Markéta Šichtařová se vyprofilovala jako ekonomka s otevřenou myslí a tzv. „zdravým selským rozumem“, který je v dnešní době důležitý více než kdy jindy! Ocitujeme si pár jejích aktuálních postřehů, které dobře navazují na předchozí text »
Předem bych rád připomněl skutečnost, že banky jsou skutečnými vládci této planety a dluhová ekonomika, resp. peníze kryté dluhem, to je moderní otroctví! Rozdíl oproti nevolnictví ve středověku je jen v tom že dluhové okovy a pouta nejsou fyzicky vidět — a dokud máte natištěné papírky, můžete si užívat 😉 Podrobnou faktickou analýzu můžete nalézt zde »
Na celý spor o Euro je třeba se dívat touto optikou. Je to přibližně tak, že přechodem na Euro se z lehkého žaláře dostaneme do přísného vězení s ostrahou…
A dluhy vesele rostou — kdo si myslíte, že je bude platit? Soudruh Sobotka? Nebo snad šéf ČNB?
Euro-průšvih přijde, ne že ne
Ekonomka Markéta Šichtařová: Některé věci je možno tušit dlouho dopředu, známe-li souvislosti. A to, že nepřijdou hned zítra, neznamená, že nepřijdou vůbec. Některé věci se může dařit i roky maskovat; roky mohou nerovnováhy bublat pod povrchem a zvětšovat se.
Že projekt Euro skončí průšvihem, říkám již nějaký čas. Nechť se mi státní úředníci a integrační fandové klidně posmívají. Bohužel v tomto případě nemohu říct, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, protože europrůšvih nakonec budeme proklínat všichni vespolek.
Euro-průšvih přijde, ne že ne, ale může to ještě dost dlouho trvat, protože zatím Evropa rostoucí nerovnováhy celkem umně zakrývá, a ty nezakrytelné toleruje. Jsou tu ale některé známky, které i neekonomovi mohou naznačit, že nerovnováhy pod povrchem rostou. Tak například mysleli jste si, že Řecko už je vyřešené, protože jste o něm už dlouho neslyšeli? Chyba lávky, Řecko je už zase v recesi. Už zase se v něm demonstruje proti splácení dluhů. A MMF otevřeně říká, že bez odpuštění řeckých dluhů tahle země nemá šanci se z ekonomického marasmu dostat. Řecko se přitom do stávající situace dostalo tím, že přijalo euro – kdyby ho totiž bývalo nepřijalo, nikdy by úroky kalkulované v drachmách pro řecký dluh neklesly tak nízko, jako klesly s eurem, nikdo by Řecku nepůjčil tolik, jako mu s eurem půjčil, takže Řecku by se nikdy nepodařilo předlužit se tak, jak dneska je.
Itálie je to samé v bledě modrém. V ekonomických kruzích je veřejným tajemstvím, že katastrofální stav italských bank je mnohem větším problémem než celé Řecko, protože může přerůst v dominovou nákazu všech bank v eurozóně. A že by své banky zachránil italský stát? Ani omylem. Veřejný dluh Itálie loni stoupnul na rekordních 132,6 % HDP a letos už Itálii klesl rating.
Celé se to drží pohromadě jen a pouze kvůli penězům pumpovaným do ekonomiky eurozóny Evropskou centrální bankou. Díky tomu není vidět, v jak špatném stavu se ekonomika eurozóny – i díky euru – nachází.
Ba co víc, ona dokonce papírově vykazováno roste. Je to, jako byste měli dluh milion korun a nebyli schopni ho splácet. A v tu chvíli by vám hodný strýček půjčil další milion na jídlo a zábavu. Navenek byste vypadali jako ve vatě: utráceli byste, bavili se. Jenomže v realitě byste na tom byli ještě hůř než předtím: Namísto milionu byste dlužili už miliony dva.
Celé se to může dařit maskovat tak dlouho, dokud vám strejda bude po milionech půjčovat. Až i jemu miliony dojdou, budete v loji oba. Neboli dokud se daří do evropské ekonomiky pumpovat peníze a držet úrokové sazby prakticky na nule, vypadá to jako slušně rozjetý večírek. To ovšem má své ekonomické limity.
Jenomže jsou lidi, kteří to nechápou. A co hůř – ačkoliv tuhle podstatnou věc nechápou, mají moc rozhodovat o tom, jestli se tohoto dekadentního mejdanu budeme účastnit. Vlastně se nám v posledních týdnech lobbying za euro zase pěkně rozjel.
A to už jsem si vážně v jednu chvíli myslela, že jsme zmoudřeli a nikdo už plky o užitečnosti eura nebere vážně.
Premiér Sobotka prohlásil, že prý chce slyšet pevný termín přijetí eura. Důvodem je podle něj situace po francouzských a německých volbách. Prý Evropa se stává dvourychlostní a prý se zeměmi mimo eurozónu se nikdo nebude bavit. Pan Sobotka tím prokázal obdivuhodný smysl pro humor a sarkasmus. Anebo pokud to snad nedej bože nemyslel jako vtip, pak by to ovšem hraničilo s naprostou ekonomickou zabedněností. On se snad s Řeckem, které je v eurozóně, někdo baví jako rovný s rovným? …
Tak víte co? Jaké efekty by mělo na českou ekonomiku zavedení eura, jsme mohli během intervencí nanečisto vyzkoušet, protože jeho přijetí v podstatě simulovaly. Naštěstí jsme si to zkoušeli jen relativně krátce a hlavně vratně. I tak to stihlo na naší ekonomice napáchat škody. A opět: Ty škody nejsou na první pohled úplně zřetelně vidět, protože pro většinu lidí je složité porovnat stav dnes s imaginárním stavem, ve kterém jsme mohli být bez intervencí.
Ale přesto se všichni shodnou, že jedním z největších problémů naší země jsou nízké mzdy. Málokdo už k A dodá taky B, totiž že intervence byly jednou z jejich příčin: Příliš slabá koruna totiž tlačila podniky k tomu, aby konkurovaly nízkou cenou, nikoliv vysokou kvalitou.
To s sebou logicky neslo tlak na snižování mezd a přeorientování od drahých technologií k výrobám s vysokým podílem levné práce. Neboli stále víc se zvýrazňoval charakter naší země jako levné montovny. (K tomu navíc dopomáhaly pofiderní investice podporované českou vládou, jako třeba sklad Amaznonu.) Jinými slovy: Tahle simulace „jakoby-přijetí“ eura nám vespolek dopomohla leda tak k nízkým platům.
Tenhle experiment u nás trval jen krátce, a už se stačil negativně projevit. To Slováci jsou v jiné situaci. Asi před dvěma měsíci vyprávěl na konferenci slovenský europoslanec R. Sulík, že si pamatuje, jak když Slováci přijímali euro, přijel do Bratislavy tehdejší český prezident Klaus a radil Slovákům, ať euro nepřijímají. Sulík se tenkrát smál a říkal si, jak ten Klaus jen Slovákům závidí, že plní maastrichtská kritéria. O V. Klausovi nechť si myslí, kdo chce, co chce, ale pokud jde o nepřijetí eura, měl pravdu: Sulík to prý dnes už chápe, i když až zpětně. …
Jen lidé bez sebevědomí mohou slyšet na volání premiéra Bohuslava Sobotky po stanovení termínu přijetí eura
Následující text je psán ve formě otázek a odpovědí.
Otázka: Premiér Sobotka při čtvrtečních interpelacích rovněž oznámil, že ještě v prvním pololetí rozhodne vláda o zvýšení minimální mzdy o dvanáct stovek měsíčně na 12 200 korun hrubého měsíčně od ledna příštího roku. Je vám bližší jeho argument, že každé zvýšení vede k tomu, že se následně zvyšují i platy těch, kdo berou peněz víc, nebo protiargument pravicové opozice, že zvyšování minimální mzdy zvyšuje nezaměstnanost?
Zvyšování minimální mzdy v době 4. průmyslové revoluce je problém. Hladina mezd u nás je nízká, ale cesta ke zvýšení nevede přes minimální mzdu. Pokud k tomu dojde, někteří lidé přijdou o práci, protože budou drazí a stroje je nahradí. Nakonec by to pak bylo pro zaměstnance horší než lepší, ještě víc by zchudli. Socialističtí politici to ale stále nepochopili a tlačí mzdy nahoru i tam, kde to je vrcholně nerozumné. „Pracovat se musí vyplatit, a proto musíme zvýšit minimální mzdu, aby lidé nebyli raději závislí na sociálních dávkách,“ to je jejich častá mantra, která na první pohled vypadá velice logicky. Jistě, pracovat se skutečně musí vyplatit. Ale také — a to je minimálně stejně důležité — se musí vyplatit zaměstnávat. Kdo z politiků to nepochopil, jen pracuje na výrobě armády nezaměstnaných a nezaměstnatelných lidí, kteří už nikdy pracovat nebudou.
Otázka: Jinam, než by si asi většina české populace přála, potečou peníze ze státního rozpočtu i v případě, že do září nepřijmeme 2600 migrantů z Řecka a Itálie v rámci přerozdělení mezi členské země EU. Pokud se tak nestane, hrozí České republice až deset milionů eur — asi 270 milionů korun — základní pokuty a další desítky tisíc pokuty za každý den následně nesplněné povinnosti. Pokud by vaší firmě hrozil tento typ sankce, že by pokuta narůstala každým dnem, neustoupila byste radši a nesplnila to, co se po vás chce?
Představte si, že máte firmu. Vlastníte pro ni pěknou kancelář. A najednou přijde někdo cizí z ulice a prohlásí, že v té kanceláři bude bydlet s vámi. A že pokud ho do té kanceláře nepustíte, budete mu muset zaplatit pokutu. A pokud mu pokutu včas nezaplatíte, že vám budou každým dnem narůstat úroky. A vaši kolegové by se vás ptali: „Tak co, neustoupíme raději, nerozdělíme se s tím bezdomovcem o polovinu naší kanceláře, abychom mu nemuseli platit pokutu?“
Dává vám to smysl? Doufám, že nedává, protože to je od sklepa až na půdu zvrácené.
Ale přesně takhle je postaven spor o kvóty na imigranty. Kam bychom měli ustupovat? Z čeho ustupovat?
Provedli jsme něco špatného, že bychom měli platit pokutu?
Dokonce nedává smysl ani to, že bychom měli MY dávat Brusel k soudu — protože my jsme nic špatného neudělali, takže vůbec nedává smysl o kvótách jakkoliv s kýmkoliv diskutovat a soudit se o nich. Tím bychom jen připustili, že by snad mohly být legitimní a že si tím nejsme tak docela jistí, takže raději necháme na soudu, aby rozhodnul.
Jen ať nás s klidem Brusel žaluje. Jen ať si po nás s klidem chce pokutu. Co by nám vlastně asi tak mohl udělat? Jediná páka, jakou na nás má, je přiškrtit nám dotace. A to by bylo vlastně to nejlepší, co by se nám mohlo přihodit. …