelý; ale zdá se, že vůči bratrovi choval mnohem hlubší zášť. Příčinu uvádí sám Enki ve své autobiografii, kde tvrdí, že prvorozeným je on, nikoliv Enlil, a je tudíž právoplatným následníkem Anova trůnu:
„Otec můj, vládce nad nebem a zemí,
pro mne nebi i zemi zářivě vzejít dal…
Jsem dobré sémě zplozené divokým býkem,
jsem prvorozený Ana…
Jsem velký bratr bohů…
Jsem prvorozený svatého Ana!“
Jelikož zákony, jimiž se ve starověku řídili obyvatelé Předního východu, určovali bohové, je jen pochopitelné, že i společenská pravidla a zákony o rodině byly pouhými kopiemi zákonů platných pro bohy.
Soudní a rodinné záznamy nalezené například v Mari a Nuzi potvrzují, že biblické zvyky a zákony, jimiž se řídili hebrejští patriarchové, byly navlas stejné jako ty, podle nichž žili starověcí králové a knížata na Předním východě.
Problémy s následnickými právy, s nimiž se potýkali patriarchové, jsou tudíž velice poučné:
Abrahám, jemuž zjevná neplodnost Sářina bránila mít potomka, zplodil svého prvorozeného s její služkou. Přesto je však tento syn (Izmael) vyloučen z patriarchálního následnictví ve chvíli, kdy Sára porodí Abrahámovi syna Izáka.
Když Izákova žena Rebeka porodila dvojčata, prvorozeným byl Ezau – „celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek“; po něm – drže se bratra za patu – se narodil jemnější Jákob, kterého si Rebeka zamilovala. Když chtěl zestárlý a poloslepý Izák udělit své požehnání prvorozenému Ezauovi, uchýlila se Rebeka ke lsti, díky níž bylo požehnání, a tím i následnická práva, uděleno Jákobovi.
Problémy s prvorozenstvím měl poté i Jákob. Ačkoliv sloužil Lábanovi sedm let, aby dostal za ženu jeho dceru Ráchel, Lában ho přiměl oženit se nejdřív se starší dcerou Leou. Lea porodila Jákobovi jeho prvorozeného, Rubena; Jákob zplodil ještě další syny a dceru s ní a se dvěma konkubínami. Když mu však prvorozeného (Josefa) porodila konečně i Ráchel, Jákob mu dal přednost před všemi jeho bratry.
Na pozadí takových zvyků a následnických práv lze zcela pochopit protichůdná tvrzení Enlilova a Eova/Enkiho. Enlil, podle všech záznamů syn Ana a jeho oficiální manželky Antům, byl právoplatným prvorozeným. Ale Enkiho úzkostné zvolání „jsem dobré sémě… jsem prvorozený Ana“ muselo mít nějaké opodstatnění.
Byl to tedy vskutku Anův syn, ale s jinou bohyní, která byla pouhou konkubínou? Příběh Izáka a Izmaele nebo dvojčat Ezaua a Jákoba má tedy možná dřívější obdobu mezi sumerskými bohy.
Ačkoliv se Enki naoko smířil s Enlilovými následnickými právy, někteří badatelé nalézají v sumerských textech dost důkazů o tom, že mezi oběma bohy probíhal ustavičný mocenský zápas.
-pokračování-