Hymnus na Inannu/Ištar a její cesty v nebeském člunu jasně naznačuje, že dopravním prostředkem bohů po nebi bylo MU:
Vládkyně nebe,
nebeské roucho obléká si,
mocně k nebi stoupá.
Nade všemi zeměmi zalidněnými
létá ve svém MU.
Paní, jež ve svém MU
k výšinám nebeským radostně míří.
Nade všemi místy spočinutí
přelétá ve svém MU.
Existují důkazy, že národy východního Středomoří zahlédly takovýto předmět ve tvaru rakety nejen v chrámovém ohrazení, nýbrž i za letu. Na chetitských rytých piktografech, na pozadí hvězdnaté oblohy, vidíme například přelétající střely, rakety na odpalovacích rampách a boha uvnitř svítící komory (obr. 68).
Profesor H. Frankfort v díle Cylinder Seals popisuje, jak se ve starověku rozšířilo umění výroby mezopotamských pečetních válečků i předmětů na nich zobrazených; jedna taková pečeť, pocházející z 13. století př. Kr., byla nalezena také na Krétě. Na pečeti je zcela jasně znázorněna raketa letící oblohou a poháněná plameny, jež za ní šlehají (obr. 69).
Okřídlení koně, zvířata s propletenými údy, okřídlený nebeský kotouč, božstvo s rohatou přilbou — to vše jsou známé mezopotámské motivy. Lze rozhodně předpokládat, že ohnivá raketa z krétské pečetě byla také předmětem známým po celém Předním východě.
Raketu s „křídly“ nebo kýlovými plochami, do níž lze vystoupat po „žebříku“, lze vidět na tabulce odkryté u Gezeru, města ve starověkém Kanaánu, západně od Jeruzaléma. Na dvojitém otisku téže pečeti je také patrná raketa stojící na zemi vedle palmy. O nebeské povaze či cílové stanici předmětů svědčí i symboly Slunce a Měsíce a souhvězdí zvěrokruhu, jež zdobí pečeť (obr. 70).
Mezopotámské texty popisující vnitřní ohrazení chrámů, cesty „bohů“ na nebesa nebo případy, kdy na „nebe“ vstoupil nějaký smrtelník, používají sumerský výraz mu nebo jeho semitské odvozeniny šu-mu („to, co jest mu“), šam nebo sem.
Jelikož tento výraz také znamenal „to, čímž je někdo pamatován“, začalo se toto slovo vnímat ve smyslu „jméno“. Jenže univerzálním překladem mu jako „jména“ v nejstarších textech, jež mluvily o předmětu používaném při létání, se zamlžil skutečný význam starověkých záznamů.
A. Barton (The Royal Inscriptions of Sumer and Akkad) tak zavedl nikým nezpochybněny překlad Gudeova chrámového nápisu, že „jeho MU obejme zemi od obzoru k obzoru“ jako „jeho jméno naplní zemi“. Hymnus Iškurovi, vychvalující jeho „paprsky vyzařující MU“, jež mohlo dosáhnout výšin nebeských, byl přeložen obdobně: „Tvé jméno je zářné a sahá k zenitu nebes“. Někteří vědci, kteří vytušili, že mu nebo šem možná znamená nějaký předmět, a ne, „jméno“, pojímali tento výraz jako příponu nebo mluvnický jev, jenž nevyžaduje překlad, a tak se celé sporné otázce vyhnuli.
Není příliš těžké vystopovat etymologii tohoto slova i způsob, jakým „nebeská komnata“ nabyla významu „jména“. Nalezly se skulptury s bohem uvnitř nějaké komory ve tvaru rakety, jako například tento nesmírně starý a vzácný nález (nyní ve vlastnictví Univerzitního muzea ve Filadelfii), kde nebeskou povahu komory dokazuje dvanáct koulí, jež ji zdobí (obr. 71):
Mnoho pečetí obdobně znázorňuje boha (jednoho či dva) uvnitř takových oválných „božských komnat“; ve většině případů byli tito bohové uvnitř posvátných oválů zobrazováni jako předměty uctívání.
Starověké národy se chtěly svým bohům klanět po celé zemi, nejen v oficiálním „příbytku“ každého božstva, a tak se postupně rozšířil zvyk vytvářet imitace boha uvnitř jeho „nebeské komnaty“. Na vybraných místech se vztyčovaly kamenné sloupy, jež tvarem připomínaly oválný stroj, a do kamene byl vytesán obraz boha na znamení, že je uvnitř „vozidla“.
Netrvalo dlouho a králové a panovníci — spojující tyto sloupy (zvané stély) se schopností vstoupit do nebeského příbytku — začali do stél vyrývat vlastní podobizny, aby dali najevo sounáležitost s věčným příbytkem. Jestliže už nemohli uniknout fyzickému zapomnění, bylo pro ně důležité, aby bylo v paměti světa navždy zachováno alespoň jejich „jméno“ (obr. 72).
To, že měly pamětní kamenné sloupy napodobovat ohnivou kosmickou loď, lze také odvodit od výrazu, pod jakým byly tyto stély známy ve starověku. Sumerové jim říkali NA.RU („kameny, jež se zvedají“). Akkaďané, Babyloňané a Asyřané je nazývali naru („předměty, jež vydávají světlo“). Amorejci jim říkali nuras („ohnivé předměty“ — v hebrejštině ner dodnes znamená sloup, který vydává světlo, tudíž má význam „svíčka“). V indoevropských jazycích Churritů a Chetitů se stély nazývaly chu-u-aši („plamenný pták z kamene“).
Bible uvádí dva druhy pamětních monumentů – jad a šem. Prorok Izajáš sdělil trpícím národům Judey Hospodinův slib lepší a bezpečnější budoucnosti:
…že dám (jim) ve svém domě
a na svých hradbách jad a šem…
Slovo „mu“ nebo „šem“ neznamená „jméno“, nýbrž „nebeské vozidlo“
V doslovném překladu by Hospodin sliboval, že svému lidu poskytne „ruku“ a „jméno“.*) Ze starověkých památek zvaných jady, jež dodnes stojí ve Svaté zemi, však naštěstí víme, že měly vrchol ve tvaru jehlanu. Šem, na druhé straně, byl památník s oválným vrškem. Je tedy nabíledni, že oba výrazy začaly jako napodobeniny „nebeské komnaty“, božského vozidla, jímž se vystupovalo do věčného příbytku. Ve starověkém Egyptě dokonce vykonávali věřící pouť ke speciálnímu chrámu v Heliopolis, aby se poklonili předmětu ve tvaru jehlanu ben-ben, v němž prý kdysi v dávnověku bohové „přijeli“ na zemi.
Egyptští faraóni byli po smrti dokonce podrobováni obřadu „otevírání úst“, během něhož měli být dopraveni podobným jadem nebo šémem do božského příbytku věčného života (obr. 73).
Bibličtí překladatelé vytrvale sahají po slově „jméno“, kdykoliv narazí na výraz šem, a zcela tak přehlížejí prozíravou studii, kterou před více než stoletím publikoval G. M. Redslob (v Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft). Správně v ní poukázal na to, že výrazy šem a šamaim („nebe“) mají základ ve slově šamach, což znamená „to, co míří vzhůru“. Když Starý zákon uvádí, že král David „udělal šem“ na znamení vítězství nad Aramejci, nešlo podle Redsloba o „udělání si jména“, nýbrž o vztyčení pomníku mířícího k obloze. *)
Jakmile si uvědomíme, že „mu“ nebo „šem“ by se v mnoha mezopotamských textech nemělo číst jako „jméno“, nýbrž jako „nebeské vozidlo“, otevírá se nám cesta k pochopení skutečného významu mnoha starověkých bájí, včetně biblického příběhu o stavbě babylonské věže.
Kniha Genesis se v jedenácté kapitole zabývá pokusem lidstva vztyčit „šem“
Biblický příběh je vyprávěn stručným (a přesným) jazykem, jakým se obvykle popisují historické události. Přesto se generace vědců a překladatelů snažily vtisknout celé zprávě pouze obrazný, přenesený význam, neboť podle jejich mínění šlo o touhu lidstva „učinit si jméno“. Takový přístup zcela opomíjel faktický obsah příběhu; v našem pojetí skutečného obsahu slova šem nabývá příběh stejný význam, jaký musel mít pro starověké národy.
Biblický příběh o babylonské věži popisuje události, jež se odehrály, když se země po potopě opět zalidnila národy a pronárody. Když někteří „táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam“.
Zemí Šineár se pochopitelně rozumí země sumerská v jižní Mezopotámii, v nížině mezi dvěma řekami. A lidé, kteří již byli zasvěceni do umění výroby cihel a stavby výškových domů pro městskou civilizaci, si řekli:
Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno (šem) a nebudeme rozptýleni po celé zemi.
Ale toto lidské snažení se Bohu příliš nezamlouvalo:
I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali.
Hospodin totiž řekl:
„Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“
Tehdy řekl Bůh – nějakým kolegům, jež Starý zákon nejmenuje:
„Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země.
V důsledku tradičního překladu slova šem jako „jméno“ zůstával tento příběh nesrozumitelný pro mnoho generací. Proč si starověcí obyvatelé Bábelu – Babylonie – dali tu námahu, aby „učinili sobě jméno“, proč mělo být „jméno“ umístěno na „věži, jejíž by vrch dosahal k nebi“ a jak mohli tím, že „učiní sobě jméno“, zabránit rozptýlení lidstva „po vší zemi“?
Jestliže si tito lidé chtěli jen vybudovat „pověst“ (jak to vysvětlují badatelé), proč to Hospodina tolik vyvedlo z míry?
Proč bylo vybudování „jména“ v Hospodinových očích skutkem, po němž „pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést“, tedy cokoliv si zamanou, už nebude pro ně nemožné? Tradiční vysvětlení neobjasňují dostatečně věrohodně, proč Hospodin usoudil, že je zcela nezbytné obrátit se na jiná nejmenovaná božstva, aby sestoupila dolů a učinila přítrž tomuto lidskému úsilí.
Jsme přesvědčeni, že odpovědi na všechny tyto otázky se stanou věrohodnými – ba dokonce zřejmými –, jakmile za výraz šem, který obsahuje původní hebrejský text bible, dosadíme místo „jména“ „létající stroj“.
Příběh, v tom případě popisuje starost lidí, že ztratí mezi sebou kontakt, jakmile se rozptýlí po celé zemi, a tak se rozhodnou zkonstruovat „létající stroj“, pro který je nutné vztyčit odpalovací věž, aby – podobně jako například bohyně Ištar –, mohli létat v mu „nade všemi zalidněnými zeměmi“.
Část babylonského textu známá pod názvem „Epos o stvoření“ vypráví o tom, že první „bránu bohů“ (Babylon) postavili sami bozi. Řadoví bohové, tzv. Anunnakové, dostali takovýto příkaz:
„Zbudujte tedy Babylon, to vytoužené dílo, ať vytvořená je cihlová jeho stavba, pojmenována svatyně!“ *)
Annunakové se „rozmáchli motykou“ a dva roky pracovali do úmoru – „hnětli cihly“, až nakonec „vztyčili vrcholek chrámu Esagila“ („dům velikých bohů“) a „postavili jeho vysoký zikkurat“.
Od lidstva to tedy byla docela troufalost, postavit si vlastní odpalovací rampu na místě, jež ke stejnému účelu sloužilo původně bohům, neboť název toho místa – bab-ili – znamenal doslova „Brána bohů“.
Existují ještě další důkazy, jež by potvrzovaly tento biblický příběh a náš výklad?
Babylonský historik a kněz Béróssos, který ve třetím století př. Kr. sepsal dějiny lidstva, uvedl, že „první obyvatelé země, hrdí na vlastní sílu… rozhodli se postavit věž, jejíž vrchol by sahal až k nebi“. Ale věž zbořili bohové a silný vítr „a bohové zavedli různost jazyků mezi lidmi, kteří do té doby mluvili stejnou řečí“.
George Smith (The Chaldean Account of Genesis) narazil ve spisech jednoho řeckého historika na zprávu, že lidé, kteří unikli potopě, přišli v souladu s „dávnou tradicí“ do „Sena-aru“ v Babylonii, ale prý je odtamtud vyhnala různost jazyků.
Dějepisec Alexander Polyhistor (1. století př. Kr.) napsal, že všichni lidé kdysi mluvili stejnou řečí. Poté hrstku z nich napadlo postavit vysokou věž, po níž chtěli „vyšplhat do nebe“. Ale nejvyšší bůh zmařil jejich plány a seslal na ně vichr; každému kmeni byl přidělen jiný jazyk. „Město, kde se tak stalo, se jmenovalo Babylon.“
Dnes už sotvakdo pochybuje o tom, že biblické příběhy, stejně jako zprávy řeckých historiků z doby před 2 000 lety a záznamy jejich předchůdce Béróssa, vycházejí z ještě starších – sumerských – pramenů. A. H. Sayce (The Religion of the Babylonians) tvrdí, že si na úlomku tabulky v Britském muzeu přečetl „babylonskou verzi stavby babylonské věže“. Ať už tak nebo onak, základními prvky této verze je pokus dosáhnout nebe a následné zmatení jazyků. Další sumerské texty zaznamenávají úmyslné zmatení lidské řeči rozhněvaným bohem.
Lidstvo patrně v té době nebylo vybaveno potřebnou technikou na tak náročný letecký projekt; nezbytně k tomu potřebovalo rady i pomocnou ruku nějakého zasvěceného boha. Vzepřel se takový bůh ostatním, aby pomohl lidstvu? Na jedné sumerské pečeti je znázorněna rozmíška mezi ozbrojenými bohy, zřejmě kvůli sporné stavbě stupňovité věže, do níž se pustili lidé (obr. 74).
Sumerská stéla, nyní vystavená v pařížském Louvru, možná zobrazuje incident popisovaný v Knize Genesis. Kolem r. 2300 př. Kr. ji dal zhotovit akkadský král Narám-Sín a podle názoru „vědců“ je na ní prý král, vítězící nad svými nepřáteli. Ale velká ústřední postava patří božstvu, a ne lidskému králi, neboť má na hlavě rohatou přilbu – určující znak vyhrazený výlučně bohům. Navíc se zdá, že tato ústřední postava není vůdcem menších postav – lidí –, nýbrž že po nich šlape. Lidé však podle všeho neválčí, nýbrž kráčejí k témuž kuželovitému předmětu – či k němu obdivně vzhlížejí –, k němuž se upíná také pozornost božstva. Bůh, vyzbrojený lukem a oštěpem, si tento předmět prohlíží spíše výhrůžně než obdivně (obr. 75).
Kuželovitý předmět míří ke třem hvězdným tělesům. Pokud jeho velikost, tvar i účel naznačují, že to je „šem“, pak tento výjev zobrazuje rozzlobeného a po zuby ozbrojeného boha, který šlape po lidech oslavujících stavbu „šemu….
Z mezopotamských textů i biblického výkladu vyplývá totéž poučení: létající stroje byly určeny bohům, a ne lidstvu
Lidé, jak tedy tvrdí mezopotamské i biblické texty, mohli vstoupit do nebeského příbytku pouze na výslovné přání bohů. Tak lze chápat smysl dalších vyprávění o nanebevstoupení i o vesmírných letech.
Starý zákon zaznamenává „nanebevstoupení“ smrtelných lidí
Prvním byl Henoch (Enoch – hebrejsky „zasvěcený“), patriarcha z doby před potopou, s nímž se spřátelil Bůh a který „chodil s Bohem“. V genealogii patriarchů od Adama až po Noema je jmenován na sedmém místě; je tedy pradědečkem Noema, hrdiny potopy. Pátá kapitola Knihy Genesis uvádí seznam všech těchto patriarchů i věk, kdy zemřeli – kromě Henocha, kterého náhle „nebylo, neboť ho Bůh vzal“. Bůh povolal Henocha do nebe, aby unikl smrtelnosti na zemi.
Pozn. redakce: Podrobnější popis extrémně důležité role Enochovy v dějinách lidstva, lze nalézt v tomto článku »
Dalším smrtelníkem byl prorok Elijáš, kterého „vichr“ zvedl ze země a odnesl do nebe.
Méně známou zmínku o třetím smrtelníkovi, který navštívil nebeský příbytek a byl tam obdařen velkou moudrostí, obsahuje starozákonní vyprávění o vladaři z Týru (nejvýznamnějšího foinického města na východním pobřeží Středozemního moře). V 28. kapitole Knihy Ezechiel se dozvídáme, že Bůh poručil prorokovi, aby týrskému vladaři připomněl, jak mu – moudrému a dokonalému – Hospodin umožnil navštívit bohy:
„Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy… Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů.“
Hospodin prorokuje, že týrský vládce zemře „smrtí neobřezanců, rukou cizáků“, i kdyby prohlašoval „Jsem Bůh“; poté prozrazuje Ezechielovi pravou příčinu: když byl král pozván do božského příbytku a byl mu umožněn přístup ke vší moudrosti a ke všemu bohatství, jeho srdce „se stalo domýšlivým“, „zkazil svoji moudrost“ a „znesvětil své svatyně“:
Ve svém domýšlivém srdci si říkáš: „Jsem Bůh, sedím na božském trůnu v srdci moří.“ Jsi člověk, a ne Bůh, i když své srdce vydáváš za srdce božské!
Adapa, „vzor člověčenstva“,
kterého stvořil „bůh“ Ea/Enki
Sumerské texty také uvádějí příklady několika lidí, kterým se dostalo výsady vstoupit na nebesa. Jedním z nich byl Adapa, „vzor člověčenstva“, kterého stvořil Ea. Anu, otec bohů, „dal mu moudrost, však nedal mu věčný život“. Jak plynula léta, Ea se rozhodl předejít Adapově smrtelnému konci; daroval mu šem, s jehož pomocí měl dosáhnout Anova nebeského příbytku a tam pojíst chléb života a napít se vody života. Když Adapa přijel do Anova nebeského příbytku, Anu chtěl vědět, kdo Adapovi daroval šem, na němž dorazil do nebe.
Pozn. redakce:
Sumerský bůh Enki, akkadsky Ea, řecky Aos — člen rasy Anunnaki a stvořitel člověka
Enki, akkadsky Ea, řecky Aos. V sumersko-akkadské mytologii „Pán Abzu“, ochránce civilizace a kultury, měl moc nad ME. Velice často vystupoval jako zastánce lidí, který se podílel na snižování trestů, které navrhoval jeho bratr Enlil. Býval zobrazován jako bytost, které z ramen vytékají dvě řeky, Eufrat a Tigris. Na hlavě má tiáru s řadou rohů, oblečen je do dlouhého roucha. V Asýrii a Babylónii byl zobrazován jako rybí muž (Oannes) nebo mořská želva. V Babylónu byl zobrazován i jako jelen, který obskakuje hlínu (ženská pralátka) nad Abzu.
V biblických i mezopotamských příbězích lze najít několik důležitých stop o vzácných návštěvách smrtelníků v příbytku bohů. Adapa, podobně jako týrský král, byl dokonalým „obrazem pravzoru“.
Do nebeského „Edenu“ se všichni museli dostat pomocí šemu – „ohnivého kamene“.
Někteří vstoupili na nebe a vrátili se na zemi; jiní, jako např. mezopotamský hrdina potopy, tam zůstali a těšili se ze společnosti bohů.
Právě za tímto mezopotamským „Noem“ se vydal sumerský Gilgameš, aby od něho získal tajemství stromu života.
-pokračování-