Navažme na předchozí texty o tom, co je tzv. „vnitřní dítě“ » Běžně šířené teorie obsahují jen část pravdy. Objasnili jsme vám už zde mnohé nepřesnosti a omyly. Znovu zdůrazňujeme, že klíčem k pochopení všeho je skutečné a opravdové Poznání sama-sebe, až pak poznáme i skutečnou podstatu onoho „vnitřního dítěte“… je to přesně tak, jak věděl už Kristus:

Fráze „stane se pánem všeho“ zní možná až příliš fantasticky, nicméně její symbolika mluví o tom, že „ten kdo nalezne“ získá možnost tvořit si svou osobní realitu sám. Je to zdánlivý paradox, který ovšem lze dokázat. I vy sami můžete pochopit, že to rozhodně není nesmysl, když se budete alespoň malinko zajímat o to, jak funguje naše zdánlivě hmotná realita, a jak si ji sami tvoříme. Máme celou rubriku o podstatě reality »

Na psychologické teorii „vnitřního dítěte“ mnozí staví teraupetické praxe » Základní idea bývá v tomto stylu:

„Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí.“ Nejenže tento prostý poznatek objasňuje příčinu většiny úzkostí a depresí, ale skrývá v sobě i klíče k jejich terapii.

Většině dnešních terapeutů žel chybí znalost a poznání skutečné podstaty člověka a skutečného fungování psychiky — tím nemyslíme ty evidentně vadné freudovské bláboly co se učí ve školách »

Pokud jako člověk neznáte svou psychiku a ani se nezajímáte o poznání sama-sebe, dost těžko můžete něco uvnitř sebe změnit…

A přesně z toho důvodu nemohou ani příliš dobře fungovat terapie, které níže odkazujeme. Osobně, jako nezávislá osoba, si mohu dovolit s odstupem říci, že nejlépe funkční terapii „vnitřního dítěte“ v současnosti nabízí právě ragauian! Víte proč to tvrdím? Protože právě jen ragauian vám nabízí SKUTEČNÉ a OPRAVDOVÉ POZNÁNÍ lidské podstaty! Více se dočtete např. zde » nebo více v duchovním archetypálním kontextu zde »

A co vy osobně?

A co vy osobně, chcete doopravdy poznat sami-sebe, mít rádi sama-sebe » a následně DOOPRAVDY a reálně zlepšit kvalitu svého života?

Nicméně, každá snaha i každé poctivé hledání má svůj smysl a proto věřím že i dále citované ukázky ohledně zmíněné terapie mohou každému pomoci na Cestě k pochopení a k Poznání Pravdy. Osobně dále uvedený text a citované zkušenosti, silně cítím jako potvrzení ragauianových informací.

Toto potvrzení má svůj smysl — mimo jiné proto, že osobně dobře vím, jak pro velmi mnohé lidské duše je velikým šokem, poznat své skutečné já! Ten šok bývá tak veliký, že často lidé jednoduchou a prostou Pravdu o sobě odmítají…

Smutným paradoxem je i to, že velmi často objektivní Pravdu odmítají lidé s vyšším psychologickým vzděláním. Vězte prosím, že oficiální mainstreamová Freudovská psychologie » tak, jak dnes vymývá mozky studentům humanitních fakult, je z poloviny velkou kupou polopravd a poloviny druhé blábolů nesmyslů…

---

Terapie „vnitřního dítěte“. Proměny bolesti

Citace podle Jana Havelky:

Pokud s námi zacházeli v dětství nevlídně, zacházíme sami se sebou stejně nevlídně i dnes. Pokud jsme v dětství pod tímto zacházením cítili emocionální bolest, cítíme ji úplně stejně i dnes, když se sebou nevlídně zacházíme my sami.

Kdo slyší o tomto poznatku poprvé, považuje jej přinejlepším za zajímavou hypotézu, častěji za nesrozumitelný nesmysl, který se ho netýká. Způsob, jakým sami se sebou zacházíme, je obvykle zcela nevědomý. Jak nevlídně sami se sebou zacházíme, obvykle vůbec nevnímáme, neboť nám to připadá naprosto přirozené a absolutně oprávněné. Způsob, jakým s námi v dětství zacházeli, se nám vštípil asi podobně jako mateřský jazyk. Tak, jako nás naučili, že stolu se říká „stůl“, naučili nás, že se s námi [sám se sebou] má zacházet nevlídně. My to tak pak děláme celý život, aniž bychom tušili, jaké utrpení si tím způsobujeme.

Způsob, jakým sami se sebou zacházíme, je obvykle zcela nevědomý

Pozn. redakce: V tomto má pan Havelka obrovskou pravdu, háček je ale tom, že on doopravdy nepoznal svou podstatu, podstatu své duše. Pro plné pochopení je nutno vědět, že uvnitř naší psychiky se nacházejí dvě oddělené entity: Tělo-ego a duch-božská jiskra. Ano! Obojí jsou nezávislé a nezávisle na sobě uvažující a jednající entity. Ono ego ovládá podvědomí » a většina lidí jej vědomě nemá pod kontrolou.

A ono nevědomé zacházení, které pan Havelka správně vypozoroval, spočívá především v tom, že ego jede podle svých naučených vzorců chování (které vědomě neovládáme).

Pan Havelka pokračuje: Jestliže jsme v dětství prošli nevlídným zacházením, obvykle se domníváme, že naše emocionální problémy v dospělosti jsou přirozeným důsledkem bolesti prožité v dětství. Předpokládáme, že bolest prožitá tehdy má takovou „setrvačnost“, že bolí ještě dnes, třeba i po několika desítkách let. Na podobném předpokladu (že za dnešní bolestí se skrývá restimulovaná bolest z dětství) funguje například regresní terapie, která se snaží zlepšit emocionální kondici v dospělosti odhojením bolesti v dětství. Klienti, kteří podstoupili regresní terapii svých dětských citových zranění, uvádějí, že regrese je v tomto případě účinná jen velmi málo nebo vůbec.

Příčinou úzkostí a depresí v dospělosti není totiž bolest prožitá v dětství. Ta už se dávno zahojila přirozenými mechanismy mysli. Příčinou dnešních úzkostí a depresí je bolest, kterou si sami působíme tím, že i teď se sebou nevědomky zacházíme právě tak nevlídně, jak nás to v dětství naučili.

Jak se sebou zacházíme?

Prvním a nejdůležitějším krokem v terapii vnitřního dítěte je najít důkazy o platnosti tohoto poznatku, aby klient uznal, že platí i v jeho případě. Klientovi je třeba pomoci aby dosáhnl jasného vhledu do způsobu, jakým se sebou zachází, aby sám uviděl nehumánnost svého počínání a začal se zajímat o způsob, jak s tím přestat. Následuje citace a „učebnicový“ příklad z praxe terapeuta:

Jak jste se cítila v dětství?
Dobře, a svým rodičům jsem už dávno odpustila.

Co vám říkali o vás?
Nerozumím...

Jaká říkali, že jste holčička?
Když jsem něco rozbila, říkala mi maminka, že jsem k ničemu.

Co říkáte v takových chvílích sobě vy dnes?
Já se mám ráda, hodně jsem na tom už zapracovala.

Když něco zkazíte, jak se cítíte?
Pochopitelně se cítím špatně.

A co si v té chvíli říkáte?
No... že jsem k ničemu, ale to je přeci jasné, když jsem to zkazila, ne?

Najděte v dětství událost, kdy vám maminka říká, že jste k ničemu.
Když jsem byla nemocná, vylila jsem si jednou omylem kakao do postele. Maminka na mě křičela, že jsem k ničemu, že všechno zkazím, a dala mi pár facek.

Jak jste se cítila?
Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem opravdu k ničemu.

Kdy naposledy jste se takto cítila teď v dospělosti?
Před chvílí, když jsem jela na terapii, zapomněla jsem ten papír s dopravním spojením k vám a najednou jsem nevěděla, na co mám z metra přestoupit. A pak jsem zjistila, že jsem doma nechala i mobil.

Co jste si v tu chvíli říkala?
Že jsem k ničemu, že všechno zkazím, že bych si nejradši dala pár facek.

Jak jste se pak cítila?
Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem k ničemu.

Už to vidíte?
Co?

Že jak zacházeli oni s vámi tehdy, zacházíte sama se sebou dnes a kvůli tomu se dnes cítíte stejně mizerně jako tehdy.
Ježišmarjá... vždyť to je jako přes kopírák, já dokonce používám úplně stejná slova jako moje maminka... Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? A dá se s tím vůbec něco dělat?

Proč se tomu symbolicky říká „vnitřní dítě“?

Pan Havelka dále tvrdí: Abychom mohli emocionálně dospět, potřebujeme v dětství dostat určité množství „emocionálních růstových vitamínů“ — lásky, přijetí a spojenectví. Dostaneme-li jich méně, emocionálně vývojově zamrzneme v tom věku, kdy jsme deficit lásky pociťovali nejvíce. Zatímco naše tělo, intelekt a energetika dospěly (neboť fyzickou potravu nám naše civilizace obstarat umí), citově podvyživená emocionalita zůstala vězet v nedospělém, dětském stadiu (neboť emocionální potravu nám naše post-křesťanská civilizace často obstarat neumí). A právě této retardované, vyhladovělé emocionalitě se říká zraněné vnitřní dítě.

Zraněné „vnitřní dítě“ je personifikací našeho emocionálního hladu

Dostaneme-li se do situace, která něčím připomene nevlídné zacházení v dětství, dokáže naše vnitřní dítě rozpoutat opravdové emocionální zoufalství. Při troše bdělosti si v takové chvíli možná všimneme, že to, co s námi v tu chvíli lomcuje, jsou dětské emoce. Ale protože jsme už dospělí, a emoce tak mají k dispozici naší dospělou energetiku, dokáží s ní někdy rozpoutat pravé emocionální peklo, které nám umí vzít půdu pod nohama a debilizovat nás.

„Vnitřní dítě“ existuje… nebo neexistuje?

Vnitřní dítě je typická pohádková bytost, neboť současně evidentně existuje i neexistuje. Samozřejmě, že neexistuje, je přece jasné, že ve mně žádný malý chlapeček nebydlí.

Samozřejmě že existuje, protože se emocionálně projevuje naprosto konkrétním, nepřehlédnutelným způsobem, ale hlavně s ním lze v pokročilejším stadiu terapie bez problémů navázat kontakt a komunikovat s ním jako s klientem.

Pozn. redakce: Předchozí odstavce jsou jen částečně pravdivé a obsahují největší „kámen úrazu“. Pan Havelka totiž sice už ví, že s „vnitřním dítětem“ lze komunikovat, ale ještě stále pořádně nepoznal sám-sebe a nechápe, že „vnitřní dítě“ je zcela reálné samostatné vědomí, reálně EXISTUJÍCÍ nezávislá bytost, oddělená polovina původní Božské Jiskry v člověku » Toto vědomí se někdy nazývá „ego“ a ono je tím, kdo ovládá tělo — proto lze s jistým zjednodušením mluvit o vědomí těla…

Vnitřní dítě a úzkost

Další citace z terapeutické praxe:

Najděte událost, kdy jste potřebovala, aby vám maminka pomohla vyřešit problém, který byl nad vaše síly.
Jednou mi spolužačka sebrala peníze, které jsem dostala na fotografii naší třídy. Nevěděla jsem, co mám dělat, přišla jsem domů s brekem a bez fotografie.

Jak reagovala maminka?
Okřikla mě, ať jí dám s takovými zbytečnostmi pokoj, že nemá čas, protože má práci. Že snad nejsem normální, když dělám takové blbosti.

Jak jste se cítila?
Hrozně, viděla jsem, že moje problémy ji nezajímají.

A jak zacházíte teď, v dospělosti, se svojí úzkostí?
Nerozumím...

Když za vámi přijde vaše úzkost, co jí řeknete?
Mám se ráda, tohle už mám z předchozích seminářů vyřešené.

Pociťujete někdy úzkost?
No... někdy ano.

Kdy k vám naposledy přišla úzkost a vy jste na ni neměla čas, protože jste měla práci?
Dnes mi šéf našel chyby v účetnictví. Řekl mi to docela slušně, ale já vím, že od příštího roku má být naše oddělení menší, takže když budu dělat chyby, vyhodí mě z práce.

Byla tam úzkost?
Pochopitelně, když máte strach, že vás vyhodí...

A co jste té "úzkosti" řekla?
Že snad není normální, ať mi dá pokoj, že teď potřebuji opravit ty chyby v účetnictví. Musím přece v práci pracovat, nemám čas na takové zbytečnosti. Nenávidím ji, kazí mi život!

Neměla k vám náhodou vaše maminka někdy úplně stejný postoj?
... (pláč) ... Ano, jednou, když se na mě maminka hodně zlobila, řekla mi, že mě nenávidí, že jsem jí zkazila život... Bože můj! Tak mě to tehdy bolelo! A já se teď ke své úzkostné "vnitřní holčičce" chovám úplně stejně šíleně...

Terapie

Jakmile je v terapii nevlídné zacházení s vnitřním dítětem dostatečně nemilosrdně odkryto a klient se z tohoto objevu dostatečně vzpamatuje, nastává čas pro hojení. Princip terapie vnitřního dítěte je pak už překvapivě prostý.

Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí. Jako jsme se cítili zle v dětství, když s námi špatně zacházeli druzí, cítíme se zle i dnes, když se sebou špatně zacházíme my sami. A tak, jak jsme chtěli, aby se s námi zacházelo v dětství, musíme se sebou sami zacházet v dospělosti. Naším úkolem je stát se sami sobě tím ideálním rodičem, kterého jsme tehdy potřebovali. Jediný, kdo je dnes schopen našemu vnitřnímu dítěti doplnit jeho chronický emocionální dluh, jsme my sami.

Terapie vnitřního dítěte spočívá v nácviku, jak s ním vlídně a laskavě zacházet.

Autor: Jan Havelka

---

Svědectví z „terapie vnitřního dítěte“

Pozn. redakce: K předchozímu textu „Terapie vnitřního dítěte“ pro lepší ilustraci citujeme i další výpovědi klientky H.B., která touto terapií prošla dokonce dvakrát (pod názvem „Terapie něhou“, což je modifikace, kterou terapeut orientuje na ženy). Jinak je třeba též dodat, že paní H.B. je evidentně velmi pokročilá duše, proto její pokrok byl intuitivní a rychlý… byla k tomu velmi dobře připravena, proto i přes nedokonalou a neúplnou teorii, její pokroky jsou úžasné. A úžasné je i poučení, které můžeme vidět v její vnitřní komunikaci, v dialogu s její „vnitřní holčičkou“, se kterým se nám svěřuje:

H.B.: Je to rok a půl, co jsem absolvovala „Terapii něhou“, a těším se dodnes z jejich zisků. Přesto ve mně občas probublávají na povrch pocity ublíženosti, nespokojenosti se sebou sama a hlavně s okolím. Neúspěšně jsem se pokoušela vymámit z lidí kolem sebe útěchu, čím víc jsem tlačila na pilu, tím hůř mi bylo. Nakonec jsem uznala, že jako absolventka TŇ, která kdysi dostala stručný návod, jak pečovat o své vnitřní dítě, a jako dospělá žena bych si s tím měla umět poradit sama. Sešla jsem se tedy znovu s Janem Havelkou a poprosila ho, aby mi pomohl rozkrýt, co se to ve mně děje, a aby mi to pomohl „láskyplně“ odstranit.

Šlo to ztuha, neboť jsem měla vyhledávat chvíle, kdy jsem v poslední době byla sama na sebe hnusná, nazírat to a upřesňovat, v jakých pocitech se ta ošklivost projevila. Lehce jsem se za sebe styděla, a tak jsem docela s úlevou zabrousila do svého dětství. Nebylo sice povznášející sledovat, jak mně rodiče ubližovali, ale šlo to mnohem lépe — já jsem byla chudinka, za nic jsem nemohla, a oni ke mě vysílali taková poselství jako: „Fuj, ty jsi ošklivá, ty snad nejsi moje.“; „Dělej, seš jak zpomalenej film. Proč na tebe musím pořád čekat? Jsi na obtíž.“; „Cos to udělala, ty nemehlo? Tys mě ztrapnila. Proč nejsi jiná? Nechci tě.“; „Jsi úplně neschopná. Budižkničemu.“; „Zbabělče.“; „Jsi něco míň. Nezasloužíš si to, co já.“; „Stydím se za tebe.“

Jenže ke každému odstínu nelásky a nepřijetí, ke každému výroku šlo dohledat situaci z poměrně nedávné doby, kdy jsem se já sama peskovala a zraňovala stejným způsobem a se stejnou razancí. Naučila jsem se to ve svém dětství tak dokonale, že je to automatický postoj, který vůlí nejde téměř ovlivnit a jen zlomek z něho si běžně uvědomuji. Vybavovalo se mi takových situací stále víc, a jak jsem je vynášela na světlo a mluvila o nich, cítila jsem se uvězněná v tíze, až se mi vůbec nechtělo hýbat a zabývat se tím — z obav, co ještě objevím. Něhoterapeut to v jednu chvíli zastavil a nechal mě tu tíhu pocítit. Byla to část trápení mé vnitřní holčičky.

Pozn. redakce: Prosíme, dejte si šanci procítit výrok skutečného Poznání: „…je to automatický postoj, který vůlí nejde téměř ovlivnit“! Pak vám dojde proč ragauian.cz tolik zdůrazňuje nepodmíněnou kristovskou lásku k sobě-sama » Protože jenom díky ní získáte ego=podvědomí na svou stranu! Chápete? Rozumově a vědomě toho nikdy nedosáhnete…

H.B. pokračuje: Bylo poměrně lehké poznat, co to je a viděla jsem dobře, jak moc holčička potřebuje slyšet a cítit: „Pojď ke mně. Pochovám tě. Chci tě. Mám tě ráda. Poslouchám tě. Jsem na tebe pyšná, jak jsi šikovná. Dám ti to nejlepší.“

Mnohem těžší bylo pochopit a uznat, proč se to všechno takhle děje. Že nejsem obětí rodičů. Že nejsem malá bezmocná holčička. Že si to dělám já sama.

Zpočátku jsem stále viděla jen trpící dítě, s nímž jsem se ztotožňovala, a trestající, zmatené a nešťastné rodiče. Odmítala jsem se ztotožnit s rodičovskou složkou v sobě. Tvrdila jsem, že utrpení v dospělosti je součástí transformačního tlaku a připadalo mi to neobyčejně ušlechtilé a pokrokové. Dokud mi to Jan Havelka nepřipodobnil k „osvícenému“ postupu rodičů, kteří dítě trestají pro jeho dobro, protože to dítě je tak špatné, že to s ním jinak nejde. Alibistické pokrytectví.

Cesta k tomu, abych u sebe viděla a přijala, že utíkám před zodpovědností za to, že obrazně řečeno z bezradnosti trápím malou holku a ještě jsem přesvědčená, že dobře činím, nebyla přímá a jednoduchá. Vedla přes sebelítost k lítosti nad vnitřní holčičkou a pak se dostavil popud sevřít to dítě v náruči.

Nejprve jsem byla jakoby cizí příchozí, který se slitoval, a když se mě to dítě křečovitě drželo a plakalo, poznala jsem v něm kus sebe sama. Učinila jsem jen tak naslepo pokus a řekla mu neobratně: „Promiň.“ – a ono to přijalo, vděčné už vůbec za to, že se jen k němu hlásím! Kontakt byl navázán a já s úžasem sledovala, jak málo stačilo, aby mu bylo dobře, jak moc o mě stálo.

Moje holčička nechtěla žádné drahé radosti v podobě krásných věcí a požitků — což jsem si tak matně představovala, když jsem vzpomínala na [kdysi poprvé] absolvovanou TŇ — chtěla hlavně moji pozornost. Tím se také vysvětluje, proč mě v uplynulé době příliš netěšily žádné „dárky“ — zanedbané vnitřní dítě se jimi nechtělo nechat odbýt.

S pomocí něho-terapeutovou jsem zjistila, že vnitřní holčička teď nejvíc ze všeho touží po tom, abych si jí všímala a poslouchala ji, chovala a chránila, a to hlavně ve chvílích slabosti, kdy se na ni vztekám nebo vyrážím obviňovat celý svět a nechávám ji opuštěnou.

Dostala jsem staronovou pomůcku, abych to dokázala — rituál péče o vnitřní dítě — a teprve teď nahlížím jeho pravý smysl. Není to rozmazlování sebe sama ve chvílích pohody, jak mi dříve připadalo, ale navázání skutečného, hlubokého kontaktu s důležitou složkou svého já, tak abych sama svými silami držela pohromadě nejen tehdy, když je mi dobře, a abych si sama volila, že mi bude, pokud možno, co nejlépe. Teprve potom má člověk skutečně co nabídnout i druhým lidem.

Dítě a anděl

H.B.: Dívám se z většího odstupu na metodu, kterou Jan Havelka používá, aby lidem pomohl ošetřit zraněné vnitřní dítě a uvědomuji si, že její prvky znám odjinud:

• S traumaty a nepříjemnými zážitky z dětství pracuje regresní terapie. I v ní se stopují určité emoce, které jsou někdy vyjádřené slovy, a vyhledávají se v různých událostech v průběhu času. Rozdíl je v tom, že v regresní terapii se vše děje mechaničtěji, klient a terapeut postupují v čase hluboko do minulosti před současným životem klienta, zpracovávají podstatně větší objem událostí, a celý proces je tak mnohem zdlouhavější, únavnější a bolestnější. Přitom neexistuje dokonalá záruka, že to, co klient znovuprožívá, skutečně souvisí s jeho současnými potížemi a velmi malý důraz je kladen na to, aby si aktivně pomohl tady a teď.
• Při kontaktu s vnitřním dítětem se zase uplatňují techniky „channelingu“, a to velmi střídmým a praktickým způsobem. Vše je podřízeno aktuálním zájmům vnitřního dítěte, není tu prostor pro přijímání informací, které s tématem terapie nesouvisí.

Pozn. redakce: Je dost legrační používat označení „channeling“ » pro komunikaci sama-se-sebou, s druhou polovinou své rozdělené Božské Jiskry, druhou polovinou své vlastní duše » Ve skutečnosti má toto nesprávné označení kořen v nedostatečném poznání sama-sebe a podstaty lidské duše!

• A rituál péče o vnitřní dítě je pomůckou, která nabude důležitosti po terapii, když klient „ztratí“ možnost vhledu a nemá už přístup k žádným exkluzivním informačním zdrojům. Pak funguje jediná spolehlivá forma spojení s dítětem v nás — rituální, symbolický kontakt částečně naslepo.

---

Další svědectví z pohledu „vnitřní holčičky“

Pozn. redakce: Nyní ještě jedno úžasné svědectví paní H.B. A osobně znovu velmi silně cítím nenáhodnou podobnost s tím, co se vás v současnosti snaží naučit ragauian a kdysi před ním už Kristus… Nicméně pan Havelka žel prostě nemá ono plné Poznání sama-sebe a bez toho to nikdy nebude mít efektivní výsledky. Poznání, které vám přinesl už Kristus a které před vámi Satanova římská církev skryla:

H.B. svědčí o své terapii: Dostala jsem za úkol provádět denně rituál péče o vnitřní dítě a podniknout se svou vnitřní holčičkou akci. Vybrala si to, co jsme obě měly hodně rády — jít do knihovny, usadit se s vybranýma knížkama před studovnu, prohlížet je, nechat se inspirovat, čechrat své nápady, kochat se krásnou vyhlídkou, popíjet kávičku, pojídat buchtičku… A u toho se vyfotit, aby z mých očí vykukovala spokojená a šťastná vnitřní holčička.

Rituál se mi celkem dařil, i když nebyl vždy úplně na 100 %. Podařilo se mi nasadit disciplínu a vynechala jsem za 2,5 měsíce, co ho dělám, opravdu ojediněle. Každý den jsem do výkazu o rituálu zapisovala čas provedení a procenta, nakolik byl rituál přesvědčivý a uspokojivý pro vnitřní holčičku. Mojí motivací bylo mimo jiné i to, že chci jít svým budoucím klientům příkladem a nedávat jim za úkol něco, čím jsem sama neprošla, neboť by se tím snížila pravděpodobnost, že by to poctivě a ke svému užitku prováděli a já sama bych se u takového úkolování cítila blbě.

Zato akce s knihovnou se mi nedařila vůbec. Šla jsem tam unavená, v časové tísni, s pocitem, že musím využít tohle časové okno a za každou cenu provést, co jsem si naplánovala. Knihy byly blbé a nezajímavé, buchtička okoralá, všude plno hlučících studentů… Prostě jsem se nemohla vpravit do stavu pohody. Přesto jsem se svědomitě vyfotila, když už jsem to slíbila. Vnitřní holčička na mě ale z fotky nekoukala, jen přetažená, zválcovaná školitelka. Řekly jsme si s vnitřní holčičkou, že se nám tu nelíbí, že to balíme a jdeme domů. A já jí slíbila, že to zkusíme ještě jednou, třeba to příště bude příjemnější. Druhý pokus byl o trochu lepší, ale pořád nic moc:

„Tak co, jak se ti tu líbí?“ ptala jsem se holčičky.
„Hmm, pořád to není úplně ono.“

„Můžu udělat něco, aby se to zlepšilo?“
„Asi ne, to prostředí kolem nezměníš ani obsah těch knížek, který mě moc neba. Mně už to asi stačilo.“

„No, mně to tady taky už neba. Pojďme už odsud. Chceš sem ještě někdy jít a zkusit to?“ 
„Ani ne, to už je dobrý, to už lepší nebude.“

„Tak dobře. Co kdybysme zkusily hledat něco zábavnějšího? Vymyslet nějakou jinou akci, kterou si obě víc užijeme?“
„Jo. Jsem pro. Já si třeba o něco řeknu, až budu vědět.“

„Tak jo, já s tím budu počítat a naplánujem to.“

Takhle jsme se domluvily, shodly se, že nám to s tou knihovnou moc nejde, ale že to není nic fatálního, a já si na závěr vyfotila požadované selfíčko, abych měla doklad, jak žabařsky plním úkol.

Na sezení jsme pak s terapeutem nad mým výkazem probírali, co chybí k tomu, abych rituál péče o vnitřní dítě dělala na 100 %. Vnímala jsem, že ho občas dělám rutinně, že jsem si už zaběhala svůj styl, který opakuju někdy ne úplně vědomě.

Dostala jsem doporučení, že mám odstranit rutinu a více se emocionálně angažovat a vysílat své vnitřní holčičce pozitivní emoce, soustředit se na ni. Nevadí, že se od ní chvílemi během rituálu odpojím, mám se na ni v tomto duchu znovu napojit a co nejlépe udržovat emocionální napojení…

Potom dostala slovo moje vnitřní holčička, která to celé viděla překvapivě trochu jinak než já a terapeut:

„Cítím se dobře a jsem s tím úplně spokojená. Neřeším tak intenzivně jako vy, jestli byl rituál udělaný na 90 nebo na 100 %. Je mi to vlastně jedno. Pro mě je důležité, že se cítím dobře opečovávaná. A spíš než procenty je to tím, že mi dělá strašně dobře, že na mě velká holka denně myslí, protože denně provádí rituál.

Teď, po několika měsících, už vím, že se na to můžu spolehnout a že mě nenechá samotnou. Už v ni mám důvěru.

A ta se vytvořila až po nějakém čase pravidelného provádění rituálu. Neřeším ani tolik jako vy, jestli byly v rituálu dostatečně silné kladné emoce a jestli na mě celou dobu u toho myslela. Pro mě je důležitější pravidelnost a to, že se opravdu snaží a že to chce dělat.

Teprve její činy mě přesvědčily o tom, že její záměr je upřímný. A tohle cítit je pro mě nejdůležitější, to mě nejvíc vyživuje. Ne technika jednoho konkrétního rituálu a to, na kolik procent byl zvládnutý.

Já vím, že ona není dokonalá, já to od ní nepotřebuju a nečekám. Nepotřebuju dokonalost, potřebuju někoho velkýho, komu na mně záleží. Potřebuju cítit, že nejsem sama, že mě v tom nenechá. A to nemůžu cítit nijak jinak, než že sleduju, že pro mě opravdu denně něco dělá. To mě přesvědčilo. To mě nejvíc emocionálně vyživilo. A díky tomu je mi teď dobře a nějaký čas mi to vydrží. Vím, že velká holka nemůže celý svůj život provádět denně rituál péče o vnitřní dítě. Vím, že je to náročné, a nečekám, že to tak do budoucna pořád bude. Dokázala mě ale přesvědčit, že mně umí naslouchat a že mi chce vyhovět. Teď mi stačí to vědomí, že když budu mít nějaké přání nebo potřebu, že se mi to bude snažit splnit, pokud to bude v jejich silách. A tak mi stačí, když ještě asi měsíc bude denně provádět rituál péče. Nepotřebuju už neustálou intenzivní péči, ale potřebuju vědět, že velká holka je tu pro mě, když to budu potřebovat. Že v ní mám tuto jistotu.“

A jak se moje vnitřní holčička dívá na zpackané akce v knihovně:

„To, že se to nepovedlo, jak jsme čekaly, mi vadí mnohem míň než vám. Já bych to velké holce uznala jako kvalitně provedené. Mně vlastně nejde ani tak o to, jak nějaká akce probíhá. Zásadní pro mě je, že něco slíbila a pak to splnila vlastně dvakrát. Vím, že není dokonalá, stačí mi, že se o mě starala, že se mnou mluvila, že si mě po celou dobu akce všímala.

Moc se mi líbilo, že jsme byly celou dobu ve shodě a že jsme v souladu taky odešly. To bylo fajn, to chci i dál. Vím, že akcí bude ještě hodně, věřím velké holce, že to pro mě udělá. To je v pořádku, nic mi nechybí.“

Holčička mi tak potvrdila, že hlavní technika terapie vnitřního dítěte – rituál péče o vnitřní dítě – je postavená dobře a skutečně účinkuje. Pomohla mi lépe pochopit, v čem spočívá její účinek:

• Nejdůležitější ze všeho jsou pravidelné činy, ne občasné emoce, byť i vysoce intenzivně pozitivní.
• Trvalé důvěry „vnitřního dítěte“ nelze docílit ničím jiným než pravidelnými činy v jeho prospěch.
• To, že jsem se svojí vnitřní holčičkou ve spojení, a že cítí, že se o ni starám, je pro ni emocionálně výživnější, uspokojivější a pro její zdraví zásadnější než stálý přísun příjemných pocitů.
• Hlavním benefitem terapie vnitřního dítěte je to, že důvěra mojí vnitřní holčičky ve mě je vyšší, než jaká byla před terapií. A to vnímám jako výrazný emocionální benefit pro sebe.

---

Zdroje:

• http://www.vnitrni-dite.cz/
• http://www.terapie-nehou.cz/co-je-terapie.php

Co je „terapie něhou“?

Terapie něhou je alternativní spirituální psychoterapie, určená především těm ženám, které se konečně potřebují cítit lépe než doposud, jsou ochotné začít u sebe a chtějí pro to i něco udělat. Terapie něhou vychází především z hluboké osobní zkušenosti terapeuta s pozemským blouděním všeho druhu, viz sekce „Něhoterapeut o sobě“.

Světonázorově vychází „terapie něhou“ ze spirituálního chápání lidské bytosti jako nesmrtelného ducha, který sem na Zem přišel odjinud jako cizinec, aby se vtělil do hrubohmotného pozemského těla, které je zde domorodcem. V našem vnitřním světě se duch projevuje jako cit a touha, jsme to my. Tělo se v našem vnitřním světě projevuje jako intelekt, produkt hrubohmotného mozku — náš pozemský nástroj, podobný chůzi nohou, vidění očima, slyšení ušima.

Duch si sebou na Zem přináší misi — informaci o smyslu celé té cesty, kterou ale pod tlakem nepříznivých pozemských okolností pravidelně „zapomíná“ (rozuměj „pro jistotu zapírá“), čímž pokládá pro své bloudění hutné základy.

Člověk je nadán svobodnou vůlí, která ho uschopňuje zasévat to, po čem touží. Zároveň je bezpodmínečně podrobený karmě, díky které ve svém osudu sklízí to, co dříve zasel. Na karmu lze pohlížet jako na projev Boží vůle, za kterou lze považovat i všechny ostatní přírodní zákony.

Odkud přicházíme a kam jdeme

Dosud nejvýstižnějším a terapeuticky nejvyužitelnějším literárním popisem těchto prostých skutečností je Poselství Grálu – Ve světle Pravdy od Abd-ru-shina. Cílem ani prostředkem „terapie něhou“ není indoktrinace. Něhoterapeut není členem žádného pozemského spolku, ani církve, ani řádu, a nemá ani žádný motiv získat kohokoliv pro cokoliv jiného, než pro důkladné pochopení jeho skutečné situace. A to není málo.