Hned v úvodu chci paní Ireně poděkovat za odvahu vyjít se svými postřehy a zkušenostmi z naprosto netradiční spolupráce člověka s živlovou astrální bytostí na veřejnost na stránkách tohoto našeho webu. Ze zaslaného písemného materiálu a více telefonických rozhovorů jsem pro vás poskládal níže příběh, který vhodně navazuje na mé vánoční články o zkušenostech mých přátel se soužití s astrálními „hafany“ spolupracujícími s nimi při ochraně jejich majetku a zdraví rodiny.

První zmínkou v závěru jednoho z mých článků o těchto „hafanech“ někdy na konci léta to všechno vlastně začalo. Paní Irena je dokonale úspěšnou absolventkou našich společných lekcí rekonstrukce vlastní psychiky a již několikráte se pod pseudonymem „Irena a Irenka“ s vámi zde v rubrice Zkušenosti klientů podělila s prožíváním nádherných změn v přístupu k sobě, ke světu, své rodině i lidem kolem sebe. A na onu zmínku o „hafanech“ reagovala téměř okamžitě prosbou o pomoc s nesnázemi, se kterými se její rodina v létě tohoto roku potýkala. Tímto problémem se stala u nich doma, ale i celé jejich moravské vsi doslova invaze kunovitých zvířátek, které začaly z přírodního okolí imigrovat do lidských obydlí.   

Paní Irena s celou svojí rodinou žije v rodinném domě. Na pozemku stojí i stodola, kde jsou uskladněny zemědělské stroje, různé nářadí a částečně i  úroda, seno a sláma. Celý pozemek je oplocený, s výběhem pro slípky a jinou domácí havěť a je taky přirozeně hřištěm pro její děti. Kuní invazi podobného typu dosud u nich nikdo nezažil a ani pamětníci si na nic podobného nevzpomínají.  

Prostudovala si dostupné podklady na internetu a zjistila, že se jedná pravděpodobně o kuny skalní, které jsou veliké asi jako kočka domácí a o něco menší než kuna lesní, Zvláště se jim líbí na půdách domu, v hospodářských budovách či stodolách. Údajně podle zoologů loví hlavně potkany, myši a krysy, ale podle neblahých zkušeností samotných vesničanů si velmi rády přilepšují masem slepic a jiných menších domácích zvířat. A živit a ubytovávat takovou rozvětvenou kuní rodinu tedy není jednoduché. Jsou nepříjemné zejména tím, že jsou velmi aktivní v noci, kdy dělají neskutečný hluk, který ruší noční klid a vyhání spánek z ložnic majitelů objektu. A aby toho nebylo málo, docela nechutně si svými výměšky značkují teritorium a jejich exkrementy najdete prostě všude. Velmi nepříjemná záležitost.    

Reagoval jsem na její prosbu vstřícně a požádal jsem ji, aby v rámci svého samostudia ověřila, která z šelem je přirozeným predátorem kuny lovícím. Vzhledem ke způsobu jejich života mi použití některého psího plemene připadalo jako kontraproduktivní. A skutečně, ukázalo se, že kuny mají přirozeného nepřítele  podobě rysa ostrovida. Takže bylo rozhodnuto.

Magický rituál proběhl a na astrální rovině velmi blízké naší rovině hmotné se objevila nádherná rysí samička. Dostala do vínku mazlivé dívčí jméno, potřebnou mentální a emocionální inteligenci blízkou běžnému vybavení lidské bytosti a kratičký seznam úkolů, které má plnit. Do tohoto seznamu přirozeně patří pacifikace působení kun na pozemku a v prostorách budov rodiny paní Ireny, ale i ostraha pozemku a ochrana jejich dětí, ale i jakási role domácího mazlíčka pro její dva syny, osmiletého a tříletého. Na zvláštní přání paní Ireny jsem vložil do nového člena rodiny, oné rysice, povinnost dát se vidět i jejím dětem. 

Paní Irena o počátcích své spolupráce s rysicí sama říká: jsem z ní nadšená, je to nádherná kočička, ihned jsme se seznámily a řekla jsem jí, co od ní jako  majitelka objektu chci a co bude její povinností. Ukázala jsem jí teritorium, kde bude působit. Při jejím magickém vyvolání do samostatné existence dostala za úkol i ochranu dětí a obyvatel našeho domu. Vše dobře klaplo a vše se povedlo. Ta naše zvířecí holka je neobyčejně bystrá, rychlá, velmi inteligentní a ke mně laskavá. Je vděčná za jakoukoliv pochvalu či zájem. Miluje všechny druhy možné pochvaly, ráda se mazlí, mám takový pocit, že je pochvala je i její hlavní motivací pro to, co pro nás dělá. Mým dětem jsem o ní řekla, ať o ní ví a ať s ní i sami komunikují. Byly nadšené a ona též.

A paní Irena pokračuje: prakticky vzápětí, kdy si naše rysice převzala teritorium, přestaly kuny obvyklým způsobem po domě a v jeho okolí a ve stodole rejdit. Nedá se říci, že se vůbec neobjeví, ale prakticky vymizel noční hluk, vytratily se obtížné exkrementy a kuny přestaly napadat domácí zvířectvo. Prostě po létě plném problémů s nimi najednou nádherný klid. Ale to není všechno.

Ta malá velká kočička se stala milou společnicí mou i mých dvou chlapců. Není dne, aby kluci neměli s ní nějaký zážitek. Tak například ten starší, osmiletý, říká, že naše rysice za ním často přicházívá do školy do vyučování a klepe mu tlapkou na rameno. Chlapec se odmítá přiznat, zda mu napovídá při diktátech, ale v každém případě registruje, že mu přítomnost rysa velmi pomáhá. Jak tomu v téhle „demokratické“ společnosti bývá zvykem, provozuje se na školách šikana a i on byl dříve objektem nevyžádané pozornosti některých svých spolužáků. Ale to je už minulostí. Ochranné působení rysice je dokonalé a chlapec má naprostý klid. Ještě více zážitků ma s ní náš mladší, tříletý chlapec. Běhá za ní, hraje si s ní, křičí, vypráví mi, co s ní vyváděl, prostě se s ní vůbec nenudí.

Naše malá strážkyně bere ovšem velmi vážně i bezpečnost životního prostoru naší rodiny a jeho ochranu před vlivy okolí, píše paní Irena. K mému naprostému úžasu jsem zjistila, jak působí při jí neohlášeném pohybu cizích lidí na našem pozemku. Přijela nám firma montovat novou bránu na příjezdové cestě k domu. Mne nenapadlo, že bych měla rysici na to upozornit a říci jí, že je to pro nás žádoucí činnost. Časně ráno po příjezdu montérů jsem registrovala, že jsou pracovníci firmy značně nervózní, podráždění, že se jim nic nedaří a bylo až neskutečně jasně vidět, že nejsou ve své kůži. Vše jim padalo z rukou, kotvicí sloupky, které osadili, jim povolily a museli práci opakovat.

No, celá situace byla velmi zvláštní, jako vystřižená ze seriálu Pat a Mat☺. V odpoledních hodinách jsem začala přemýšlet, proč se to všechno takto událo a proč ta situace, kterou jsem nikdy takto nezažila, se vůbec stala. A pak přišlo pochopení! Okamžitě jsem si zavolala naši hlídačku a omluvila jsem se jí, že jsem ji neinformovala o zamýšlené akci cizích lidí na pozemku. A vysvětlila jsem jí, kdo, co a jak se kolem pozemku bude pohybovat a co se bude dělat. No a bylo po problému.

Vše okamžitě pochopila a začaly se dít věci. Následující den ti pracovníci, co tu byli den předtím, už už zřejmě neměli odvahu se dostavit, tak přijela jiná skupina, která vše v pohodě a bez problémů zvládla opravit a nakonec dokončit k oboustranné spokojenosti. A já jsem si všímala, jak je rysice hlídala, jak byla nablízku a ve střehu, jak to jen kočky umí! Ale nechala je být a pracovat, aniž by je mentálně i citově odrazovala od jejich pracovní aktivity jako den předtím.

Ještě úžasnější a ještě silnější zážitek s ochranným působením naší rysice jsem si zažila ve chvíli, kdy ochránila mého tříletého syna před vážným úrazem. Byla jsem s chlapcem jednou v podvečer na návštěvě svého klienta v místě jeho pracoviště. Jeho kancelář je ve velké výrobní budově ve vedlejším městě, která je kolem dokola obehnána asi 1,20 metru vysokou rampou s několika přerušeními asi po třech metrech délky pro vstupy do budovy. Na oné rampě v pracovní době probíhají nakládky a vykládky vozidel. Ve večerních hodinách po jednání jsem se vracela se svým synem k autu. Kráčeli jsme po oné rampě  k východu a já byla ještě plna dojmů z právě skončeného jednání: Nějak jsem si neuvědomila, že tahle dlouhá, v tu chvíli již prázdná rampa je pro mého extrémně běhavého syna velikým lákadlem. Ve chvíli, kdy jsme se přiblížili místu přerušení rampy, kde bylo nutno z ní po schodech sejít a po pár metrech rovněž po schodech zase na ni vystoupat, se milý nezbeda dal do běhu. A mířil přímo do oné díry v rampě, o které při své výšce malého dítěte nemohl mít ani páru. Já, s hlavou plnou práce, jsem si v prvé chvíli nebezpečí neuvědomila a pak už bylo pozdě. Na můj výkřik a varování ještě radostně zavýskl a pádil dál. Bylo pozdě cokoli udělat, dohonit ho za těch pár okamžiků, než spadne z končící rampy, bylo prostě nemožné. Úděsem jsem polkla, co bude dál? Syn v narůstajícím soumraku nemohl díru vidět a v zápalu běhu na mé křičení nijak nereagoval. A pak to přišlo. Něco, někdo mého syna ladně a velmi něžně nadnesl a držel ve vzduchu, kdy už tam dávno žádná rampa nebyla a s velkou opatrností a něhou ho položil na rampu na druhé straně onoho přerušení! Já jsem jenom nevěřícně sledovala, jak jeho nožky se vznáší ve vzduchu a stále kmitají jako při běhu a jak jeho ručičky odstávají při onom „přeletu“ od tělíčka, jakoby ho někdo při tom přenášení držel v podpaží. I on sám byl velmi překvapený tím, co se stalo.

A na mně, vyděšenou, spěchající po schodech z rampy dolů a pak zase nahoru za ním, nadšeně volal: mami, mami vidělas to? Po mém doběhnutí na místo činu jsem se radostí a úžasem celá chvěla a volala na něj: co to bylo? A on mi odpověděl úplně jednoznačně: mami, to byla ta naše kočka, ta mne přenesla. Ale já bych to zvládl i tak, však víš, že jsem borec.

Moc, moc jsem jí děkovala a byla šťastna, jak výtečně se zhostila svého úkolu a s jakou oddaností ho naplňuje. I odměnu v podobě /pomyslné/ mlsné dobroty dostala a tak byla byla šťastna i ona. Posadila jsem syna i sebe do auta, nastartovala a ještě chvíli jsem si o tom s ním vyprávěla se slzami v očích při vědomí toho, co vše se mohlo stát, kdyby ta naše kamarádka nezasáhla včas.

Je to opravdu úžasné, žít tak plný život nejen na rovině hmotné, ale i na rovině duše, rovině astrální. Změnila jsem se po lekcích u pana Karpety, změnila jsem se k lepšímu a přicházejí mi stále nové a nové podněty obohacujícím můj život. Pro mne jako matku se nádherné vidět, jak kontakt mých synů s onou astrální bytostí prosvěcuje jejich život. Jsem absolutně přesvědčena o tom, že už nikdy se neponoří tupě do hmoty jako jejich vrstevníci degradováni na tuto úroveň touto temnou společností a jejími školami. Dívám se do budoucna s optimismem, protože vím, že ať už se stane v tomto hmotném světě cokoli, mně a mým dětem se již otevřela cesta k úniku z osudu těch, kteří nepoznali to, co my. 

Dnes a denně mi to dochází, ta radost, ta síla, ta odvaha a hlavně, jak to vše dokonale funguje. Několikrát za den si naši přítelkyni volám a mluvím s ní o tom jak se cítí a co dělá. Cítím z ní, že je nadšená a vděčná za naše společné chvilky, kterých není až tak moc, ale jsou a to je pro nás obě a nakonec pro nás všechny důležité.

Moc děkuji, pane Pavle za tuhle pomoc.