Kdo hledá najde — to je neskutečně velká Kristovská moudrost. Dochované orfické znalosti jasně poukazují na jednu základní pravdu (poznání) o duši a jejím úkolu na Zemi. Tato pravda byla různými učiteli přinesena Zemi a pak zapomenuta nebo často také násilně potlačena. Už dříve jsme si řekli o tzv. Bogomilech, kteří měli velmi blízko k původnímu pravému křesťanství » podobně jako Katarští. Nebo jako Origénes, který sepsal první křesťanský teologický systém ještě před papežskou cenzurou a proto i jeho dílo muselo být potlačeno »
Orfikové mluvili o stejné základní Pravdě jako Origenes nebo Bogomilové
Helénistický mýtus o vzniku filosofie odkazuje mj. k Orfeovi (Diogenés Laertios I, 5), některé tradice řadí tohoto bájného „pěvce“ a „muže božího“ mezi 7 mudrců (Diogenés Laertios I, 42). Pod Orfeovým jménem psal i „Pýthagorás“ (Diogenés Laertios VIII, 8).
Nejstarší doklady nacházíme u Aristofana a Eurípida, pak u Platóna, ale asi v jeho přepracování. Jako „orfické“ bývají vykládány texty papyrů (např. Derveni, –4. st.) a destiček z hrobů. Alegorické výklady náboženských témat, metempsychósis (nejstarší doklad: Xenofanés o Pýthagorovi, B 7). Už u některých mythografů (např. u Ferekyda) nacházíme myšlenky analogické orfickým. Později je to typické pro většinu pýthagorejců a Empedoklea. Pozdní orfismus je neopýthagorejský nebo novoplatónský. „Orfické hymny“ jsou pozdně antické, s byzantskou redakcí.
Orfikové se nazývali podle Orfea, básníka a zpěváka, jehož ženu Euridiku uštkl do kotníku had a zemřela, když byl na cestách. Šel si pro ni do podsvětí, ale nesměl se ohlédnout. Když se přesto ohlédl, zmizela mu — lidé tomu dnes říkají mýtus, ale tento příběh je jednoznačně symbolickým vyjádřením cesty duše na Zemi. Ne-náhodou se zde vyskytuje ten stejný had, který v Genesis navedl Evu aby jedla jablko poznání!
Duše má podle orfiků božský původ. Věřili v nesmrtelnost duše. Psyché je podle orfiků k tělu připoutána přechodně, je v něm vězněna z trestu za svoje dřívější provinění. Pokud o ni dobře nepečujeme, je nucena se stěhovat opakovaně do jiných těl. Tato cesta (převtělování duší) byla nazývána kruhem nutnosti. Osvobodit se bylo možno jen čistým životem, zachováváním příkazů Orfeových (s prvky askese a katartiky). Zachováváním těchto příkazů se člověk osvobozuje od „kola zrozování“ a vrací se do říše božské blaženosti [někdy se říká do Jednoty], kam náleží svou podstatou. Kult orfiků měl blízko k pythagorejcům.
Podívejme se teď podrobněji na několik faktů, které nashromáždil Zdeněk Kratochvíl, o jehož upřímné povaze a gnostické moudrosti tak trochu s nadsázkou vypovídá i tento dotazník »
Čtěte prosím o orficích s kritickým nadhledem, stejně jako u všech učení, i na orfických znalostech se časem projevilo zapomínání a informační šum… a z gnostického poznání často zbyly jen prázdné a nechápané rituály.
Doc. Dr. Zdeněk Kratochvíl, základní životopisná data
- 1990 — Studium na FF UK (obor: filosofie) na základě uznání 4 ročníků předchozího studia theologie.
- 1991 — Mgr. v oboru filosofie na FF UK.
Magisterská práce: Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech pozdní antiky. - 1994 — Dr. (ekvivalent PhD.) v oboru filosofie výchovy.
Doktorská práce: Výchova, zřejmost, vědomí (publikováno: Praha 1995, nakl. Herrmann a synové). - 1996 — Docent v oboru filosofie na FF UK.
Habilitační práce: Filosofie živé přírody (publikováno: Praha 1994, nakl. Herrmann a synové).
Habilitační přednáška: Interpretace Hérakleitových zlomků. - 2000 — docent na Ústavu filosofie a religionistiky UK FF jako zástupce vedoucího ústavu.
- 13. 11. 2000 — Kratochvíl podává výpověď na UK FF, po rozkolu s vedením, které dle jeho mínění „poškozuje možnosti studia oboru“. Což něco napovídá o Kratochvílově snaze o upřímné hledání pravdy.
- 28. 12. 2000 — Kratochvíl rezignuje na členství v poradní komisi MŠMT pro akreditace, podle svého vlastního vyjádření „aby nemohl být dáván do souvislosti s destruktivními změnami v českém školství“.
- 2008 — stává se šéfem Katedry filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK.
Orfika: Historicko-archeologické důkazy
Orfické mýty jsou záhadnou vrstvou řeckého myšlení. Nevíme, jak je orfické hnutí staré, a přesně vzato ani to, která podání máme označovat jako orfická.
Orfické zpěvy považují samy sebe za něco výlučného, prezentují se jako dědictví bájného thráckého pěvce Orfea, který pro svoji ženu Eurydiku neváhal sestoupit do podsvětí. Následovníky jeho zpěvů a nauk prý jsou např. Linos a Músaios, tedy ne zcela historické postavy z okruhu řeckých mytografů. Nálada orfik je extatičtější než nálada ostatní a patrně původnější řecké mytologie, nově akcentují téma duše, pracují s reinkarnační naukou. Svět a tělesnost jsou ceněny nízko, zato zásvětní život se líčí emotivně. Jednotlivá svědectví se však liší, pokud jde o přípustnost obětí zvířat, pojídání masa a bobů, nebo hodnocení sexu. Nauka i její předávání mají také mysterijní charakter.
Žánrem orfických památek je především „posvátná řeč“ (hieros logos). Za autory takových orfických básní bývají ovšem už antice považování pýthagorejci konce archaické doby, např. Kerkóps, ale i různí autoři rané klasické doby. Navíc většina dochovaných „orfických“ textů pochází až z pozdní antiky, z okruhu novoplatoniků a novopýthagorejců; z klasické doby máme významnější jen svědectví u Platóna a Aristofana (hymnus o kosmickém vejci v komedii Ptáci z r. 414), kritické narážky u Eurípida (v tragédii Hippolytos) a „Orfeovy verše“ komentované v Papyru Derveni; z raně helénistické doby pak svědectví u Aristotelova žáka Eudéma.Přes 20 nápisů na zlatých a kostěných pohřebních destičkách ukazuje rozšíření hlavně v Itálii, ale i v dnešním Řecku a na Krymu, počínaje klasickou dobou, i variabilitu nauk. Rozsáhlejší soubor Orfické hymny je určitě až synkretickou památkou pozdní antiky, nejspíš novopýthagorejskou. …
Specifickým rysem orfik je mýtus o vztahu duše a těla
V Platónově podání (Kratylos 400c): „Někteří totiž říkají, že tělo (sóma) je náhrobní znamení (znak, séma) duše, jako by v přítomné době byla pohřbena; ale také proto, že duše prostřednictvím těla projevuje (sémainei, označuje) vše, cokoliv projevuje. Proto je prý tělo správně zváno séma (znak, pomník, hrob). A jak se mi zdá, pojmenovali tak tělo zejména stoupenci Orfeovi, domnívajíce se, že duše trpí trest za to, zač je trestána, a že má tělo jako ohradu … dokud duše nezaplatí své dluhy.“
Tělo je zde míněno v jeho 3D prostorovosti a je symbolem vazby člověka k vnějšímu 3D světu. To, v čem je duše uvězněna, je tedy vymezenost, konečnost a vazba k vnějšku. Duše se má očišťováním připravit k vykročení z tohoto žaláře, osvobodit se od mezí konečnosti.
Pozn. redakce: Povšimněte si prosím vážení čtenáři, že zde se jedná téměř přesně o totéž co říkají gnostici, Origenes i ragauian — jednoduše ve zkratce: Jde o školu duší, kdy tzv. karma je výchovným prostředkem. Úkolem ducha ve spojení s tělem-egem je právě kultivace ega, aby došlo k jeho pozvednutí ve vibracích (frekvenci) a tím k osvobození z hmoty a návratu do Jednoty ve vysokých vibracích, kde neexistuje reinkarnace a tudíž ani smrt. Jde o něco čemu křesťané říkají věčný život, aniž by věděli co činí, jelikož se nechali oblbnout katolickou církví a jejími lživými dogmaty…
Je to očišťování od působnosti vazeb naší vnější podoby k jiným vnějším podobám; osvobozování od vazeb vnějšího světa, který orfici považují za upadlý. Je zde vyhroceno všeobecně mytické prožívání pokleslosti světa, což je asi ekvivalent moderní vize absurdity. Reakce na tento stav je však jiná než moderní: Mytický člověk to vidí tak, že svět kdysi býval smysluplný, a že on sám potřebuje očištění. Orfikové proto zdůrazní potřebu katarze a hledají vztah k věčnému bohu, zatímco jiné mýty mluví o bozích, kteří se zrodili.
Očišťování uvolňuje člověka z vazby koloběhu života
Orfická nauka předpokládá reinkarnaci (metempsýchósis), způsob života jednotlivce rozhoduje o podobě jeho příštího vtělení, cílem je však vždy vyvázání z tohoto koloběhu převtělování.
Patrně sdílejí, že pokud se díky očišťování zrodí jako potomci božských bytostí, tedy jako orfici, naleznou i skutečné věčné božství a vystoupí z cyklu proměn. Orfičtí básníci neuznávají možnost změn ve sféře nejvyššího božství. Rození bohů je něčím nižším než věčné božství, podobně kritizují i protikladnost mezi generacemi bohů. Proto se rozcházejí s tradiční mytologií, napadají Hésiodovu Theogonii a snaží se o jakési vidění z hlediska věčnosti; jako první dávají řeckému slovu „aei“ (vždy) jeho pozdější metafyzický význam: „věčně“. Provázanost mezi pojetím věčného božství a morální transpozicí sakrální čistoty ukazuje i Platón (Zákony IV, 715e):
„Bůh, jenž podle dávného výroku drží ve svých rukou počátek, dovršení i střed všeho, co je, kráčí přímo, když podle přirozenosti koná svou okružní dráhu. Stále jej provází Spravedlnost (Diké), trestající ty, kdo opouštějí zákon boha; kdo však chce být šťasten, drží se jí a provází ji, pokorný a naplňující řád. Kdo se však nadme pýchou, když si zakládá buď na penězích, na poctách nebo je snad ve své duši rozpalován krásou těla spolu s mládím a nerozumností, jako by nepotřeboval vládce ani žádného vůdce, nýbrž byl schopen vést i jiné, ten zůstává osamocen bez boha. A když tak zůstane a přibere k sobě ještě jiné takové lidi, křepčí, uváděje zároveň všechno ve zmatek. Mnozí lidé se domnívají, že to je znamenitý člověk, avšak po nedlouhé době zaplatí Spravedlnosti ne nevhodnou pokutu a zničí do základů sebe, svůj dům i město.“
V čistě sakrální rovině promlouvá orfický hymnus (Pseudo-Aristotelés, O světě 7, 401ab) o Diovi (1. pád — Zeus, 6. a ostatní pády — o Diovi). Zeus je to, čemu křesťané říkají Bůh, tak jak to naleznete na počátku Janova evangelia:
Zeus tu byl první a poslední bude, vladař ten blesků.
Zeus je hlava i střed a z Dia povstalo všechno,
Zeus je hranicí země a nebe, jež hvězdami září,
Zeus je rodem svým muž a stejně tak věčnou je dívkou,
Zeus, který dechem je pro vše a ohně, co nehasne, silou,
Zeus je kořenem moře, je zároveň sluncem i lunou,
Zeus je král, on nade vším panuje, vladař ten blesků.
Orfické zlomky B (edice Diels-Kranz)
B 3 /1 = Platón, Kratylos 400bc
Někteří totiž říkají, že tělo (sóma) je hrob (znak, séma) duše, jako by v přítomné době byla pohřbena; ale také proto, že duše prostřednictvím těla projevuje (sémainei, označuje) vše, cokoliv projevuje. Proto je prý tělo správně zváno séma (znak, pomník, hrob).
A jak se mi zdá, pojmenovali tak tělo zejména stoupenci Orfeovi, domnívajíce se, že duše trpí trest za to, zač je trestána, a že má tělo jako ohradu, aby byla držena ve vazbě (sózétai), na způsob vězení. Je tedy tělo, jak se vskutku jmenuje, vazbou (sóma) duše, dokud duše nezaplatí svou pokutu. Není tedy potřeba měnit ani jedno písmeno.
B 3 /2 = Filoláos B 14 in: Kléméns Alex., Stromata III, 17,1 (př. Černušková a Pilátová)
Je vhodné připomenout i Filoláova slova. Tento Pýthagorův žák říká:
I staří theologové a věštci dosvědčují, že duše je připoutána k tělu za trest, je v něm pohřbena jako v hrobě.
B 4 = Platón, Ústava II, 6; 363cd (= Músaios A 5a)
Músaios, mladší než tento (Eumolpos), jeho syn, dávají spravedlivým ještě skvělejší dary bohů: ve svém výkladu je totiž přivádějí do Hádu, kladou je tam na lenošky a připravují jim hostinu zbožných; líčí, kterak tam ozdobeni věnci tráví již všechen čas popíjením, neboť podle jejich názoru je patrně nejkrásnější odměnou za dokonalost věčné pití. A další zase mluví o ještě hojnějších odměnách od bohů, neboť tvrdí, že po zbožném muži, který dodržuje přísahu, zůstávají na zemi synové jeho synů a celý rod. Takovými a podobnými výklady tedy oslabují spravedlnost, kdežto bezbožníky a nespravedlivé zase v Hádu zahrabávají do jakéhosi bahna, nutí je přenášet vodu v sítu – a vyvolávají o nich špatné mínění už i zaživa.
B 6 = Platón, Zákony IV; 715e-716a
Bůh, jenž podle dávného výroku drží ve svých rukou počátek, dovršení i střed všeho, co je, kráčí přímo, když podle přirozenosti koná svou okružní dráhu. Stále jej provází Diké (Spravedlnost), trestající ty, kdo opouštějí zákon boha; kdo však chce být šťasten, drží se jí a provází ji, pokorný a naplňující řád. Kdo se však nadme pýchou, když si zakládá buď na penězích, na poctách nebo je snad ve své duši rozpalován krásou těla spolu s mládím a nerozumností, jako by nepotřeboval vládce ani žádného vůdce, nýbrž byl schopen vést i jiné, ten zůstává osamocen bez boha. A když tak zůstane a přibere k sobě ještě jiné takové lidi, křepčí, uváděje zároveň všechno ve zmatek. Běžní lidé se dlouho domnívají, že to je znamenitý člověk, avšak po nedlouhé době zaplatí Spravedlnosti ne nevhodnou pokutu a zničí do základů sebe, svůj dům i město.
(Viz Pseudo-Aristotelés, De mundo 7 = fr. 21a2 Kern:)
Zeus je hlavou a středem i dovršitelem všeho.
B 8 = Platón, Tímaios 40de
Mluvit o ostatních daimonech (bozích) a poznat jejich původ je však nad naše síly. Je třeba věřit těm, kteří o nich již dříve vykládali, kteří byli, jak tvrdí, potomky bohů a snad tedy dobře znali své předky. Vždyť dětem bohů nelze nevěřit, ani když mluví bez pravdě podobných a nutných důkazů, ale říkají, že vypovídají o dějích svých rodin. Musíme jim věřit, řídíce se platným obyčejem. Původ oněch bohů je podle nich takový, jak nyní vyložíme:
Ze Země (Gé) a z Nebe (Úranos) povstaly děti Ókeanos a Téthys, z nich pak Forkys, Kronos a Rhea a po nich ostatní jejich sourozenci; z Krona a Rhey pak Zeus, Héra i všichni jejich příbuzní, jak je známe z vyprávění; nakonec ještě zase jejich potomci.
B 9 /2 = Aristotelés, Metaphysica XIV, 4; 1091b4 — Jedno je principem
Staří básníci mluví podobně (že Jedno je principem), pokud kralování a vládu nepřipisují dřívějším (božstvům), tedy Noci a Nebi nebo Chaosu nebo Ókeanovi, nýbrž Diovi.
B 10 = Aristotelés, Metaphysica I, 3; 983b27
Někteří předpokládají, že takto [prvotnost vody] o přirozenosti také smýšleli už theologové velice dávno před námi. Otcem vznikání totiž učinili Ókeana a Téthys (viz B 2) — a vodu, při které bohové přísahají, kterou oni básníci nazvali Styx. Nejctihodnější je totiž to, co je nejstarší; přísaha je velice ctěná. Jestli je takové mínění o přirozenosti původní a staré, to by bylo těžké zjistit, ale stačí, že se prý o první příčině takto vyjádřil Thalés.
B 11 /1 = Aristotelés, De anima I, 5; 410b22
[Orfické vyprávění] říká, že duše vstupuje do těla z vesmíru při vdechování, jsouc nesena větry.
B 13 /2 = Athénagorás, Legatio sive Suplicatio pro Christianis 18, 3; p. 20 Schw.
… Orfeus pak první nalezl jména (bohů) i jejich původ… a založil pravdivější theologii. … Voda byla totiž podle Orfea počátkem veškerenstva, z vody se pak usadilo bahno a z obou se zrodilo zvíře, drak, který měl narostlou lví hlavu, uprostřed však měl tvář boha, jménem Héraklés i Čas [Kronos]. Tento Héraklés zplodil nadmíru veliké vejce, jež, jsouc plné, se pod tíhou ploditele působením tlaku rozlomilo ve dví. Tak se jeho horní část stala Nebem, co však bylo dole, stalo se Zemí. Povstal bůh s jaksi podvojným tělem. Když se pak Nebe spojilo se Zemí, zplodilo ženy, totiž Klóthó (Předoucí), Lachesis (Úděl, Smrt), Atropos; dále pak storuké muže Kotta, Gýga, Briarea i kyklópy jménem Brontés (Hrom), Steropés (Blesk) a Argés (Zářící). Nebe je spoutalo a uvrhlo do Tartaru, ježto se dovědělo, že děti svrhnou jeho vládu. Proto se Země rozhněvala a zrodila Titány:
Jinochy Nebešťany pak zrodila vládkyně Země, které příjmením zvou též Titány, neboť nad velkým hvězdnatým Nebem se těžce pomstíti měli.
(Zde vulgární etymologie od tinein, „mstím se, trestám“.)
Zdroj:
- http://www.fysis.cz/presokratici/vstup/orfika.htm
- https://sites.google.com/site/starovekebajeapovesti/orfeus-a-eurydike
- http://www.metmuseum.org/art/collection/search/251491
Nakonec, jen tak mimochodem, pro zajímavost dva texty, které jsou jediným dobře doloženým literárním zdrojem o Atlantidě. Autorem obou je kolem poloviny 4. BC sám Platón.