Tohle je pokračování příběhu práce na sobě u paní H.J., jehož první část jste měli možnost si přečíst nedávno. Vstupuji do vyprávění té paní proto, abych vám řekl, že nemusíte být zoufalí z toho, že vy podobné vize a prožitky nemáte a nevěříte, že byste je mohli mít. Ani tahle paní  ani třeba Petr a Petřík z příběhů zde také uveřejněných nikdy dříve netušili, jaké hloubky vnímání vlastního nitra se v nich skrývají. Je to právě láska k sobě a ono vzájemné sjednocení láskou, které ukončí vzájemné házení klacků pod nohy obou vašich částí a začíná léčit vaši duši a otevírat ji těmto prožitkům. Prostě kdo to nezkusí, netuší.

Čtěte prosím:

—

Dobrý večer pane Karpeto,

už jsem se Vám chtěla ozvat dřive, ale práce a děti mne hodně zaměstnávají. Stále se něco děje. Zatím žijeme, já a moje vnitřní Hanička, jsme statečné a radíme si samy se sebou.  Několikrát to sice vypadalo na SOS směrem k vám, ale ustály jsme to! Pomohly jsme si samy a té radosti a jásotu, když se nám to dříve nebo později podařilo.

Před nedávnem mne vzala moje hmotná Janička do sklepa našeho domku duše a přivedla mne k sobě samé ve věku asi 38 let. Ta žena byla v hrozném stavu, zničená, vyprahlá, bez síly. Byla to moje část z posledních dvou tří let života, kdy mi bylo nejhůř.

Vynesly jsme ji na světlo do zahrady, položily ke stromu života / o ten jsme poprosily a on nám skutečně vyrostl uprostřed zahrady kousek od emocionálního bazénu /. Necháváme ji tam odpočívat a střídavě nebo spolu se o ni staráme. Už je na ní vidět, že se vzpamatovává a nabírá chuť do života.

Taky mi Hanička ukázala tu ponurou místnůstku, kde ve sklepě podvědomí, kde byla jako asi osmi až dvanáctiletá a kde hodně trpěla. Pořád jím bolelo bříško  a hroutila se z požadavků okolí, o kterých si myslela, že jim musí vyhovět. Něco podobného teď prožíváme v práci, je to samé „nezvádnu to, selžu“ a tak.

Ty potíže z dětství se objevují znovu. Tak jsme i tuhle Haničku vynesly k onomu stromu života, úplně polomrtvou, taky o ni se staráme a zdá se, že se obě, ta osmatřicetiletá i ta malá navzájem zklidňují a pomáhají si.

Ta malá už nabírá barvu, spí, odpočívá a dneska zvláště jsme jim dvěma obě s Haničkou posílaly obrovskou lásku. Funguje to, přímo to cítím na těle, jak mne to rozehřívá. Celý den jsme se tetelily všechny radostí, vděčností a cítily jsme každá zvlášť k sobě, k sobě  navzájem, k životu, světu i Bohu velikou pokoru.

Moc vám, pane Karpeto, děkuji. Píšu si spoustu poznámek a vím, že mne ještě čeká pod vaším vedením spousta práce. Ale je to krásná práce a nese výsledky. Nikdy dříve by mne ani nenapadlo, že teprve poté, když se jako duch plně kontaktuji se svým tělem, budu prožívat tak nádherné pocity sjednocení a věrtě mi, teprve takto sjednocena se cítím, být v blízkosti Boha.

Mějte se moc hezky a přeju Vám požehnané velikonoční svátky.

H.J.