Pokračuje příběh Honzy, Macinky a Marcely » tak, jak nám ho zaslala žena, podle všeho jedna z vysoce vyspělých duší přicházejících pomoci lidem na tuto planetu. Žena, která právě překonává období definitivního probouzení se z letargie zaházení své duše balastem „křesťanské“ západní civilizace a rozvíjí se do nádhery realizace sebe sama. Předkládám vám další část jejího životního příběhu a vhled do prožívání změn a událostí uvnitř jedinečné reality jejího poznávání a poznání toho, co jest. Pevně věřím, že vám její poznámky budou ku prospěchu při vaší vlastní práci na případném sladění těch dvou uvnitř. Otevřeně vypráví o svém hledání sebe sama, omylech a nalézáních a souhlasila s tím, aby její příběh případně některou či některého z vás inspiroval na cestě hledání sebe sama. Čtěte prosím druhou část:
Tak jsem se pomalu prokousala až k mojí mámě. Říkala jsem o už ní, že se uzavřela do růžové bubliny víry v „všemocného a život zachraňujícího Ježíše Krista, který za ni o vše postará“. Vždy k tomu měla sklon, byť začala věřit někdy před dvaceti lety. Situace mezi námi se postupně vyhrotila po smrti mého otce před asi pěti lety. Stala se na církvi dost závislá a všem radí, aby se modlili k Ježíši, který za ně jejich problémy vyřeší.
Stačí se [prý] prostě jen modlit a věřit. Většinou se usmívá a přesvědčuje lidi, aby to dělali taky. Nesouhlasila například s tím, abych nastoupila protialkoholní léčbu, protože jsem jednak v pořádku (žádný alkoholik) a taky že vše za mě vyřeší modlitby a Ježíš osobně. Jasně změnila svoji realitu a dívá se na svět přes tu svoji růžovou stěnu.
Jenže moje realita je od té její odlišná a ona to odmítá brát na vědomí. (Klidně jsem jí pod nosem vypila láhev vodky a ona si toho ani nevšimla. Fungovat se třemi promilemi nebyl v té době pro mne žádný problém.) Prostě odmítla možnost, že zrovna já chlastám a bylo to vyřešeno.
Víte, myslela jsem si už někdy, že jsem se dokázala od ní odstřihnout a nechat ji žít jejím vlastním životem, ale asi to není až tak úplně pravda. Vlastně včera, když jsem o ní mluvila, jsem opět cítila tu vlnu odporu v břiše. Docela jsem se lekla.
Ono je to všechno zamotané. Dlouho jsem se činila zodpovědnou za to, že jsem svoje rodiče, ale hlavně mámu neuchránila před výpady švagrové, která s bráchou bydlí s ní v jednom domě. Máma tvrdí, že jí to nevadí, že jen respektuje vychování Dany a její povahu. Jenže já mám prostě problém se toho účastnit, takže už tam nejezdím, což zase vede k výčitkám mámy, že za ní ani nepřijedu a celkově že na ni kašlu. Řekla jsem, že až bude v domově důchodců, tak občas zajedu.
Takže jezdí zatím ona za námi. A co že mě na ní a jejím chování irituje? Myslím, že to uzavření do růžové koule a víra v to, že celé lidstvo bude Ježíšem zachráněno (spaseno), včetně masových vrahů, pedofilů atd., což samozřejmě není pravda. Prostě jsem hrozně toužila po tom, aby se probudila, aby mě poslala třeba do pr…le nebo cokoli jiného.
Zkoušela jsem s ní pomyslně třást, ale ona je jako v transu a prostě neslyší. Nebo spíš nechce slyšet. Musela by pak totiž začít něco dělat a její růžový svět by se jí rozpadl pod rukama, a to prostě nemůže dopustit. Vlastně ji rozumím a chápu, takhle je totiž chráněná. A to je možná ono, je to jediný člověk na tomhle světě, na kterém mi záleží tolik, že je to až k zbláznění.
Možná proto, že kráčí s úsměvem a vírou ve spasení tou širokou cestou a není v mých silách ji probudit. Možná se na to prostě jen nedokážu koukat, a ta moje bezmoc mě dostává. Nechci jí nic nutit a nikdy jsem ani nechtěla, jen dlouho, moc dlouho cítím, že tohle, co dělá a kudy se rozhodla jít, je prostě ta široká cesta přímo do pekel, a ne do nebe.
Bolí mě z toho srdce. Je jako ten silně věřící pocestný. Znáte ten vtip? Jde silně věřící pocestný liduprázdnou krajinou a zapadne do bažiny. Začne se tedy modlit k Bohu o záchranu. A co se nestane, okolo jde člověk, který tudy chodí pouze 2x do roka a nabízí mu pomoc. Pocestný odmítá se slovy, že ho zachrání Bůh. Člověk odchází, ale nedá mu to a vrátí se znovu s nabídkou pomoci. Je znovu odmítnut s tím, že pocestný čeká na záchranu od Boha. Přesto ten člověk ještě zavolá hasiče, aby pocestného zachránili. Avšak ani od hasičů se pocestný zachránit nenechá s tím, že jeho zachrání Bůh. S modlitbou na rtech umírá a dostává se do nebe. U vstupní brány si stěžuje na recepci andělovi, že jako co je to za pořádek, že on se celý život modlil k Bohu, žil spravedlivě, všem pomáhal, platil desátek atd. A jak je tedy možné, že ho Bůh nechal ve štychu. Anděl mrkne do knihy a říká: „To nechápu, poslali jsme vám tam 2x jednoho maníka a jednou hasiče.“
Co k tomu dodat? Nemám ráda slovo MUSÍM, ale nedá se nic dělat a já se s tím musím smířit a nechat ji jít svojí cestou. Nelze jinak, i když mě to bolí a je mi to líto. Mám pocit, že jsem sem přišla s úmyslem zachránit právě ji a selhala jsem. Ale ona nechce a já cítím respekt k jejímu rozhodnutí a svobodě volby. Jen mi to stále trochu líto.
Zvláštní na tom všem je, že k žádnému jinému člověku, ani k dětem, ani k manželovi tuhle zodpovědnost necítím. Moc mi pomohlo, jak to tady teď píšu. Pro mě je psaní takové jako jasné tříbení myšlenek a pocitů. Možná napíšu na stará kolena knihu. Hahaha.
Tak a teď co s tím mým zaměstnáním. Jo, já vím, nějak se živit musím. Co se té mé Macince na tom nelíbí? Jednoznačně „navolávání“. To je to, že zvednete telefon a voláte lidem, kteří si dali inzerát s tím, že chtějí prodat nemovitost. Problém je v tom, že těm lidem volají všichni realiťáci z té oblasti.
Jenže ti lidé si to chtějí prodat sami a jsou moc naštvaní, že se jim nabízíte. Ano, sem tam někoho ukecám, ale je to tak jednoprocentní úspěšnost a není to na uživení. Věnovala jsem spousty času marketingu, reklamě a sebevzdělávání s výsledkem a finančním ohodnocením rozhodně neodpovídajícím vynaloženému úsilí.
Pracovala jsem v průměru 10 hodin denně (včetně víkendů) a možná i víc. A zřejmě jsem, jak se dnes odborně říká, pracovně vyhořela. Prostě a jednoduše spousta práce a výsledek nikde. Také někoho nutit a přemlouvat k tomu, že beze mě je v pr..li, slibovat modré z nebe, nemožné na počkání a zázraky do tří dnů není moje parketa.
Takže mi navolávání nefunguje a marketing a reklama taky ne. Co ale teď s tím? Babo raď! Macinka je radikální a vyprdla by se na to, ať si ti lidé trhnou nohou, ale Honzovi se ještě nechce to vše zahodit. Na tomhle se nedokážou dohodnout. Prostě řešení se odkládá na konec roku a do té doby se uvidí.
A co mě (nás všechny) na té práci baví? Žádný stereotyp, řešení stále nových situací, práce s lidmi s určitým odstupem, seberealizace, učení, uplatnění improvizace a tak podobně. Vlastně jim pomáhám prodat nemovitost s co největším ziskem, s právní ochranou a bez komplikací. Aspoň já to tak beru. Průšvih je, že lidi realiťáky nechtějí a doby, kdy za nimi sami chodili, jsou dávno pryč. A mě to vnucování se prostě nejde a oni to zřejmě vnímají.
Nemám tušení jak a co změnit, abych se tím uživila. A to nepotřebuji být bohatá, stačí mi fakt málo. Teď mě napadlo, že dokud Macinka nebude při navolávání v klidu a bude stále trvat na tom, že je to k ničemu, tak to nepůjde nikdy. Jenže Honza neví, jak ji přesvědčit. Je paličatá a tvrdohlavá jako beran. Zrovna se pěkně nafoukala, když čte, co píšu. A já mám slzy v očích, protože ji prostě přesně takovou miluju, hlavu jednu skopovou. 😊
No, a teď k Macince, Honzovi a Marcele a našemu vnitřnímu světu. Jsme teď téměř stále všichni tři pohromadě. Často sedáme na naší malé vnitřní zahrádce a povídáme si. Marcela se tedy většinou zdržuje hlasování a jen nás s Macinkou pozoruje. Zalejeme naše tři slunečnice, javor a růžový keř za domem. Domek stojí těsně u lesa a za loukou jsou vysoké hory. Posekáme trávu, pozdravíme draka Melchisedecha a užíváme si sluníčka a absolutního klidu hezky o samotě.
Ten drak se fakt tak jmenuje, i když jako velekněz vážně nevypadá 😊. Občas přemýšlíme nad tím, co asi na louce dělá ten krásný kůň s křídly, Pegas. Jednou jsme na něm letěli. Doletěli jsme na poušť, ke dvěma sfingám. Tam Pegas přistál, tak jsme slezli a zkusili jsme mezi nimi projít. A šlo to, žádné blesky se nekonaly. Na druhé straně opět čekal Pegas, ale odletěl s námi zpátky domů. Od té doby jsme na něm neletěli.
Nějak máme pocit, že ještě není ten správný čas. Většinou lítáme tak nějak sami, bez něj. Obejmeme se a jde to. Během letu občas splyneme tak jako v jednu bytost. Je to nádhera. Jen žádné jiné podobné bytosti zatím nepotkáváme, což nám nevadí. Často letíme jakoby ve víru a otáčíme se po směru hodinových ručiček. Je to jak v tunelu nebo v nějakém potrubí, nahoru a dolů. Pak nás to náhodně někde vyplivne.
Třeba ve vesmíru, na rozkvetlé louce, na pláži nebo v moři. Někdy se koupeme ve zlatém oceánu a jednou jsme byli delfín se stříbrnou aurou a povídali jsme si a plavali a dováděli s ostatními delfíny. Občas se prostor kolem změní na negativ a vídáme oči lidí. Většinou jen jedno oko s kousíčkem tváře. Některé dětské, jiné ženské, mladé i staré. My je „ve stavu bez tíže“ míjíme.
Jednou jsme se taky ocitli v takové oslnivé záři a chvíli trvalo, než jsme viděli, kde jsme. Byla to nevelká zářící místnost, bez oken a dveří jakoby skleněná a úplně prázdná. Pak jsem byla jen Macinka v černých bikinách a rozhlížela jsem se kolem. Najednou jsem se změnila na Honzu v černých plavkách. Taky tam byl úplně sám. Pak jsme se stále rychleji s Macinkou střídali. Honza, Macinka, Honza, Macinka… Až jsme byli jeden. Byli jsme taková zvláštní „nepohlavní“ bytost. Prostě jsme to byli oba naráz.
Byli jsme štíhlá, bílá, zářivá, neoblečená bytost, bez vlasů, s dírkami místo nosu, bez úst a uší a velkýma tmavě modrýma očima. Jo, a měla jsem jen tři prsty na rukou. Pak se tam objevilo skákací prkno, jako u bazénu. Skočili jsme pozadu jakoby přemetem, takže po hlavě do té skleněné podlahy. A… byli jsme v tu ránu zase doma na zahrádce. Nemáme tušení, co tohle všechno znamená, ale časem na to asi přijdeme.
Pozn.: Velmi pravděpodobně jde o poznání reality vlastní existence jako bytosti Světla před vstupem do hlubin astrálních světů a nynějšího hmotného těla… každý člověk v těle je svým způsobem mimozemšťan a tato planeta je vlastně jediné místo široko daleko k setkávání pozitivních, méně pozitivních i docela negativních mimozemšťanů prostřednictvím jednotné uniformy lidského fyzického těla…
Ještě jedna zajímavá příhoda se nám stala. Macinka byla nervózní, nespokojená a chodila zase jednou v kuchyni kolem stolu coby tygřice. Ptal jsem se (Honza) jí, co se jako děje, že tomu vůbec nerozumím. A ona nic. Stále jen chodila v kruzích kolem toho stolu. Když už to trvalo několik hodin, byl jsem málem zoufalý. Pomyslel jsem si, že potřebuju klíč. Klíč k rozklíčování Macinky. No a v tu ránu byl na stole. Takový velký starodávný klíč. Macinka v okamžiku seděla u stolu jako holčička a koukala zvědavě na ten klíč. Já jako Honza jsem koukal taky.
Jenže co s ním, ptám se Macinky? Já chtěl klíč k tobě a ne klíč, jako předmět. Jen krčila čelo a ramena. Jak na něj tak koukáme a přemýšlíme, k čemu asi je, najednou se zmenšil a na stole se objevila dřevěná truhlička. No a klíč do ní pasoval. Se zatajeným dechem jsme truhličku otevřeli.
Byl v ní papír, dopis, co jsem psala před několika měsíci Církvi Ježíše Krista svatých posledních dnů (mormoni), kvůli zrušení svého členství. Jenže jsem ho nikdy neposlala. Myslím, že jsem tenkrát nechtěla zarmoutit některé členy svým razantním odchodem nebo jsem si jen nechávala otevřená zadní vrátka, byť jsem mezi ně někdy v březnu přestala úplně chodit.
Už nevím. Asi to Macinka chtěla mít konečně definitivně uzavřené a nevěděla, jak mi to říct nebo tak něco. Nevím. Truhlička zmizela a dopis zůstal ležet na stole. Dopis jsem v reálu vytiskla, podepsala a doporučeně poslala na adresu církve. Jenže se mi vrátil, protože prý adresa, která byla mimochodem správná, neexistuje. A dopis u nás v domečku celou dobu ležel na stole.
V pondělí dávám hodiny češtiny mormonským misionářům, a tak jsem jim dopis předala, ať ho dají prezidentovi. Moc se netvářili, řekli však, že mé rozhodnutí respektují. Mám ale počítat s tím, že je tím anulován můj křest a budou mi odejmuta veškerá požehnání vztahující se na mě jako na člena církve. Hahaha.
Macinka byla spokojená a Honza s Marcelou taky. No, ale asi se vážně něco dělo. Dva následující dny byly děsné. Macinka byla jak nemocná a všechno mi padalo z rukou. To bylo i to školení v Praze, kdy na mě ušili tak trochu boudu, i když se to později vysvětlilo. A taky mi Šéf řekl, že mojí největší chybou je, že nepotřebuju prachy.
Macinka se pak pěkně vztekala. Docela dlouho Honzovi trvalo, než ji uklidnil. Proto jsem tak moc toužila umět tu ochrannou bariéru, kterou jste mne nakonec naučil. Jsem přesvědčená, že pravou příčinou byli mormoni a ty jejich „zázračné“ formule a rituály. Myslím, že kdyby veřejnost věděla, co se ve skutečnosti děje v jejich chrámech přístupných jen některým členům církve, tak by asi nestačila zavřít pusu. Lehce pozměněné zednářské rituály, zasvěcování a křty za mrtvé doprovázené dalšími rituály a mystickými formulemi. Ještě dnes mi z toho naskakuje husí kůže.
Mě se tam totiž vůbec nelíbilo a rozhodně jsem nesdílela nadšení ostatních členů. Jsem ráda, že už tam nikdy nemusím jet. Brrrr. Ale zpět. Možná nás tentokrát ochránil drak Melchisedech nebo naši strážní andělé, ale po dvou dnech byl klid po pěšině a nic dalšího zvláštního se už nedělo. A dopis ze stolu zmizel.
Takže jsem volná a mormoni ať dál čekají na druhý příchod Ježíše Krista, který tomuhle světu prý bude dalších 1.000 let vládnout ze Salt Lake City pevnou rukou spolu se všemi mormony, což mimochodem podle nich je prý „jediná pravá, samotným Ježíšem ustanovená církev na Zemi v čele s jediným pravým prorokem.“ Píšu to proto, kdyby to náhodou někdo nevěděl. No, když myslí …
A stejně je mám ráda.
-pokračování-
Pozn.:
#3 Ježíš řekl: "Když vám řeknou vaši vůdci: 'Hle, království je v nebi' — tak vás tam předejdou nebeští ptáci. Když vám řeknou: 'Je v moři' — tak vás tam předejdou ryby. Ale království je ve vašem nitru a je ve vašem vnějšku." ... #113 Řekli mu jeho žáci: "Nadcházející království, kdy [přijde]?" [Ježíš řekl:] "Nepřichází pozorovaně, neřeknou: 'Hle, tady! Hle, tam!' Ale království Otce se rozprostírá po zemi a lidé to nevidí." #58 Ježíš řekl: "Blažený je člověk, který pracoval [na sobě] a nalezl život."