Vstoupili jsme do roku 2020 se vzájemnými přáními všeho nejlepšího a chystáme se radostně kráčet jako každý rok budoucnosti vstříc. Málokoho, z běžných obyvatel českých, moravských, slezských či slovenských měst, městeček a obcí, registruje mraky stahující se nad našimi životy na obzoru příštích dní. A pokud ano, nebere je vážně.

Zvykli jsme si tak nějak žít ve stínu možné jaderné apokalypsy s pocitem, že psi štěkají a karavana jde dál. Lidé v důchodověm věku občas něco zaslechnou o tom, že bychom taky nemuseli za pár let pravidelně dostávat důchod a další sociální dávky, protože generace našich vnuků na ně prostě nevydělá. Prostě tomu nevěří, protože přece nějak bylo a nějak nusí být. Uniká jim, jak rychle se náš tradiční svět mění.

Jednak mají naše děti těch našich vnoučat málo, jednak díky moderní technice tato vnoučata (a na svět už dnes přicházející pravnoučata) mají internet radši než sex a v boji za zelenou přírodu a pod vedením nejrůznějších úchylů ve státem a globalisty podporovaných neziskovkách směřují místo do manželských  postelí do LGBT komunit, mění si pohlaví a nejsou si prostě mnohdy jisti tím, zda jsou chlapeček nebo holčička.

Nemluvě o tom, že po bruselském vzoru, pod vedením stále lépe placených učitelů, z nich stát vedený touhle idiotkracií vychovává stále více typy lidí, kteří nijak zvláště nehodlají napodobit příklad nás, svých prarodičů, a místo příklonu k vytváření materiálních a duchovních hodnot v rámci tradic vlastního národního společenství inklinují k multikulti rovnosti všech ve všem a neuvědomují si možné dopady sluníčkaření ve vztahu k řízené migraci cizích etnik do vlastního životního prostoru.

Přes všechny tyto hrozivé příznaky konce věku příslušníci tohoto většinového lidského stáda stále věří po vzoru té krače sedící na místě jedné z vedoucích pozic vlády jednoho sousedního státu v Evropě, že to přece nějak zvládnem. Ale mají pravdu? Je to vůbec možné zvládnout? Snad se na mne nebudete zlobit, když vám předložím některá fakta svědčící o tom, že dobře už bylo a vývoj ve světě nenávratně spěje k totální katastrofě.

Pozn.: Informace pro amatérské etymology – krača je vlídné regionální slezské označení tvora obvykle ženského pohlaví vzniklé spojením názvu neplodné krávy černostrakatého skotu a poměrně nelichotivého označení parádně rozměrného dámského přirození, používané naprosto výjimečně k označení stejně výjimečných exemplářů doslova nevídaných kvalit u VIP světové úrovně… 

Podívejte se dnes se mnou na situaci, která zraje k výbuchu v naší bezprostřední blízkosti, na pláních Euroasie. Zatímco naše západní civilizace utrácí čas a investice do válečných konfliktů dnes už téměř všech proti všem na středním východě a obkličováním Putinova Ruska, ručička hodin na časovači výbuchu, který zničí Evropu a nakonec i Asii tak, jak je znáte, je už téměř na doraz. A ten výbuch již prakticky nikdo neodvrátí, i kdyby ty operetní krasavce v Bruselu, Trumpa, Si Ťin-pchinga i Putina někdo přesvědčil, aby okamžitě nechali harašení zbraněmi a síly celého světa zaměřili na jeho záchranu.

Nebude to rozhodně hezký pohled a hezké čtení a prosím slabší povahy, aby raději překlikly jinam. Pokud zůstanete, mrkněte se se mnou, jak se na naší budoucnosti začíná podepisovat fakt nedostatku něčeho, pro nás všechny dosud tak samozřejmého, jako je voda. Připravil jsem pro vás podklady k takovému malému zamyšlení nad tím, co vám možná dosud uniká nebo zatím o tom nechcete nic slyšet…

---

U zrodu dnešní civilizace stála voda

Historicky poslední známá civilizace, jíž jsme nepříliš slavnými pokračovateli, začala před asi šesti tisíci lety v povodí tří největších řek tehdy známého světa, řeky Nilu v Egyptě, Eufratu a Tigrisu v Asii. Koryta těchto bájeslovných řek po generace zásobovaly tamější rozvíjející se lidská společenství dostatkem životodátné tekutuny ke všem účelům, ke kterým je obvykle lidmi využívána.     

Čas ovšem oponou trhnul a dnes je všechno jinak. Například koryto bájeslovné a životodárné řeky Tigris téměř úplně vyschlo, a lidé ze srdce proklínají vlády, které tomu pouze přihlížejí a nejsou schopny s tím nic udělat. A podobně  jako Tigris jsou teď na tom všechny tři blízkovýchodní řeky, jsou mělké a jako ve zlém snu postupně obnažují svá dna do takových rozměrů, jaké nikdy v historicky známé době odkryto nebylo. 

Co bude s lidmi, kteří tam stále eště dnes žijí? Kam se podějí obyvatelé arabských zemí, pokud se voda do řek nevrátí a stav se změní na trvalý, jak se tomu ostatně už děje? Nikoli politika, ale  nedostatek vody a napětí mezi obyvateli Sýrie nedostatkem vody způsobené vytvořilo podhoubí pro vznik tamějšího válečného konfliktu. Spojené státy a sousedé Sýrie zneužili tohoto stavu k prosazování svých zájmů ohledně přístupu k naftě a zemnímu plynu. Jaké další nepokoje a vzpoury můžeme očekávat v budoucnu? Opravdu se musí Blízký východ stát neobyvatelným?

Problémy v Iráku

Mnozí si počátkem léta se zděšením protírali oči, když shlédli video, jak lidé u Bagdádu přecházejí suchou nohou řeku Tigris. Při bližším pohledu se potvrdila strašlivá skutečnost: velký Tigris, který protéká Irákem tisíce let, je nyní tak mělký, že je ho možné překonat pěšky z jedné strany na druhou jako nějakou louži. V některých částech Iráku je vyschlý úplně. Ryby, které v něm žily, samozřejmě vyhynuly spolu s veškerou vegetací. Je docela možné, že jde o nejhorší katastrofu, k jaké kdy na Blízkém východě došlo.

Iráku přináší Tigris, stejně jako Eufrat, který je rovněž na mnoha místech téměř vyschlý, nejen pitnou vodu, ale je to i jediný zdroj zavlažování prakticky pro veškeré zemědělství. Co se stane, až zcela vyschne, je naprosto jasné.

Lví podíl na této situaci má Turecko, jež také trpí vážným nedostatkem vody a elektřiny. Postavilo proto obrovskou přehradu na řece Tigrisu poblíž hranice s Irákem. Její projektování začalo už v roce 2006. Ale v Iráku, v té době hluboce zabřednutém v občanské válce, se našel málokdo, kdo by vážně přemýšlel o blížící se katastrofě.

Tato přehrada se stala i dalším projevem turecké arogance vůči Kurdům. Je vybudována na jejich území a postupně napouštěné umělé jezero nad přehradou zaplaví desítky kurdských vesnic, jejichž obyvatelé tak budou jednoduše vystrnaděni. Spolu s vesnicemi se potopí také starověké město Hasankeyf (u nás známé jako Kefe), jehož stáří je odhadováno na deset tisíc let. Celé město, které dnes obývají výhradně Kurdové, zmizí i se všemi jeho památkami na dně obrovského přehradního jezera, a jeho obyvatelé budou vystěhováni.

Není jasné, zda Turecko už začalo napouštět vodní nádrž vodami z Tigridu. Turci prohlašují, že nikoliv, v Bagdádu jsou však přesvědčeni o opaku. Dramatický pokles hladiny vody v řece je podle Turků přirozeně způsoben suchem a nedostatkem srážek, který trvá už celé desetiletí. Pokud Turci skutečně dosud nezačali zadržovat vodu, znamená to, že katastrofa bude o to horší. Voda se zpravidla při napouštění přehrady zadržuje několik let. Během této doby úplně zanikne zemědělství v Iráku.

Navíc Turecko postavilo přehradu na Tigrisu nejen pro výrobu elektřiny, ale také pro odběr vody. Jinými slovy, řečiště Tigrisu se již nikdy nenaplní bývalým objemem vody.

Video zachycuje Tigris v roce 2018. Na mnoha místech, poprvé za tisíciletí, řeka zcela vyschla. Autor videa připojil i záběry z „velkých“ dnů Saddáma Husajna. Irák byl tehdy nezávislý a Tigris plný vody.

Klima se opravdu změnilo – nedostatek deště, sucho trvající už deset let, vysychání pramenů řek a v důsledku toho barbarské čerpání podzemních vod vesnicemi, které dále snižují jejich hladinu. Vzhledem k tomu, že v celém arabském prostoru jsou úřady buď nečinné, nebo absolutně zkorumpované, žádná kontrola nad studnami se neprovádí a dokonce i samotní úředníci je hloubí pro vlastní obohacení.

A Tigris se mezitím stává stále mělčí a mizí, jak postupuje na jih. Jedná se především o šíitské oblasti. A zde nazrávají nepokoje. Lidé hledí na mizející řeku a jasně si uvědomují nadcházející katastrofu.

Propblémem je i naprostá apatie vládních orgánů a jejich zaměření se na druhořadé věci. Po desetiletí úřady ignorují potřeby vlastních lidí a nutí je pěstovat plodiny, které vyžadují obrovské množství vody – pšenici a bavlnu. A samozřejmě zpronevěra, korupce, lhostejnost a války přeměnily vlády v celém arabském prostoru na naprosto irelevantní faktor. Nedokáží, ale už ani nechtějí a ani nemohou s tím organizovaně něco dělat. 

Mezitím symbol a záruka existence Iráku řeka Tigris protékající Mosulem a Bagdádem stejně jako řeka Eufrat jsou stále mělčí a vysychají. A po nich vyschne samotný Irák, který se kdysi přezdíval „země dvou řek“. A scénář nevyhnutelné katastrofy je zde vnímán s apokalyptickým pesimismem, protože v den, kdy řeky „opustí“ Irák, opustí ho i lidé

Tragédie v Sýrii 

Sýrie také vysychá. Právě sucho bylo jednou z příčin občanské války, což vedlo k ještě většímu nedostatku vody. Prostě začarovaný kruh… Nakolik se daří zjistit, byl to pouze Izrael, kdo upozorňoval na sucho, které zasáhlo východní Sýrii v letech 2007 až 2010, a v důsledku toho na migraci jednoho a půl milionu obyvatel směřujících do velkých měst na západě. Ale problém nebyl jen v suchu. Bašárova politika vedla venkovany k pěstování bavlny, což vyžaduje hodně vody. Vesnice proto vrtaly artéské studny a nelegálně tak čerpaly vodu na zavlažování polí. 

V důsledku toho poklesla hladina podzemní vody, vše vyschlo (na východě Sýrie zůstala neúrodná poušť), zatímco vesničané, sunnitští Arabové a Kurdové, se přestěhovali do měst. Jejich strádání, nedostatečné vyhlídky, lhostejnost úřadů a chudoba patřily k faktorům, které s pomocí Západu některé skupiny dotlačily k občanské válce, jež vypukla v březnu 2011. Stovky tisíc běženců ve své vlastní zemi neměly co ztratit, a to je nesmírně nebezpečné pro každý režim.

Jezero Muzairib na jihu Sýrie v loňském létě. V zimě vody trochu přibylo, ale sucho opět zvítězilo. Ostatní jezera zmizela docela.

Nikoliv náhodou vzplanula vzpoura v Dar’ána jihozápadě Sýrie. I přes silné zimní deště, sotva začalo léto, všechno v tomto kraji vyschlo. Před mnoha lety v blízkosti města Dar’ávznikla velká umělá nádrž 500 metrů dlouhá a 250 metrů široká, která se nazývala Muzairib a sloužila jako důležitý zdroj pitné vody i jako místo odpočinku pro okolní obyvatele – s jachtami, rybařením a pikniky na břehu. Svého času připomínala Galilejské jezero.

A pak přišlo minulé léto a jezero téměř úplně vyschlo. Důvody jsou stále stejné: barbarské vrtání studní zoufalými rolníky, vedro a odpařování, navíc v důsledku občanské války bylo narušeno zařízení hráze a ucpala se potrubí. Kromě toho zasáhl režim, který vyhloubil vrty u Chirbet-Razal, aby odvedl vodu z nádrže, která byla v rukou rebelů.

Vedle toho, jelikož usychá vegetace, vyskytují se v regionu stále častěji prašné bouře, které jsou časem silnější a silnější. Tyto bouře dále vysoušejí vegetaci, včetně sklizně, což přináší další bouře. Jedním slovem začarovaný kruh. Rolníci opouštějí pole a zničenou úrodu a spolu se svými rodinami odcházejí jinam – někdo do Jordánska, někdo na sever do Turecka. Masová migrace je jen částečně způsobena válkou. Hlavním důvodem je neschopnost zajistit si vlastní existenci. Kde není voda, není ani život.

Vysychající vody Nilu v Egyptě

Stejný jev se objevuje i v Egyptě, v zemi, kde mnozí věřili, že vody jejich velkého Nilu potečou navždy. Bohužel ne. V Etiopii dokončili vlastní přehradu na horním toku Nilu s názvem „Vzkříšení“. Nyní potřebují významně snížit průtok řeky až na několik let, aby naplnily obrovskou nádrž nad přehradou. Etiopané se chystali zastavit vodu na tři roky, aby co nejdříve mohli začít vyrábět elektřinu.

Egypťané požadují, aby se tento proces rozložil na dobu šesti let a jeho dopad nebyl tak akutní. Mezitím hladina vody v Nilu stále klesá. V některých oblastech již řeka začíná vysychat. Přitom Etiopané ještě ani nezačali zadržovat vodu. Respektive možná už v tichosti začali, stejně jako Turci na Tigridu.

Nil v centru Káhiry, na nejnavštěvovanějším místě, jeho hladina se zde dostala na tak nízkou úroveň, že se poprvé objevily „ostrůvky“ uprostřed koryta pokryté blátem a plísní. Co nastane, až Etiopie tento rok zablokuje průtok? Válka?

Důsledky pro Egypt jsou již nyní destruktivní. Úroveň vody v Nilu klesla natolik, že nestačí k zavlažování. Políčka začínají vysychat a hospodářství v jeho deltě zanikají. Množství pitné vody také prudce pokleslo a ještě méně je jí pro zemědělství. Co udělá téměř 100 milionů lidí v zemi? Situace přiměje vládu zvyšovat dovoz základního zboží, čímž se země dostane do ještě větších dluhů.

Vláda generála Sísí je zaneprázdněna svým vlastním přežitím. Nebyly vytvořeny žádné komplexy pro odsolování vody. Neexistují žádné zásoby a není žádná cesta ven. Pokud Nil vyschne, Egypt zahyne. To se ještě nikdy nestalo. Egypťané si zvykli na skutečnost, že vody Nilu vždy omývaly krajinu. Nejsou připraveni na to, co nastává.

Centrum Káhiry, turistická oblast. Uprostřed řeky se poprvé v historii objevil obrovský ostrov. Egypt vždy spojoval svůj úspěch a prosperitu s Nilem. Co ho nyní čeká?

To vše je zcela bezprecedentní. Zároveň všechny tři velké řeky Blízkého východu: Nil s jeho údolím a Mezopotámské řeky Tigris a Eufrat mizí. A spolu s nimi mohou zmizet i jejich vyděšené civilizace, odkud budou emigrovat desítky milionů lidí.

Jordánsko bez pitné vody

Jordánsko rovněž vysychá. Jeho vláda nemá dost peněz na to, aby dostatečně zásobila obyvatele pitnou vodou. Proto je každý den voda z kohoutku vypnutá na několik hodin. Navíc je Jordánsko stále nuceno napájet asi jeden a půl milionu syrských uprchlíků, kteří se nahromadili ve středu země. Tratí na ně vodu, jíž se mu už tak nedostává.

Proto se Jordánsko stalo jednou z nejvíce potřebných zemí na světě a občanská válka v Sýrii situaci ještě zhoršila. Jelikož na jihu Sýrie není voda, rolníci tam nekontrolovatelně čerpali vodu z řeky Jarmúk. Jarmúk je hlavním přítokem Jordánu, a proto hladina vody v Jordánu také velmi poklesla – v korytu této řeky chybí tři čtvrtiny vody. Bezradná jordánská vláda vrtá jednu studnu za druhou, čímž navíc snižuje hladinu spodních vod.

Zatímco se ekonomická situace v Jordánsku zhoršuje, ve společnosti roste nespokojenost, a to i proti králi, kterého stále více lidí považuje za zkorumpovaného. Problém nedostatku vody zde hraje významnou roli.

Nedostatek vody také v Íránu

Podobný problém zasáhl také Írán, kde nedostatek vody souží již 14 let celou polovinu země, na níž je soustředěno 90% populace a zemědělské půdy. 

Velká řeka Zayanderud (v perštině to znamená „řeka, která přináší život“) protékající Isfahánem vyschla. Naprosto. Přitom byla s jejími starodávnými mosty nejdůležitějším symbolem, vizitkou Íránu. Ale to není výsledek pouze sucha, ale též zkorumpované vlády.

I zde je stejný problém. Země dotuje pěstování pšenice, rolníci potřebují mnoho vody, kterou nemají, a proto kopou pirátské studny. Úroveň hladiny podzemních vod klesá a vody je stále méně. Milióny lidí v zoufalství opouštějí vesnice a stěhují se do měst. Tam se připojují k množícím se protestům proti zkorumpovanému režimu. Metody zavlažování v Íránu jsou mimořádně neefektivní, neexistuje centralizovaný systém hospodaření s vodou. Stát staví přehrady, které ale ještě více zhoršují situaci.

Nedostatek vody a přísné sankce, které znovu zasáhly Írán, nevyhnutelně vedou k rostoucí občanské nespokojenosti a stávají se vážným ohrožením režimu. A už víme, že protesty začínající nedostatkem vody mohou snadno udeřit na paláce vládců.

Arabové nic neřeší

Vlády tento problém nepovažovaly za důležitý a nic proti němu nedělaly. Měly důležitější věci na starosti. V Egyptě narůstá kritika prezidenta Sísí, který se nezabývá novou situací v zavlažování a včas neřešil otázku, kde brát vodu. Nadále ignoruje problém, který bude explodovat už v příštím roce, kdy Etiopané spustí svoje vodní dílo a přehradí koryto řeky Nilu. Stejně se to má s Asadem, s jordánským monarchou a s vládou Libanonu. V minulosti byla stavba přehrad považována za národní prioritu (např. umělá nádrž Karaun na řece Litaně v Libanonu). Tyto přehrady však snížily hladinu vody v řekách, což vedlo k vážnému nedostatku vody k pití a zavlažování. (Nikdo dnes nedokáže ani odhadnout, kolik vody se odpaří například z Asuánské přehrady a následně chybí v dolním toku Nilu.) 

Jedním z mála, kdo o tomto problému přemýšlel a vytvořil systém zásobování vodou, byl Muammar Kaddáfí, kterého Západ zlikvidoval a z Libye udělal další ztracený stát bez vody a bez naděje.

Na začátku devadesátých let spustil plukovník Kaddáfí obrovský projekt „Velké řeky vytvořené člověkem“, který se dnes změnil z velkých investic na velkou zátěž. A proto ho pravděpodobně brzy zastaví. Vzhledem k tomu, že Libye byla pouštní země, vše se zakládalo na myšlence přivést vodu na pobřeží z núbijského vodního ložiska objeveného na jihu země za pomoci betonových trub o průměru 4 metry napodobujících starověké potrubí a akvadukty a táhnoucích se na vzdálenost 4000 kilometrů. Systém měl dodávat 6,5 milionu krychlových metrů vody denně.

Myšlenka to byla krásná, i její realizace (samozřejmě rukama západních a jihokorejských inženýrů). Jenomže podzemní vodonosný bazén se neobnovuje. Vody je v něm čím dál tím méně. Současně se snížily náklady na odsolení mořské vody. Proto dnes už nejsou zřejmé přínosy plynoucí z pokračování takovéto těžby a přepravy vody na vzdálenost tisíců kilometrů. Navíc v dnešní Libyi rozervané občanskou válkou a nekonečnými sváry nemá nikdo chuť přemýšlet o vodě. Všechno tudíž bude i nadále skomírat až do úplného vysušení a krachu.

Arabští vládci, kteří měli být zničeni v rámci „arabského jara“, se vrátili a spolu s nimi i naprostá neschopnost. Voda se však nevrátila.

Vzhůru do Evropy!

V důsledku této stále se zhoršující katastrofy budou desítky milionů rolníků a jejich rodin nuceny opustit svá pole v Íránu, Sýrii, Jordánsku, Iráku a Libyi, a vydat se do velkých měst, nebo se připojit k mocnému proudu migrantů směřujících na západ a na sever, především do Evropy. To je nevyhnutelná migrace, protože obyvatelé suchých oblastí prostě nemají jiné východisko. Neexistuje žádný Národní pojišťovací institut, nejsou dostupné ani žádné kompenzace. Neschopné jihovýchodní státy postižené suchem nedokáží lidem nabídnout žádnou alternativu.

A nejde pouze o zemědělství, ale o všechno, co souvisí s mizením řek a jezer: rybolov, chov zvířat, zeleň, pláže, jachty a cestovní ruch. Mnoho lidí se živilo na březích řek. Všichni zůstanou bez prostředků na živobytí a nevyhnutelně se připojí k vlnám uprchlíků.

Krátce řečeno, v tomto okamžiku klíčí stále nová a nová semena budoucích nepokojů v Evropě, která je už tak dost zaskočena současnými problémy s přistěhovalci a sotva si umí představit rozsah hrůz, které se na ni chystají.

Války zoufalců

Dalším ne méně závažným důsledkem budou války zoufalců, které mohou vypuknout prostě proto, že lidi nebudou mít jinou volbu. Například mezi Bagdádem a tureckou vládou. Iráčané se probudili, až když byla voda téměř úplně na dně. Co dělali uplynulých deset let? Byli zaneprázdněni svými válkami. Totéž platí pro Egypt a Etiopii, pro Sýrii a Turecko, které si zabírá velkou část vody Eufratu pro sebe. A voda, která teče z Turecka do Iráku nebo Sýrie, je do značné míry znečištěná, protože ji Turci využívají v průmyslu pro chlazení, čištění a jiné potřeby. K Arabům tudíž už přitéká voda nevhodná k pití.

Arabské vlády jsou slabé a bez vůle. A všichni toho využívají. Ale jakmile nebude pitná voda, začnou války. A budou kruté, protože lidé nebudou mít na výběr. Blízký východ se ponoří hlouběji a hlouběji na samotné dno. 

Felláh z delty Nilu proklíná svůj hořký osud – pole vyschlo. Hladina vody v zavlažovacích kanálech klesla. To nutí Felláha utrácet velké částky na zavlažování, čímž jeho práce ztrácí rentabilitu. Snáší zlobná prokletí proti vládě a prezidentovi Abd al-Fattáh al-Sísí, který „provedl vojenský převrat a oklamal lidi, aby získal jejich hlasy“. Zlořečí na adresu „země, která mu ukradla vodu z Nilu“ (má na mysli Etiopii), sype si na hlavu prach na znamení bolesti a hněvu.

Tisícileté zavlažovací kanály, které procházejí jeho polem, vyschly. „Etiopie postavila přehradu, Jižní Súdán postavil přehradu, všichni postavili přehradu… a my jdeme ke dnu … prodejný režim, vláda neschopných, egyptský lid zemře hladem.“ Obvinil prezidenta Sísí, že nic neudělal a etiopská přehrada je už hotová. „Ať shoří tvůj dům, Sísí, my chceme jenom žít.“ To není planá hrozba, ale dříve nebo později se provalí masovým hněvem.

Zelený ostrov Izraele

Poněkud jiná je situace v Izraeli. Izrael své zdroje vody hlídá a opatruje. Naučil se ji používat opakovaně, čistit, šetřit. A umí odsolovat mořskou vou, což nikdo jiný v okolním arabském světě nedělá. Ani tady však není situace ideální a především: Izrael své zdroje chrání a není ochoten /a pravděpodobně ani nemůže/ nijak vypomoci svým sousedům.

A vůbec… Mohli by Arabové překonat své komplexy a svou příslovečnou nenávist k jinověrcům a spolupracovat na některých projektech, které by mohly přinést záchranu i jim? Zatím jim jde  nepochybně dobře destrukce, jen málokdy cokoli tvoří. Své problémy řeší emigrací a jdou tam, kde je možné natáhnout ruku a brát.

Proto je osud Arabů na blízkém východě téměř zpečetěn. A my se jen musíme připravit na to, abychom pokud možno nepustili ony miliony uprchlíků k sobě, do našich luhů a hájů. Protože destrukce je postavena již v základech jejich civilizace a hrozí všude tam, kde ve větším množství přicházejí. Musíme ale pochopit, že čelíme obrovským civilizačním přesunům, které změní celý svět a zachánit českou kotlinu pro naše potomky se s pomocí těch skřetů v Bruselu nemusí podařit. Současný stav berme zatím jako selanku, které v  sobě skrývá kapacitu ničivé bouře, a tato bouře jednou přijde a nikdy nemáme záruku, že nás nesmete z povrchu světa.

---

Závěrem

tyto události jsou zcela přirozenými apokalyptickými událostmi konce starého věku… nesnažte se nadávat Bohu, že to takhle tady na Zemi vede od desíti k pěti… Stvořitel a Duch svatý alias Syn člověka postupují podle dlouhodobého plánu… dali lidem čas v mnoha inkarnacích, aby vyzvedli svá ega, ta zvířátka v sobě, zpět do vibrací ducha a připravili se tak k maturitě, tedy na vykročení ven z této pokleslé pozemské reality směrem vzhůru… a platí, jak říká Kristus: Otec má tam nahoře sice mnoho příbytků… ano, má… ale rozhodně si je odmítá nechat zaplevelit týpky, které můžete u nás dnes nejčasteji pozorovat v kuolárech parlamentu, senátu, špičkách justice a policie, i v  kancelářích vládních budov… o farách, kostelích, mešitách a synagogách ani nemluvě… a o sídle Evropské komise v Bruselu, a o vládách v Moskvě, Pekingu a Washingtomu je v této souvislosti je zbytečné se zmiňovat, kdo těmto lidem vládne, to víme všichni… ovšem nejvíce těchto týpků, dosud propadlých svému egu v jeho téměř původní zvířecí podobě, běhá dnes všude kolem vás… je to lavina, která vás hrozí smést se sebou to toho slavného jezera síry, až bude ten obrovský tobogán uveden do provozu… přitom se zdá, že je nutné jen ho už zkolaudovat a může se spustit… proto vám jsou dávána ještě teď a v blízké budoucnosti mnohá příkoří, a to všem bez rozdílu, aby se ti kluci shora přesvědčili o tom, nakolik jste vy jeden každý dokázali nabízené možnosti přípravy na vzestup v mnoha inkarnacích využít a připravit se na odchod z hrubé hmoty vlastní prací na svém nitru… protože právě tohle je jediná cesta vedoucí z marasmu a havárií této Země a lidstva na ní v  období konce věku, jak o tom hovoří všechny věštby… blaze je vám, kteří víte, co máte dělat a děláte to… vaše, a jen vaše bude, řečeno slovy bible, království nebeské… a je tady, to království, pro všechny, kteří ho hledají, vždy tady bylo a je stále kolem vás, a vy, kteří jste našli bezpodmínečnou lásku k sobě, jste již do něj vstoupili… tak si to neposerte, prosím…