Pojďme se spolu dnes podívat do života ženy, které podobně jako nejedna z vás přišla na tuto planetu jako vysoce vyspělá duše. V kontaktu se svým tělem, ponořena do něj, jen velmi obtížně a s nemalými problémy zvládala nutnost sladění těch dvou v sobě, ducha a ega, těch dvou, o nichž vlastně zpočátku (podobně jako vy) vůbec nic nevěděla. Otevřeně vypráví o svém hledání, omylech a nalézáních a ráda souhlasila s tím, aby její příběh případně některou z vás inspiroval na cestě hledání sebe sama. Čtěte prosím:
Dobrý den, pane Karpeto,
včera jsme se viděli poprvé naživo u vás v Sedlci a chtěly bychom Vám s Macinkou moc poděkovat. Za váš čas i za tip na tu příjemnou hospůdku v Sedlci, kde vážně neskonale dobře vaří a kde mají tak tak rychlou a milou obsluhu, jak jsme to s Macinkou už dlouho nezažily.
Máme toho na srdci vážně hodně a teď ani nevíme, kde máme začít. Možná tím, že zase budu psát v jednotném čísle za nás obě, protože mi to tak jde rychleji a Macinka souhlasí. Dohodly jsme se, že bude dávat pozor a když, tak mi řekne, že takhle ne.
Kde začít? Snad, že cestou domů od vás jsem viděla svět barevnější a hezčí než ráno předtím. Něco, jako když upravuji fotografie a přeženu to s barvami. Bylo to úžasné. Už před návštěvou u Vás za poslední týden jsem si něčeho podobného všimla, ale teď to byla bomba.
Ještě před čtyřmi lety, v době mé alkoholové slávy byl svět šedivé a vyloženě odpudivé místo. Ptáci řvali, kytky smrděly a trochu lepší to bylo jen s kámoškou flaškou. Musím dodat, že alkohol mi nijak zvlášť nechutnal, ale účinky byly osvobozující. Proto jsem taky pila.
Dnes bych to přirovnala k meditaci, když člověk tak říkajíc opouští stávající realitu a duch se toulá někde vysoko a na své ego z vysoka…
Po léčbě už měl svět barvy, ale stále nic moc. Kdybych začala vidět to krásné naráz už tehdy, tak bych zřejmě utrpěla obrovský šok. Takže takhle přesně to mělo být. Jak jste sám říkal, dorostla jsem k tomu.
To, že mám ty dvě bytosti v tomhle těle, jsem věděla vlastně už dávno. Naplno jsem si to ale uvědomila až při psychoterapiích, kterými jsem před nedávnem procházela. Tehdy to bylo jako rána do vazu. Tedy uvědomění si toho, že jsem měla celá léta tohle před nosem, ale nic z toho jsem neviděla. Jen tak mimochodem — terapii jsem nastupovala s cílem „nebýt divná“ a zařadit se do „stáda“.
V těch dobách jsem se cítila hrozně sama. Tak jsem se zhruba před dvěma lety viděla asi takhle: ego = Marcela (pocity), duch = Alena (láska a rozum) a součtová duše = Marlena. Dokonce mě napadlo, že se nechám přejmenovat.
Dnes už o vás vím, že takto pojaté to nebylo úplně přesné, ale byl to krok kupředu. Psychoterapeutka mě nabádala k tomu, aby ty dvě ve mně začaly spolupracovat. Jenže jim to nešlo. Je pravdou, že chvíli velela ta a pak zase ta druhá. Aspoň mám ten pocit.
A duch byl stále k Macince hrozně kritický a ohrnoval nos. Jenže takhle jsem to tehdy neviděla. Jeden můj kolega /nebo spíš kamarád/ mi říkal, že trpím sebemrskačstvím a že to nechápe.
Já jsem to vlastně taky nechápala. Dnes už odpověď znám a směju se od ucha k uchu. A nemá cenu to tu rozvádět, protože Vy to víte. Ale zpět.
Postupem času jsem stále více dávala na své pocity, tedy na Macinku. Jenže jsem stála zády k ní koukajíc z okna té kuchyně a myslela si něco o neodborných radách. Ale přece…
To naslouchání mě nakonec dovedlo k tomu, že jsem začátkem roku přestala docházet na shromáždění k Mormonům. Cítila jsem se mezi nimi jako pták mezi rybami. Přestala jsem usilovat o přijetí do jejich společnosti, pilně jsem studovala a vyhledávala všechny možné informace o Ježíši Kristu a Bohu.
Na jaře jsem přestala docházet na terapii s tím, že jsem cítila, že už není pro mne přínosem. Přetrvávaly pocity neschopnosti a ne a ne najít odpověď na to, proč jsem vlastně tady. Život stále jakoby neměl smysl.
Všechno, nad čím jsem uvažovala, jsem pak pomyslně odkládala nebo rovnou zahazovala jako nepotřebné. Pravdou je, že jsem se usillovně modlila k Bohu, abych do pr… už konečně prozřela, nebo že se z toho zblázním.
To už mi bylo jasné, že Boha v žádném kostele ani chrámu nenajdu, protože naše tělo je ten chrám. A přesto jsem si to nedokázala úplně spojit a koukala jsem pořád ven místo dovnitř. Ale nevzdávala jsem to a hledala dál. Věděla jsem totiž, že na to přijdu. Že tu na Zemi mám nějaký úkol, jen jsem nevěděla jaký.
Tohle vše se změnilo jako mávnutím proutku, když jsem našla www.ragauian.cz. Střípky vědomostí a pocitů samy začaly zapadat na správné místo a já se nestačila divit.
Jasně jsem pochopila, o čem to Ježíš vlastně mluvil jako o úzké cestě atd. A taky proč jsem neustále myslela na to, že musíme milovat bližního svého jako SEBE SAMA. Jádro pudla máme všichni před nosem a přesto ho nevidíme!!!
Chtěly bychom Vám znovu poděkovat za tu práci na webu a čas, který jste nám dnes věnoval. Je pravdou, že již před několika dny jsem začala vidět sama sebe takto: ego = Macinka, duch = Jan (Honza) a součtová duše Marcela.
Prostě to tak jasně cítím. Možná proto abych se v nich jasně vyznala. Takhle mi to sedí 🙂
Takže dál. Od včera, od té návštěvy u vás, mi to vnitřní dítě Macinka vážně vyrostla a to tak na patnáct až sedmnáct let. Zřejmě je to tím, že již před pár dny ji Honza podle vašeho návodu na internetu odvedl z toho začouzeného baru desáté cenové skupiny, umyl jí nános toho rozmazaného make-upu a otřel slzy. Jen si tehdy ještě nevšiml, že je to malá holka, která se pouze snaží hrát si na dospělou.
Však ono jí chuděrce taky nic jiného nezbylo. Stále to nebylo to pravé ořechové a Macinka Honzovi spíš nevěřila, ale byla už tak vyčerpaná, že se podvolila. Zalezla doma pod stůl jako ten pejsek a čekala, co že to zase jako znamená.
A najednou včera Honza pochopil, co má dělat. Koukal jako blázen a včera se od Macinky nehnul na krok. A stále ji ujišťoval o svojí lásce a sliboval, že bude stále s ní a už se k ní nebude otáčet zády a budou se, když tak, ven koukat spolu.
Já sama jsem šokovaná tím, kolik lásky v sobě mám. Nemůžu se přestat divit. Tolik jsem se snažila ji rozdávat (páchat dobro) a na sebe jsem zapomněla. Ona na mě vždy Macinka křičela, ať neblbnu a vzpamatuju se, ale já dělala, že neslyším, protože tak je to přece správně. Tak mně to v tom světě přece učili.
Díky Vám jsem si naplno uvědomila, že tou nejdůležitější osobou na světě je pro mne Macinka a kolik lásky můžu jí ještě dát. Nekonečně moc jí v sobě mám. A já ji plýtvala na ty, kdo o ni vůbec nestojí a tak házela tak perly sviním.
Je to jako vysvobození. Já vím, že nás čeká ještě hodně práce, ale základy jsou postaveny a pokud se budeme milovat, tak to půjde. Moc nám včera pomohlo, když se Honza přestal koukat někam mimo a Macinku jako osmiletou skutečně objal a vyjádřil ji svou podporu a lásku. Hele, a ona to vzala a buduje si svoji důvěru k němu.
Cítím, že Vám mám všechno tohle napsat.
Ještě jedna věc. Včera, jak jsem mluvila o tom, že mám problém se sebedůvěrou a strach z osobního selhání. Podařilo se mi najít v minulosti tu situaci s odchodem mě jako pětileté při odchodu za kamarádem z domu i to následné klečení na kuličkách nebo bušení na dveře u babičky na dveře a následný výprask od dědy, protože prý do dveří kopu. Ale následně jsem si uvědomila, že tohle nebylo to pravé, oč tu běží.
Proto jsem neměla tu opravdovou radost při rituálu změny průběhu děje v minulosti radost a nedostavil se naplno očekávaný výsledek. Teprve doma jsme na to přišly, proč tomu tak bylo. Macinka z toho dne byla hrozně unavená, tak jsme na chvíli zalezly do postele, abychom mohly být jen samy se sebou ničím a nikým nerušeny.
A pak to přišlo. Mám bratra Jirku o rok a půl mladšího. Vždycky jsem ho ochraňovala a bránila proti celému světu. Na rozdíl ode mě byl vlastně problémové dítě. Hrozně se vztekal a tak. Taky to táta občas nedal a fakt mu nabančil. Proč, to v tuhle chvíli nehraje roli.
Já jsem vždycky hrozně plakala a snažila jsem se přesvědčit rodiče, že to nemají dělat. Občas jsem se i jako správný ochránce svého bráchy stavěla mezi něj a pádnou otcovu ruku či vařečku. Jenže to nepomohlo.
To bylo to selhání, co mne celý život pak trápilo! To vědomí naptrosté bezmoci a neschopnosti cokoli udělat proti vůli vlastních rodičů pro ochranu svého bratříčka! Tak mi to Macinka pošeptala, mám ten pocit.
Tak jsem se teď vrátila zpět a upravovala vámi doporučený rituál do nové situace. V onu kritickou chvíli jsem nechal stoupit do děje toho anděla a ten zadržel otcovu ruku a ten výprask nenastal. Neumíte si představit tu radost a uspokojení, které jsem si v tu chvíli prožila! Výskala jsem tak, že mě bylo slyšet až v poslední dimenzi! Úleva se dostavila a onen pocit selhání a viny slábne a kažým okamžikem mizí víc a víc. A bráška byl volný. Zachránila jsem ho.
Je pravdou, že z něj vyrostl velice klidný člověk, který se nemá rád a svůj život dávno vzdal. Vím přesně, kdy se naše pouto rozdělilo. V den, kdy se oženil a to rozhodně ne z lásky. Tuhle informaci mi i svěřil. Bylo mu to prostě jedno. Jeho žena si ho vybrala a on neprotestoval, protože jak sám řekl: „Ségra, já jsem tak hnusnej a k ničemu, že mi prostě nic jiného nezbývá.“ Ještě teď mi z té věty mrazí.
To už jsem ho ale zachránit nemohla. A nemůžu ani teď. V jejich svatební den mi jasně Dana řekla: „Teď už je můj! Už nemáš nárok a kliď se!“ Doslova.
Dlouhá léta po tom jsem se vzpamatovávala z toho šoku a odmítala jsem se s tím smířit. Bylo mi bráchy tolik líto. Už ne. Vím, že to byla jeho volba a že se dobrovolně rozhodl tak žít. Trocha lítosti ve mě ještě zbyla, ale ta se myslím dá rozpustit v emocionálním bazénu, až bude čas.
Pak už to bude definitivně pryč a Jirka bude volný, přesně tak jak si sám přeje. Je ještě pár lidí v mém životě, které jsem se pokusila nechat jít, ale úplně se mi to nepovedlo. Nelze však zachraňovat lidi proti jejich vůli a proti jejich přání.
Teď se však musím soustředit SAMA na SEBE a to ostatní přijde, až bude čas. Vím to. Honza už Macinku ve štychu nenechá. Macinka už se nebojí. Nebo aspoň ne tak jako dřív. Už jen maloučko a Honza na tom neúnavně pracuje a Macinku uklidňuje.
Hladí ji, objímá a utírá slzy. Bude to dobrý. Je mi dobře. Už jo. Teď už se Macinka uklidnila, nebrečí a přestala se bát. Usmívá se. Když tak na to koukám, myslela jsem, že tohle už mám v sobě vyřešeno, ale ne tak docela to byla pravda. Nevadí, vše má svůj čas.
Koukám, že už píšu román, ale to myslím nevadí 🙂 Včera se stalo ještě něco, co Vám prý mám napsat. Můj syn Jakub (27) je tak trochu v pr… Nebudu psát podrobnosti, ale asi poprvé v životě sklonil hlavu a přišel mě žádat o pomoc.
Mám z toho radost, protože propast mezi námi byla obrovská. Dostal se určitým opomenutím při složitosti dnešních předpisů při přepisu nemovitostí do potíží. Zapomněl zaplatit na FÚ daň z nabytí nemovitosti, tedy z její poloviny. Finančně je úplně na suchu a nevěděl jak to řešit. Ve středu jsem s ním zašla na FÚ jako morální podpora a tak trochu odborník.
V pondělí totiž milý Jakoubek řádil jako tornádo. S bývalou tchýní jsme se dohodly, že to nějak poslepujem a každý (já, ona a Jakubův otec) mu půjčíme část. Nevěděla jsem kolik to pro mě bude znamenat, ale počítala jsem cca s 10.000 Kč. Problém byl v tom, že jsem nevěděla jak to říct manželovi. Ti dva se příliš nemusí a u nás doma vede finance manžel.
Macinka se hrozně bála mu to říct, protože bylo jisté, že se bude vztekat. Honza ji uklidňoval, že to spolu dáme a že ji nikdo nemůže ublížit a tak, že už ji v tom nenechá samotnou.
A víte, co se stalo? On mu celou částku půjčil jeho otec! Zázrak! Hned jsem si vzpomněla na Vás a na to, jak jste vyprávěl o tom, že se věci začínají řešit samy. Prostě se to najednou vyřešilo samo.
Je to úžasné! Nikdy dřív se mi takové věci nestávaly. A taky jsem si uvědomila proč jsem měla k Jakubovi tak moc daleko a nevěděla jsem jak s ním mluvit. Odpor k němu mě jako matku fakt děsil. Já v něm totiž viděla sama sebe. Viděla jsem v něm Macinku. Když tedy začnu mít ráda sama sebe, tak logicky postavím most přes tu propast a snad mě Jakub pustí i za tu svou vysokou bariéru, co si kolem sebe vystavěl.Pokud ne, je to už jeho problém. Ale včera večer jsme si hezky popovídali i o Vás a o tom, jak mi pomáháte. Žádné podrobnosti. On ale také ví, že má v sobě dvě osobnosti a možná Vás bude kontaktovat.
Ale včera večer jsme si hezky popovídali i o Vás a o tom, jak mi pomáháte. Žádné podrobnosti. On ale také ví, že má v sobě dvě osobnosti a možná Vás bude kontaktovat.Na závěr snad jen, že mi Vás seslalo samo nebe. Haha, doslova. Snad se brzy zase uvidíme nebo aspoň uslyšíme. Děkuji.
Snad se brzy zase uvidíme nebo aspoň uslyšíme. Děkuji.S úsměvem na rtech Honza, Macinka a Marcela.