Možná si říkáte, proč se právě já zapojuji do věcí tak ryze pozemských, jako jsou volby…

Důvod je jednoduchý: je nutno hledat rovnováhu, to je obecně platné téma, A to ať jde o rovnováhu mužských a ženských energií v sobě nebo o rovnováhu politických sil v naší republice.

Právě vláda věcí tvých, národe, je v rukou nepravých. Je v rukou těch, kteří se kdykoli v minulosti dali a proto kdykoli v budoucnosti i právě teď dají za mrzký peníz a pocit moci koupit. Všichni je znáte, ale nevěříte pořád svým smyslům a své zkušenosti s nimi a bohužel jste opět mnozí připraveni za tu pitomou třísetkorunu přidanou k důchodu jim dát svůj hlas.

Nedělejte to. Jsou připraveni vás hodit přes palubu a vydat všanc muslimským hordám, až tyto projeví zájem se sem nastěhovat — za peníz uvedený do souladu s připravovanou západní normou a jim na váš úkor zde vyplacený. Za peníz, který bude téměř jistě vyšší než váš průměrný výdělek. Pak už bude pozdě. Ztratíte svou zemi, svou identitu, právo klidně a poměrně spokojeně žít. Stěžovat si pak můžete na lampárně. Snad někde v Bakalou a zloději z ČSSD rozkradeném OKD nějaká ještě bude fungovat.

Potřebují se zatraceně bát o svá korýtka, ti Satanovi pohůnci v čele vládních i opozičních stran. Cožpak nevidíte, jak Chovanec cvičí s policií uzavření hranic a zdůrazňuje fakt, že do konce roku žádné imigranty nepřijmeme, aby současně neřekl, že na jejich přísun a umístění zde vláda pro příští rok vyčlenila půl miliardy korun?

Přečtěte si níže pohled autora, který mi hovoří z duše a jemuž dám prostor před možností napsat něco na dané téma sám. Jak víte, jsem původem havíř a při hodnocení současného stavu vlády v naší zemi byste se těch zemitých havířských výrazů rozhodně nedopočítali. Snad jen tolik z mé strany: Jsou to prostě, ti naši politici, všechno „lehké děvy“ na druhou.

Takže si to raději přečtěte až nelidsky slušně psáno perem někoho jiného. Jistě to tak bude lepší, co říkáte?

Čtete prosím!

Jak souvisí letošní krajské a senátní volby s Austrálií? Kupodivu velice. I když to tak na první pohled nemusí vypadat. Proč?

Zamysleme se a odpovězme si upřímně, co že bude tím hlavním tématem nadcházejících voleb. Že by krajské silnice, obchvaty měst, rozestavěné školy a lokální nemocnice, jak se nám snaží všemi kanály podsunout média? Anebo spíše to, co všichni cítíme v pozadí: Muslimská invaze, kdoví proč nazývaná „migrační krizí“. To tíživé, temné, rozlévající se zlo, které představuje — jak většina obyčejných lidí instinktivně cítí — největší ohrožení naší budoucnosti od dob Adolfa Hitlera.

V Austrálii bývalo jako nyní u nás

A právě v souvislosti s touto „krizí“ se již delší dobu uvádí a vyzdvihuje příklad Austrálie. Jako země, která si zachovala zdravý rozum. Jako země, jejíž vlády dokázaly uvážlivě a správně reagovat na hrozby a které konají v souladu s přáním svého lidu a v jeho zájmu. Ovšem nebylo tomu tak vždy. Ten australský příběh je velice poučný a inspirativní.

Změnu poválečné (docela restriktivní) imigrační politiky v Austrálii odstartovala, jak se dalo čekat, Labouristická strana v čele s jistým Goughem Whitlamem, a to už v roce 1972, kdy se dostala k moci. Labouristé, tamější „socani“, se prostě rozhodli spojit tehdejší ideovou novinku, kulturně-levicové rozbíjení tradiční společnosti s docela pragmatickým dovozem voličů. S doplněním tradičního, australské levici moc nepřejícího elektorátu o nepracující, závislé, ve společnosti neukotvené dávkaře. Tak, jako levice v Evropě.

Tamější pravice, Liberální strana, sice skřípala zuby, ale jen tiše. Jednak byla zevnitř sama infiltrovaná a prolezlá místními havlisty a pravdoláskaři, jednak byla zvenku bedlivě hlídaná a okřikovaná nejrůznějšími aktivisty a „morálními giganty“, kterým šla media na ruku. Tak jako v Evropě, tak jako u nás. A v tomhle sborovém, ohlušujícím, morálně – teroristickém pokřiku o ubohých běžencích, o soucitu, pochopení, pomoci a lidskosti, byly veškeré pokusy o korekci zhoubné politiky chabé, nejisté a předem odsouzené k zániku.

Krádež politiky

Lid australský to štvalo. Vlády se střídaly, „multikulturní“ problémy narůstaly, ale o jejich řešení se nesmělo ani diskutovat. Dokonce ani přiznat, že tu nějaký problém vůbec je. To by bylo, fuj, natolik nekorektní, že by takového smělce, který by se odvážil pípnout, že král multikulti je nahý, média ihned politicky popravila. Fašouna hnusnýho. Tak se skřípalo zuby tiše a nespokojenost narůstala. Tak jako v Evropě. Tak, jako u nás.

Koncem devadesátých let založila Pauline Hanson stranu One nation. Šlo o pravicové, konzervativní politické uskupení s výrazným protiimigračním akcentem. Jedním z hlavních cílů strany byl i boj proti multikulturalismu, který Pauline Hanson označila za „hrozbu pro základy australské kultury, identity a sdílených hodnot“. Trefila se tím velice do aktuálních nálad Australanů a preference strany šly prudce vzhůru. Natolik, že před volbami roku 2001 atakovaly 18 %.

Obě hlavní australské partaje, Labouristi i Liberálové v tom viděly existenční hrozbu. Proto přikročili k nouzovému řešení. K jakési nikde nepsané dohodě. Vzájemně koordinovanou manipulací s preferencemi ve složitém systému australských voleb se jim podařilo, byť s odřenýma ušima, One nation vyšachovat. Tak jako ve Francii, kdy jsou, když dojde na lámání chleba, „všichni proti LePenové“.

Zvítězili Liberálové. Ovšem, jejich vítězství Johna Howarda, tehdejšího předsedu Liberálů, taky něco stálo. V podstatě totální změnu politického kursu. Zkrátka, aby jim „to lidé hodili“ musel výrazně přitvrdit proti imigraci. V jeho oficiálním životopise se to říká takhle kulantně: „…zasadil se o zpřísnění ochrany hranic a složitější podmínky udělování víz pro utečence..“ Pauline Hanson to shrnula výstižnější, lapidární větou: „Liberálové pod Johnem Howardem ukradli naši politiku.“

Sesle a krmelce

Jaké poučení z toho plyne pro nás a pro nadcházející volby? Především to, že změna je možná. Že i zdánlivě zabetonovanou politiku lze změnit. Zadruhé pak to, že jedinou, ale zato velice efektivní formou komunikace s občany, jíž politikové nejen skvěle rozumějí, ale které jsou také ochotni naslouchat, je tlak a hrozba.

Platí na ně, v Austrálii i u nás, hrozba vytlačení z postů a od korýtek.

Nenechme se mást tím, že nadcházející volby jsou lokální, nevýznamné a že v nich jde jen o místní silnice, školy a pak ještě o pár židliček v Senátu, jak se nám to snaží podsunout média. Ne. Pro vládnoucí strany jsou tyhle volby vysoce důležité (a rizikové). Protože politická strana, to není jen ten moula v čele a pár lidí okolo něj, známých z televize. To je i nespočet místních a krajských bossů, šéfíků a lidí s nimi spřažených. To je pavučina vztahů, postů a korýtek „zasloužilých soudruhů“, místních šíbrů a drobných, skrytých „odkláněčů“ financí ve prospěch partaje, jejích záměrů a projektů.

A tyto posty, tyto tisíce místních krmelců si každá partaj žárlivě střeží. Ano, samozřejmě, pár seslí je nutné pustit i těm otrapům ze spoluvládnoucí party, aby byl v koalici takový ten klid na práci, že… Ale přerozdělování židliček je, jak víme, vždycky tou nejdelší, nejnáročnější a nejvíce stresující částí povolebního vyjednávání. Protože ty židle představují a tvoří tu skutečnou výkonnou moc strany.

A do tohoto skrytého, privátního mraveniště našich „zavedených“ politických stran, nám tyhle, v zásadě lokální volby, dávají úžasnou možnost s gustem načůrat. Čím? Volbou politických subjektů, které v tom s nimi nejedou. Opravdové opozice. Těch, co jsou současným politickým establishmentem zprava i zleva ostrakizováni, vylučováni a zamlčováni. Stran a osobností, které se v průběhu doby výrazně vyprofilovaly, proti EU a proti muslimské invazi.

Dokážeme divy

• http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/2702-inspirace-od-protinozcu-jak-se-krade-politika-nikoli-silnice-ale-muslimska-invaze-je-tematem-voleb-nase-zbran-jejich-strach-ze-ztraty-koryt-nejvetsi-ohrozeni-nasi-zeme-od-dob-invaze-nacistu-jeste-mame-sanci.htm