V závěrečné části tohoto miniseriálu, věnovaného porovnávání pravdivosti Kristových výroků zachycených v Tomášově evangeliu s ubohými překrouceninami textů kanonických evangelií Marka, Matouše, Lukáše a Jana, se vrátíme opět k tezi vás, kteří věříte podobně jako náš známý pan Jirka v nedotknutelnost znění bible a jejím dogmatům. Přiblížíme si za tímto účelem určitou pasáž vlastního vnitřního prožití ženy, která se až do svého přerodu v rámci rekonstrukce své vlastní psychiky velmi potýkala s něčím, co sama nazývala strachem ze selhání.

Ta paní je podle mého vhledu skutečně vynikající bytostí, která se právě ve svém pozemském těle probouzí k nebývalé čistotě a rovnováze svých energií a mílovými kroky s postupujícím uvědoměním si nutnosti lásky k sobě přebírá řízení svého života a práce na sobě do svých vlastních rukou. Dejme jí proto slovo přímo a vy, co jste schopni pochopit důvod, proč tento její příspěvek vkládám právě na závěr tohoto miniseriálu, jistě budete zase o něco bohatšími o poznání, jak málo jsme někdy ve svém nitru svobodni a jak velké úsilí je nutno vyvinout k dosažení této svobody. Pojďme na to:

---

Vážený pane Karpeto (píše mi ona paní), před několika hodinami jste mi poradil, jak jít na můj strach ze selhání. Jen díky Vám jsem přišla na to, od kdy ho skutečně mám. Byla jsem přesvědčená, že již od dětství. Jenže to nebyla pravda. Díky Vám jsem ale zabila dvě mouchy jednou ranou a o tom Vám chci napsat.

Pod vaším vedením jsem si představila tu nejhorší situaci odrážející mé selhání z období soužití s tehdejším partnerem Pavlem. Toto selhání mě strašilo léta letoucí a nebyla jsem si schopná nikdy úplně odpustit. Bez zbytečných detailů asi takhle:

Sedím v obýváku a přihlížím tomu, jak Pavel řve na mého syna (jeho syn to není) a posléze ho i bije, protože prý lže. Jakub samozřejmě pláče a snaží se slovně bránit, že nelže. Říká pravdu a já to vím. Přesto jen sedím na sedačce s rukama v klíně, po tvářích se mi tečou slzy a nedělám vůbec NIC.

Jen si opakuji, že musím s Pavlem táhnout za jeden provaz a stát při něm. Stále dokola. Protože tak je to správně a jinak by od nás jistojistě odešel.

Pak se těsně za Pavlem objevuje v mém vnitřním vhledu podle vašeho návodu anděl. Je to přesně, jak jste říkal. Vysoký přes 2 metry s rameny přes celá záda! Prostě hromotluk jedna báseň. Chytá milého Pavla za límec s tím, že ho vyhodí z domu. (Mimochodem Pavel není zrovna tintítko, ale spíš naopak.) A u toho mu ten anděl uděluje i slovní lekci o tom, že je srab, který si dovoluje na ženy a děti. A že už se na to nehodlá dál koukat a ať se prý Pavel nezkouší v žádném případě vrátit.

Pavel to nějak asi nechápe a absolutně neklade odpor. No a je pryč! Já nevěřím vlastním očím. Konečně je pryč z mého vnitřního světa! Málem jsem zapomněla zavřít i pusu. Úleva a radost, kterou cítím, se nedá ani popsat. Anděl si ke mně sedá na sedačku a chce mi něco říct. Jenže já pod návalem emocí nějak nedokážu poslouchat. Začala jsem tančit a křepčit po obýváku a výskat radostí. Udělala jsem to pak i v reálu a u toho jsem si stále prozpěvovala: „Je pryč, je pryč, je pryč …“ 

Když jsem se pak po nějaké době uklidnila a sedla si, vzpomněla jsem si, že ten anděl mi něco chtěl říct. Zkoušela jsem si vzpomenout. Sedla jsem si tedy ve svém vnitřním světě zpátky na tu sedačku a anděl tam byl. Podívala jsem se na něj, jako že teď už poslouchám. Jen se usmíval a říkal, že to chápe. Jenže prý to není ono. „Jak není ono?“, divím se. A on, že prý tahle situace nebyla klíčová. Nechápala jsem to.

„Koukej“, povídá ten anděl. A v tu chvíli jsme byli jinde. Stále doma, ale jsem mladší a je mi (hádejte) necelých 28 let. Pavel tentokrát řve na mě. Pár facek jsem dostala už chvíli před tím. Sedím na posteli a on mě častuje urážkami a ponižuje mě. (Detaily rozhodně uvádět nechci.) V tom na mě mrkne ten anděl, co tam sedí se mnou a situace se opakuje. Pavel dostává vyhazov, je pryč a já sedím s otevřenou pusou. Jenže se cítím trochu jinak než předtím. Ulevilo se mi, ale…

Jakoby natahuji ruku za Pavlem a nějaká malá část mě nechce, aby odešel. To bych přece selhala a to znamená, že si nedokážu ani udržet chlapa jako každá „normální“ ženská na světě. Cítím pochybnosti: „Co když má Pavel pravdu a já jsem neschopná a k ničemu?“

Anděl se vrací a sedá si zpět vedla mě. Dívám se na něj s otazníkem v očích. A on, že mi ukáže ještě něco. Že mi ukáže, odkud ony pocity selhání v měm životě skutečně pramení. Taky mi sděluje, že Pavla nakonec dostanu, až bude ten správný čas. (Můj nynější manžel se jmenuje Pavel. 😊) „Tak fajn“ já na to.

A andělova lekce pokračuje. Už jsem někde jinde. Bez anděla. Rozhlížím se. Bílý prostor bez konce a velká růžová koule. U té růžové koule je mladík v obleku s rukama na neviditelné podlaze a nohama uvězněnýma v kouli. Vnímám úsilí, s jakým se snaží dostat ven. Už má v té kouli jen boty, dokonce jen špičky bot.

Přemýšlím, na co se to asi dívám. … Střih. … Stojím v poměrně velké průhledné růžové kouli. Podlaha je průhledná, ale je tam, protože se nevznáším. Myslím, že prochází tou koulí asi v jedné třetině. Nejsem žena, ale mladík s ženskými (mými) rysy. Na sobě mám černý oblek s jemným stříbrným proužkem, bílou košili a černé lakovky.

Pozn.: To, že se ona žena vidí jako mladík se svými rysy obličeje, neznamená nic jiného než to, že to, co dále prožívá je prožitím nikoli jí jako části duše ega /ženy/, ale jako ducha /muže/… 

Fakt divné. Najednou vidím, že v té kouli nejsem sama. Je tam moje máma a usmívá se. „Co tady dělám?“, ptám se jí. „Coby, přála sis být stejná jako já. Doslova jsi chtěla být mnou“, odpovídá. „To je pravda“, já na to. „Nějak mě svět nechce a tvůj život je takový harmonický. Stále se usmíváš, a hlavně jsi celý život s tátou a milujete se. A já chci mít stejně jako vy dva celou rodinu. Stejně jako všichni okolo mě. Chci být jako ty, abych to taky měla a byla šťastná“, svěřuji se jí.

Najednou dostanu ránu. Odnikud. Pak další a další. „Au!“ naříkám. Máma se však usmívá. „To je v pořádku“, říká. „Nic se neděje“. „Počkej, počkej“, já na to. Ty to taky cítíš?! Ty rány? Nebo necítíš?!“, ptám se. „Mě to nevadí“, odpovídá ona. „Nevadí?!“, nechápu. „Ne, nevadí. To máš tak. Tohle je můj svět podle mého Pána Ježíše Krista. Když ti někdo ublíží, nastavíš druhou tvář. Musíš respektovat ostatní a milovat je. Oni po tobě kamenem a ty po nich chlebem. Jsi potom lepší a jdeš jim příkladem“, trpělivě s úsměvem mi vysvětluje máma.

Divím se: „Fakt? A funguje to?“ „Samozřejmě. Když budeš ostatní milovat a svou lásku jim dáš, tak oni pak budou mít rádi tebe. Chápeš?“ Chápu. Najednou rána, zase rána a další a další. Teď už pláču. „To ale BOLÍ“, stěžuji si. „Tak si toho nevšímej. Nebraň se, s úsměvem ty rány přijímej, nevracej je, buď trpělivá a ochotně nastavuj druhou tvář, jak jsem už říkala“, poučuje mě máma. „Tak je to správně. Tak to Ježíš chce.“

Nějaký čas se to snažím vydržet a chovat se podle udílených rad. Konec konců jsem to chtěla, být jako máma, ne? Jenže mi to nejde. „Tohle že po nás lidech chce Ježíš a Bůh?“, ptám se znovu a nějak se mi tomu nechce věřit.

„Chce! Musíš všem, co ti ublížili odpustit, chápat je a milovat. Oni to uvidí, změní se a budou taky takoví. Pochop to už konečně. Nebraň se. Poddej se jeho vůli a modli se“, poučuje mě opět.

Tak to zkouším znovu. Au, au, au …… další a další kopance ze strany lidí kolem. Nedá se to vydržet. „Jak to děláš?“, ptám se.

„Jak můžeš milovat někoho, kdo ti ubližuje? To jako miluješ třeba vrahy? Nebo člověka, který zmlátí a znásilní třeba mě nebo tvou vnučku?! To se na něj nezlobíš? Nemáš ani trochu vztek?“, nedávám jí klid. „Ne“ odpovídá. „Jak?“, já na to. „To přece nejde, to není možné! To snad ani není lidské“, nedokážu to nějak pochopit, i když se upřímně snažím.

Vysvětluje mi to tedy trpělivě a s úsměvem znovu: „Protože tak je to správné. Musíš milovat nejen bližního svého, ale i své nepřátele. Tak to učil Ježíš. Na nikoho se nezlob, nastavuj druhou tvář a miluj všechny bez rozdílu. Je to úplně jednoduché. Čím víc rozdáš všem lásky, tím víc ji pak dostaneš zpět.“

Koukám na ni a vlastně i chápu, co mi říká, ale nějak mi to stále nefunguje. A bolí mě to, protože mezi tím občas dostanu ránu. Jen nerozumím tomu, jak to, že ona vše snáší s tím svým věčným všechápajícím (slaboduchým?) úsměvem, který na mě začíná působit falešně. Nevím. Mě to prostě nějak nefunguje. Jasně cítím vzrůstající odpor k tomuto světu v růžové kouli.

„NE!“ začínám křičet. „Tak to není! Nevěřím ti!“ „Je. Věř mi. Uklidni se a věř Ježíši. Začni se k němu modlit a On vše vyřeší za tebe. Nerozčiluj se, nebraň se a měj víru“, trvá na svém máma.

„Už ne, nechci, nevěřím ti!!! Takhle to jistě Ježíš nemyslel. Smyslem života určitě není pokorně trpět! To je kec, který do tebe vložili ti, kterým záleží na tom, abys držela pusu a krok, aby měli klid pro své rejdy“, jsem si tím najednou úplně jistá. Začínám panikařit a rozhlížím, se kde tesař nechal díru. Chci totiž pryč.

Díra nikde. Jak odsud?! Šátrám po růžových stěnách. Nic. V návalu zoufalství s přáním odsud vypadnout se opírám hlavou o růžovou stěnu koule. A ona povoluje. Ne že by se rozbila, spíš se stává plastickou. Nejdřív hlava. Jde to ztuha. Máma mě mezi tím stále poučuje o tom, že nemám utíkat, ale modlit se k Ježíši a něco o tom, jak jsou všichni lidé v jádru dobří a mám se modlit i za teroristy a vrahy, protože všichni nakonec uvěří, byť minutu před smrtí a budou spaseni.

Drápu se stále ven a občas oponuji, že se plete a že mi to nedává smysl, že to prostě takhle nefunguje. A že ta koule růžové lásky není nic než past, do které lidi chytila církev, aby mohla krýt rejdy mocných, jejich krádeže, vraždy a války a kdoví co ještě. Že jsem se spletla i já a že už nechci být jako ona zavřená v té růžové kouli.

Jsem už po pás venku, když cítím, že mě něco tahá zpátky. Ohlížím se a ona máma. Drží mě a nechce mě pustit ven. Zvyšuji tedy úsilí a prosím ji, ať mě pustí. Přitom se ji snažím vysvětlit, jak strašně se s Ježíšem plete.

Usmívá se, pouští mě a vytahuje z kapsy špunty do uší. Nasazuje si je a opět mě chytá. Chci, aby mě pustila a poslouchala, co jí říkám, tak do ní i kopu. Bez valného výsledku ovšem. Pak už mám v kouli jen nohy od kolen dolů. Máma s úsměvem stále opakuje svoji písničku a tahá mě za nohy zpět do koule, která je prý bezpečná a Ježíš mě přijde zachránit, stačí se jen k němu modlit.

Já se snažím vylézt, a i když vím, že mě neslyší, prosím ji, ať mě nechá a nejen to, ale ať jde se mnou. Že ji pomůžu ven a že ta její koule se valí rovnou do pekla. Jen se usmívá a mele svou. Už nemám sílu ji přemlouvat a zkoušet zachraňovat. Jedna noha z koule venku! Máma mě drží za špičku druhé boty a stále se usmívá. Já se z té koule snad nedostanu!

Najednou se v mém zorném poli objevuje anděl hromotluk. Dřepá si přede mě a chápavě se usmívá, jako by říkal, že to zvládnu. Jak ráda ho vidím! Usměju se taky a vyprostím z koule s vypětím posledních sil i druhou nohu. Zůstávám ležet na podlaze obličejem dolů unavená k smrti a potřebuji popadnout dech.

A je to. Teď jsi volná a svobodná. Tvé pocity selhání jsou minulostí, Běž a žij! Když zvedám hlavu, vidím v tom bílém nic již sotva zřetelná záda odcházejícího anděla. Sedám si, rukama objímám svoje kolena a dívám se smutně do velké růžové koule na svoji mámu stojící uprostřed s roztaženýma rukama a pohledem upřeným vzhůru, sotva zřetelně pohybující rty.

Už si mě nevšímá. Možná se za mě modlí. Přemýšlím nad tím, co jsem právě prožila. Nakonec se zvedám, a odcházím od koule a mámy pryč do bílého nic směrem, kterým šel anděl. Občas se ještě smutně ohlédnu, ale nakonec nechávám definitivně svět růžové koule za sebou i s mámou.

---

Tolik ona žena. Co dodat? Snad jen  toto:

Onu růžovou kouli závoji iluzí nikdo nevidí. Lidé ji mají kolem sebe ve větší či menší míře od početí až do smrti a absolutní většina z nich se z ní nikdy nevyprostí,Ti, kteří ji kdysi vytvořili, tvoří dnes onu světovou vládu nad všemi vládami tohoto světa. Putin, Trump, Zeman, Babiš či Kalousek s Fialou jsou jen nepatrnými malinkými ratlíčky v zologické zahradě, kde vládnou mimozemské bytosti, jejichž předák Jehova kdysi z jedné z lidských ras učinil výcvikem na poušti svoji údernou pěst na této Zemi.

Z tohoto pekla existuje jediná cesta. Ona Kristova úzká cesta úniku z oné růžové koule a cesta odchodu do světla. Každý může, pokud si něco uvědomí a rozhodne se s tím něco udělat. Únik z té pasti rozhodně není procházka růžovým sadem. chce to práci. Práci na sobě.

Kristové chodí pro hodné děti jen v církevních pohádkách na dobrou noc.

Jak je to psáno v Tomášově evangeliu? Není tam něco o tom, že Ježíš řekl: „Blažený člověk, který se namáhal. Nalezl život.“ Co se asi stane s těmi ostatními, kterým stačí jen věřit nebo prostě vůbec ve svém nitru nehnout ani prstem? 

Sami si volí svůj osud.

---

Církevní překrucování Kristových výroků

Poznámka redakce: Jsou asi 3 hlavní témata, která bychom mohli dodat a doplnit k onomu zmíněnému „fackování“ a církevně slibovanému údajnému druhému příchodu Ježíše, který si odvede své slepě věřící ovečky…

1. Kristus není osoba, ale titul

V mnoha textech na ragauian je doloženo, že Kristus je vysoká božská bytost a energie, která na Zemi přijala tělo Ježíše (Ješuy). JK říká „já jsem Cesta a Pravda a Život“ a myslí tím právě své učení a Poznání o tom, jak udělat ze dvou jedno. Doložili jsme také, že prvotní křesťané své učení nazývali Cesta — je to velmi výstižné, protože právě to je cílem — každý vyznavač Krista by měl projít Cestu, kterou ON prošel jako první!

2. Kristus slíbil příchod Syna člověka, nikoli svůj

Kristus nikde v Písmu neříká, že znovu přijde v těle. Nyní na Konci věku znovu přišlo „jen“ jeho učení, jeho sjednocující energie lásky, pomocí které by se duše měly stát „syny člověka“. Cituji:

3. Výklad výroku o nastavení druhé tváře je ušit na objednávku cézaro-papežským papalášům, aby se poddaní moc nebouřili

Dokonce i mnozí poctivě věřící křesťané říkají, že se člověk nemá nechat fackovat. Výroky JK je třeba chápat v kontextu. Pomiňme teď fakt, že samotný „Matouš“ patří podle biblistů k nejvíce církevně manipulovaným evangeliím… 

Co DOOPRAVDY znamená nastavit druhou tvář?

VE SVÉM slavném Kázání na hoře Ježíš Kristus řekl: „Neodporujte tomu, kdo je ničemný; ale ať ti dá políček na pravou tvář kdokoli, obrať k němu i druhou“ nebo „nastav mu i druhou,“ jak uvádí Ekumenický překlad. (Matouš 5:39)

Především zachovejme prostý selský rozum a logiku. Pokud bychom se nechávali nespravedlivě fackovat a ubližovat si, tak tím především porušujeme nejdůležitější Kristův výrok „milujte své bližní jako SEBE“!

Pokud se někdo nemá rád a nechává si ubližovat, tak podle principu zrcadlení (viz podobenství o třísce v oku) tuto svou vnitřní nelásku zrcadlí i na svých bližních. Proto je toto Kristovo ponaučení naprosto klíčové. Začít se musí VŽDY a BEZPODMÍNEČNĚ uvnitř, u sebe-sama, jinak láska k bližním bude vždy jen falešná… jak si povšimla i sama hrdinka z výše uvedeného příběhu!

Běžný svět funguje na principu „ty mně, já tobě“. Tedy: „Tys mi pomohl, já ti taky pomůžu. Tys mi ublížil, já ti to vrátím, až se naskytne příležitost.“ To, co Ježíš v evangeliu zdůrazňuje, je, aby křesťané nepraktikovali pouze toto satanské pravidlo. Ježíš nás vyzývá, abychom uměli dát, i když to nedostaneme nazpět. A také naopak – abychom vždy neopláceli zlým za zlé, ale dokázali odpustit. O tom to je. Křesťané mají být jiní: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5:48)

Máme-li Ježíšovým slovům DOOPRAVDY porozumět, je potřeba, abychom uvažovali o jejich kontextu a o tom, ke komu byla pronesena. Ježíš svůj výrok uvedl tím, co už jeho židovští posluchači ze Svatého Písma znali. Prohlásil: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘“ (Matouš 5:38)

Ježíš se odvolával na slova zapsaná ve 2. Mojžíšově 21:24 a ve 3. Mojžíšově 24:20. Podle Zákona směl být trest „oko za oko“ vykonán až potom, co případ prozkoumali kněží a soudci, kteří vzali v úvahu okolnosti a to, zda byl útok úmyslný. (5. Mojžíšova 19:15–21)

Znalec Bible Adam Clarke, který žil v 19. století, ve svém komentáři napsal: „Zdá se, že Židé tento zákon využili, aby ospravedlnili své nenávistné jednání, které vycházelo z touhy po pomstě. Odplata byla často vykonávána extrémním způsobem a byla krutější než skutek, který ji vyvolal.“ Písmo však osobní mstu neschvaluje.

V Ježíšových slovech o tom, že má člověk nastavit druhou tvář, se odráží skutečný duch Božího Zákona. Ježíš neměl na mysli to, že pokud někdo jeho následovníky udeří do jedné tváře, mají doslova nastavit i tu druhou.

V biblických dobách, stejně jako je tomu často i dnes, políček neměl člověku fyzicky ublížit, ale byl míněn jako urážka, která měla vyvolat konflikt.

Ježíš tedy chtěl říct, že pokud se nějaký člověk snaží s někým vyvolat spor prostřednictvím doslovného políčku — nebo zraňujícího sarkasmu —, ten, kdo je terčem takového útoku, by se měl vyhnout oplácení. Měl by se vyvarovat jednání, které by spustilo řetězec dalších a dalších odvet. (Římanům 12:17)

Ježíšův výrok se velmi podobá slovům krále Šalomouna: „Neříkej: ‚Udělám mu, právě jak udělal on mně. Oplatím každému podle jeho jednání.‘“ (Přísloví 24:29) Ježíšův následovník nastavuje druhou tvář v tom smyslu, že se nedá vyprovokovat k „měření sil“. (Galaťanům 5:26, poznámka pod čarou)