Skutečný Ježíš Kristus — o jeho životě, o tom, jak to skutečně bylo. O nanebevzetí a rodičovství. Marie Magdaléna prchá z Judska do Francie. 5

8.2.2017 ragauian

Pokračujeme spolu s historikem Gardnerem v osvětlování historických chyb a mnohdy vědomě prováděných pokřivení v biblických textech s cílem prosadit falešné verze událostí, které vyhovovaly uzurpátorům světské moci.

O nanebevzetí a rodičovství

V minulém pokračování byla řeč o údajné Ježíšově smrti na kříži »

V této souvislosti není možné se nezmínit o jednom aspektu bezprostředně souvisejícím s událostmi kolem údajného ukřižování. Z chronologie evangelií víme, že Ježíšovo druhé manželské pomazání od Máří Magdalény v Betánii bylo v týdnu před ukřižováním. A z toho také vyplývá, že v té době byla Máří Magdaléna ve třetím měsíci těhotenství a dítě se tak mělo narodit v září. Co říkají evangelia o událostech v září roku 33? Fakticky vůbec nic, ale ve Skutcích apoštolů je popsána událost později církevníky označená jako nanebevzetí. Skutky apoštolů tuto událost samozřejmě tak nenazývají a událost je zcela zjevně popsána alegoricky. V textu se praví: „A když řekl tyto věci… byl pozvednut a mrak jim ho zakryl“. A pokračuje tím, že muž v bílém řekl žákům: „Proč tu stojíte zírajíce do nebes? Stejný Ježíš se vrátí stejným způsobem, jakým jste ho viděli odejít“. O něco dále se praví, že „nebesa musí přijmout Ježíše, dokud nevyprší čas obnovy“.

Způsobů interpretace textu může být celá řada, ale jeden se naskýtá především: Jak vyplývá z předchozího rozboru na základě židovských zvyků a také používaného žargonu (nebo možná úmyslné šifry), Máří Magdaléně se mělo narodit dítě a je tu tedy zřejmá souvislost mezi porodem a tzv. „nanebevzetím“. Toto tvrzení tkví právě v onom čase obnovy, anglicky „time of restitution“, v českých překladech Bible „čas nápravy všech věcí“, „čas všeho nového“. Pro nástupce mesiáše totiž platila pevná pravidla nejen při uzavírání manželství, nýbrž neustále. Pravidla pro dynastické manželství byla zcela odlišná od norem platných pro běžné židovské rodiny. Rodiče budoucího mesiáše byli po narození dítěte formálně odděleni. Ale nejen po narození, už před tímto oddělením se mohli intimně stýkat pouze v prosinci. Byl pro to jediný důvod — aby narození případných dalších dědiců nastalo vždy v září — měsíci pokání, nejsvětějším měsíci židovského kalendáře. Bylo-li dynastické dítě počato ve špatnou dobu roku, matka byla obvykle umístěna do kláštera až do jeho narození.

Protože v případě údajných Ježíšových rodičů došlo k porušení tohoto pravidla, což vedlo k rozkolu mezi Židy, zda Ježíš je, nebo není mesiáš — k zamezení rozporů bylo archandělem Šimonem (který měl v té době hodnost Gabriela a byl tedy hlavním knězem-vyslancem) vydáno speciální povolení. Jak svitky od Mrtvého moře, tak Enochova kniha, která byla vyřazená ze Starého zákona, o tom hovoří v podstatě shodně a upřesňují, že archandělé, tedy hlavní vyslanci, byli starší kněží v Kumránu a užívali tradiční tituly Michael, Gabriel, Rafael, Sariel a další. V případě Ježíše a Marie Magdalény ale byla veškerá pravidla přesně dodržena a jejich první dítě bylo správně počato v prosinci roku 32, aby se mohlo narodit v září roku 33.

Pozn. redakce: Co se týče početí Ježíše, jeho otcem byl ve skutečnosti žid a současně římský voják Pantera, jak dokazuje mj. J. D. Tabor » Josef v roli adoptivního otce Ježíše byl jen náhradní nouzová varianta.

Království nebeské a čas obnovy

Přesná pravidla byla stanovena i pro fyzické rozdělení rodičů po narození dědice dynastie. Pokud to byl chlapec, rozdělení trvalo šest let, byla-li to dívka tak tři roky. A jejich manželství mohlo být obnoveno až v určeném „čase obnovy“. Po tu dobu byla matka s dítětem v zařízení podobném klášteru, zatím co otec vstupoval do Království nebeského. Tím „Královstvím nebeským“ byl ve skutečnosti essejský nejvyšší klášter v Mirdu u Mrtvého moře a obřad vstupu vedli andělští kněží pod dohledem určeného Vůdce poutníků. V knize Exodus, která je součástí Starého zákona, byli tito izraelští poutníci vedeni do „Svaté země zaslíbené“ mrakem. Ten mrak je lehce vysvětlitelný, podle tradice byl kněžský Vůdce poutníků označen titulem „Mrak“. CO ten mrak byl doopravdy, to vysvětleno nikde není, význam toho slova byl asi oproti dnešku zcela jiný. Skutky apoštolů tedy nelžou, protože Ježíš byl zřejmě opravdu „vzat“ Mrakem, tedy Vůdcem poutníků, do Království nebeského — Nejvyššího kláštera.

Pozn. redakce: Lze oprávněně předpokládat, že onen „mrak“ vedoucí prchající Židy v Exodu byl jakýmsi předobrazem pro toto židovské označení „Mrak“. A rovněž velmi pravděpodobně onen „mrak“ z Exodu nebyl člověkem, ani žádnou osobou 😉

A muž v bílém, v němž je možné jasně rozpoznat „andělského“ kněze správně oznámil, že Ježíš se bez úhony vrátí v čase obnovy. V čase až bude obnoveno jeho manželství.

Pozn. redakce: Je dobré podotknout, že bílá roucha byla obecně symbolem členů sekty Essénů/Esejských… a není vůbec náhoda, že když ženy přišly po ukřižování ke hrobce, ze které Ježíš zmizel, nalezly tam rovněž jen bíle oděného mladíka a — jak jistě správně tušíte milí čtenáři — nešlo o žádného anděla »

Z pohledu dnešního jedince to byla podivná, dost těžce pochopitelná doba. Ačkoliv pro v té době žijící lidi na tom nic podivného nebylo. Tradice byla přísná a neúprosná. Jestliže to bylo opravdu tak přísné, jak je potom možné, že Ježíš, který neměl ani ten sebemenší „nárok“ na kněžskou hodnost, mohl být i bez toho „vzat do království nebeského“? Tento rozpor jasně vysvětluje Epištola sv. Pavla Hebrejským.

Velmi podrobně se zabývá i tzv. nanebevstoupením. Pavel objasňuje, jak mohl Ježíš získat kněžství „nebeské“, to znamená Nejvyššího kláštera, když neměl pro tento posvátný úřad oprávnění. Pavel jasně říká, že Ježíš byl narozen v Davidově židovské linii, která sice měla právo na královský titul, tedy hodnost, ale neměla právo na kněžství. Právo na kněžství bylo výhradním právem linií Aarona a Leviho. Pavel dále říká, že v případě Ježíše byla učiněna výjimka, a pro změnu v kněžském právu bylo nutná i změna zákona. Tato změna zákona spočívala v kněžském nařízení Melchizedeka, a až toto nařízení opravňovalo Ježíše vstoupit do Království nebeského, tedy Nejvyššího kláštera. A tak, když se v září roku 33 narodilo první dítě Ježíše a Máří Magdalény, Ježíš řádně vstoupil do „Království nebeského“. Není zdokumentováno, jestli první dítě byl syn, nebo dcera, to je doloženo až pro dvě následující děti. Ale vzhledem k tomu, že Ježíšovo manželství bylo obnoveno už po třech letech v roce 36, je tedy na základě tradičních pravidel zřejmé, že Máří Magdaléna jako první dítě porodila dceru.

Ve Skutcích apoštolů je také uvedeno, že v září roku 37 Máří Magdaléna porodila druhé dítě a další potom v roce 44. A protože povinné odloučení mezi těmito dvěma dětmi trvalo 6 let, od narození druhého k početí třetího, je z toho možné jednoznačně určit že druhé dítě byl syn. Úplně stejná logika platí i v případě třetího dítěte, víme, že opět to byl syn.

Upravovaná/zakódovaná místa v Novém zákoně je možné lehce poznat — ta, která bylo nutné před cenzurou „ukrýt“, jsou totiž předeslána/označena charakteristickou formulí v tom smyslu, že následující text je určen „těm, kdo mají uši k slyšení“. Pokud se někomu podaří těm — možno říci šifrám — a potažmo i alegoriím alespoň trochu porozumět, pak zjistí, že jsou stálé a nikdy se nemění. Znamenají vždy totéž a jsou použity vždy, když měl mít text stejný význam.

Pozn. redakce: Tvrzení odstavců následujících pod čarou po této poznámce berte s prosím s rezervou — nepodařilo se nám je ověřit. Jedním z faktorů proč o nich lze pochybovat je mj. fakt, že máme k dispozici velmi funkční a velmi smysluplné výklady Zjevení — není žádný důvod proč o Zjevení pochybovat » Bylo obvyklé, že proroctví (a evangelia obecně) se psala/šifrovala symbolicky. Navíc zřejmě právě toto kódování zabránilo likvidaci Zjevení ze strany církve a díky němu Zjevení nepotkal stejný osud jako např. Tomášovo evangelium » nebo Evangelium Hebrejů (Ebionitů)… Eusebius ve své církevní historii konkrétně zmiňuje, že Zjevení bylo také blízko vyškrtnutí z kánonu…

Janovo i Tomášovo evangelium jsou gnostická a vysoce symbolická

Ježíš řekl: Já jsem to světlo, které je nade všemi. Já jsem vším. Vše ze mne vyšlo, vše se ke mně navrací. Rozštípněte dřevo, já jsem tam. Zvedněte kámen a také tam mne naleznete. 
(Tomášovo evangelium 77)

1 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh... 3 Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. 4 V něm byl život a ten život byl světlo lidí... 9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět. 10 Na světě bylo, svět skrze něj vznikl, a svět ho nepoznal. 11 Přišelo do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. 12 Těm však, kteří ho přijali, dalo pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. 13 Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha. 14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi v nás. (Jan 1:1)

Ano, takto je to správně: A Slovo se stalo tělem a přebývalo v nás. Jak nám prozradil soudruh Kratochvíl v knize EVANGELIUM PRAVDY: »Novověké překlady knih Nového zákona vykládají řecký text záměrně negnósticky. Takových sporných míst je mnoho, zvláště v evangeliu podle Jana.«

Ano ano, už víme dobře i to, že Janovo evangelium je v podstatě gnostické a naše současné překlady jsou velmi překroucené » takže když citovaný zdrojový autor kritizuje zašifrované, vysoce symbolické Janovo Zjevení a naopak staví své vývody na základě překrouceného překladu Janova evangelia, je v tomto případě bohužel trochu mimo obraz…

-konec poznámky-

Evangelia například říkají, že Ježíš byl nazýván Slovo Boží. Viz například text: „A to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi… “. Jan šel v použití této definice až do krajnosti, a tak v jeho textu můžeme číst: „Slovo Boží stálo u jezera“ nebo také že „Slovo Boží bylo v Samarii“. O těhotenství Máří Magdalény a potažmo i o novém životě, nalézáme skryté informace v „Podobenství o Rozsévači“, „jehož sémě přineslo ovoce a rozhojnilo se“.

Pokud tedy bylo někde napsáno že „Slovo Boží se rozhojnilo“, pak ti, co mají uši k slyšení, okamžitě pochopili, že Ježíšova rodina se „rozhojnila“, jinými slovy přišlo dítě.

Biblická kniha Zjevení sv. Jana

Zvláštní pozornost si zcela jistě zaslouží asi nejkontroverznější kniha Nového zákona, tou je bezesporu „Kniha Zjevení sv. Jana“. Je názornou ukázkou toho, jak dokázali církevníci zmršit a potažmo i překroutit původně zcela jasný text. Tato kniha se velmi liší od všech ostatních v Bibli, když už ničím jiným, tak zcela nepřirozeně znějícím textem. Ono to asi ve své době na nevědoucí ovečky z jejich stáda dost působilo.

Původní text totiž v podstatě vyměnili a nahradili textem vyjadřujícím předtuchu, nebo varovné proroctví. Jenže původní kniha se nezabývá ani proroctvím, ani varováním! Její název byl „Odhalení“. Tato kniha je ve skutečnosti pokračováním životního příběhu Ježíše, Máří Magdalény, a jejich synů. Zejména staršího syna Ježíše Justa…

Zdroj: http://sargon.webnode.cz/news/o-nanebevzeti-a-rodicovstvi-/

Zázrak nasycení pěti tisíc

Za zmínku rovněž stojí zázrak nasycení pěti tisíc. V předchozím textu jste se mohli dočíst, že vysvěcení kněží té doby byli nazýváni „rybáři“, a stejně byli označováni i jejich pomocníci. To ale platí jen pro češtinu, v originále se obě slova liší. Čeština má však pro obě slova pouze jeden výraz — rybář.

Kandidáti křtu pak byli nazýváni „ryby“. Ježíš se stal vysvěceným „rybářem“ až poté co vstoupil do „Království nebeského“, tedy Nejvyššího kláštera. Do té doby neměl žádný kněžský úřad. Při obřadu vysvěcení levitští kněží podávali kandidátům vysvěcení pět bochníků chleba a dvě ryby, kandidáty ale mohli být pouze obřezaní Židé. Nežidé a neobřezaní Samaritáni neměli šanci takovou funkci dostat. Celý „zázrak“ spočíval v tom, že vysvěcený Ježíš, patrně z hlediska liberálnosti, rituál asi záměrně nerespektoval, což demonstroval nabídnutím bochníků chleba a ryb neposvěcenému shromáždění. Ježíš byl navíc označován jako Kristus, což v řečtině znamená král. Říkáme-li tedy Ježíš Kristus, říkáme vlastně král Ježíš, a jeho královské dědictví byl Královský dům Judův, Dům Davidův.

Pozn. redakce: Původní autor textu se v tomto bodě znovu dopouští nepodložených spekulací, titul Kristus neznamená král!! Význam titulu Kristus je jiný — jak jsme ukázali v našem starším rozboru zde »

Od roku 33 měl Ježíš dvojité postavení, král-kněz, nebo častěji král-rybář. Tento status se pak stal dědičným a dynastickým úřadem Ježíšových potomků, a další králové-rybáři byli vždy nejdůležitější a rozhodující v historii rodové pokrevní linie.

Pozn. redakce: Ve skutečnosti původně byli mesiášové dva: Ježíš a Jan Křtitel, král a kněz, jak opět velmi precizním vědeckým způsobem dokazuje biblista J. D. Tabor » Teoreticky tedy je možné, že oba tituly se po zavraždění Jana Křtitele sloučily u Ježíše…

Marie Magdaléna prchá z Judey

Rozšířená verze rodokmenu / genetické linie svatého grálu

Před narozením druhého syna v roce 44 byla Máří Magdaléna z Judey (Judska) vypovězena, zapletla se totiž do politického povstání. Po dohodě s tehdejším králem Herodem-Agrippou II. pak spolu s Filipem, Lazarem a několika sluhy odcestovala do Galie, což je pozdější Francie, kde žila na Herodově panství nedaleko Lyonu. Mariin odchod z Judey byl pak zobrazován v ilustrovaných rukopisech a různých dalších uměleckých dílech. Její život a práce ve Francii, zejména v Provence a Languedocu, byly popisovány nejen v dílech evropské historie, ale také v liturgii římské církve až do doby, než Vatikán vše potlačil a odstranil.

Exil Máří Magdalény je popisován i v Knize Zjevení (odhalení). Je tam jasně psáno, že byla v té době těhotná [a současně také že utekla až po narození syna]. Je zde také uvedeno jak následně římské úřady Marii, jejího syna a jeho potomky persekuovaly. Byla to Galie, kam Marie přenesla Sangréal, Svatý grál = královskou krev. V Galii pak tato proslulá rodová linie bezprostředních potomků Ježíše a Máří Magdalény žila a vzkvétala dalších 300 let. Podle tradiční symboliky Grál představuje kalich obsahující Ježíšovu krev. Podle nejnovějších poznatků byl v dávné minulosti pohár, nebo kalich, symbolem ženy. Reprezentoval posvátnou nádobu, vas uterus, tedy ženskou dělohu. A odtud tedy pramení tvrzení, že Máří Magdaléna, když prchala z Judska do Galie, přenášela Sangréal = královskou krev, v posvátném „kalichu“ své dělohy. I o tom je psáno v Knize Zjevení.

Pozn. redakce: Opět nám zde chybí důkazy, takže si nemůžeme být jisti, zda autor zase příliš horlivě bez přemýšlení nespekuluje (obzvláště co se týče liturgie církve a knihy Zjevení) a proto nemůžeme za těmito tvrzeními stoprocentně stát — rádi bychom viděli konkrétní fakta a výklady Zjevení… i když základní linie útěku z Judska do Francie, je jistě správná.

Možná má autor na mysli onu slavnou pasáž o útěku ženy před drakem? Jistý smysl by to dávalo »

Jak píše Zjevení: „Vtom bylo její dítě vytrženo k Bohu a k jeho trůnu. A žena utekla do pustiny, kde měla od Boha připravené místo, aby ji tam živili tisíc dvě stě šedesát dní.“ Tento odstavec by docela pěkně pasoval na útěk Marie Magdalské do Francie, zatímco na narození Ježíše samozřejmě nepasuje vůbec.

Ještě zopakuji že dále uvedený výklad vychází z knihy „Křik nebes“, jejímž autorem je Jacques Doukhan, profesor hebrejštiny a Starého zákona na Andrewsově univerzitě v USA.

1 A ukázalo se veliké znamení v nebi: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna z dvanácti hvězd. 2 Byla těhotná a křičela, když v bolestech a mukách pracovala ku porodu. (Zj 12,1-6,13-14)

https://www.bible.com/en-GB/bible/509/rev.12.csp

Symbolika ženy v proroctví

V nebi se objevuje žena, korunovaná dvanácti hvězdami a zářící světlem slunce a měsíce.

V hebrejské tradici má obraz ženy dva významy. Buď za (1) žena představuje manželku nebo nevěstu Boha — prostřednictvím tohoto obrazu chápeme celý láskyplný vztah Boha k jeho lidu. Píseň písní, proroci Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Ozeáš, Ámos a další svědčí o tomto podobenství, které Izrael znal od prvních kroků se svým Bohem.

Dále za (2) tato žena 12. kapitoly představuje matku. Je tedy obdařena prorockými zaslíbeními. To je první, co si Adam uvědomuje, když pojmenovává svoji ženu Evou, tedy „matkou všech živých“ (1.Mojž.3,20). Pro prvního muže představovala žena zejména záruku budoucnosti. Je prostředkem, který umožní semeni muže rozmnožit lidstvo. Podle autora 1. knihy Mojžíšovy nese žena símě, které zachrání lidstvo:

A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (1.Mojž.3,15)

https://www.bible.com/en-GB/bible/509/gen.3.15.csp

Je evidentní, že obě tyto funkce manželky i matky jsou na sobě závislé. Díky manželskému svazku se manželka stává matkou. V naší části z knihy Zjevení připomíná vidění ženy Josefův sen:

Měl znovu jiný sen a vyprávěl ho svým bratrům: Hle, znovu jsem měl sen, a v něm se mi klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. (1.Mojž.37,9)

Objevují se zde slunce, měsíc a hvězdy a představují Izraelovu rodinu — Jákoba, Ráchel a jeho dvanáct synů. V souvislosti s hvězdami tedy za (3) žena představuje Izrael, Boží lid — tj. církev — ovšem v pravém slova smyslu: Církev znamená v originální řečtině shromáždění Pánovo neboli Kristovo [z κύριος Pán — tj. Kristus a ἐκκαλεὶν svolávat]… a v podstatě to stejné hebrejsky קהל qahal — tj. slavnostní shromáždění Božího lidu.

Navíc, tato žena je prorokem viděna uprostřed porodních bolestí; v biblické a židovské symbolice tento obraz za (4) představuje mesiášskou naději (Iz 13,8; Oz 13,13).

3 A ukázalo se jiné znamení v nebi: hle, veliký rudý drak, mající sedm hlav a deset rohů, a na těch hlavách sedm diadémů (korun). 4 Jeho ocas vlekl třetinu nebeských hvězd; i svrhl je na zem. A drak stál před ženou, která měla porodit, aby její dítě sežral, jakmile porodí. 5 A porodila syna — muže, který má pást všechny národy železnou berlou. Vtom bylo její dítě vytrženo k Bohu a k jeho trůnu. 6 A žena utekla do pustiny, kde měla od Boha připravené místo, aby ji tam živili tisíc dvě stě šedesát dní. ... 13 Když drak uviděl, že byl svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila toho syna. 14 Ale té ženě byla dána dvě křídla velikého orla, aby mohla letět do pustiny na své místo, kde skryta před hadem bude živena čas a časy a půl času.  (Zj 12,3-6,13-14)

Jak jsme již vícekráte odvozovali, Zjevení má zcela nepochybně jediný účel: Ohlášení příchodu Syna Člověka na Konci časů…

-konec poznámky-

Jméno druhého syna bylo Josef. Tradičním mužským symbolem byla čepel, nebo roh. Tento symbol býval zobrazován jako meč, nebo jednorožec. Ve starozákonní Písni Šalomounově a v Žalmech Davidových je plodný jednorožec spojován s královskou linií Judovou a právě proto provensálští kataři používali zobrazení jednorožce k symbolizování pokrevní linie Grálu.

Máří Magdaléna zemřela v Provenci v roce 63 ~~a na její památku dal ještě v tomto roce Josef Arimatejský postavit slavnou kapli v anglickém Glastonbury~~. Byl to historicky první křesťanský kostel na světě, a v následujícím roce ho Mariin syn Ježíš Justus zasvětil své matce. Tento Ježíšův syn byl v Anglii s Josefem Arimatejským již dříve. Bylo to v roce 49 když mu bylo dvanáct let. A právě tato událost inspirovala Wiliama Blakea k napsání slavné písně Jerusalem.

Kdo byl Josef Arimatejský?

Ukázka rodokmenu z knihy Laurence Gardnera „Bloodline of the Holy Grail“ (Genetická linie svatého grálu)

Kdo byl Josef Arimatejský, muž který měl údajně v plné režii všechny události okolo ukřižování? A proč Ježíšova matka, jeho žena a zbytek rodiny zcela a bez námitek akceptovali jeho zasahování?

Až v roce 900 se římská církev rozhodla oznámit, že Josef Arimatejský byl strýcem Ježíšovy matky Marie. A od této doby byl zobrazován při ukřižování jako mnohem starší než matka Marie, které bylo tehdy asi 50 let. Před tímto prohlášením římské církve ale historické záznamy zmiňovaly Josefa jako mnohem mladšího! Podle záznamů zemřel 27. července roku 82 ve věku 80 let, v době ukřižování mu tedy bylo 32 let. Ani toto prohlášení církevníků neodpovídá skutečnosti.

Josef Arimatejský nebyl nikdo jiný než Ježíšův bratr Jakub!

Proč se z Jakuba stal Josef Arimatejský? Navíc přízvisko Arimatejský nemělo žádnou souvislost s nějakým konkrétním místem, žádná Arimatea neexistovala. Z tohoto pohledu není nijak překvapivé, že vyjednal s Pilátem Pontským umístění Ježíše do vlastní rodinné hrobky. Dědičné označení Arimatejský je zkomolenina řeckohebrejského ha-Rama-Theo, což bychom dnes přeložili jako Jeho Božská Výsost, nebo Jeho Královská Výsost. Tradice tehdejší doby hovoří zcela jasně. Protože Ježíš byl starší mesiášský následník — Christ, Kristus, Král — potom jeho mladší bratr byl korunní princ — Jeho Královská Výsost, Rama-Theo. A v nazarenské hierarchii měl korunní princ vždy titul Josef. Stejně tak Ježíš byl titulárním Davidem, a jeho žena měla titul Marie.

James the Just, brother of Jesus, first leader of Jesus christianity movement

Pozn. redakce: Opět musíme přidat upřesnění. Předpokládáme-li, že z Ježíšova bratra Jakuba Spravedlivého » se skutečně v Bibli stal nepřesnými přepisy Josef Arimatejský, lze souhlasit s většinou výše popsaných dějů s jednou výjimkou — tou výjimkou jsou děje popsané po roce 62.

Jakub Spravedlivý byl prvním nástupcem Ježíše a tudíž prvním vůdcem prvotní církve (což se právě katoličtí cézaro-papeženci snaží zamaskovat, stejně jako fakt, že byl Ježíšovým bratrem ») a toto postavení v prvotní církvi zastával až do roku 62 n. l., kdy byl na podnět velekněze Anana svržen z chrámové věže a ukamenován — tuto informaci lze nalézt např. v knize NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: Kalich, 1956. str. 271. Jeho smrt je doložena v židovských zápisech, které církevníci nemohli zfalšovat.

Z toho důvodu je nutné považovat veškeré zmínky o činnosti Josefa A. alias Jakuba Spravedlivého po tomto roce 62 za nepodložené spekulace. Rovněž tak nebyly předloženy důkazy o tom, že vůbec opustil Judeu — těžko to mohl udělat na delší dobu, když byl prvním následníkem Krista a vůdcem první křesťanské církve na světě — což byla logicky ta jeruzalémská — Ježíš začal učit v Judsku…

-pokračování-

Zdroj a další informace:

Ragauian