Již jednou jsem měl příležitost zde zveřejnit příběh Honzy, Macinky a Marcely tak, jak nám ho s povolením zveřejnit zaslala žena, podle všeho jedna z vysoce vyspělých duší přicházejících pomoci lidem na tuto planetu. Žena, která právě překonává období definitivního probouzení se z letargie zaházení své duše balastem „křesťanské“ západní civilizace a rozvíjí se do nádhery realizace sebe sama. S jejím souhlasem vám zde předkládám další část jejího životního příběhu a vhled do prožívání změn a událostí uvnitř jedinečné reality jejího poznávání a poznání toho, co jest. Pevně věřím, že vám její poznámky budou ku prospěchu při vaší vlastní práci na případném sladění těch dvou v sobě, těch dvou, o nichž zpočátku (podobně jako vy) ani ona moc nevěděla. Otevřeně vypráví o svém hledání, omylech a nalézáních a ráda souhlasila s tím, aby její příběh případně některou či některého z vás inspiroval na cestě hledání sebe sama. Čtěte prosím první část: 

---

Dobrý den, pane Karpeto,

Zdraví Vás Marcela, Macinka a Honza. Pokud budu psát v jednotném čísle, píšu za všechny tři, jinak budu názory, postřehy a myšlenky specifikovat vždy danou osobou. Včera jsem u Vás absolvovala druhou lekci, takže vím, co jsem při vytváření bariéry dělala špatně, když jsem se o totéž pokoušela sama. Děkuji moc, za to, že teď už vím, jak na to 😊

Vždycky jsem byla „divná“, jiná, a dobře jsem to cítila. Moje touha zapadnout, se mi však nedařila. Rozhodnutí potlačit své „ego-Macinku“ (cca před dvaceti lety), protože takovou mě nikdo nechce, mě dovedlo až k alkoholismu.

Já přitom jen toužila po lásce, souznění, klidu, celé rodině a štěstí, o které se máte s kým rozdělit. Celý dospělý život jsem měla pocit, že něco MUSÍM, že jsem tlačena okolím a společností někam, kam nechci.

Musíš se dobře učit, aby z tebe bylo něco víc, musíš být hodná, nastavovat druhou tvář, být stále dobře naladěná, přátelská, ochotná vždy pomoci, „páchat dobro“ (jen tak si totiž „zajistíte“ lásku), nedělat problémy, hlavně nevyčnívat, nelišit se a ukazovat, že jsi „lepší“.

Táta mi vtloukal do hlavy že: „Vesele, jen vesele, život musíš brát, když se tváříš kysele, tak kdo tě má mít rád?“ Takže jsem se VĚDOMĚ rozhodla svoji Macinku ignorovat a zatlačovat do pozadí, zkrátka zadupat a zapomenout a MUSET s úsměvem na rtech. Samozřejmě se jednou za čas ozvala, jelikož můj emocionální bazén zkrátka přetekl. Krátký výbuch vzteku, kdy jsem měla před očima „červeno“, pak vystřídal pláč, sebelítost a pocit frustrace a bezmoci. Plus to, že mi pak stejně nebylo o nic líp, než před tím.

Z tohoto začarovaného kruhu jsem utíkala do jiné reality za pomoci alkoholu. Přece se tak snažím být taková „normální podle představ partnera, rodičů a okolí“ a potřebuji se odměnit, ne? Zkrátka si zasloužím být chvíli v klidu, sama, někde jinde. Stala se ze mě ale vnitřně rozervaná, emocionálně nestabilní lidská troska, kterou při životě držela starost a odpovědnost za dvě děti.

Ta opravdová a skutečně pořádná životní krize mě však teprve čekala. Zasáhla prakticky všechny oblasti toho, čím jsem do té doby žila. Život, a to na čem mi skutečně záleželo, se mi zhroutilo pod rukama. Zkrátka rozmetala na padrť všechno, v co jsem věřila a co pro mne v mém dosavadním životě něco znamenalo. Reálná hrozba ztráty zbytku rodiny byla poslední kapkou. Ale naprosto zdrcující byl pocit zklamání ze selhání a z toho, že už nemám nic. Ruku v ruce s tím pak samozřejmě kráčí i ztráta posledních zbytků sebedůvěry.

Cestu zpět de facto nastartovala před čtyřmi lety jedna terapeutka v „odmašťovně“, která mi nastavila „zrcadlo“. Taková terapie šokem. Bylo to hrozné, prostě mě rozcupovala na malinké kousíčky a zadupala do země. Chtěla jsem odtud utéct, koupit si flašku a umrznout v parku na lavičce.

Jenže pak se ve mně něco zlomilo nebo prasklo nebo já nevím. Tehdy jsem si řekla: „Dost!“ A začala jsem BOJOVAT o své místo na slunci. Tak nějak jsem se probudila. Jo, byl to boj, ale taky teprve začátek. Sice trochu mimo, ale lepší než nic, lepší než sebelítost, rezignace a frustrace.

Uvažovala jsem asi takto: „Jsem jiná? A co? Světe, zvykej si!“ Samozřejmě a zcela logicky špatně jsem hledala cestu směrem ven a ne dovnitř, i když náznaky tu byly. Cesta pokusů a omylů však byla započata, a to je důležité.

Když se tak ohlížím zpět, tak se musím pochválit za to, že jsem nepřestala hledat, dokud jsem nenašla.

A zkoušela jsem toho vážně hodně. Začala jsem na sobě zkrátka pracovat. Vysadila jsem antidepresiva, jelikož jsem jimi nechtěla být ovlivňována a chtěla jsem být sama sebou. Téměř 2 roky jsem chodila na psychoterapii, která mi pomohla, ale ne zcela. Prostě to nebylo úplně to pravé ořechové a něco mi stále chybělo. A ano, tam mi psychoterapeutka řekla, že je třeba, aby Macinka s Honzou spolupracovali, ale už neřekla, jak na to a já na to ne a ne přijít. A taky mě ujistila, že je blbost toužit stát se ovcí, když jsem pták.

Mít se ráda? To nemyslíte vážně?! My totiž máme doma zrcadlo a taky jsem v životě zkazila, co jen šlo. Odpustit si? Ostatním v pohodě, ale sama sobě?! To přece nejde! Ale zase pár střípků do skládačky. Zvláštní je, že jsem vždy tíhla ke křesťanství, byť jsem jasně věděla, že Bible a křesťanské nauky jsou zdeformované a zmanipulované. (V některém ze svých minulých životů jsem prý byla jako muž mnichem v klášteře.)

Jenže jsem nikde nenacházela ucelenou odpověď na to, jak to bylo původně. Ani u mormonů, v jejichž středu jsem strávila cca 2 roky, jsem nenašla vše, byť mají opravdu velký kus skládačky pohromadě, možná i díky tomu, že jejich zakladatel a prorok J. Smith pocházel ze zednářského prostředí.

Byla sem skálopevně přesvědčená, že z celé Bible stačí znát jeden jediný verš: „Miluj bližního svého, jako sebe sama.“

Na co chrámy, rituály, kněží a celá ta hierarchie? To přece nedává smysl.

Bylo mi jasné, že začít musím u sebe a mít se ráda, jinak to prostě nemůže fungovat. Ale jak?! Samozřejmě jsem byla mormony obviňována ze sebestřednosti a vytváření si vlastního evangelia. A ano, pochybovala jsem, jestli náhodou nemají pravdu a zároveň tvrdohlavě stála na svém. Ale hledat jsem nepřestala, prostě jsem si tak nějak byla jistá, že až bude čas, tak odpověď najdu.

To ale neznamená nic nedělat a čekat, že jako ono nějak tak samo. Tohle a tamhle to, by mohlo sedět, ale celek nikde. Miluji svoje podvědomí nebo nadvědomí (?), které mě stále pohánělo vpřed? Pochopila jsem, že každá křesťanská církevní denominace má kus pravdy a nějaký ten střípek, co se mi hodí do skládačky, ale ucelená pravda jim uniká. Něco jako, že většina pravdy s kouskem lži je prostě lež. Nebo je libo dát si skleničku fridexu? Fridex prý chutná sladce, ale dáte si skleničku džusu ochucenou fridexem? NE!

Spousta střípků zapadla na své místo až s objevením webu www.ragauian.cz. Až teprve pak se moje snahy zúročily a nejasné pocity získaly jasné kontury. Naráz. Zázrak?! Ne, náhody neexistují. I když to byl šok a chvíli jsem byla jako v transu. Jsem jen vděčná, že jsem nikdy nepřestala hledat a ve finále jsem s vaničkou nevylila i dítě.

Pozn. ragauian: Šok? Trans? …vzpomínáte jak Ježíš řekl: Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, dokud nenalezne. A až nalezne, bude otřesen a když bude otřesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co jest. (Tomáš 2) Honza prostě konečně našel Macinku a nestačil se divit… jak prosté!

V čem jsem jiná a divná? (Píšu to kvůli tomu, že se v tom třeba někdo najde a rozsvítí se mu.) Takhle popsat se však dokážu samozřejmě až dnes. Dřív to byl jen nejasný a neidentifikovatelný pocit jinakosti a že je se mnou „něco špatně.“

Cítím se a vždy jsem se cítila být jiná, nezapadající a sama nebo spíš osamocená. V žádném případě nadřazená nebo lepší, ale spíš horší nebo nedostatečná, méněcenná a stále selhávající s neschopností naplnit očekávání světa a svých blízkých. Taková černá ovce rodiny.

Jako kdyby mě ti ostatní „normální“ odmítali, nerozuměli mi a já konec konců nerozuměla a vlastně stále nerozumím jim. Přes svoji snahu zapadnout jsem se však stále cítila osamocená, izolovaná a nepochopená. Na Zemi jsem se dlouho cítila jako cizinec, jako bych se tu ocitla nedopatřením. Dokonce jsem si přála být třeba rybou a nemyslet.

Taky jsem si koupila hrnek s nápisem „Chci zpátky na svoji planetu“

Všechnu tuto svoji jinakost jsem si dlouhá léta vyčítala s tím, že proto mě ostatní vyřazují ze společnosti. Považovala jsem se za slabocha a strašně moc jsem toužila se ostatním vyrovnat. Vždyť jsem přes svoje obrovské úsilí nedokázala být ani „normální“!!! Strach z vlastního selhání a nepřijetí okolím a snahu přizpůsobit se, jsem částečně řešila nasazením si masky, kterou ostatní jakž takž přijímají a respektují.

Bohužel mě tato moje snaha jakýmkoli způsobem „zapadnout“ dovedla až na alkoholové dno. No, alespoň jsem se měla od čeho odrazit.

Cítím přirozený odpor k autoritám a mám sklony jim odporovat. Nechápu hierarchie a touhu po moci. Nejsem absolutně soutěživá. Nikdy jsem nepochopila, proč lidé jeden druhého zraňují a neustále spolu válčí. Dnes jsem si jistá, že to souvisí s tou soutěživostí a touhou po moci.

Odtud tedy zřejmě pramení otázka: „Co já tu vlastně dělám?“ Nemám ráda agresivní chování a než bych bojovala a stejným způsobem se bránila, raději utíkám, takže možná působím jako zbabělec a slaboch. Těžko říct. Možná proto, že snadno přejímám negativní emoce okolí, a z tohoto důvodu jsem vlastně velmi ráda sama.

To si pak jen tak přemýšlím a tříbím myšlenky a pocity. Prostě jako bych měla nějaký senzor na atmosféru v místnosti nebo v davu. Při negativních pocitech se pak snažím rychle zdrhnout, ale ne vždy to jde. Zároveň jsem empatická a citlivá a nemám problém s komunikací. Nejsem zrovna praktická, spíš naivní, věčně zasněná a myšlenkami nepřítomná idealistka. Cítím potřebu pomáhat, ale současně respektovat svobodnou vůli nabízenou pomoc odmítnout.

I když jsem v minulosti „páchala“ dobro, protože to po mě vyžadovali rodiče, cítila jsem, že je to špatně a nebylo to pro mě přirozené. Jsem hrozná „bádalka“, která potřebuje znát a vědět všechny souvislosti a věci mi musí dávat smysl. Toužila jsem vždycky po pravdě, světle a tvrdohlavě jsem za tím vším šla.

A tahle moje tvrdohlavost, neústupnost a touha chápat a rozumět smyslu života mě dovedla k tomu, že v posledních několika letech nebo spíše měsících mi tohle všechno přestalo vadit a už se nesnažím být jako ostatní, ale porozumět sama sobě. Tedy nehledat odpovědi venku, ale uvnitř sebe.

Jak ale udělat, aby Macinka s Honzou spolupracovali, nehádali se, neházeli po sobě talíře a neválčili?

Konečnou, smysluplnou odpověď mi dal až „ragauian“ a Vy pane Karpeto. A vaše vize vnitřního uspořádání lidského nitra a vztahů v něm. Vědění o tom, kdo je Honza, kdo je Macinka a kdo jsem já, Marcela. A hlavně: návod na to, jak se to dělá, aby ti tři ve mně se shodli a začali jít společně směrem k pohodě a šťasnému společnému životu.

I tak to není úplně jednoduché, jak se na první pohled zdá a vyžaduje to úsilí a spoustu práce. Přesto se poprvé ve svém životě cítím šťastná a vyrovnaná. Hrozně, hrozně moc se mi ulevilo. Cítím velmi povznášející pocit na duši. Takovou jako lehkost bytí, jakou jsem ještě nikdy necítila.

Teď něco k mému synovi (27). Jsem Vám a Vašemu webu vděčná za to, že spolu dokážeme opět komunikovat a naše vztahy se narovnávají. Pochopila jsem, kde byl zakopaný příslovečný pes.

Viděla jsem v něm totiž sama sebe a pokračování svých vlastních chyb, byť samozřejmě trochu odlišných. A tak jak jsem neměla ráda sebe (v určitém období svého života jsem se vážně doslova nenáviděla!), tak jsem stejnou měrou neměla ráda jeho. Snažila jsem se ho respektovat a překonávat vlnu odporu při našich nečastých setkáních (cca 3x za rok). Jenže respekt není láska. A samozřejmě jsem viděla třísku v jeho oku, ale břevno ve svém ne.

Přála bych všem lidem na světě zažít ten pocit prohlédnutí nebo procitnutí, když to břevno ve svém oku spatří. Je to úžas nezměrných rozměrů! Nedá se to vlastně ani dost dobře popsat. Jako byste cítili, a zároveň odmítali uvěřit, že jste neviděli něco, co máte přímo před nosem. A realita se mění! A to takovým fofrem, až se vám z toho točí hlava.

Prvním krokem tedy je problém (břevno) uvidět a pojmenovat, pak už zbývá jen ho vyřešit a nějak se k tomu všemu postavit. To už ale není zdaleka tak těžké, jako krok číslo 1. Vlastně je to hračka, prostě už jen z toho důvodu, že víte, kde je ten zakopaný pes a taky vidíte, už nejste slepí a netápete! Snad píšu srozumitelně, protože je vážně těžké to vše popsat.

Ještě jednu věc bych neměla zapomenout. Pokud tohle čte někdo jiný než Vy, pane Karpeto, tak bych ráda řekla, že je třeba přestat BOJOVAT. S čímkoli a kýmkoli. I VÁLKA za mír a dobro nebo v dobrém úmyslu je stále jen BOJ a VÁLKA. Je těžké si uvědomit, že něco takového děláte.

Vím to z vlastní zkušenosti. Od jisté doby nesnáším slovo MUSÍŠ, protože je to vlastně příkaz a nátlak. Asi před třemi týdny, nebo tak nějak jsem si uvědomila to, že nedávno jsem svému kolegovi-kamarádovi říkala, že BOJUJI na více frontách – sama se sebou, s manželem, s šéfem, s okolím. Když mi to po několika dnech došlo, byla jsem v šoku, co jsem to vlastně vypustila z pusy. NEVĚDOMKY.

Sice se tato situace vztahovala jen a konkrétně k mé práci, přesto mi toto uvědomění způsobilo šok a otřes. Já antimilitaristka VÁLČÍM! Zase. Tak takhle ne! Konec! Žádná válka! Už dost! Tohle nechce nikdo z nás, ani Macinka, ani Honza, ani Marcela. Na tom jsme se všichni jednohlasně shodli. Jsme z těch soukromých vnitřních válek úplně vyřízení všichni tři. Tudy zkrátka cesta nevede a my to UŽ víme.

Jen bezpodmínečná láska nás tří je tou cestou, kterou je nutno jít!

Napsala jsem to proto, že ne vždy si uvědomujeme, co se v nás děje a kde je chyba, kterou nám samozřejmě okolí posléze zrcadlí. Jsem absolutně stejného názoru, jako pan Karpeta:

„Jste naštvaní na celý svět? Nelíbí se vám realita, ve které žijete? Nepokoušejte se tedy okolní svět změnit, ale změňte sami sebe! Začněte se mít rádi a svět začne mít rád vás! Pohnete tak svojí příslovečnou horou problémů.“ Věřte, že to funguje dokonale. 😊

-pokračování-