Dobrý den, vážení přátelé,

připravil jsem pro vás určité zpestření těchto stránek. V nové rubrice najdete glosy, poznámky, zamyšlení o dění okolo nás. Rád bych zprostředkoval tímto způsobem tak trochu jiný pohled na události kolem nás, ať už v rovině osobní, společenské, ekonomické či politické.

Vždy existuje možnost, že ona zamyšlení, poznámky a glosy o věcech vezdejších se stanou pro vás příležitostí vidět dění kolem vás z nezvyklého úhlu pohledu či dokonce prohlédnout to, čemu buddhisté říkají iluze…

A začneme na rovinu. Přímým a jasným otevřeným dopisem těm co nám vládnou už dlouho – tj. církve. Dočkáme se odpovědi?

O tom, že pohled naprosté většiny lidstva na dění v tomto světě je jedinou velkou iluzí, jejíž kulisy nás všechny obklopují a nutí nás myslet, cítit a chovat se navyklým způsobem, o tom není z mého pohledu žádných pochyb. Není to jistě žádnou novinkou ani pro ty z vás, kteří jste se mohli s mými texty seznámit na stránkách oblíbeného internetového magazínu Matrix-2001.cz pana Jaroslava Chvátala, který je přímo založen na poodkrývání toho, co je za kulisami.

Naprostá většina lidí tohoto světa roli konzumentů zdejšího života v rámci scenérie těchto iluzí o všem ve svém bytí tady přijímá bez námitek a je s nimi smířena a mnohdy i spokojena. Jejich život v mezích těchto iluzí má víceméně pevný řád, byť ne vždy pozitivně laděný, pro který je charakteristické to, že z jejich pohledu hybatelem či příčinou toho všeho dění, které je buď těší či těžce válcuje, je někdo či něco zcela mimo jejich dosah.

A to je naprosto zásadní, prvotní a klíčová iluze, se kterou by se měli utkat především. Nepochopení skutečných pravidel životní hry lidské bytosti o tom, že jako jedinci i celek si tvoříme svoji současnost naprosto sami, zde na Zemi dosahuje momentálně historicky absolutního vrcholu a za tímto faktem je nutno vidět řadu vnitřních příčin v psychice člověka, kterých si budeme postupně všímat.

Za vším negativním v našich životech pak stojí naše vlastní chybná společenská objednávka, která k nám přichází skrze naše vlastní masmédia. A je pravdou, že na usměrňování naší společenské objednávky se nemalou měrou vědomě podílí řada velkých i menších hráčů na světovém kolbišti v podání těch, o kterých tak přesvědčivě na Matrixu podává svědectví práce Jaroslava Chvátala.

Velkými hráči temna jsou církve i věda

Skutečně velkými hráči temna kolem nás, kteří si nasazují masku hodného strejce, jsou církve a tzv. oficiální věda jako taková. Ta tzv. mainstreamová věda, která se nám snaží namluvit že »ví« ale ve skutečnosti je pouze fanatickým »náboženstvím hmoty«. Té hmoty, která je ve skutečnosti také jen iluzí, hmoty která ve skutečnosti neexistuje – neboť je vytvořena z energie. Tedy: jediné co existuje je energie. Jak vám potvrdí kterýkoliv skutečný vědec zabývající se kvantovou fyzikou. Zkuste si to prosím sami domyslet v tom smyslu, že energie má dost blízko k myšlence…

K této problematice se ještě často budeme vracet. Vlivy církve a vědy tedy determinují a také deformují od útlého dětství postoj každého z nás vůči sobě, lidem a světu kolem nás.

Pravdu proto mají filosofové a proroci, kteří vidí v dnešní době naprostý úpadek lidstva a označují ho pojmy jako věk železný či jako věk Kalí-jugy, posledního stupně vývoje směrem do hlubin vibrací stvořených světů.

O těchto věcech je třeba vydávat svědectví. Tato rubrika k tomu chce přispět trochu jinak než mé ostatní texty, Mělo by v ní být více času a pozornosti věnováno právě pronikání pod povrch dění kolem a nazývání věcí v běžném životě obvykle nějak označovaných skutečně pravými jmény.

Podívejte se dnes se mnou na úvod na zajímavou hru světla a stínu v současném světě prostřednictvím jedné zajímavé krátké konfrontace dvou diametrálně odlišných životních postojů. Již vícekrát jsem se pokoušel se svou praktickou znalostí uplatnění fenoménu Kristovy bezpodmínečné lásky v běžné praxi lidského bytí zahájit diskusi s některými zástupci světa tzv. vědy či zájmových společenských organizací, které se shodnou tematikou zabývají.

Mojí snahou bylo a je v těchto případech najít širší základnu pro rozšíření toho, co reálně pomáhá řešit problémy člověka s nalezením sama sebe a obecně mění jeho život k lepšímu. Prostě hledám základnu, která by mohla výpověď o mých zkušenostech z práce s lidmi pojmout šířeji, než to dokáže můj web.

Zatím jsem nikdy neuspěl. Žádná z oslovených organizací není ochotna vést dialog a dokonce ani žádná na hlas jednotlivce neodpověděla. Se světlou výjimkou jsem se setkal teprve v minulých dnech, kdy na mou výzvu k diskusi na téma role Kristovy bezpodmínečné lásky k sobě odpověděl vedoucí představitel jedné z menších církví registrovaných a působících v tomto státě.

Přetiskuji oba texty v nezměněné podobě, samozřejmě bez uvedení konkrétní adresy. Posuďte sami, co je světlem a co je stínem v této konverzaci a udělejte si sami svůj obraz. Prosím čtěte text mého mailu:

—

Vážený pane předsedo,

přeji vám dobrý den a dovolím si popřát stále ještě s počátkem roku hodně štěstí a úspěchů v něm. Obracím se na vás s vírou v to, že budete mít pochopení pro sdělení, které vám adresuji.

Impulsem k tomu, abych vás oslovil, byl a je postoj vaší církve k některým závažným otázkám politického a společenského dění u nás, který se z mého pohledu diametrálně liší od postojů všech ostatních církví. Mohu-li se k tomu jako laik a občan tohoto státu vyslovit, svědčí to ve váš prospěch a prospěch  skutečné víry v protikladu k možnému profitu na majetku a moci ve společnosti.

Vážím si toho a pro mne je to především znamením schopnosti vaší církve přijmout k závažným otázkám současnosti neortodoxní postoj a současně je to z mého pohledu určitým příslibem toho, že vaše církev je snad otevřena i v jiných oblastech pohledům na věci,  které nejsou možná až tak obvyklé.

Krátce se představím.

Jmenuji se Pavel Karpeta, je mi 63 let a po léta pracuji v oblasti toho, čemu říkám „rekonstrukce lidské psychiky“. Nejsem profesionální psycholog, svou původní profesí jsem báňský a strojní inženýr a k práci s lidmi v tzv. alternativní medicíně jsem se dostal na základě zkušeností z překonání vlastní velmi hluboké psychospirituální krize v období mezi čtyřicátým a pětapadesátým rokem svého věku.

Výsledkem mého vnitřního poznání za dobu vlastního duchovního vzestupu a nyní i pětileté praktické práce s mými klienty je hluboký vhled do zákonů lidské psychiky a vypracování velmi funkčních postupů umožňujících úplnou rekonstrukci vnitřního nastavení energetických vzorců lidského chování. To umožňuje v praxi velmi efektivní řešení případů hlubokých životních krizí, psychických zhroucení i řešení řady chorob dnes neléčitelných běžnou lékařskou vědou, především v oblasti lidské psychiky.

Klíčovým pro mne samotného a pro moji práci je zkušenost s fenoménem duality lidského bytí a toho, o čem se běžně zejména v kruzích esoteriky hovoří jako o nutnosti „lásky k sobě“. Jistě se ptáte, proč se s podobným tématem obracím na vás jako představitele církve.

Byť jsem křtěným v církvi husitské, nepovažuji se po celý svůj život za věřícího. Ale určitý vhled do světů za tímto světem, stálý kontakt s reálnými ději v lidské psychice a jejich pochopení mne dovedlo za ta léta ke zcela novému pohledu na realitu, v níž je dáno nám žít. Dá se říci, že jsem se nestal věřícím, ale že dnes už jsem vědoucím toho, že duchovní rozměr života, Ježíš Kristus, Duch svatý a Bůh jsou reálnými pojmy v tomto multidimenzionálním a tedy nejen hmotném vesmíru.

A právě v souvislosti s mou vlastní zkušeností a zkušeností s práce s lidskou psychikou se mi dostalo velmi zajímavého pohledu zejména na pojetí tzv. Kristovy bezpodmínečné lásky. A to nikoli jako fenoménu víry, ale jako prostředku k realizaci praktických potřeb lidské bytosti na cestě životem tady a teď v 21. století.

Oblast osvojení si žití bezpodmínečnou láskou v protikladu k tzv. lidské podmíněné lásce představuje skutečný zlom na cestě lidského jedince od naslouchání vědomí ega ke spolupráci vědomí ega a vědomí ducha při společné kultivaci lidské duše.

Realizace rovnováhy obou vědomí, vědomí ega a vědomí ducha, skrze bezpodmínečné přijetí „sebe sama“ a „lásku k sobě“ otevírá člověku jako takovému prostor pro řešení všech emocionálních i mentálních bloků jeho života a staví ho na stezku lásky a dobra.

V souvislosti s tímto poznáním jsem měl za ta léta možnost identifikovat působení klasických církví, zejména té římsko-katolické, jako / pravděpodobně úmyslně / hluboce zavádějící z hlediska skutečné pravdy o fenoménu Kristova učení a jeho možnostech využití pro reálný vývoj člověka k duchu a jeho cestu ve vibracích vědomí směrem vzhůru.

Podobně jsem měl možnost poznat a vyhodnotit jako převážně zcestné nejrůznější směry tzv. esoterického poznání v rozsahu, v jakém je dnes veřejnosti nabízeno. A už nejmenší šanci uspět má můj pohled ve vztahu k představitelům současné vědy, zejména v oblasti psychologie a psychiatrie.

Konečně se dostávám k jádru svého sdělení : vědom si významu poznání, které mi bylo z vůle Boží dáno, rád bych našel oficiální platformu, která by případně pomohla šířit pravdu o lidském životě tak, jak jsem ji v reálném životě poznal.

Mé síly jsou příliš skromné a počet lidí, které mohu oslovit, je nepatrný.

Nehledám publicitu, můj život se překlopil do své poslední třetiny a jen Bůh ví, kolik toho ještě stihnu udělat. A je tu jisté nebezpečí, že výsledky mé práce a poznání s ní spojené zase zmizí na řadu let z tohoto světa.

Rád bych tyhle věci týkající se zejména konkrétního pojetí Kristovy bezpodmínečné lásky v každodenním životě člověka této Země představil někomu z vaší církve, který je schopen se na skutečnosti, které mu předložím, se podívat s otevřeným hledím a bez předsudků.

Bude se muset také vyrovnat s mými pohledy na reinkarnaci, aplikací teurgie při práci s lidmi a dalšími skutečnostmi, které bývají obvykle pro věřící tabu.

Ale řekněme si na rovinu : je správné mít nějaká tabu ?

Jsem přesvědčen, že mohu dokladovat a případně vám předvést na osobní zkušenosti s lidmi v problémech sílu ve hmotě realizovaných zásad Kristova učení a rád bych vám tak dal příležitost zvážit určitou revizi běžně platných křesťanských pohledů na svět.

Po zkušenostech z jiných případů tuším, že tento text skončí s rozběhem v koši vaši mailové schránky. Pokud mi odpovíte, budu mít radost. A pokud mi vyhovíte a dáte možnost představit na dejme tomu pracovní schůzce nabízené pohledy někomu z vašich specialistů na otázky víry, stane se více, než v tuto chvíli očekávám.

Děkuji vám za pozornost.

Pavel Karpeta

—

A radost jsem skutečně měl. Měl jsem radost z toho, že tentokráte poprvé  odpověď přišla doslova obratem. Radost z jejího znění jsem však už neměl. Posuďte sami :

 —

Vážený pane Karpeta,

váš dopis mne svým obsahem překvapil. Zřejmě se domníváte, že naše postoje mají něco společného, na co lze navázat. Já o tom silně pochybuji.

Abych vám vysvětlil, v čem jsou naše postoje a východiska zcela odlišné nebudu teď s vámi polemizovat, jen velmi stručně uvedu některé křesťanské zásady a stanoviska.

Bible je Božím slovem, základ, z kterého vychází křesťanské učení i praxe i ty následující teze.

Člověk je ve své podstatě hříšný a nemůže dosáhnout spasení svým sebezdokonalovaním, nebo zásluhami dobrých skutků.

Boží Syn, Ježíš Kristus přinesl svoji smrti zástupnou oběť za lidi a jedině skrze tuto zástupnou oběť může člověk získat spasení, to znamená záchranu od věčného zahynutí a věčný život v Boží přítomnosti v nebi.

Ze strany člověka je pro spasení nutné uznat Boží způsob spasení, prosit za odpuštění svých hříchů a uvěřit v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele.

Bible říká zcela jednoznačně, že člověk musí zemřít, po smrti bude následovat vzkříšení v den Božího soudu a lidé pak půjdou buďto do věčného života nebo věčného zatracení; žádnou jinou alternativu Bible nepřipouští.

Bible také uvádí různé snahy lidí o využití duchovních (ne božských) sil ke svému prospěchu, k ovládání duchovna a velmi důrazně před tím varuje.

Mohl bych ještě pokračovat dál, ale myslím si, že to není potřebné, že snad vám již může být jasný diametrální rozdíl v našich postojích.

Prosím tedy, přijměte to jako odmítnutí vaši žádosti o nějaké setkání či zprostředkování setkání. Opravdu si myslím, že nás nemáte čím duchovně obohatit.

S pozdravem

X.Y.

 —

A je to. Nemáte nás čím obohatit, nám je všechno jasné, už dva tisíce let. Tady nalézáte v přímém přenosu slovy představitele jedné z křesťanských církví potvrzení toho, že je to právě církev / dříve monolitní římsko-katolická /, která svým učením o „hříšném člověku“ vložila do povědomí křesťanské části lidstva to nejzhoubnější, co bylo do lidských myslí vloženo. Totiž nelásku k sobě samému a odmítání sebe sama, dnes již prakticky u většiny lidí nevědomé a o to důslednější.

Právě tato neláska k sobě samému / jak mohu mít rád někoho, kdo zhřešila provinil se proti Bohu, tedy sebe sama ? / a tím i neschopnost nalezení trvale pozitivního přístupu k sobě, životu a světu stojí ve své konečné podobě za všemi druhy projevů této nelásky člověka k sobě i okolí v podobě, násilí, agresí a válek v obecné rovině a k realizaci psychických traumat a psychosomatických potíží u každého jednotlivce.

V tom shrnutí církevních zásad, které jste mohli číst, je co slovo, to perlička. Rád bych jen vypíchl ještě jednu větu. Tu, která hovoří o tom, že člověk nemže dosáhnout spasení zdokonalováním sebe sama.

Když to tak čtete, nebylo by lépe se opět dobrovolně svěřit správu věcí vezdejších do rukou církví, platit jim desátek a robotovat na jejích polích a v jejich továrnách? A co takhle očistit občas svoji duši a své tělo upálením na hranici? Asi ano, viďte!

Je vám z toho taky smutno, přátelé?